Ratzenbröck a Seydl proti Rakousku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 28475/12

Datum: 26. 10. 2017

Složení senátu: A. Nußberger, předsedkyně senátu (Německo), N. Tsotsoria (Gruzie), A. Potocki (Francie), Y. Grozev (Bulharsko), M. Mits (Lotyšsko), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko), L. Hüseynov (Ázerbájdžán).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelé se narodili v letech 1964 a 1966 a žijí v Linci. Po řadu let spolu žijí ve stabilním partnerském vztahu.

6. Dne 21. 2. 2010 podali stěžovatelé žádost o uzavření registrovaného partnerství podle zákona o registrovaném partnerství (Eingetragene Partnerschaft-Gesetz).

7. Dne 17. 3. 2010 starosta Lince jejich žádost zamítl s poukazem na § 1, 2 a § 5 odst. 1 písm. a) zákona o registrovaném partnerství, když shledal, že stěžovatelé nesplňují klíčový zákonný předpoklad, neboť registrované partnerství je vyhrazeno výlučně pro osoby stejného pohlaví.

8. Stěžovatelé podali odvolání. V něm namítali, že byli ve smyslu čl. 8 a 14 Úmluvy vystaveni rozdílnému zacházení z důvodu pohlaví a sexuální orientace. Dne 18. 8. 2010 zemský hejtman (Oberösterreichischer Landeshauptmann) odvolání zamítl poté, co s poukazem na rozsudek ve věci Schalk a Kopf proti Rakousku (cit. výše) uvedl, že smluvní státy jsou oprávněny omezit přístup k institutu manželství jen pro páry dvou osob rozdílného pohlaví. Proto nelze považovat za nerozumné, aby byl naopak přístup k registrovanému partnerství vyhrazen pro páry stejného pohlaví.

9. Stěžovatelé následně podali jak správní žalobu, tak i ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, v nichž shodně namítali, že pro ně manželství nepředstavuje vhodnou volbu, jelikož se zásadně liší od registrovaného partnerství. Dle jejich mínění je registrované partnerství v mnohých ohledech modernější a „volnější“ než tradiční institut manželství. Stěžovatelé v tomto ohledu uvedli několik odlišností relevantní právní úpravy: rozdílné zákonné lhůty pro rozvod manželství a zrušení registrovaného partnerství, pakliže došlo k nevratnému rozvratu společného soužití; jiná úprava povinnosti placení výživného po rozvodu či zrušení registrovaného partnerství tehdy, jestliže jeden z manželů/partnerů podstatnou měrou zapříčinil rozvrat vztahu; rozdílný rozsah povinností po dobu společného soužití, zejména pokud jde o zákonem stanovený závazek manželů vzájemné oddanosti, věrnosti a pokud možno rovnoměrného přispívání na chod společné domácnosti; a konečně také odlišné právní důsledky v případě konstatování smrti jednoho z manželů/partnerů. Stěžovatelé argumentovali, že úvahy Soudu vyslovené ve vztahu k manželství ve věci Schalk a Kopf nejsou bez dalšího automaticky použitelné na registrované partnerství, které je zbrusu novým právním institutem postupně zaváděným až v 21. století. Není tudíž založeno na dlouhodobé tradici přístupu jen pro páry osob stejného pohlaví, hluboce zakořeněném společenském vnímání ani výhradně určeno k plození potomstva.

10. Dne 22. 9. 2011 Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů zamítl. Relevantní části rozsudku zní následovně:

„Ustanovení čl. 12 Úmluvy se vztahuje pouze na tradiční institut manželství … které má hluboce zakořeněné společenské a kulturní konotace a v historických souvislostech bylo vždy chápáno ve svém „tradičním smyslu“ (Schalk a Kopf, cit. výše, § 55 a 62). Jestliže Soud ve svém rozsudku ve věci Schalk a Kopf označil relevantní ustanovení národních právních řádů členských států Rady Evropy za natolik různorodá, když některá připouští uzavření manželství páry osob téhož pohlaví, zatímco jiná stanoví jejich výslovný zákaz, z čehož naznal, že za současného stavu je otázka, zda povolit či zakázat manželství osob stejného pohlaví ponechána na jednotlivých právních řádech (Schalk a Kopf, cit. výše, § 60f), lze tyto závěry uplatnit tím spíše v projednávané věci, kdy jen velmi malý počet členských států připouští, aby mohly páry tvořené z osob rozdílného pohlaví vstoupit kromě manželství i do institutu registrovaného partnerství.

Vzhledem k tomu, že Úmluva musí být čtena ve své celistvosti a její články musejí být vykládány ve vzájemné provázanosti, a jelikož čl. 12 Úmluvy nad rámec práva uzavřít manželství nepřiznává osobám opačného pohlaví jakýkoliv nárok domáhat se vstupu do registrovaného partnerství, nelze ani zákaz diskriminace na základě čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy vykládat tím způsobem, že by vnitrostátním orgánům ukládal povinnosti nad rámec věcného rozsahu čl. 12 Úmluvy (podobně k otázce, zda nelze právo osob stejného pohlaví na uzavření manželství dovodit výkladem z čl. 14 Úmluvy viz Schalk a Kopf, cit. výše, § 101).

…

Jelikož rakouský zákonodárce připustil možnost právního uznání párů stejného pohlaví prostřednictvím institutu registrovaného partnerství, dotčení jednotlivci se mohou dovolávat zákazu rozdílného zacházení chráněného č. 14 Úmluvy …

Avšak Soud ve věci Schalk a Kopf (cit. výše) rovněž konstatoval, že zákonodárce může vyhradit přístup k manželství toliko pro páry osob opačného pohlaví, neboť požívá určité míry posuzovací volnosti co do určení konkrétního postavení přiznaného právním řádem alternativním prostředkům jejich právního uznání. Kromě toho Soud předpokládá, že zákon o registrovaném partnerství umožňuje stejnopohlavním párům dosáhnout právního postavení, které je v mnohých ohledech rovnocenné, nebo srovnatelné s manželstvím; s výjimkou rodičovských práv mezi nimi byly shledány jen drobné rozdíly (viz Schalk a Kopf, cit. výše, § 108 a násl.).

Právní úprava registrovaného partnerství byla přitom přijata právě ke zmírnění rozdílného zacházení plynoucího ze skutečnosti, že páry osob stejného pohlaví nemají přístup k institutu manželství (viz důvodová zpráva k návrhu předmětného zákona). Registrované partnerství by tak mělo mít co do podstaty stejné právní účinky jako manželství. Oproti tomu heterosexuální páry nejsou sociální skupinou, která by byla historicky vzato vystavena rozdílnému zacházení. V této záležitosti konečně neexistuje ani evropský konsensus. Proto není porušením čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy, pokud rakouský zákonodárce nepřipouští přístup párů osob opačného pohlaví k institutu registrovaného partnerství.

…

Ústavní soud není povolán k tomu, aby zkoumal, zda jednotlivé rozdíly mezi těmito dvěma právními instituty, zejména co se týče jejich právních důsledků a možností následného zrušení, jsou slučitelné se zásadou rovnosti (Gleichheitssatz) a zákazem diskriminace podle čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy, jelikož z hlediska ústavního pořádku je jedinou relevantní otázkou, kterou je třeba se zabývat, zda páry tvořené osobami opačného pohlaví mají ústavně zaručené právo na přístup k registrovanému partnerství.“

11. Dne 27. 2. 2013 zamítl správní soud žalobu stěžovatelů jako neopodstatněnou

(viz § 9 výše). Předmětné rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 25. 3. 2013.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 12. Relevantní ustanovení občanského zákoníku

§ 13. – 16. Klíčová ustanovení zákona o registrovaném partnerství]

K tvrzenému porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

17. Stěžovatelé na poli čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy namítali, že se stali oběťmi diskriminace z důvodu svého pohlaví a sexuální orientace, neboť jim bylo zapovězeno vstoupit do registrovaného partnerství, i když pro ně manželství nebylo vhodnou alternativou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nevznesli samostatnou námitku na poli čl. 8 Úmluvy, Soud se domnívá, že není zapotřebí, aby se touto otázkou zabýval z vlastní iniciativy.

Relevantní část čl. 8 zní následovně:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života …

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Článek 14 stanoví, že:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

I. K přijatelnosti

A. Argumenty stran

18. Vláda tvrdila, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů a soudů odpírající stěžovatelům uzavřít registrované partnerství byla založena na znění § 2 zákona o registrovaném partnerství, který heterosexuální páry vylučoval z přístupu k institutu registrovaného partnerství. Odlišné právní důsledky manželství a registrovaného partnerství, na něž stěžovatelé poukazovali, byly – za předpokladu, že vůbec existovaly – opřeny o ustanovení, jež nebyla předmětem vnitrostátního řízení, např. ta vztahující se k rozvodu a prohlášení o úmrtí jednoho z manželů. S odkazem na rozsudek ve věci Schalk a Kopf proti Rakousku (cit. výše, § 109) vláda dále označila za čistě hypotetickou otázku, zda tato ustanovení v budoucnu vyvolají nějaké účinky pro právní postavení stěžovatelů. Kromě toho vláda rozporovala, že by byli stěžovatelé v postavení obětí namítaného porušení Úmluvy, a stížnost považovala za nepřijatelnou také v rozsahu, v němž nabádá k přezkumu vnitrostátní právní úpravy in abstracto, byť tato nebyla vůči stěžovatelům dosud aplikována.

19. Stěžovatelé ve svém vyjádření oponovali, že napadají pouze jejich vyloučení z možnosti uzavřít registrované partnerství. Na jiná ustanovení zákona o registrovaném partnerství odkazovali jen proto, aby objasnili, proč tento institut upřednostňují před vstupem do svazku manželského. S ohledem na přání, aby byl jejich vztah uznán na základě právní úpravy obsažené v zákoně o registrovaném partnerství, stěžovatelé tvrdili, že musejí být považováni za oběti namítaného porušení Úmluvy.

B. Posouzení Soudem

20. Co se týče námitky vlády, dle níž stěžovatelé nemají postavení obětí tvrzeného porušení Úmluvy, Soud podotýká, že jde o muže a ženu, kteří spolu žijí ve stabilním vztahu po řadu let. Vnitrostátní řízení v projednávané věci se týkalo odepření povolení k uzavření registrovaného partnerství ze strany státních orgánů. Soud proto shledává, že stěžovatelé byli přímo dotčeni situací, kdy jim byla upřena možnost uzavřít registrované partnerství, včetně jeho právních důsledků, načež byli odkázáni na institut manželství. Mají tak legitimní osobní zájem na tom, aby tento stav dospěl ke svému konci (viz, mutatis mutandis, Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 49, Oliari a další proti Itálii, cit. výše, § 70–72, či Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše).

21. Ve světle těchto skutečností Soud uzavírá, že stěžovatelé musí být považováni za „oběti“ namítaného porušení ve smyslu čl. 34 Úmluvy.

22. Soud tedy konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále podotýká, že není nepřijatelná ani z jiného důvodu. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Argumenty stran

23. Stěžovatelé spatřovali porušení zákazu diskriminace z důvodu pohlaví a sexuální orientace v jejich trvalém vyloučení z přístupu k právnímu institutu registrovaného partnerství. Vycházejíce z argumentace uplatněné v rámci vnitrostátního řízení (viz § 9 výše), stěžovatelé vyjádřili své přesvědčení, že manželství nepovažují vzhledem k rozdílům mezi právním rámcem tohoto institutu a registrovaného partnerství za vhodnou právní formou uznání svého vztahu. Dle jejich názoru sice čl. 8 Úmluvy nezavazuje smluvní strany k tomu, aby ve svých právních řádech zakotvily institut registrovaného partnerství, avšak vydal-li se stát touto cestou, brání čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy tomu, aby z přístupu k danému institutu vylučoval některé jedince z důvodů jako je jejich pohlaví nebo sexuální orientace. Stěžovatelé nadto tvrdili, že závěry Soudu vyslovené ve věci Schalk a Kopf (cit. výše), která se týkala obrácené situace (jmenovitě odnětí přístupu k manželství pro páry osob stejného pohlaví), nejsou na projednávanou věc použitelné.

24. Vláda tyto námitky rozporovala. Konkrétně uvedla, že Úmluva vyžaduje, aby smluvní státy zakotvily ve svých právních řádech pouze jeden institut pro právní uznání soužití dvou lidí. Pozitivní závazek k zajištění přístupu k takovému institutu může na poli čl. 8 Úmluvy vyvstat jen tehdy, pakliže jsou páry vyňaty z možnosti uzavřít manželství ve smyslu čl. 12.

25. Co se týče argumentu rozdílného zacházení, vláda vysvětlila, že opatření spočívající ve vyloučení párů osob opačného pohlaví z možnosti uzavřít registrované partnerství a jejich odkázanosti na institut manželství sledovalo legitimní cíl spočívající v podpoře a povznesení tradičního rodinného modelu a zajištění příležitostí pro plný rozvoj tradiční rodiny v souladu s č. 12 Úmluvy.

26. Vláda nadto připomněla, že Úmluva smluvním státům dovoluje vytvořit samostatné instituty pro právní uznání partnerství osob opačného i stejného pohlaví a že na evropské úrovni neexistuje shoda, zda by tyto instituty měly být nad rámec manželství k dispozici i heterosexuálním párům. Pokud bychom vycházeli z domněnky, že právo na rodinný život zahrnuje také právo párů odlišného pohlaví na vstup do registrovaného partnerství, dle vlády by tím vznikala nerovnováha, protože páry osob stejného pohlaví by měly – v souladu s Úmluvou a relevantní judikaturou Soudu – přístup pouze k jednomu institutu, a to konkrétně k registrovanému partnerství. Omezení přístupu k registrovanému partnerství na stejnopohlavní páry tak v Rakousku nastoluje co do možností právního uznání vztahu spravedlivou rovnováhu mezi páry opačného a stejného pohlaví, a to na základě výhrady manželství jen pro páry osob opačného pohlaví, což výslovně Úmluva připouští. Zároveň tím nedochází k překročení široké míry posuzovací volnosti, která bývá státům při regulaci citlivých společensko-politických oblastí zpravidla přiznána.

27. Pokud jde o tvrzené rozdílné právní důsledky uzavření manželství a registrovaného partnerství, vláda s odkazem na rozsudky ve věcech Schalk a Kopf (cit. výše, § 108), a Olia-ri a další (cit. výše, § 162) tvrdila, že čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy nevyžadují, aby instituty právního uznání dostupné párům osob stejného a opačného pohlaví byly v každém ohledu stejné. Pakliže jsou v právním zacházení s těmito dvěma skupinami přípustné rozdíly ve prospěch jedné skupiny, pak musí být nutně ospravedlnitelné i z hlediska skupiny druhé. Kromě toho dle vlády ani přes existenci samostatných ustanovení upravujících manželství a registrované partnerství lze jen stěží spatřovat nějaké zásadní rozdíly v jejich právních důsledcích; bylo totiž výslovným úmyslem zákonodárce, aby účinky registrovaného partnerství co do podstaty odpovídaly právům a povinnostem sezdaných osob. Soud přitom již ve věci Schalk a Kopf (cit. výše) naznal, že stávající rozdíly v právní úpravě odrážejí trendy převládající i v jiných státech a že legislativní změny přijaté v návaznosti na účinnost zákona o registrovaném partnerství vedly k další harmonizaci obou institutů. Přetrvávající právní odlišnosti, pro jejichž odstranění dosud nebyl nalezen konsensus, se týkají maximální zákonem stanovené doby pro rozvod manželského páru oproti té, která platí pro zrušení registrovaného partnerství, jakož i právních důsledků úmrtí jednoho z manželů/partnerů. Tato ustanovení se nicméně stěžovatelů netýkají.

B. Posouzení Soudem

1. K použitelnosti

28. Soud vytrvale připomíná, že čl. 14 Úmluvy doplňuje ostatní substantivní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Nemá tak samostatnou existenci, protože jeho účinky jsou omezeny toliko ve vztahu k „užívání práv a svobod“ zaručených těmito ustanoveními. I když použitelnost čl. 14 nepředjímá porušení těchto ustanovení – a v tomto směru je dané ustanovení autonomní – není zde žádný prostor pro jeho použití, ledaže skutkové okolnosti projednávané věci spadají pod věcný rozsah jednoho či více jiných ustanovení Úmluvy (viz Val-lianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 72 a další odkazy tam uvedené).

29. Soud připomíná svou ustálenou judikaturu týkající se párů osob opačného pohlaví, totiž že pojem „rodiny“ obsažený v čl. 8 Úmluvy se nevyčerpává vztahy, které byly založeny manželským sňatkem, ale může zahrnovat i jiné de facto rodinné vazby, kdy partneři žijí dohromady mimo manželství jako takové (viz mezi jinými Elsholz proti Německu, cit. výše, § 43).

30. Z toho vyplývá, že skutkové okolnosti projednávané stížnosti spadají pod pojem „rodinného života“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy. V důsledku toho jsou jak čl. 8 samostatně, tak i čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy, použitelné.

2. K otázce slučitelnosti s čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

a) Obecné zásady

31. Aby pod zorným úhlem čl. 14 Úmluvy vyvstala otázka, musí dojít k rozdílnému zacházení s osobami, které se nacházejí ve srovnatelné, nebo relevantně podobné, situaci. Požadavek na prokázání srovnatelnosti situace jinými slovy nevyžaduje, aby byly srovnávané skupiny zcela identické. S ohledem na povahu své konkrétní námitky však musí stěžovatel doložit, že se ve srovnatelné situaci nacházel a že s ním bylo zacházeno odlišně. Avšak ne každé rozdílné zacházení bude představovat porušení čl. 14 Úmluvy. Ve své rozhodovací praxi Soud dospěl k závěru, že pouze rozdíly v zacházení, které jsou založeny na osobní charakteristice nebo „postavení“, jsou způsobilé dosáhnout diskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy. Rozdílné zacházení bude nadto diskriminační jen za předpokladu, že jej nelze objektivně a rozumně odůvodnit, tj. nesleduje-li legitimní cíl, nebo není-li nastolen rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (viz Fábián proti Maďarsku, cit. výše, § 113 a další odkazy tam uvedené). Při zkoumání, zda jsou osoby vystaveny rozdílnému zacházení v relevantně podobné situaci, Soud bere v úvahu znaky, které za daných okolností charakterizují situaci, v níž se nacházejí. Znaky, které charakterizují rozdílné situace a které rozhodují o jejich srovnatelnosti, musejí být posuzovány ve světle předmětu a účelu opatření zakládajícího rozdílné zacházení (viz Fábián proti Maďarsku, cit. výše, § 121). Při zvažování, zda a v jakém rozsahu odlišnosti v jinak podobných situacích ospravedlňují rozdílné zacházení, požívají smluvní státy určité míry posuzovací volnosti (viz Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 76 s dalšími odkazy tam citovanými).

32. Sexuální orientace je pojmem chráněným na poli čl. 14 Úmluvy. Soud opakovaně shledal, že stejně jako rozdíly založené na pohlaví i rozdíly založené na sexuální orientaci vyžadují ke svému ospravedlnění „zvláště přesvědčivé a pádné důvody“ (viz Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 77, a X a další proti Rakousku, cit. výše, § 99). Je-li rozdílné zacházení založeno na pohlaví nebo sexuální orientaci, míra posuzovací volnosti přiznaná státu je zpravidla úzká (viz Karner proti Rakousku, cit. výše, § 41, a Kozak proti Polsku, cit. výše, § 92). Rozsah míry posuzovací volnosti se však bude lišit v závislosti na okolnostech, předmětu a skutkovém pozadí případu; v tomto ohledu může být jedním z relevantních faktorů existence či absence konsensu napříč právními řády jednotlivých smluvních států (viz Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše, § 98, a Petrovic proti Rakousku, cit. výše, § 38). Rozdílná zacházení založená výlučně na úvahách o sexuální orientaci osob jsou ve světle Úmluvy nepřijatelná (viz Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 77; Salgueiro da Silva Mouta proti Portugalsku, cit. výše, § 36; E. B. proti Francii, cit. výše, § 93 a 96; X. a další proti Rakousku, cit. výše, § 99).

b) Nedávná relevantní judikatura a rozsah projednávané věci

33. Soud dosud neměl příležitost podrobit zkoumání otázku rozdílného zacházení založeného na pohlaví a sexuální orientaci v kontextu vynětí párů osob opačného pohlaví z přístupu k institutu registrovaného partnerství. Až doposud pramenila relevantní judikatura Soudu v těchto věcech ze stížností podaných páry osob stejného pohlaví (viz Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše; Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše; Oliari a další proti Itálii, cit. výše), jejichž námitky se týkaly odepření přístupu k manželství a absenci alternativních prostředků právního uznání jejich vztahu. Přezkum namítané diskriminace byl ze strany Soudu v těchto věcech veden vždy s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelé přináleží k menšinové skupině, u níž je při absenci existujícího konsensu mezi členskými státy Rady Evropy právní uznání společného soužití oblastí teprve se rozvíjejících práv (viz Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše, § 105). Soud tak nutně musí ozřejmit, do jaké míry se zásady obsažené v judikatuře ve vztahu k párům osob stejného pohlaví uplatní v projednávané věci.

34. Páry osob stejného pohlaví a heterosexuální páry jsou co do obecné potřeby právního uznání a ochrany vztahu v zásadě v relevantně podobné nebo srovnatelné situaci (viz Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 78, Oliari a další proti Itálii, cit. výše, § 165, a Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše, § 99).

35. Ve věci Schalk a Kopf Soud v kontextu Rakouska posuzoval otázku právního uznání páru osob stejného pohlaví za situace, kdy sice nebyl oprávněn uzavřít manželství, nýbrž měl k dispozici alternativní formu právního uznání vztahu v podobě registrovaného partnerství. Při svém zkoumání přitom Soud vycházel ze stejného právního rámce jako je ten, kterého se týkalo vnitrostátní řízení v projednávané věci. S přihlédnutím k tomu, že manželství má hluboce zakořeněné společenské a kulturní konotace, které se mohou v jednotlivých společnostech zásadně odlišovat, Soud shledal, že čl. 12 ani čl. 14 Úmluvy ve spojení s jejím čl. 8 neukládají smluvním státům povinnost přiznat párům osob stejného pohlaví přístup k institutu manželství (viz Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše, § 62–63 a § 101). Co se týče námitky stěžovatelů ohledně rozdílů mezi právní úpravou manželství a registrovaného partnerství, Soud vyzdvihl, že jednotlivé státy požívají určité míry posuzovací volnosti co do postavení, které přiznávají alternativním prostředkům právního uznání (tamtéž § 108). Kromě toho Soud uvedl, že zákon o registrovaném partnerství přiznává párům stejného pohlaví možnost dosáhnout právního postavení, které je v mnohých ohledech rovnocenné nebo podobné manželství. Zatímco je pravdou, že určité rozdíly přetrvávaly co do rodičovských práv, jen drobné odlišnosti vyvstávaly ohledně důsledků obou forem uznání (tamtéž § 109).

36. Ve věci Vallianatos a další (cit. výše, § 78–92) pak Soud dospěl k názoru, že vynětí párů osob stejného pohlaví z možnosti uzavřít občanský svazek představovalo porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy. Konkrétně seznal, že páry osob opačného pohlaví mohly na rozdíl od stejnopohlavních párů dosáhnout právního uznání svého vztahu již před uzákoněním zákona upravujícího občanské svazky, a to buď v plném rozsahu skrze institut manželství, nebo ve více omezeném rozsahu podle ustanovení občanského zákoníku o de facto partnerstvích. V důsledku toho Soud uzavřel, že páry tvořené osobami stejného pohlaví měly zvláštní zájem na umožnění přístupu k institutu občanského svazku, jelikož by tím na rozdíl od párů osob opačného pohlaví získaly podle vnitrostátního práva první a jedinou možnost, jak dosáhnout právního uznání jejich vztahu (tamtéž § 90).

37. Ve věci Oliari a další (cit. výše, § 185) Soud konečně posuzoval stížnost páru osob stejného pohlaví, který při nemožnosti uzavřít manželství neměl ani žádnou jinou možnost vstoupit do jiného obdobného občanského svazku nebo registrovaného partnerství. Dospěl přitom k závěru o porušení čl. 8 Úmluvy v podobě porušení pozitivního závazku vlády k zajištění, aby měli stěžovatelé k dispozici nějaký právní rámec, který by jim umožňoval dosáhnout právního uznání a ochrany jejich vztahu.

c) Použití výše uvedených obecných zásad na projednávanou věc

38. Stěžovatelé namítali, že byli diskriminováni z důvodu svého pohlaví a sexuální orientace jako pár osob odlišného pohlaví, neboť neměli možnost vstoupit do registrovaného partnerství – institutu, který upřednostňovali před uzavřením manželství. Z hlediska čl. 14 Úmluvy tak musí Soud předně posoudit, zda se stěžovatelé nacházeli ve srovnatelné situaci s páry osob stejného pohlaví, kterým bylo registrované partnerství určeno, a pokud ano, zda bylo toto rozdílné zacházení ospravedlněno.

39. Soud připouští, že páry osob opačného pohlaví jsou co do své obecné potřeby právního uznání a ochrany vztahu v zásadě ve srovnatelném postavení jako homosexuální páry (viz § 35 výše).

40. Soud dále shledává, že vynětí párů osob opačného pohlaví z přístupu k registrovanému partnerství je třeba zkoumat ve světle celého právního rámce upravujícího právní uznávání vztahů. Registrované partnerství pro stejnopohlavní páry bylo zavedeno jako alternativa k manželství, tedy jako co do podstaty podobný institut právního uznání společného a trvalého soužití, zatímco tyto páry zůstaly i nadále vyloučeny z možnosti uzavřít manželství (viz § 13 výše). Zákon o registrovaném partnerství (viz § 13–16 výše) tak ve skutečnosti vyvažuje nerovnost spočívající ve vynětí osob stejného pohlaví z přístupu k právnímu uznání jejich vztahu, která existovala už před přijetím zmíněného zákona v roce 2010. Ve věci Schalk a Kopf Soud shledal, že zákon o registrovaném partnerství dával stěžovatelům, homosexuálnímu páru, možnost dosáhnout právního uznání jejich vztahu, které je v mnohých ohledech podobné manželství. Soud uzavřel, že nic nenasvědčovalo tomu, že by stát – co do volby práv a povinností přiznaných registrovaným partnerům – překročil míru přiznané posuzovací volnosti (viz Schalk a Kopf, cit. výše, § 109). Instituty manželství a registrovaného partnerství se tak v rakouském právním řádu v podstatě doplňují. V této souvislosti Soud dále shledává, jak již učinil ve věci Schalk a Kopf, že právní postavení původně přiznané podle zákona o registrovaném partnerství bylo v mnoha směrech rovnocenné a podobné manželství, přičemž přetrvaly jen drobné rozdíly co do jejich důsledků (tamtéž § 109). Soud nadto shledává, že právní úprava týkající se manželství a registrovaného partnerství byla nadále harmonizována poté, co Soud přijal svůj rozsudek ve věci Schalk a Kopf. K tomu došlo opětovně i po podání projednávané stížnosti. V současné době tak nepřetrvávají mezi oběma instituty prakticky žádné zásadní rozdíly (viz § 16 výše).

41. Stěžovatelé jako pár osob opačného pohlaví mají přístup k manželství. To je na rozdíl od situace, v níž se nacházely páry osob stejného pohlaví před uzákoněním registrovaného partnerství, plně způsobilé uspokojit jejich potřebu po právním uznání vztahu. Stěžovatelé přitom nenamítali, že by v tomto směru měli nějaké zvláštní potřeby. Jejich negativní vztah k manželství byl založen na přesvědčení, že registrované partnerství je modernějším a volnějším institutem. Avšak nenamítali, že by byli jakkoli konkrétně dotčeni rozdílnou právní úpravou.

42. Vzhledem ke shora uvedenému se Soud domnívá, že stěžovatelé jakožto pár osob opačného pohlaví, kterému byl otevřen institut manželství, zatímco mu zůstalo zapovězeno uzavření registrovaného partnerství, nejsou v relevantně podobné nebo srovnatelné situaci s páry osob stejného pohlaví, které naopak podle platné právní úpravy nemají právo uzavřít manželství a potřebují tak registrované partnerství jako alternativní institut k dosažení právního uznání svého vztahu. K porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy tudíž nedošlo.


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. jednomyslně prohlásil stížnost za přijatelnou;

2. rozhodl poměrem pěti hlasů oproti dvěma, že čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.

Stěžovatelé na poli čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy namítali, že byli diskriminováni z důvodu pohlaví a sexuální orientace, jelikož jim byl upřen přístup k institutu registrovaného partnerství. Ve své podstatě stěžovatelé tvrdí, že bylo-li registrované partnerství zavedeno za účelem uspokojení práv osob stejného pohlaví, má stát pozitivní závazek zpřístupnit jej i párům složeným z osob pohlaví opačného.

Souhlasím s výsledkem projednávání této věci. Šlo vůbec o první případ, kdy byl Soud povolán, aby se zabýval otázkou přístupu k registrovanému partnerství z pohledu páru osob rozdílného pohlaví. Stížnost má tak pravděpodobně širší význam než jen z hlediska žalovaného státu. Určení, zda se osoby nacházejí v analogické nebo relevantně podobné situaci, je nezbytným předpokladem pro použitelnost čl. 14 ve spojení s jiným ustanovením Úmluvy (viz dřívější rozsudek ve věci Rasmussen proti Dánsku, cit. výše, § 29–42). Tento krok má pro posouzení věci rozhodující důsledky, neboť zjištění o neexistenci prvku srovnání brání Soudu, aby stížnost projednal po věcné stránce. Jak bylo kriticky zdůrazněno v řadě odborných článků, určení prvku srovnání může ve výsledku přispět k tomu, že potenciálně napadnutelný důvod rozdílného zacházení bude vyňat ze soudního přezkumu. Výše uváděné důvody tak volají po doplnění odůvodnění rozsudku.

V relativně nedávné době Soud poskytl návod, jak posuzovat „relevantně podobné si-tuace“. Ve věci Fábián proti Maďarsku (cit. výše, § 121; viz též § 31 projednávaného rozsudku) konkrétně uvedl, že „znaky, které charakterizují rozdílnou situaci a určují její srovnatelnost, musí být zkoumány ve světle předmětu a účelu opatření, jímž bylo rozdílné zacházení založeno.“
Vrátíme-li se zpět k projednávané věci, institut registrovaného partnerství byl v Rakousku zaveden v roce 2011 s cílem uznat vztahy párů osob stejného pohlaví a přiznat jim odpovídající právní účinky. K tomu bylo přistoupeno se zřetelem k vývoji v jiných evropských státech (viz § 13 výše). Rakousko tak bylo součástí nastupujícího evropského trendu zavádění různých forem právního uznání vztahů mezi osobami stejného pohlaví, tj. pozvolného vývoje, který Soud pozoroval již v roce 2013 (viz Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 91).

Podle informací dostupných Soudu v době projednávání stížnosti ve věci Vallianatos a další ze 47 členských států Rady Evropy umožňovalo v dané době registrované partnerství jako alternativu k manželství 19 z nich. Devět z těchto devatenácti států otevřelo tento institut výlučně pro páry osob stejného pohlaví, osm států jej přiznalo párům bez ohledu na pohlaví, zatímco dva státy jej omezily jen na páry osob opačného pohlaví (v jednom z těchto případů bylo Řecko shledáno odpovědným za porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy).

Situace v členských státech Rady Evropy tak potvrzuje závěr Soudu v projednávané věci, totiž že páry osob opačného pohlaví nejsou ve srovnatelné situaci s homosexuálními páry. Ve všech členských státech Rady Evropy mají páry osob opačného pohlaví své vztahy a právní zájmy chráněny skrz institut manželství. Pouze v osmi z devatenácti států, které připouští alternativní režim, jsou tyto alternativy otevřeny i párům osob opačného pohlaví. Evropské státy tudíž v převážné míře vycházejí z toho, že párům osob opačného pohlaví je k dispozici institut manželství, zatímco vztahy párů stejnopohlavních jsou čím dál častěji chráněny prostřednictvím alternativních forem uznání.

Tato situace však není statická a neměnná. Již v roce 2010 Soud dospěl k závěru, že právo uzavřít manželství podle čl. 12 Úmluvy nemusí být za všech okolností omezeno na manželství mezi dvěma osobami opačného pohlaví, avšak že uznání sňatků párů osob stejného pohlaví by mělo být ponecháno na vnitrostátní právní úpravě (viz Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše, § 61). V roce 2015 pak Soud naznal, že směřování k právnímu uznání párů osob stejného pohlaví se i nadále rychle posunulo kupředu, když nově dokonce 24 členských států Rady Evropy zakotvuje institut takového uznání (viz Oliari a další proti Itálii, cit. výše, § 178). Mezinárodní hnutí za uznání párů osob stejného pohlaví přirozeně může přinést další vývoj stran dostupnosti alternativních mechanismů uznání.

Avšak v současné době se věci mají tak, že i když došlo v mezidobí po roce 2013 k určitému vývoji, neexistuje dostatečný základ pro založení pozitivní povinnosti vlády zpřístupnit na základě čl. 8 Úmluvy institut registrovaného partnerství i párům osob opačného pohlaví. Nelze přitom přehlížet, že stěžovatelé se domáhali přezkumu jejich věci pouze prizmatem zákazu diskriminace.
S ohledem na výše uvedené úvahy, zejména pak s přihlédnutím k hlavnímu účelu zavedení institutu registrovaného partnerství v Rakousku, jímž bylo uznání a přiznání právních účinků vztahům osob stejného pohlaví, zatímco páry osob opačného pohlaví se už dávno těšily uznání a právním účinkům svých vztahů v ještě větším rozsahu skrze institut manželství, nelze dovodit žádný základ pro konstatování, že páry osob opačného pohlaví jsou co do potřeby právního uznání svých vztahů ze strany státu a relevantní právní úpravy ve srovnatelné situaci s páry osob stejného pohlaví.

Projednávaná věc se týká páru osob opačného pohlaví, který na rozdíl od stejnopohlavních párů nemohl podle platné právní úpravy dosáhnout uznání svého občanského svazku. Většina odmítla námitku stěžovatelů, že byli oběťmi rozdílného zacházení s tím, že jako pár odlišného pohlaví nejsou ve srovnatelné situaci jako stabilní pár osob stejného pohlaví. V tomto ohledu se nemůžeme s názorem většiny ztotožnit. Jsme naopak přesvědčeni, že pro účely Úmluvy jsou páry osob stejného i opačného pohlaví ve srovnatelné situaci, a proto jakékoliv rozdílné zacházení mezi těmito dvěma skupinami musí být založeno na pádných důvodech. Dle našeho mínění tak bylo nezbytné šetřit, zda bylo rozdílné zacházení nezbytné, tedy zda bylo podloženo objektivními a rozumnými důvody. Vzhledem k tomu, že žalovaná vláda nepředložila dostatečně silné důvody ve prospěch rozdílného zacházení, hlasovali jsme pro závěr o porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.
Rozbor na poli čl. 14 by měl být zaměřen na dvě odlišné otázky. Předně zda byl stěžovatel ve srovnatelné situaci vůči srovnávané skupině, s níž bylo jinak zacházeno. Za předpokladu, že tomu tak bylo, by měla být dále zkoumána otázka, zda bylo rozdílné zacházení ospravedlnitelné. V projednávané věci většina nejprve odmítla námitku stěžovatelů vztahující se k první z těchto otázek. V tomto směru konstatovala, že stěžovatelé jako stabilní pár osob odlišného pohlaví se nenacházeli ve srovnatelné situaci oproti stabilním párům osob stejného pohlaví. K tomuto závěru většina dospěla na základě skutečnosti, že stěžovatelé již měli přístup k jinému institutu plnícímu sledovaný účel právního uznání vztahu – manželství. Nebyli tak ve srovnatelné situaci s páry osob stejného pohlaví, které se nemohly dovolávat práva na uzavření manželství a které neměly přístup ani k žádné jiné formě právního uznání svého vztahu.

Tento rozbor považujeme za nepřesvědčivý. Dle našeho názoru totiž směšuje dvě rozdílné otázky na poli čl. 14 způsobem, který zbavuje ochrany, k níž je dané ustanovení určeno. Předestřený rozbor odmítá srovnat páry odlišného a stejného pohlaví jako existující sociální realitu. Naopak na ně spíše pohlíží jako na dvě skupiny vytvořené z rozhodnutí zákonodárce, který je nadán volbou, zda s nimi bude zacházet odlišně prostě z důvodu, že to považuje za přiléhavé. Páry opačného i stejného pohlaví nejsou skupiny jednotlivců, které vznikly volbou zákonodárné moci. Jde o sociální skupiny, které na ní naopak existují zcela nezávisle. Kromě toho jde o sociální skupiny, u nichž Soud uznal, že jsou stran obecné potřeby právního uznání a ochrany jejich vztahu v zásadě v relevantně podobné či srovnatelné situaci (viz § 34 rozsudku a také Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše, § 99, a Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 78–81). Skutečnost, že z Úmluvy nevyplývá právo párů osob stejného pohlaví na uzavření manželství, ani že manželství přiznává zvláštní postavení těm, kteří do něho vstupují, nemůže na tomto závěru nic změnit.

Soud dříve shledal, že vyloučení párů osob stejného pohlaví z manželství je slučitelné s Úmluvou, neboť je ospravedlněno, a nikoliv snad proto, že by páry stejného pohlaví nebyly ve srovnatelné situaci jako páry heterosexuální. Jak bylo výše uvedeno ve věci Schalk a Kopf, Soud výslovně zmínil, že tyto dvě skupiny byly ve srovnatelné situaci. Poté, co Soud dospěl k tomuto závěru, hodnotil, zda odmítnutí přístupu k manželství bylo ospravedlnitelné, načež souhlasil, že s ohledem na historii a tradici tomu tak bylo. Stejný přístup by měl být dle našeho mínění uplatněn i na projednávanou věc. Odlišným postojem se Soud vydává na cestu, která navždy ospravedlňuje doktrínu „rovní, ale oddělení“ (separate but equal), pro niž nespatřujeme v Úmluvě a judikatuře Soudu žádné opodstatnění. Jde přitom o nebezpečné směřování, jelikož jakékoli odůvodnění, které nevyplývá ze staletých historických zkušeností a tradice, nýbrž je založeno na čerstvých úvahách a rozhodnutích zákonodárce, nevyhnutelně představuje riziko podlehnutí stereotypům ohledně „rozdílné“ povahy vztahů osob opačného a stejného pohlaví.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.