MEDŽLIS ISLAMSKE ZAJEDNICE BRČKO A OSTATNÍ proti Bosně a Hercegovině

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 27. června 2017 ve věci č. 17224/11 – Medžlis Islamske Zajednice Brčko a ostatní proti Bosně a Hercegovině

Velký senát Soudu rozhodl jedenácti hlasy proti šesti, že tím, že vnitrostátní soudy nařídily stěžovatelům, nevládním organizacím, nahradit nemajetkovou újmu M. S. za zásah do jejích osobnostních práv, kterého se stěžovatelé dopustili tím, že v dopise adresovaném několika představitelům veřejné moci o ní uváděli hanlivé informace, jejichž pravdivost nijak neověřovali a jež se ukázaly jako nepravdivé, nedošlo k porušení článku 10 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovateli jsou čtyři nevládní organizace – pobočka Islámského společenství Bosny a Hercegoviny ve federální oblasti Brčko (Medžlis Islamske Zajednice Brčko), bosenská kulturní společnost “Preporod” (Bošnjačka zajednica kulture “Preporod”), bosenská charitativní asociace “Merhamet” (“Merhamet” Humanitarno udruženje građana Bošnjaka Brčko Distrikta) a Rada bosenských intelektuálů (Vijeće Kongresa Bošnjačkih intelektualaca Brčko Distrikta). V květnu 2003 stěžovatelé zaslali dopis nejvyšším představitelům federální oblasti Brčko stran procesu jmenování M. S. na post ředitelky místní multietnické veřejné rozhlasové a televizní stanice a jejího údajného špatného chování ve vztahu k muslimům a etnickým Bosňákům. Stěžovatelé poukazovali např. na řadu protimuslimských výroků, které měla M. S. pronést, a několik jejích činů, jako např. roztrhání kalendáře ukazujícího rozvrh náboženských obřadů během ramadánu. Stěžovatelé požadovali po zmíněných představitelích, aby M. S. nebyla na post ředitelky jmenována, protože pro takovou funkci nesplňuje potřebné profesní a morální vlastnosti.

Zanedlouho poté byl dopis zveřejněn ve třech novinových denících. Z důvodu poškození své pověsti M. S. podala žalobu na ochranu osobnosti. Soud prvního stupně ji zamítl, nicméně odvolací soud rozhodl, že stěžovatelé jsou odpovědni za pomluvu, jelikož skutková tvrzení o M. S. byla nepravdivá a pro její pověst škodlivá. Stěžovatelům soud uložil povinnost tyto výroky vzít zpět a pro případ, že by tak neučinili, nahradit M. S nemajetkovou újmu ve výši 1 280 eur. Uložil jim dále povinnost předat na jejich vlastní náklady rozsudek k publikaci místním sdělovacím prostředkům. Ústavní soud jejich stížnosti nevyhověl, když zásah do jejich práv označil za nezbytný v demokratické společnosti.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že uložením povinnosti vzít zpět jejich prohlášení uvedená v dopise pod hrozbou náhrady nemajetkové újmy způsobené M. S. došlo k porušení jejich práva na svobodu projevu zaručeného článkem 10 Úmluvy.

Dne 13. října 2015 sedmičlenný senát Soudu poměrem hlasů čtyř proti třem rozhodl, že k porušení článku 10 Úmluvy nedošlo, a to především s ohledem na to, že stěžovatelé jednali nedbale, když ve svém dopise M. S. obvinili ze závadného chování ve vztahu k určitým náboženským a etnickým menšinám, aniž vyvinuli přiměřenou snahu ověřit přesnost svých tvrzení. Věc byla na žádost stěžovatelů postoupena velkému senátu Soudu.

Velký senát Soudu předeslal, že rozhodnutí odvolacího soudu, na základě něhož byli stěžovatelé uznáni odpovědnými za pomluvu, představuje zásah do jejich práva na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy. Tento zásah má zákonný základ a sleduje legitimní cíl ochrany pověsti nebo práv druhých. Stěžejní otázkou dle Soudu proto zůstávalo, zda se jedná o zásah, který je nezbytný v demokratické společnosti ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

Soud nejprve uvedl, že tvrzení týkající se neúcty M. S. vůči jiným etnikům a náboženstvím byla způsobilá nejen poškodit její pověst, ale také vést k předsudkům vůči její osobě v jejím profesním i so­ciálním prostředí. Předmětná tvrzení proto dosáhla požadované úrovně závažnosti, která by mohla vést k porušení práv M. S. dle článku 8 Úmluvy. Je proto třeba zjistit, zda vnitrostátní orgány nastolily spravedlivou rovnováhu mezi oběma hodnotami zaručenými Úmluvou, tedy svobodou projevu stěžovatelů chráněnou článkem 10 Úmluvy a právem M. S. na respektování její pověsti ve smyslu článku 8 Úmluvy (Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 84).

Soud následně konstatoval, že stěžovatelé neměli ve vztahu k veřejnoprávnímu rádiu žádný podřízený pracovní vztah, který by je zavazoval povinností loajality, zdrženlivosti a diskrétnosti, a proto nebylo namístě na ně pohlížet jako na tzv. „whistle-blowery“ a zabývat se otázkami, které jsou ústředními body judikatury k whistle-blowingu (Guja proti Moldavsku, č. 14277/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008, § 70).

Soud se dále ztotožnil s názorem vnitrostátních orgánů, že odpovědnost stěžovatelů za pomluvu musí být posuzována pouze ve vztahu k jejich soukromé korespondenci s místními úřady. Nebylo totiž prokázáno, že by byli jakkoliv odpovědni za zveřejnění předmětného dopisu v médiích.

Následně Soud zdůraznil, že pokud nevládní organizace upozorňuje na záležitosti veřejného zájmu, vykonává funkci „hlídacího psa společnosti“, která je stejně důležitá jako podobná role, kterou zastává tisk, a z toho důvodu by jí měla být zaručena i podobná ochrana, jako je dle Úmluvy poskytována tisku (Animal Defenders International proti Spojenému království, č. 48876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013, § 103; Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, rozsudek velkého senátu ze dne 8. listopadu 2016, § 166). S odkazem na svoji dřívější judikaturu Soud nicméně zdůraznil, že ochrana, která je v souvislosti s informováním o záležitostech veřejného zájmu novinářům na základě článku 10 Úmluvy poskytována, podléhá podmínce, že novináři jednali v dobré víře s cílem poskytnout přesné a spolehlivé informace v souladu s novinářskou etikou. Stejné úvahy pak dle názoru Soudu platí i pro nevládní organizaci, která převzala funkci „hlídacího psa společnosti“ (Goodwin proti Spojenému království, č. 17488/90, rozsudek velkého senátu ze dne 27. března 1996, § 39). Při vyvažování proti sobě stojících zájmů proto Soud považoval za vhodné vzít v úvahu obdobná kritéria, která se používají v případech, kdy média při výkonu své funkce „veřejného hlídacího psa“ šíří prohlášení poškozující pověst druhých (Axel Springer AG proti Německu, cit. výše, § 89–95):

a) Veřejný zájem na informacích obsažených v dopise

Soud konstatoval, že diskuse o etnické rovnováze mezi státními zaměstnanci nepochybně spadá do veřejné sféry. Otázka respektu těchto osob k etnické a náboženské identitě obyvatel Bosny a Hercegoviny je otázkou veřejného zájmu.

b) Jak známá byla dotyčná osoba a co bylo předmětem obvinění

Tím, že se M. S. sama ucházela o místo ředitelky rádia, a s ohledem na veřejný zájem vztahující se k daným otázkám je dle Soudu třeba M. S. považovat za osobu, která nevyhnutelně a vědomě vstoupila do veřejného prostoru, čímž se otevřela důkladnému přezkumu svého jednání. Za takových okolností jsou proto meze přijatelné kritiky širší než v případě běžné osoby.

c) Obsah, forma a důsledky informací předaných orgánům

Soud zdůraznil, že v dopise nebylo výslovně konstatováno, že část informací pocházela od jiných zdrojů, například zaměstnanců rádia. Stěžovatelé tedy jednoznačně nezdůraznili, že jednali pouze jako poslové daných informací. Naopak se dle názoru Soudu prezentovali, jako by měli přímý přístup k těmto informacím. Za těchto okolností tak převzali odpovědnost za prohlášení uvedená v dopise.

Stěžovatelé rovněž tvrdili, že jejich záměrem bylo informovat příslušné orgány o některých nesrovnalostech a vyzvat je, aby vyšetřily a ověřily předmětná tvrzení. Napadený dopis však dle Soudu žádnou žádost o vyšetřování a ověření v něm uvedených tvrzení neobsahoval.

Pokud jde o důsledky sporných tvrzení, dle názoru Soudu zobrazily M. S. v negativním světle a byly způsobilé ji vylíčit jako osobu, která je ve svých názorech na muslimy a etnické Bosňáky neuctivá a opovržlivá. Skutečnost, že předmětná tvrzení byla předložena omezenému počtu státních úředníků prostřednictvím soukromé korespondence, dle Soudu neodstranila případný škodlivý dopad na kariérní vyhlídky M. S. jako státní zaměstnankyně a na její profesní pověst novinářky. Bez ohledu na to, jak se dopis dostal do médií, bylo zřejmé, že jeho zveřejnění otevřelo možnost veřejné diskuse a poškodilo důstojnost M. S. a její profesní pověst.

d) Pravdivost zveřejněných informací

Pravdivost předmětných tvrzení byla dle Soudu klíčovým kritériem při vyvažování proti sobě stojících zájmů. Podobně jako tisk byli stěžovatelé vázáni požadavkem ověřit pravdivost předložených tvrzení mimo jiné proto, že tento požadavek je zcela nepostradatelnou součástí tzv. Kodexu etiky a chování organizací neziskového sektoru vydaného Světovou asociací nevládních organizací (WANGO). Stěžovatelé však informace, které uvedli do dopisu, nijak neověřovali, ačkoli by to v praxi nebylo nijak obtížné. Přitom čím závažnější obvinění je vznášeno, tím větší je povinnost tvrzené skutečnosti ověřovat. Stěžovatelé též nedali M. S. možnost předmětné informace nijak komentovat, ačkoli tak bez obtíží mohli učinit.

Soud proto neshledal žádný důvod, proč by se měl od závěrů vnitrostátních soudů odklonit, a konstatoval, že stěžovatelé neprokázali pravdivost svých tvrzení, o kterých věděli nebo měli vědět, že nejsou pravdivá, a dospěl tak k závěru, že stěžovatelé neměli dostatečný skutkový základ pro svá tvrzení obsažená v dopise.

e) Závažnost sankce

Výše náhrady nemajetkové újmy, která byla vnitrostátními soudy stanovena, nebyla dle Soudu sama o sobě nepřiměřená.

S ohledem na výše uvedené Soud neshledal žádné silné důvody, proč by se měl odchýlit od závěrů vnitrostátních soudů a nahradit jimi provedené vyvážení předmětných zájmů. Rozhodl tedy, že namítaný zásah byl podložen relevantními a dostatečnými důvody, orgány žalovaného státu dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy a jednaly v rámci jim ponechaného prostoru pro uvážení. K porušení článku 10 Úmluvy proto nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

Ve společném nesouhlasném stanovisku soudci Sajó a Mits a soudkyně Karakaş a Motoc uvedli, že jednání stěžovatelů jako kvazi-whistleblowerů a nahlášení údajného závadného chování státní zaměstnankyně zmíněným představitelům v soukromém dopisu vyžaduje subjektivní a shovívavý přístup. Tuto věc nelze rozhodovat na základě obecných zásad platných v oblasti svobody tisku a stěžovatelé nemohou nést odpovědnost za zveřejnění informací od neznámých osob. Dle jejich názoru proto došlo k porušení práva stěžovatelů na svobodu projevu.

Soudce Vehabović ve svém nesouhlasném stanovisku především zdůraznil, že odesílatel soukromého dopisu nemůže být zodpovědný za pomluvu, pokud je tento dopis třetí stranou zveřejněn v médiích bez jakéhokoli zapojení jeho odesílatele, a to i tehdy, když obsahuje zcela nepravdivá tvrzení.

V posledním nesouhlasném stanovisku pak dle soudce Kūrise většina viní stěžovatele za pouhé „otevření možnosti“ veřejné diskuse a zhoršení důstojnosti a profesní pověsti M. S. Taková judikatura nemůže být dle názoru soudce nazývána spravedlivým právem. K tomu navíc dodává, že všechny nejasné skutkové okolnosti byly bez jediné výjimky vykládány v neprospěch stěžovatelů.