JÓHANNESSON A OSTATNÍ proti Islandu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (první sekce)

Číslo stížností: 22007/11

Datum: 18. 5. 2017

Složení senátu: L.-A. Sicilianos, předseda senátu (Řecko), K. Pardalos (San Marino), A. Pejchal (Česká republika), A. Harutyunyan (Arménie), T. Eicke (Spojené království), J. Ilievski (Makedonie), O. M. Arnardóttir, soudkyně ad hoc (Island).

[§ 1. – 8. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

9. První stěžovatel, pan Jon Ásgeir Jóhannesson, se narodil v roce 1968 a žije v Londýně. Druhý stěžovatel, pan Tryggvi Jónsson, se narodil v roce 1955 a žije v Reykjavíku. Třetím stěžovatelem, Fjárfestingafélagiđ Gaumur, byla v době podání stížnosti soukromá společnost s ručením omezením se sídlem na Islandu.

A. Daňové řízení

10. Dne 17. 11. 2003 ředitelství daňového vyšetřování (Directorate of Tax Investigation, Sjattrannsóknarstjóri ríkisins) zahájilo audit daňových přiznání stěžovatelů a jejich účetnictví. Řízení týkající se prvního stěžovatele bylo uzavřeno zprávou vydanou dne 27. 10. 2004. Na základě zprávy finanční ředitelství (Directorate of Internal Revenue, Ríkisskattstjótir) dne 30. 12. 2004 rozhodlo, že první stěžovatel nepřiznal významné plnění přijaté v srpnu 1998. Z toho důvodu upravilo přiznaný kapitálový příjem ve stěžovatelově daňovém přiznání za rok 1999 směrem nahoru a následně přehodnotilo jeho daňovou povinnost a vyměřilo 25% doplatek. V rozhodnutí ze dne 30. 12. 2005 následně shledalo, že stěžovatel nepřiznal významná plnění přijatá v letech 1999 až 2002, příspěvky na auto z let 2000 až 2002, další plnění (příspěvky na životní pojištění) a zisk z prodeje akcií ve společnosti Baugur Group. Přehodnotilo stěžovatelovu daňovou povinnost pro roky 1999 až 2002 a vyměřilo 25% doplatek.

11. Řízení týkající se druhého stěžovatele bylo uzavřeno zprávou ze dne 24. 11. 2004. Na základě této zprávy finanční ředitelství dne 29. 12. 2005 rozhodlo, že stěžovatel nepřiznal významné příjmy z let 1999 až 2002. Rovněž shledalo, že společnost Baugur Group stěžovateli v letech 1999 až 2002 platila životní pojištění, avšak stěžovatel je nepřiznal jako zdanitelné příjmy. Přehodnotilo tudíž jeho daňovou povinnost pro předmětné období a vyměřilo 25% doplatek.

12. Řízení týkající se třetího stěžovatele bylo uzavřeno zprávou ze dne 29. 7. 2004. Na jejím základě finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 30. 12. 2004 přehodnotilo stěžovatelovu daňovou povinnost za období 1998 až 2002. Jmenovitě shledalo, že třetí stěžovatel nepřiznal plnění (např. automobily a bydlení) ve prospěch prvního stěžovatele a dalších zaměstnanců, a neodvedl povinné srážky za tyto platby do státního rozpočtu. Shledalo rovněž, že zisky a ztráty z prodeje akcií ve společnosti Baugur Group nebyly přiznány pravdivě a že výdaje z let 2000 až 2002 byly nadsazeny. Přehodnotilo proto stěžovatelovu daňovou povinnost za období let 1998 až 2002 a vyměřilo 25% doplatek a další doplatek ve výši 10 % za opomenutí odvést povinné platby do státního rozpočtu.

13. V návaznosti na odvolání stěžovatelů odvolací orgán (Internal Revenue Board, Yfirskattanefnd) rozhodnutími ze dne 29. 8. 2007 (ve vztahu k druhému stěžovateli), potažmo ze dne 26. 9. 2007 (ve vztahu k prvnímu a třetímu stěžovateli) vyměření doplatků v rozhodné části potvrdil.

14. Stěžovatelé se ve věci uvedených rozhodnutí neobrátili na soud a rozhodnutí tak nabyla právní moci o šest měsíců později, v únoru a březnu 2008, po uplynutí lhůty na odvolání.

B. Trestní řízení

15. Dne 12. 11. 2004 ředitel daňových vyšetřování podal oznámení národnímu policejnímu komisaři (National Police Commissioner, Ríkislögreglustjóri) a jeho útvaru pro vyšetřování a stíhání hospodářských trestných činů a přečinů na životním prostředí, a postoupil jim své zprávy ve věcech stěžovatelů, jakož i dokumenty shromážděné během vyšetřování. V srpnu 2005 byli stěžovatelé a další svědci poprvé vyslechnuti policií. Podle žalované vlády tehdy stěžovatelé byli informováni o svém postavení podezřelých v trestním řízení. Dne 18. 12. 2008 národní policejní komisař obvinil stěžovatele ze závažných daňových trestných činů. První stěžovatel byl mj. obviněn z podhodnocení svých příjmů v daňových přiznáních v letech 1999 až 2003. To zahrnovalo nepřiznání významných plnění přijatých mezi lety 1998 a 2002, příspěvků na auto za roky 2000 až 2002, další příjmy (životní pojištění) a zisk z prodeje akcií ve společnosti Baugur Group. Druhý stěžovatel byl obviněn z podhodnocení svých příjmů v daňových přiznáních v letech 1999 až 2003 z důvodu nepřiznání významných plnění v letech 1998 až 2002 a nepřiznání placení životního pojištění společností Baugur Group. Třetí stěžovatel a jeho statutární zástupce KJ byli obviněni z nepřiznání platů a příspěvků na auto prvnímu stěžovateli a dalším zaměstnancům, neodvedení daně z těchto plnění do státního rozpočtu, z nesprávného přiznání zisku a ztrát v souvislosti s prodejem akcií společnosti Baugur Group a z nadhodnocení nákladů a ztrát.

16. Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2010 Okresní soud v Reykjavíku (Herađsdómur Reykjavíkur) shledal, že trestné činy, z kterých byli stěžovatelé obviněni a obžalováni, byly založeny na stejných skutkových okolnostech jako výše uvedená rozhodnutí finanční správy. Dále shledal, že řízení o daňových doplatcích zahrnovalo rozhodnutí o „trestním obvinění“ ve smyslu čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy. Vycházeje zejména z tohoto ustanovení a z rozsudku velkého senátu Soudu ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku okresní soud proto tyto části obžaloby zamítl, neboť se týkaly skutků, za které byli stěžovatelé již souzeni a potrestáni rozhodnutími finančního ředitelství ze dne 30. 12. 2004, respektive ze dne 29. 12. 2005, potvrzených odvolacím orgánem v rozhodnutích ze dne 29. 8., respektive 26. 9. 2007.

17. Národní policejní komisař podal dovolání k Nejvyššímu soudu (Haestiréttur Íslands), jenž rozsudkem ze dne 22. 9. 2010 rozhodnutí okresního soudu, kterému nařídil přezkoumat skutkové okolnosti případu, zrušil. Odkázal při tom na § 2 zákona o Evropské úmluvě o lidských právech (Lög um mannréttindasáttmála Evrópu, č. 62/1994), kde zákonodárce potvrdil platnost dualismu národního a mezinárodního práva ve vztahu k rozhodnutím institucí zřízených Úmluvou. Konstatoval, že soudy by měly při výkladu Úmluvy vycházet z rozhodnutí Soudu, ale že dualismus k plnění závazků státu podle Úmluvy vyžaduje, aby zákonodárce přijal nezbytné změny ve vnitrostátním právu. Vnitrostátní právo umožňovalo stávající systém, kdy daňové trestné činy mohly být projednávány ve dvou oddělených řízeních, jednom o doplatcích a druhém o trestu, a to i v situaci, kdy řízení byla založena na stejných nebo v podstatě stejných skutkových okolnostech. Podle Nejvyššího soudu judikatura Soudu nebyla v tomto směru určitá, což vedlo k nejasnostem ohledně rozsahu a obsahu čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě. Ve světle uvedeného Nejvyšší soud shledal, že vnitrostátní soudy nemohly rozhodnout, že stávající systém daňových doplatků a následného trestního řízení představoval porušení Úmluvy.

18. Rozsudkem ze dne 9. 12. 2001 okresní soud rozhodl, že první a druhý stěžovatel se dopustili hrubé nedbalosti, což stačilo pro vznik trestní odpovědnosti podle příslušných ustanovení daňového zákona, a všichni tři stěžovatelé byli usvědčeni v některých bodech obžaloby. Okresní soud nicméně rozhodl odložit výrok o trestu o jeden rok s odkazem na nepřiměřenou délku řízení a fakt, že finanční správa stěžovatelům vyměřila 25% daňový doplatek.

19. První a druhý stěžovatel, stejně jako KJ a státní zástupce, se proti rozsudku okresního soudu odvolali. Třetí stěžovatel neuplatnil žádný opravný prostředek.

20. Dne 7. 2. 2013 Nejvyšší soud ve většině potvrdil odsouzení prvního a druhého stěžovatele. Kromě toho odsoudil prvního stěžovatele ve dvou dalších bodech, ve kterých byl okresním soudem osvobozen. Zrušil předchozí podmíněné tresty (tři měsíce odnětí svobody u prvního stěžovatele a 12 měsíců odnětí svobody u druhého stěžovatele, oba odložené o dva roky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008) a uložil souhrnný trest. První stěžovatel byl odsouzen k odnětí svobody v délce 12 měsíců, podmínečně odloženém na dva roky, a k pokutě 62 000 000 islandských korun (ISK, cca 360 000 eur podle směnného kursu platného v únoru 2013). Druhý stěžovatel byl odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody s dvouletou podmínkou a k zaplacení pokuty ve výši 32 000 000 ISK (cca 186 000 eur). Při rozhodování o výši trestů odnětí svobody Nejvyšší soud zohlednil nepřiměřenou délku řízení s poznámkou, že k prodlení nedošlo vinou stěžovatelů, a proto rozhodl o odložení trestů. Při rozhodování o výši pokut soud zohlednil vyměřené daňové doplatky, bez uvedení případných výpočtů, a nepřiměřenou délku řízení.

[§ 21. – 26. II. Relevantní vnitrostátní předpisy a judikatura]

K tvrzenému porušení čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě

27. Stěžovatelé namítají, že uložením daňových doplatků a následným trestním stíháním a odsouzením za závažné daňové trestné činy byli dvakrát stíháni a potrestáni za stejný čin. Argumentují, že obě řízení byla založena na stejných skutkových okolnostech. Odkazují na čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě, jehož relevantní část zní:

„1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově zjištěné skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.“

28. Žalovaná vláda toto tvrzení rozporuje.

[§ 29. – 30. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. Argumenty stran

1. Stěžovatelé

31. Zaprvé, stěžovatelé namítají, že podle judikatury Soudu vyměření daňových doplatků představovalo ve své podstatě uložení trestu a spadalo do působnosti čl. 6 a 7 a tudíž také čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě (s odkazy na rozhodnutí ve věci Ponsetti a Chesnel proti Francii, rozsudek ve věci Janosevic proti Švédsku a rozhodnutí ve věcech Rosenquist proti Švédsku a Carlberg proti Švédsku). Švédská rozhodnutí, na něž odkazovali, byla pro projednávanou stížnost mimořádně relevantní, neboť systémy daňových doplatků ve Švédsku a na Islandu byly srovnatelné co do jejich trestněprávní povahy. Dále stěžovatelé odkázali na rozsudek ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku, ve kterém Soud potvrdil, že pojem „trestní řízení“ v čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě by měl být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se na koncepty „trestního obvinění“ a „trestu“ v člá. 6 a 7 Úmluvy, zejména tzv. Engelových kritérií (tj. vnitrostátní klasifikace, povaha trestného činu a míra závažnosti trestu – viz rozsudek ve věci Engel a další proti Nizozemsku).

32. Za použití těchto kritérií na skutkové okolnosti projednávané věci stěžovatelé namítají, že doplatky jim vyměřené svou povahou sloužily trestněprávnímu účelu odstrašení daňových poplatníků od porušování zákonné povinnosti pravdivě přiznat zdanitelné příjmy a další relevantní informace. V tomto kontextu také připomněli, že podle vnitrostátního práva tyto doplatky byly následně odečteny od trestněprávních sankcí. Stěžovatelé zdůrazňují, že takový systém neskýtal ochranu proti dalšímu stíhání nebo další odpovědnosti v novém řízení po vydání konečného rozhodnutí.

33. Ve vztahu k závažnosti opatření stěžovatelé namítají, že 25% doplatek jim vyměřený byl maximálním možným trestem podle příslušného vnitrostátního práva. Rovnal se 45 558 248 ISK (cca 530 000 eur podle směnného kurzu platného k srpnu až září 2017) pro prvního stěžovatele a 1 314 781 ISK (cca 15 000 eur) pro druhého stěžovatele.

34. Stěžovatelé navíc namítají, že trestné činy, za které byli stíháni, byly tytéž jako ty, které byly základem pro vyměření daňového doplatku (idem prvek v zásadě ne bis in idem). Odkazujíce opět na věc Sergey Zolotukhin proti Rusku stěžovatelé namítají, že čl. 4 protokolu č. 7 zakazuje stíhání za druhý trestný čin, „pokud vychází ze stejných skutkových okolností nebo okolností, které jsou stejné ve své podstatě“ (§ 82). V projednávané věci ani vnitrostátní soudy, ani státní zastupitelství nerozporovaly tvrzení stěžovatelů, že obžaloba v trestním řízení byla založena na stejných skutečnostech jako daňové doplatky.

35. Konečně stěžovatelé vyzdvihují, že policejní vyšetřování bylo zahájeno dne 16. 12. 2006. Tvrdí, že při srovnání skutkových okolností projednávaného případu bylo jasné, že předmětná dvě řízení – správní a trestní – nebyla vedena souběžně ani nebyla spojena, na rozdíl od rozsudku ve věci A. a B. proti Norsku.

2. Vláda

36. Vláda nerozporuje, že vyměření 25% daňového doplatku podle § 108 zákona o dani z příjmu představovalo trest ve smyslu čl. 4 protokolu č. 7 a že tudíž řízení před finanční správou bylo ve své povaze řízením trestním.

37. K otázce, zda byli stěžovatelé stíháni nebo trestáni dvakrát za stejný trestný čin, vláda uznává, že daňové řízení na straně jedné a trestní řízení na straně druhé vycházela ze stejných skutečností. Argumentuje nicméně, že výklad Soudu ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku – totiž že idem prvek v čl. 4 protokolu č. 7 zakazuje stíhání druhého „trestného činu“, pokud vychází z identických skutečností nebo skutečností v jejich podstatě stejných – nelze v projednávaném případě aplikovat s ohledem na zvláštní povahu daňových případů, neboť by to vedlo k mimořádně nepřiměřeným závěrům. Okolnosti a podrobnosti případu jsou velmi odlišné od věci Sergey Zolotukhin a tudíž nesrovnatelné.

38. Vláda namítá, že daňové doplatky byly vyměřeny na objektivním základě a že podmínky pro jejich uložení byly naplněny, pokud daňové přiznání nebylo podáno v požadované lhůtě nebo pokud v nich byly nedostatky či nesprávná tvrzení, bez ohledu na zavinění daňového poplatníka. Primárním účelem doplatků bylo totiž zajistit, aby finanční správa obdržela odpovídající, správné a včasné informace tak, aby mohla účelně a účinně regulovat výběr daní. Je proto třeba, aby existovala účinná a okamžitě uplatnitelná sankce. Trestní řízení by trvalo dlouho a snížilo by odstrašující účinek ve vztahu k porušením daňových předpisů, pokud by sankce byly uplatnitelné pouze po skončení trestního řízení. Finanční správa navíc nezaujala žádné stanovisko k trestní povaze jednání stěžovatelů; k tomu sloužila jiná ustanovení zákona o dani z příjmu a další zákony související s daňovým řízením, které jsou blíže trestním sankcím a které vyžadují úmysl nebo hrubou nedbalost. Doplatky vyměřené stěžovatelům navíc byly odečteny od pokut uložených Nejvyšším soudem v trestním řízení.

39. Islandské právní předpisy týkající se nezaplacených daní a daňových doplatků na straně jedné a trestní odpovědnosti na straně druhé se zásadně liší. Vláda odkazuje na věci Ponsetti a Chesnel a Rosenquist a namítá, že ustanovení relevantní pro projednávanou věc se liší v jejich účelu a neobnáší stejné základní prvky. Předmětné přečiny tudíž nebyly totožné ve smyslu čl. 4 protokolu č. 7.

40. Islandský systém je navíc plně transparentní, zajišťuje harmonizované vymáhání a je účinný. Stěžovatelé tudíž nemohli legitimně očekávat, že nebudou obžalováni z trestného jednání poté, co jim byly vyměřeny daňové doplatky. Situace v projednávané věci se proto liší od situace v případě Sergey Zolotukhin a výklad Soudu v tom případě není na tuto věc po-užitelný. V tomto kontextu vláda také odkazuje na zásadu subsidiarity, ze které vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou k posouzení některých postupů v lepší pozici než mezinárodní tribunály, což se určitě vztahuje na opatření přijímaná státy při vytváření účinných daňových systémů.

41. V každém případě vláda trvá na tom, že stěžovatelé nebyli vystaveni novému nebo opakovanému řízení ve smyslu čl. 4 protokolu č. 7. S odkazem na rozhodnutí ve věci R. T. proti Švýcarsku a rozhodnutí ve věci Nilsson proti Švédsku tvrdí, že uvedené ustanovení nezakazuje souběžná řízení. V projednávaném případě daňové řízení a trestní řízení začala téměř ve stejný okamžik, neboť vyšetřování daňového ředitelství bylo uzavřeno dne 27. 10. 2004 a věc byla oznámena oddělení hospodářské kriminality národního policejního komisaře dne 12. 12. 2004. Trestní řízení začalo téhož dne, přičemž trestní vyšetřování probíhalo po celou dobu daňového řízení. V srpnu 2006 byli stěžovatelé informováni, že jsou podezřelí v trestním řízení a obviněni byli dne 18. 12. 2008. Vláda tvrdí, že podání obvinění až poté, co rozhodnutí o daňových poplatcích nabyla právní moci, je v tomto směru irelevantní, neboť vyšetřování začalo již o několik let dříve. Jestliže, jako v tomto případě, trestní řízení začne mnohem dříve, než je vydáno konečné rozhodnutí finančního úřadu, stěžovatelé nemohou mít legitimní očekávání, že trestní řízení bude zastaveno. Obě řízení byla navíc úzce spojena ve své podstatě, neboť vycházela ze stejných skutečností. Byla tak částí integrovaného dvojitého procesu.

42. V doplnění vláda tvrdí, že skutkové okolnosti případu se podobají věci A a B proti Norsku. Správní a trestní řízení byla propojena, neboť byla obě založena na faktech v příslušných konečných zprávách z daňového vyšetřování.

B. Posouzení Soudem

1. K trestněprávní povaze vyměření daňových doplatků

43. Ve srovnatelných případech týkajících se daňových doplatků Soud na základě Engelových kritérií rozhodl, že předmětná řízení byla svou povahou „trestní“ nejen pro účely čl. 6 Úmluvy, ale také pro účely čl. 4 protokolu č. 7 (viz A a B proti Norsku, cit. výše, § 107, 136 a 138).

44. S vědomím, že mezi stranami v tomto není sporu, Soud shledává, že obě řízení v projednávaném případě se týkala „trestní“ věci ve smyslu čl. 4 protokolu č. 7.

2. Zda byly trestné činy, za které byli stěžovatelé stíháni a odsouzeni, stejné jako ty, za které byly vyměřeny daňové doplatky (idem)

45. Pojem „stejný trestný čin“ – prvek idem v zásadě ne bis in idem v čl. 4 protokolu č. 7 – má být chápán jako zakazující stíhání nebo odsouzení za druhý „trestný čin“ do té míry, v jaké vychází ze stejných skutečností nebo skutečností v jejich podstatě stejných (viz Sergey Zolotukhin, cit. výše, § 78–84).

46. V trestním řízení v projednávané věci byli stěžovatelé obžalováni a odsouzeni za závažné daňové trestné činy. Obě strany namítají, a vnitrostátní soudy shledaly, že skutkové okolnosti zakládající obžalobu a odsouzení byly stejné nebo ve své podstatě stejné jako ty vedoucí k vyměření daňových doplatků.

47. Soud se stranami souhlasí. Odsouzení stěžovatelů a vyměření daňových doplatků byla založena na stejném nepřiznání příjmů. Daňové řízení a trestní řízení se navíc týkala stejného období a v zásadě stejné výše daňového úniku. Prvek idem zásady ne bis in idem je tudíž přítomen.

3. Ke konečnosti rozhodnutí

48. Než rozhodne, zda se jednalo o duplicitu řízení (bis), v některých případech Soud nejdříve posoudí zda, a pokud ano, kdy lze mluvit o „konečnosti“ rozhodnutí v rámci jednoho řízení (která by mohla bránit pokračovaní jiného). Otázka, zda je rozhodnutí konečné či nikoli, však postrádá relevanci, pokud neexistuje opravdová duplicita řízení, ale spíše kombinace řízení považovaných za jednotný celek. V projednávaném případě Soud neshledává potřebným určit, zda a kdy první řízení – daňové – „skončilo“, neboť tato okolnost neovlivňuje hodnocení vztahu mezi nimi níže (viz A a B proti Norsku, cit. výše, § 126 a 142).

4. K duplicitě řízení (bis)

49. V nedávném rozsudku velkého senátu ve věci A a B proti Norsku (cit. výše), Soud konstatoval (§ 130):

„Na základě předchozího přezkumu judikatury Soudu je evidentní, že ve vztahu k otázkám podléhajícím trestnímu i správnímu právu je nejjistějším způsobem zajištění souladu s čl. 4 protokolu č. 7 ustavení, v náležitém okamžiku, jednotného řízení umožňujícího spojení paralelních směrů právní úpravy, aby rozdílné potřeby společnosti mohly být při reakci na porušení zákona uspokojeny v rámci jednotného procesu. Jak je nicméně vysvětleno výše (viz zejm. § 111 a § 117–120), čl. 4 protokolu č. 7 nevylučuje vedení dvojího řízení až do jejich konce, za předpokladu splnění určitých podmínek. Aby Soud neshledal duplicitu stíhání nebo trestu (bis), kterou zakazuje čl. 4 protokolu č. 7, musí žalované vlády zejména přesvědčivě prokázat, že obě řízení byla „dostatečně úzce spojena v podstatě a v čase“. Jinými slovy musí být ukázáno, že byla zkombinována jednotným způsobem, aby tvořila soudržný celek. To obnáší nejen, že sledovaný účel a prostředky použité k jeho dosažení mají být v podstatě komplementární a spojené v čase, ale také, že možné důsledky právního postupu ve vztahu k jednání musí být přiměřené a pro dotčené osoby předvídatelné.“

Soud vyjádřil, co by mělo být vzato v potaz při hodnocení spojení dvojího správního a trestního řízení v podstatě a v čase. Ve vztahu k věcnému spojení Soud konstatoval (§ 132–133):

„Materiální faktory určení, zda existuje dostatečně úzké věcné spojení, zahrnují, zda:

– rozdílná řízení sledují komplementární cíle a tak řeší, nikoli pouze in abstracto, ale také in concreto, rozdílné aspekty předmětného společensky závadného chování;

– dualita předmětných řízení je předvídatelným důsledkem, právním i praktickým, stejného chování (idem)

– jsou příslušná řízení vedena způsobem, který v maximální míře zamezí duplicitě ve sběru a v hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající interakce mezi jednotlivými odpovědnými orgány, aby skutkové okolnosti zjištěné v jednom řízení byly využity také v druhém; a

– především trest uložený v řízení, které skončilo jako první, je vzat v potaz v řízení, které skončilo řízení poslední, aby se předešlo tomu, že dotčený jednotlivec ponese nadměrné břemeno, což je riziko minimalizované, pokud je k dispozici kompenzační mechanismus, který zajistí, že celkový úhrn uložených trestů je přiměřený.

V tomto ohledu je užitečné vzít v potaz způsob aplikace čl. 6 Úmluvy na druh zde projednávaného případu (viz Jussila proti Finsku):

„Je zjevné, že existují trestní případy, které s sebou nenesou významné stigma. „Trestní obvinění“ jsou jasně různé závažnosti. Autonomní výklad pojmu „trestní obvinění“, který orgány Úmluvy uplatňují použitím Engelových kritérií, navíc podpírá postupné rozšiřování trestní povahy na případy, které přísně vzato do tradičních kategorií trestního práva nezapadají, např. správní tresty … kárná řízení ve vězeňství … celní právo … soutěžní právo … a tresty ukládané soudy ve finančních věcech … Daňové poplatky se od jádra trestního práva liší, trestněprávní záruky se nutně nepo-užijí v plném rozsahu …

Výše uvedené zdůvodnění odráží úvahy relevantní pro rozhodování, zda čl. 4 protokolu č. 7 byl dodržen v případech týkajících se dvojích správních a trestních řízení. Soud navíc při mnoha příležitostech rozhodl, že Úmluva musí být vykládána jako celek a vykládána způsobem, který přispěje k vnitřní soudržnosti a harmonii jejích jednotlivých ustanovení …

Rozsah, v jakém správní řízení nese znaky řádného trestního řízení, je důležitým faktorem. Kombinovaná řízení pravděpodobněji naplní kritéria komplementarity a soudržnosti, pokud sankce ukládané v řízení, které není formálně klasifikováno jako „trestní“, jsou specifické pro předmětné jednání a tak se liší od „jádra trestního práva“ (jazykem rozsudku Jussila cit. výše). Doplňující faktor, jímž je absence závažného stigmatu u takového řízení, zmenšuje pravděpodobnost, že kombinace řízení bude pro obviněnou osobu představovat nepřiměřené břímě. Naopak fakt, že správní řízení nese stigmatizační znaky podobající se znakům trestního řízení zvyšuje riziko, že společenské cíle sledované v sankcionování jednání v rozdílných řízeních budou duplikovány (bis) spíše než doplňovány. Výsledek případů zmíněných v § 129 výše může být vnímán jako ilustrace zhmotnění takového rizika.“

Ve vztahu k časové spojitosti mezi oběma řízeními Soud poznamenal (§ 134):

„… [K]de je věcná spojitost dostatečně silná, požadavek časové spojitosti tak či onak přetrvává a musí být naplněn. To však neznamená, že obě řízení musí být vedena simultánně od začátku do konce. Mělo by být ponecháno na státech, zda povedou řízení postupně v případech, kdy je to vedeno zájmy účinnosti a řádného výkonu spravedlnosti, jsou sledovány rozdílné společenské účely a není nepřiměřeně zaujaté proti stěžovateli … časová spojitost nicméně musí být vždy přítomna. Musí tak být vždy dostatečně úzká, aby jednotlivce ochránila před nejistotou a prodlevami a před prodlužováním řízení … i tehdy, kdy příslušný vnitrostátní systém upravuje „integrované“ schéma oddělující správní a trestní prvky. Čím slabší časová spojitost, tím je větší břemeno na státu, aby vysvětlil a odůvodnil každou prodlevu, která může být přičitatelná jeho způsobu vedení řízení.“

50. V projednávané věci ředitelství daňového vyšetřování zahájilo daňový audit stěžovatelů dne 17. 11. 2003. Ten byl zakončen zprávami ze dne 27. 10. 2004 (ve vztahu k prvnímu stěžovateli), resp. 24. 11. 2005 (ve vztahu k druhému stěžovateli) – viz § 9–10 výše. Dne 12. 11. 2004 ředitelství oznámilo věc policii za účelem trestního vyšetřování. Ředitelství dále postoupilo policii své zprávy a dokumenty shromážděné během daňového auditu. V srpnu 2006 policie vyslechla stěžovatele a další svědky poprvé a prokazatelně stěžovatele informovala, že jsou podezřelými v trestním vyšetřování (viz § 14 výše). Rozhodnutí odvolacího panelu v daňových řízeních byla vydána dne 29. 8. 2007 (ve vztahu k druhému stěžovateli), resp. 26. 9. 2007 (ve vztahu k prvnímu stěžovateli) a nabyly právní moci o šest měsíců později (viz § 13 výše). Dne 18. 12. 2008, zhruba dva roky a čtyři měsíce poté, co stěžovatelé byli informováni o trestním vyšetřování a jejich postavení podezřelých, a zhruba devět měsíců poté, co rozhodnutí v daňovém řízení nabyla právní moci, byli obviněni v trestním řízení. Rozsudkem ze dne 9. 12. 2011 okresní soud odsoudil stěžovatele za závažné daňové trestné činy. Dne 7. 2 2013 Nejvyšší soud ve většině potvrdil odsouzení stěžovatelů a odsoudil prvního stěžovatele v dalších dvou bodech obžaloby, ve kterých jej okresní soud osvobodil. Celkově tak obě řízení, od začátku daňového vyšetřování po konečný rozsudek Nejvyššího soudu, trvala téměř devět let a tři měsíce a to, jak poznamenal Nejvyšší soud, bez přispění stěžovatelů.

51. Při posouzení věcné spojitosti mezi daňovým a trestním řízením v projednávaném případě – stejně jako jednotlivých sankcí uložených stěžovatelům – Soud zkraje připouští, že řízení sledovala komplementární cíle, když postihla opomenutí daňových poplatníků splnit právní povinnosti týkající se daňových přiznání. Důsledky chování stěžovatelů navíc byly předvídatelné: jak vyměření daňových doplatků, tak obžaloba a odsouzení za daňové přečiny tvoří součást postupů a sankcí podle islandského práva v případě neposkytnutí odpovídajících informací v daňovém přiznání.

52. Nejvyšší soud odsoudil stěžovatele k podmíněným trestům 12 a 18 měsíců odnětí svobody, které zahrnovaly dříve odložené tresty za odlišné trestné činy (viz § 19 výše) a nařídil jim zaplatit pokutu. Při stanovení výše pokut soud zohlednil nadměrnou délku řízení a daňové doplatky, které již byly stěžovatelům vyměřeny, i když neposkytl další podrobnosti ke způsobu výpočtu. V rozhodování o trestu odnětí svobody soud uvážil pouze nadměrnou délku řízení. Soud nicméně konstatuje, že vzhledem k tomu, že daňové doplatky byly odečteny od pokut, tresty již uložené v daňovém řízení byly při sankcionování v trestním řízení zohledněny dostatečně.

53. Jak je uvedeno výše (viz § 14), policie vedoucí trestní vyšetřování měla přístup ke zprávám ředitelství daňového vyšetřování a k dokumentům shromážděným během daňového auditu. Policie nicméně vedla své vlastní nezávislé vyšetřování, které vyústilo v odsouzení stěžovatelů Nejvyšším soudem více než osm let od postoupení věci ředitelstvím policii. Jednání stěžovatelů a jejich odpovědnost podle různých ustanovení daňového a trestního práva byly tak zkoumány rozdílnými orgány a soudy v řízeních ve své podstatě na sobě nezávislých.

54. Ve vztahu k časové spojitosti mezi oběma řízeními Soud opakuje, že celková jejich délka byla zhruba devět let a tři měsíce. Během této doby řízení fakticky postupovala paralelně mezi srpnem 2006, kdy byly provedeny první policejní výslechy, a 29. 8. 2007 (v případě druhého stěžovatele), resp. 26. 9. 2007 (v případě prvního stěžovatele), kdy finanční správa vydala svá rozhodnutí o odvoláních stěžovatelů, potvrzujíc svá rozhodnutí o vyměření daňových doplatků. Řízení tak byla vedena paralelně pouze něco málo přes rok. Stěžovatelé byli navíc obžalováni dne 18. 12. 2008, 15 a 16 měsíců po zmíněném daňovém rozhodnutí a devět, resp. 10 měsíců po jejich právní moci. Trestní řízení pak pokračovala sama po několik let: okresní soud odsoudil stěžovatele dne 9. 11. 2011, více než čtyři roky od rozhodnutí odvolacího panelu, přičemž rozsudek Nejvyššího soudu byl vynesen o další více než rok později, dne 7. 2. 2013. To opět kontrastuje s případem A a B proti Norsku (cit. výše), kde celková délka řízení proti oběma stěžovatelům byla zhruba pět let a trestní řízení pokračovalo po méně než dva roky po právní moci daňových rozhodnutí a kde propojení obou řízení bylo evidentní díky faktu, že stěžovatelé byli obžalováni předtím, než daňové orgány vydaly rozhodnutí o novém vyměření daní, a okresní soud je odsoudil pouhé měsíce po těchto daňových rozhodnutích. V projednávaném případě vláda dále nevysvětlila a nezdůvodnila prodlevu, ke které došlo ve vnitrostátních řízeních a která, jak Nejvyšší soud konstatoval, nebyla vinou stěžovatelů (viz A a B, cit. výše, § 134).

55. S ohledem na výše uvedené okolnosti, zejména omezený překryv v čase a zásadně nezávislé shromažďování a hodnocení důkazního materiálu Soud nemůže konstatovat dostatečně blízkou spojitost věcnou a časovou mezi daňovým a trestním řízením, aby byly v souladu s bis kritériem čl. 4 protokolu č. 7.

56. Stěžovatelé tudíž utrpěli nepřiměřenou újmu jako výsledek stíhání a potrestání za stejné nebo v podstatě stejné jednání rozdílnými orgány ve dvou rozdílných řízeních, která postrádala požadovanou spojitost.

Z těchto důvodů došlo k porušení čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě.

[§ 57. – 65. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodu Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. část stížnosti je přijatelná;

2. čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.