SIMEONOVI proti Bulharsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 12. května 2017 ve věci č. 21980/04 – Simeonovi proti Bulharsku

Velký senát Soudu dospěl k jednomyslnému závěru, že materiální podmínky ve vězeňských zařízeních, do nichž byl stěžovatel umístěn za účelem výkonu doživotního trestu, spolu s přísným vězeňským režimem a délkou období, v němž byl vystaven těmto podmínkám, dosáhly intenzity nelidského či ponižujícího zacházení zakázaného článkem 3 Úmluvy. Velký senát naopak dvanácti hlasy proti pěti rozhodl, že odepření přístupu k obhájci v prvních třech dnech po zadržení, kdy nebyly činěny žádné úkony trestního řízení, nebylo na újmu celkové spravedlnosti řízení, a proto k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy nedošlo.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v roce 1999 zadržen a vzat do vazby v souvislosti s podezřením ze spáchání trestných činů ozbrojené loupeže a dvojnásobné vraždy, jichž se měl dopustit společně s A.S. při přepadení pobočky směnárny. Během prvních tří dnů zbavení osobní svobody byl stěžovateli odepřen přístup k právní pomoci. Žádný z dokumentů, které byly v tomto období vydány, neobsahoval poučení o právech stěžovatele ani jeho vlastnoruční podpis. Stěžovatel nicméně tvrdil, že se opakovaně domáhal kontaktu s advokátem, přičemž měl být v jeho nepřítomnosti několikrát vyslýchán. O těchto výsleších nebyla nicméně ve spise žádná zmínka. Všechny ve spise založené důkazy byly obstarány až později. Teprve po třech dnech byl stěžovateli přidělen obhájce ex offo, načež podepsal prohlášení, že byl v přítomnosti právního zástupce seznámen se svými právy a že využívá práva nevypovídat. V rámci vnitrostátního řízení byl stěžovatel shledán vinným z výše uvedených trestných činů a odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Po dobu řízení, tj. v období od října 1999 do ledna 2000 a znovu od března do dubna 2000 byl stěžovatel držen ve vazebním zařízení v Burgasu. Za účelem výkonu trestu byl posléze od ledna do března 2000 a posléze od dubna 2000 do února 2004 umístěn do věznice v Burgasu. Poté byl přemístěn do vězeňského zařízení v Sofii. V prostorách těchto zařízení dlouhodobě panovaly nevyhovující hygienické i životní podmínky. To platilo tím spíše pro stěžovatele, který byl podroben relativně přísnému vězeňskému režimu. S opravnými prostředky namítajícími nelidské a ponižující zacházení stěžovatel na vnitrostátní úrovni neuspěl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel předně namítal, že materiální podmínky, v nichž byl držen, a přísný vězeňský režim, jemuž byl podřízen, nebyly slučitelné s článkem 3 Úmluvy, podle kterého nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Soud odkázal na závěry svého senátního rozsudku z roku 2015, v němž rozhodl o porušení tohoto ustanovení. V tomto rozsudku přihlédl přitom zejména k informacím o nedostatečných materiálních podmínkách panujících v zařízeních, v nichž byl stěžovatel držen, a to ve spojení s přísným vězeňským režimem a délkou jeho trestu. Ve vazební věznici v Burgasu byl stěžovatel umístěn v cele bez oken prakticky bez přístupu denního světla. Zařízení mělo jen jednu sdílenou umývárnu, k níž měl stěžovatel značně omezený přístup. Kromě toho neměl možnost účastnit se žádných volnočasových aktivit. Ve vězeňském zařízení v Burgasu byl stěžovatel opět umístěn do cely bez přístupu denního světla. Hygienické podmínky prostor byly zcela nevyhovující, když neměl k dispozici tekoucí vodu ani toaletu. Jen třikrát denně mu mělo být umožněno opustit na třicet minut celu, aby si naplnil láhev s pitnou vodou a vyprázdnil kýbl, který sloužil místo toalety. Konečně ve vězeňském zařízení v Sofii byl umístěn v oddělení se zostřeným režimem, kde trávil 23 hodin denně uzamčen na cele. Jeho kontakt s ostatními vězni byl zakázán. Ačkoliv byl v roce 2008 režim stěžovatele zmírněn, nadále byl držen odděleně od ostatních vězňů a nevyhovující stav vězeňských prostor přetrvával. Velký senát nad rámec těchto skutečností zohledněných senátem Soudu přihlédl k aktualizované zprávě Výboru CPT o podmínkách ve vězeňském zařízení v Sofii z roku 2015, která dokládá, že vytýkané nedostatky stále přetrvávají. Uzavřel proto, že kombinací nevyhovujících materiálních podmínek, zostřeného vězeňského režimu a délky trvání těchto podmínek došlo k porušení zákazu nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že během prvních tří dnů po zdržení mu nebyl umožněn přístup k obhájci, čímž mělo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy.

a) Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu

Velký senát úvodem připomněl, že „trestní obvinění“ dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je autonomním pojmem, který je dle ustálené judikatury vykládán v materiálním a nikoliv formálním významu. O trestním obvinění je tudíž možno hovořit buď od okamžiku, kdy bylo dotčené osobě oficiálně ze strany příslušného orgánu sděleno, že se jí vytýká, že spáchala trestný čin, nebo od okamžiku, kdy úkony těmito orgány přijaté v návaznosti na podezření o spáchání trestného činu měly podstatné dopady na její situaci (Deweer proti Belgii, č. 6903/75, rozsudek ze dne 27. února 1980, § 42–46). V tomto smyslu lze považovat za „trestní obvinění“ a tedy i počátek použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy např. okamžik, kdy byla podezřelá osoba zadržena, poprvé vyslýchána nebo jí bylo formálně sděleno obvinění.

Každá osoba, která byla obviněna z trestného činu má dle čl. 6 odst. 3 psím. c) Úmluvy právo na přístup k právní pomoci jako jednomu ze základních rysů spravedlivého procesu. Neprodlený přístup k obhájci představuje významnou protiváhu zranitelnosti podezřelého, který byl zbaven osobní svobody, jelikož brání tomu, aby byl vystaven špatnému zacházení ze strany vyšetřujících orgánů či jinak nucen vypovídat proti své vůli, a vůbec přispívá k předcházení justičních omylů a naplňování cílů vtělených do článku 6 Úmluvy, zejména procesní rovnosti zbraní mezi orgány činnými v trestním řízení a osobou, která je stíhána (Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 53–54). Záruky spravedlivého procesu uvedené v článku 6 Úmluvy, byť to výslovně z textu tohoto ustanovení nevyplývá, se mohou uplatnit i na předsoudní část trestního řízení, a to zejména pokud jejich nerespektování v počátečním stádiu může vážně ohrozit spravedlivou povahu řízení jako celku (Imbrioscia proti Švýcarsku, č. 13972/88, rozsudek ze dne 24. listopadu 1993, § 36). Článek 6 nicméně nechrání právo na obhajobu odděleně, nýbrž je třeba vždy zkoumat, zda bylo řízení s ohledem na jeho průběh spravedlivé jako celek (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. 50541/08 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016, § 250 a 251).

Dále Soud připomněl, že duch ani znění Úmluvy nebrání tomu, aby se osoba dobrovolně vzdala – výslovně či konkludentně – dílčích záruk spravedlivého procesu, právo na právní pomoc nevyjímaje (Dvorski proti Chorvatsku, č. 25703/11, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 100 a 101). Vzdání se práva na obhajobu lze však považovat za platné jen tehdy, pokud bylo učiněno jednoznačně, dobrovolně a informovaně (Pishchalnikov proti Rusku, č. 7025/04, rozsudek ze dne 24. září 2009, § 77). Musí být rovněž doprovázeno odpovídajícími procesními zárukami a nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Přístup k právní pomoci v počátečních fázích vyšetřování může být omezen jen dočasně, existují-li pro to „naléhavé důvody“ (Salduz proti Turecku, cit. výše, § 55). K tomu velký senát dále uvedl, že omezení tohoto práva je přípustné jen za výjimečných okolností, dočasně a musí být založeno na individuálních okolnostech případu. Pod pojem „naléhavých důvodů“ lze podřadit naléhavou potřebu odvrátit závažné nebezpečí pro životy, tělesnou integritu nebo osobní svobody jednotlivců, tedy ohrožení hodnot chráněných články 2, 3 a 5 odst. 1 Úmluvy. Rozhodnutí omezit právo na přítomnost obhájce u prvotního výslechu lze nadto jen za předpokladu, že má takový postup oporu ve vnitrostátním právním řádu. Zákonný rámec musí vymezit rozsah a obsah přípustných omezení do té míry, aby byla vyloučena svévole ze strany aplikujících orgánů (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 258 a 259). Absence naléhavých důvodů nicméně bez dalšího neznamená, že byl-li přístup k obhájci v počátečním stádiu řízení odepřen, došlo tím automaticky k porušení práva na spravedlivý proces. V takovém případě však Soud musí na celkovou spravedlnost řízení uplatnit zvláště přísný přezkum a důkazní břemeno přesouvá na žalovanou vládu, která musí doložit, proč za výjimečných okolností případu k narušení celkové spravedlnosti řízení i přes odepření přístupu k obhájci nedošlo (tamtéž, § 264).

Aby byla práva jako je přístup k právní pomoci, právo nevypovídat či zákaz sebeobviňování praktická a účinná, je nezbytné, aby o nich byl podezřelý včasně informován. Byl-li podezřelému přístup k obhájci odepřen a nedostalo-li se mu patřičného poučení ani ze strany vyšetřujících orgánů, bude pro vládu obzvláště složité vyvrátit domněnku, že řízení jako celek spravedlivé nebylo.

V neposlední řadě Soud připomněl příkladný výčet kritérií, která jsou relevantní při zvažování, zda bylo řízení v jeho celistvosti spravedlivé či nikoliv. Je tak nutné zohlednit: (i) zda byl stěžovatel ve zvláště zranitelném postavení např. kvůli svému věku nebo duševnímu stavu; (ii) právní rámec upravující přípravné řízení a přípustnost důkazů v hlavním líčení, a zda byl dodržen; jestliže byl sporný důkaz z dokazování v hlavním líčení vyloučen, je krajně nepravděpodobné, že by bylo možné považovat řízení za nespravedlivé; (iii) zda měl stěžovatel možnost napadnout autenticitu důkazu a brojit proti jeho použití; (iv) pevnost důkazu, a zda okolnosti, za nichž byl pořízen, vyvolávají pochybnosti co do jeho spolehlivosti při zohlednění stupně a povahy užitého nátlaku; (v) pakliže byl důkaz opatřen nezákonně, zda zároveň došlo k porušení jiného Úmluvou zaručeného práva; (vi) bylo-li učiněno doznání, je namístě zkoumat jeho povahu, a zda bylo vzápětí popřeno; (vii) zda šlo o jediný nebo rozhodující důkaz, na němž bylo odsouzení založeno; (viii) zda byla vina stěžovatele vyslovena soudci nebo porotou složenou z právních laiků; (ix) veřejný zájem na stíhání a trestání dané formy trestné činnosti; a (x) jiné procesní záruky obsažené ve vnitrostátním právu a rozhodovací praxi soudů.

b) Použití výše uvedených zásad na okolnosti projednávané věci

Ve vztahu k projednávané věci Soud předně naznal, že článek 6 Úmluvy byl použitelný od okamžiku, kdy byl stěžovatel zadržen pro důvodné podezření ze spáchání trestných činů ozbrojené loupeže a dvojnásobné vraždy. Počínaje tímto okamžikem měl proto stěžovatel právo na přístup k právní pomoci, což ostatně vyplývalo i z vnitrostátní právní úpravy. Strany se však neshodly v tom, zda se stěžovatel přístupu k obhájci v prvních třech dnech po zadržení domáhal či nikoliv. Spisový materiál alespoň neobsahoval nic, co by tvrzení stěžovatele dokládalo. Soud tak s odstupem několika let nebyl schopen tuto otázku posoudit. Naopak se však zabýval tím, zda absence objektivních důkazů o tom, že se stěžovatel právní pomoci dovolával, nemohla znamenat, že se svého práva mlčky vzdal. Soud vyzdvihl, že v právních systémech jako je ten bulharský, kde je přístup k obhájci podmíněn výslovnou žádostí osoby, nabývá na významu, aby byla tato o svém právu na přístup k právní pomoci bezodkladně a řádně poučena. Vláda sice tvrdila, že stěžovatel byl o tomto právu poučen ihned po svém zadržení, avšak nebyla schopna svá tvrzení doložit. Jediný dokument ve spise, v němž je toto poučení obsaženo, byl příkaz k vzetí do vazby. Ten však nebyl stěžovatelem podepsán. Soudu tak nezbylo než vycházet z domněnky, že stěžovatel nebyl o tomto klíčovém právu poučen až do formálního sdělení obvinění, k němuž došlo čtvrtého dne po zadržení. I kdyby tak stěžovatel v rané fázi řízení sám výslovně nepožádal o zajištění přístupu k obhájci, jak vyžadovala tamní právní úprava, nelze z toho při absenci poučení o daném právu dovozovat, že by se jej mlčky vzdal.

V dalším kroku Soud zdůraznil, že vláda nepředložila žádné „naléhavé důvody“ jako je ohrožení životů, fyzické integrity či bezpečnosti osob, jimiž by bylo možné ospravedlnit omezení práva na přístup k právní pomoci od počátku řízení. Vnitrostátní právní úprava nadto ani za mimořádných okolností žádné takové výjimky z daného práva nepřipouštěla. K těmto skutečnostem bylo třeba přihlédnout při zkoumání, zda odepřením právní pomoci od počátku řízení nebyla podkopána spravedlivost řízení jako celku. Soud tedy musel uplatnit přísný přezkum a vláda musela za daných okolností unést důkazní břemeno, že celková spravedlivost řízení přesto narušena nebyla.

Strany se rozcházely v tom, zda byl stěžovatel v prvních třech dnech po svém zadržení vyslýchán či nikoliv. Soud na toto konto uvedl, že tvrzení stěžovatele vůči Soudu byla zprvu poměrně neurčitá. Až ve svém podání k velkému senátu byla dále zpřesněna. Ani před vnitrostátními soudy stěžovatel nedostatek ve svém právním zastoupení v raném stádiu vyšetřování nijak konkrétně nenamítal. O provedení takového výslechu neexistuje žádný důkaz. Ať už tomu bylo jakkoli, z hlediska celkové spravedlivosti řízení je klíčové, že všechny důkazy, na nichž bylo odsouzení stěžovatel založeno, byly obstarány až v době, kdy byl stěžovatel řádně poučen o svých právech a zastoupen advokátem. Vnitrostátní právo ostatně ani nepřipouštělo použití výpovědi, která by byla pořízena výslechem v nepřítomnosti obhájce, jako usvědčujícího důkazu.

Soud rovněž zohlednil, že dva týdny poté, co byl stěžovatel již řádně zastoupen, se ke spáchání předmětných trestných činů dobrovolně a bez nátlaku přiznal. Mezi absencí obhajoby v počátečním stádiu řízení a jeho výpovědí o dva týdny později, kdy byl o svých právech náležitě poučen, lze stěží nalézt jakoukoli příčinnou souvislost. Stěžovatel se navíc řízení před vnitrostátními soudy aktivně účastnil. Své doznání následně popřel, aniž by byl schopen vysvětlit odlišnost ve vylíčení jednotlivých verzí událostí. Stěžovatelovo odsouzení konečně nebylo založeno výlučně na jeho doznání, ale opíralo se o řadu dalších důkazů. Jeho věc byla projednána na třech stupních soudní soustavy, přičemž všechny soudy své skutkové i právní závěry náležitě odůvodnily a zabývaly se i tím, zda byla dodržena procesní práva obhajoby.

S ohledem na výše uvedené Soud uzavřel, že se vládě podařilo předložit relevantní a dostatečné důkazy k prokázání, že i přes absenci přístupu k právní pomoci během prvních tří dnů po zadržení stěžovatele lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy tedy nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

Soudci Sajó, Vučinić, Turković a soudkyně Lazarova-Trajkovska ve svém částečně nesouhlasném stanovisku rozešli s názorem většiny v tom, že dle jejich mínění vláda neunesla převrácené důkazní břemeno v souladu s kritérii a standardy vymezenými ve věci Ibrahim a ostatní proti Spojenému království (cit. výše). Domnívali se, že rozsudek vysílá neblahé poselství, že policejní orgány mohou zadržené osobě odepřít základní právo na obhajobu, vyslýchat ji a případně podrobit i nepřípustnému nátlaku tehdy, pokud zajistí, že o těchto počátečních krocích vyšetřování nebudou činěny žádné záznamy do spisu. Soudce Serghides ve svém částečně nesouhlasném stanovisku rovněž vyjádřil nesouhlas s postojem většiny o neporušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy.