HAMIDOVIĆ proti Bosně a Hercegovině

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 57792/15

Datum: 5. 12. 2017

Složení senátu: G. Yudkivska, předsedkyně senátu (Ukrajina), V. De Gaetano (Malta), F. Vehabović (Bosna a Hercegovina), E. Kűris (Litva), C. Ranzoni (Lichtenštejnsko), M. Bošnjak (Slovinsko), P. Paczolay (Maďarsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1976 a žije v Gornje Maoče.

6. Dne 28. 10. 2011 zaútočil Mevlid Jašarević, člen místní skupiny hájící wahhábismus a salafismus jako radikální odnože islámu (k této skupině viz Al Husin proti Bosně a Hercegovině, cit. výše, § 20), na americké velvyslanectví v Sarajevu. Následkem útoku byl vážně zraněn jeden policista. V dubnu 2012 byl pan Jašarević a dva další členové skupiny ve vztahu k předmětné události obžalováni. Pan Jašarević byl nakonec odsouzen za teroristický útok a potrestán odnětím svobody v trvání patnácti let. Zbylí dva členové skupiny byli zproštěni obžaloby. Relevantní část rozsudku soudu prvního stupně, v níž byla popsána náboženská komunita, k níž přináležel i stěžovatel, zní následovně:

„Znalec prof. Azinović ve své zprávě, posudku i na hlavním líčení z odborného hlediska objasnil pojmy ,wahhábismus‘ a ,salafismus‘:

(…)

Salafistická společenství v Bosně a Hercegovině, jako je to v Gornje Maoče (kde obžalovaný žil v době útoku), jsou často izolovaná a nepřístupná. Volba odlehlých a nedostupných lokalit k vybudování osídlení je začasté diktována věroukou, dle níž se mají opravdoví věřící, kteří žijí v ateistické zemi, uchýlit k hidžře – emigraci nebo stažení do ústraní mimo oblasti osídlené nevěřícími, a tím následovat příkladu proroka Mohameda a jeho následovníků, kteří v roce 622 odešli z Mekky do Medíny, aby založili první muslimské společenství.

Navzdory vzájemným odlišnostem sdílí většina bosenských salafistů společné rysy, které nejsou vlastní pouze organizacím islámského typu (nebo náboženským sektám). V praxi potvrzují tendenci některých tradičních náboženských společností izolovat se od jiných věřících, a tím vymezit svoje svaté společenství skrze ukázněnost a odmítavý postoj vůči nevěřícím a vlažným věřícím. Tento vzorec chování je typický pro fundamentalistická hnutí a sekty v podstatě ve všech náboženstvích. Tato hnutí mají zpravidla podobné charakteristiky, byť mohou vykazovat rozdíly v teologickém učení, velikosti a sociálním složení, rozsahu vlivu nebo sklonu k násilí. A přesto tito fundamentalisté a puritánské skupiny povětšinou nepodněcují k násilí vůči vnějšímu světu nebo členům vlastní komunity, ani takové násilí zpravidla neschvalují.

Podle dostupných zdrojů a vlastních prohlášení členů skupiny v Gornje Maoče její přívrženci odmítají pojetí sekulárního státu, demokracie a svobodných voleb a jakékoli právní normy, které nemají původ v právu šaría. Názory zastávané touto skupinou jsou dostupné na řadě webových stránek, včetně www.putvjernika.com. Část vyznavačů zkoumané skupiny žije v Srbsku, Chorvatsku, Černé Hoře, Slovinsku, Rakousku, Německu, Švýcarsku, Austrálii i jiných zemích.“

(…)

6.1.5.1. Potrestání obžalovaného (§ 242 trestního řádu)

Na výzvu soudního úředníka, aby se postavil poté, co senát soudu vstoupil při prvním jednání do soudní síně, tak obžalovaný odmítl učinit. Spoluobžalovaní Jašarević a Fojnica měli na sobě muslimské pokrývky hlavy, což si mohl soud ve svých úvahách spojit s detaily na jejich oblečení, neboť tyto prvky ve svém souhrnu naznačovaly jejich náboženskou příslušnost. V souladu s § 256 trestního řádu jsou však všechny osoby přítomné v jednací místnosti povinny na výzvu soudního úředníka povstat. Předseda senátu se obžalovaného dotázal, zda by mohl vysvětlit, proč on a jeho druhové odmítli povstat a ozřejmit důvody, proč vstoupili do soudní síně s pokrývkami na hlavách. Obžalovaný sdělil, že respektují pouze Alláhův soud a že se nechtějí účastnit obřadu, jehož účelem je vyslovit nad nimi verdikt pozemský. Soud proto obžalovaného poučil o tom, že povinnost povstat vyplývá ze zákona a že podle § 242 odst. 2 trestního řádu představuje chování narušující průběh řízení pohrdání soudem, které lze postihnout vykázáním z jednací síně.

Po tomto varování předseda senátu jednání přerušil, aby obžalovanému poskytl přiměřený čas poradit se se svými právními zástupci a přehodnotit původní postoj.

Když se senát vrátil do jednací místnosti, obžalovaný znovu odmítl povstat, načež jej předseda senátu ze soudní síně skutečně vykázal. Obžalovanému byl následně doručen protokol o jednání soudu.

V rámci navazujícího soudního stání se obžalovaní Fojnica a Ahmetspahić znovu nechtěli na výzvu soudního úředníka postavit, zatímco obžalovaný Jašarević odmítl dokonce vstoupit do jednací místnosti. Předseda senátu se proto dotázal obžalovaného, zda hodlá až do skončení procesu pokračovat stejným způsobem. Na to obžalovaný potvrdil, že on ani jeho druzi nemají až do skončení řízení v úmyslu projevit soudu sebemenší úctu tím, že by se postavili, protože jej neuznávají. Soud tak shledal, že další úsilí předvést obžalované k nařízeným jednáním by znamenalo zbytečně vysoké náklady. Proto rozhodl o vyloučení obžalovaných z jednání až do skončení soudního řízení s tím, že budou vždy o plánovaných jednáních před jejich zahájením vyrozuměni, aby mohli případně soudu sdělit, že změnili názor. V takovém případě by jim soud umožnil, aby se na hlavní líčení znovu dostavili. Obžalovaní Fojnica a Ahmetspahić posléze skutečně názor změnili a pravidelně se k soudním líčením dostavovali, zatímco obžalovaný Jašarević dorazil k jedinému líčení. Obžalovaným byly na příkaz soudu doručovány zvukové záznamy a protokoly z proběhlých hlavních líčení, jichž se nezúčastnili, aby jim bylo umožněno konzultovat spolu s advokáty strategii obhajoby.“

7. V rámci popsaného řízení předvolal soud stěžovatele, který patřil ke stejnému náboženskému společenství, aby se dne 10. 9. 2012 dostavil k podání svědecké výpovědi. Stěžovatel v souladu s předvoláním dorazil, ale navzdory výzvě předsedy senátu si odmítl odložit svou muslimskou pokrývku hlavy. Za to byl vykázán z jednací síně, odsouzen pro pohrdání soudem a na základě § 242 odst. 3 trestního řádu potrestán pokutou ve výši 10 000 konvertibilních marek (BAM). Konvertibilní marka používá stejný fixní směnný kurz k euru jako má německá marka (1 euro = 1,95583 konvertibilních marek).
Příslušná část rozhodnutí zní následovně:

„Soud přezkoumal situaci, k níž došlo v soudní síni s maximální důkladností. Soud si je vědom, že svědek patří k náboženské komunitě v obci Maoča, která se řídí zvláštními pravidly, a k níž přináleží i obžalovaní. S ohledem na tuto skutečnost soud seznámil svědka s ustanovením § 20 vnitřního řádu pro soudy v Bosně a Hercegovině a dalšími povinnostmi stran zúčastněných na hlavním líčení, které osobám vstupujícím do jednací síně zakazují nosit oděvy, jež nejsou slučitelné s všeobecně uznávanými pravidly oblékání v soudním prostředí. Soud svědka poučil, že uvnitř soudních institucí není povoleno nosit jakékoli náboženské symboly a oděvy dokládající příslušnost k určité náboženské skupině a že soud je povinen podporovat hodnoty, které lidi spojují a nikoliv ty, které je rozdělují. Soud zejména zdůraznil, že práva jednotlivce nejsou absolutní a nesmějí ohrožovat většinovou společností sdílené hodnoty.

Pozornost svědka byla zvláště obrácena ke skutečnosti, že před soud předstupují lidé nejrůznějších náboženských vyznání patřící k odlišným náboženským skupinám, a proto je nezbytné, aby měli v soud důvěru. Soud proto není místem, kde by náboženské vyznání mohlo být projevováno způsobem, kterým znehodnocuje společná pravidla a zásady platné v multikulturní společnosti. Právě proto uložil zákonodárce každému, kdo předstupuje před soud, aby vykazoval vůči soudu úctu a zachovávat jeho pravidla.

Soud shledává, že svědkovo odmítání podřídit se pravidlům soudu a projevit mu úctu skrze přijetí jeho varování, představuje zjevné narušení pořádku v soudní síni. Soud naznal, že zjištěné chování se týká řady dalších totožných případů, které jsou před ním projednávány, v nichž členové stejné náboženské skupiny vykazují podobné vzorce rušivého jednání, když dávají veřejně najevo, že tento soud neuznávají. Četnost projevů takového pohrdání soudem představuje nebezpečný kriminogenní prvek a nepochybně i zvláštní společenskou hrozbu. Je nadbytečné zvláště zdůrazňovat, že toto jednání poškozuje pověst soudu a důvěru v něj. Lze se přitom důvodně domnívat, že je namířeno především proti státu a základním hodnotám demokratické společnosti. Proto je přísná a nekompromisní reakce ze strany státu vůči popsanému jednání klíčová, a to třeba i s využitím všech dostupných represivních nástrojů. Nedostatečná odezva ze strany státu může mít v těchto případech, podobně jako u jiných projevů extremismu, vážné důsledky na pověst soudnictví a stabilitu společnosti v Bosně a Hercegovině.

Při vědomí četnosti, závažnosti a významu tohoto druhu narušování pořádku v jednací síni a jeho důsledkům se Soud rozhodl svědka potrestat uložením pokuty v maximální výši 10 000 BAN. Takto přísný trest by mohl být poselstvím pro všechny v soudní síni přítomné, že pohrdání soudem je nepřijatelné. Soud musí být respektován, neboť míra úcty vůči soudu je i mírou úcty vůči Bosně a Hercegovině jako státu.“

8. Dne 11. 10. 2012 odvolací senát téhož soudu pokutu snížil na 3 000 BAM, zatímco ve zbylém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vzal přitom v potaz, že požadavek na odložení veškerých pokrývek hlavy v prostorách veřejných institucí je jedním ze základních pravidel života ve společnosti. Dále shledal, že v sekulárním státě jako je Bosna a Hercegovina jsou jakékoli projevy náboženského vyznání v soudní síni zakázány. Příslušná část daného rozhodnutí zní:

„Senát se domnívá, že je dobře známým pravidlem, že klobouky, čepice a jiné pokrývky hlavy by měly být při vstupu odloženy, zejména jde-li o prostory státu a jiných veřejných institucí, jelikož jejich sejmutí je projevem úcty vůči dané instituci a její funkci. Povinnost odložit pokrývku hlavy platí nejen pro tento soud, ale i pro jiné soudy a instituce v Bosně a Hercegovině. Podobně je tomu i v jiných státech. Tato pravidla a povinnosti platí bezvýjimečně pro všechny osoby nehledě na jejich náboženské přesvědčení, pohlaví, národnostní či jinou příslušnost.

Jak je podrobněji vysvětleno v § 20 vnitřního řádu pro soudy v Bosně a Hercegovině, jde vskutku o povinnost platící pro všechny, kteří navštíví státní soud, ať už z jakékoli příčiny. Osoby vstupující do jednací síně musí respektovat pravidla slušného oblékání. Nesmějí tak nosit krátké sukně, kraťasy, upnutá trička, jinou než plnou obuv, ba ani jiné součásti oděvu, které neodpovídají pravidlům oblékání předepsaným pro soudní orgány.

Z obsahu soudního spisu by se zdálo, že soudce pověřený vyřizováním případu svědkovi nejprve nařídil, aby v soudní síni sňal svou pokrývku hlavy, načež mu poskytl dodatečných deset minut k tomu, aby své rozhodnutí a důsledky neuposlechnutí pokynu znovu uvážil. Jelikož však svědek odmítl pokrývku hlavy odložit, čímž dal vědomě najevo své pohrdání autoritou soudu, předseda senátu mu v souladu s § 242 odst. 3 trestního řádu uložil pokutu.

Z výše uvedeného vyplývá, že pověřený soudce si povinnost odložit pokrývku hlavy při vstupu při do jednací místnosti nevymyslel, jak naznačoval stěžovatel ve svém podání. Naopak jde o otázku všeobecně zastávaných vzorců chování v soudní síni, které platí nejen pro tento soud, nýbrž i ve vztahu ke všem ostatním soudním tělesům. Dané pravidlo, které má základ v § 20 vnitřního řádu pro soudy, bylo přitom vždy uplatňováno. Tvrzení právního zástupce Mulahaliloviće v průběhu odvolacího řízení jsou tak nejen neopodstatněná, ale i zcela nevhodná.

Prohlášení, že svědek byl potrestán jen proto, že byl věřící osobou praktikující své náboženské vyznání, a tedy i diskriminován, je rovněž nedůvodné. Povinnost odložit jakoukoli pokrývku hlavy a chovat se slušně platí bez rozdílu pro každého, kdo vstupuje do prostor soudu. Všichni návštěvníci soudu mají stejná práva a povinnosti, mj. i povinnost odložit pokrývku hlavy, bez ohledu na své náboženské vyznání, národnost, pohlaví nebo jiné postavení. To bylo ostatně svědkovi vysvětleno. Jakékoliv odchylné jednání vždy bylo a je vykládáno jako pohrdání soudem, čehož si musel být odvolatel vědom. Bosna a Hercegovina, jak bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, je laickým státem, v němž je náboženství důsledně odděleno od veřejného života. Senát tak zastává názor, že prostory soudu nemohou být místem, kde lze projevovat něčí náboženské vyznání.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že svědek Husmet Hamidović nebyl zbaven svého práva projevovat náboženské vyznání v domácím prostředí nebo na jiném k tomu určeném místě. Dané právo nemohl vykonávat akorát v soudní síni. Tvrzení advokáta Mulahaliloviće o porušení jeho práv a svobod zaručených Ústavou a Evropskou úmluvou o lidských právech, jakož i o rozdílném zacházení z důvodu náboženského vyznání, jsou tudíž neopodstatněná.

Poté, co odvolací soud shledal, že svědkovo potrestání bylo oprávněné, zatímco jeho odvolání neopodstatněné, přistoupil soud k přezkoumání výše uložené pokuty, kterou považoval za nepřiměřenou.

Jak bylo zmíněno v odvolání, pokuta ve výši 10 000 BAN je nejvyšší možnou výměrou za pohrdání soudem. Nejpřísnější sankce by přitom měly být ukládány v nejzávažnějších případech.

Jistě lze zohlednit relevantní kritéria, k nimž přináleží povaha a závažnost posuzovaného jednání. Odvolatel se naopak mýlí, pokud se domnívá, že by mělo být přihlédnuto k jeho majetkovým poměrům, jelikož pokuta za pohrdání soudem není trestní, nýbrž disciplinární sankcí.

I když svědek prokázal vysokou míru odhodlání chovat se vůči soudu nedůstojným způsobem (opětovně odmítl odložit svou pokrývku hlavy i po desetiminutové přestávce, která mu byla poskytnuta na rozmyšlenou), kterážto skutečnost jistě ovlivnila i výši pokuty, předmětné jednání (neodložení pokrývky hlavy) bez dalšího není nejzávažnějším prohřeškem, který by bylo možné kvalifikovat jako pohrdání soudem, a tím i zdůvodnit maximální výši pokuty. V projednávaném případě však nebylo důvodné uložit pokutu v maximální výměře, jelikož svědek nepoužíval hrubě urážlivý jazyk. To platí bez ohledu na skutečnost, že jiní členové téže náboženské skupiny později v rámci řízení takto nepřístojné chování vykazovali. I když je pravdou, že generální prevence je jedním ze sledovaných účelů sankcí, kárné nevyjímaje, disciplinární opatření jsou primárně namířena vůči jednotlivcům. Každý by přitom měl být zodpovědný a přiměřeně potrestán pouze za své vlastní jednání, nikoliv za chování ostatních členů skupiny, k níž patří. Tato zásadě je ostatně zakotvena v § 242 odst. 3 trestního řádu.

S přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu, jakož i k povaze a míře pohrdání soudem, jehož se svědek dopustil, považuje odvolací senát za postačující pokutu ve výši 3 000 BAM. Odvolání advokáta Mulahaliloviće je tudíž částečně připuštěno a napadené rozhodnutí pozměněno.“

9. Jelikož stěžovatel pokutu neuhradil, byla dne 27. 11. 2012 v souladu s § 47 trestního zákoníku přeměněna na trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů. Toto rozhodnutí bylo dne 13. 12. 2012 potvrzeno, načež stěžovatel bez prodlení trest odnětí svobody nastoupil a vykonal.

10. Dne 9. 7. 2015 rozhodoval ve věci Ústavní soud Bosny a Hercegoviny, který však porušení čl. 9 a 14 Úmluvy neshledal, když dal v plném rozsahu za pravdu státnímu soudu. Zároveň však konstatoval, že došlo k porušení čl. 6 Úmluvy z důvodu automatické přeměny pokuty na trest odnětí svobody, a proto nařídil, aby byl § 47 trestního zákoníku novelizován. Avšak s ohledem na zásadu právní jistoty nepovažoval za potřebné zrušit rozhodnutí, na jehož základě došlo k přeměně peněžité pokuty na trest odnětí svobody v tomto konkrétním případě.
Příslušná část rozhodnutí většiny zní následovně:

„40. Ústavní soud poznamenává, že se projednávaný případ týká zvláštní situace, kdy byly univerzálně přijímané standardy chování v řízení před soudy poměřovány s právem stěžovatele projevovat svou příslušnost k určitému náboženskému společenství v soudní síni v rozporu s těmito běžnými vzorci chování. Stěžovatel namítá, že státní soud neměl zákonný podklad k tomu, aby mu uložil pokutu za neuposlechnutí soudního příkazu, jelikož trestní řád žádné takové ustanovení neobsahuje. To je také důvod, proč došlo k porušení jeho svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání.

41. Pokud jde o hlavní námitku stěžovatele, podle kterého nebylo omezení v projednávaném případě stanoveno zákonem, Ústavní soud podotýká, že Soud vytrvale upozorňuje, že z výrazu „stanoven zákonem“ vyplývají dva požadavky [viz The Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), rozsudek velkého senátu ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, Series A č. 30, § 49]. Zákon musí být v prvé řadě dostupný, což znamená, že občan musí mít okolnostem přiměřenou možnost, aby se mohl seznámit s právními normami použitelnými na jeho případ. Zadruhé nemůže být norma považována za „zákon“, ledaže je formulována s dostatečnou mírou přesnosti tak, aby občanům umožnila přizpůsobit odpovídajícím způsobem své chování. Jinými slovy musejí být schopni v míře přiměřené okolnostem předvídat – je-li to třeba s využitím odborné právní pomoci – právní důsledky, které mohou být s určitým jednáním spojeny. Znění mnoha zákonů přitom z povahy věci není zcela přesné. Potřeba vyvarovat se nadměrné rigiditě a držet krok s měnícími se podmínkami vyžaduje, aby byly mnohé zákony nevyhnutelně formulovány s užitím právních pojmů, které jsou ve větší či menší míře neurčité. Výklad a použití těchto ustanovení pak přísluší praxi (viz Kokkinakis proti Řecku, rozsudek ze dne 25. 5. 1993, stížnost č. 14307/88).

42. Co se týče otázky, zda státní soud jednal v souladu se zákonem, když přijal napadené rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že § 242 odst. 3 trestního řádu stanoví, že soudce nebo předseda senátu může nařídit, aby byla strana řízení, která narušuje poklidný průběh jednání, vykázána z jednací síně, a aby jí byla uložena pokuta ve výši do 10 000 BAM. Ústavní soud dále shledává, že citované ustanovení, o nějž se soud opřel, neobsahuje taxativní výčet možných forem jednání, které lze považovat za narušování průběhu soudního jednání. Je spíše věcí uvážení jednotlivých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem posoudily, zda lze určité chování považovat za rušivé, či nikoliv (viz rozhodnutí Ústavního soudu č. AP 2486/11 ze dne 17. 7. 2014, § 33). Takový je obecně uznávaný postup soudů v Bosně a Hercegovině, který je navíc v souladu s názorem Soudu vyjádřeným v rozsudku ve věci Kokkinakis, dle něhož výklad a použití těch právních norem, které obsahují neurčité právní pojmy, závisí na rozhodovací praxi.

43. Ústavní soud dodává, že státní soud odkázal rovněž na § 20 jednacího řádu, který předepisuje, že osoba vstupující do jednací síně je povinna dodržovat pravidla odívání platná pro soudy. Ta jsou vnitřním předpisem státního soudu a jiných soudních institucí. Ústavní soud podobně shledává, že předmětné ustanovení blíže neupřesňuje, jaká jsou konkrétní pravidla odívání. Státní soud vzal nicméně na zřetel, že obecně přijímané standardy chování v civilizované společnosti vyžadují, aby osoba vstupující do prostor veřejné instituce odložila pokrývku hlavy jako projev úcty vůči dané instituci a její úloze. Ústavní soud si je stejně tak vědom toho, že zmíněný vnitřní řád není veřejnosti přístupný. To však nelze považovat za problematické, neboť projednávaný případ se týká všeobecně přijímaných vzorců chování před soudy v civilizované a demokratické společnosti, kterou Bosna a Hercegovina usiluje být. Ústavní soud uvádí, že tento standard mohl a měl být stěžovateli znám. Nadto shledává, že státní soud jasně a jednoznačně na tento standard chování, který je vyžadován od všech osob vstupujících do jednací síně bez ohledu na jejich náboženské vyznání, pohlaví, národnostní původ nebo jiné postavení, výslovně stěžovatele upozornil.

44. Státní soud stěžovatele jasně a srozumitelně poučil o možných důsledcích jeho chování. I když to nebylo nutné, poskytl mu nadto dodatečný čas, aby mohl svůj postoj přehodnotit. Tento postup je v souladu s výkladem Soudu ve vztahu k pojmu „stanoven zákonem“ [viz The Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), cit. výše]. Soud nadto jasně a srozumitelně stěžovatele poučil i o pravidlech použitelných v řízení před soudy a o důsledcích jejich nerespektování. Na jeho vlastní žádost mu navíc byla poskytnuta dodatečná lhůta, aby si mohl své další počínání rozmyslet. Ústavní soud přikládá zvláštní důraz skutečnosti, že předmětné omezení bylo vůči stěžovateli uplatněno jen po čas, kdy se nacházel v soudní síni, tj. po dobu podávání svědecké výpovědi. Ústavní soud tak shledává, že státní soud tím zjevně neuložil na stěžovatele nepřiměřené břemeno, když toliko požadoval, aby přizpůsobil své chování vnitřnímu řádu, který platí stejně pro všechny osoby vstupující do jednací síně. S přihlédnutím k výše uvedenému se Ústavní soud domnívá, že za okolností projednávané věci státní soud jednal v souladu se zákonem, když využil volnosti pro vlastní uvážení přiznané mu na základě § 242 odst. 3 trestního řádu. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele tak uzavírá, že zásah, který byl svým rozsahem značně omezený, byl stanoven zákonem.

45. Co se týče otázky, zda zásah v projednávané věci sledoval legitimní cíl, Ústavní soud podotýká, že státní soud odkazoval na všeobecně přijímané standardy chování v řízení před soudy, které vyžadují, aby všechny osoby vstupující do jednací síně dodržovaly pravidla stran oblékání platná pro soudní orgány. Dále poukázal na zákaz projevů příslušnosti k určité náboženské skupině a nošení náboženských symbolů ve veřejných úřadech, což je považováno za vymykající se obvyklým vzorcům chování. Státní soud vzal rovněž na zřetel svou povinnost podporovat hodnoty, jež lidi spojují, a nikoliv ty, které je rozdělují. Ústavní soud podotýká, že státní soud v tomto směru vyzdvihl, že Bosna a Hercegovina je sekulárním státem, kde je náboženství striktně odděleno od veřejného života, a proto nikdo nemůže projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení v řízeních před soudy. Vzhledem ke stanovisku Soudu, dle něhož v demokratických společnostech, kde vedle sebe existují různá náboženství (podobně jako v Bosně a Hercegovině), může být nezbytné klást na výkon svobody projevu náboženského vyznání určitá omezení (Kokkinakis proti Řecku, cit. výše) za účelem dodržování povinnosti nezávislé soudní soustavy podporovat hodnoty, které lidi spojují, a nikoliv ty, které je rozdělují, má Ústavní soud za to, že předmětné omezení, jež bylo jen dočasné povahy, usilovalo o dosažení legitimních cílů. Ústavní soud konečně dodává, že § 242 odst. 3 trestního řádu je navržen především k tomu, aby státnímu soudu umožnil zajistit pokojný a účinný průběh řízení. Samosoudci nebo předsedovi senátu je tak přiznáno oprávnění pokutovat nepřístojné chování, které směřuje k narušení řádu v jednací místnosti nebo poškození pověsti justice. V projednávaném případě považoval státní soud opakované odmítání stěžovatele dostát výzvě soudu za jednání, kterým byla podrývána pověst a důstojnost této soudní instituce. Ústavní soud proto shledává, že omezení v dané věci, které bylo jen přechodné povahy, sledovalo legitimní cíl spočívající v zachování důstojnosti soudu ve smyslu čl. 9 Evropské úmluvy.

46. Konečně k otázce, zda bylo sporné rozhodnutí v demokratické společnosti nezbytné k dosažení některého z legitimních cílů vypočtených v čl. 9 Evropské úmluvy, Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury Soudu požívají smluvní státy určité míry posuzovací volnosti co do zkoumání existence a rozsahu potřeby zásahu, i když tato míra posuzovací volnosti, která se vztahuje jak k ustanovením vnitrostátního práva, tak i rozhodnutím je aplikujícím, soudní rozhodnutí nevyjímaje, podléhá evropskému dohledu (Dahlab proti Švýcarsku, cit. výše). Podle ustálené rozhodovací praxe Soudu je nadto posledně jmenovaný povolán k tomu, aby určil, zda na vnitrostátní úrovni přijatá opatření byla ospravedlnitelná, tj. zda důvody, na nichž vnitrostátní orgány založily svá rozhodnutí, byly relevantní a dostatečné, a zda byla přijatá opatření přiměřená vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli (The Sunday Times proti Spojenému království, cit. výše, § 50).

47. Ústavní soud uvádí, že stěžovateli byla uložena pokuta za pohrdání soudem, tedy pro jeho odhodlání neuposlechnout příkaz státního soudu, aby odložil pokrývku hlavy v jednací síni. Ústavní soud dále připomíná, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 10 000 BAM, kterou však soud odvolací posléze snížil na 3 000 BAM. Odvolací soud přitom naznal, že pokuta ve výši určené prvoinstančním soudem byla nepřiměřená, načež s přihlédnutím ke všem okolnostem případu považoval za postačující pokutu ve výši 3 000 BAM. Ústavní soud shledává, že státní soud postupoval v dané věci v souladu s přiznanou mírou posuzovací volnosti dle § 242 trestního řádu, který mu přiznával pravomoc uložit pokutu tomu účastníku řízení, který neuposlechl příkaz soudu směřující k zajištění pokojného a účinného vedení řízení, případně k zachování autority a důstojnosti soudu. Ústavní soud vzal v potaz i skutečnost, že následkem odmítnutí pokutu zaplatit došlo na základě § 47 trestního zákoníku k její přeměně na trest odnětí svobody. Ústavní soud však tuto rovinu případu přezkoumal v navazujících odstavcích rozhodnutí, v nichž se zabýval právem na spravedlivý proces. Ve světle výše uvedeného a s přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu má Ústavní soud za to, že sporné omezení z hlediska stěžovatele nepředstavovalo nepřiměřené břemeno, že dané opatření státního soudu sledovalo legitimní cíle ve smyslu čl. 9 Evropské úmluvy a že byl nastolen rozumný vztah přiměřenosti mezi daným omezením a sledovanými legitimními cíli.

48. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelova práva projevovat své náboženské vyznání dle čl. 2 odst. 3 písm. g) Ústavy Bosny a Hercegoviny ani čl. 9 Evropské úmluvy.“

11. Dva z osmi soudců Ústavního soudu připojili k rozhodnutí svá odlišná stanoviska. S názorem většiny se neztotožnili co do hodnocení namítaného porušení čl. 9 a 14 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dostavil na předvolání k soudu a postavil se, když k němu hovořil, nespatřovali nic, co by nasvědčovalo pojetí, že jeho chování bylo vůči soudu neuctivé. Dále tvrdili, že na rozdíl od veřejných činitelů, soukromé osoby jako je stěžovatel, nejsou vázány povinností zachovávat náboženskou neutralitu. Dle jejich mínění tak potrestání stěžovatele za odmítání odložit náboženský symbol v soudní síni proto nepředstavovalo přiměřený zásah do jeho náboženských svobod.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

A. K nošení náboženských symbolů

12. Podle výsledků posledního sčítání lidu z roku 2013 bylo 51 % populace Bosny a Hercegoviny muslimů a přibližně 46 % křesťanů (z nich asi dvě třetiny se hlásili k ortodoxnímu křesťanství, zatímco jedna třetina ke katolické církvi).

[§ 13. – 14. Relevantní ustanovení vnitrostátního práva týkající se náboženských svobod a nošení náboženských symbolů ve veřejném prostoru]

B. K výslechu svědků a pohrdání soudem

[§ 15. – 18. Relevantní ustanovení trestního řádu týkající se výslechu svědků a podmínek, za nichž lze uložit pokutu za narušování pokojného průběhu hlavního líčení

§ 19. Relevantní ustanovení vnitřního řádu pro soudy v Bosně a Hercegovině, dle něhož musí každý respektovat „pravidla oblékání použitelná pro soudní orgány“]

C. K přeměně pokuty na trest odnětí svobody

[§ 20. Relevantní ustanovení trestního zákoníku určující podmínky, za nichž dochází bez dalšího k přeměně pokuty na trest odnětí svobody]

III. Srovnávací právo

[§ 21. – 22. Srovnávací studie právních úprav v 38 smluvních státech Rady Evropy]

IV. Jiné relevantní materiály

[§ 23. – 24. Historický exkurz do působení islámských skupin v Bosně a Hercegovině a vylíčení jejich postojů k povinnosti nosit náboženské symboly]

K tvrzenému porušení čl. 9 Úmluvy

25. Stěžovatel namítal, že jeho potrestání za nošení tradiční muslimské pokrývky hlavy v soudní síni bylo v rozporu s čl. 9, který zní následovně:

„1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje … svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

2. Svoboda projevovat náboženské vyznání nebo přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

I. Předběžné poznámky

26. Na úvod je třeba poznamenat, že projednávaný případ se netýká nošení náboženských symbolů na pracovišti (viz Dahlab proti Švýcarsku, cit. výše; Kurtulmuş proti Turecku, cit. výše; Eweida a další proti Spojenému království, cit. výše; Ebrahimian proti Francii, cit. výše). Týká se svědka v trestním řízení, což je otázka zásadně odlišná. Veřejná debata k nošení náboženských symbolů a oděvů ze strany zaměstnanců soudů, která nyní v Bosně a Hercegovině probíhá (viz § 14 výše), je tak z hlediska projednávaného případu – podobně jako stěžovatelova podání v tomto ohledu – zcela nepodstatná.

II. K přijatelnosti

27. Vláda na poli přijatelnosti nevznesla žádné námitky. Vzhledem k tomu, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy ani nepřijatelná z jiného důvodu, musí být prohlášena za přijatelnou.

III. K meritu věci

A. Argumenty stran

[§ 28. Stěžovatel zarputile namítal, že považuje za svou náboženskou povinnost nosit pokrývku hlavy za všech okolností. Zákaz předstoupit před soud tak představoval omezení jeho náboženských svobod. Tento zásah navíc nebyl stanoven zákonem, když žádné ustanovení vnitrostátního práva nezakládalo povinnost u soudu pokrývku hlavy odložit. Vnitřní řád soudů přitom nemohl obsahovat omezení jeho základních práv nad rámec těch, která vyplývala ze zákona. Dle mínění stěžovatele byl dále zásah nepřiměřený, protože byl namířen vůči celé náboženské skupině, k níž se hlásí.

§ 29. Vláda souhlasila s tím, že došlo k omezení stěžovatelových práv. Měla však za to, že zásah byl předepsán zákonem, sledoval legitimní cíl, k jehož dosažení byl i přiměřený.]

B. Posouzení Soudu

1. Zda došlo k „omezení“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy

30. Strany se shodly v tom, že trest uložený stěžovateli za nošení pokrývky hlavy v soudní síni představoval omezení jeho svobody projevovat náboženské vyznání navenek. Tento závěr je v souladu s oficiálním stanoviskem islámské komunity v Bosně a Hercegovině, dle níž sice nošení pokrývky hlavy není odrazem striktní náboženské povinnosti, avšak jde o natolik silně zakořeněnou tradici, že je mnohými považována za vírou předepsanou povinnost (viz poslední odstavec dopisu ze dne 19. 9. 2016 citovaný v § 24 výše). Toto pojetí je nadto souladné i s rozhodnutím Ústavního soudu (viz § 10 výše).

31. Jakékoli omezení nebude slučitelné s čl. 9 odst. 2 Úmluvy, ledaže je „stanoveno zákonem“, sleduje jeden či více legitimních cílů vypočtených v tomto odstavci a za předpokladu, že je „nezbytné v demokratické společnosti“ k dosažení tohoto cíle nebo cílů.

2. Zda bylo opatření „stanoveno zákonem“

32. Soud připomíná, že výraz „stanoven zákonem“ obsažený ve druhém odstavci čl. 9 se nevyčerpává tím, že by mělo mít napadené opatření základ ve vnitrostátním právu, když vyžaduje, aby dané ustanovení právního řádu splňovalo i určité kvalitativní požadavky, tj. mělo by být dotčeným osobám dostupné a předvídatelné, pokud jde o jeho účinky (viz Ýzzettin Dođan a další proti Turecku, cit. výše, § 99).

33. V projednávaném případě se postoje stran rozcházejí v otázce, zda sporné opatření bylo „stanoveno zákonem“. Jak poukazoval stěžovatel, žádné ustanovení právního řádu výslovně nezakazovalo nošení pokrývky hlavy v soudní místnosti (v tomto ohledu viz také stanovisko HJPC v § 14 výše). Stěžovatel nicméně nebyl potrestán na základě takto obecně platného zákazu, nýbrž z pravomoci soudce, jemuž náleží rozhodovat o způsobu vedení řízení před státním soudem tak, aby zajistil, že nedojde k zneužití soudu a že řízení bude spravedlivé z hlediska všech zúčastněných stran, tedy na základě ustanovení, které je nevyhnutelně formulováno s užitím neurčitých právních pojmů (viz § 242 odst. 3 trestního řádu v § 17 výše). Ústavní soud se touto otázkou podrobně zabýval a uzavřel, že zásah byl zákonný, a to tím spíše vezme-li se v úvahu skutečnost, že předseda soudu stěžovatele o předmětném pravidle a důsledcích jeho neuposlechnutí nejprve poučil (viz § 10 výše). Soud přitom nespatřuje žádné pádné důvody, proč by se měl od zjištění Ústavního soudu odchýlit. Proto má za to, že v projednávané věci existoval dostatečný základ ve vnitrostátním právu, jímž došlo k omezení práva stěžovatele nosit pokrývku hlavy v soudní síni.

3. Zda opatření sledovalo legitimní cíl

34. Soud dříve shledal, že výčet výjimek z práva jednotlivce na svobodu projevovat své náboženství nebo přesvědčení dle čl. 9 odst. 2 je vyčerpávající a jejich výklad restriktivní (viz S. A. S. proti Francii, cit. výše, § 113 s tam citovanými odkazy). Aby bylo slučitelné s Úmluvou, musí každé omezení této svobody sledovat cíl, který lze podřadit pod některý z těch, které jsou v daném ustanovení vypočteny.

35. Stěžovatel zastával názor, že posuzovaný zásah do výkonu jeho svobody projevovat víru navenek neodpovídal žádnému z cílů vypočtených v čl. 9 odst. 2. Vláda naopak tvrdila, že sporné opatření sledovalo dva legitimní cíle: ochranu práv a svobod jiných a zachování autority a nestrannosti soudní moci. Soud podotýká, že druhý odstavec čl. 9 výslovně neodkazuje na druhý z dovolávaných cílů. Pokud jde o první z nich – zajištění ochrany práv a svobod druhých – vláda poukazovala na zásadu laickosti a potřebu prosazení tolerance ve společnosti, která má za sebou nedávný náboženský konflikt. Soud již dříve shledal, že zásada sekularismu požívá ochrany čl. 9 Úmluvy (viz Lautsi a další proti Itálii, cit. výše, § 58), a že cíl spočívající v uchování sekulárních a demokratických hodnot lze podřadit pod legitimní cíl „ochrany práv a svobod jiných“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 (viz Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 43). V projednávané věci není důvod rozhodnout odlišně.

4. Zda opatření bylo „v demokratické společnosti nezbytné“

a) Obecné zásady

36. Obecné zásady platné na poli čl. 9 byly nedávno zopakovány ve věci S. A. S. proti Francii (cit. výše, § 124–131):

„124. Jak je uvedeno v čl. 9, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je jedním ze základů demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy. Ve své náboženské dimenzi je tato svoboda jedním z nejdůležitějších prvků, které vytvářejí identitu věřících a jejich způsob života, ale zároveň je i cenným přínosem pro ateisty, agnostiky, skeptiky a nezúčastněné. Pluralita je neoddělitelná od demokratické společnosti, o kterou se draze bojovalo po celá staletí a která na ní závisí. Tato svoboda zahrnuje mimo jiné svobodu zastávat náboženské vyznání a projevovat jej navenek, jakož i svobodu nehlásit se k žádnému náboženství (viz mj. Kokkinakis proti Řecku, cit. výše, § 31; Buscarini a další proti San Marinu, cit. výše, § 34; Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 104).

125. Jakkoli je náboženská svoboda především otázkou svědomí jednotlivce, zahrnuje také svobodu projevovat své náboženství, ať už sám v soukromí, nebo veřejně společně s jinými, tedy v okruhu těch, kteří vyznávají stejnou víru. Článek 9 shrnuje nejrůznější formy, v nichž se může svoboda projevovat náboženské vyznání odehrávat, jmenovitě bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů nebo zachovávání obřadů (viz mutatis mutandis Chaʼare Shalom Ve Tsedek proti Francii, cit. výše, § 73; Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 105).

Článek 9 však nechrání jakékoli jednání, které je motivováno nebo inspirováno náboženstvím či vírou, a nezaručuje za všech okolností právo chovat se na veřejnosti způsobem, jenž jednotlivci přikazuje jeho náboženství nebo víra (viz např. Arrow-smith proti Spojenému království, cit. výše, s. 5; Kalaç proti Turecku, cit. výše, § 27; Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 105 a 121).

126. V demokratických společnostech, kde vedle sebe působí v rámci jedné populace několik náboženství, může být nutné stanovit omezení svobodě náboženského projevu či přesvědčení za účelem sladění zájmů různých skupin a zajištění toho, že přesvědčení každého jednotlivce bude ve výsledku respektováno (viz Kokkinakis proti Řecku, cit. výše, § 33). To plyne jak z druhého odstavce čl. 9 Úmluvy, tak i z pozitivního závazku státu podle čl. 1 Úmluvy přiznat každému, kdo podléhá jeho jurisdikci, práva a svobody stanovené Úmluvou (viz Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 106).

127. Soud opakovaně zdůraznil, že rolí státu je být neutrálním a nestranným pořadatelem provozování různých náboženství, věrouk a přesvědčení, a také konstatoval, že tato role má vést k veřejnému pořádku, náboženské harmonii a toleranci v demokratické společnosti. Soud je také toho názoru, že povinnost státu být neutrální a nestranný je neslučitelná s jakoukoli pravomocí státu hodnotit legitimitu náboženských přesvědčení anebo způsobů, jakým jsou tato přesvědčení vyjadřována [viz Manoussakis a další proti Řecku, cit. výše, § 47; Hasan a Chaush proti Bulharsku, cit. výše, § 78; Refah Partisi (Strana prosperity) a další proti Turecku, cit. výše, § 91]. Tato povinnost od státu dále vyžaduje, aby zajistil vzájemnou toleranci mezi opozičními skupinami (viz mj. Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 107). Rolí veřejné moci v podobných situacích není proto odstranit důvod sporů skrze eliminaci pluralismu, ale zajištění vzájemné tolerance mezi opozičními skupinami (viz Serif proti Řecku, cit. výše, § 53; Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 107).

128. Demokratická společnost je charakterizována pluralismem, tolerancí a otev-řeností. I když je někdy nutné podřídit zájmy jedince zájmům skupiny, demokracii není možné redukovat na trvalou nadřazenost názoru většiny. Demokracie vyžaduje rovnováhu, která zajišťuje menšině spravedlivé zacházení a varuje se jakéhokoli zneužití dominantního postavení (viz, mutatis mutandis, Young, James a Webster proti Spojenému království, cit. výše, § 63; Chassagnou a další proti Francii, cit. výše, § 112). Pluralismus a demokracie musí být také založeny na dialogu a smyslu pro kompromis, které ze strany jednotlivce nutně znamenají různé ústupky, které jsou ospravedlnitelné za účelem zachování a podpory ideálů a hodnot demokratické společnosti [viz, mutatis mutandis, Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, cit. výše, § 45; Refah Partisi (Strana prosperity) a další proti Turecku, cit. výše, § 99]. Jestliže ,práva a svobody druhých‘ figurují mezi právy zaručenými Evropskou úmluvou nebo jejími dodatkovými protokoly, je nutné připustit, že nutnost ochrany těchto práv může státy vést k omezení jiných práv či svobod rovněž Úmluvou chráněných; právě toto trvalé hledání rovnováhy mezi základními právy každého jednotlivce tvoří základy demokratické společnosti (viz Chassagnou a další proti Francii, cit. výše, § 113; Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 108).

129. Dále je významné zdůraznit zásadně subsidiární roli mechanismu Úmluvy. Jak Soud poznamenal při mnohých příležitostech, vnitrostátní orgány mají přímou demokratickou legitimitu a jsou tak zásadně v lepší pozici než mezinárodní soud, aby hodnotili tamní potřeby a podmínky. V záležitostech, které se týkají obecných politik, u nichž se v demokratické společnosti mohou názory do značné míry lišit, by měla být roli vnitrostátního zákonodárce přiznána zvláštní váha (viz např. Maurice proti Francii, cit. výše, § 117). To platí zejména, jsou-li v sázce otázky, které se týkají vztahu mezi státem a náboženstvími (viz mutatis mutandis Chaʼare Shalom Ve Tsedek proti Francii, cit. výše, § 84 a Wingrove proti Spojenému království, cit. výše, § 58; viz také Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 109). Co se týče čl. 9 Úmluvy, při rozhodování, zda a v jakém rozsahu je omezení práva projevovat své náboženství nezbytné, by tudíž zpravidla měla být státu přiznána široká míra posuzovací volnosti. Při určování státu přiznané míry posuzovací volnosti v konkrétním případě musí Soud přihlédnout k tomu, co bylo v sázce (viz mj. Manoussakis a další proti Řecku, cit. výše, § 44, a Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 110). Je-li to vhodné, Soud může vzít také v potaz existenci konsensu a společných hodnot vyvěrajících z praxe v jednotlivých smluvních stranách Úmluvy (viz např. Bayatyan proti Arménii, cit. výše, § 122).

130. V rozsudku ve věci Leyla Şahin (cit. výše) Soud upozornil, že o takový případ by se mohlo jednat zejména ve vztahu k omezování nošení náboženských symbolů ve vzdělávacích institucích, a to s ohledem na rozmanitost přístupů k dané otázce zastávaných národními orgány. S odkazem na rozsudek ve věci Otto-Preminger Institut proti Rakousku (cit. výše, § 50) a rozhodnutí ve věci Dahlab proti Švýcarsku (cit. výše) dále doplnil, že napříč Evropou nelze nalézt jednotné pojetí významu náboženství ve společnosti a že otázka významu a dopadů veřejných projevů náboženské víry by se lišila v závislosti na čase a souvislostech. Soud také shledal, že pravidla v této oblasti se liší od jedné země k druhé podle národních tradic a požadavků plynoucích z potřeby chránit práva a svobody jiných a zachovávat veřejný pořádek. Soud z toho dovodil, že volba rozsahu a formy takových pravidel musí být nevyhnutelně ponechána na jednotlivých dotčených státech, jelikož záleží na různorodých domácích souvislostech (viz Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 109).

131. Přiznaná míra posuzovací volnosti jde nicméně ruku v ruce s evropským dohledem zahrnujícím jak právo, tak i rozhodnutí, která jej aplikují. Úkolem Soudu je určit, zda opatření přijatá na vnitrostátní úrovni byla co do podstaty ospravedlnitelná a přiměřená (viz mj. Manoussakis a další proti Řecku, cit. výše, § 44, a Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 110).“

b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

37. Soud poznamenává, že stěžovatel neměl na výběr a musel se dostavit k soudu, neboť svědek, který se nedostaví bez omluvy k soudu, riskuje v souladu s trestním řádem Bosny a Hercegoviny uložení pokuty nebo zatčení (viz § 15 výše). Soud dále shledává, že stěžovatel se neváhal postavit, když měl hovořit k soudu, jak je vnitrostátním právem vyžadováno (viz § 18 výše). Předseda senátu stěžovatele rovněž poučil o tom, že je zrovna tak dle pravidel chování v jednací síni povinen odložit svou pokrývku hlavy (viz § 19 výše). Vysvětlil, že nošení pokrývky hlavy je v rozporu s pravidly oblékání použitelnými pro soudní orgány a že nošení jakýchkoli náboženských symbolů a oblečení není před soudy povoleno. Stěžovateli byl posléze věnován určitý čas na rozmyšlenou, nakonec však odmítl pokrývku hlavy sejmout s tím, že mu jeho náboženská víra přikazuje, aby ji nosit za všech okolností. Předseda senátu mu tedy uložil pokutu za pohrdání soudem. Stěžovatel ji nezaplatil, a tak byla pokuta přeměněna na trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů (viz § 9 výše).

38. Je důležité zdůraznit subsidiární úlohu mechanismu Úmluvy. Jak Soud uvedl při mnoha příležitostech, vnitrostátní orgány požívají přímé demokratické legitimity a jsou tak v zásadě v lepším postavení než mezinárodní soud, aby hodnotily tamní potřeby a podmínky. V otázkách, které se dotýkají obecných politik, u nichž se mohou názory v demokratické společnosti přirozeně zásadně lišit, by měla být roli vnitrostátního zákonodárce věnována zvláštní váha. Tak je tomu zejména tehdy, jsou-li v sázce otázky ohledně vztahu mezi státem a náboženstvími, jelikož pravidla v této oblasti se liší od jedné země k druhé podle národních tradic a požadavků pramenících z potřeby chránit práva a svobody jiných a udržovat veřejný pořádek. Co se týče čl. 9 Úmluvy, stát by měl v zásadě požívat široké míry posuzovací volnosti při rozhodování, zda a v jakém rozsahu je omezení práva projevovat své náboženství a víru „nezbytné“. Tato míra posuzovací volnosti jde nicméně ruku v ruce s evropským dohledem, který zahrnuje jak vnitrostátní právo, tak i rozhodnutí je aplikující. Úkolem Soudu je určit, zda opatření přijatá na vnitrostátní úrovni byla co do podstaty ospravedlnitelná a přiměřená. V tomto směru Soud může, je-li to vhodné, přihlédnout k existenci konsensu a společných hodnot vyplývajících z praxe v jednotlivých smluvních státech Úmluvy (viz mezi jinými S. A. S. proti Francii, cit. výše, § 129–131).

39. Soud si je vědom, že předseda soudu měl nesnadný úkol zajistit pořádek v soudní síni a celistvost řízení ve věci, v níž řada účastníků přináležela k náboženské skupině odmítající pojetí sekulárního státu, a uznávala jen Boží právo a soud (viz § 6 výše). Soud rovněž přihlédl k celkovým souvislostem v době, kdy se řízení konalo. I přesto se nicméně domnívá, že opatření přijaté na vnitrostátní úrovni nebylo ospravedlnitelné z následujících důvodů.

40. Jak bylo uvedeno (viz § 26 výše), projednávanou věc je třeba odlišit od stížností týkajících se nošení náboženských symbolů a oděvů na pracovišti, především ze strany představitelů veřejné moci, kterým lze uložit zvláštní povinnost mlčenlivosti, neutrality a nestrannosti, včetně povinnosti zdržet se nošení náboženských symbolů a oblečení v době, kdy vykonávají úřední pravomoci (viz Pitkevich proti Rusku, cit. výše, kde šlo o odvolání soudkyně, která se mimo jiné dopouštěla proselytismu a modlila se v průběhu soudních stání; Dahlab proti Švýcarsku, cit. výše, ohledně zákazu nošení muslimského šátku při výuce ve vztahu k učitelce na prvním stupni základní školy; Kurtulmuş proti Turecku, cit. výše, v němž bylo vyučující na univerzitě zakázáno nošení muslimského šátku v rámci výuky; Eweida a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 105, kde došlo k propuštění matrikářky, která odmítala plnit své povinnosti u registrovaných partnerství či Ebrahimian proti Francii, cit. výše, která se týkala zákazu nošení muslimského šátku ve vztahu k sociální pracovnici na psychiatrickém oddělení veřejnoprávní nemocnice). Soukromé osoby, jako je stěžovatel, naopak nejsou v demokratické společnosti za normálních okolností vázáni podobnými povinnostmi.

41. Je pravdou, že čl. 9 nechrání každé jednání, které je motivováno nebo inspirováno náboženstvím nebo vírou a nezaručuje za všech okolností právo chovat se na veřejnosti způsobem, který jednotlivci nařizuje jeho náboženství či víra (viz S. A. S. proti Francii, cit. výše, § 125 s odkazy tam citovanými; viz též, mutatis mutandis, Enver Aydemir proti Turecku, cit. výše, § 68–84, v němž Soud naznal, že stěžovatelovo odmítnutí vykonávat vojenskou službu pro sekulární Tureckou republiku z důvodu jeho idealistických a politických názorů spojených s Koránem a právem šaría, nebyly způsobilé učinit čl. 9 použitelným). Skutečně mohou vyvstat situace, kdy je ospravedlnitelné nařídit svědkovi, aby odložil náboženský symbol (viz § 22 výše). Soud však cítí potřebu zdůraznit, že orgány nesmějí přehlížet zvláštní charakteristiky různých náboženství. Svoboda projevovat své náboženství je základním právem. Nejen proto, že zdravá demokratická společnost potřebuje tolerovat a udržovat pluralitu a rozmanitost, ale i vzhledem k významu pro jednotlivce, pro něhož představuje náboženství vůdčí princip jeho života, a proto pro něho může být zásadní schopnost zvěstovat víru ostatním (viz Eweida a další proti Spojenému království, cit. výše, § 94). Soud nespatřuje důvod pochybovat o tom, že stěžovatelovo jednání bylo podníceno jeho upřímným náboženským přesvědčením, že musí nosit pokrývku hlavy za všech okolností, tedy bez jakéhokoli postranního úmyslu vysmívat se soudní moci, podněcovat druhé k odmítání sekulárních a demokratických hodnot nebo s cílem narušit poklidných průběh jednání (v tomto ohledu viz Eweida a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 81). Pluralismus, tolerance a otevřenost jsou základními znaky demokratické společnosti. I když zájmy jednotlivce musí příležitostně ustoupit zájmům skupiny, demokracie nutně neznamená, že zájem většiny musí vždy nad zájmem jednotlivce převážit. Rolí vnitrostátních orgánů přitom není odstranit příčiny napětí tím, že vyloučí náboženský pluralismus, ale zajistit, že různé náboženské skupiny se vzájemně tolerují (viz S. A. S. proti Francii, cit. výše, § 127–128).

42. Na rozdíl od jiných členů této náboženské skupiny (viz § 6 výše) se stěžovatel na základě předvolání dostavil k soudu a postavil se, jakmile k tomu byl vyzván, čímž se jasně podvolil platnému právu a soudům dané země. Nic nenasvědčuje tomu, že stěžovatel nebyl ochoten vypovídat, nebo že by byl jeho postoj k soudu neuctivý. Jeho potrestání za pohrdání soudem založené výlučně na odmítnutí sejmout pokrývku hlavy nebylo za těchto okolností v demokratické společnosti nezbytné.

43. Soud uzavírá, že v projednávané věci vnitrostátní orgány překročily míru posuzovací volnosti, která jim byla přiznána (viz § 38 výše). K porušení čl. 9 Úmluvy tedy došlo.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy

44. Stěžovatel dále tvrdil, že byl diskriminován v užívání svého práva na svobodu projevovat náboženskou víru. Dovolával se čl. 14 Úmluvy ve spojení s jejím čl. 9.

45. Vláda toto tvrzení rozporovala.

46. Soud podotýká, že tato námitka je spojena s tou, která byla přezkoumávána výše, a proto musí být prohlášena za nepřijatelnou.

47. Jelikož stěžovatelova námitka na poli čl. 14 co do podstaty opakuje námitku pod čl. 9 a s ohledem na zjištění Soudu ve vztahu k čl. 9 (viz § 43 výše), není nezbytné zkoumat, zda v projednávané věci došlo i k porušení čl. 14 (viz např. Metropolitní církev Besarábie a další proti Moldavsku, cit. výše, § 134).

[§ 48. – 55. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. jednomyslně prohlásil stížnost za přijatelnou;

2. rozhodl poměrem šesti hlasů oproti jednomu, že čl. 9 Úmluvy byl porušen;

3. rozhodl poměrem šesti hlasů oproti jednomu, že není třeba věc přezkoumat samostatně z hlediska namítaného porušení čl. 14 Úmluvy.

[Maltský soudce vyzdvihl, že projednávaná věc je čistě otázkou výkladu náboženských svobod a nemá nic společného, jak dovozovaly vnitrostátní soudy, s pohrdáním soudem. Těžko si lze představit, že by pouhým neodložením pokrývky hlavy mohl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu pohrdání soudem či narušit pokojný chod hlavního líčení. Z tohoto důvodu vyjádřil přesvědčení, že mělo být konstatováno porušení čl. 9 Úmluvy již z důvodu nezákonnosti uložení pokuty. Vydání takového soudního příkazu totiž trestní řád podmiňoval tím, že se účastník dopouštěl právě chování, jímž narušoval pokojný průběh jednání, což nebyl stěžovatelův případ. Daná právní norma byla nadto formulována značně vágně a její použití na projednávaný případ tak z pohledu stěžovatele nemohlo být předvídatelné.]

[Slovinský soudce zdůraznil, že sice hlasoval společně s většinou, nicméně by mohl dospět k jinému závěru, pakliže by ve vnitrostátním právním řádu existovalo ustanovení upravující, či spíše zakazující, nošení náboženských symbolů před soudy. Tím se projednávaná věc liší od dříve posuzovaných stížností, kde vnitrostátní zákonodárce jasně stanovil zákaz nošení náboženských symbolů ve veřejném prostoru (viz např. S. A. S. proti Francii, cit. výše, nebo Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše).]

[K rozsudku je konečně připojeno i nesouhlasné stanovisko lichtenštejnského soudce. Při přezkoumávání závěrů vnitrostátních soudů by měl být Soud zdrženlivý. Aby mohl nahradit rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodnutím vlastním, musí pro takový postup existovat zvláště závažné důvody, jinak je třeba přiznat jim širokou míru posuzovací volnosti. Vnitrostátní soudy přitom vzaly v potaz veškeré okolnosti případu i relevantní judikaturu Soudu. Dle jeho úsudku se jim přitom podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi individuálními právy stěžovatele a zájmem státu na ochraně práv a svobod druhých. K porušení čl. 9 Úmluvy tedy nedošlo.]




© Wolters Kluwer ČR, a. s.