GRA STIFTUNG GEGEN RASSISMUS UND ANTISEMITISMUS proti Švýcarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 18597/13

Datum: 9. 4. 2018

Složení senátu: H. Jäderblom, předsedkyně senátu (Švédsko), B. Lubarda (Srbsko), H. Keller (Švýcarsko), P. Pastor Vilanova (Andorra), A. Poláčková (Slovenská republika), G. A. Serghides (Kypr), J. Schukking (Nizozemsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelka je nevládní organizací, která podporuje toleranci a zavrhuje všechny druhy rasově motivované diskriminace. Byla založena dle švýcarského práva a je zapsaná v Curychu.

6. Dne 5. 11. 2009 mladé křídlo Švýcarské lidové strany (Junge Schweizerische Volkspartei) uspořádalo demonstraci na náměstí vlakové stanice ve městě Frauenfeld ohledně veřejné iniciativy na podporu zákazu výstavby minaretů ve Švýcarsku. Po události strana zveřejnila zprávu na své internetové stránce, včetně následujících úryvků:

„B. K. předseda místní větve Mladé švýcarské lidové strany ve svém projevu před budovou vlády Thurgau (Thurgauer Regierungsgebäude) zdůraznil, že nastal čas zastavit expanzi islámu. Touto demonstrací chtěla Mladá švýcarská lidová strana učinit výjimečný krok ve výjimečné době. Švýcarská vůdčí kultura (schweizerische Leitkultur), založená na křesťanství, si nemůže dovolit být nahrazena jinými kulturami, dodal B. K. Symbolický znak, jako například zákaz minaretů, je proto projev zachování vlastní identity.“

7. V reakci na to stěžovatelka zveřejnila příspěvek na své internetové stránce v části nazvané „Chronologie – Slovní rasismus“ nazvaný „Frauenfeld TG, 5. 11. 2009“, včetně tohoto výňatku:

„Podle zprávy o události, B. K. předseda místní větve Mladé švýcarské lidové strany zdůraznil, že nastal čas zastavit expanzi islámu. Dále dodal: ‚Švýcarská vůdčí kultura, založená na křesťanství, si nemůže dovolit být nahrazena jinými kulturami. Symbolický znak, jako například zákaz minaretů, je proto projev zachování vlastní identity.‘ Zástupce švýcarské lidové strany kantonu Švýcarsko H. L. taktéž promluvil s několika lidmi, kteří se zúčastnili; nicméně Mladá švýcarská lidová strana mluví o obrovském úspěchu (slovní rasismus).“

8. Dne 29. 11. 2009 byla v referendu přijata všeobecná iniciativa proti výstavbě minaretů a byla zavedena ústavní novela zakazující výstavbu nových minaretů.

9. Dne 21. 8. 2010 se B. K. domáhal ochrany svých osobnostních práv před Okresním soudem v Kreuzlingenu (Bezirksgericht Kreuzlingen). Zaprvé se dožadoval, aby stěžovatelka stáhla sporný příspěvek ze svých domovských stránek a zadruhé toho, aby byl nahrazen soudním rozhodnutím. Stěžovatelka uvedla, že název internetového příspěvku musí být považován za hodnotový soud, který může vést k porušení osobnostních práv pouze tehdy, pokud obsahuje nadbytečné zraňující a urážlivé útoky na dotčenou osobu.

10. Dne 15. 3. 2011 Okresní soud v Kreuzlingenu žalobu B. K. zamítl. Dospěl k závěru, že uveřejnění sporného článku na webových stránkách stěžovatelky bylo odůvodněné, jelikož se vztahovalo k politické diskusi o otázce veřejného zájmu.

11. K odvolání odvolací soud kantonu Thurgau (Obergericht des Kantons Thurgau) změnil rozsudek soudu první instance. Dospěl k závěru, že ohodnocení projevu B. K. jako „slovně rasistický“ byl smíšený hodnotící soud, který mohl vést k porušení osobnostních práv, pokud by se zakládal na nepravdách. Odvolací soud uzavřel, že projev B. K. jako takový nebyl rasistický. Proto nařídil, aby byl napadený článek stažen z webových stránek stěžovatelky a nahrazen rozsudkem soudu.

12. Dne 25. 1. 2012 podala stěžovatelka dovolání k Federálnímu Nejvyššímu soudu (Bundesgericht), v němž zopakovala svůj argument, že jakýkoliv zásah do osobnostních práv B. K. byl odůvodněný. Jedním z hlavních cílů stěžovatelky bylo potírat rasismus a informovat veřejnost o skrytém a otevřeném rasistickém chování. Její webová stránka uváděla, že bude dokumentovat veřejné komentáře, a to i tehdy, když nebudou spadat do rozsahu zákazu rasové diskriminace zakotvené v čl. 261a švýcarského trestního zákoníku. K naplnění svého poslání hlídacího psa v tomto smyslu zveřejňovala články a rozhovory týkající se aktuálních událostí vztahujících se k rasismu a antisemitismu.

13. Dne 29. 8. 2012 Federální Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky s následujícími závěry (neoficiální překlad Soudu):

„3. Ohodnocení a komentování výroků jednotlivce jako „slovní rasismus“ narušuje čest této osoby. Nejen v kontextu trestného činu rasové diskriminace (čl. 261a trestního zákoníku), ale i v širším kontextu, je sporný pojem v očích průměrného čtenáře schopen úmyslně degradovat osobu, jejíž komentáře byly hodnoceny jako ,slovně rasistické‘, a obviňuje ji z chování, které společnost odsuzuje ve formě jednání, které je přinejmenším sporné co do ústavnosti … Dovolatelka odkázala na projev odpůrce na veřejné demonstraci ze dne 5. 11. 2009 na své webové stránce … volně dostupný na internetu, vyjadřující se k pojmu ‚slovní rasismus‘. Tím narušila čest odpůrce, jakožto součást jeho osobnosti ve smyslu čl. 28 odst. 1 občanského zákoníku. Porušení je nezákonné, pokud není ospravedlněno souhlasem dotčené strany, převažujícím soukromým nebo veřejným zájmem, anebo zákonem (čl. 28 odst. 2 ZGB).

4. Hlavní otázkou sporu je, zda mohla dovolatelka spoléhat na převažující zájem spočívající v označení komentářů odpůrce za ‚slovní rasismus‘.

4.1. Judikatura k otázce výroků tisku, na které dovolatelka odkazuje, rozlišuje mezi skutkovými tvrzeními na jedné straně a hodnotovými soudy na straně druhé, a mohou být shrnuty následujícím způsobem …

4.2. Dovolatelka přiřadila výroky odpůrce do části označené jako ‚slovní rasismus‘ … To představovalo smíšený hodnotový soud. Obsahuje materiální podstatu, a současně hodnotový soud. Aby byla materiální podstata ospravedlnitelná, je nezbytné zkoumat, zda byly komentáře odpůrce skutečně rasistické.

4.3. Pojmem ‚rasismus‘ se rozumí ‚doktrína‘, která uvádí, že některé rasy nebo národy jsou nadřazené jiným ve smyslu jejich kulturní způsobilosti‘, a na druhé straně, ‚určitý postoj, způsob myšlení a jednání ve vztahu k lidem (určitých) jiných ras nebo národů‘ … Přídavné jméno ‚slovní‘ popisuje rasismus jako ‚[vyskytující se] se slovy, pomocí jazyka‘ … Slovní rasismus proto již více není pouze určitý postoj (např. na rozdíl od skutků). ‚Slovní rasismus‘ by proto mohl představovat rasovou diskriminaci v trestněprávním smyslu, jak tvrdí odpůrce. Rozhodující však je, jak správně uvedl soud druhé instance, že pouhý projev odlišnosti mezi dvěma jednotlivci nebo skupinami nezakládá rasismus. Rasismus začíná tam, kde odlišnost vyústí zároveň do znevažování obětí a kde je zvýrazňování odlišnosti nakonec pouze prostředek k představování obětí negativně a k projevování neúcty k jejich důstojnosti.

4.4. Výroky, které vedly dovolatelku k závěru, že došlo ke ‚slovnímu rasismu‘, jsou základní věty ‚nastal čas zastavit rozšiřování islámu‘ … Švýcarská vůdčí kultura (schweizerische Leitkultur), založená na křesťanství, si nemůže dovolit být nahrazena jinými kulturami … Symbolický znak, jako například zákaz minaretů, je proto projev zachování vlastní identity.‘

4.4.1. Ve svém veřejném projevu odpůrce vyjádřil svůj názor na zákaz minaretů, který by podle názoru odvolacího soudu nebyl v souladu se svobodou vyznání a nediskriminace. V této souvislosti porovnal svou vlastní víru (‚křesťanství‘) s cizí vírou (‚islám‘), omezil ji (‚zastavit‘, ‚zachovat vlastní identitu‘) a popsal tu svou jako hodnou ochrany a obrany (‚Švýcarská vůdčí kultura‘, ‚nesmí být potlačena‘). Pro průměrného posluchače to neústí do prostého znevažování následovatelů islámu ani neukazuje zásadní pohrdání muslimy.

4.4.2. Celkově nelze říct, že výroky učiněné odpůrcem, posuzované pohledem průměrného posluchače, by mohly být označeny za ‚slovně rasistické‘. Proto se materiální podstata neuplatní a posouzení není přijatelné. Ukazuje odpůrce v negativním světle. Proto smíšený hodnotový soud, který porušil osobnostní práva, nemůže být ospravedlněn žádným převažujícím zájmem ve smyslu čl. 28 odst. 2 občanského zákoníku.

4.4.3. Posouzení nesmí být zaměňováno se skutečností, že v obecném zájmu informovat veřejnost existuje zvýšený stupeň publicity a snížený stupeň ochrany osobnostních práv lidí, kteří se angažují v politické debatě, jako i odpůrce v kampani v minaretové iniciativě … Tento zvláštní rámec umožňuje posouzení narušení cti v trochu jiném rozsahu, ale nemůže ani ospravedlnit rozšiřování nepravd, ani uveřejňování hodnotových soudů, které se nejeví být odůvodněné s ohledem na základní skutečnosti.“

[§ 14. – 20. II. Relevantní vnitrostátní a mezinárodní právo]

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

21. Stěžovatelka namítala, že závěr vnitrostátního soudu o porušení osobnostních práv B. K. porušilo její svobodu projevu zaručenou čl. 10 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu … rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů …

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu … ochrany pověsti nebo práv jiných …“

I. K přijatelnosti

22. Vláda uvedla, že stěžovatelka nevyčerpala dostupné právní prostředky nápravy, neboť nikdy nebrojila proti porušení její svobody projevu před Federálním Nejvyšším soudem.

23. Stěžovatelka se s tímto argumentem neztotožnila. Ve svém dovolání k Federálnímu Nejvyššímu soudu odkázala na svou svobodu projevu a zopakovala, že jakýkoliv zásah do osobnostních práv B. K. byl odůvodněný. S odkazem na svou nepostradatelnou roli veřejného hlídacího psa stěžovatelka namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu jí zabránilo naplnit její úlohu informovat veřejnost v souladu s jejím zákonným cílem a jejím veřejně uznaným postavením. Obecně tvrdila před Federálním Nejvyšším soudem, že došlo k porušení jejího práva věnovat se svým informačním činnostem, a tím i porušením její svobody projevu.

24. Soud podotýká, že cílem pravidla vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy je poskytnout smluvním stranám příležitost předejít nebo napravit vůči nim tvrzená porušení dříve, než jsou tato tvrzení předložena jemu (viz mezi jinými např. Selmouni proti Francii, § 74, a Remli proti Francii, § 33).

25. Pravidlo vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy musí být používáno do jisté míry flexibilně a bez přílišného formalismu. Současně v zásadě vyžaduje, aby stížnosti, následně určené k uplatnění na mezinárodní úrovni, byly vysloveny před stejnými soudy, alespoň věcně a v souladu s formálními požadavky a ve lhůtách stanovených vnitrostátním právem (viz mezi jinými Vučković a další proti Srbsku, § 72, a Gherghina proti Rumunsku, § 84–87).

26. Není nezbytné, aby právo zaručené Úmluvou bylo výslovně uplatněno v řízení před vnitrostátními orgány, je-li stížnost uplatněna „alespoň věcně“ (viz mezi jinými Fressoz a Roire proti Francii, § 39, a Azinas proti Kypru, § 38). Pokud stěžovatel nevyužil ustanovení Úmluvy, měl uplatnit argumenty se stejným nebo podobným účinkem na základě vnitrostátního práva tak, aby měly vnitrostátní soudy v první řadě příležitost napravit tvrzené porušení (viz Gäfgen proti Německu, § 142, a Karapanagiotou a další proti Řecku, § 29).

27. V projednávané věci bylo hlavním argumentem stěžovatelky před Federálním Nejvyšším soudem tvrzení, že zveřejnění textu, který postavil výroky B. K. do kategorie „slovního rasismu“, bylo nesprávně odvolacím soudem posouzeno jako porušení jeho osobnostních práv. Federální Nejvyšší soud uznal, že stěžovatelka odkázala na věci týkající se svobody tisku a přezkoumal věc z pohledu svobody projevu. Dále zdůraznil, že při interpretaci čl. 28 švýcarského občanského zákoníku musí být zohledněna svoboda projevu a svoboda tisku, a na tento článek bylo v posuzovaném případě také odkazováno.

28. Za těchto okolností je Soud přesvědčen, že argumenty uplatněnými před Federálním Nejvyšším soudem se stěžovatelka domáhala, třebaže jen implicitně, své svobody projevu. Tím přinejmenším věcně vznesla stížnost podle čl. 10 Úmluvy před Federálním Nejvyšším soudem a soud stížnost přezkoumal. Z toho vyplývá, že stěžovatelka poskytla vnitrostátním orgánům příležitost, která má být v zásadě poskytnuta smluvním státům podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy, zejména napravit vůči nim tvrzená porušení (viz Muršić proti Chorvatsku, § 72). Námitka vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy proto musí být zamítnuta.

29. Soud uvádí, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále uvádí, že není nepřijatelná ani z jiných důvodů. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

1. Stěžovatelka

30. Stěžovatelka tvrdila, že Federální Nejvyšší soud nesprávně dospěl k závěru, že výraz „slovní rasismus“ představuje smíšený hodnotový soud, který vyžadoval prověření pravdivosti. V každém případě nelze po zohlednění socio-politického kontextu na označení projevu B. K. za akt „slovního rasismu“ nahlížet tak, že postrádá jakýkoliv skutkový základ.

31. Federální Nejvyšší soud konstatoval, že protože byly výroky B. K. označeny za „slovní rasismus“, byl implicitně obviněn z trestného činu podle čl. 261a švýcarského trestního zákoníku. Avšak dle názoru stěžovatelky nelze stavět na roveň trestný čin „rasové diskriminace“ s pojmem „rasismus“. Pojem rasismu je velmi složitý a často sporný, a stručný odkaz Federálního Nejvyššího soudu na zápis ve slovníku nemůže dostatečně vysvětlit jeho složitost.

32. Stěžovatelka pravidelně píše o rasistických incidentech, které nespadají do skutkové podstaty trestného činu. Její webové stránky jasně vysvětlují její široké pojetí pojmu „rasismus“ a podrobně popisují obsah kategorie „slovní rasismus“ tak, aby si byli čtenáři dobře vědomi toho, co mohou očekávat. Podle názoru stěžovatelky zákaz používání pojmu „rasismus“ k popisování určitých druhů chování nebo výroků v případě, že nevyústí do trestného činu ve smyslu čl. 261a trestního zákona, by závažně poškozovalo demokratickou společnost a bylo by v naprostém rozporu s různými normami lidských práv.

33. Stěžovatelka namítla, že v postavení „veřejného hlídacího psa“ zasluhuje stejnou ochranu jako tisk, a že míra posuzovací volnosti příslušného státu by měla být proto omezena. Navíc, vůči napadenému internetovému příspěvku uplatnila míru zdrženlivosti, která je vyžadována od všech žurnalistických publikací a zdržela se provokace.

34. Stěžovatelka zdůraznila, že iniciativa proti výstavbě minaretů dala ve Švýcarsku podnět ke vzniku rozohněných diskusí. Podle jejího názoru nebylo pochyb o tom, že politická iniciativa byla rasistická a diskriminační. Tento názor byl potvrzen řadou renomovaných expertů a institucí, které považovali iniciativu za „rasistickou“ ze své povahy, nebo přinejmenším rasisticky motivovanou.

35. Stěžovatelka dále namítla, že B. K. ve své roli politika musel přijmout, že bude pravděpodobněji předmětem kritiky než průměrná osoba, bez ohledu na jeho nízký věk. Popřela tento argument vlády v tom ohledu, že B. K. byl dospělý a proto nesl plnou odpovědnost za své politické činnosti.

36. Konečně, předmětné soudní řízení mělo odrazující účinek (chilling effect) na stěžovatelku, neposledně s ohledem na značné soudní výlohy a náklady na právní zastoupení, které jí byly nařízeny k zaplacení. Takové jednání de facto ukončilo její činnosti jako veřejného hlídacího psa, neboť se teď bude muset obávat další soudní žaloby. Pokud by nesplnila povinnost odstranit napadený příspěvek z jejich webových stránek, stěžovatelka by čelila pokutě až do výše 10 000 švýcarských franků (CHF; cca 9 200 EUR). Takové náklady byly vážným ohrožením svobody projevu stěžovatelky, zejména pokud jde o skutečnost, že by mohly prakticky znemožnit její fungování z důvodu omezených zdrojů, které byly vyhrazeny pro specifické účely.

2. Vláda

37. Vláda tvrdila, že hodnocení výroků B. K. jako akt „slovního rasismu“ představovalo smíšený hodnotový soud, který by musel mít skutkový základ. Federální Nejvyšší soud odkázal na smysl, který je obecně přisuzován pojmu rasismu a vnímání výroků B. K. průměrnou osobou. V tomto ohledu Federální Nejvyšší soud odkázal na definici ve srovnávacím slovníku německého jazyka, podle které je rasismus spojován s nadřazeností určitých ras nebo lidí nad jinými z důvodu jejich kulturní způsobilosti, a na druhé straně odpovídající postoj nebo chování vůči jiným lidem náležejícím k určitým rasám nebo lidem. Jednoduchou zmínku o odlišnostech mezi dvěma jednotlivci nebo skupinami nelze vykládat jako rasismus. Rasismus počal tam, kde taková odlišnost současně zahrnovala ponížení oběti a kde zvýrazňování takových rozdílů bylo užito k představování oběti v negativním světle a hanobícím způsobem. Podle názoru vlády tato definice odpovídala té, kterou použila Švýcarská Federální komise proti rasismu a Evropská komise proti rasismu a intoleranci (ECRI).

38. Stěžovatelka definovala rasismus na svých webových stránkách a v řízení zdůraznila, že pojem rasismu je nutno chápat obzvláště v širokém smyslu, aby bylo pokryto jakékoliv seskupování podle rasy, barvy pleti, původu, národnosti, kultury nebo náboženství. Nicméně vláda namítla, že v kontextu ochrany pověsti je nutno mít na paměti obecný význam, který je přisuzován pojmu rasismus, který zejména naznačoval, že cílová skupina má nižší hodnotu, než vlastní skupina jiného. B. K. ve svém projevu pouze porovnal jeho vlastní kulturu založenou na křesťanství, s jinými kulturami, včetně islámu. Obě definoval a označil svou vlastní kulturu za hodnou ochrany. Jeho výroky neobsahovaly rasistická slova ve smyslu obecně přijímaného významu tohoto slova. Tím nemělo hodnocení jeho výroků jako „slovní rasismus“ skutkový základ.

39. Vláda připustila, že stěžovatelka by mohla být považována za sociálního „veřejného hlídacího psa“, z důvodu jejich cílů a oblasti činnosti, a že tím by mohla těžit ze stejné ochrany, jako tisk. Rovněž souhlasila, že B. K. tím, že jakožto předseda místní větve mladého křídla politické strany veřejně mluvil během demonstrace, vstoupil na veřejnou scénu a účastnil se politické debaty. Tudíž, obvykle by musely být meze dovolené kritiky pro něj širší, než pro soukromou osobu. Nicméně, vláda namítla, že tento princip musí být uplatněn odlišně, neboť B. K. bylo v té době pouze 21 let. Byl na počátku své politické kariéry a na vnitrostátní úrovni nebyl známý. Tyto okolnosti odůvodnily náležitou ochranu jeho osobnostních práv a pověsti.

40. Z pohledu vlády, a to i kdyby bylo připuštěno, že jak výroky B. K., tak internetový příspěvek stěžovatelky, byly součástí politické debaty o otázce obecného zájmu, nebylo napadené zveřejnění výrokem v politické debatě, ale bylo pouze vysvětlením veřejného shromáždění, které bylo svou povahou zásadně skutkové. Dále stěžovatelka představila výroky B. K. na části své webové stránky nazvané „Chronologie“, která obsahovala objektivní informace spíš, než názory, a tím zvyšuje skutkovou složku jejího tvrzení. Míra přehánění, která byla připuštěna v případě informace zásadně skutkové povahy, byla nutně nižší než ta, která je tolerována pro myšlenky a názory. Odpovědnost stěžovatelky poskytovat přesné a věrohodné informace taktéž nabyla na zvláštní důležitosti, když došlo na zveřejnění chronologie. Měla příležitost prokázat pravdivost napadeného výroku, avšak této povinnosti nedostála.

41. Vláda setrvala na tom, že popsání slov jiného jako „slovní rasismus“ by obecně mohlo snížit respekt k této osobě a mohlo by být průměrným čtenářem spojováno s obviněním z deliktu postižitelného trestním právem. U daných slov, která se rovnala odpovědnosti za trestní jednání, byla dána „naléhavá společenská potřeba“ (pressing social need) spočívající v zabránění tomu, aby lidé nabyli dojem tak závažných obvinění.

42. Sankce proti stěžovatelce byly svou povahou občanskoprávní a omezené rozsahem. Zákaz zveřejňovat sporné informace na její webové stránce v části „Chronologie – slovní rasismus“ nebránilo stěžovatelce v tom, aby posuzované informace zveřejnila v jiné části nebo pod jiným názvem.

43. Uzavřela, že existovala naléhavá společenská potřeba učinit napadené opatření proti stěžovatelce a stát nepřekročil míru posuzovací volnosti, která je mu udělena.

B. Posouzení Soudem

1. K otázce, zda došlo k zásahu

44. Mezi stranami není sporné, že závěry vnitrostátních soudů proti stěžovatelce založily zásah do její svobody projevu. Takový zásah poruší Úmluvu, pokud nesplní kritéria stanovená ve druhém odstavci čl. 10 Úmluvy. Soud proto musí posoudit, zda zásah byl „stanoven zákonem“, zda sledoval jeden nebo více legitimních cílů, na které odkazuje tento odstavec, a zda byl „nezbytný v demokratické společnosti“, aby mohl být sledovaný cíl dosažen.

2. K otázce, zda byl zásah stanoven zákonem

45. Stěžovatelka tvrdila, že čl. 28 švýcarského občanského zákoníku neobsahoval předvídatelnost se zřetelem na jeho obecný nedostatek neurčitého slovního vyjádření. Podle vlády mělo napadené opatření dostatečný právní základ ve švýcarském právu.

46. Soud akceptuje, že zásah v projednávané věci byl založen na čl. 28 švýcarského občanského zákoníku (viz § 14 výše), a že toto ustanovení bylo dostupné. Názory stran se však liší v otázce jeho předvídatelnosti. Soud proto musí přezkoumat, zda sporná ustanovení naplňují požadavky předvídatelnosti.

47. Na normu nemůže být pohlíženo jako na „zákon“, dokud není vyjádřená s dostatečnou přesností, aby umožnila jednotlivcům usměrňovat své chování: musí být schopni – a pokud je to nezbytné, s vhodným doporučením – předvídat v míře, která je za daných okolností rozumná, následky, které může s sebou dané jednání nést. Tyto následky nemusí být předvídatelné s absolutní jistotou: zkušenost ukazuje, že to je nedosažitelné. Znovu, zatímco je určitost vysoce žádaná, může zahrnovat nadměrnou rigiditu a právo musí být schopno držet krok se změnou okolností. Tudíž, mnoho zákonů je nevyhnutně formulovaných za pomoci pojmů, které jsou více či méně vágní a jejichž interpretace a aplikace je otázka praxe (viz Karácsony a další proti Maďarsku, §124, a Delfi AS proti Estonsku, § 121).

48. Ve vztahu k projednávané věci Soud neshledal žádnou nejasnost v obsahu ustanovení vnitrostátního práva, na které odkazovaly vnitrostátní soudy. Jak uvedla vláda, uvedené ustanovení bylo účinné od roku 1985 a Federální Nejvyšší soud ve vztahu k němu vytvořil bohatou judikaturu. Ba co víc, čl. 28a občanského zákoníku podává výčet možných opatření, která může soud učinit, pokud shledá, že došlo k nezákonnému porušení osobnostních práv jednotlivce. Zatímco je primárně na vnitrostátních orgánech, především na soudech, aby vykládaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz mezi jinými Centro Europa 7 S. r. l. a Di Stefano proti Itálii, § 140, Korbely proti Maďarsku, § 72–73, a Waite a Kennedy proti Německu, § 54), Soud neshledává ničeho, co by naznačovalo, že stěžovatelka nebyla v pozici, kdy nemohla předvídat v rozumné míře výklad a aplikaci čl. 28 občanského zákoníku vnitrostátním odvolacím soudem na její věc.
49. Soud proto uzavírá, že napadený zásah byl „stanoven zákonem“.

3. K otázce, zda existoval legitimní cíl

50. Soud konstatuje, že zásah sledoval jeden z legitimních cílů stanovených v čl. 10 odst. 2, konkrétně ochranu pověsti a práv jiných.

4. K otázce, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti

a) Obecné principy

51. Svoboda projevu představuje jeden z podstatných základů demokratické společnosti a jednu ze základních podmínek pro její vývoj a sebenaplnění každého jednotlivce. Podle čl. 10 odst. 2 je použitelná nejen ve vztahu k „informacím“ nebo „myšlenkám“, které jsou příznivě přijímány, nebo na které je pohlíženo jako na neškodné, anebo je k nim zaujímám lhostejný postoj, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo zneklidňují. Takové jsou požadavky plurality, tolerance a svobodomyslnosti, bez nichž by neexistovala „demokratická společnost“ (viz Handyside proti Spojenému království, § 49, Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, § 45, a Perinçek proti Švýcarsku, § 196).

52. Přídavné jméno „nezbytný“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 implikuje existenci „naléhavé sociální potřeby“. Smluvní státy mají jistou míru posuzovací volnosti při posuzování, zda je taková potřeba dána, či nikoliv, ale pojí se ruku v ruce s evropským dohledem, který obsahuje jak legislativu, tak rozhodnutí, která ji aplikují, a to i ta, která jsou vydávána nezávislým soudem. Soud je proto nadán vydat konečné rozhodnutí o otázce, zda „omezení“ nebo „sankce“ byly slučitelné se svobodou projevu tak, jak je chráněna čl. 10.

53. Úlohou Soudu při provádění dohledové funkce není nahradit vnitrostátní orgány, ale spíše přezkoumat podle čl. 10 rozhodnutí, které vydaly v souladu s jejich mírou posuzovací volnosti. Při tom Soud musí nahlížet na napadený „zásah“ ve světle případu jako celku a rozhodnout, zda důvody citované vnitrostátními orgány pro jeho odůvodnění byly „relevantní a dostatečné“. Při tom musí být Soud přesvědčen, že vnitrostátní orgány aplikovaly kritéria, která byla v souladu se zásadami vtělenými do čl. 10, a navíc, že se zakládaly na přijatelném posouzení relevantních skutečností (viz mezi jinými Mamčre proti Francii, § 19, a Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, § 45).

54. Soud dále připomíná, že právo na ochranu pověsti je chráněno čl. 8 Úmluvy jako součást práva na respektování soukromého života. Avšak aby se jednalo o čl. 8, musí útok na pověst osoby dosáhnout určitého stupně závažnosti a navíc způsobem, který poškozuje osobní požívání práva na soukromý život (viz Medžlis Islamske Zajednice Brčko a další proti Bosně a Hercegovině, § 76). Při zkoumání nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti v případech, kde se zájmy na „ochraně pověsti nebo práv jiných“ dotýká čl. 8, může být od Soudu požadováno, aby ověřil, zda vnitrostátní orgány provedly spravedlivé vážení při ochraně dvou hodnot chráněných Úmluvou, které se mohly v určitých případech vzájemně dostat do konfliktu, zejména na jedné straně svoboda projevu chráněna čl. 10, na straně druhé právo na respektování soukromého života zakotvené v čl. 8 (viz Hachette Filipacchi Associés proti Francii, § 43, MGN Limited proti Spojenému království, § 142, a Axel Springer AG proti Německu, § 84).

55. Soud dospěl k závěru, že práva zaručená podle čl. 8 a 10 zásadně zasluhují rovnocenný respekt a závěr o stížnosti by se obecně neměl lišit podle toho, zda byla u Soudu uplatněna podle čl. 10 Úmluvy vydavatelem urážlivého článku, nebo podle čl. 8 Úmluvy, osobou, které se tento článek týkal. Tudíž míra posuzovací volnosti by v zásadě měla být stejná v obou případech [viz Axel Springer AG, cit. výše, § 87; Von Hannover proti Německu (č. 2), § 106; Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, § 91]. Tam, kde bylo vyvažovací cvičení mezi těmito právy provedeno vnitrostátními orgány v souladu s kritérii stanovenými v rozhodovací praxi Soudu, posledně jmenovaný požaduje pádné důvody k nahrazení názoru vnitrostátních soudů jeho názorem [viz Axel Springer AG, cit. výše, § 88, Von Hannover (č. 2), cit. výše, § 107, MGN Limited proti Spojenému království, cit. výše, § 150 a 155, a Palomo Sánchez a další proti Španělsku, § 57].

56. Soud již měl příležitost stanovit relevantní zásady, kterými se musí při posuzování v této oblasti řídit. Tak označil řadu kritérii, která mohou přicházet v úvahu v kontextu vyvažování konkurujících si práv (viz Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, cit. výše, § 93). Relevantní kritéria takto definovaná zahrnují: přispění do diskuze veřejného zájmu, stupeň známosti dotčené osoby, předmět sdělení, předchozí chování dotčené osoby, a obsah, forma a následky zveřejnění.

57. Konečně, soud již dříve uznal, že když nevládní organizace přitáhne pozornost k záležitostem veřejného zájmu, vykonává roli „veřejného hlídacího psa“, která je obdobně důležitá, jako role tisku (viz Animal Defenders International proti Spojenému království, § 103) a mohla by být charakterizována jako sociální „hlídací pes“ zasluhující obdobnou ochranu podle Úmluvy, jako tu, která je poskytnuta tisku (ibid., a Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, § 166).

b) Použití těchto principů na posuzovaný případ

58. Soud poukazuje na to, že projednávaná věc se týká konfliktu konkurujících si práv, konkrétně na jedné straně respektování práva B. K. na respektování jeho soukromého života a svobody projevu, a na straně druhé svoboda projevu stěžovatelky.

59. Tam, kde vnitrostátní soudy provedly vyrovnávací cvičení ve vztahu k těmto právům, musí Soud zkoumat, zda během jejich hodnocení aplikovaly kritéria stanovená v jeho judikatuře k této otázce (viz Axel Springer AG, cit. výše, § 88), a zda důvody, které je vedly k napadenému rozhodnutí, byly dostatečné a relevantní k tomu, aby ospravedlnily zásah do svobody projevu (viz Cicad proti Švýcarsku, § 52). Učiní tak přezkoumáním kritérií stanovených ve své judikatuře (viz § 56 výše), které jsou relevantní pro tuto věc.

i. Přispění do diskuse veřejného zájmu

60. Při posuzování výroků napadených v této věci je především důležité mít na paměti obecný kontext probíhající politické debaty, v níž byly oba výroky učiněny.

61. Jak projev B. K., tak článek stěžovatelky zahrnovaly téma intenzivní veřejné diskuse ve Švýcarsku v předmětné době, kterou byla všeobecná iniciativa proti výstavbě minaretů, o které se hojně informovalo ve vnitrostátních i mezinárodních médiích. Iniciativa, volající po zákazu výstavby minaretů, byla nakonec přijata v referendu dne 29. 11. 2009 a tento zákaz byl zahrnut do švýcarské ústavy.

ii. Otázka, do jaké míry je dotčená osoba známá a co je předmětem sdělení

62. Soud opakuje, že je nutno odlišit mezi soukromými osobami a osobami zapojujícími se ve veřejném kontextu, jako politické nebo veřejné osobnosti. Tudíž zatímco se soukromá osoba veřejnosti neznámá může domáhat mimořádné ochrany jejího soukromého života, to stejné neplatí ve vztahu k veřejným osobnostem (viz Minelly proti Švýcarsku, a Petrenco proti Moldávii, § 55). Pro ně platí širší meze kritických vyjádření, neboť jsou nevyhnutně a vědomě vystaveny veřejnému dohledu a proto musí projevit zvlášť vysoký stupeň tolerance (viz Ayhan Erdođan proti Turecku, § 25, a Kuliś proti Polsku, § 47).

63. Vláda namítala, že tento princip musí být v dané věci uplatněn jiným způsobem, protože B. K. bylo v době, kdy měl tento kritický projev, pouze 21 let. Byl na začátku své politické kariéry a na vnitrostátní úrovni byl neznámý. Tyto okolnosti odůvodňovaly patřičnou úroveň ochrany jeho osobnostních práv a pověsti.

64. Soud v tomto ohledu názor vlády nesdílí. B. K. byl zvolen předsedou místní větve mladého křídla významné politické strany ve Švýcarsku. Projev citovaný stěžovatelkou byl jasně politický a byl učiněn v rámci podpory politických cílů jeho strany, kterými v té době bylo prosazení všeobecné iniciativy proti výstavbě minaretů.

65. Tedy, B. K. se dobrovolně vystavil veřejnému dohledu projevením svých politických názorů, a proto musel projevit vyšší stupeň tolerance vůči potenciální kritice jeho výroků osobami nebo organizacemi, které s jeho názory nesouhlasí.

iii. Obsah, forma a následky zveřejnění

66. V posuzovaném případě stěžovatelka zreprodukovala projev B. K., který již byl zveřejněn na samotných stránkách politické strany, ale nazvala jej „slovní rasismus“.

67. Federální Nejvyšší soud konstatoval, že hodnocení projevu B. K. jako „slovního rasismu“ představovalo smíšený hodnotový soud, který neměl žádný skutkový základ, protože projev nebyl rasistický. Federální Nejvyšší soud zejména konstatoval, že průměrnému čtenáři se výroky B. K. nejevily jako znevažující muslimy, ale pouze bránily křesťanství jako švýcarskou vůdčí kulturu (schweizerische Leitkultur; viz § 13 výše).

68. Na tomto místě Soud opakuje, že je nutno učinit rozdíl mezi skutkovými tvrzeními a hodnotovými soudy v tom, že zatímco existenci skutečnosti lze prokázat, pravdivost hodnotového soudu neumožňuje důkazy. Požadavek prokázat pravdivost hodnotového soudu nelze naplnit a porušuje svobodu názoru jako takovou, což je základní část práva zaručeného čl. 10 [viz např. Lingens proti Rakousku, § 46, a Prager a Oberschlick proti Rakousku (č. 1), § 63]. Podřazení výroku pod skutkové tvrzení nebo hodnotový soud je otázkou, která především spadá do míry posuzovací volnosti vnitrostátních orgánů, zejména vnitrostátních soudů [viz Prager a Oberschlick proti Rakousku (č. 1), § 36]. Avšak pokud výrok dosáhne hodnotového soudu, přiměřenost zásahu může být závislá na tom, zda byl dán dostatečný „skutkový základ“ pro napadený výrok: pokud dán nebyl, může se prokázat, že hodnotový soud byl nepřiměřený (viz Morice proti Francii, § 126). Aby bylo možno rozlišit mezi skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem, je nezbytné, aby byly zohledněny okolnosti případu a obecný tón poznámek, a přitom mít na paměti, že tvrzení o záležitostech veřejného zájmu mohou na jejich základě představovat hodnotové soudy spíše než skutková tvrzení (viz Paturel proti Francii, § 37).

69. Ve vztahu k nyní posuzované věci Soud konstatuje, že hodnocení projevu B. K. stěžovatelkou jako „slovního rasismu“ představovalo hodnotový soud, neboť obsahoval vlastní názor stěžovatelky na výroky B. K. Otázku, kterou musí Soud postavit na jisto je, zda by mohl být takový názor projeven s dostatečným skutkovým základem a s ohledem na obecný kontext probíhající politické debaty, v níž byl výrok učiněn (viz § 61 výše).

70. V dané věci není úkolem Soudu vyjasnit otázku definice rasismu, což se jevilo jako sporné mezi stěžovatelkou a odpůrcem v řízení před vnitrostátními orgány. Soud postřehl závěr Federálního Nejvyššího soudu, podle kterého pouhé zdůraznění rozdílu mezi dvěma jednotlivci nebo skupinami nemůže být vykládáno jako rasismus (viz § 13 výše). Současně dbá definice rasismu ECRI [European Commision against Racism and Intolerance – Evropská komise proti rasismu a intoleranci] a Švýcarského federálního výboru proti rasismu (viz § 17 a 18 výše).

71. Soud rovněž připisuje důležitost dokumentům různých specializovaných vnitrostátních a mezinárodních subjektů k této otázce. Tón zastávaný v politické diskuzi podporovateli sporné všeobecné iniciativy byl popsán ve zprávě ECRI o Švýcarsku z roku 2009 jako takový, který „velkou mírou přispívá ke stigmatizaci [muslimů] a k posílení rasistických předsudků a diskriminace proti nim členy většinové společnosti“ (viz § 19). Stejně tak Švýcarská federální komise proti rasismu ve svých doporučeních poznamenala, že iniciativa hanobila muslimské muže a ženy a byla vůči nim diskriminační (viz § 16). Dále, v roce 2014 Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace se ve vztahu k iniciativě vyjádřil ve svém závěrečném posudku (concluding observations) pod názvem „Rasismus a xenofobie v politice a médiích“ (viz § 20).

72. Navíc, jak již poznamenal Federální Nejvyšší soud, projev B. K. naznačoval, že „švýcarská vůdčí kultura“ byla „hodna ochrany a obrany“ proti expanzi islámu (viz § 13 výše). Podle názoru Soudu to samo o sobě budí dojem, že to druhé představuje něco negativního, před čím to první potřebuje ochranu, a že projev B. K. tím nebyl omezen jen na „zdůraznění odlišnosti“.

73. Z výše uvedených důvodů se Soud domnívá, že nelze říct, že by hodnocení projevu B. K. jako „slovní rasismus“, když podporoval iniciativu, která již byla označena různými organizacemi za diskriminační, xenofobní a rasistickou, postrádalo jakýkoliv skutkový základ.

74. Soud dále podotýká, že stěžovatelka nikdy netvrdila, že výroky B. K. spadaly do rozsahu trestného činu rasové diskriminace podle čl. 261a švýcarského trestního zákoníku. Ve skutečnosti svými argumenty před vnitrostátními orgány a Soudem (viz § 32 výše) stěžovatelka zdůraznila potřebu mít možnost označit výrok jednotlivce za rasistický, aniž by bylo nutné předpokládat trestněprávní odpovědnost.

75. Ba co víc, podle názoru Soudu nemůže být napadené označení považováno za svévolný osobní útok na B. K. nebo jeho urážka. Stěžovatelka neodkazovala na jeho soukromý nebo rodinný život, ale na způsob, jakým byl jeho politický projev vnímán. Jak již bylo řečeno, B. K. jakožto mladý politik veřejně vyjadřující svůj názor na velmi citlivé téma musel vědět, že jeho projev může způsobit kritickou reakci mezi jeho politickými oponenty.

76. Ve světle výše uvedeného lze o napadeném hodnocení výroku B. K. jako „slovního rasismu“ na webových stránkách stěžovatelky jen stěží říct, že mohlo mít škodlivé následky na jeho soukromý nebo profesní život (viz, a contrario, Cicad, cit. výše, § 56).

iv. Tvrdost sankce

77. Konečně, povaha a závažnost sankce uložené stěžovatelce jsou rovněž faktory, které je nutno zohlednit při hodnocení přiměřenosti zásahu. Vnitrostátní soudy nařídily stěžovatelce, aby odstranila napadený článek ze svých webových stránek, a aby uveřejnila závěr odvolacího soudu. Taktéž měla povinnost zaplatit soudní poplatky ve výši 3 335 CHF plus daň z nich a náhradu právního zastoupení B. K. ve výši 3 830 CHF plus daň.

78. Podle názoru Soudu tato sankce, jakkoliv mírná, mohla mít „odrazující účinek“ na výkon svobody projevu stěžovatelky, neboť ji do budoucna mohla odradit od sledování jejich zákonných cílů a kritizování politických výroků a politik (viz, mutatis mutandis, Lewandowska-Malec proti Polsku, § 70).

v. Závěr

79. Ve světle dosud uvedených úvah Soud považuje argumenty rozvinuté vládou ve vztahu k ochraně osobnostních práv B. K., přestože jsou relevantní, za nedostatečné, aby mohly odůvodnit sporný zásah. Při přezkoumávání okolností předložených k posouzení se vnitrostátní soudy dostatečné nezabývaly zásadami a kritérii stanovenými v judikatuře Soudu ve vztahu k vyvažování práva na respektování soukromého života a svobody projevu
(viz § 55 a 56 výše). Tím překročily míru své posuzovací volnosti, která jim je poskytnuta, a nedostály své povinnosti nalézat rozumnou míru přiměřenosti mezi opatřeními omezujícími svobodu projevu stěžovatelky a sledovaným legitimním cílem.

80. Proto došlo k porušení čl. 10 Úmluvy.

[§ 81. – 88. K aplikaci čl. 41 Úmluvy].


Výrok rozsudku:

Z těchto důvodu Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 10 Úmluvy byl porušen.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.