TAGAYEVA A OSTATNÍ proti Rusku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 13. dubna 2017 ve věcech č. 26562/07 a další – Tagayeva a ostatní proti Rusku

Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal, že došlo k porušení hmotněprávní i procesní složky práva na život chráněného článkem 2 Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány žalovaného státu nepřijaly dostatečná preventivní opatření k ochraně životů osob, ačkoli měly k dispozici dostatek zpravodajských informací o chystaném teroristickém útoku čečenských separatistů na školu v Beslanu, jakož i z důvodu, že vyšetřování předmětných událostí trpělo četnými nedostatky. Ve vztahu k pěti stěžovatelům Soud dále shledal porušení článku 2 Úmluvy i proto, že plánování a řízení záchranné operace nebylo vedeno způsobem, aby byly minimalizovány ztráty na životech rukojmí, a též z důvodu použití hrubé síly ze strany zasahujících ozbrojených složek v míře, která nebyla za daných okolností absolutně nezbytná. K porušení práva všech stěžovatelů na účinný vnitrostátní prostředek nápravy dle článku 13 Úmluvy naopak dle Soudu nedošlo.

I. Skutkové okolnosti

Stížnost byla podána oběťmi a pozůstalými teroristického útoku, který se odehrál ve dnech 1. až 3. září 2004 ve městě Beslan poté, co se tamní školy zmocnila asi třicetičlenná skupina čečenských islamistických separatistů.

Ozbrojenci zadržovali jako rukojmí téměř 1 200 osob, včetně přibližně 800 dětí, které shromáždily ve školní tělocvičně. Zatímco teroristé proměnili školní budovu v improvizovanou pevnost, v níž rozmístili řadu výbušných zařízení, střílen a pastí, policie a armáda objekt obklíčily. Útočníci v rámci vyjednávání odmítli zásoby potravin, vody a léků pro rukojmí. V důsledku toho byly zadržené osoby drženy v nelidských podmínkách o hladu, žízni, nedostatku spánku a při neutuchajícím strachu o své životy, který byl přiživován nemilosrdnými popravami těch zajatců, kteří neuposlechli příkazy separatistů, případně byli jen považováni za nebezpečné. Separatisté výměnou za životy rukojmí požadovali úplné stažení ruských ozbrojených sil z Čečenska a uznání jeho nezávislosti na půdě Organizace spojených národů.

Poslední den se podařilo vyjednat přístup čtyř zdravotníků na školní dvůr za účelem odstranění těl asi dvaceti zabitých rukojmí. Přibližně ve 13 hodin však tyto práce přerušila náhlá silná exploze ve východním křídle budovy, kde se nacházela tělocvična. Po necelé minutě se ozvala další exploze, načež se hořící střešní konstrukce tělocvičny zhroutila a připravila o život asi 160 lidí, téměř polovinu obětí masakru. Dle závěrů pozdějšího vyšetřování byla za příčinu výbuchu označena exploze bomby nastražené čečenskými separatisty. Existuje však i nahrávka, která naznačuje, že těsně před výbuchem byly ruskými bezpečnostními složkami na střechu školy vypáleny dva minometné granáty. V nastalém chaosu uvnitř budovy začali teroristé střílet na rukojmí, která se snažila uprchnout. Asi tři stovky rukojmí se části teroristů podařilo přemístit do školní jídelny, kde byli donuceni postavit se do oken, kde se nikoliv výjimečně stali terčem palby. Dle odhadů až 100 z nich přišlo o život právě kvůli tomu, že z nich ozbrojenci udělali lidské štíty.

Náhle došlo k třetí mocné explozi, po níž vtrhly do budovy a zahájily záchrannou operaci ruské bezpečnostní složky. Dle četných svědeckých výpovědí, které se rozcházejí se závěry oficiálního vyšetřování, vjel okolo 14. hodiny na školní dvůr tank, který začal pálit směrem k jídelně. Spolu s ním se na místě objevily i dva těžké obrněné transportéry, které zahájily kulometnou palbu. Budova byla nadto ostřelována z vnějšku dalším tankem, granátomety a plamenomety. Přinejmenším jedna střela měla být na budovu vypálena dokonce z vrtulníku. Po dvou hodinách od začátku operace ovládly ruské jednotky většinu budovy; střelba však utichla až ve večerních hodinách.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy

Stěžovatelé shodně poukazovali na nepřijetí preventivních opatření k ochraně životů osob před teroristickou hrozbou, o níž měly příslušné orgány dostatečné povědomí, a na četné nedostatky v procesu vyšetřování předmětných událostí. Skupina pěti stěžovatelů dále spatřovala porušení práva na život i v řadě dílčích pochybení při plánování a vedení záchranné operace a použití síly ze strany zasahujících ozbrojených složek ve větší míře, než bylo za daných okolností nezbytně nutné. Kromě toho tvrdili, že jim nebyl umožněn přístup k řadě významných dokumentů založených ve vyšetřovacím spise.

a) K povinnosti přijmout preventivní opatření k ochraně lidských životů

Soud na úvod připomněl, že z článku 2 Úmluvy vyplývá mj. pozitivní povinnost vnitrostátních orgánů k přijetí preventivních opatření k ochraně životů jednotlivců před trestnými činy třetích osob. Bylo-li Soudu předloženo tvrzení o nesplnění závazku chránit právo na život, musí se přesvědčit, že příslušné orgány v dané chvíli věděly nebo měly vědět, že jedna nebo několik osob jsou reálně a bezprostředně ohroženy na životě trestnými činy třetích osob, a nepřijaly v rámci svých pravomocí přiměřená opatření pro odvrácení tohoto nebezpečí (Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 115 a 116). Stejné úvahy se uplatní i tehdy, nelze-li hrozbu vztáhnout k individuálním osobám, ale ke společnosti jako celku (Mastromatteo proti Itálii, č. 37703/97, rozsudek velkého senátu ze dne 24. října 2002, § 69).

Z dostupných informací Soud naznal, že ruské úřady měly přinejmenším několik dní před útokem dostatek zpravodajských informací o pohybu skupiny ozbrojenců v dané lokalitě, jejich záměru obsadit v první školní den blíže neurčené školské zařízení a zajmout zde rukojmí. Ve světle dřívějších násilných útoků ze strany čečenských separatistů, které si z řad rukojmí vyžádaly četné oběti, nemohly být tyto informace brány na lehkou váhu. Existence reálného a bezprostředního rizika pro životy blíže neurčitého okruhu osob musela být tudíž příslušným orgánům zřejmá. V reakci na tuto hrozbu byla sice určitá bezpečnostní opatření přijata, např. posíleny kontroly na silnicích, ta však ve svém souhrnu byla zjevně nepřiměřená. Soudu označil za zvláště zarážející skutečnost, že navzdory vážnosti, bezprostřednosti a konkrétnosti hrozby orgány nezvýšily ochranu škol v dané oblasti. Stejně tak o její existenci nevyrozuměly orgány místní správy, vedení ohrožených zařízení či veřejnost. Absence těchto opatření ve svém souhrnu vedla k tomu, že početná skupina ozbrojenců byla schopna se pečlivě připravit, přepravit do místa činu a obsadit školu, aniž by narazila na jakákoliv bezpečnostní opatření s výjimkou jednoho policisty, kterého bez větších obtíží odzbrojila. Ruské orgány tedy nepřijaly taková opatření, která by byla s to zabránit nebo snížit jim známé riziko ztrát na životech, přestože bylo předvídatelné, že cílem útoku je natolik zranitelná skupina obyvatel, jako jsou děti. Článek 2 Úmluvy byl v tomto ohledu porušen.

b) K požadavku na vedení účinného vyšetřování

Dle ustálené judikatury platí, že lze-li hájitelně tvrdit, že došlo k úmrtí jednotlivce v důsledku použití síly ze strany orgánů veřejné moci, článek 2 Úmluvy vyžaduje, aby proběhlo účinné vyšetřování předmětných událostí. Takové vyšetřování musí být vedeno urychleně a bez zbytečných průtahů, nezávisle, řádně a pod dohledem veřejnosti a rodin obětí. Aby bylo vyšetřování řádné, musí být způsobilé vést k určení, zda bylo použití síly za daných okolností ospravedlnitelné, jakož i ke zjištění totožnosti odpovědných osob a případně jejich odpovídajícímu potrestání (Armani da Silva proti Spojenému království, č. 5878/08, rozsudek velkého senátu ze dne 30. března 2016, § 240–243).

V projednávané věci ruské orgány za účelem objasnění okolností, za nichž došlo k této tragické událostí, provedly řadu vyšetřovacích úkonů, výslech stovek očitých svědků nevyjímaje. Navzdory tomu vyšetřování trpělo řadou konkrétních nedostatků, které zásadně ovlivnily jeho závěry.

Zaprvé Soud podrobil kritice, že příčina úmrtí byla u většiny obětí konstatována pouze na základě vnějšího ohledání, aniž by byla jejich těla podrobena hlubšímu forenznímu zkoumání nebo pitvě. Takto bylo asi u třetiny obětí shledáno, že zemřely v důsledku rozsáhlých popálenin. Dle Soudu se nelze spokojit se závěrem vyšetřování, že žádné z úmrtí civilistů není přičitatelné jednání zasahujících příslušníků ozbrojených složek, když z jejich těl nebyly ani vyjmuty a podrobeny zkoumání kovové úlomky, střepiny či kulky. Soud zde vyzdvihl vysoký standard vytyčený článkem 2 Úmluvy, dle něhož jakékoli nedostatky ve vyšetřování, které jsou způsobilé podkopat jeho schopnost objasnit příčinu úmrtí osob nebo určit odpovědné osoby, povedou k závěru o porušení povinnosti vykonat řádné a účinné vyšetřování (Al-Skeini a ostatní proti Spojenému království, č. 55721/07, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 166). Určení příčin úmrtí jen na základě vnějších zranění nelze dle Soudu odůvodnit ani potřebou urychleně objasnit totožnost obětí či obtížemi s uskladněním tolika těl pro potřeby pozdějšího zkoumání. Na tomto místě se Soud znovu pozastavil nad tím, že navzdory pravděpodobnosti, že incident skončí krveprolitím, nepodnikly příslušné orgány žádné kroky, aby s předstihem zajistily dostatečné kapacity pro uskladnění těl možných obětí. Tento nedostatek mohl být nadto zhojen i následně, pokud by soudy vyhověly návrhům příbuzných na exhumaci těl a připustily tak jejich dodatečné ohledání za účelem přesného zjištění příčin úmrtí. Všechny tyto návrhy na doplnění dokazování však byly zamítnuty. Aniž by Soud spekuloval, zda tímto postupem bylo možné v jednotlivých případech objasnit přesné příčiny úmrtí, měl v každém případě za to, že upřímné úsilí zjistit, zda ruské ozbrojené složky nemají na svědomí životy civilistů, mělo být jedním z hlavních úkolů vyšetřování.

Zadruhé Soud spatřoval pochybení i v nepatřičně uspěchaném postupu bezprostředně po tragédii při ohledání místa činu a zajištění relevantních důkazů. Těmito úkoly bylo pověřeno na šedesát vyšetřovatelů, jejichž pozorování byla promítnuta do rozsáhlé zprávy – klíčového důkazního materiálu pro účely vnitrostátních řízení. Dle Soudu však tato zpráva nebyla úplná a trpěla četnými nedostatky. Za daných okolností bylo nezbytné, aby bylo místo událostí zajištěno až do doby, než bude dokončeno podrobné forenzní zkoumání. Těla obětí byla přesto unáhleně odstraněna. Stejně tak bylo už den po tragédii zahájeno odklízení trosek budovy s využitím těžké techniky, načež bylo místo zpřístupněno dokonce i třetím osobám. Vyšetřovatelům tak nebyl poskytnut dostatečný čas pro podrobné ohledání místa činu. To ve výsledku vedlo k tomu, že jejich zpráva neobsahovala zcela zásadní informace, jako je lokace nalezených těl, lidských ostatků či zbytků zbraní a munice. Řada svědků také potvrdila, že mnohé zjevně významné důkazy, včetně lidských ostatků, osobních věcí obětí či úlomků zbraní a střeliva, byly následně dohledatelné na místní skládce.

Zatřetí se Soud zabýval tím, zda byla v rámci vyšetřování dostatečně šetřena otázka použití smrtící síly ze strany bezpečnostních složek. Soud uznal, že byla podniknuta řada kroků k objasnění, do jaké míry měl stát svůj podíl na chodu a následcích událostí. Tak např. ve dvou případech vyústila řízení v konstatování viny dvou příslušníků bezpečnostních složek ze zanedbání služebních povinností. Naopak v dalším řízení, které prozatím nebylo pravomocně uzavřeno, bylo stíhání jiných úředních osob zastaveno. Vyšetřováním bylo prokázáno, že se ruské ozbrojené složky při zásahu uchýlily k užití rozsáhlého arzenálu těžkých zbraní, které nejenže mají potenciálně smrtící účinky, ale nelze jimi cílit na konkrétní osoby, jelikož vyvolávají smrtící účinky vůči všem osobám, které se nacházejí v místě užití. Na rozdíl od závěrů vnitrostátního vyšetřování a tvrzení vlády však měl Soud ve světle ostatních dostupných důkazů za to, že tyto zbraně byly použity v době, kdy se v budově stále nacházely stovky rukojmí. Za neudržitelný pak označil závěr vyšetřovatelů, že nikdo z rukojmí nebyl usmrcen či zraněn v důsledku zákroku ozbrojených složek. Podle Soud tedy vyšetřování nebylo vedeno takovým způsobem, aby byla dostatečně prošetřena otázka použití síly ze strany příslušníků ozbrojených složek, což zabránilo určení příčinné souvislosti mezi použitou silou a ztrátami na životech civilních osob.

Konečně stěžovatelé namítali, že jim nebylo umožněno seznámit se s klíčovými dokumenty ze spisu. Soud poznamenal, že míra, v níž musí být vyšetřování podrobeno veřejné kontrole, se může lišit případ od případu. Vždy však musí být nejbližším příbuzným oběti umožněno, aby se mohli na řízení podílet způsobem, který je nezbytný k tomu, aby mohli hájit své legitimní zájmy (Ahmed Özkan a ostatní proti Turecku, č. 21689/93, rozsudek ze dne 6. dubna 2004, § 311–314). Soud měl v projednávané věci za prokázané, že v několika případech byly žádosti příbuzných o přístup k dokumentům obsaženým ve vyšetřovacím spisu, jako jsou listiny o ustanovení znalců, jejich posudky, rozhodnutí o zastavení trestních stíhání proti úředním osobám, protokoly o svědeckých výpovědích atd., odmítnuty s poukazem na důvěrnost předmětných dokumentů nebo zájem na zajištění účinného průběhu vyšetřování. Vyžadované dokumenty přitom obsahovaly informace o skutečnosti, které leží v samotném jádru oprávněných zájmů obětí a jejich příbuzných. Soud nadto vyzdvihl význam veřejného dohledu nad řízením, neboť za situace, kdy jsou závěry vyšetřování opřeny o utajované dokumenty, nota bene patří-li k nim i posudky znalců jmenovaných z členů téže bezpečnostní složky státu, může tím být podkopána důvěra veřejnosti v nezávislý a řádný výkon spravedlnosti.

S ohledem na shora uvedené nedostatky vyšetřování v jejich souhrnu Soud rozhodl o porušení článku 2 Úmluvy i v jeho procesní části.

c) K namítaným nedostatkům v plánování a řízení operace

Soud se dále zabýval námitkami pěti stěžovatelů co do nedostatků operace, jejíž plánování a řízení údajně nebylo vedeno úsilím minimalizovat ztráty na životech.

Soud předně shledal, že k nepřijetí odpovídajících opatření přispěla absence jednoho centrálního orgánu, který by byl pověřen plánováním a vedením operace, rozmístěním dostupných zdrojů, koordinací kroků jednotlivých složek působících v terénu a zajištěním výměny informací mezi nimi. K vytvoření operativního střediska pověřeného vedením antiteroristické operace v dané oblasti tak došlo až poté, co se vládě Severní Osetie donesla zpráva o uskutečněném útoku. Složení a řízení tohoto tělesa bylo stanoveno až třicet hodin po vypuknutí krize. Vnitrostátní orgány přitom nebyly schopny vysvětlit prodlení s ustavením tohoto orgánu, který byl však z hlediska plánování a vedení celé operace klíčový. Absence centrálního řízení operace přitom vedla k řadě pochybení při rozhodování a koordinaci činností mezi jednotlivými složkami. Tak např. orgány pověřené vedením záchranných prací, protipožární služba ani zdravotnická zařízení v okolí neobdržely včas informaci o skutečném počtu rukojmí. Přítomní hasiči neobdrželi ani příkaz být v pohotovosti pro případ, že v budově vypukne požár, byť to za daných okolností bylo předvídatelné, a proto ani nebyli vybaveni odpovídajícími ochrannými prostředky. V mezidobí ostatně nebyl připraven žádný, byť provizorní, plán vedení záchranných operací. Nadto nebyla přijata ani žádná opatření k zajištění forenzních důkazů, uchování těl případných obětí či jejich pitevnímu ohledání. Dle názoru Soudu je při plánování a vedení podobných operací jedním z prvořadých úkolů koordinačního orgánu jasné rozdělení odpovědnosti mezi dílčí složky záchranného systému a zajištění plynulého toku informací mezi nimi. V projednávané věci však neexistovaly žádné záznamy o rozhodnutích přijatých v rámci střediska pro řízení operace. Zůstává tak nejasné, kdy a kým byla zásadní operativní rozhodnutí přijata a jak byla příslušným složkám oznámena.

Soud proto rozhodl, že ruské orgány nedostály povinnosti přijmout dostatečná opatření k vyloučení či alespoň omezení vedlejších ztrát na životech, k nimž do určité míry přispěla absence jednotného řízení operace, rozdělení odpovědnosti mezi jednotlivými záchrannými složkami a nedostatečné předávání relevantních informací mezi nimi. I v tomto ohledu tudíž došlo k porušení článku 2 Úmluvy.

d) Zda bylo použití síly ze strany ozbrojených složek absolutně nezbytné

Týchž pět stěžovatelů dále namítalo, že použití síly ze strany ruských ozbrojených složek nebylo přiměřené okolnostem, jelikož musely vědět, že se v objektu stále nacházela řada rukojmí. Soud zopakoval, že došlo nade vši pochybnost k použití potenciálně smrtící síly, když byla budova ostřelována mj. granátomety, plamenomety či tankovými střelami. Účastníci řízení se však rozcházeli v názoru, zda nasazení těžkých zbraní přispělo k celkovým ztrátám na životech, zda vnitrostátní právní rámec opravňující k jejich užití byl dostatečně kvalitní a zda byla splněna podmínka „absolutní nezbytnosti“ obsažená ve druhém odstavci článku 2 Úmluvy.

Soud odmítl spekulovat o tom, zda byla jednotlivá úmrtí způsobena ruskými jednotkami. Z předložených důkazů nicméně dovodil, že došlo k použití těžkých zbraní v době, kdy ruské ozbrojené složky nemohly rozumně předpokládat, že se v budově již žádná rukojmí nenacházejí. Ruská strana naopak nebyla schopna na podporu svého tvrzení, že v době použití síly již byla všichna rukojmí evakuována, předložit prakticky žádné důkazy. Za této situace proto Soud učinil závěr, že vzhledem k druhu užitých zbraní, jejichž účinky nelze omezit toliko na zaměřený cíl, a jejich masivnímu nasazení musela palba ozbrojených složek do určité míry přispět ke ztrátám na životech rukojmí. Použití síly jako takové nicméně bylo ve světle druhého odstavce článku 2 Úmluvy ospravedlnitelné. Za situace, kdy došlo v budově k několika výbuchům, po nichž teroristé začali pálit do rukojmí, která se snažila utéci, neměly již příslušné orgány jinou rozumnou možnost než zakročit s použitím silových prostředků.

Kritice Soudu neunikla ani vnitrostátní právní úprava použití síly při antiteroristických operacích. Dle Soudu je namístě rozlišovat mezi rutinními policejními operacemi a rozsáhlými protiteroristickými akcemi. V případě náhlé hrozby či krize se státy mohou uchýlit k takovým řešením, která se jeví být za daných okolností vhodná. Použití smrtící síly se však i v těchto situacích musí řídit pravidlem „absolutní nezbytnosti“ obsaženým ve druhém odstavci článku 2 Úmluvy. Vnitrostátní právní úprava by měla vycházet ze stejné zásady a obsahovat jasné meze pro použití násilí, aby byly minimalizovány ztráty na životech civilních obyvatel. Nejenže ruský právní řád nepodmiňoval použití síly tím, že je s ohledem na okolnosti absolutně nezbytné, ale zároveň připouštěl i užití takových zbraní a munice, které s sebou nesou zjevně neúměrné riziko vedlejších ztrát na životech. Na rozdíl od věci Finogenov a ostatní proti Rusku (č. 18299/03 a 27311/03, rozsudek ze dne 20. prosince 2011), která se týkala okolností zásahu ruských ozbrojených složek vůči čečenským separatistům zadržujícím rukojmí v moskevském divadle na Dubrovce, kdy byl do vnitřních prostor budovy vpuštěn přes ventilaci uspávací plyn, došlo v projednávané věci k použití běžných konvenčních zbraní. Pozornosti Soudu neušlo ani to, že právní úprava vyjímala osoby podílející se na protiteroristických operacích z odpovědnosti za jakoukoli škodu či újmu způsobenou na právem chráněných zájmech. Podle Soudu tak žalovaný stát nedostál své povinnosti, aby nastavil relevantní právní úpravu tak, aby obsahovala dostatečné a účinné záruky proti svévoli či zneužití síly, jejíž použití není absolutně nezbytné.

Konečně se Soud zabýval intenzitou použité síly. Připomněl, že druhý odstavec článku 2 Úmluvy nevypočítává jen případy, kdy je dovoleno úmyslně připravit jednotlivce o život, nýbrž shrnuje i situace, kdy je povoleno „užití síly“, která může neúmyslně vyústit i ve zbavení životů. Použitá síla však nesmí být v žádném případě větší, než je s ohledem na okolnosti „absolutně nezbytné“ k dosažení účelů vypočtených v tomto ustanovení. Soud měl pochopení pro mimořádnost situace a složitost rozhodování, před nímž stáli velitelé ozbrojených složek v době, kdy v budově došlo k několika výbuchům, po nichž bylo třeba neprodleně zahájit záchrannou operaci. Přesto však museli vést v patrnosti, že se v budově nachází přes tisíc civilistů, včetně stovek dětí. Za dané situace muselo být zjevné, že užití těžkých konvenčních zbraní dopadne nevyhnutelně i na ně. Masivní užití těchto prostředků je tak ve zjevném rozporu s prvořadým cílem operace, tj. ochranou životů rukojmí, a jako takové nemůže být slučitelné s mírou obezřetnosti a péče, která je u provádění operací s užitím smrtící síly vyžadována. Použití těžkých zbraní vůči teroristům i civilistům bez rozdílu nelze považovat za absolutně nezbytné. K porušení článku 2 Úmluvy tak došlo i v této rovině.

B. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

Stěžovatelé spatřovali porušení článku 13 Úmluvy ve dvou směrech. Předně v nemožnosti dosáhnout odškodnění po odpovědných úředních osobách a zadruhé v odepření přístupu k relevantním informacím v držení státních orgánů ohledně příčin úmrtí a zranění obětí. Soud s jejich tvrzeními nesouhlasil. Dle Soudu všichni stěžovatelé obdrželi odškodnění z titulu obětí teroristického útoku. Nadto se k nim dostala i peněžitá pomoc ze sbírky, kterou uspořádaly orgány místní správy k zajištění humanitární pomoci obětem. Za situace, kdy existovaly značné obtíže s určením, zda jsou úmrtí či zranění přičitatelná zástupcům státu, nelze dle Soudu orgánům vytýkat, že upřednostnily paušalizovanou náhradu škody dle míry utrpěné újmy a bez ohledu na výsledek trestního řízení.

Soud dále zdůraznil význam přístupu obětí a jejich příbuzných k relevantním informacím, aby se dobrali pravdy o předmětných událostech, nalezli spravedlnost a ujistili se, že odpovědným osobám nebyla poskytnuta beztrestnost. Dle Soudu však stěžovatelé, i když neuspěli s žádostmi o nahlížení do spisu, měli k dispozici dostatek informací o okolnostech tragédie, a to s ohledem na řadu vyšetřování, která byla v dané věci pod dohledem široké veřejnosti a médií vedena. Značné množství informací bylo shromážděno a nakonec i uveřejněno též parlamentními výbory a poslancem Státní dumy.

K porušení článku 13 Úmluvy tedy nedošlo.

III. Odlišná stanoviska

K rozsudku je připojeno společné částečně nesouhlasné stanovisko soudců Hajiyeva a Dedova, kteří se s většinou soudců neztotožňují zejména v tom, že došlo k porušení článku 2 Úmluvy v rovině plánování a řízení operace zahrnující použití smrtící síly, a částečně nesouhlasné stanovisko soudce Pinta de Albuquerque, dle něhož byl porušen i článek 13 Úmluvy.