Arnoldi proti Itálii

Rozsudek ze dne 7. prosince 2017 ve věci č. 35637/04 – Arnoldi proti Itálii

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že se na přípravné řízení zahájené na základě trestního oznámení stěžovatelky jako poškozené použije článek 6 Úmluvy v jeho občanskoprávní složce, a to již od okamžiku podání trestního oznámení. Dále dospěl jednomyslně k závěru, že délka přípravného trestní řízení přesahující 7 let byla nepřiměřená, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka se v únoru 1990 obrátila na policii a obecní úřad s žádostí o demolici komína, který byl bez povolení postaven na její budově jedním z jejích sousedů. V červnu téhož roku obecní zeměměřič demolici doporučil. V září 1994 však obec rozhodla, že komín nebude odstraněn, jelikož se nejedná o protiprávní stavbu. Podle čestného prohlášení vlastníka sousedního bytu a čtyř svědků byl totiž komín postaven již před velmi dlouhou dobou. V říjnu 1995 stěžovatelka podala na daného souseda a čtyři svědky trestní oznámení pro křivou výpověď. Zejména tvrdila, že jejich prohlášeními utrpěla zásah do svého práva na ochranu majetku. Dopisy z května 1997, května 1998 a září 1999 stěžovatelka žádala o urychlené posouzení věci. V září 1999 se konal výslech obviněných, kteří se však rozhodli nevypovídat. V lednu 2003 soud na žádost státního zastupitelství trestní řízení zastavil z důvodu promlčení.

V červenci 2003 se stěžovatelka obrátila na soud s žalobou na náhradu škody a nemajetkové újmy z důvodu nadměrné délky trestního řízení. V říjnu 2003 soud rozhodl o nepřípustnosti žaloby. Ač konstatoval, že fáze vyšetřování je součástí trestního řízení, a jeho nadměrná délka tedy může vést k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, upřesnil, že pro poškozeného doba, kterou je třeba vzít v úvahu, běží až od chvíle, kdy se formálně stane účastníkem řízení. Stěžovatelka se formálně účastníkem řízení nestala, a nemohla se tedy domáhat nadměrné délky řízení. Odvolací soud sice uznal, že skutečnost, že se stěžovatelka nemohla formálně stát účastníkem řízení, byla způsobena nepřiměřenými průtahy ve vyšetřování, zdůraznil však, že to byla volba stěžovatelky, že podala pouze trestní oznámení, a nedomáhala se ochrany svých práv samostatnou občanskoprávní žalobou. Podala-li by ji, nemusela by čekat na skončení vyšetřování.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatelka namítala nepřiměřenou délku trestního řízení, které bylo zahájeno na základě jí podaného trestního oznámení.

a) K přijatelnosti

Mezi stranami bylo sporné, zda se na předmětné přípravné řízení vztahoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho občanskoprávní složce. Soud úvodem připomněl, že použitelnost článku 6 Úmluvy není závislá na formálním postavení účastníka podle vnitrostátního práva. Duch Úmluvy a zásada, že Úmluva zaručuje konkrétní a účinná, a nikoli iluzorní a teoretická práva, vyžadují, aby byl pojem „spor“ vykládán materiálně, a nikoli formálně (Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, č. 6878/75 a 7238/75, rozsudek pléna ze dne 23. června 1981). Není též rozhodné, kdy byla podána žádost o odškodnění; článek 6 Úmluvy může být použitelný od okamžiku, kdy taková žádost mohla být podána (Feliciano Bichăo proti Portugalsku, č. 40225/04, rozsudek ze dne 20. listopadu 2007). Pro použitelnost článku 6 je proto v obdobných případech rozhodné, a) zda stěžovatel zamýšlel uplatnit své občanské právo či právo na odškodnění v rámci trestního řízení (Perez proti Francii, č. 47287/99, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2004, § 70–71) a b) zda byl výsledek řízení pro toto občanské právo určující (Moreira de Azevedo proti Portugalsku, č. 11296/84, rozsudek ze dne 23. října 1990, §66; a Perez proti Francii, cit. výše, § 65).

Ohledně existence občanského práva Soud v návaznosti na rozsudek Perez proti Francii (cit. výše) uvedl, že dvě podmínky článku 6 – „za účelem získání odškodnění“, byť symbolického, či „ochrana práva občanské povahy“ jsou alternativní, nikoliv kumulativní, a že musí být v každém případě posuzováno, zda vnitrostátní soudní systém jednotlivci přiznává zájem občanskoprávní povahy, který je uplatňován v trestním řízení. Proto pokud někdo podá trestní oznámení pouze z represivních důvodů, článek 6 Úmluvy se nepoužije. V projednávané věci se stěžovatelka trestním oznámením domáhala prohlášení nevěrohodnosti listin, kvůli kterým vnitrostátní orgány odmítly její žalobu na ochranu práva na pokojné užívání majetku. Dle Soudu tak prokázala svůj zájem občanskoprávní povahy a též úmysl v okamžiku, kdy jí to vnitrostátní právo umožní, požádat o odškodnění. Soud proto shledal, že v projednávané věci nebyla občanská povaha práva, jehož ochrany se stěžovatelka domáhala, sporná.

Ve vztahu k druhé podmínce, tedy zda byl výsledek řízení pro ochranu daného občanského práva rozhodný, Soud uvedl, že v projednávané věci je klíčové, že v italském trestním právu platí zásada legality trestního stíhání. Jednotlivec, který podá trestní oznámení, tedy může důvodně očekávat zahájení řízení, ve kterém se bude moci domáhat odškodnění. Výsledek přípravného řízení proto byl pro stěžovatelčino občanské právo určující.

Soud konečně konstatoval, že skutečnost, že stěžovatelka mohla podat občanskoprávní žalobu na odškodnění, není pro určení, zda se na předmětné přípravné řízení vztahoval článek 6 Úmluvy, relevantní. V případech, kdy vnitrostátní právní řád nabízí více prostředků ochrany občanských práv, je povinností státu zajistit, aby v každém z nich byly naplněny požadavky článku 6 Úmluvy (mutatis mutandis, Lacerda Gouveia a ostatní proti Portugalsku, č. 11868/07, rozsudek ze dne 1. března 2011).

Soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že v projednávané věci je čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho občanskoprávní složce na předmětné přípravné řízení použitelný.

b) K odůvodněnosti

Soud zopakoval, že přiměřená délka řízení musí být vždy posuzována s ohledem na složitost věci, jednání stěžovatele a příslušných orgánů a to, co je pro účastníka v sázce (např. Sürmeli proti Německu, č. 75529/01, rozsudek velkého senátu ze dne 8. června 2006, § 128). Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že z pohledu článku 6 Úmluvy je s ohledem na závěry, ke kterým dospěl ohledně použitelnosti článku 6 Úmluvy, okamžikem, od něhož je počítána přiměřenost délky řízení, den, kdy stěžovatelka jakožto poškozená podala trestní oznámení. Tímto okamžikem projevila úmysl domáhat se ochrany svého občanského práva a případně též odškodnění. Přípravné řízení v projednávané věci tedy trvalo více než 7 let. Za tuto dobu vnitrostátní orgány provedly pouze výslechy obviněných, kteří se nadto rozhodli nevypovídat. Stěžovatelka naopak třikrát žádala o urychlené skončení případu. Jelikož v dané věci neexistovaly žádné důvody, které by byly způsobilé vysvětlit takto dlouhé přípravné řízení, došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Soudkyně Koskelo spolu se soudcem Eickem v částečně nesouhlasném stanovisku s většinou sice souhlasili ohledně porušení článku 6 Úmluvy, nicméně nesouhlasili s odůvodněním použitelnosti článku 6. Dle jejich názoru je nejasné a nekonzistentní a důvody pro použitelnost článku 6 jsou užší. Odůvodnění většiny totiž naznačuje, že mezi trestním vyšetřováním a tvrzeným nezákonným postavením komínu existoval pouze nepřímý vztah, čímž byl rozsah článku 6 značně rozšířen a je pravděpodobné, že i okruh osob, které mohou být oprávněny namítat porušení povinností podle článku 6, se značně rozšíří. Výsledek trestního řízení byl v projednávané věci podle jejich názoru přímo rozhodující pro subjektivní právo občanskoprávní povahy, kterého se stěžovatelka domáhala. Soudci dále nesouhlasili s tím, že většina použila formulaci „domáhat se uznání svého zájmu občanskoprávního charakteru“ namísto „práva“.