ALEXANDRU ENACHE proti Rumunsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 3. října 2017 ve věci č. 16986/12 – Alexandru Enache proti Rumunsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že výkonem trestu odnětí svobody v přeplněných věznicích, ve kterých měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2 ubytovací plochy a v nichž byly špatné hygienické podmínky, byl stěžovatel vystaven špatnému zacházení zakázanému článkem 3 Úmluvy. Pěti hlasy proti dvěma Soud shledal, že tím, že právní úprava umožňovala požádat o odklad výkonu trestu odnětí svobody toliko matkám dětí do jednoho roku věku, a nikoli i otcům takto starých dětí, nedošlo k porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy) při užívání práva na respektování rodinného života (článek 8 Úmluvy).

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel je advokát, který byl v květnu 2011 odsouzen za zpronevěru k trestu odnětí svobody. Téhož měsíce se mu narodilo dítě. Stěžovatel s odkazem na ustanovení trestního řádu, které umožňovalo matce novorozence požádat o odklad výkonu trestu odnětí svobody do okamžiku, kdy dítě dovrší věk jednoho roku, požádal, aby byl výkon jeho trestu odložen, jelikož byl otcem několik měsíců starého dítěte. Jeho žádost soud zamítl, když shledal, že předmětné ustanovení je nutné vykládat úzce a není možné jej analogicky použít i na otce dítěte. Zamítl rovněž odklad trestu dle jiného ustanovení trestního řádu, které umožňovalo odložit trest odnětí svobody ve zvláštních případech, kdy by měl výkon trestu závažné důsledky pro odsouzeného, jeho rodinu či zaměstnavatele, když nepovažoval stěžovatelem uváděné finanční a rodinné důvody za zvláštní případ ve smyslu daného ustanovení trestního řádu.

Stěžovatel vykonával trest odnětí svobody v období od prosince 2011 do září 2013 v několika vězeňských zařízeních, ohledně nichž poukazoval zejména na jejich přeplněnost, vlhkost cel a špatné hygienické podmínky.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že podmínky, v nichž vykonával trest odnětí svobody, byly v rozporu s článkem 3 Úmluvy, jelikož byl umístěn do přeplněných věznic, neměl k dispozici teplou vodu a topení, povlečení i matrace bývaly špinavé a cely byly zamořeny různými parazity.

Soud podotkl, že relevantní zásady týkající se nedostatku osobního prostoru vyplývajícího z přeplněnosti věznic shrnul nedávno ve věci Muršić proti Chorvatsku (č. 7334/13, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2016, § 96–141). Připomněl, že pokud má odsouzený či obviněný v cele sdílené s dalšími k dispozici méně než 3 m2 ubytovací plochy, nedostatek osobního prostoru je tak závažný, že tato skutečnost zakládá silnou domněnku porušení článku 3 Úmluvy. Ta může být vyvrácena jen tehdy, prokáže-li vláda, že nedostatek osobního prostoru byl kompenzován vyvažujícími faktory.

V projednávané věci Soud shledal, že mezi stranami sice nepanovala shoda na velikosti cel, ve kterých stěžovatel pobýval, a počtu jeho spoluodsouzených na cele, avšak i dle verze vlády měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2 ubytovací plochy. K namítané nedostatečnosti hygienických podmínek Soud konstatoval, že tvrzení stěžovatele odpovídala závěrům Soudu v jiných věcech proti Rumunsku (např. Marian Toma proti Rumunsku, č. 48372/09, rozsudek ze dne 17. června 2014, § 33), které se týkaly situace ve stejných věznicích v rozhodném období, a zjištěním Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Vládě se proto nepodařilo vyvrátit silnou domněnku porušení článku 3 Úmluvy vyplývající z nedostatku osobního prostoru, a došlo tedy k porušení tohoto ustanovení Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení článkem 8 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že byl vystaven diskriminaci na základě pohlaví, když byla zamítnuta jeho žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť příslušná právní úprava umožňovala tento odklad trestu výhradně ženám, které byly matkou dítěte mladšího jednoho roku, a nikoli i otci dítěte.

a) K přijatelnosti

Soud úvodem připomněl, že osobám ve výkonu trestu odnětí svobody náležejí všechna práva a svobody zaručené Úmluvou, s výjimkou práva na svobodu a osobní bezpečnost (Dickson proti Spojenému království, č. 44362/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2012, § 67). Proto každý zásah do práva na respektování rodinného a soukromého života vyžaduje odůvodnění. Soud dále konstatoval, že předmětné ustanovení trestního řádu mělo za cíl zajistit, že dítě bude moci první rok svého života strávit v rodinném prostředí. Nemožnost stěžovatele dosáhnout odkladu výkonu trestu za situace, kdy jeho dítě bylo ve věku několika měsíců, tak dle Soudu měla přímé důsledky pro organizaci rodinného života stěžovatele a jeho rodiny. Předmětná věc proto spadá do působnosti článku 8 Úmluvy, a článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 je tak na projednávanou věc použitelný.

b) K odůvodněnosti

Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda byla situace stěžovatele srovnatelná se situací ženy, která byla matkou několikaměsíčního dítěte, a podotkl, že již v minulosti v pracovněprávním kontextu připustil, že rodiče dítěte se nacházejí ve srovnatelné situaci ve vztahu k přiznání rodičovské dovolené (Petrovic proti Rakousku, č. 20458/92, rozsudek ze dne 27. března 1998, § 36; Konstantin Markin proti Rusku, č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012, § 132). Soud souhlasil s názorem vlády, jež namítala rozdíl mezi zmíněnou úpravou rodičovské dovolené a projednávanou věcí, která se vztahuje k trestní politice, v níž má stát větší prostor pro uvážení. Přesto shledal, že jeho dřívější závěry učiněné ve věcech Petrovic proti Rakousku a Konstantin Markin proti Rusku (cit. výše) jsou použitelné i na projednávanou věc. Soud konstatoval, že smyslem předmětného institutu odkladu výkonu trestu bylo především zajistit nejlepší zájem dítěte poskytnutím adekvátní péče a pozornosti během prvního roku jeho života. Jakkoli může být vztah matky a otce k dítěti odlišný, oba mu tuto péči a pozornost mohou poskytnout (Konstantin Markin proti Rusku, cit. výše, § 132). Odklad výkonu trestu může být povolen až do jednoho roku věku dítěte, a přesahuje tak těhotenství a okamžik porodu. Stěžovatel se proto dle Soudu nacházel ve srovnatelné situaci jako odsouzené ženy.

Soud dále připomněl, že odlišné zacházení založené na pohlaví musí být podloženo zvláště silnými a přesvědčivými důvody a pouhé odkazy na tradice či postoje většiny společnosti nemohou být samy o sobě dostatečným odůvodněním odlišného zacházení, stejně jako je tomu v případě rozdílného zacházení z důvodu rasy, původu či barvy pleti (Konstantin Markin proti Rusku, cit. výše, § 127). Současně Soud potvrdil, že vnitrostátní orgány mají v citlivých otázkách trestní politiky k dispozici široký prostor pro uvážení (Khamtokhu a Aksenchik proti Rusku, č. 60367/08 a 961/11, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017, § 85).

Soud si v projednávané věci povšiml, že přiznání odkladu výkonu trestu matce dítěte nebylo dle vnitrostátního práva automatické, ale že soudy posuzovaly zvláštní důvody uvedené v každé žádosti, a pokud osobní situace stěžovatelky žádaný odklad nezdůvodňovala, odklad nepřiznaly. Dále Soud podotkl, že příslušné ustanovení zákona nebylo jedinou cestou, jak bylo možné odkladu dosáhnout. Zákon připouštěl rovněž možnost odkladu ze zvláštních závažných důvodů, které byly nezávislé na pohlaví žadatele. Tuto možnost ostatně stěžovatel využil, avšak soudy mu po posouzení žádosti nevyhověly.

V neposlední řadě vzal Soud v úvahu, že smyslem předmětného ustanovení trestního řádu bylo zohlednění specifické osobní situace spočívající v těhotenství odsouzené ženy a období do věku jednoho roku dítěte, kdy mezi matkou a dítětem existuje zvláštní pouto. Tento cíl Soud označil za dostatečný k odůvodnění odlišného zacházení, kterému byl stěžovatel vystaven. Soud rovněž odkázal na čl. 4 odst. 2 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a další dokumenty mezinárodního práva, z nichž vyplývá, že mateřství je třeba chránit zvláštními opatřeními, která není možné považovat za diskriminační zacházení. Toto pravidlo lze vztáhnout i na ženy zbavené osobní svobody.

Soud proto rozhodl, že s ohledem na široký prostor pro uvážení, kterého státy v dané otázce požívají, byly v projednávané věci použité prostředky přiměřené sledovanému cíli, a vyloučení možnosti odkladu trestu odnětí svobody odsouzenému otci dítěte tak nepředstavovalo odlišné zacházení, které by bylo zakázáno článkem 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. K porušení těchto ustanovení tudíž nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

Soudkyně Yudkivska ve svém souhlasném stanovisku vyslovila názor, že neporušení článku 14 ve spojení s článkem 8 mělo být Soudem shledáno již na základě závěru, že matka a otec dítěte se v projednávané věci nenacházeli ve srovnatelné situaci. Soudkyně poukázala na existenci odlišných biologických úloh muže a ženy při reprodukci, na které musí být při formulaci právní úpravy brán zřetel. Vyzdvihla zejména zvláštní pouto mezi dítětem a matkou, které se vytváří již během těhotenství, jakož i význam kojení pro růst a správný vývoj dítěte. Dotyk matky a tlukot jejího srdce poskytují dítěti klid a jistotu způsobem, který jakkoli skvělý otec dítěti dát nemůže.

Soudci Pinto de Albuquerque a Bošnjak ve svém nesouhlasném stanovisku vyzdvihli, že současná evropská společnost se vyvíjí směrem k vyrovnanějšímu dělení péče o děti mezi matku a otce (Konstantin Markin proti Rusku, cit. výše, § 140). Ve světle ustálené judikatury Soudu, která pro odlišné zacházení na základě pohlaví vyžaduje velmi silné důvody a vychází z rovnosti rodičů v péči o dítě, není dle jejich názoru možné vyvodit, že vnitrostátní orgány mají velký prostor pro uvážení v tomto aspektu trestní politiky, který by mohl v této věci odůvodnit odlišné zacházení. Dále je dle soudců obtížné souhlasit s tím, že je namítané odlišné zacházení s muži v nejlepším zájmu dítěte, a to s ohledem na důležitost role otce v životě dítěte. Soudci rovněž vyjádřili nesouhlas s argumentací potřebou chránit ženu v období po porodu před různými nežádoucími vlivy. Umožněním odkladu výkonu trestu rovněž otci dítěte by totiž stávající opatření na ochranu ženy nebylo nijak dotčeno. V neposlední řadě poukázali na to, že ani ženě platná právní úprava neumožňuje odklad výkonu trestu automaticky, ale soudy vždy zkoumají konkrétní důvody uvedené v její žádosti. Dle jejich názoru by tak možnost, aby otec dítěte podal stejnou žádost, nepředstavovala žádné riziko, ale naopak by přispěla k větší rovnosti pohlaví v žalovaném státě. Podle nich mělo být v projednávané věci shledáno porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.