KUCHTA proti Polsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 23. ledna 2018 ve věci č. 58683/08 – Kuchta proti Polsku

Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl jednomyslně o porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, které chrání právo obviněného vyslýchat svědky obžaloby, z toho důvodu, že trestní soud neumožnil stěžovateli vyslechnout spoluobviněného, jehož výpověď byla přitom rozhodující pro závěr o stěžovatelově vině.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v roce 2006 spolu se sedmi dalšími podezřelými obviněn z podvodu, v němž sehrál ústřední úlohu P. N., obchodní zástupce společnosti poskytující mobilní telefonní služby, který měl prodávat telefony za zvýhodněné sazby, jež byly přitom vyhrazeny katolickým farnostem. P. N. při policejním výslechu vše přiznal a uvedl, že spoluobvinění o nesrovnalostech v nabízených smlouvách věděli. P. N., který po podání obžaloby pobýval v cizině, požádal okresní soud, aby vedl řízení v jeho nepřítomnosti; soud žádosti vyhověl a jeho výpověď z přípravného řízení přečetl. Ostatní obvinění se k výpovědi nevyjádřili. Okresní soud dále vyslechl svědky i stěžovatele, který vysvětlil svoji verzi událostí, zejména svůj postup poté, co zjistil, že faktura, kterou měl zaplatit, byla ve skutečnosti vystavena na farnost. Podle něj stála jeho obvinění pouze na dvou prvcích, a sice sporných smlouvách, které však nepodepsal, a nesoudržné a nejasné výpovědi P. N., který se obviňováním ostatních snažil dosáhnout snížení trestu.

Okresní soud všechny obžalované shledal vinnými, a to ve vztahu ke stěžovateli na základě výpovědi P. N., ostatních obžalovaných a svědků, jakož i listinných důkazů. Podle okresního soudu byla výpověď P. N. logická, soudržná a podpořená dalšími důkazy, zejména výpověďmi ostatních obžalovaných, přičemž popis událostí jich se týkajících vztáhl i na stěžovatele s tím, že nebylo pravděpodobné, že by se P. N. vystavil riziku odhalení a že by sporné smlouvy nabízel zákazníkům, s nimiž se osobně neznal.

Stěžovatel se odvolal mimo jiné s poukazem na to, že jeho odsouzení bylo založeno na výpovědi P. N., kterého nikdy neměl možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout, přičemž vzájemná konfrontace na jednání soudu by pomohla vysvětlit rozpory mezi jejich verzemi událostí, zejména otázku, zda stěžovatel věděl o podvodném charakteru sporných smluv. Krajský soud odvolání zamítl s tím, že rozsudek okresního soudu je pečlivě odůvodněn a vysvětluje důvody pro odmítnutí stěžovatelovy verze událostí.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy

Úvodem Soud zamítl námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, kterou vznesla vláda, a to mimo jiné s odvoláním na svou judikaturu (Kachan proti Polsku, č. 11300/03, rozsudek ze dne 3. listopadu 2009, § 28–29), podle níž nebyl stěžovatel povinen napadnout u ústavního soudu uplatněná ustanovení trestního řádu, která okresnímu soudu umožňovala vést řízení v nepřítomnosti P. N.

Ve věci samé Soud předně připomněl obecné zásady vyplývající z jeho judikatury, které shrnul zejména ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011) a Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015) ve vztahu k výpovědím nepřítomných svědků, ale které lze obdobně použít i na výpověď nepřítomného spoluobviněného. Soud podle uvedených rozsudků především zkoumá spravedlivost řízení jako celku a ověřuje nejenom respektování práv obhajoby, ale i zájem veřejnosti a obětí na řádném trestním stíhání a případně také zájem svědků. Článek 6 odst. 3 písm. d) zakotvuje zásadu provádění důkazů proti obviněnému v rámci veřejného kontradiktorního projednání před soudem. Výjimky lze připustit pouze s výhradou práv obhajoby, která dávají obviněnému vhodnou a dostatečnou možnost zpochybnit usvědčující svědectví a vyslechnout tyto svědky, ať už při jejich výpovědi nebo později. Právo dosáhnout předvedení svědka však není absolutní a vnitrostátní soud přísluší, aby o nutnosti či vhodnosti jeho předvedení rozhodl. Připuštění důkazu výpovědí, kterou nepřítomný svědek učinil v přípravném řízení a která představuje jediný nebo rozhodující důkaz viny, nepředstavuje automaticky porušení článku 6 Úmluvy; je ale velmi významným faktorem při posouzení celkové spravedlivosti řízení. Při přezkumu slučitelnosti použití takové výpovědi jako důkazu je třeba ověřit: (i) zda existoval závažný důvod pro nepředvolání svědka, potažmo pro připuštění jeho výpovědi jako důkazu, (ii) zda byla výpověď nepřítomného svědka jediným či rozhodujícím důkazem viny a (iii) zda byly obtíže způsobené obhajobě v důsledku připuštění takového důkazu vyváženy kompenzačními faktory, zejména pevnými procesními zárukami, které musí být tím silnější, čím je význam takové výpovědi větší.

Pro nepředvolání svědka a pro použití jeho výpovědi jako důkazu musí mít nalézací soud závažný důvod. P. N. byl v postavení obžalovaného, který i v případě předvolání mohl využít svého práva nevypovídat. Podle krajského soudu však nebylo jeho předvolání nutné pro zjištění pravdy s ohledem na vyčerpávající, logický a přesvědčivý charakter jeho výpovědi v přípravném řízení, jeho důvěryhodnost a absenci pochybností o vině stěžovatele. Soud připustil, že důvody pro nepředvolání svědka mohou být různé a že mu nepřísluší posuzovat potřebu nebo vhodnost předvolání svědka namísto vnitrostátních soudů (Van Wesenbeeck proti Belgii, č. 67496/10 et 52936/12, rozsudek ze dne 23. května 2017, § 97). V každém případě absence závažného důvodu pro nepředvolání svědka sama o sobě nečiní řízení nespravedlivým, ale je významným faktorem při posouzení celkové spravedlivosti řízení.

Při posouzení významu výpovědi P. N. pro odsouzení stěžovatele je třeba přihlédnout k důkazní hodnotě ostatních použitých důkazů. Soud v prvé řadě vezme v úvahu, jak se k otázce, zda šlo o jediný nebo rozhodující důkaz, postavily vnitrostátní soudy. Vnitrostátní soudy v projednávané věci odkázaly na veškeré důkazy ve spise, takže sporná výpověď nebyla jediným důkazem obžaloby, podle Soudu je ale zřejmé, že tato výpověď sehrála v odsouzení stěžovatele rozhodující roli. Prokázání, že byl spáchán trestný čin, a stupně viny vyžadovalo určit existenci trestného záměru a vědomí protiprávnosti vytýkaného jednání. V tom vycházely vnitrostátní soudy z výpovědi P. N., kterou měly jiné výpovědi spoluobviněných a další důkazy potvrzovat. Výpovědi spoluobviněných ani jiné důkazy však neprokazovaly vědomí stěžovatele o protiprávnosti jeho smlouvy a jeho trestný záměr; tuto okolnost mohl objasnit jen P. N. jako očitý svědek, jehož však stěžovatel neměl možnost dát vyslechnout (Tseber proti České republice, č. 46203/08, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, § 56).

Pokud jde o dostatečné procesní záruky pro vyvážení obtíží spojených s připuštěním výpovědi P. N., Soud ve své judikatuře považoval za relevantní způsob, jakým vnitrostátní soudy zvážily neověřené důkazy, provedení dalších důkazů obžaloby a jejich důkazní hodnotu a procesní opatření přijaté s cílem kompenzovat nemožnost křížového výslechu svědků. Podle Soudu sice vnitrostátní soudy v projednávané věci přezkoumaly důvěryhodnost výpovědi P. N. ve světle ostatních důkazů, ale nic nenasvědčuje tomu, že by této výpovědi přiznaly s ohledem na nemožnost křížového výslechu nižší význam (Van Wesenbeeck proti Belgii, cit. výše, § 109). S ohledem na význam této výpovědi nemohl samotný přezkum její důvěryhodnosti nahradit absenci výslechu tohoto svědka obhajobou, protože neumožňoval získat poznatky, které mohou vyplynout z konfrontace mezi obžalovaným a tím, kdo jej obžalovává (Tseber proti České republice, cit. výše, § 65). Z odůvodnění rozsudků vnitrostátních soudů nevyplývá, že by tyto soudy do hloubky a ve světle kritérií judikatury Soudu přezkoumaly význam předvolání P. N. pro zjištění pravdy a záruky, které mohly vyrovnat obtíže obhajoby. P. N. byl též vyslechnut toliko policií a ani soud, ani stěžovatel nemohli P. N. pozorovat při jeho výslechu s cílem posoudit jeho důvěryhodnost a hodnověrnost jeho výpovědi (Tseber proti České republice, rozsudek cit. výše, § 60). Podle Soudu pro vyrovnání obtíží způsobených nepřítomností P. N. nestačí, že měl stěžovatel možnost předestřít svoji verzi událostí, zpochybnit ostatní usvědčující důkazy a navrhnout další důkazy, protože neměl v žádné fázi řízení příležitost zpochybnit upřímnost a spolehlivost svědka za pomoci křížového výslechu (Tseber proti České republice, cit. výše, § 63). Ostatní svědecké výpovědi a usvědčující důkazy potvrzující výpověď P. N. nemohly prokázat stěžovatelovu vinu. Není rozhodující, že P. N. využil svých práv podle polského trestního řádu, včetně práva nevypovídat. Konečně při posouzení významu toho, že stěžovatel v řízení před okresním soudem nežádal o možnost vyslechnout P. N., je třeba vzít v potaz, že nebyl zastoupen advokátem.

Podle Soudu za zvláštních okolností projednávané věci neměl stěžovatel dostatečnou a vhodnou možnost zpochybnit výpověď P. N., jež byla rozhodujícím důkazem jeho spoluúčasti na použití padělané listiny. Nedostalo se mu tudíž spravedlivého projednání věci a došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.