D.M.D. proti Rumunsku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 3. října 2017 ve věci č. 23022/13 – D. M. D. proti Rumunsku

Senát čtvrté sekce jednomyslně rozhodl, že respekt k důstojnosti dítěte vyžaduje, aby vnitrostátní orgány netolerovaly jakékoli zneužívání dětí včetně tělesného trestání, a shledal porušení procesních závazků podle článku 3 Úmluvy v případě dítěte, které bylo obětí domácího násilí ze strany otce. Soud kriticky zhodnotil přístup vnitrostátního soudu, který v rozporu s vnitrostátní právní úpravou absolutně zakazující tělesné tresty dětí usoudil, že „osamocené a náhodné“ násilné činy mohou být v rodině tolerovány. Soud rovněž rozhodl čtyřmi hlasy proti třem o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nepřiznání náhrady dítěti za utrpěnou újmu.

I. Skutkové okolnosti

Rodiče stěžovatele narozeného v roce 2001 se o tři roky později rozvedli z důvodu domácího násilí páchaného otcem. V únoru 2004 matka nahlásila orgánu péče o dítě násilné chování otce vůči stěžovateli a v období od března do června 2004 podala čtyři trestní oznámení, na něž však nebylo nijak reagováno. V červenci 2004 podala další trestní oznámení, které vyústilo v zahájení trestního stíhání otce v listopadu 2005 a v jeho obžalobu v prosinci 2007. Rozsudek, kterým byl otec zproštěn obžaloby s odůvodněním, že jeho jednání nebylo dostatečně závažné, byl odvolacím soudem zrušen v červnu 2009. Prvostupňový soud následně vyslechl stěžovatele, který vypověděl, že ho otec bil, zamykal v malé místnosti bez osvětlení, lil na něj vodu v průběhu spánku a slovně ho urážel. Rozsudkem z prosince 2009 byl otec odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři roky pro špatné zacházení se stěžovatelem, který byl jednáním otce značně traumatizován. Odvolací soud v dubnu 2010 rozsudek zrušil a nařídil vypracování znaleckého posudku. Rozsudkem z dubna 2012 prvostupňový soud dospěl k závěru, že otec stěžovatele fyzicky a psychicky týral s tím, že se nejednalo o „izolované a náhodné“ fyzické trestání, které mohou rodiče uplatňovat vůči nezletilým, ale o závažné jednání. Otci byl s přihlédnutím k nepřiměřené délce trestního řízení udělen podmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Dovolací soud sice následně zvýšil podmíněný trest na tři roky, ale současně rozhodl, že stěžovateli nepřísluší žádná náhrada škody, jelikož o ni nepožádal.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel s odkazem na článek 3 Úmluvy namítal, že vnitrostátní orgány neprovedly rychlé a účinné vyšetřování tvrzeného špatného zacházení.

1. Obecné zásady

Soud především odkázal na pozitivní závazky státu na poli článku 3 Úmluvy zajistit vyšetřování špatného zacházení a zejména domácího zneužívání ze strany jednotlivců uvedené ve věci M. C. a A. C. proti Rumunsku (č. 12060/12, rozsudek ze dne 12. dubna 2016, § 107–112). Pokud jde o děti a jiné zranitelné osoby, Soud odkázal na věci M. a M. proti Chorvatsku (č. 10161/13, rozsudek ze dne 3. září 2015, § 136), mutatis mutandis C. A. S. a C. S. proti Rumunsku (č. 26692/05, rozsudek ze dne 20. března 2012, § 68–70 a 82) a Z a ostatní proti Spojenému království (č. 29392/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 73). Zejména děti a jiné zranitelné osoby mají právo na státní ochranu ve formě účinného odrazování před závažným porušením osobní integrity, jakým je špatné zacházení (Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 159). Soud uznal zvláštní zranitelnost obětí domácího násilí a potřebu aktivního zapojení státu do jejich ochrany (tamtéž, § 132).

2. Jejich použití na projednávanou věc

Soud uvedl, že vnitrostátní orgány byly seznámeny se situací stěžovatele únoru 2004, kdy jeho matka nahlásila týrání dítěte otcem orgánu péče o dítě. Na událost stejně jako na čtyři trestní oznámení však nereagovaly. Trestní řízení započalo až po podání pátého trestního oznámení v červenci 2004 a skončilo v listopadu 2012. Trvalo tedy více než osm let na třech stupních soudní soustavy. Vyšetřování skončilo až v prosinci 2007, přičemž v mezidobí bylo pouze slyšeno šest svědků a byly vypracovány znalecké posudky. Vnitrostátní orgány samy uznaly období nečinnosti, řízení bylo navíc poznamenáno opakovaným rušením rozsudků soudu prvního stupně. Stěžovatel se na délce řízení, která byla dle Soudu nepřiměřená, nijak nepodílel. Požadavek na rychlost však nelze posuzovat odděleně od ostatních parametrů, jejichž kombinace zajišťuje účinnost vyšetřování (mutatis mutandis Sarbyanova-Pashaliyska a Pashaliyska proti Bulharsku, č. 3524/14, rozsudek ze dne 12. ledna 2017, § 41). V řízení bylo dosaženo odsouzení pachatele domácího násilí, ale zjištěné nedostatky podkopaly celkovou účinnost vyšetřování. Soudy sice snížily otci trest z důvodu nepřiměřené délky řízení, avšak nenabídly srovnatelné odškodnění stěžovateli, který rovněž trpěl důsledky délky řízení. Nadto stěžovatel neobdržel žádnou náhradu újmy způsobenou týráním (srov. tamtéž, § 42). Soud dále podotkl, že v prvním kole řízení soud prvního stupně nepovažoval „občasné nevhodné chování“ otce vůči stěžovateli za trestné. Odvolací soud poté podle všeho usoudil, že „osamocené a náhodné“ násilné činy lze v rodině tolerovat. Dle Soudu se uvedená prohlášení neslučují s absolutním zákazem tělesného trestání zakotveným ve vnitrostátním právu.

V části rozsudku věnované mezinárodním standardům ke zneužívání dětí Soud uvedl řadu dokumentů k tématu tělesného trestání dětí; na některé z nich v odůvodnění rozsudku výslovně odkázal. Rada Evropy zdůrazňuje, že respekt k právům a důstojnosti dětí je základním kamenem ochrany poskytované dětem před tělesnými tresty (články 7 a 17 Evropské sociální charty; rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ze dne 12. září 2014 ve věci Approach proti Francii, č. 92/2013). Uvedené je založeno na široké shodě na evropské a mezinárodní úrovni na tom, že tělesné trestání dětí by mělo být výslovně a zcela zakázáno zákonem. Tematický dokument komisaře Rady Evropy pro lidská práva Děti a tělesné tresty: Právo nebýt bit je také právem dětí z roku 2008 analyzuje zneužívání dětí v rodinách a dosažený pokrok za účelem ukončení tělesného trestání dětí. Soud dále odkázal na závazky plynoucí z Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva), doporučení Výboru ministrů Rady Evropy CM/Rec(2009)10 o integrovaných národních strategiích na ochranu dětí před násilím a pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné dětem z roku 2010. Soud konečně vyzdvihl Úmluvu OSN o právech dítěte, obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 8 (2006) nazvaný Právo dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu a obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 13 (2011) nazvaný Právo dítěte na ochranu před všemi druhy násilí. Prvořadým účelem Úmluvy OSN o právech dítěte je respektování důstojnosti dětí jako plnohodnotných členů komunity. Uvedené značí, že při odsuzování násilí na dětech nelze dělat kompromisy, ať už je přijímáno jako „tradice“ nebo maskováno jako „kázeň“. Potenciální zranitelnost dětí a jejich závislost na dospělých vyžaduje, aby měly větší, a nikoli menší ochranu před násilím, včetně domácích tělesných trestů, které jsou vždy ponižující. Je tedy zřejmé, že respektování důstojnosti dětí nemůže být zajištěno, pokud vnitrostátní soudy akceptují jakékoli ospravedlnění špatného zacházení, včetně tělesného trestání zakázaného článkem 3 Úmluvy. Soud má zato, že by státy měly usilovat o výslovnou a komplexní ochranu důstojnosti dětí, což v praxi vyžaduje odpovídající právní rámec poskytující jim ochranu před domácím násilím, včetně a) účinného odrazování od takového závažného porušení osobní integrity; b) přiměřených kroků k zabránění špatnému zacházení, o kterém vnitrostátní orgány věděly nebo měly vědět; c) účinného vyšetřování, pokud jednotlivec vznese sporné tvrzení o špatném zacházení (M. a M. proti Chorvatsku, cit. výše, § 136 a Söderman proti Švédsku, č. 5786/08, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2013, § 80 a 81).

S ohledem na to, co bylo pro stěžovatele v sázce, délku a postup řízení, rozdílné zacházení mezi stěžovatelem a pachatelem a způsobu, jakým se soudy zabývaly týráním stěžovatele jeho otcem, dospěl Soud k závěru, že vyšetřování obvinění ze špatného zacházení nebylo účinné, jelikož trvalo nepřiměřeně dlouho a trpělo závažnými nedostatky. Vnitrostátní orgány tudíž porušily své procesní závazky dle článku 3 Úmluvy (mutatis mutandis M. C. a A. C. proti Rumunsku, cit. výše, § 120–125).

B. K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatel s odkazem na článek 6 Úmluvy poukazoval na nepřiměřenou délku trestního řízení a nepřiznání náhrady škody za utrpěnou újmu.

Soud úvodem odkázal na věc Bochanov proti Ukrajině (č. 2) (č. 22251/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2015, v§ 62), v níž jsou uvedeny okolnosti, za kterých lze hodnocení skutkových okolností vnitrostátními soudy považovat za svévolné. Soud shledal odpovědnost státu na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož řízení se netýkalo pouze sporu mezi jednotlivci. Soudy měly ze zákona povinnost rozhodnout z úřední povinnosti o náhradě újmy vzniklé nezletilému a aktivně získat informace o rozsahu újmy přímo od oběti. Zákon tudíž poskytoval zvýšenou ochranu zranitelnému stěžovateli a požadoval aktivní jednání vnitrostátních orgánů (mutatis mutandis Lamarche proti Rumunsku, č. 21472/03, rozsudek ze dne 16. září 2008, § 34). Nebylo tudíž relevantní, zda stěžovatel o náhradu požádal, či nikoli. Stěžovateli nakonec nebyla bez věcného odůvodnění přiznána žádná náhrada, a byla mu tak odepřena spravedlnost, jelikož soudy navzdory výslovnému pokynu zákonodárce opomněly rozhodnout o náhradě škody (Bochanov proti Ukrajině (č. 2), cit. výše, § 64). Soud proto dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vzhledem ke shledanému porušení procesního aspektu článku 3 Úmluvy zejména z důvodu délky trestního řízení Soud nepovažoval za nutné samostatně posuzovat přiměřenost délky řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Dimitrov a ostatní proti Bulharsku, č. 77938/11, rozsudek ze dne 1. července 2014, § 171).

III. Oddělená stanoviska

Soudci De Gaetano, Pinto de Albuquerque a soudkyně Motoc ve svém souhlasném stanovisku uvedli, že apel, aby státy usilovaly o ochranu důstojnosti dětí, není dostatečně důrazný. Soud měl vyjádřit zásadověji a jasněji pozitivní závazek států zakázat všechny formy násilí na dětech nejen v rámci rodiny. Otec se vůči dítěti dopouštěl fyzického a psychického násilí po dobu dvou let a byl mu udělen pouze nepodmíněný trest, což není v souladu s mezinárodními standardy.

Soudce Bošnjak ve svém částečně souhlasném stanovisku konstatoval, že shledané porušení Úmluvy nebylo dostatečně odůvodněno. Pachatel domácího násilí byl odsouzen a v obecné rovině stát splnil mezinárodní závazky přijetím zákona zakazujícího tělesné trestání a ponižující zacházení.

Soudkyně Yudkivska a soudci Ranzoni a Bošnjak ve svém částečně nesouhlasném stanovisku zpochybnili použitelnost článku 6 Úmluvy, jelikož stěžovatel nepodal občanskoprávní žalobu. Pozitivní závazky státu chránit nezletilého, včetně požadavku náhrady újmy za týrání, byly dle jejich názoru dostatečně řešeny pod zorným úhlem článku 3 Úmluvy.