ALKOVIĆ proti Černé Hoře

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 5. prosince 2017 ve věci č. 66895/10 – Alković proti Černé Hoře

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že práva stěžovatele chráněná články 8 (právo na respektování soukromého života) a 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) byla porušena tím, že vnitrostátní orgány neprovedly účinné vyšetřování údajně rasově nebo nábožensky motivovaných útoků vůči němu.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel, jenž je romské národnosti a muslimského vyznání, se v roce 2006 společně s rodinou přestěhoval do bytu určeného pro sociálně znevýhodněné osoby. Rozsudek zachycuje dlouhodobě vyhrocené vztahy stěžovatele se sousedy v období od 26. května 2009 do 6. července 2010, provázené rasově nebo nábožensky podbarvenými útoky vůči stěžovateli a jeho rodině. Pro rozhodnutí Soudu byly relevantní zejména události ze dne 26. května a 22. září 2009. V prvním případě sousedé z vedlejšího bytu nejprve neadresně vykřikovali urážlivé poznámky o muslimech a Turcích, následně jeden z nich donesl z auta pistoli a za výkřiků urážejících stěžovatelovu „tureckou matku“ jeden ze sousedů vystřelil z pistole 9 nebo 10 ran směrem ke stěžovatelovu bytu. V druhém případě neznámá osoba v průběhu náboženského svátku Ramadan Bayram nakreslila na dveře stěžovatelova bytu velký kříž a vedle něj napsala „odstěhuj se, nebo toho budeš trpce litovat“.

V reakci na tyto události stěžovatel dne 22. září 2009 přivolal policii, jež pořídila fotografie místa činu. Stěžovatel následně podal trestní oznámení. Policie v rámci vyšetřování požádala sousedy stěžovatele o vysvětlení, nicméně většina z nich popřela, že k výše popisovaným událostem došlo nebo že se odehrály tak, jak líčil stěžovatel. Věc byla předána státnímu zastupitelství, které konstatovalo, že podezření ze spáchání trestného činu existuje pouze ve vztahu k událostem ze dne 22. září 2009. Státní zastupitelství uložilo policii, aby zjistila pachatele zářijového incidentu, a upozornila ji, že v roce 2012 dojde k promlčení trestného činu nebezpečného vyhrožování. Teprve v roce 2016 policie uvedla, že sice přijala jistá opatření, věnovala trestnímu oznámení značnou dobu, ovšem nenalezla důkazy, jež by svědčily proti určité osobě. Ze spisu nevyplynulo, jaká měla být ona opatření nad rámec vyfotografování místa činu.

Stěžovatel podal v listopadu 2009 trestní oznámení k vrchnímu státnímu zástupci pro podezření ze spáchání trestného činu podněcování k etnické, rasové nebo náboženské nenávisti, o týden později ho však státní zástupce odmítl z důvodu, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání trestného činu z nenávisti nebo jiného trestného činu.

V prosinci 2009 podal stěžovatel žádost o vyšetřování k vrchnímu soudu. Přiložil příslušné videozáznamy spolu s návrhem, aby soud vyslechl několik jeho sousedů. Vrchní soud žádost odmítl s poukazem na to, že předložené důkazy jsou nedostatečné a že dne 22. září 2009 nepřivolal policii a nepředložil žádné důkazy, které by zakládaly podezření, že došlo ke spáchání trestného činu. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání, v němž mimo jiné namítal, že vrchní soud opomenul některé zásadní důkazy, např. policejní záznam ze dne 22. září 2009. Odvolací soud však v květnu 2010 odvolání odmítl pro nedostatek důkazů. Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla v březnu 2014 odmítnuta.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 8 a 14 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že vnitrostátní orgány neprovedly účinné vyšetřování rasově nebo nábožensky motivovaných útoků z období od 26. května do 22. září 2009, a porušily tak jeho práva chráněná článkem 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy.

Soud předeslal, že pojem soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy zahrnuje fyzickou a psychickou integritu osoby, včetně její etnické identity (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a č. 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 66). Právo na respektování soukromého života zahrnuje také pozitivní povinnost státu přijmout adekvátní právní úpravu, která jednotlivci poskytne ochranu před násilím ze strany jiných soukromých osob (Isaković Vidović proti Srbsku, č. 41694/07, rozsudek ze dne 1. července 2014, § 59). Pozitivní povinnosti státu mohou zahrnovat i účinné trestní vyšetřování (M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 152). Vyšetřování je účinné tehdy, je-li způsobilé vést ke zjištění okolností případu a k identifikaci a potrestání odpovědných osob. Jedná se však o povinnost provedení příslušných úkonů, nikoli o povinnost dosažení určitého výsledku (Király a Dömötör proti Maďarsku, č. 10851/13, rozsudek ze dne 17. ledna 2017, § 79).

Soud připomněl, že článek 14 ve spojení s články 2, 3 nebo 8 Úmluvy zakotvuje povinnost státu prošetřit existenci možné souvislosti mezi rasistickými postoji pachatelů a jimi spáchanými násilnými činy (R. B. proti Maďarsku, č. 64602/12, rozsudek ze dne 12. dubna 2016, § 84). Vnitrostátní orgány mají povinnost podniknout všechny rozumné kroky k tomu, aby shromáždily a zajistily důkazy, prozkoumaly všechny praktické způsoby nalezení pravdy a vydaly plně odůvodněné, nestranné a objektivní rozhodnutí, v němž nebudou opomenuty podezřelé skutečnosti, které by mohly poukazovat na rasový motiv násilí (Škorjanec proti Chorvatsku, č. 25536/14, rozsudek ze dne 28. března 2017, § 59).

Ve vztahu k projednávané věci Soud dospěl k závěru, že trestněprávní předpisy žalovaného státu poskytují obětem rasově motivovaných trestných činů dostatečnou ochranu, avšak shledal pochybení v jejich použití. Soud podotkl, že k nezanedbatelné části incidentů došlo ve stěžovatelově nepřítomnosti a že stěžovateli ani jeho rodinným příslušníkům nebylo fyzicky ublíženo. Stěžovatel byl dle Soudu nicméně vystaven opakovaným projevům násilného úmyslu, zastrašujícímu jednání a nepřímému násilí ze strany svých sousedů. To v něm oprávněně mohlo vzbudit obavu, že proti němu tyto osoby v budoucnosti násilí použijí.

V této souvislosti Soud poukázal na skutečnost, že státní zástupce se vůbec nezabýval střelbou ze dne 26. května 2009, ač sousedé potvrdili, že k ní došlo, a bylo možné snadno opatřit důkazy. Ze spisu vyplývá, že nebyly podniknuty žádné kroky k tomu, aby bylo zjištěno, jestli bylo stříleno ze zbraně patřící sousedovi X, jestli to byl X, kdo vystřelil, a jakým motivem byl pachatel veden.

Ve vztahu k událostem ze dne 22. září 2009 Soud konstatoval, že státní zástupce sice prošetřoval danou věc jako trestný čin nebezpečného vyhrožování a uložil policii, aby zajistila důkazy vedoucí k nalezení pachatele, avšak v důsledku nečinnosti policie k tomu nikdy nedošlo. Vnitrostátní soudy v návaznosti na to dospěly k závěru, že pro nedostatek důkazů nelze vyhovět stěžovatelově žádosti o provedení vyšetřování. Námitku stěžovatele, že důkazní nouze vznikla v důsledku nedostatečné aktivity policie, neboť policisté pouze pořídili fotografie místa činu a dále se věcí nezabývali, vnitrostátní soudy odmítly s odkazem na to, že jim nepřísluší hodnotit činnost policie.

Soud proto učinil závěr, že za těchto okolností nebylo vyšetřování vnitrostátních orgánů způsobilé vést k náležitému zjištění skutkových okolností případu a nepředstavovalo dostatečnou odpověď na situaci popsanou v trestních oznámeních. V důsledku kumulativního účinku výše uvedených nedostatků vyšetřování nebyly události ze dne 26. května a 22. září 2009 řádně objasněny a vůči pachateli nebyla vyvozena právní odpovědnost. Stěžovateli tudíž nebyla poskytnuta ochrana jeho psychické integrity ve smyslu článku 8 Úmluvy a byla mu odepřena možnost účinně využít prostředky právní ochrany, které právní řád žalovaného státu zakotvuje. To platí o to naléhavěji, jelikož stěžovatel je Rom a muslim a nejednalo se o izolovaný incident, ale o sérii opakujících se útoků.

Soud proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti rozhodl, že způsob, jakým vnitrostátní orgány vedly trestní řízení, byl v rozporu s článkem 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy.