GRBA proti Chorvatsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 23. listopadu 2017 ve věci č. 47074/12 – Grba proti Chorvatsku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány tím, že nepodrobily dostatečně pečlivému přezkumu námitku stěžovatele ohledně tvrzené policejní provokace, nedostály svým procesním povinnostem plynoucím z práva na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zároveň došlo i k porušení práva na respektování soukromého života a korespondence stěžovatele dle článku 8 Úmluvy tím, že byl vystaven tajnému sledování, aniž by povolující soud zkoumal, zda dané opatření bylo za daných okolností v demokratické společnosti nezbytné.

I. Skutkové okolnosti

Policie byla upozorněna na několik pokusů udat do oběhu padělané bankovky o hodnotě 100 eur. Při jedné z takových transakcí byl kamerovým systémem v prodejně zachycen jistý C. M. Za blíže neupřesněných okolností bylo dále zjištěno, že padělané bankovky v držení C. M. měly pocházet od stěžovatele. Během policejního vyšetřování bylo soudem povoleno užití zvláštních vyšetřovacích prostředků včetně telefonních odposlechů, nasazení agentů v utajení a předstíraných obchodů s padělanými penězi. Jejich použití bylo odůvodněno tím, že vyšetřování za použití mírnějších metod by bylo nemožné nebo značně náročné. Při prvním kontaktu stěžovatele s policejním agentem došlo k prodeji jedné padělané bankovky v nominální hodnotě 100 eur. Mezi agenty a stěžovatelem následně proběhla řada kontaktů a schůzek, které vyvrcholily předáním padělaných bankovek v hodnotě 600 000 eur za cenu 21 000 eur. Teprve poté byl stěžovatel zatčen. V rámci trestního řízení soudy opakovaně vyslechly oba policisty jednající v utajení stran okolností, za nichž vstoupili v kontakt se stěžovatelem. Dle jejich výpovědi jej oslovili s tím, že se proslýchá, že nabízí „lepší peníze“. Podrobnosti rozpravy si však nebyli schopni vybavit. Na každý pád měl stěžovatel prohlásit, že budou-li mít zájem, je schopen obstarat větší množství podobných bankovek. Stěžovatel naopak tvrdil, že byl ve finanční tísni, nikdy dříve zákon neporušil a že byl k danému jednání vyprovokován policisty v přestrojení, kteří ho měli neodbytně v dané záležitosti znovu a znovu kontaktovat. Stěžovatel byl nakonec odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel v řízení před Soudem namítal, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť byl ke spáchání trestného činu vyprovokován policisty jednajícími v utajení, aniž by se této skutečnosti vnitrostátní soudy náležitě věnovaly.

Soud úvodem připomněl, že se až dosud nikdy výslovně nezabýval otázkou, zda a za jakých okolností může být použití zvláštní vyšetřovací techniky spočívající v několika opakovaných předstíraných obchodech s podezřelým v rozporu se zákazem policejní provokace dle článku 6 Úmluvy. V několika rozsudcích však tyto otázky řešil nepřímo (např. Furcht proti Německu, č. 54648/09, rozsudek ze dne 23. října 2014; Scholer proti Německu, č. 14212/10, rozsudek ze dne 18. prosince 2014; a Ciprian Vlăduţ a Ioan Florin Pop proti Rumunsku, č. 43490/07 a 44304/07, rozsudek ze dne 16. července 2015). Na základě zásad vyplývajících z těchto rozsudků Soud konstatoval, že přistoupení k opakovaným předstíraným obchodům jako vyšetřovacímu úkonu lze obecně považovat za přípustné jen za předpokladu, že jde o pokračující trestnou činnost a nikoliv o jednorázový čin. Dle citované judikatury může být k takovému postupu přikročeno s cílem navodit důvěru jednotlivce za účelem rozkrytí rozsahu páchané trestné činnosti nebo v úmyslu dostat se z hlediska páchané trestné činnosti k významnějšímu zdroji, a tím i k odhalení okruhu všech zainteresovaných osob. V souladu se zákazem policejní provokace však v takových situacích policejní agenti musejí zůstat pasivní a nepodněcovat ke spáchání trestného činu, případně k jeho spáchání ve větším rozsahu, než dotčené osoby zamýšleli, nebýt ovlivnění chodu událostí ze strany policejních agentů. Pokud utajení policisté překročí svou úlohu do té míry, že jednají de facto jako agenti provokatéři, musejí z toho vnitrostátní orgány vyvodit patřičné důsledky v souladu s judikaturou Soudu. Podobně musí být o pádné důvody opřeno i jakékoli rozhodování o opakovaném užití předstíraného obchodu s podezřelým. K takovým důvodům může náležet zejména potřeba obstarat dostatečně rozsáhlý důkazní materiál, lépe pochopit povahu a rozsah páchané trestné činnosti, nebo objasnit širší okruh souvislostí a zainteresovaných osob. I když problematika trestání spadá obvykle mimo věcný rozsah Úmluvy (např. Khamtokhu a Aksenchik proti Rusku, č. 60367/08 a 961/11, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017, § 55), nedodržení shora vypočtených zásad by mohlo znamenat, že pachateli bude uložen přísnější trest. Zájmy spravedlnosti přitom vyžadují, aby byl potrestán za trestnou činnost pouze v rozsahu, v němž ji zamýšlel spáchat, nebýt aktivního působení policejních agentů.

Pokud jde o hmotněprávní složku testu, tedy zda došlo k policejní provokaci, Soud připomněl, že stěžovatel se celkem čtyřikrát setkal s policisty v přestrojení. Při těchto schůzkách jim úspěšně prodal značné množství padělaných eurových bankovek. Dále proto zkoumal, zda jednání agentů bylo spíše pasivní, nebo zda stěžovatele ke spáchání trestného činu vyprovokovalo. V tomto ohledu Soud podtrhl, že až do předmětných událostí neměl stěžovatel žádný záznam v trestním rejstříku. K zahájení vyšetřování i prvotnímu kontaktu agentů se stěžovatelem došlo z iniciativy policie. Dle názoru Soudu však ani tato skutečnost bez dalšího neznamená, že by se policisté chovali jako agenti provokatéři. V rámci prvního setkání totiž stěžovatel sám od sebe agentovi nabídl padělanou bankovku, aby prokázal svou schopnost obstarat větší množství padělané měny. Policisté v přestrojení přitom nesehráli v tomto jeho dobrovolném počínání žádnou zásadní úlohu. Na druhou stranu, i když bylo předvedení padělané bankovky svobodným rozhodnutím stěžovatele, Soud považoval za významné, že bezprostředně poté nedošlo k jeho zatčení. V návaznosti na první setkání bylo naopak pokračováno v dalších předstíraných obchodech mezi zúčastněnými stranami. Stěžovatel přitom v rámci vnitrostátního řízení spatřoval zneužití policejních pravomocí právě v tomto počínání, jelikož jím měl být vyprovokován ke spáchání trestného činu v nesrovnatelně větším rozsahu, než původně zamýšlel, což se v konečném důsledku projevilo v jeho přísnějším potrestání.

Soud se tudíž zabýval tím, zda se ani v tomto pozdějším stádiu policisté nedopustili policejní provokace, a tím nepřispěli k většímu rozsahu páchané trestné činnosti. Na tomto místě Soud poukázal na nejasnosti stran toho, kdo ve skutečnosti inicioval další schůzky agentů se stěžovatelem. Policisté v přestrojení si při výsleších nebyli schopni spolehlivě vybavit, zda kontaktovali oni stěžovatele častěji nežli on je. Jisté však je, že policisté stěžovatele opakovaně kontaktovali. Vnitrostátní soudy se přitom nezabývaly žádostmi o opakované užití předstíraných obchodů s dostatečnou péčí, když si ani nevyžádaly relevantní podklady, z nichž by mohly prověřit potřebu takového postupu. Příslušný soudce zkrátka žádostem vyhověl bez dalšího s tím, že původní důvody, pro něž bylo užití této metody vyšetřování povoleno, nepominuly. Jisté je, že v předmětném období nic nenasvědčovalo tomu, že by stěžovatel prodával padělané bankovky někomu jinému. Stejně tak neexistovalo ani podezření z toho, že by měl stěžovatel nějakého spolupachatele, jehož totožnost by bylo třeba odhalit. Konečně nic nenasvědčuje ani tomu, že by bylo opakované uchýlení se k předstíraným obchodům vyvoláno potřebou zajistit další důkazy nezbytné z hlediska stíhání dané trestné činnosti. Po zvážení uvedeného Soud konstatoval, že není možné s dostatečnou mírou jistoty určit, zda byl stěžovatel k páchané trestné činnosti vyprovokován, či nikoliv.

Proto bylo dle Soudu klíčové přistoupit k procesní složce testu a zkoumat, zda vnitrostátní soudy podrobily námitku stěžovatele, že se stal obětí policejní provokace, dostatečně zevrubnému zkoumání. Této povinnosti přitom nemohly být zproštěny jen proto, že stěžovatel učinil v rámci vnitrostátního řízení doznání. Ani dodatečné doznání totiž není s to odstranit skutečnost, že čin a jeho důsledky byly vyprovokovány policií (srov. Ramanauskas proti Litvě, č. 74420/01, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2008, § 72). Dle Soudu tak měly vnitrostátní soudy povinnost náležitě přezkoumat důvody pro opakované užití simulovaných obchodů, a to zejména s přihlédnutím k nashromážděnému důkaznímu materiálu a genezi kontaktů mezi stěžovatelem a policejními agenty. Stěžovatel měl v rámci řízení příležitost vyslechnout oba policejní agenty. Avšak za situace, kdy tito nebyli schopni objasnit důvody, které stály na počátku zahájení policejní operace, bylo klíčové předvolat jako svědka hlavní osobu, která jednání agentů po celou dobu ovlivňovala – jejich přímého nadřízeného. Vnitrostátní soudy naopak svůj přezkum omezily na posouzení, zda policisté jednali v mezích soudního povolení k užití této vyšetřovací techniky. Odvolací soud se přitom s námitkou stěžovatele, že byl vystaven policejní provokaci, vypořádal s odkazem na výpovědi policejních agentů. Ty však dříve Soud nepovažoval za dostatečně určující, když si policisté nebyli schopni vybavit podstatné okolnosti, za nichž došlo k zahájení vyšetřování a navázání kontaktu se stěžovatelem. S ohledem na uvedené skutečnosti Soud uzavřel, že vnitrostátní soudy nedostály povinnosti podrobit námitku stěžovatele, že byl vystaven policejní provokaci, účinnému přezkumu. Konkrétně nepodrobily dostatečnému zkoumání okolnosti, za nichž byly opakované předstírané převody povoleny a prováděny, aby se ujistily, že nedošlo ke zneužití policejních pravomocí. To platí zejména ve vztahu k navazujícím předstíraným převodům a riziku, že policejní agenti svým jednáním podnítili spáchání trestné činnosti ve větším rozsahu, než stěžovatel původně zamýšlel. Potrestání stěžovatele ze strany vnitrostátních soudů za pokračující trestnou činnost, aniž by soudy šetřily, v jakém rozsahu k jejímu páchání přispěli svým jednáním policejní agenti, nelze dle Soudu považovat za spravedlivé. Stěžovateli totiž mohl být uložen přísnější trest, než který by zasloužil, nebýt toho, že do průběhu událostí aktivně zasáhli policisté v přestrojení. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tak došlo.

B. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že použití prostředků tajného sledování představovalo nezákonný zásah do jeho práva na respektování soukromého života a korespondence dle článku 8 Úmluvy.

Soud naznal, že podobně jako ve věci Dragojević proti Chorvatsku (č. 68955/11, rozsudek ze dne 15. ledna 2015, § 78–84 a § 86–89) sice rozhodnutí soudu o povolení zvláštních vyšetřovacích prostředků obsahovalo zmínku o tom, že sledovaného cíle nelze dosáhnout jinými prostředky, nebo že by byl takový postup spojen se značnými obtížemi, avšak postrádalo jakékoli bližší zdůvodnění ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Není tak zřejmé, proč nebyly jiné, méně invazivní, prostředky použitelné. ­Bez podrobného odůvodnění nelze mít za to, že by bylo povolení užití zvláštních vyšetřovacích prostředků doprovázeno dostatečnými zárukami vylučujícími svévoli. Není tak zřejmé, zda zásah odpovídal naléhavé společenské potřebě, která je v demokratické společnosti nezbytným předpokladem pro závažné zásahy do práv dotčených osob. K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo.