D.L. proti Rakousku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 7. prosince 2017 ve věci č. 34999/16 – D. L. proti Rakousku

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že vydáním stěžovatele do Kosova, kde měl být dle svých tvrzení s ohledem na hrozící krevní mstu a špatné podmínky ve věznicích vystaven špatnému zacházení a ohrožení života, by nedošlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2001 byl stěžovatel napaden bývalým manželem své sestry S. L., který byl za tento čin následně odsouzen. Svědectví stěžovatele bylo v řízení jedním z provedených důkazů.

V lednu 2016 byl stěžovatel zadržen rakouskými orgány na základě mezinárodního zatykače vydaného v Kosovu. Stěžovatel byl obviněn z vraždy bratrance S. L., který měl být omylem zavražděn namísto S. L., jehož vraždu si stěžovatel objednal. Kosovo následně požádalo o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání. Stěžovatel proti vydání vznesl dvě námitky. Tvrdil, že situace v kosovských věznicích je s ohledem na materiální podmínky a míru násilí mezi vězni velmi špatná, a byl by tak pobytem ve věznici vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení. Dále se obával krevní msty ze strany S. L., jehož klan měl mít dle stěžovatele vliv na vysoce postavené vládní představitele, a tedy i na průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti němu.

Rakouské trestní soudy neshledaly důvody pro odepření vydání, když dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by mu v Kosovu hrozilo skutečné nebezpečí mučení a nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

a) Obecné zásady

Soud nejprve zopakoval, že Úmluva nezaručuje právo nebýt vydán (Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek pléna ze dne 7. července 1989, § 85) a stejně tak nezakazuje smluvním státům spolupráci v oblasti vydávání pachatelů protiprávních činů (Öcalan proti Turecku, č. 46221/99, rozsudek velkého senátu ze dne 12. května 2005, § 86).

Soud dále připomněl, že zákaz mučení dle článku 3 Úmluvy je absolutní. Pokud by v důsledku vydání mělo dojít k jeho porušení, nesmí členský stát k vydání přistoupit. S ohledem na absolutní charakter zákazu mučení Soud nevylučuje, že porušení článku 3 může hrozit i ze strany jednotlivce nebo skupiny osob, kteří nejsou úředními osobami. Musí však být prokázáno, že riziko je skutečné a že vnitrostátní orgány nejsou schopny dané nebezpečí eliminovat poskytnutím adekvátní ochrany (J. K. a ostatní proti Švédsku, č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016, § 80). Posouzení, zda existuje skutečné nebezpečí porušení tohoto článku, musí být důkladné (Chahal proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996, § 96).

Je zpravidla na stěžovateli, aby předložil důkazy o tom, že existují závažné důvody se domnívat, že pokud by bylo napadené opatření provedeno, byl by vystaven skutečnému riziku, že bude podroben zacházení v rozporu s článkem 3 (Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 129; N. proti Finsku, č. 38885/02, rozsudek ze dne 26. července 2005). V případě pochybností je na příslušných státních orgánech, aby je vyvrátily (Saadi proti Itálii, cit. výše, § 129).

b) Použití uvedených zásad na projednávanou věc

Soud dal úvodem zapravdu stěžovateli, že pro jeho případ nebylo relevantní, že Kosovo je vnitrostátními orgány považováno za „bezpečnou zemi původu“ a že toto označení vydávající stát nezbavuje povinnosti provést posouzení rizik v individuálním případě.

Soud si povšiml, že otázka přípustnosti vydání stěžovatele byla předmětem tří různých řízení, a shledal, že v prvním řízení se vnitrostátní soudy komplexně zabývaly otázkou, zda stěžovateli hrozí při jeho vydání nebezpečí ze strany klanu, k němuž patřil S. L. Podle Soudu vnitrostátní soudy řádně prošetřily všechna tvrzení stěžovatele a důkladně odůvodnily, proč považovaly jeho vydání za přípustné.

Soud nepovažoval za důvodnou stěžovatelovu námitku, že se může stát obětí krevní msty. Uvedl, že o existenci tohoto fenoménu v Kosovu neexistují žádné oficiální statistiky. Z dostupných zdrojů lze konstatovat, že krevní msty se v Kosovu stále vyskytují, avšak stěžovatel je ve zvláštní situaci, neboť bude ve věznici, kde bude pod celodenním dozorem vězeňského personálu. Ze zpráv o situaci v Kosovu taktéž nevyplývá, že by se vězeňský systém potýkal s korupcí, která by umožňovala osobám z vnějšku vykonávat uvnitř věznice vliv. Soud si dále povšiml, že nejsou zprávy o tom, že by některý z členů klanu S. L. byl držen v kosovském vězení. Dodal, že kosovské orgány již prokázaly, že jsou schopné odpovědět na hrozby, kterým je stěžovatel vystaven, a to konkrétně odsouzením S. L. za nebezpečné vyhrožování stěžovateli a jeho sestře. Shledal proto, že kosovské orgány by byly s to reagovat i na další případná nebezpečí hrozící stěžovateli, a že tedy námitka nedostatku ochrany ze strany státu v případě krevní msty nezakládá skutečné nebezpečí porušení článku 2 či 3 v případě vydání stěžovatele do Kosova.

Stejně tak Soud nepovažoval za důvodnou ani námitku, že by podmínky ve vězení v Kosovu byly v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Uvedl, že míra násilí mezi vězni se dle zprávy Evropského výboru pro zabránění mučení a jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 2015 snížila a vězeňská zařízení s nedostatečnými materiálními podmínkami jsou postupně zavírána a nahrazována novými. Z dostupných informací nelze dovodit ani to, že v Kosovu dochází k systematickému či rozšířenému násilí dozorců vůči vězňům, které by činilo jakoukoli extradici do Kosova neslučitelnou s článkem 3 Úmluvy. Při přezkumu individuálních okolností projednávané věci Soud konstatoval, že stěžovatel toliko poukazoval na zprávy mezinárodních orgánů o situaci v kosovských věznicích a nenamítal, že by on sám v kosovské věznici čelil špatnému zacházení ze strany vězeňského personálu.

S ohledem na výše uvedené tedy stěžovatel neprokázal, že by existovaly závažné důvody se domnívat, že by při vydání do Kosova byl vystaven skutečnému nebezpečí zacházení, které by bylo v rozporu s článkem 2 či 3 Úmluvy. Vydáním stěžovatele by proto podle Soudu nedošlo k porušení článku 2 či 3 Úmluvy.