BĂRBULESCU proti Rumunsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 5. září 2017 ve věci 61496/08 – Bărbulescu proti Rumunsku

Velký senát Soudu rozhodl jedenácti hlasy proti šesti, že v případě stěžovatele, který byl propuštěn z pracovního poměru poté, co zaměstnavatel na základě monitorování jeho aktivit zjistil, že užíval pracovní počítač pro účely soukromé komunikace, mu vnitrostátní orgány neposkytly adekvátní ochranu jeho práva na respektování soukromého života a korespondence chráněného článkem 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl propuštěn ze zaměstnání z důvodu užívání firemního počítače pro osobní komunikaci, a to přes předchozí zákaz ze strany zaměstnavatele. V rámci svého zaměstnání si stěžovatel na pokyn zaměstnavatele zřídil účet u služby pro okamžité zasílání zpráv, který měl využívat pro komunikaci se zákazníky. Zaměstnavatel své zaměstnance informoval o zákazu jeho užívání pro soukromé účely, již však nikoliv o tom, že je jejich komunikace monitorována. Stěžovatel se v návaznosti na nařčení zaměstnavatele z porušení uvedených pravidel bránil, že jím odesílané zprávy měly pracovní charakter. Následně byl ovšem konfrontován s výpisem jejich obsahu, který zahrnoval mimo jiné zprávy soukromého charakteru. Na podkladě porušení firemních pravidel byl propuštěn a neuspěl ani v řízení o žalobě na neplatnost rozvázání pracovního poměru před vnitrostátními soudy.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Senát čtvrté sekce Soudu dospěl v rozsudku ze dne 12. ledna 2016 šesti hlasy proti jednomu k závěru o neporušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Věc byla na základě žádosti stěžovatele předložena velkému senátu Soudu.

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel před Soudem namítal, že ukončením jeho pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a zamítnutím jeho žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru vnitrostátními soudy došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života a korespondence podle článku 8 Úmluvy.

a) Použitelnost článku 8 Úmluvy

Velký senát Soudu na úvod odkázal na svoji předchozí judikaturu a uvedl, že pojem „soukromý život“ zahrnuje také aktivity související s pracovní činností (Fernández Martínez proti Španělsku, č. 56030/07, rozsudek velkého senátu ze dne 12. června 2014, § 110) či činností odehrávající se ve veřejné sféře [Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 95]. Omezení profesního života mohou spadat do působnosti článku 8 Úmluvy, pakliže mají dopad na způsob, kterým jednotlivec konstruuje svou společenskou identitu skrze navazování vztahů s ostatními; většina lidí má ostatně značnou, ne-li největší možnost rozvíjet vztahy s okolním světem během pracovního života (Niemietz proti Německu, č. 13710/88, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 29).

K pojmu „korespondence“ Soud připomněl, že článek 8 Úmluvy na rozdíl od „soukromého života“ tento pojem nezužuje přídavným jménem „soukromý“, a proto se poskytovaná ochrana vztahuje i na telefonní hovory či emaily uskutečňované ze zaměstnání (Copland proti Spojenému království, č. 62617/00, rozsudek ze dne 3. dubna 2007, § 41).

Důležitým, avšak nikoli rozhodujícím faktorem je konečně posouzení, zda mohla dotčená osoba v dané situaci rozumně předpokládat, že její soukromí bude respektováno (Köpke proti Německu, č. 420/07, rozhodnutí ze dne 5. října 2010).

Soud následně konstatoval, že v projednávané věci se jednalo o užívání nástroje pro okamžité zasílání zpráv, který je jedním ze způsobů umožňujících vést soukromý život, a zasílání a přijímání zpráv proto spadá pod pojem „korespondence“, i pokud dochází k odesílání zpráv z počítače zaměstnavatele. Stěžovatel byl informován, že firemní nástroje nesmí používat pro soukromé účely, ne však o tom, že jeho vzkazy, a to včetně jejich obsahu, mohou být monitorovány. Je tedy sporné, zda stěžovatel mohl rozumně předpokládat, že jeho soukromí bude respektováno. V každém případě však dle Soudu vnitřní firemní pravidla nemohou zcela vyloučit soukromý společenský život na pracovišti. Soud proto učinil závěr, že článek 8 Úmluvy je na projednávanou věc použitelný.

b) Soulad s článkem 8 Úmluvy

Ve vztahu k odůvodněnosti stížnosti Soud konstatoval, že je namístě se věcí zabývat pod úhlem pozitivních závazků státu, tedy zda vnitrostátní soudy stěžovateli poskytly účinnou ochranu jeho práva na respektování soukromého života a korespondence před zásahem ze strany soukromého zaměstnavatele.

Podle Soudu pracovní právo ponechává zaměstnavatelům a zaměstnancům značný prostor pro úpravu svých vzájemných vztahů. V otázce právní úpravy ochrany soukromého života a korespondence na pracovišti nepanuje mezi evropskými státy shoda a jen málo z nich přistoupilo k přijetí explicitní úpravy. Státy proto dle Soudu požívají širokého prostoru pro uvážení, zda stanovit podmínky, za nichž zaměstnavatel může monitorovat soukromou komunikaci svých zaměstnanců na pracovišti. Státy nicméně musí zajistit, aby monitorovací aktivity ze strany zaměstnavatelů podléhaly odpovídajícím a dostatečným zárukám proti zneužití (mutatis mutandis, Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015, § 232–234).

Vnitrostátní soudy proto v obdobných případech musí zkoumat: (i) zda byl zaměstnanec o možnosti monitorování a jeho samotném výkonu předem informován; (ii) jaký byl rozsah monitorování a stupeň zásahu do soukromí zaměstnance, kdy je zásadní rozdíl mezi sledováním toku komunikace a jejího obsahu; (iii) zda měl zaměstnavatel legitimní důvody ospravedlňující monitorování probíhající komunikace a následné nahlédnutí do ní; (iv) zda zaměstnavatel mohl uplatnit méně invazivní zásah do soukromí než přímé nahlédnutí do komunikace zaměstnance; (v) jaké byly výsledné dopady monitorování na zaměstnance; a (vi) zda měl zaměstnanec k dispozici adekvátní záruky, zejména zda zaměstnavatel mohl sledovat obsah komunikace jen po výslovném předchozím upozornění zaměstnance.

Ve vztahu k projednávané věci Soud shledal, že se vnitrostátní soudy, ač správně identifikovaly ve věci soupeřící zájmy, řadou shora uvedených kritérií nezabývaly dostatečně. V prvé řadě neurčily, zda byl stěžovatel předem informován o tom, že zaměstnavatel může jeho komunikaci monitorovat, a o rozsahu a charakteru monitorování. Je-li sledován i obsah komunikace, musí být zaměstnanec upozorněn předem. Vnitrostátní soudy též nezkoumaly nezbytnost rozsahu monitorování, třebaže zaměstnavatel sledoval veškerou elektronickou komunikaci stěžovatele, průběžně ji hodnotil a tiskl. Vnitrostátní soudy se nezabývaly ani existencí legitimních důvodů ospravedlňujících monitorování obsahu komunikace stěžovatele, a to specificky se zohledněním širokého rozsahu této činnosti, ani otázkou, zda mohlo být cílů sledovaných zaměstnavatelem dosaženo mírnějšími prostředky. Poškození počítačových systémů, nezákonné aktivity v kyberprostoru či vyzrazení obchodního tajemství byly v dané věci jen teoretickými riziky; nebylo nijak tvrzeno, natož prokázáno, že činnost stěžovatele taková rizika skutečně představovala. Vnitrostátní soudy nevzaly v úvahu ani závažnost výsledného postihu stěžovatele, tedy propuštění ze zaměstnání. Vnitrostátní soudy konečně nevěnovaly dostatečnou pozornost ani otázce, zda zaměstnavatel přistoupil k nahlédnutí do obsahu komunikace stěžovatele teprve až po jeho tvrzení, že se nedopustil jednání rozporného s vnitřními předpisy.

Soud s ohledem na výše uvedené rozhodl, že závěr vnitrostátních soudů, že v projednávané věci byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími zájmy, je sporný, formální, teoretický a chybí pro něj dostatečné konkrétní důvody. Přes široký prostor pro uvážení, který v dané věci vnitrostátní orgány požívají, nelze shledat, že soudy stěžovateli poskytly adekvátní ochranu jeho práv a nastolily spravedlivou rovnováhu. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

Soudkyně Karakaş v částečně nesouhlasném stanovisku s většinou sice souhlasila v otázce porušení článku 8 Úmluvy, nicméně vytkla jí, že stěžovateli nebylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění v penězích, když Soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení jeho práva představuje dostatečné zadostiučinění. Soudci Raimondi, Dedov, Kjølbro, Mits a Eicke a soudkyně Mourou-Vikström vyjádřili přesvědčení, že vnitrostátní soudy poskytly stěžovatelovu právu adekvátní ochranu a dostatečně vyvážily předmětné zájmy.