EGILL EINARSSON proti Islandu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 24703/15

Datum: 7. 11. 2017

Složení senátu: J. Laffranque, předsedkyně senátu (Estonsko), R. Spano (Island), L. Bianku (Albánie), I. Karakaţ (Turecko), P. Lemmens (Belgie), J. F. Kjřlbro (Dánsko), S. Mourou-Vikström (Monako).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1980 a žije v Kópovaguru. V rozhodné době byl na Islandu veřejně známou osobou, která řadu let zveřejňovala pod různými pseudonymy články, blogy a knihy a vystupovala ve filmu, v televizi a ostatních médiích.

6. V listopadu 2011 podala žena ve věku 18 let na policii trestní oznámení, ve kterém uvedla, že ji stěžovatel a jeho přítelkyně znásilnili. V lednu 2012 další žena oznámila policii, že ji stěžovatel před několika lety sexuálně napadl. Státní zástupce po ukončení policejního vyšetřování dne 15. 6. a 15. 11. 2012 zastavil trestní stíhání v obou případech v souladu s čl. 145 trestního řádu, protože shromážděné důkazy nebyly dostatečné nebo by pravděpodobně nevedly k odsouzení pachatele. Stěžovatel podal k policii stížnost pro křivé obvinění ze strany obou žen. Toto řízení bylo rovněž zastaveno.

7. Dne 22. 11.2011 byl v Monitoru, magazínu vydávaném jako příloha předních islandských novin Morgunblađiđ, zveřejněn rozhovor se stěžovatelem. Na přední straně magazínu byla otištěna fotografie stěžovatele a v rozhovoru se stěžovatel vyjadřoval k obviněním ze znásilnění, která proti němu byla vznesena. Stěžovatel několikrát během rozhovoru označil tato obvinění za falešná. Mimo jiné uvedl, že není jeho prioritou uveřejnění jména dané dívky a že se jí nechce mstít. Připustil, že když se sám rozhodl vystavit pozornosti médií, musí být připraven snášet i publicitu, která není vždy příjemná („sunshine and lollipops“), nicméně se kriticky ohradil proti způsobu, jakým média informovala o jeho případu. Když byl dotázán na věk dívky, odpověděl, že byla v klubu, v němž byl pro vstup vyžadován minimální věk 20 let, a že byl šokován, když později zjistil, že dívce bylo pouze 18 let. K dotazu na jeho stížnost podanou vůči této dívce pro křivé obvinění stěžovatel opětovně uvedl, že se mu nejedná o mstu vůči osobám, které podaly trestní oznámení, že je ovšem zřejmé, že měly ke svému jednání postranní motivy. Stěžovatel doufal, že policie dospěje k tomu, že je důležité věc rozhodnout, a že relevantní dokumenty týkající se případu prokazují „do očí bijící“ spiknutí.

8. Téhož dne X zveřejnil pozměněnou verzi fotografie stěžovatele z přední strany magazínu s popisem „Fuck you rapist bastard“ na svém otevřeném účtu na Instagramu, internetové aplikaci určené pro sdílení obrazových souborů. X upravil fotografii tak, že na čelo stěžovatele dokreslil obrácený kříž a přes jeho obličej napsal výraz „loser“.

9. X se zřejmě domníval, že jím zveřejněné fotografie jsou dostupné pouze jeho přátelům a známým, kteří jej sledují na Instagramu. K souborům však měli přístup i další uživatelé Instagramu.

10. Dne 23. 11. 2012 uveřejnily noviny Vísir internetový článek týkající se daného postu X, společně s pozměněnou fotografií a rozhovorem se stěžovatelem.

11. Dne 26. 11. 2012 právní zástupce stěžovatele zaslal X dopis, v němž jej požádal, aby odvolal svůj výrok, omluvil se v médiích a nahradil újmu způsobenou stěžovateli. Právní zástupce X odpověděl téhož dne prostřednictvím e-mailu, že X danou fotografii na internetu nerozšířil; zveřejnil ji pouze pro uzavřenou skupinu přátel na Instagramu, teprve další osoby ji rozšířily. Dále bylo v e-mailu uvedeno, že X nastalé situace lituje, a že daná fotografie byla sdílena bez jeho souhlasu či vědomí.

12. Dne 17. 12. 2012 podal stěžovatel proti X žalobu pro pomluvu k Okresnímu soudu v Reykjavíku, v níž požadoval, aby byl X uložen trest v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku pro pozměnění fotografie a její zveřejnění na Instagramu s dodatkem „Fuck you rapist bastard“. Stěžovatel dále požadoval, aby výrok „Fuck you rapist bastard“ byl prohlášen neplatným a aby X bylo uloženo uhradit stěžovateli 1 000 000 ISK (přibližně 8 800 EUR) za nemajetkovou újmu dle zákona o odpovědnosti za přestupky (Tort Liability Act), spolu s úrokem, dále 150 000 ISK (přibližně 1 300 EUR) za uveřejnění daného výroku v médiích dle čl. 241 trestního zákoníku, a náklady řízení.

13. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2013 rozhodl Okresní soud v Reykjavíku v neprospěch stěžovatele. Soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel požívá zákonem zaručenou ochranu své osobnosti, bez ohledu na to, pod jakým pseudonymem vystupuje. Obdobně musí stěžovatel přijmout odpovědnost za jím zveřejněné materiály, bez ohledu na to, jaké jméno k tomu použije. Soud dále uvážil, že upravenou fotografii spolu s textem bylo nutno posoudit jako celek, a že vyjadřovaly názor X na osobu stěžovatele, z něhož byla zjevná silná antipatie. Pokud jde o podstatu sporu, Okresní soud dospěl k tomu, že fotografie i uvedený výrok byly součástí veřejné debaty, s ohledem na to, že stěžovatel byl na Islandu veřejně známou osobností a musel tudíž přijmout skutečnost, že může být objektem veřejné diskuze. Soud následně detailně popsal profesionální aktivity stěžovatele zahrnující publikování internetových článků, knih a vystupování v televizi, převážně pod pseudonymy, zaměření jeho práce, její následnou kritiku a účast stěžovatele ve veřejných diskuzích. Soud poznamenal, že to vše vedlo k většímu pozdvižení a širší veřejné debatě v okamžiku, kdy byla proti stěžovateli vznesena obvinění ze znásilnění, k debatě, které se sám stěžovatel rovněž účastnil. Soud dospěl k závěru, že způsob, jakým X zveřejnil svá slova, představoval spíše urážku než tvrzení skutečnosti. Výrok X tak nepřekročil meze svobody projevu zaručené mu zákonem.

14. Dne 26. 3. 2014 se stěžovatel odvolal proti rozsudku Okresního soudu k Nejvyššímu soudu. V řízení před Nejvyšším soudem stěžovatel zopakoval své tvrzení, že instagramový účet X byl „otevřeným“ účtem, což znamená, že předmětná fotografie nebyla přístupná jen osobám, které jej sledovaly, ale všem uživatelům Instagramu, tedy více než 100 000 000 lidí v rozhodné době. Stěžovatel doložil další listiny na podporu svého tvrzení.

15. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 potvrdila většina soudců Nejvyššího soudu (dva ze tří soudců) závěr, ke kterému dospěl Okresní soud ve svém rozsudku. Nejvyšší soud připustil, že k upravené fotografii měly přístup nejen osoby, které sledovaly instagramový účet X, ale i další uživatelé.

16. Rozsudek dále obsahoval následující odůvodnění:

„[X] tvrdí, že jeho čin spočívající v nahrání upravené fotografie do dané aplikace určené k šíření obrazových souborů nepředstavoval zveřejnění fotografie ve smyslu čl. 236 odst. 2 zák. č. 19/1940, jelikož byl přesvědčen, že k ní bude mít přístup jen omezené množství lidí. Toto tvrzení nelze přijmout, protože akt, jehož prostřednictvím je něco zpřístupněno v elektronickém formátu tak velkému množství lidí, jak bylo uvedeno výše, bez ohledu na to, zda jsou dané osoby přáteli či známými osoby, která tak učinila … se považuje za zveřejnění v tradičním smyslu slova. Zbývá posoudit, zda zveřejnění předmětné fotografie [ze strany X] představovalo za daných okolností případu pomluvu [stěžovatele] dle čl. 235 trestního zákoníku.

Rozsudek napadený odvoláním podrobně popisuje, že před vznesením obvinění ze znásilnění proti jeho osobě, jak bylo popsáno výše, byl [stěžovatel] veřejně známou osobností, a to nejen vzhledem k jeho vystupování na veřejnosti pod pseudonymy Gillz či Gillzenegger, pod kterými publikoval na internetu, vydával knihy a fotografie a prezentoval se v médiích. Názory, které takto [stěžovatel] publikoval, přitahovaly určitou pozornost, včetně kontroverze; názory, které zachycovaly jeho postoje k ženám a jejich sexuální svobodě. Listiny předložené v rámci projednávání případu odhalují, že v určitých okamžicích byla jeho kritika zaměřena vůči jmenovitě určeným jednotlivcům, často vůči ženám, přičemž v některých případech bylo možno si jeho slova vyložit tak, že stěžovatel ve skutečnosti nabádal k tomu, aby se tyto osoby staly terčem sexuálního násilí. [Stěžovatel] často ospravedlňoval své jednání tím, že daný materiál byl myšlen jako vtip a že ti, kteří jej kritizují, postrádají smysl pro humor. Nejvyšší soud souhlasí s Obvodním soudem, že [stěžovatel] požívá ze zákona ochranu osobnosti, jak vyplývá z čl. 71 Ústavy a čl. 8 odst. 1 Úmluvy … bez ohledu na to, zda vystupuje pod svým vlastním jménem nebo pod pseudonymem. Ve stejném smyslu musí stěžovatel přijmout odpovědnost za jakýkoliv materiál, který vytvoří, bez ohledu na to, jaké k tomu použije jméno.

Když se [stěžovatel] rozhodl poskytnout výše uvedeným novinám rozhovor a uvedl v něm provokativní, ne-li přímo hanlivé výroky na adresu třetích osob, včetně dívky, která jej obvinila ze znásilnění, podnítil tak veřejnou debatu a mohl navíc předpokládat, že jeho výroky vyvolají silnou reakci ze strany těch, kdo silně odmítají jeho výše popsané názory. [X] požívá svobodu slova dle čl. 73 odst. 2 Ústavy Islandu a čl. 10 odst. 1 Úmluvy a Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že za daných okolností měl větší míru svobody vyjadřovat se k osobě [stěžovatele] a jeho názorům.

V rámci posuzování, zda určité výroky či jiné způsoby vyjádření lze považovat za pomluvu ve smyslu čl. 235 trestního zákoníku, a při zohlednění způsobu, jakým je vykládán čl. 10 Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva, musí být stanoveno, zda určitý výraz představuje hodnotící soud nebo tvrzení skutečnosti. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že použitím výrazu rapist pro označení jmenovitě určené osoby je taková osoba vlastně obviňována ze spáchání trestného činu znásilnění, je třeba vzít v úvahu kontext, do nějž je daný výraz zasazen, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.2009 ve věci 321/2008. Jestliže budou upravená fotografie a výrok „Fuck you rapist bastard“ posouzeny jako celek, s čímž vyjádřily souhlas i obě strany sporu, Nejvyšší soud je ve shodě s Okresním soudem v závěru, že se jednalo ze strany [X] o urážku vyslovenou proti [stěžovateli] v rámci bezohledné veřejné debaty, kterou sám [stěžovatel], jak bylo uvedeno výše, podnítil. Jednalo se proto o hodnotící soud o osobě [stěžovatele], a nikoliv o skutkové tvrzení, že se [stěžovatel] dopustil trestného činu znásilnění. V daném kontextu se tak jedná o odlišnou situaci, ačkoliv to samo o sobě není stěžejní pro závěr, že [X] netvrdil, že se [stěžovatel] dopustil trestného činu proti jiné osobě, ať již jmenovitě určené či nikoliv. V souladu s tím a s odkazem na závěry vyslovené v napadeném rozsudku, je nezbytné potvrdit závěr, že [X] se vyjádřil v mezích svobody projevu, která je mu zaručena čl. 73 odst. 2 Ústavy. V důsledku toho je zproštěn všech obvinění [vznesených stěžovatelem].

Jak je správně uvedeno v rozsudku napadeném odvoláním, upravená fotografie i výroky X k ní připojené postrádaly slušnost a byly hrubě urážlivé vůči stěžovateli. Z tohoto důvodu, a s odkazem na čl. 130 odst. 3, čl. 166 zák. č. 91/1991 o občanském soudním řízení, nemá žádná ze stran právo na náhradu nákladů soudního řízení v obou stupních.“

17. Podle odlišného stanoviska menšiny nebylo možno výrok „Fuck you rapist bastard“ posuzovaný v kontextu článku zveřejněného v Monitoru považovat za hodnotící soud, ale za vážné nařčení, že se stěžovatel dopustil závažného trestného činu. Soudce v menšině dospěl k závěru, že s ohledem na ukončení vyšetřování zastavením trestního stíhání proti stěžovateli, a navzdory tomu, že byl stěžovatel veřejně známou osobností, která se vyjadřovala na veřejnosti kontroverzním způsobem, neměl by být nucen snášet takový druh výroků.

[§ 18. – 21. II. Relevantní vnitrostátní úprava]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

[22. – 23. Článek 8 Úmluvy

§ 24. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

1. Stěžovatel

25. Stěžovatel trvá na tom, že zveřejněním upravené fotografie s popisem „Fuck you rapist bastard“ jej X nařkl ze znásilnění konkrétní osoby, navzdory tomu, že X věděl, že trestní stíhání proti stěžovateli státní zástupce zastavil. Podle názoru stěžovatele se jednalo o skutkové tvrzení, že stěžovatel je sexuálním násilníkem, které tudíž bylo možno ověřit.

26. Stěžovatel uvedl, že bylo prokázáno, že X zveřejnil danou fotografii a popis, v angličtině, a zpřístupnil je více než 100 milionům uživatelů Instagramu. V důsledku toho byla fotografie otištěna i v islandských médiích. Fotografie navozovala dojem, že osoba na ní vyobrazená (stěžovatel) je sexuální násilník.

27. Stěžovatel dále namítl, že závěr Nejvyššího soudu ve svém důsledku znamená, že stěžovatel může být označován za sexuálního násilníka, aniž by byl obviněn a odsouzen ze spáchání takového trestného činu, a aniž by se mohl bránit. Tím bylo porušeno jeho právo plynoucí z čl. 8 Úmluvy.

2. Vláda

28. Vláda na prvním místě zdůraznila, že okolnosti projednávaného případu se liší od jiných případů týkajících se zveřejňování informací o jednotlivcích v médiích, a proto nelze v tomto případu obdobně použít principy zakotvené v judikatuře Soudu v mediálních věcech. Proto např. nelze v projednávaném případě uplatnit kritéria, jako je způsob získání dané informace a její věrohodnost. Informace, o kterou se v tomto případě jedná, byla rozšířena jednotlivcem vyslovujícím svůj osobní hodnotící soud ohledně stěžovatele, a nebyla určena pro širokou veřejnost.

29. Podle stanoviska vlády použily vnitrostátní soudy postup, který byl v souladu s principy zakotvenými v čl. 8 Úmluvy, tak jak jsou vykládány v judikatuře Soudu. Poměření protichůdných zájmů plynoucích z konfliktu práva zakotveného v čl. 8 a 10 Úmluvy, bylo provedeno v souladu s principy rozvinutými v judikatuře Soudu. Vnitrostátní soudy jsou nadány určitou mírou volnosti při svém rozhodování. Zdejší Soud by měl jednat v souladu s principem subsidiarity a měl by tak do jejich rozhodování zasahovat pouze v případech, kdy vnitrostátní soudy přiznaly váhu nerelevantním otázkám, nebo kdy jejich závěry byly zjevně svévolné či došlo k ohrožení legitimního zájmu odmítnutím věci bez řádného projednání.

30. Vláda poznamenala, že vnitrostátní soudy posoudily předmětný materiál jako celek a dospěly k závěru, že se jednalo o hodnotící soud. Samotné téma, tedy řešení případů sexuálního násilí ze strany justice, představovalo otázku veřejného zájmu a případ stěžovatele byl ostře sledovaný. Stěžovatel je na Islandu veřejně známou osobou a má zjevný zájem na udržování své pozice v populární kultuře, což činí prostřednictvím několika svých alter eg, častým vyvoláváním veřejné debaty kontroverzními výroky na účet žen či menšinových skupin. Je si vědom toho, že jím používané metody jsou kontroverzní a udržuje dlouhotrvající veřejné konflikty s jinými známými osobnostmi. V době, kdy ještě vyšetřování nebylo ukončeno, vyslovil stěžovatel v médiích ostré výroky a prohlášení. Předmětný materiál byl rozšířen běžným občanem vyjadřujícím v dané době svůj hodnotící soud ohledně ožehavého společenského tématu.

B. Závěry Soudu

31. Soud poznamenává, že v projednávaném případě je nezbytné posoudit, zda byla dosažena spravedlivá rovnováha mezi právem stěžovatele na ochranu jeho soukromého života plynoucím z čl. 8 Úmluvy a právem druhé strany na svobodu projevu zaručeným v čl. 10. Považuje proto za vhodné připomenout relevantní obecné principy.

1. Obecné zásady

32. „Soukromý život“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy představuje široký koncept, který dopadá na řadu aspektů pojících se s identitou určité osoby, jako např. jméno a vzhled, a zahrnuje také tělesnou a duševní integritu osoby (viz Von Hannover proti Německu, § 50).

33. Soud dále akceptoval, že právo na ochranu pověsti je zahrnuto v čl. 8 Úmluvy jako součást práva na ochranu soukromého života. Soud rovněž shledal, že pověst určité osoby je součástí její osobní identity a morální integrity, které představují otázky soukromého života i v případě, že je daná osoba kritizována ve veřejné debatě (viz Pfeifer proti Rakousku, § 35, a Petrie proti Itálii, § 39). Stejné úvahy dopadají na čest osoby (A. proti Norsku, § 64; Sanchez Cardenas proti Norsku, § 38).

34. Má-li však být použit čl. 8, musí útok na čest či dobrou pověst osoby dosáhnout určité míry závažnosti a musí být proveden způsobem, který ohrožuje či brání určité osobě v požívání práva na ochranu soukromého života (viz, mezi jinými, Axel Springer AG proti Německu, § 83; Delfi AS proti Estonsku, § 137; Medžlis Islamske Zajednice Brčko a další proti Bosně a Hercegovině, § 76).

35. Soud podotýká, že v případech obdobných projednávanému je na Soudu, aby posoudil, zda stát při naplňování svých pozitivních závazků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi právem stěžovatele na respektování soukromého života a právem druhé strany na svobodu projevu zaručeným v čl. 10 Úmluvy. Ustanovení čl. 10 odst. 2 Úmluvy navíc připouští určitá omezení svobody projevu nezbytná k ochraně práv a pověsti třetích osob.

36. Soud rovněž poznamenává, že volba prostředků, kterými bude zaručeno dodržování čl. 8 ve vztazích mezi jednotlivci, je v zásadě na uvážení smluvních stran Úmluvy. V tomto smyslu existují různé způsoby, jak zajistit „respektování soukromého života“ a úloha státu při naplňování daného závazku se bude odvíjet od konkrétně dotčeného aspektu soukromého života. Obdobně v souladu s čl. 10 Úmluvy jsou smluvní strany nadány určitou mírou volného uvážení při zvažování nezbytnosti a míry zásahu do svobody projevu zaručené Úmluvou. Toto volné uvážení jde však ruku v ruce s evropským dohledem jak nad právní úpravou, tak nad rozhodnutími, která ji aplikují, včetně těch, která vydávají nezávislé soudy. Při výkonu této dohledové funkce není úkolem Soudu nahrazovat rozhodnutí vnitrostátních soudů, nýbrž spíše přezkoumat, zda ve světle posuzovaného případu jako celku byla tato rozhodnutí vydána v mezích uvážení v souladu s ustanoveními Úmluvy, na která se odvolávají (viz, mezi jinými, Petrie proti Itálii, § 40–41).

37. V případech, které vyžadují, aby bylo poměřeno právo na ochranu soukromí vůči právu na svobodu projevu, je Soud toho názoru, že výsledek posuzování stížnosti by teoreticky neměl záviset na tom, zda byla podána stížnost pro porušení čl. 8 nebo čl. 10 Úmluvy. Tato práva si ve skutečnosti zasluhují v zásadě stejný respekt. V souladu s tím by i míra volného uvážení měla být teoreticky stejná v obou případech (viz Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, § 91).

38. Pokud vnitrostátní orgány porovnaly dotčené protichůdné zájmy v souladu s kritérii zakotvenými v judikatuře Soudu, musel by být dán vážný důvod pro nahrazení jejich závěrů stanoviskem Soudu (viz Bédat proti Švýcarsku, § 54).

39. Relevantními kritérii pro vyřešení konfliktu práva na ochranu soukromého života a práva na svobodu projevu mohou být následující: příspěvek k debatě o otázce veřejného zájmu; míra známosti dotčené osoby a předmět zprávy týkající se této osoby; předchozí vlastní jednání dané osoby; způsob, jakým byla informace získána a její věrohodnost; obsah, forma a důsledky zveřejnění informace; a závažnost uložených sankcí [viz, mezi jinými, Axel Springer AG proti Německu, § 89–95; Von Hannover proti Německu (č. 2), § 108–113].

40. Závěrem Soud podotýká, že pro posouzení oprávněnosti napadeného výroku je nezbytné rozlišit, zda se jednalo o tvrzení skutečnosti nebo hodnotící soud. Zatímco existence určité skutečnosti může být prokázána, pravdivost hodnotícího soudu nelze podrobit důkazům. Požadavku prokázat pravdivost hodnotícího tvrzení nelze dostát a sám o sobě by takový požadavek porušoval svobodu názoru, která je základní součástí práva zaručeného čl. 10 Úmluvy. Zařazení určitého výroku mezi tvrzení skutečnosti či hodnotící tvrzení je otázkou, která v první řadě spadá do sféry uvážení vnitrostátních orgánů, zejména soudů. Nicméně i v případech, kdy je určitý výrok posouzen jako hodnotící soud, musí být dán dostatečný faktický základ na jeho podporu, jinak bude posouzen jako nepřiměřený (viz Do Carmo de Portugal e Castro Câmara proti Portugalsku, § 31; Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, § 76).

2. Použití uvedených zásad v projednávaném případě

41. Projednávaná stížnost se týká upravené fotografie stěžovatele, kterou X zveřejnil na otevřeném instagramovém účtu s popisem „Fuck you rapist bastard“. X použil fotografii, která byla tentýž den otištěna na přední straně islandského magazínu Monitor, a uveřejněna spolu s rozhovorem se stěžovatelem.

42. Vzhledem k okolnostem projednávaného případu považuje Soud za vhodné posoudit následující kritéria, a to ve stanoveném pořadí: o jak známou osobu se jedná; předmět sporného výroku a předchozí jednání jím dotčené osoby; příspěvek do debaty o otázce veřejného zájmu a obsah, forma a důsledky uveřejnění dané informace, včetně způsobu, jakým byla informace získána a její věrohodnost.

a) Jak známou osobností byl stěžovatel, předmět napadeného výroku a jednání stěžovatele předcházející jeho uveřejnění

43. Jak bylo řečeno výše, předmětem sporu je upravená fotografie stěžovatele zveřejněná na instagramovém účtu X spolu s popisem „Fuck you rapist bastard“ krátce poté, co bylo zastaveno dvojí trestní stíhání vedené proti stěžovateli pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. Vnitrostátní soudy ve svých rozsudcích podrobně rozebraly skutečnost, že stěžovatel je veřejně známou osobností, jakož i jeho předchozí vystupování. Popsaly jeho profesní aktivity, mimo jiné jeho publikování na internetu, vydávání knih, vystupování v televizi, a způsob, jakým se stěžovatel v médiích prezentoval. Soudy uvedly, že jeho názory přitahovaly značnou pozornost a kontroverzi, mimo jiné s ohledem na jeho postoje k ženám a jejich sexuální svobodě, přičemž stěžovatel se účastnil veřejných diskuzí, v nichž své postoje obhajoval.

44. Ve světle zjištění vnitrostátních soudů zdejší Soud souhlasí s tím, že limity přípustné kritiky musí být v projednávaném případě širší, než v případě jednotlivce, který není veřejně známou osobou (viz, mezi jinými, Erla Hlynsdóttir proti Islandu, § 65). Nicméně, „jakkoliv informování o pravdivých skutečnostech týkajících se soukromí politiků a dalších veřejných osob může být za určitých okolností přijatelné, i veřejně známé osobnosti mají legitimní očekávání ochrany a respektu pro jejich soukromý život“ [viz Standard Verlags GmbH proti Rakousku (č. 2), § 53].

b) Příspěvek k debatě o otázce veřejného zájmu

45. Vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že ke zveřejnění předmětné fotografie došlo v rámci veřejné debaty, s ohledem na to, že stěžovatel byl na Islandu známou osobností, účastnil se veřejných diskuzí týkajících se jeho profesního vystupování, a s ohledem na podaná oznámení, podle kterých se stěžovatel dopustil sexuálního násilí. Nejvyšší soud navíc uvedl: „Když se [stěžovatel] rozhodl poskytnout výše uvedeným novinám rozhovor a uvedl v něm provokativní, ne-li přímo hanlivé výroky na adresu třetích osob, včetně dívky, která jej obvinila ze znásilnění, podnítil tak veřejnou debatu a mohl navíc předpokládat, že jeho výroky vyvolají silnou reakci ze strany těch, kdo silně odmítají jeho výše popsané názory.“ Soud souhlasí se závěrem vnitrostátních soudů, že s ohledem na skutečnost, že stěžovatel je známou osobností a napadený výrok byl vysloven v rámci debaty týkající se obvinění ze spáchání závažného trestného činu, se jedná o otázku veřejného zájmu. Soud nyní posoudí, zda s ohledem na obsah, formu a důsledky napadeného zveřejnění zachovaly vnitrostátní soudy spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatele plynoucím z čl. 8 Úmluvy a právem X dle čl. 10.

c) Obsah, forma a důsledky napadeného zveřejnění

46. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 11.2014 uvedl, že upravená fotografie s doplněným popisem byly zpřístupněny nejen osobám sledujícím účet X na Instagramu, ale i všem dalším uživatelům tohoto média. Soud dospěl k závěru, že v obou případech došlo ke zveřejnění, na které dopadá čl. 236 trestního zákoníku. Zdejší Soud nespatřuje důvod se od tohoto závěru Nejvyššího soudu odklonit. V tomto ohledu Soud považuje za důležité připomenout svou dřívější judikaturu, ve které vyslovil, že s ohledem na velkou dostupnost a kapacitu pro uchovávání a předávání informací sehrává internet velmi důležitou úlohu v rozšiřování přístupu veřejnosti k novým zprávám a usnadnění šíření informací jako takových. Souběžně s tím je však také riziko, že dojde obsahem informací a komunikace prostřednictvím internetu k zásahu do lidských práv a svobod, obzvláště do výkonu práva na respektování soukromého života, dozajista vyšší, než v případě tisku (viz, mezi jinými, Delfi AS proti Estonsku, § 133).

47. V řízení před vnitrostátními soudy bylo klíčové posoudit, zda výrok „Fuck you rapist bastard“ představoval skutkové tvrzení nebo hodnotící soud. Rozhodující většina soudců Nejvyššího soudu v rozsudku uvedla, že: „Jakkoliv lze souhlasit s tím, že použitím výrazu ,rapist´ pro označení jmenovitě určené osoby je taková osoba vlastně obviňována ze spáchání trestného činu znásilnění, je třeba vzít v úvahu kontext, do nějž je daný výraz zasazen, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.2009 ve věci 321/2008. Jestliže budou upravená fotografie a výrok ,Fuck you rapist bastard´ posouzeny jako celek, s čímž vyjádřily souhlas i obě strany sporu, Nejvyšší soud je ve shodě s Okresním soudem v závěru, že se jednalo ze strany [X] o urážku vyslovenou proti [stěžovateli] v rámci bezohledné veřejné debaty, kterou sám [stěžovatel], jak bylo uvedeno výše, podnítil. Jednalo se proto o hodnotící soud o osobě [stěžovatele], a nikoliv o skutkové tvrzení, že se [stěžovatel] dopustil trestného činu znásilnění. V daném kontextu se tak jedná o odlišnou situaci, ačkoliv to samo o sobě není stěžejní pro závěr, že [X] netvrdil, že se [stěžovatel] dopustil trestného činu proti jiné osobě, ať již jmenovitě určené či nikoliv“ (viz § 16 výše).

48. Soud připomíná, že rozhodnutí, zda určitý výrok představuje skutkové tvrzení nebo hodnotící soud, spadá v prvé řadě do uvážení vnitrostátních orgánů, zejména soudů. Soud nicméně může považovat za nezbytné provést vlastní posouzení napadených výroků (viz např. Brosa proti Německu, § 43–50).

49. Soud na úvod podotýká, že Nejvyšší soud skutečně připustil, že použitím termínu „rapist“ ve spojení se jmenovitě určenou osobou je tato osoba de facto nařčena ze spáchání trestného činu znásilnění. Nejvyšší soud však uvedl, že uvedený výrok je třeba označit za hodnotící soud, jestliže bude posouzen v „kontextu“ (viz § 16 výše). Otázkou, kterou se musí Soud zabývat, je tak to, zda závěry Nejvyššího soudu, posouzené jako celek a v kontextu, což vyžaduje judikatura Soudu [viz např. Sürek proti Turecku (č. 1), § 62], nepřekročily přípustnou hranici pro volné uvážení skutkových okolností, které náleží vnitrostátním soudům, při posouzení předmětného výroku jako hodnotícího soudu (viz Arnarson proti Islandu, § 45).

50. Soud úvodem podotýká, že termín „rapist“ má objektivní a faktickou povahu. Přímo označuje osobu, která se dopustila znásilnění, které je zařazeno mezi trestné činy stíhané dle islandského trestního zákoníku (viz § 18 výše). Pravdivost nařčení ze znásilnění proto může být ověřena. Z uvedeného vyplývá, že výrok „Fuck you rapist bastard“ jako takový zahrnoval skutkové tvrzení, když jednoznačně přiznal status „sexuálního násilníka“ osobě, na kterou byl zamířen. Jakkoliv Soud nevylučuje, že objektivní skutkové tvrzení obdobné tomu, které je napadáno v projednávaném případě, může být při zohlednění kontextu posouzeno jako hodnotící soud, ve světle objektivní a faktické povahy termínu „rapist“ by však prvky takového kontextu musely být dostatečně přesvědčivé (viz a contrario např. Karman proti Rusku, § 41, a Brosa proti Německu, § 43–50).

51. V tomto ohledu považuje Soud za stěžejní, že se při popisu kontextu daného výroku odvolával Nejvyšší soud primárně na podíl stěžovatele na „bezohledné debatě“, kterou sám „podnítil“. Nejvyšší soud náležitě nezohlednil důležitou časovou spojitost mezi zveřejněním daného výroku dne 22. 11. 2012 a zastavením trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění vedeného proti stěžovateli, kdy k tomuto došlo pouze týden před zveřejněním výroku, dne 15. 11. 2012. Oba případy obvinění přitom byly předmětem rozhovoru otištěného dne 22. 11., který vyprovokoval X k uveřejnění jeho výroku. Jinými slovy, ačkoliv Soud nemá důvod zpochybnit zjištění Nejvyššího soudu, podle kterého byl daný výrok součástí „bezohledné veřejné debaty“ vyvolané jednáním a veřejným vystupováním stěžovatele, faktický kontext, v rámci kterého byly daný výrok a v něm obsažené nařčení, že stěžovatel je „sexuální násilník“, učiněny, představovala trestní stíhání, v nichž byl stěžovatel obviněn ze spáchání téhož trestného činu, na jaký odkazoval sporný výrok, tedy trestní stíhání, která byla státním zástupcem zastavena pro nedostatek důkazů (viz § 6 výše).

52. Ve světle výše uvedeného a zejména s ohledem na objektivní a faktickou povahu pojmu „rapist“, tak jak je obecně vykládán, Soud dospěl k závěru, že při posuzování kontextu Nejvyšší soud náležitě nezohlednil relevantní prvky a prvky dostačující pro vyslovení závěru, že předmětný výrok představoval hodnotící soud. Nicméně i za předpokladu, že by se Soud ztotožnil se zařazením výrazu „rapist“ mezi hodnotící soudy, jak učinil Nejvyšší soud, Soud připomíná, že ve světle jeho ustálené judikatury (viz § 40 výše) i v případě, že je určitý výrok posouzen jako hodnotící soud, musí být dán dostatečný faktický základ na jeho podporu, jinak bude takový soud považován za nepřiměřený. S ohledem na to, že před uveřejněním novinového rozhovoru se stěžovatelem byla trestní stíhání vedená proti stěžovateli zastavena, Nejvyšší soud dostatečně neobjasnil tento faktický základ, který by mohl ospravedlnit použití výrazu „sexuální násilník“ jakožto hodnotícího soudu; jak bylo řečeno výše, Nejvyšší soud pouze odkázal na účast stěžovatele v „bezohledné veřejné debatě“, kterou sám „podnítil“, když se rozhodl poskytnout uvedený rozhovor. Ve stručnosti, čl. 8 Úmluvy musí být vykládán tak, aby žádná osoba, a to ani kontroverzní veřejně známá osobnost, která vzhledem ke svému jednání a veřejnému vyjadřování vyvolala ostrou veřejnou debatu, nebyla nucena snášet veřejné nařčení ze spáchání závažných trestných činů bez toho, aby se takové výroky zakládaly na určité skutečnosti. Soud proto dospěl k závěru, že předmětný výrok byl závažné povahy a mohl poškodit pověst stěžovatele. V důsledku jeho zveřejnění došlo k natolik závažnému narušení výkonu práva stěžovatele na respektování soukromého života, že na něj dopadá čl. 8 Úmluvy (viz, mezi jinými, A. proti Norsku, § 64).

d) Závěr

53. Ve světle výše uvedených úvah dospěl Soud k závěru, že vnitrostátní soudy nedosáhly spravedlivé rovnováhy mezi právem stěžovatele na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy a právem X na svobodu projevu zaručeným v čl. 10 Úmluvy. Soud proto shledal, že čl. 8 Úmluvy byl porušen.

[54. – 62. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud pěti hlasy proti dvěma rozhodl, že čl. 8 Úmluvy byl porušen.

1. O skutkových okolnostech projednávaného případu není sporu. X použil kopii fotografie stěžovatele z přední strany magazínu, v němž byl uveřejněn rozhovor se stěžovatelem, upravil ji a doplnil komentářem, připojil malým písmem psaný dodatek „Fuck you rapist bastard“ (v angličtině) pod fotografii, a upravený snímek zveřejnil na svém instragramovém účtu (viz § 8 rozsudku).
Stěžovatel zahájil proti X trestní řízení pro pomluvu. Jeho žalobu zamítl jak Okresní soud, tak Nejvyšší soud. V druhém případě se soud zabýval otázkou, zda napadený výrok obsahoval hodnotící soud nebo tvrzení skutečnosti. Shledal, že jakkoliv výraz „rapist“ může odkazovat na osobu obžalovanou ze spáchání trestného činu znásilnění, v kontextu pozměněného snímku a celého popisu je použití tohoto výrazu třeba chápat jako urážku vyslovenou v rámci bezohledné veřejné debaty, a proto jako hodnotící soud a nikoliv tvrzení skutečnosti (viz citace v § 16 tohoto rozsudku). Na tomto základě zprostil X obvinění.

2. Rozhodující většina Soudu shledala, že čl. 8 Úmluvy byl porušen. Dovoluji si s tímto nesouhlasit.

3. Stanovisko většiny je poněkud rozporuplné, pokud jde o význam zařazení sporného výroku buď mezi tvrzení skutečnosti, nebo hodnotící soudy, pro samotné posouzení stížnosti. Na jedné straně se otázce zařazení věnuje v plné délce a kritizuje Nejvyšší soud v jeho závěru, že daný výrok byl hodnotícím soudem (viz § 48–52 rozsudku). Na druhé straně však také rozebírá možnost, že předmětný výrok představoval hodnotící soud (viz § 52 rozsudku).

Otázka, zda určitý výrok představuje tvrzení skutečnosti nebo hodnotící soud, je významná, jestliže vnitrostátní právo vyžaduje, aby byl prokázán obsah daného výroku. Jak rozhodující většina správně uvedla, existenci určitého faktu lze prokázat, zatímco pravdivost hodnotícího soudu se možnosti důkazu vymyká (viz § 40 rozsudku). V předmětném vnitrostátním soudním řízení o pomluvě se však (přinejmenším výslovně) nejednalo o to, zda X byl schopen prokázat, co ve svém výroku tvrdil. S ohledem na čl. 235 trestního zákoníku (citovaný v § 19 rozsudku) se soudy zabývaly tím, zda X tvrdil něco, co mohlo poškodit dobrou pověst stěžovatele. Dle mého názoru je sice otázka, zda byl daný výrok tvrzením skutečnosti nebo hodnotícím soudem, významná, nikoliv však rozhodující. Rozhodující není dokonce ani to, zda byl pro podporu sporného tvrzení dán dostatečný faktický základ. Otázka, kterou se má zabývat zdejší Soud, je to, zda vnitrostátní soudy dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi právem stěžovatele na respektování jeho soukromého života a právem X na svobodu projevu.

4. Zaměřím se nicméně na rozbor toho, jak rozhodující většina posoudila zařazení sporného výroku.
Rozhodující většina soudců připouští, že je v první řadě na vnitrostátních orgánech, zejména soudech, aby posoudily, zda je určitý výrok tvrzením skutečnosti nebo hodnotícím soudem (viz § 40 a 48 rozsudku). Současně však dodává, že Soud může provést vlastní posouzení sporného výroku (viz § 48 rozsudku). S těmito principy souhlasím. Skutečně není posláním Soudu, aby nahrazoval posouzení skutečností ze strany vnitrostátních soudů svým vlastním, a je v zásadě na těchto soudech, aby posoudily jim předložené důkazy (viz, mezi jinými, F. G. proti Švédsku, § 118, a Bărbulescu proti Rumunsku, § 129). Za normálních okolností musí být Soudu předloženy velmi pádné důvody, aby se od posouzení skutkových okolností případu vnitrostátními soudy odchýlil (viz Bărbulescu proti Rumunsku, tamtéž).

V projednávaném případě se soud zabýval tím, zda X, když použil termín „rapist“ ve výroku „Fuck you rapist bastard“, poukazoval na stěžovatele jako na někoho, kdo se dopustil znásilnění, ve smyslu trestného činu zakotveného v trestním zákoníku. Nejvyšší soud připustil, že „(by bylo možné) souhlasit“, že výraz „rapist“ poukazuje na osobu obviněnou ze spáchání trestného činu znásilnění. Rozhodující většina Soudu uvedla, že Nejvyšší soud „ve skutečnosti akceptoval“, že daný výraz poukazuje na osobu obviněnou ze spáchání trestného činu znásilnění (viz § 49 rozsudku). Podle mého názoru takto jednoznačný Nejvyšší soud nebyl.

Nejvyšší soud navíc vykládal uvedený výraz v kontextu. Posouzení významu určitého slova v použitém kontextu je typickým příkladem úkolu, pro který jsou vnitrostátní soudy lépe vybaveny než evropský Soud. Tak jak rozumím rozsudku Nejvyššího soudu já, relevantní kontext se skládal z upraveného snímku a komentáře „Fuck you rapist bastard“ jako celku. Předmětem daného výroku byla opravdu fotografie stěžovatele použitá z magazínu, pro který stěžovatel poskytl rozhovor, spolu s doplněnou grafikou a připsaným komentářem ze strany X. Využitím fotografie jako „média“ pro sdělení svého názoru X zjevně reagoval na daný rozhovor. Přikreslením kříže a připsáním slova „loser“ přes obličej stěžovatele X zjevně vyslovil svůj nesouhlas s tím, co stěžovatel o sobě v daném rozhovoru sdělil. Konečně, pod upravenou fotografií byla malým písmem zachycena slova „Fuck you rapist bastard“. Rozumím závěrům Nejvyššího soudu tak, že v tomto kontextu slovo „rapist“ ztratilo svůj objektivní význam, a muselo být chápáno jako nadávka na stěžovatele. S takovým posouzením nemusí všichni souhlasit, jak ostatně učinil soudce Nejvyššího soudu v menšině, nespatřuji v něm však nic neodůvodněného.

5. Rozhodující většina Soudu si zjevně vyložila rozsudek Nejvyššího soudu tak, že Nejvyšší soud vzal v úvahu jiný kontext, než který jsem předestřel výše. Podle ní se, „při popisu kontextu daného výroku odvolával Nejvyšší soud primárně na podíl stěžovatele na „bezohledné debatě“, kterou sám „podnítil“ (viz § 51 rozsudku, viz také § 52 in fine).

Při vší úctě se obávám, že takto by neměl být poukaz Nejvyššího soudu na „bezohlednou debatu“ vykládán. Podle mého názoru Nejvyšší soud odkazoval na tuto debatu primárně jako na kontext pro posouzení urážky ze strany X, nikoliv jako kontext pro posouzení významu slova „rapist“. Jak je vysvětleno výše, posouzení se zakládalo na rysech zveřejněné instagramové fotografie.

Zvolení relevantního kontextu není bez významu. Na základě existence „bezohledné debaty“ jakožto kontextu pro vyslovení sporného výroku, rozhodující většina Soudu obvinila Nejvyšší soud z toho, že nezohlednil časovou spojitost mezi zveřejněním dané fotografie a zastavením trestních stíhání vedených pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění (viz § 51 rozsudku). Jestliže je však posouzení provedené Nejvyšším soudem nahlíženo tak, že se zakládá na charakteristikách předmětné fotografie, pozbývá skutečnost, že daný snímek byl uveřejněn krátce po zastavení trestních stíhání, v mnohém na významu, a dle mého názoru to určitě není důvod, pro který by mělo být nahrazeno posouzení věci Nejvyšším soudem.

6. Závěrem, Nejvyšší soud byl nadán určitou mírou volného uvážení při posuzování významu, jaký je třeba přiznat výrazu použitému v daném kontextu. Došel k závěru, že použitím termínu „rapist“ X nesděloval, že se stěžovatel dopustil trestného činu znásilnění, ale pouze sděloval svůj nesouhlas v podobě urážky. Při zohlednění subsidiární povahy působení evropského Soudu, nebyly dle mého názoru dány pádné důvody pro odchýlení se od tohoto závěru.

Na základě vlastního uchopení sporného výroku Nejvyšší soud shledal, že X nepřekročil hranice svého práva na svobodu projevu. Dle mého názoru Nejvyšší soud dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými soupeřícími právem chráněnými zájmy.

Rozhodující většina soudu dospěla k závěru, že čl. 8 Úmluvy byl porušen, protože vnitrostátní soudy se rozhodly nepotrestat autora postu, navzdory tomu, že slovo „rapist“ uveřejněné společně s fotografií na Instagramu bylo použito jako urážka přímo namířená proti stěžovateli.

Rozhodující většina předložila dvě úvahy.

Zaprvé, předmětný výraz odkazoval na trestný čin jasně vymezený trestním právem a představoval tak faktické tvrzení. Proto s ohledem na skutečnost, že trestní stíhání vedená proti stěžovateli pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění byla státním zástupcem zastavena dne 15. 11. 2012, popis stěžovatele s použitím výrazu „rapist“ o několik dní později porušil jeho právo na respektování soukromého života.

Zadruhé, tento nedostatek faktického základu znamenal, že nebylo možné beztrestně publikovat urážku obsahující konkrétní nařčení na sociálních sítích, jakkoliv bylo nesporné, že osoba, na kterou byla namířena, byla veřejně známou postavou kontroverzně se vyjadřující zejména vůči ženám.
Mé stanovisko je odlišné, protože ačkoliv se pro časové okolnosti zastavení trestního stíhání pro znásilnění dne 15. 11. 2012 a uveřejnění sporného instagramového postu dne 22. 11. 2012 nabízí, že rozhodnutí zastavit trestní stíhání bylo okolností, která vedla k uveřejnění daného postu, je nezbytné vzít v úvahu také osobnost stěžovatele a jeho dřívější výroky.

Nejvyšší soud sám v odůvodnění svého rozsudku odkazoval na listinné důkazy předložené v průběhu řízení, jejichž obsah bylo možno vykládat jako doporučení ze strany stěžovatele, aby se ženy staly terčem sexuálního násilí. Tyto důkazy jsou zásadní, přičemž jejich rozbor a posouzení jakožto inkriminujících důkazů spadá do sféry uvážení jednotlivých států.

V těchto výrocích, které vnitrostátní soudy posoudily v rámci jim přiznaného práva na volné uvážení, stěžovatel vyslovoval své názory na otázku konkrétně a přímo se vážící k urážce, která na něj byla namířena. Postavil tak sám sebe do pozice, v níž sporný výrok „rapist“ mohl být použit pro jeho označení, nikoliv už jako tvrzení určité skutečnosti, ale jako hodnotící soud. V souladu s tím se nemohl dovolávat ochrany zaručované čl. 8 ve stejné míře, jako jiná osoba zproštěná obvinění ze spáchání trestného činu znásilnění, která žádné poznámky a kontroverzní výroky týkající se žen a sexuálních útoků neučinila.

Stěžovatelem veřejně vyslovované kontroverzní a provokativní výroky posunuly hranici mezi tvrzením skutečnosti a hodnotícím soudem. Vnitrostátní soudy tak mohly oprávněně dospět k závěru, že sporné komentáře neměly přímou, zjevnou a podstatnou návaznost na rozhodnutí zastavit trestní stíhání vydané jen několik dní předem, ale pojily se obecněji k dříve vysloveným názorům stěžovatele.

V důsledku toho nemohu učinit závěr, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.