ACHIM proti Rumunsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 24. října 2017 ve věci č. 45959/11 – Achim proti Rumunsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že při umístění sedmi dětí stěžovatelů do ústavní péče a prodloužení tohoto opatření i přes zlepšení jejich situace nedošlo k porušení práva stěžovatelů na respektování soukromého a rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé, romského etnika, narození v roce 1970 a 1957, mají sedm dětí narozených mezi lety 2004 a 2009. Stěžovatel je uznaný ve druhém stupni postižení kvůli svým psychickým problémům.

Na základě stěžovatelčina nepravdivého obvinění svého otce z jejího znásilnění a vyhrožování jejím dětem začalo v srpnu 2010 situaci dětí v rodině šetřit Generální ředitelství sociální pomoci a ochrany dětí (DGASPC). V září 2010 požádalo Veřejnou službu sociální pomoci obecního úřadu (SPAS) o prověření a podání zprávy o výchově poskytované dětem stěžovatelů, jejich sociální situaci a zdravotním stavu. Šetřením bylo mimo jiné zjištěno, že rodina žije ve zdravotně závadném domě u otce stěžovatelky a že stěžovatelé odmítli zapsat děti do školy a k praktickému lékaři. Omezovali též jejich kontakt s ostatními a jejich přístup k aktivitám na čerstvém vzduchu a dalším aktivitám, které by podnítily jejich zapojení do života ve společnosti. Stěžovatelé navíc s orgány sociální péče nespolupracovali a neplnili své rodičovské povinnosti. Měsíční příjem rodiny se skládal toliko z dávek sociální péče a činil 774 rumunských lei (přibližně 4 210 Kč).

Během sledování situace rodiny nebylo opakovaně zjištěno žádné zlepšení. V dubnu 2011 tedy okresní soud na návrh DGASPC rozhodl o neodkladném opatření, umístění do ústavní péče. Počátkem srpna 2011 byly děti rodičům odebrány. Nejmladší dítě bylo umístěno na přechodnou dobu do péče pěstounky a ostatních šest dětí bylo umístěno společně do ústavního zařízení. Při psychologických a zdravotních vyšetřeních byly u všech dětí zjištěny závažné problémy, mimo jiné i slabé vývojové opoždění – chyby ve výslovnosti, chudá slovní zásoba, minimální socializace a tendence se izolovat.

V návaznosti na umístění dětí DGASPC podalo žádost o nahrazení neodkladného umístění v ústavní péči opatřením dočasným, které okresní soud v září 2011 vyhověl. Podané opravné prostředky stěžovatelů odvolací soud s ohledem na výsledky psychologických vyšetření dětí v listopadu 2011 zamítl.

V lednu 2012 DGASPC zjistilo zlepšení životních podmínek stěžovatelů, když vybavili dům základním nábytkem a zavedli do něj elektřinu a pitnou vodu. Snažili se také udržovat s dětmi kontakt mj. dvěma návštěvami, přičemž uvedli, že nedisponují dostatečnými prostředky pro častější návštěvy. Začali též spolupracovat s úřady. DGASPC však dospělo k závěru, že v daný okamžik ještě všechny podmínky pro plně bezpečný návrat dětí do rodiny nebyly splněny, např. kvůli nevyhovující toaletě a poničené střeše, v budoucnosti však návrat nevyloučilo.

SPAS se na základě nového šetření v únoru 2012 přiklonila ke sjednocení rodiny. Stěžovatelé se v mezidobí žalobou domáhali ukončení dočasného umístění dětí do ústavní péče, kterou soud v únoru 2012 v souladu se stanoviskem DGASPC zamítl. Opravnému prostředku stěžovatelů odvolací soud v březnu 2012 s důkladným odůvodněním nevyhověl, jelikož dle jeho názoru nebyly prokázány žádné nové podstatné skutečnosti.

Na základě šetření z dubna 2012 konstatujícího zlepšení podmínek stěžovatelů DGASPC doporučilo návrat všech dětí do rodiny. V případě nejmladšího dítěte okresní soud návrhu v květnu 2012 vyhověl. Ohledně zbylých šesti dětí návrhu vyhověl až odvolací soud v srpnu 2012 na základě nového šetření a poté, co děti v rodině strávily letní prázdniny.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že jim děti byly protiprávně odebrány, přestože splňovali nezbytné podmínky, aby je mohli vychovávat. Namítali, že navzdory zlepšení jejich situace jim vnitrostátní orgány zamítly jejich žádost o navrácení dětí.

a) Obecné zásady

Soud nejprve připomněl, že pro rodiče a děti je možnost být spolu základním prvkem rodinného života (Kutzner proti Německu, č. 46544/99, rozsudek ze dne 26. února 2002, § 58) a vnitrostátní opatření, která jim v tom brání, představují porušení práv chráněných článkem 8 Úmluvy (K. a T. proti Finsku, č. 25702/94, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 151), ledaže jsou přijata v souladu se zákonem, sledují jeden či více legitimních cílů zmíněných v druhém odstavci téhož článku a jsou nezbytná v demokratické společnosti (Gnahoré proti Francii, č. 40031/98, rozsudek ze dne 19. září 2000, § 50). K posouzení nezbytnosti namítaného opatření v demokratické společnosti Soud posoudí, zda z hlediska věci jako celku byly důvody, o které se opatření opíralo, relevantní a dostatečné (Soares de Melo proti Portugalsku, č. 72850/14, rozsudek ze dne 16. února 2016, § 88). Přetrhání rodinných vazeb dítěte musí být až krajním opatřením, ke kterému se lze uchýlit pouze jako k poslední možnosti (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 136). Tam, kde existují rodinná pouta, stát musí zásadně jednat tak, aby umožnil jejich rozvoj (Kutzner proti Německu, cit. výše, § 61).

Soud dále zopakoval, že jeho úkolem není nahrazovat vnitrostátní orgány při výkonu jejich pravomoci právně upravit otázky náhradní rodinné péče, ale z hlediska Úmluvy přezkoumat rozhodnutí, která byla vydána v rámci jejich uvážení (Wallová a Walla proti České republice, č. 23848/04, rozsudek ze dne 26. října 2006). Zejména je třeba rozhodnout, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dotčených osob – dětí, rodičů i veřejného pořádku – v mezích prostoru pro uvážení, který je státům v těchto záležitostech poskytnut (Maumousseau a Washington proti Francii, č. 39388/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007, § 62). Nejlepší zájem dítěte musí být rozhodujícím hlediskem (Gnahoré proti Francii, cit. výše, § 59) a může, podle své povahy a závažnosti, i převážit nad zájmem rodičů (Sahin proti Německu, č. 30943/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003). Je na každém státu, aby zajistil adekvátní a dostatečné právní prostředky k respektování pozitivních závazků, které na základě článku 8 Úmluvy převzal, a je na Soudu, aby přezkoumal, zda při použití a výkladu právních ustanovení vnitrostátní orgány zachovaly záruky článku 8, zejména zda vzaly v úvahu nejlepší zájem dítěte (Soares de Mělo proti Portugalsku, cit. výše, § 92).

b) Použití uvedených zásad na projednávanou věc

Soud konstatoval, že sporná opatření byla přijata „v souladu se zákonem“ a měla za cíl chránit zájmy dětí, tedy „ochranu práv a svobod druhých“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Soud tedy dále hodnotil, zda opatření byla pro dosažení sledovaného legitimního cíle nezbytná v demokratické společnosti.

Umístění dětí do ústavní péče

Soud po zvážení všech okolností věci konstatoval, že DGASPC podrobně zhodnotilo situaci v rodině, zformulovalo doporučení, při jejichž splnění by se rodina mohla vyhnout odebrání dětí, a informovalo stěžovatele o právních opatřeních, která by případně v souladu se zákonem mohlo nařídit na ochranu zájmů dětí. Soud též považoval za důležité, že orgány sociální péče rozlišovaly materiální nedostatky a neplnění rodičovských povinností (a contrario, Saviny proti Ukrajině, č. 39948/06, rozsudek ze dne 18. prosince 2008, § 58). Nad rodinou byl stanoven pravidelný dohled za účelem sledování, jak stěžovatelé plní doporučení DGASPC, a bylo jim poskytováno poradenství ohledně rodičovské odpovědnosti. SPAS navíc rozšířila své šetření i na okolí rodiny a nezaložila své zprávy pouze na úředních zjištěních orgánů sociální péče a jejím jednáním se stěžovateli (a contrario, Saviny proti Ukrajině, cit. výše, § 56).

Ohledně důvodů ospravedlňujících dočasné umístění do ústavní péče Soud poznamenal, že vnitrostátní soudy stěžovatelům vytýkaly nezajištění dostatečných materiálních podmínek dětí, zanedbávání jejich zdraví, vzdělávání a sociálního vývoje, jakožto i neochotu spolupracovat se sociálními orgány. Soud připomněl, že materiální nouze nemůže sama o sobě ospravedlnit nezbytnost dočasného umístění do ústavní péče, a nemohla tak být jediným důvodem pro soudní rozhodnutí ani v projednávané věci (R. M. S. proti Španělsku, č. 28775/12, rozsudek ze dne 18. června 2013, § 84). V té však byly zpochybněny výchovné schopnosti stěžovatelů a způsob, kterým zajišťovali bezpečnost svých dětí. Zprávy sociálních služeb u všech dětí jasně ukázaly slabé vývojové opoždění, jazykové poruchy způsobené nedostatečnou kognitivní stimulací a omezeným kontaktem s ostatními a úzkostné stavy. Zdravotní stav nejmladšího dítěte byl nadto při převzetí vážný. Soud tedy naznal, že vnitrostátní orgány mohly mít oprávněné obavy ohledně zjištěných opoždění v rozvoji a vzdělání dětí.

Soud zdůraznil, že za účelem ochrany dětí je vždy žádoucí využít méně omezující prostředky než oddělení od rodičů. Vzhledem k nedostatku spolupráce rodičů však bylo pro příslušné orgány složité sledovat situaci dětí a poskytnout jim nezbytnou pomoc. Soud proto shledal, že vnitrostátní orgány dbaly nejlepšího zájmu dětí, a dočasným umístěním dětí mimo rodinu nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Prodloužení umístění dětí do ústavní péče

Soud poznamenal, že po uplynutí šesti měsíců DGASPC i následně odvolací soud v rozsudku z března 2012 odůvodnily, proč bylo i přes zjištěné zlepšení situace v zájmu dětí, aby jejich umístění pokračovalo. Je pravda, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno především na nedostatku materiálních zdrojů stěžovatelů, odvolací soud ho však doplnil a důkladně přihlédl ke všem okolnostem věci včetně kladného vývoje stavu dětí a pokroků stěžovatelů. Soud konstatoval, že zpráva SPAS z února 2012 doporučující vrátit děti do rodiny byla do spisu založena před rozhodnutími soudů. Odvolací soud tedy rozhodoval na základě zvážení všech důkazů a aktualizovaných zpráv, nejen tedy materiálních podmínek rodiny. Nakonec dospěl k závěru, že jelikož stěžovatelé nenásledovali všechna doporučení DGASPC a jejich chování nezaručovalo, že budou schopni zajistit bezpečnou výchovu dětí, nebylo dosud možné realizovat doporučení SPAS. Soud učinil závěr, že vnitrostátní orgány při rozhodování o prodloužení umístění dětí zvážily nejen materiální podmínky stěžovatelů, ale i naplnění jejich role rodičů, a proto se lze domnívat, že jejich rozhodnutí bylo opřeno o relevantní a dostatečné důvody.

Opatření způsobilá vést ke sjednocení rodiny

Soud předně připomněl, že rozhodnutí o převzetí do péče musí být zásadně přijato jako opatření dočasné a děti musí být vráceny do biologické rodiny, jakmile pro to jsou podmínky. Tento pozitivní závazek umožnit sjednocení, jakmile to bude možné, je uložen příslušným orgánům již od odebrání dětí a s postupem času se stupňuje. Vždy ale musí dosaženo spravedlivé rovnováhy v porovnání s povinností vzít v úvahu nejlepší zájem dítěte (K. a T. proti Finsku, cit. výše, § 178).

Soud konstatoval, že v projednávané věci opatření mělo za cíl pouze dočasné umístění, nadto všech šest nejstarších dětí bylo umístěno spolu do stejného zařízení, aby mohly udržovat sourozenecké vztahy (a contrario, Saviny proti Ukrajině, cit výše, § 59). Vzhledem k jeho věku byl nejmladší ze sourozenců v souladu se zákonem umístěn do péče pěstounky na přechodnou dobu. Ze spisu také vyplývalo, že vývoj a zdraví dětí se během pobytu zlepšily a orgány sociální péče jejich situaci důkladně kontrolovaly v krátkých intervalech. Stěžovatelům nebylo zakázáno své děti navštěvovat, nezbytnost udržovat a příznivě rozvíjet jejich vzájemný kontakt byla hlavním zájmem příslušných orgánů, a to i při rozhodování o prodloužení dočasného umístění. Obecní úřad též stěžovatelům od dubna 2012 každý měsíc poskytoval prostředky nezbytné k uskutečnění návštěvy. Orgány sociální péče dbaly na přípravu návratu dětí k rodičům i organizováním setkání všech dětí včetně nejmladšího a rodičů. Nejstarší děti nadto mohly strávit letní prázdniny v roce 2012 v rodině.

Ohledně opatření způsobilých vést ke zlepšení situace stěžovatelů Soud připomněl, že orgány sociální péče situaci sledovaly a poskytovaly stěžovatelům poradenství vedoucí ke zlepšení jejich finanční situace a rodičovských schopností. Dále stěžovateli v souvislosti s finanční podporou doporučili podniknout kroky k přihlášení k trvalému pobytu, aby příslušné úřady mohly zhodnotit jeho situaci a poskytnout mu pomoc. Stěžovatelce dále byla poskytnuta finanční pomoc na opravu střechy a postavení toalety. V neposlední řadě se orgány sociální péče snažily stěžovatelům pravidelně radit ohledně povinností, které bylo potřeba splnit k zajištění rozvoje vzdělání dětí, a trvaly na vypracování zhodnocení jejich potřeb, aby lépe porozuměly potřebám jejich dětí.

Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány přijaly všechna opatření k návratu dětí do rodiny, která po nich bylo možno rozumně požadovat. Zásah do práv stěžovatelů tedy byl nezbytný v demokratické společnosti a k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.