MOREIRA FERREIRA (č. 2) proti Portugalsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 11. července 2017 ve věci č. 19867/12 – Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2)

Velký senát Soudu rozhodl devíti hlasy proti osmi, že nejvyšší soud neporušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když nevyhověl stěžovatelčině žádosti o obnovu trestního řízení po předchozím rozsudku Soudu v její věci.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka byla v roce 2005 obžalována pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování. V průběhu trestního řízení ze znaleckého posudku vyplynulo, že její rozumové a rozpoznávací schopnosti byly omezené. Znalecký posudek dospěl k závěru, že stěžovatelka sice byla trestně odpovědná, její stav však mohl odůvodňovat omezenou trestní odpovědnost. Stěžovatelčinu obhajobu založenou na omezené trestní odpovědnosti soud nicméně odmítl, shledal ji vinnou a uložil jí peněžitý trest. Aniž byla stěžovatelka předvolána k veřejnému zasedání, odvolací soud potvrdil rozhodnutí o stěžovatelčině vině a uložený peněžitý trest snížil.

Stěžovatelka následně podala stížnost k Soudu (č. 19808/08), který rozsudkem ze dne 5. července 2011 shledal, že v trestním řízení bylo porušeno její právo na veřejné projednání věci. Odvolací soud měl dle Soudu stěžovatelku vyslechnout, jelikož soud prvního stupně pominul bez bližšího vysvětlení vyžadovaného vnitrostátním právem otázku její trestní odpovědnosti vyplývající ze znaleckého posudku. Soud přiznal stěžovatelce spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 400 eur a připomněl, že byl-li obžalovaný odsouzen v řízení, jež provázelo porušení požadavků vyplývajících z článku 6 Úmluvy, je obnova řízení, je-li o ni zažádáno, v zásadě vhodným způsobem nápravy tohoto porušení.

Stěžovatelka požádala o obnovu trestního řízení, kterou ve svém vyjádření podpořilo i státní zastupitelství s tím, že panují vážné pochybnosti o stěžovatelčině odsouzení a výši trestu. V březnu 2012 však nejvyšší soud žádosti nevyhověl, jelikož nepovažoval rozsudek odvolacího soudu za neslučitelný s rozsudkem Soudu. Absence výslechu stěžovatelky sice představovala procesní nedostatek, ten ale dle nejvyššího soudu nepodléhal přezkumu, neboť se jednalo o otázku vedení řízení a nepanovaly pochybnosti o platnosti odsouzení. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelce již byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy, která však měla odškodnit pouze vadu vedení řízení, nikoli nespravedlivost odsouzení, k níž se Soud blíže nevyjadřoval.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelka namítala, že jí byla odepřena spravedlnost, jelikož vnitrostátní soud nesprávně vyložil a uplatnil příslušná ustanovení trestního řádu a závěry rozsudku Soudu v její věci z roku 2011. V rozporu s článkem 6 Úmluvy tak byla připravena o právo na přezkum svého odsouzení.

A. K použitelnosti článku 6 Úmluvy

Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda článek 46 Úmluvy brání přezkumu stížnosti a zda je předložená stížnost slučitelná ratione materiae s článkem 6 Úmluvy. S odkazem na svou předchozí judikaturu [Bochan proti Ukrajině (č. 2), č. 22251/08, č. 22251/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2015; Egmez proti Kypru, č. 12214/07, rozhodnutí ze dne 18. září 2012; Öcalan proti Turecku, č. 46221/99, rozsudek velkého senátu ze dne 12. května 2005) shrnul, že pravomoci Výboru ministrů Rady Evropy při dohledu nad výkonem rozsudků nevylučují, aby se Soud zabýval přezkumem nových otázek vyplývajících z opatření přijatých vnitrostátními orgány ve snaze napravit porušení konstatované Soudem. Poněvadž se nejvyšší soud zabýval novou otázkou, konkrétně posouzením platnosti stěžovatelčina odsouzení ve světle porušení jejího práva na spravedlivý proces, probíhající dohled nad výkonem dřívějšího rozsudku Soudu ze strany Výboru ministrů nebrání Soudu v přezkumu předmětné stížnosti.

Dále Soud podotkl, že Úmluva nezaručuje právo na obnovu pravomocně skončené věci a že článek 6 Úmluvy nedopadá na mimořádné opravné prostředky vedoucí k obnově řízení. V projednávané věci musel nejvyšší soud podle trestního řádu přezkoumat dopad nepřítomnosti stěžovatelky při jednání odvolacího soudu na celkový výsledek řízení. Nejvyšší soud připustil, že její nepřítomnost mohla zasáhnout do jejího práva na obhajobu, ale vysvětlil, že tato vada byla dostatečně napravena, když Soud přiznal stěžovatelce spravedlivé zadostiučinění v penězích, přičemž na platnost stěžovatelčina odsouzení rozsudek Soudu z roku 2011 nevrhá žádnou vážnou pochybnost. Přezkum nejvyššího soudu tedy navázal na původní řízení a nejvyšší soud znovu posuzoval oprávněnost trestního obvinění stěžovatelky. Na řízení před nejvyšším soudem se proto článek 6 Úmluvy vztahoval.

B. K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Při posouzení odůvodněnosti stížnosti Soud připomněl svou judikaturu k právu na odůvodnění soudního rozhodnutí, dle níž nemůže vystupovat jako soud čtvrté instance. Pouze vnitrostátní rozhodnutí, jež postrádají jakékoli odůvodnění nebo je odůvodnění zjevně fakticky či právně vadné, mohou být hodnocena jako svévolná do té míry, že zpochybňují spravedlivost celého řízení [Bochan proti Ukrajině (č. 2), cit. výše, § 61]. Požadovaný rozsah odůvodnění též závisí na typu rozhodnutí a okolnostech věci (García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 26). Článek 6 Úmluvy nevyžaduje podrobnou odpověď ze strany soudu na každou námitku účastníka řízení, je však nezbytné, aby soud poskytl konkrétní a výslovnou odpověď na argumenty, které jsou rozhodující pro výsledek řízení (Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91, rozsudek ze dne 9. prosince 1994, § 29–30).

V projednávané věci nejvyšší soud shledal, že procesní pochybení, které konstatoval Soud v rozsudku z roku 2011, mohlo mít vliv na stěžovatelčin trest, avšak nebylo natolik závažné, aby její odsouzení mohlo být považováno za neslučitelné s rozsudkem Soudu. Důvody, které nejvyšší soud uvedl, dle Soudu reagovaly na stěžovatelčiny hlavní argumenty. Výklad příslušných předpisů omezujících obnovu řízení podle stanovených kritérií, ke kterému nejvyšší soud dospěl, nebyl dle Soudu svévolný. Byl navíc podpořený ustálenou rozhodovací činností Soudu, dle níž Úmluva nezaručuje právo na obnovu řízení, a neexistencí shody mezi evropskými státy v otázce obnovy řízení. Závěr o porušení článku 6 Úmluvy navíc obvykle nevytváří trvající situaci, z níž by státu vyplýval trvající procesní závazek (a contrario, Jeronovičs proti Lotyšsku, č. 44898/10, rozsudek velkého senátu ze dne 5. července 2016, § 118).

Rozsudek Soudu z roku 2011 nadto zmiňoval pouze to, že obnova řízení může být v zásadě vhodným způsobem nápravy porušení. Nebyla tedy považována za nezbytný nebo výlučný způsob řešení. Z formulace rozsudku z roku 2011 nevyplývá, že by Soud dával vnitrostátním orgánům závazné pokyny, jak postupovat při jeho výkonu, naopak jim v tomto ohledu ponechával široký prostor pro uvážení.

Soud nepovažoval za nezbytné vyslovit se k tomu, zda výklad rozsudku Soudu z roku 2011, tedy že „Soud hned zpočátku vyloučil možnost, že by jeho rozsudek mohl jakkoli vážně zpochybnit stěžovatelčino odsouzení“, který podal nejvyšší soud, byl správný. Soudu stačilo, že tento výklad nebyl svévolný a že rozsudek Soudu nepřekrucoval. Dle Soudu tedy postup nejvyššího soudu nelze v jeho celku označit za zjevnou skutkovou či právní nesprávnost, jež by vedla k odepření spravedlnosti.

Ve světle zásady subsidiarity a formulace rozsudku Soudu z roku 2011 proto podle Soudu nelze označit rozhodnutí nejvyššího soudu za svévolné. Rozhodnutí obsahuje dostatečné důvody a nevybočuje z prostoru pro uvážení, které Úmluva v této oblasti státům ponechává. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto nedošlo.

C. K tvrzenému porušení článku 46 Úmluvy

Jako nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s čl. 6 odst. 1 Úmluvy Soud odmítl námitku vznesenou na poli článku 46 Úmluvy, že vláda nenapravila porušení konstatované rozsudkem Soudu z roku 2011. S výjimkou řízení podle čl. 46 odst. 4 a 5 Úmluvy nemá Soud pravomoc výkon rozsudků přezkoumávat.

III. Oddělená stanoviska

Podle soudců Raimondiho, De Gaetana, Mahoneyho a Kjølbra a soudkyň Nußberger, Keller a O’Leary bránila věcnému projednání pravomoc Výboru ministrů dohlížet na výkon rozsudků Soudu. Protože ve věci stěžovatelky nebyl dohled uzavřen ani v době vydání rozsudku, neměl se velký senát stížností vůbec zabývat. Navíc žádná nová informace, která by tento postup mohla odůvodňovat, nebyla na vnitrostátní úrovni řešena. Projednání stála v cestě rovněž neslučitelnost stížnosti ratione materiae s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť rozhodování nejvyššího soudu o obnově řízení nelze připodobnit k rozhodování o oprávněnosti trestního obvinění dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Záruky spravedlivého procesu by bylo možné vztáhnout na nové, obnovené trestní řízení u nižších instancí, ne však na mimořádný opravný prostředek před nejvyšším soudem.

V nesouhlasném stanovisku soudce Pinta de Albuquerque, k němuž se připojila soudkyně Karakaş, soudci Sajó, Vehabović a Kūris a soudkyně Lazarova Trajkovska a Tsotsoria, uvítal evolutivní přístup většiny k použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení o obnově řízení. Kritizoval však volnost ponechanou nejvyššímu soudu při výkladu rozsudku Soudu a skutečnost, že se Soud necítí kompetentní k tomu, aby státům navrhl přijetí konkrétních individuálních opatření, ani k přezkumu potenciálně neodpovídajícího výkladu vlastního rozsudku na vnitrostátní úrovni.

Soudci Kūris, Sajó a Vehabović a soudkyně Tsotsoria navázali na předchozí nesouhlasné stanovisko a poukázali na logickou nedůslednost většiny. Původní rozsudek Soudu káral portugalskou justici za absenci výslechu stěžovatelky. Toho se jí ani posléze nedostalo, proto se celé řízení mělo opakovat. Přesto nyní Soud dospěl k závěru o neporušení Úmluvy. Státům je tak nabízena až příliš široká diskrece při výkladu rozsudků Soudu.

V závěrečném nesouhlasném stanovisku soudce Bošnjak zopakoval, že výslech stěžovatelky mohl mít zásadní dopad na trestní řízení a jedinou možností, jak napravit porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, byla obnova řízení.