DAKIR proti Belgii

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 11. července 2017 ve věci č. 4619/12 – Dakir proti Belgii

Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že obecní vyhlášky zakazující nošení nikábu (závoje zakrývajícího celý obličej kromě očí) na veřejně přístupných místech neporušují ani právo na respektování soukromého a rodinného života, ani svobodou myšlení, svědomí a náboženského vyznání stěžovatelky zaručené články 8 a 9 Úmluvy, a to ani samostatně, ani ve spojení se zákazem diskriminace podle článku 14 Úmluvy. Soud naopak jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení práva na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelčin návrh na zrušení daného ustanovení z příliš formalistických důvodů.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka je muslimka žijící v belgickém Disonu. V 16 letech se sama rozhodla, že v souladu se svým náboženským vyznáním bude nosit nikáb. Zdůraznila, že vždy souhlasila s odejmutím závoje pro účely identifikace před úřady.

V roce 2008 Dison a dvě další belgické obce přijaly nový článek 113bis společné vyhlášky zakazující nošení oděvu zakrývajícího obličej na veřejnosti přístupných místech. Stěžovatelka podala návrh na zrušení tohoto článku. Tvrdila, že ustanovení míří výslovně proti islámskému závoji, který stěžovatelka nosí, a tedy zasahuje do jejích práv zaručených články 8, 9 a 10 Úmluvy a porušuje zákaz diskriminace podle článku 14 Úmluvy. Domnívala se, že tento zásah nesledoval legitimní cíl, protože zásada světskosti není ústavní zásadou a že zákaz nošení závoje by neměl být takto všeobecný. Stěžovatelka dále namítala, že použitý prostředek byl nepřiměřený vzhledem k neexistenci ohrožení nebo hrozby ohrožení veřejného pořádku, tedy naléhavé potřeby společnosti.

Obce tuto argumentaci odmítly s tím, že cílem nové úpravy bylo zajistit veřejnou bezpečnost, a nikoli upravit nebo omezit projev náboženského vyznání. Zpravodaj nejvyššího správního soudu ve své podrobné zprávě souhlasil s námitkou stěžovatelky, že veřejná bezpečnost nemůže odůvodnit zákaz nošení závoje na všech místech, které jsou obecně přístupné veřejnosti, když žádné specifické ohrožení se závojem nebylo spojeno. Nejvyšší správní soud však následně návrh stěžovatelky odmítl, když dospěl k závěru, že sporné ustanovení toliko rozvádí obecný zákaz nošení masek znemožňujících identifikaci na veřejnosti obsažený v článku 113 vyhlášky, aniž by měnil jeho význam či rozsah, a proto nelze napadnout samotný článek 113bis.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 8, 9 a 10 Úmluvy

Stěžovatelka namítala porušení svého práva na respektování soukromého života, práva svobodně projevovat své náboženství a víru a práva na svobodu projevu. Soud rozhodl, že věc nespadá do působnosti článku 10 samostatně nebo ve spojení s článkem 14, a zabýval se pouze tvrzeným porušením článků 8 a 9 Úmluvy.

a) K zákonnosti

Soud nejprve poznamenal, že zákaz má zákonný základ a stěžovatelka kvalitu právní úpravy nezpochybnila. Zákaz tedy splňuje požadavky vyjádřené judikaturou ohledně článků 8 a 9 Úmluvy.

b) K legitimnímu cíli

Soud vyšel z obdobné věci S. A. S. proti Francii (č. 43835/11, rozsudek velkého senátu ze dne 1. července 2014, § 140–142), v níž dospěl k závěru, že snaha zajistit minimální požadavky života ve společnosti může být považována za součást „ochrany práv a svobod druhých“, a tedy zákaz nošení závoje zakrývajícího obličej může být odůvodněný do té míry, do které sleduje zajištění podmínek „soužití“ (living together, vivre ensemble).

c) K nezbytnosti zákazu v demokratické společnosti

Stěžovatelka namítala, že zákaz nošení závoje neodpovídá výjimkám obsažených ve druhých odstavcích článků 8 a 9 Úmluvy, jelikož v demokratické pluralistické společnosti by nad „soužitím“ měla převážit opačná logika, logika otevřenosti a tolerance. Okolnosti ospravedlňující tento zákaz z bezpečnostních důvodů byly podle jejího názoru splněny pouze v případě burky, tedy závoje plně zakrývajícího obličej, o kterou však v tomto případě nejde.

Stejně jako ve věci S. A. S. proti Francii (rozsudek cit. výše) Soud zdůraznil, že kontrolní mechanismus založený Úmluvou má zásadně subsidiární roli. Co se ochrany lidských práv týče, přímou demokratickou legitimitou disponují vnitrostátní orgány. Státy mohou posoudit místní potřeby a podmínky zásadně lépe než mezinárodní soud, protože jsou v přímém a neustálém kontaktu s hybnými silami ve společnosti (Dubská a Krejzová proti České republice, č. 28859/11 a 28473/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 175). Proto je namístě jim přiznat široký prostor pro uvážení, aby rozhodly, zda a v jaké míře je omezení práva jednotlivce projevovat své náboženství „nezbytné“. Pro posouzení šíře prostoru pro uvážení Soud musí zohlednit konkrétní okolnosti případu, případně může vzít v úvahu shodu a společné hodnoty, které se v praxi smluvních států Úmluvy utvářejí (S. A. S. proti Francii, rozsudek cit. výše, § 129).

Soud připustil, že předmětný zákaz dopadá převážně na ženy muslimského vyznání, omezuje pluralismus a může vést k intoleranci. Vyzdvihl však, že Belgie přijala sporné ustanovení jako odpověď na praktiky, které ve své společnosti považovala za neslučitelné se způsoby společenské komunikace a obecně s navazováním lidských vztahů nepostradatelných pro život ve společnosti. Činila tak tedy za účelem ochrany způsobu interakce mezi jednotlivci, který je v Belgii klíčový pro fungování demokratické společnosti. Řešení otázky nošení závoje na veřejnosti je tedy volbou společnosti.

Při hodnocení obdobného rozhodování, které proběhlo podle demokratických pravidel, by tedy Soud měl být zdrženlivý. V projednávané věci trval rozhodovací proces několik let, věc byla dlouze diskutována v poslanecké sněmovně a následně podrobně přezkoumána ústavním soudem. Členské státy Rady Evropy navíc nedošly ke shodě ohledně zákazu nošení závojů zakrývajících obličej na veřejnosti, což též odůvodňuje, aby byl žalovanému státu ponechán velmi široký prostor pro uvážení (S. A. S. proti Francii, rozsudek cit. výše, § 156). Konečně, byť je zákaz široký v tom smyslu, že se vztahuje na všechna prostranství přístupná veřejnosti, nezakazuje nosit na veřejnosti takové náboženské oděvy, které nezakrývají obličej.

Soud proto dospěl k závěru, že zejména s ohledem na široký prostor pro uvážení, kterého v dané otázce státy požívají, je možné daný zákaz považovat za přiměřený sledovanému cíli a „nezbytný v demokratické společnosti“. K porušení článku 8 ani 9 Úmluvy tedy nedošlo.

B. K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s články 8 nebo 9 Úmluvy

Soud rozhodl, že přestože sporný zákaz omezoval více muslimské ženy, bylo toto opatření z výše uvedených důvodů objektivně a rozumně odůvodněno. Nedošlo tedy k porušení článku 14 ve spojení s články 8 a 9 Úmluvy.

C. K tvrzenému porušení článku 6 odstavce 1 a 13 Úmluvy

Stěžovatelka dále namítala, že rozhodnutí nejvyššího správního soudu porušilo její právo na přístup k soudu a právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy.

Soud nejprve připomněl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je speciálním ustanovením ve vztahu ke článku 13 (Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 139), a proto je namístě věc posoudit pouze na poli čl. 6 odst. 1.

Soud připustil, že sporný článek 113bis obecní vyhlášky je speciálním ustanovením k obecnému ustanovení článku 113. Dané obce nicméně vložily článek 113bis do své vyhlášky právě proto, že považovaly článek 113 za nedostatečný k zakázání nošení burky, proto stěžovatelka měla zájem na zrušení článku 113bis. Stěžovatelčin návrh byl navíc podložený silnými argumenty, dobře strukturovaný a zvláště významný; zpravodaj ostatně doporučil zrušení napadeného ustanovení.

Rozhodnutí nejvyššího správního soudu proto bylo dle Soudu příliš formalistické a omezilo přístup stěžovatelky k tomuto soudu do takové míry, že narušilo spravedlivou rovnováhu mezi legitimním zájmem na dodržování procesních pravidel a právem na přístup k soudu (Henrioud proti Francii, č. 21444/11, rozsudek ze dne 5. listopadu 2015, § 66). Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

V souhlasném stanovisku soudce Spano, se kterým se ztotožnila soudkyně Karakaş, upozornili, že rozsudek ve věci S. A. S. proti Francii (cit. výše) nelze bezpodmínečně použít jako precedens, protože je omezen na konkrétní skutečnosti charakterizující daný případ. Státy se ho tedy za jiných skutkových okolností nemohou přímo dovolávat. Soudci uvedli, že princip „soužití“ je abstraktní a v daném rozsudku byl vyvozen z druhých odstavců článků 8 a 9 Úmluvy, aniž by v nich byl konkrétně uveden jako jeden z legitimních cílů omezení práv zaručených Úmluvou či byl definován. Legitimní cíl by nicméně měl být založen na objektivních a identifikovatelných faktorech, které přímo přispívají ke zmírnění újmy vyplývající z omezení práva. Nejasný a tvárný pojem principu „soužití“ by podle soudců mohl sloužit jako nástroj k úpravě „správného chování“ v demokratické společnosti. Ve většinové společnosti, která vede k asimilaci, totiž široký prostor pro uvážení, který je státům ponechán, resp. posílení významu zásady subsidiarity, s sebou přináší nebezpečí ohrožení základních práv. Je pak na vnitrostátních a mezinárodních soudech, aby určily, zda přijetí dané právní úpravy pramenilo z nenávisti a netolerance, které nikdy nemohou ospravedlnit omezení práva zaručeného Úmluvou.

Oba soudci závěrem poukázali na právní důsledky porušení zákazu nošení závoje zakrývajícího obličej ve Francii a v Belgii. Zatímco ve Francii patří trest mezi nejmírnější a případnou pokutu do 150 eur lze nahradit podmíněným odsouzením, v Belgii lze v případě recidivy uložit trest až 7 dní odnětí svobody. Je na vnitrostátním soudu, aby stanovil přiměřený trest v konkrétní věci, avšak zbavení svobody by v případě porušení daného zákazu bylo velice pravděpodobně nepřiměřené, a proto v rozporu s Úmluvou.