M.L. proti Norsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 43701/14

Datum: 7. 9. 2017

Složení senátu: A. Nußberger, předsedkyně senátu (Německo), E. Mřse (Norsko), N. Tsotsoria (Gruzie), A. Potocki (Francie), S. O’Leary (Irsko), M. Mits (Lotyšsko), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko).

[§ 1. – 4. Průběh řízením před ESLP]

I. Okolnosti případu

A. Pozadí případu

5. Stěžovatelka, narozená 1987, je matkou dvou dětí, které jsou polorodnými bratry. Její starší syn narozený v roce 2008 byl státními orgány v roce 2010 umístěn do trvalé pěstounské péče stěžovatelčiny matky a otčíma. Její mladší syn, X, se narodil v lednu 2012. Stěžovatelce byla diagnostikována hyperkinetická porucha a byla dříve psychiatricky léčena.

6. Dne 15. 6. 2012 poté, co oblastní orgány péče o dítě obdržely oznámení od úřadů a jedné soukromé osoby, že stěžovatelka není schopna se o X postarat, rozhodly o jeho umístění do dočasné pěstounské péče. Dne 29. 6. 2012 potvrdil rozhodnutí Krajský výbor sociální péče (fylkesnemnda for barnevern og sosiale saker).

B. Řízení před Krajským výborem sociální péče

7. Po dočasném umístění podaly státní orgány péče o dítě dne 6. 7. 2012 k Výboru návrh na vydání rozhodnutí o pěstounské péči. Úřady požadovaly, aby byl X umístěn do náhradního domova a aby měla stěžovatelka právo asistovaného styku. Pokud jde o otázku, kam by měl být umístěn, v zásadě uvedly, že matka stěžovatelky a otčím se již dříve osvědčili jako náhradní rodiče staršího syna stěžovatelky (viz § 5 výše). Avšak bylo nezbytné, aby ti, kteří chtějí být pěstouny, byli schopni spolupracovat, přičemž mezi matkou stěžovatelky a státními orgány vznikly rozepře. Úřady navíc považovaly matku stěžovatelky a otčíma za relativně vyššího věku (narozené v roce 1962 a 1955) na to, aby se mohli starat o malé dítě, a matka stěžovatelky byla v poslední době často nemocná. Kromě toho nebylo pro matku stěžovatelky prioritou navštěvovat mladšího syna stěžovatelky. Za těchto okolností by nebylo v nejlepším zájmu X, aby byl umístěn do péče mateřské babičky a jejího manžela – matky stěžovatelky a otčíma.

8. Stěžovatelka se ohradila proti návrhu na pěstounskou péči u svého mladšího syna X a trvala na tom, že pokud má být vydáno takové rozhodnutí, měl by být umístěn k její matce a otčímovi. Podle jejího názoru neposoudily orgány péče o dítě dříve tuto možnost dostatečně. Tvrzená neschopnost její matky spolupracovat byla předmětem neshody. Matka stěžovatelky a otčím věděli o těžkostech stěžovatelky a snažili se jí pomáhat. Rovněž byli schváleni jako pěstouni pro staršího syna, který se dobře vyvíjel a jehož školka mu vydala kladné hodnocení. Jejich věk nebyl důležitý s ohledem na to, že další okolnosti svědčily v jejich prospěch jako pěstounů. Umístění X do jejich péče by bylo stabilnější a méně stigmatizující než umístění mimo rodinu.

9. Dne 26. 10. 2012 po slyšení stran a deseti svědků vyhověl Krajský výbor sociální péče návrhu na pěstounskou péči. Rozhodl, že X by měl zůstat v domově, do něhož byl dříve umístěn do dočasné péče.

10. V odůvodnění ohledně otázky výběru pěstounské rodiny nejprve Výbor poznamenal, že přijímá argument, že matka stěžovatelky a otčím byli obecně shledáni způsobilými jako pěstouni při rozhodování o péči o staršího syna v roce 2010, ale tato otázka byla posouzena ve světle současné situace s ohledem na nejlepší zájem mladšího syna X. Na konkrétní otázku, zda by bylo v jeho nejlepším zájmu, aby byl do jejich péče umístěn, uvedl Výbor následující:

„Výbor spatřuje mnoho kladných stránek v umístění do rodinného kruhu, což je i důvodem, proč umístění zvažuje. Výbor shledává, že babička a její manžel jsou v mnoha ohledech pro [X] vhodnými pěstouny. Babičky se dotázali, zda [chtějí] adoptovat [staršího syna]. Umístění [X] k jeho mateřské babičce a jejímu manželu by znamenalo, že [oba synové] budou vyrůstat společně.

Jak Výbor dříve zmínil, [X] může být ze své podstaty zranitelný. To je podle Výboru umocněno skutečností, že nelze vyloučit, že chlapec může mít poruchu pozornosti. Odkazuje na popis dočasné pěstounky, že chlapec je neklidný. Kromě matčiny diagnózy a jejích značných potíží se ukázalo, že její bratr rovněž trpí poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a má značné potíže. To znamená, že je zde riziko, že chlapec bude mít stejný druh potíží.

Orgány péče o dítě odkázaly na problémy týkající se spolupráce mezi babičkou a úřady, jako jsou orgán péče o dítě a zdravotní personál. [Místní] orgán péče o dítě zmínil rovněž těžkosti týkající se spolupráce. Na základě prohlášení orgánu péče o dítě a zdravotníka, který navštívil [mladšího syna], Výbor shledává, že zde vznikly pochyby ohledně spolupráce s babičkou. Výbor však nemá za to, že tyto problémy byly natolik závažné, jak se zprvu zdály, a vysvětlení babičky jsou do jisté míry přesvědčivá. Výbor nicméně dospívá k závěru, že potíže se spoluprací vyvstaly.

Babička viděla, že [stěžovatelka] nebyla schopna se postarat [o staršího syna] a měla obavu stran schopnosti [stěžovatelky] pečovat o [X]. V jejím vyjádření k Výboru se zdála být stále nejistá, pokud jde o schopnost [stěžovatelky] pečovat o chlapce. Nicméně když u ní stěžovatelka pobývala, nechala z velké části [stěžovatelku] a dítě jejich osudu. Výbor dále poznamenává, že babička neprojednala s [místním] orgánem péče o dítě skutečnost, že se [stěžovatelka] a [X] přestěhuje k ní a [staršímu synu stěžovatelky]. [Stěžovatelka] se vystěhovala z matčina bytu společně s [X] po krátké době, přestože si babička uvědomovala, že [stěžovatelka] má potíže s vedením domácnosti. Výbor podotkl, že babička nenavštěvovala sezení za účelem kontaktu, a tudíž neviděla [X] od té doby, co byl umístěn.

Babička a její manžel mají relativně vyšší věk na to, aby byli pěstouny pro tak malé děti. Matka [stěžovatelky] se narodila v roce 1962 a její manžel v roce 1955. Výbor předpokládá, že umístění [X] bude dlouhodobé. Přestože věk sám o sobě není rozhodující ve vztahu k výběru pěstounské rodiny, jedná se o posuzovaný faktor. Mateřská babička a její manžel již mají dítě v pěstounské péči, kterému jsou čtyři roky, a péče o další dítě, které je mladší, než to, které [již] mají, bude z jejich strany vyžadovat hodně energie.

Výbor shledal, že pochybnosti stran umístění [X] k jeho babičce a jejímu manželu jsou natolik závažné, že nevýhody převažují nad výhodami. Důvodem je nejistota vztahující se ke zranitelnosti chlapce a zátěži, které by další dítě v pěstounské péči znamenalo, bez ohledu na to, zda se jedná či nejedná o dítě se zvláštními potřebami, a nehledě na věk babičky a jejího manžela a jisté obtíže týkající se spolupráce.“

11. Na základě výše uvedeného dospěl Výbor k závěru, že X by neměl být umístěn do péče babičky a jejího manžela. Dne 27. 1. 2013 byl X přemístěn z dočasné pěstounské péče do dlouhodobé pěstounské péče.

C. Řízení před Městským soudem

12. Stěžovatelka se odvolala k místnímu Městskému soudu (tingrett), který nařídil ústní jednání od 4. 1. 2013 do 6. 1. 2013. V souladu s § 36 odst. 4 zákona o soudních sporech ... sestával soud z profesionálního soudce, jednoho psychologa a jednoho laika. Kromě stran vyslechl čtrnáct svědků. Stěžovatelka byla přítomna, byla zastoupena advokátem a vypovídala.

13. V rozsudku ze dne 22. 7. 2013 potvrdil Městský soud rozhodnutí Krajského výboru sociální péče v plném rozsahu.

14. S přihlédnutím ke schopnostem stěžovatelky pečovat o X a jeho potřeby zopakoval Městský soud závěry Krajského výboru sociální péče a soudem jmenovaného znalce. Dospěl k závěru, že nepochybně existovaly vážné nedostatky v každodenní péči stěžovatelky a osobním kontaktu s X a že bylo nezbytné umístit jej do pěstounské péče.

15. Dále se Městský soud zaměřil na otázku, zda může být umístěn do péče babičky a jejího manžela, a poznamenal, že byli jako pěstounská rodina schváleni, když k nim byl umístěn v roce 2010 starší syn stěžovatelky. Dále poukázal na výhody pro dítě, aby bylo umístěno do rodiny, která sestává z rodinných příslušníků. X by v takovém případě byl umístěn v rámci rodinného kruhu. Dále bylo doloženo, že by mohli matka stěžovatelky a otčím pro něho být vhodnými pěstouny. Navíc by bylo výhodou, že by oba synové směli vyrůstat společně.

16. Městský soud nicméně shledal, že v tomto případě zde nejsou žádné důvody přiklonit se k rozhodnutí, aby byl mladší syn stěžovatelky umístěn do péče mateřské babičky a jejího manžela. Mimo to s odkazem na posouzení Výboru (srov. § 10 výše) ocitoval soud úryvky ze znaleckého posudku znalkyně T. B., odbornice v psychologii.

17. Výňatek nedoporučoval umístění X do péče matky stěžovatelky a otčíma. V posudku znalkyně uvedla, inter alia:

„Objevilo se několik faktorů majících vliv na posouzení, zda prarodiče [X] mohou být jeho pěstouny. Zaprvé byl vzat při posuzování v potaz věk prarodičů. Znalkyně to nespatřuje jako rozhodující faktor.

Navíc, bylo zdůrazněno, že nevlastní dědeček [X] sám zmínil, že stárne, a to lze na jeho straně považovat za projev pochyb. To rovněž nemělo rozhodující vliv na posudek znalkyně. Nevlastní dědeček působí dojmem čestného, zodpovědného a přemýšlivého člověka, který by byl skvělým pěstounem [X] i přes to, že sám vyjadřuje pochybnosti.

Nad to, bylo uvedeno, že se orgán péče o dítě potýkal s obtížemi při spolupráci s pěstounkou u [staršího syna stěžovatelky]. Na znalkyni nepůsobí tyto tzv. obtíže se spoluprací jako nic jiného než jako neshody/výzvy, které jsou strany schopny zvládnout a vyřešit. Tedy podle toho, jak neshody popisují jak [místní] orgán péče o dítě, tak sama babička. Je třeba dodat, že matka [stěžovatelky] a otčím spolupracovali se znalkyní při vyšetření bezvadným způsobem. Potýkali se během let s mnoha náročnými úkoly a bylo by takřka podivné, pokud by během této doby nevznikly žádné ‚třenice‘. Nemělo to proto vliv na to, jak znalkyně posoudila otázku umístění [X] do pěstounské péče.

Co bylo však pro znalkyni stěžejní, bylo zaprvé, že [stěžovatelka] má velmi odlišný vztah ke svým dvěma synům… v tom smyslu, že se vzdala role matky svého [staršího syna], zatímco se od ní očekávalo, že se bude snažit mít co nejužší kontakt s [X]. To by nutně znamenalo pro oba syny problém, pokud by žili ve stejné pěstounské rodině.

Navíc existuje dobrý důvod se domnívat, že pokud by [X] byl umístěn do pěstounské péče rodičů [stěžovatelky], tato situace by vytvářela příležitost k neustále se rozšiřujícímu kontaktu mezi matkou a dítětem, a tudíž by byla překážkou v rozvoji vazeb [X] na pěstounskou rodinu. Pro znalkyni je tato obava založena nejen na skutečnosti, že babička [X] jasně u znalkyně vyjádřila, že chce být primárně matkou [stěžovatelce].

Argumentem ve prospěch toho, aby byla babička [X] a nevlastní dědeček pěstouny, je však samozřejmě skutečnost, že bude vyrůstat společně se svým (polorodým) bratrem. Znalkyně je však toho názoru, že to nemůže mít větší váhu než obavy vyjádřené výše.

To znamená, že umístění [X] do pěstounské péče prarodičů nedoporučuje.“

18. Znalkyně T. B. potvrdila své závěry ve výpovědi při jednání a rovněž uvedla, že vzniklo dilema, zda by měli být matka stěžovatelky a otčím vybráni za pěstouny. Městský soud sdílel obavy znalkyně. Nad to poukázal na skutečnost, že obě děti mají různé potřeby a úkoly. Ačkoli starší bratr podle obdržených informací je šťasten v pěstounské péči stěžovatelčiny matky a otčíma, X přes svůj nízký věk zažil dva rozpadlé vztahy – nejprve se svou biologickou matkou, a potom s jeho dočasnou pěstounkou. Nyní si vybudoval vazbu na novou pěstounku po přemístění do nové pěstounské rodiny v lednu 2013. Hrozilo by riziko „vztahové újmy“ (kontaktskade) – což je závažné oslabení jeho schopnosti navazovat vztahy – pokud by měl zažít další rozbitý vztah. Z výpovědi pěstounky je patrné, že se v pěstounské rodině rozvíjí dobře a je spokojený a prospívá. Městský soud kromě toho zdůraznil výzvy spojené s péčí o dva malé chlapce předškolního věku žijící s osobami ve věku stěžovatelčiny matky a otčíma. K tomu je zde otázka velmi odlišného emocionálního vztahu stěžovatelky k oběma chlapcům, což s sebou nese neobvyklé problémy, zejména pakliže by byl X umístěn do stejné pěstounské rodiny jako jeho starší bratr. Celkově Městský soud souhlasil s Krajským výborem sociální péče a soudem jmenovanou znalkyní, že matka stěžovatelky a otčím by se neměli stát pěstouny mladšího syna stěžovatelky.

19. Stěžovatelka podala odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v otázce výběru pěstounského domova. Vrchní soud (lagmannsrett) odmítl připustit odvolání dne 15. 10. 2013 a dne 3. 12. 2013 odvolací komise Nejvyššího soudu zamítla opravný prostředek stěžovatelky proti rozhodnutí Vrchního soudu.

[§ 20. – 22. II. Relevantní právní předpisy]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

[§ 23. – 26. Citace čl. 8 a důvody pro posouzení zásahu do práv dle čl. 8
§ 27. – 29. K přijatelnosti]

I. K meritu věci

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatelka

30. Stěžovatelka namítala, že vnitrostátní orgány neprovedly dostatečné posouzení možnosti, že by byl mladší syn stěžovatelky umístěn do péče stěžovatelčiny matky a otčíma. V tomto bodě si vnitrostátní právo – stejně jako Úmluva – odporují.

31. Navíc orgány jednaly v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 8 Úmluvy, zejména že by dítě mělo být umístěno do rodinného kruhu biologické rodiny, pokud je to vhodné. Rovněž došlo k porušení povinnosti umístit sourozence do stejného domova.

32. Míra posuzovací volnosti by měla být úzká s ohledem na otázku, kam má dítě být umístěno, zejména pokud existuje dobrá alternativa v rámci nejbližší rodiny. Nedostatečně podložené odkazy vnitrostátního soudu na „možnou“ zranitelnost mladšího syna a „nejistotu“ ohledně schopností matky stěžovatelky a otčíma jako pěstounů dalšího dítěte nepředstavují dostatečné odůvodnění.

2. Vláda

33. Vláda poznamenala, že výhody a nevýhody umístění stěžovatelčina mladšího syna k matce stěžovatelky a otčímovi posoudil vnitrostátní soud. Rozhodnutí bylo vydáno za účelem ochrany zájmů a blaha mladšího syna a bylo náležitě a dostatečně odůvodněno.

34. S ohledem na rodinný život mezi sourozenci se nejednalo o případ, při němž by byli rozděleni sourozenci, kteří si již vytvořili citové pouto.

35. Pokud jde o rodinný život stěžovatelky a mladšího syna, napadené rozhodnutí, že bude umístěn do pěstounské péče mimo jeho rodinu, nevedlo k zpřetrhání vazeb mezi oběma bratry. Rozhodnutí nezasáhlo do její rodičovské odpovědnosti nebo styku s jejím mladším synem.

36. Stěžovatelce byla přiznána bezplatná právní pomoc a během řízení byla zastoupena právním zástupcem. Měla možnost předložit relevantní důkazy a vypovídat před vnitrostátním soudem. Nad to vnitrostátní soud (jehož složení zahrnovalo i psychologa jako odborného člena) ustanovil znalkyni v oboru psychologie, která se účastnila jednání. Všechna stanoviska a obavy stěžovatelky vnitrostátní soud diskutoval.

B. Posouzení Soudem

37. Soud podotýká, že přestože to není umístění X do pěstounské péče jako takové (ale spíše jeho umístění v pěstounské péči mimo rodinu stěžovatelky), na které si stěžovatelka stěžuje, je nicméně nesporné, že došlo k zásahu do práva stěžovatelky na „rodinný život“ podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Rovněž stěžovatelka nerozporuje, že napadené rozhodnutí bylo přijato k ochraně „práv a svobod“ X a „zdraví a mravů“. Soud proto bude zkoumat, zda zásah byl „stanoven zákonem“ a „nezbytný v demokratické společnosti“ podle čl. 8 odst. 2.

1. Stanoven zákonem

38. Stěžovatelka namítala, že vnitrostátní orgány nedostatečně prošetřily možnost umístění X k matce stěžovatelky a otčímovi, a tak ignorovaly vnitrostátní právo, které jim stanovovalo povinnost tak činit.

39. Soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které výraz „stanoven zákonem“ nejen vyžaduje, aby napadené opatření mělo oporu ve vnitrostátním právu, ale rovněž odkazuje na kvalitu rozporovaného zákona a požaduje, aby bylo dotčené osobě dostupné a co do účinků předvídatelné. Avšak je na vnitrostátních orgánech, zejména soudech, aby vykládaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz mj. Paradiso a Campanelli proti Itálii, § 169).

40. Soud poznamenává, že část 4 nařízení o pěstounské péči z roku 2003 stanovoval orgánům povinnost vždy zvážit jako možné pěstouny osoby v rodině dítěte nebo z blízkého rodinného kruhu (viz § 21 výše). Je dostačující, že vnitrostátní orgány a soudy v projednávaném případě tuto možnost zvážily (viz zejm. § 16 a 18 výše). Nemůže tudíž souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že zásah nebyl „stanoven“ podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

2. Nezbytný v demokratické společnosti

a) Obecné principy

41. Soud v K. a T. proti Finsku, § 154, uvedl:

„Při posuzování, zda napadená opatření byla ‚nezbytná v demokratické společnosti‘, Soud zváží, zda ve světle případu jako celku byly důvody pro přijetí opatření relevantní a dostatečné pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy (viz, inter alia, Olsson proti Švédsku č. 1, § 68).

Přitom Soud povede v patrnosti, že vnímání vhodnosti intervence veřejných orgánů v péči o dítě se liší stát od státu a záleží na faktorech, jako jsou tradice související s rolí rodiny a se státními intervencemi do rodinných záležitostí a s dostupností možností pro zásah veřejné moci v konkrétní oblasti. Avšak uvážení, co je v nejlepším zájmu dítěte, má v každém případě zásadní význam. Navíc je třeba mít na paměti, že vnitrostátní orgány mají výhodu v přímém kontaktu se všemi dotčenými osobami [viz Olsson proti Švédsku (č. 2), § 90], často v samotné fázi předjímání opatření nebo bezprostředně po jejich přijetí. To vyplývá z úvah, že úlohou Soudu není nahrazovat vnitrostátní orgány ve výkonu jejich závazků v regulaci veřejnoprávní ochrany dětí a práv rodičů, jejichž děti byly odebrány, jako spíš posoudit rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu jejich pravomoci podle Úmluvy (viz např. Hokkanen proti Finsku, § 55, a Johansen proti Norsku, § 64).“

42. Pokud se jedná o procedurální závazky podle čl. 8 Úmluvy, Soud judikoval např. v Y. C. proti Spojenému království, § 138:

„Pokud jde o rozhodovací proces, tím, co je třeba posoudit, je, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zjevně závažnou povahu rozhodnutí, která měla být přijata, byli rodiče celkově zahrnuti do rozhodovacího procesu v dostatečné míře tak, aby byla zajištěna náležitá ochranu jejich zájmů, a měli možnost zcela předestřít svůj případ (viz Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, cit. výše § 139, a R. a H., cit. výše, § 75). Je tudíž povinností Soudu posoudit, zda vnitrostátní orgány provedly zevrubné posouzení situace celé rodiny a celé série faktorů, zejména faktické, citové, psychologické, materiální a zdravotní povahy, a provedly vyvážené a rozumné posouzení dotčených zájmů každé osoby s neustálým ohledem na to, co by bylo nejlepším řešením pro dítě (viz, mutatis mutandis, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, cit. výše, § 139). V praxi je pravděpodobné, že se to bude v tomto ohledu překrývat s potřebou relevantního a dostatečného odůvodnění rozhodnutí k ochraně dítěte.“

43. Soud zdůrazňuje, že v případech tohoto typu (veřejná péče o děti a omezení styku) „musí zájem dítěte převážit nad ostatními faktory“ (viz, inter alia, Jovanovic proti Švédsku, cit. výše, § 77).

b) Použití těchto principů na projednávaný případ

44. Soud se odvolává na skutečnost, že stížnost nesměřovala proti rozhodnutí umístit mladšího syna stěžovatelky X do veřejné péče. Stěžovatelka si stěžuje na umístění X do pěstounské rodiny mimo jeho biologickou rodinu namísto k matce stěžovatelky a otčímovi, s nimiž již žije starší syn stěžovatelky, a na postup v této věci. Není však na Soudu, aby přezkoumal, zda jsou dány podstatné a dostatečné důvody pro rozhodnutí o odebrání.

45. S ohledem na procesní aspekt vzal Soud v potaz skutečnost, že stěžovatelka se řízení účastnila a byla v řízení před Krajským výborem sociální péče zastoupena, přičemž ten vyslechl deset svědků (viz § 9 výše). Soud o případu jednal tři dny. Kromě soudce z povolání byl součástí senátu jeden psycholog (jako expert) a jeden laik. Stěžovatelka a její právní zástupce se řízení před soudem účastnili a stěžovatelka vypovídala. Stejně tak kromě zástupce orgánů péče o dítě učinilo i čtrnáct svědků (viz § 12 výše). Během řízení byla soudem jmenována znalkyně z oboru psychologie, která měla případ posoudit, a tato znalkyně vedle vypracování znaleckého posudku vypovídala a mohla být během jednání vyslýchána (srov. § 16–18 výše).

46. Soud má za to, že výše uvedená řízení byla dostačující, aby zajistila stěžovatelce její zapojení do rozhodovacího procesu v dostatečné míře, aby byly její zájmy ochráněny, a že stěžovatelka měla možnost zcela přednést svůj případ (viz § 42 výše). Pokud se jedná o další procesní požadavky podle čl. 8 Úmluvy – tj. že případ bude předmětem zevrubného přezkumu a vyváženého a odůvodněného posouzení dotčených zájmů každé osoby – Soud shledává, že v projednávaném případě to musí přezkoumat společně se zásadní otázkou, zda vnitrostátní orgány uvedly podstatné a dostatečné důvody pro napadené rozhodnutí neumístit X do péče mateřské babičky a nevlastního dědečka.

47. Při zvažování této otázky vzal Městský soud jako výchozí bod fakt, že existují výhody umístění do pěstounské péče příbuzných. Poznamenal, že mladší syn stěžovatelky by byl umístěn do okruhu širší rodiny. Nadto bylo doloženo, že by matka stěžovatelky a otčím byli pro něho dobrými pěstouny. Kromě toho by bylo prospěšné pro oba syny, aby vyrůstali společně (srov. § 15 výše).

48. Avšak Městský soud shledal, že v tomto případě převáží obavy nad výše uvedenými výhodami. V tomto ohledu odkázal na úvahy Krajského výboru sociální péče, s nimiž se ztotožnil (viz § 16 výše).

49. Výbor poznamenal, že nejmladší syn stěžovatelky může být zranitelný a nelze vyloučit, že trpí poruchami pozornosti. Odkázal k tomu na popis, který poskytla dočasná pěstounka s tím, že je chlapec neposedný. Navíc byla stěžovatelce diagnostikována porucha ADHD stejně jako jejímu bratrovi. Existovalo tudíž riziko, že X bude trpět těmi stejnými potížemi (viz § 10 výše).

50. Mimo to vzal Výbor v potaz skutečnost, že vyvstaly potíže se spoluprací mezi matkou stěžovatelky a orgány péče o dítě, stejně jako se zdravotnickým personálem, byť ne závažného rázu (srov. § 10 výše).

51. Navíc Výbor poznamenal, že i přes to, že měla matka stěžovatelky pochyby o péči stěžovatelky o X, nechala nicméně oba jmenované jejich osudu těsně po narození, když u ní bydleli. Dále si povšiml, že matka stěžovatelky neprojednala s orgány péče o dítě, že se k ní stěžovatelka a X nastěhuje. Mimo to Výbor poukázal na to, že matka stěžovatelky nenavštívila X od té doby, co byl umístěn do pěstounské péče (srov. § 10 výše).

52. Výbor zmínil, že matka stěžovatelky a otčím jsou relativně vyššího věku na to, aby mohli být pěstouny malým dětem (50 a 57 let v té době). Uvážil, že by umístění X do pěstounské péče bylo dlouhodobého charakteru. Ačkoli to nebylo rozhodné, hrál věk v celkovém posouzení roli. Mimo to již pečovali jako pěstouni o čtyřleté dítě, staršího syna stěžovatelky. Pečovat o další dítě, které bylo navíc mladší než to, které již měli, by z jejich strany vyžadovalo hodně energie. Péče o X by tedy mohla ovlivnit stav péče o staršího syna stěžovatelky (viz § 10 výše).

53. Závěrem Výbor shledal, že obavy spojené s umístěním mladšího syna stěžovatelky k matce stěžovatelky a otčímovi byly tak závažné, že nevýhody převážely nad výhodami (srov. § 10 výše).

54. Zadruhé odkázal Městský soud na názor T. B., soudem jmenované znalkyně (viz § 16 výše). Ta uvedla, že hlavním argumentem ve prospěch schválení matky stěžovatelky a otčíma jako pěstounů pro X je skutečnost, že by dva synové vyrůstali spolu (srov. § 17 výše). Rovněž však shledala, že nad tím převažují obavy. Věk stěžovatelčiny matky a otčíma nebyl rozhodující faktor, ačkoli sám otčím prohlásil, že stárne, což lze na jeho straně považovat za projev pochyb. Taktéž nebyly rozhodující ani otázky týkající se spolupráce mezi babičkou a orgány péče o dítě, které považovala za nedůležité (viz § 17 výše).

55. Co psycholožku znepokojilo, byla skutečnost, že sama stěžovatelka měla velmi rozdílný vztah ke každému ze synů v tom smyslu, že velmi záhy se zřekla mateřství u svého staršího syna, zatímco se dá očekávat, že s mladším synem X bude chtít mít co nejčastější styk. To by nezbytně znamenalo problém pro oba chlapce, pokud by žili u stejných pěstounů. Kromě toho bylo možné spolehlivě usuzovat, že pokud by byl X umístěn do péče matky stěžovatelky a otčíma, tato situace by za normálních okolností znamenala možnost zvýšení kontaktu mezi matkou a dítětem, což by bylo pro X zneklidňující při rozvoji jeho vazeb s pěstouny. V neposlední řadě pramenila tato obava podle psycholožky z jasného vyjádření matky stěžovatelky, že chce být předně matkou stěžovatelce (srov. § 17 výše).

56. Městský soud poznamenal, že psycholožka setrvala na svém posouzení situace při jednání před Městským soudem. Zároveň ale uvedla, že bylo těžké rozhodnout, jestli matka stěžovatelky a otčím by se měli stát pěstouny. Městský soud se ohledně této možnosti ztotožnil se závěry soudem jmenované znalkyně. V tomto ohledu odkázal zatřetí na to, že oba synové mají různé potřeby a vývojové úkoly. X zažil již dva rozpadlé vztahy – nejprve se stěžovatelkou a poté ten s dočasnou pěstounkou (srov. § 6 a 11 výše). Poté se navázal na současnou pěstounku. To zahrnovalo rizika, že bude vystaven další změně pečující osoby, když se v té době, jak se ukázalo z vyjádření pěstounky, vyvíjel v pěstounské rodině dobře a byl šťasten a prospíval (srov. § 18 výše).

57. Závěrem byl Městský soud téhož názoru jako Krajský výbor sociální péče, stejně jako soudem jmenovaná znalkyně, že matka stěžovatelky a otčím by se neměli stát pěstouny nejmladšího syna stěžovatelky X (srov. § 18 výše).

58. S přihlédnutím k detailnímu odůvodnění Městského soudu je Soud přesvědčen, že soud provedl detailní přezkum situace celé rodiny a relevantních faktorů případu (srov. § 42 výše). Je tedy utvrzený v závěru, že vnitrostátní soud provedl vyvážené a uvážlivé posouzení zájmů každé osoby, zatímco věnoval soustavnou péči určení, co by bylo nejlepším řešením pro mladšího syna stěžovatelky X. Vzhledem k okolnostem případu má Soud za to, že když vnitrostátní orgány zvažovaly, zda umístění v pěstounské péči mimo rodinu bude v nejlepším zájmu dítěte, nepřekročily míru posuzovací volnosti svěřené žalovanému státu a že důvody pro rozhodnutí byly důvodné a dostatečné (srov. § 47–57 výše).

59. Nedošlo tudíž k porušení čl. 8 Úmluvy.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.