ŠKORJANEC proti Chorvatsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 25536/14

Datum: 28. 3. 2017

Složení senátu: I. Karakaş, předseda senátu (Turecko), J. Laffranque (Estonsko), N. Vučinić (Černá Hora), P. Lemmens (Belgie), K. Turković (Chorvatsko), J. F. Kjřlbro (Dánsko), S. Mourou-Vikström (Monako).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelka se narodila v roce 1988 a žije v Záhřebu.

A. Pozadí případu

6. Dne 9. 6. 2013 obdržela záhřebská policie (Policijska uprava Zagrebačka, dále jen „policie“) tísňové volání týkající se dvou mužů, kteří napadli pár romského původu.

7. Policie ihned vyjela na místo činu, kde našla stěžovatelku a jejího partnera Š. Š. a další osobu, I. M., s níž měla stěžovatelka a její partner slovní i fyzický konflikt. Všichni měli viditelná zranění. Krátce poté policie v blízkém okolí vypátrala a zatkla dalšího muže, S. K., který se rovněž podílel na sporu.

8. Předběžná zpráva sepsaná policií uváděla, že stěžovatelka a její partner se nejprve pohádali s I. M a S. K., během hádky S. K. řekl, že „všichni cikáni by měli být zabiti, my vás vyhladíme“. Následně S. K. a I. M. napadli partnera stěžovatelky. Stěžovatelka a její partner se snažili uniknout, ale I. M. a S. K. je chytili. S. K. popadl stěžovatelku za tričko, smýkl s ní o zem a kopal ji do hlavy. I. M. a S. K. poté pokračovali v bití stěžovatelčina partnera, kterého S. K. pořezal na rukou nožem.

9. Policejní zpráva uváděla, že stěžovatelka měla pohmožděninu, která byla patrná pod jejím levým okem. Záchranná služba byla rovněž na místě činu přítomna. Lékař shledal, že zranění stěžovatelky by mělo být klasifikováno jako méně závažné ublížení na zdraví. Ve stejný den byla stěžovatelka vyšetřena v nemocnici, kde se zranění potvrdilo. Byl jí doporučen klidový režim a předepsány léky proti bolesti.

10. Ve spojení s incidentem provedla policie kontrolu na místě a další posouzení dostupných podkladů. Rovněž vyslechla stěžovatelku a jejího partnera, stejně jako oba útočníky.

11. Při policejním výslechu dne 9. 6. 2013 partner stěžovatelky Š. Š. uvedl, že je romského původu. V den incidentu byl na bleším trhu se stěžovatelkou, do níž nějací kolemjdoucí strčili. Uvědomil si, že to byli dva mladí muži, a řekl stěžovatelce, aby si jich nevšímala, protože byli opilí („namol“). Jeden z nich jej zaslechl a otočil se k Š. Š. a řekl „ať jde tvoje cikánská matka do hajzlu, kdo je tady namol? Kdo jsi ty, abys mi to říkal? Všechny by vás měli podříznout, do hajzlu s tvojí cikánskou matkou. (Jebem ti mater cigansku, tko je urokan, šta ti meni imag govoriti, sve vas treba istrijebiti, mamu vam cigansku jebem)“. Druhý muž se rovněž otočil k Š. Š. a řekl: „Do hajzlu s tvojí matkou, všechny by vás měli podříznout, zabiju tě (Jebem vam majku, treba vas istrijebiti, ubit ću te)“. Š. Š. uvedl, že zpanikařil a řekl, že má u sebe nůž, aby je vystrašil. Avšak to u těch dvou mužů způsobilo další výbuch hněvu, jeden z nich vytáhl nůž a začal Š. Š. pronásledovat. Když se Š. Š. dal na útěk, stěžovatelka se k němu připojila a společně hledali pomoc. Útočníci ale Š. Š. chytili a začali jej bít. V tu chvíli se snažila pomoct i stěžovatelka, kterou taktéž uhodili. Oba muži pokračovali v bití Š. Š. a říkali, že je Rom a že by měl být zabit.

12. Při výslechu stěžovatelky na policii dne 9. 6. 2013 stěžovatelka uvedla, že žije
s Š. Š. a má s ním dvě děti. Potvrdila verzi událostí podle Š. Š. a řekla, že byla strčena dvěma muži. Poté, co Š. Š. zareagoval tak, že řekl, že by je měli nechat být, protože jsou opilí, jeden z mužů řekl: „Kdo je tady opilý? Ať jde tvá cikánská matka do hajzlu, všichni jste měli být vyhlazení, tohle bude opět bílé Chorvatsko, jste špína (Tko je pijan, jebem ti mater cigansku, vas treba istrijebiti, ovo če ponovu biti bijela Hrvatska, smeče jedno)“. Stěžovatelka sdělila, že poté oba muži začali bít Š. Š. Snažila se přiblížit, aby mu pomohla, ale nějaká další žena jí v tom zabránila. Následně se stěžovatelka připojila k Š. Š. a začali utíkat pryč. Ti dva muži je pak chytili a jeden z nich ji popadl za tričko a řekl: „A co budeš dělat teď, kurvo? Já ti teď nandám (Što ćeš sad kujo jedna, sad ću te prebiti)“. Poté ji kopl do hlavy. Oba muži pokračovali v bití Š. Š., zatímco ona utekla pryč a hledala pomoc.

13. Při výslechu dne 9. 6. 2013 podali vysvětlení oba útočníci. Uvedli, že spor začal proto, že Š. Š. je urazil tím, že řekl, že jsou opilí. Popřeli, že by konflikt měl jakýkoli rasový podtext.

14. Dne 10. 6. 2013 postoupila policie trestní oznámení proti S. K. a I. M. Městskému státnímu zastupitelství v Záhřebu (Općinsko državno odvjetništvo u Zagrebu) pro podezření ze spáchání trestného činu z nenávisti – způsobení těžké újmy na zdraví Š. Š. z důvodu jeho romského původu. Stěžovatelka byla v trestním oznámení uvedena jako svědkyně.

15. V průběhu vyšetřování Městské státní zastupitelství v Záhřebu vyslechlo oba podezřelé a dne 17. 6., respektive 31. 7. 2013 instruovalo policii, aby provedla proces identifikace a formální výslech stěžovatelky a Š. Š. jako svědků.

16. Když byl Š. Š. vyslýchán jako svědek, zopakoval své stanovisko, které uvedl během prvotního policejního výslechu. Vysvětlil, jak poté, co dva muži strčili do stěžovatelky, se jeden z nich k němu otočil a pronesl urážky související s jeho romským původem (srov. § 11 výše). Š. Š. dále uvedl, že stěžovatelka byla napadena poté, co se mu snažila pomoci, když jej ti dva muži bili.

17. Během výslechu stěžovatelky jako svědkyně stěžovatelka zopakovala svá tvrzení, která uvedla během prvotního policejního výslechu (srov. § 12 výše).

B. Trestní řízení týkající se útoku na partnera stěžovatelky

18. Po ukončení vyšetřování dne 30. 10. 2013 podalo Městské státní zastupitelství v Záhřebu žalobu proti S. K. a I. M. u Městského trestního soudu v Záhřebu (Općinski kazneni sud u Zagrebu) pro obvinění z nebezpečného vyhrožování Š. Š. a způsobení újmy na zdraví ve spojení s prvkem trestného činu z nenávisti. Obžaloba poukázala rovněž na útok na stěžovatelku, která byla kopána do hlavy, zatímco se snažila chránit Š. Š. před bitím.

19. Obžaloba byla schválena a případ byl postoupen k projednání dne 21. 3. 2014.

20. V mezidobí, dne 31. 10. 2013, informovalo Městské státní zastupitelství v Záhřebu Š. Š., jako oběť v řízení, že byla vznesena obžaloba proti S. K. a I. M. ve vztahu k útoku na jeho osobu. Dne 23. 1. 2014 informovalo Městské státní zastupitelství v Záhřebu právního zástupce Š. Š. o zahájení řízení u Městského trestního soudu v Záhřebu.

21. Během jednání dne 9. 10. 2014 Městský trestní soud v Záhřebu vyslechl Š. Š. Ten zopakoval svá tvrzení uvedená na policii. Když byl dotazován, zda dva útočníci řekli stěžovatelce něco týkající se rasového původu Š. Š., posledně jmenovaný uvedl, že ona mu něco řekla, ale už si nepamatuje detaily. Měl za to, že ona uvedla, že oba útočníci jí řekli, že je také Romka, když je s romským mužem. Na základě shody mezi stranami, včetně právního zástupce Š. Š., byla výpověď stěžovatelky na policii uznána jako důkaz a dále již nebyla stěžovatelka během soudního řízení vyslýchána.

22. Rozsudkem ze dne 13. 10. 2014 shledal Městský trestní soud v Záhřebu S. K. a I. M. vinnými a odsoudil je k jednomu roku a šesti měsícům odnětí svobody.

C. Trestní oznámení stěžovatelky

23. V mezidobí dne 29. 7. 2013 podala stěžovatelka a její partner v zastoupení advokátem L. K. trestní oznámení u Městského státního zastupitelství v Záhřebu proti dvěma neznámým podezřelým v návaznosti na incident ze dne 9. 6. 2013 (srov. § 6–13). V trestním oznámení tvrdili, že jeden z podezřelých nejprve do stěžovatelky strčil a poté ji řekl, že je „kurva“ (kuja), která má vztah s Romem a že ji proto zbijí. Chytli ji za tričko a hodili na zem a bili do hlavy. Poté pokračovali v bití Š. Š. a vyhrožovali mu, že zabijí jeho i stěžovatelku. Trestní oznámení rovněž obsahovalo tvrzení, že útočníci zároveň odcizili Š. Š. dva mobilní telefony.

24. Zástupce stěžovatelky se snažil získat relevantní informace o útočnících od policie, protože potřeboval tyto informace k zahájení soudního řízení. Policie jej 12. 11. 2013 informovala, že postoupila trestní oznámení proti oběma podezřelým Městskému státnímu zastupitelství v Záhřebu v návaznosti na podezření, že spáchali trestný čin pokusu vážného ublížení na zdraví stěžovatelky a jejího partnera, což bylo s ohledem na okolnosti případu klasifikováno jako trestný čin z nenávisti. Právní zástupce stěžovatelky byl rovněž informován, že stěžovatelka by měla Městské státní zastupitelství v Záhřebu kontaktovat pro získání dalších informací.

25. Právní zástupce stěžovatelky poté informoval Městské státní zastupitelství v Záhřebu, že stěžovatelka a její partner budou účastni soudního řízení jako oběti, a požádal, aby byl informován o všech relevantních procesních krocích. Dne 17. 2. 2014, s odvoláním se na závazky vnitrostátních orgánů podle Úmluvy, požádal policii a Městské státní zastupitelství v Záhřebu o informace o trestním oznámení podaném jménem stěžovatelky.

26. Dne 31. 10. 2014 Městské státní zastupitelství v Záhřebu trestní oznámení stěžovatelky zamítlo. Přezkoumalo podklady z vyšetřování incidentu ze dne 9. 6. 2013 a z trestního řízení proti S. K. a I. M. (srov. § 10–22 výše). Relevantní část odůvodnění zní takto:

„Ve světle výše uvedeného lze mít bez pochybností za prokázané, že v daný den proběhl fyzický konflikt mezi S. K. a I. M. a Š. Š., když [S. K. a I. M] způsobili poranění Š. Š. a vyhrožovali mu, a tyto trestné činy způsobili prvotně z důvodu nenávisti vůči Romům.

Avšak z výpovědi Š. Š. a Maji Škorjanec se ukazuje, že [S. K. a I. M] ji strčili do zad, což mělo za následek, že spadla na stánek [blešího trhu] ne proto, že byla partnerka Š. Š., který je romského původu, ale proto, že byli opilí a náhodou ji strčili proti stánkům.

Navíc, zdravotnická dokumentace Maji Škorjanec, stejně jako nahrávky výpovědi svědků Š. Š. a Maji Škorjanec a stanoviska S. K. a I. M. podané na jejich obhajobu v řízení před Městským trestním soudem v Záhřebu ukazují, že není pochyb, že S. K. uhodil Maju Škorjanec na levou stranu tváře s tím, že utrpěla lehčí zranění.

S ohledem na to, že zde není jednoznačné, že S. K. a I. M. způsobili Maje Škorjanec zranění z důvodu jejich nenávisti vůči Romům, jelikož není romského původu, nedošlo ke spáchání trestného činu podle čl. 117 odst. 2 ve spojení s čl. 87 trestního zákoníku.

Zejména zranění, které Maja Škorjanec utrpěla, by svou povahou spadalo pod újmu ve smyslu čl. 177 odst. 1 trestního zákoníku … Jelikož trestní řízení pro trestný čin podle čl. 177 odst. 1 trestního zákoníku je zahajováno na základě soukromé žaloby, trestní oznámení … musí být zamítnuto … z důvodu, že namítaný trestný čin není trestným činem, který státní zástupce může stíhat z moci úřední.

S přihlédnutím k trestnému činu podle čl. 139 odst. 2 ve spojení s čl. 87 trestního zákoníku je třeba upozornit, že je zřejmé, že S. K. a I. M. vyhrožovali Š. Š. a ne Maje Škorjanec ... Navíc, z nahrávky svědecké výpovědi Maji Škorjanec nevyplývá, že
S. K. a I. M. vyhrožovali jí, jako spíše Š. Š., tudíž trestní oznámení by mělo být zamítnuto proto, že namítaný trestný čin není trestným činem, který stíhá státní zástupce z moci úřední.“

27. Stěžovatelka byla obeznámena o tom, že může převzít žalobu na S. K. a I. M. jako vedlejší žalobce, jak umožňuje relevantní vnitrostátní právo.

[§ 28. – 34. II. Relevantní právní předpisy]

K tvrzenému porušení čl. 3 ve spojení s čl. 14 Úmluvy

35. Stěžovatelka namítala selhání vnitrostátních orgánů efektivně splnit pozitivní závazky ve vztahu k rasově motivovanému násilí proti ní. Opřela se o čl. 3, 8 a 14 Úmluvy.

36. Soud shledává, že povinnosti vnitrostátních orgánů ve vztahu k předmětnému incidentu mohou vznikat podle všech článků Úmluvy, o něž se stěžovatelka opírá, jmenovitě o čl. 3 a 8 samostatně a ve spojení s čl. 14. Avšak ve světle zranění, která stěžovatelka utrpěla (srov. § 9 výše), a pravděpodobně rasově motivovaného útoku, má Soud za to, že stížnost by měla být posouzena podle čl. 3 (viz Abdu proti Bulharsku, § 39).

37. Dále povinnost orgánů vyšetřit, zda existovalo spojení mezi diskriminačními motivy a násilným činem, může spadat pod procedurální aspekt čl. 3 Úmluvy, ale lze na něj pohlížet rovněž tak, že tvoří část pozitivních závazků podle čl. 14, aby nediskriminačně zajistil základní hodnoty stanovené čl. 3. Díky vzájemnému působení čl. 3 a 14 Úmluvy ve světle násilí motivovaného diskriminací, otázky, které vyvstaly i v projednávaném případě, lze přezkoumat samostatně podle čl. 3, aniž by vznikly oddělené otázky podle čl. 14, nebo mohou vyžadovat posouzení podle čl. 3 ve spojení s čl. 14. Na tuto otázku je třeba odpovědět v každém případě v závislosti na skutečnostech a povaze učiněných stížnostních námitek (srov. např. B. S. proti Španělsku, § 59).

38. V této věci vzhledem ke stížnostním námitkám, že násilí proti stěžovatelce mělo rasový podtext, který orgány ve vyšetřování zcela pomíjely, má Soud za to, že nejvhodnějším způsobem, jak pokračovat, je podrobit stížní námitky souběžnému posouzení podle čl. 3 ve spojení s čl. 14 (srov. Abdu proti Bulharsku, cit. výše, § 46).

39. [Znění čl. 3 a 14]

A. K přijatelnosti

1. Stanoviska stran

40. Vláda tvrdila, že neexistoval důvod, pro který by stěžovatelka měla podávat stížnost k Soudu, zatímco předmětná řízení na národní úrovni stále probíhají. Zároveň prohlásila, že stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné prostředky nápravy, zejména mechanismus soukromé nebo vedlejší trestní žaloby, soukromoprávní žaloby na náhradu škody a na ochranu před diskriminací nebo ústavní stížnost před Ústavním soudem.

41. Stěžovatelka trvala na tom, že řádně vyčerpala dostupné prostředky nápravy a podala stížnost k Soudu, když bylo zřejmé, že nebude probíhat žádné trestní řízení v souvislosti s jejím napadením. Ústavní stížnost považovala taktéž za neefektivní domácí prostředek nápravy, který by měla využít.

2. Posouzení Soudem

42. Soud opakuje, že podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se může zabývat stížnostmi poté, co byly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy. Státy jsou zproštěny povinnosti zodpovídat se před mezinárodním orgánem z jejich činů dříve, než mají možnost dát záležitosti do pořádku skrze vlastní právní řád, a ti, kteří si přejí vyvolat dohledovou soudní pravomoc Soudu, co se týká stížností vůči státu, jsou povinni nejprve využít prostředky dané vnitrostátním právním řádem. Povinnost vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy tudíž po stěžovateli požaduje, aby obvykle využil takové prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné, pokud jde o jeho či její důvody ke stížnosti. Existence takových prostředků nápravy musí být dostatečně zajištěná nejen teoreticky, ale i prakticky. Chyběla-li by, postrádaly by požadovanou dostupnost a účinnost (srov. Vučković a další proti Srbsku, § 70–71, a Gherghina proti Rumunsku, § 85).

43. Článek 35 odst. 1 rovněž vyžaduje, aby stížnosti, které mají být následně podány do Štrasburku, byly podány i příslušným vnitrostátním orgánům, alespoň obsahově a v souladu s formálními požadavky a ve lhůtách stanovených vnitrostátním právem, a dále, že by měly být využity jakékoli procesní prostředky, které mohou zabránit porušení Úmluvy (srov. Vučković a další proti Chorvatsku, cit. výše, § 72).

44. Soud dále opakuje, že požadavek, aby stěžovatel vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, je běžně určen podle data, kdy byla stížnost podána k Soudu (srov. Baumann proti Francii, § 47). Avšak Soud taktéž připouští, že poslední stupeň vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy může být využit krátce po podání stížnosti, ale předtím, než Soud posoudí přijatelnost (srov. např. Zalyan a další proti Arménii, § 238, s dalšími odkazy).

45. Ve světle výše uvedených principů Soud podotýká, že stěžovatelka podala svou stížnost k Soudu dne 20. 3. 2014 a že její případ byl na vnitrostátní úrovni konečně rozhodnut dne 31. 10. 2014, když příslušné státní zastupitelství zamítlo její trestní oznámení (srov. § 26 výše). Za takových okolností neexistují důvody k odmítnutí její stížnosti podle čl. 3 a 14 Úmluvy pro nesplnění podmínek podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy na základě první námitky vlády (viz např. Milić a Nikezić proti Černé Hoře, § 74, a Zalyan a další proti Arménii, cit. výše, § 238–239).

46. S ohledem na námitku vlády, že stěžovatelka měla podat subsidiární nebo soukromou trestní žalobu, Soud poznamenává, že již dříve shledal, že pokud stěžovatel podal trestní oznámení týkající se násilných činů a namítal diskriminační motivy stojící za útokem, nepožaduje se po jednotlivci, aby postupoval tak, že podá subsidiární trestní žalobu (viz R. B. proti Maďarsku, § 62) nebo soukromou trestní žalobu, která by nepokryla namítané rasistické urážky nebo rasistické motivy pro násilí proti stěžovatelce, které jsou základní částí její stížnosti (viz Abdu proti Bulharsku, cit. výše, § 51). To platí zejména tehdy, když vnitrostátní právo upravuje veřejnou trestní žalobu násilných trestných činů se znakem trestného činu z nenávisti, stejně jako v projednávaném případě (srov. § 28 výše).

47. Dále s ohledem na možnost podat soukromoprávní žalobu na náhradu škody, Soud již judikoval, že takový návrh by nesplnil procedurální závazek státu podle čl. 3 v případě násilí (viz Beganović proti Chorvatsku, § 56, a Abdu proti Bulharsku, cit. výše, § 51). To samé platí pro soukromoprávní žalobu pro diskriminaci, zejména vzhledem k tomu, že stěžovatelka si stěžovala na diskriminaci již v trestním oznámení, které podala k příslušnému státnímu zastupitelství (viz § 23 výše, srov. též Guberina proti Chorvatsku, cit. výše, § 49–50, a M. C. a A. C. proti Rumunsku, § 63).

48. Konečně s přihlédnutím k námitce vlády, že stěžovatelka měla podat ústavní stížnost, Soud poznamenává, že ve světle praxe Ústavního soudu (srov. § 32 výše) nebylo nezbytné, aby využila tento právní prostředek dříve, než podala stížnost k Soudu.

49. Se zřetelem k výše uvedeným úvahám zamítá Soud námitky vlády. Podotýká, že stížnost stěžovatelky není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále poukazuje na to, že stížnost není nepřijatelná ani z jiných důvodů. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

1. Stanoviska stran

50. Stěžovatelka namítala, že z důkazů bylo zřejmé, že byla obětí trestného činu z nenávisti kvůli svému vztahu s Š. Š., který je romského původu. Argumentovala, že vnitrostátní rámec byl nedostačující, jelikož relevantní vnitrostátní právo tak, jak jej vyložilo státní zastupitelství, neposkytuje ochranu jednotlivcům, kteří byli oběťmi diskriminačního násilí kvůli spojení s jinou osobou mající relevantní charakteristický znak. Nadto namítala, že příslušné vnitrostátní orgány nevěnovaly náležitou pozornost skrytým rasovým podtónům násilí vůči ní a nestíhaly útočníky pro trestný čin z nenávisti pouze proto, že sama nebyla romského původu. To bylo podle názoru stěžovatelky v rozporu se závazky národních orgánů podle Úmluvy.

51. Vláda prohlašovala, že policie svědomitě vyšetřila všechny okolnosti útoku na stěžovatelku a Š. Š. Z jejího pohledu bylo jednoznačně prokázáno, že Š. Š. byl napaden kvůli jeho romskému původu a že byl výlučným terčem útoku. Stěžovatelka na druhou stranu byla vedlejší obětí a byla napadena pouze poté, co se snažila Š. Š. pomoci. Útočníci ji však dál nepronásledovali poté, co utekla, a namísto toho pokračovali v bití Š. Š. V té souvislosti vláda zdůraznila, že stěžovatelka měla volný přístup k podání soukromé trestní žaloby proti S. K. a I. M. pro útok na její osobu. Vláda rovněž upozornila, že během řízení před vnitrostátními orgány stěžovatelka nikdy neprohlašovala, že byla obětí trestného činu z nenávisti spojeného s romským původem jejího partnera. Za takových okolností vláda tvrdila, že národní orgány učinily vše, co se dalo rozumně očekávat, aby objasnily okolnosti útoku na stěžovatelku.

2. Posouzení Soudem

a) Obecné principy

52. Soud odkazuje na dobře zavedené principy ve své judikatuře k čl. 3 a 14 Úmluvy týkající se závazků státu, jestliže se potýká s případy násilných činů v důsledku předpokládaných rasistických postojů, zejména souvisejících s romským původem oběti (viz Šečić proti Chorvatsku, § 50–54, § 66–67; Abdu proti Bulharsku, § 40–46; Balázs proti Maďarsku, § 47–54; R. B. proti Maďarsku, § 39–45).

53. Zejména Soud opakuje, že při vyšetřování násilných činů v důsledku předpokládaných rasistických postojů se po státních orgánech požaduje, aby podnikly všechny rozumné kroky ke zjištění, zda byly přítomny rasistické motivy, a prokázaly, zda pocity nenávisti nebo předsudky založené na rasové příslušnosti jednotlivce hrály v událostech roli. Posuzování rasově motivovaného násilí a brutality stejným způsobem jako případů, jež postrádají jakékoli rasistické podtóny, by se rovnalo zaslepenosti vůči specifické povaze činů, které obzvláště poškozují základní lidská práva. Pochybení nečinit rozdíl ve způsobu, jak se takové situace, které jsou zásadně rozdílné, řeší, může představovat neoprávněné jednání odporující čl. 14 Úmluvy (viz Abdu proti Bulharsku, cit. výše, § 44).

54. V praxi je, dlužno říci, často extrémně těžké prokázat rasistický motiv. Závazek státu, vůči němuž stížnost směřuje, vyšetřit možné rasistické podtóny násilného činu je závazkem, který se týká použitých prostředků, spíše než závazkem dosáhnout konkrétního výsledku. Orgány musí přijmout všechna rozumná opatření s ohledem na okolnosti případu (srov. výše § 45 s dalšími odkazy).

55. V té souvislosti by mělo být opětovně řečeno, že nejenom činy založené čistě na charakteristice oběti mohou být klasifikovány jako trestné činy z nenávisti. Podle Soudu mají pachatelé smíšené motivy, jsou ovlivněni stejně nebo více situačními faktory jako svým předpojatým postojem vůči skupině, do níž oběť patří (viz Balázs proti Maďarsku, cit. výše, § 70). Kromě toho, čl. 14 Úmluvy ve světle jeho cíle a povahy práv, která má chránit, pokrývá taktéž případy, při nichž se s jednotlivcem jedná méně příznivě na základě osobního stavu další osoby nebo chráněné charakteristiky (viz Guberina proti Chorvatsku, cit. výše, § 78).

56. Z toho následně plyne, že závazek orgánů hledat možné spojení mezi rasistickými postoji a dotčeným násilným skutkem, což je součástí odpovědnosti kladené na státy podle čl. 3 ve spojení s čl. 14 Úmluvy, se týká nejen násilných činů založených na aktuálním nebo vnímaném osobním stavu nebo charakteristice oběti, nýbrž i násilných činů založených na aktuálním nebo předpokládaném spojení nebo vztahu oběti s jinou osobou, která skutečně nebo domněle má konkrétní status nebo chráněnou charakteristiku.

57. V takových případech musí orgány činit to, co je za těchto okolností odůvodněné, aby shromáždily a zajistily důkazy, zabývaly se všemi praktickými prostředky k odhalení pravdy a vydaly zcela odůvodněné, nestranné a objektivní rozhodnutí, aniž by opomenuly podezřelá fakta, která mohou svědčit o rasově podníceném násilí. Nadto tam, kde je sporné, že jednotlivec trpěl činy odporujícími čl. 3, se po vnitrostátních orgánech požaduje, aby vedly efektivní oficiální vyšetřování tak, aby byla zjištěna fakta případu a byli identifikováni a případně potrestáni ti, kteří jsou za to odpovědní (viz např. Balázs proti Maďarsku, cit. výše, § 51–52, s dalšími odkazy).

b) Aplikace výše uvedených principů v daném případě

58. Stěžovatelka argumentovala, že existující vnitrostátní právní rámec týkající se rasově motivovaných násilných činů, jak jej vyložilo státní zastupitelství, je nedostatečný, a způsob, jakým se dotčené vnitrostátní orgány vypořádaly s jejím oznámením rasově motivovaného útoku, byl vadný tak, že založil porušení pozitivních závazků státu podle Úmluvy. Soud proto nejprve posoudí existenci a přiměřenost právních mechanismů k ochraně osob proti násilí motivovanému diskriminačními postoji a poté způsob jejich použití v praxi (viz Beganović proti Chorvatsku, cit. výše, § 72 a 74; Valiulienë proti Litvě, § 78–79; Abdu proti Chorvatsku, cit. výše, § 47).

59. S ohledem na vnitrostátní právní rámec Soud podotýká, že ve své judikatuře konzistentně a jasně stanovuje, že čl. 3 Úmluvy vyžaduje použití přiměřených mechanismů trestního práva, neboť již dříve shledal, že úroveň závažnosti násilnosti způsobené fyzickými osobami zasluhuje ochranu podle tohoto ustanovení (viz Beganović proti Chorvatsku, cit. výše, § 69). Podle názoru Soudu se tyto principy uplatní a fortiori v případech násilného činu motivovaného rasovou diskriminací (srov. § 36 a 46 výše).

60. Chorvatský právní rámec v tomto kontextu zahrnuje zvláštní ustanovení pro zločin z nenávisti jako kvalifikovanou formu jiných trestných činů. Zejména podle čl. 87 odst. 2 trestního zákoníku jakýkoli trestný čin spáchaný proti jinému na základě rasy je třeba považovat za přitěžující okolnost, jestliže závažnější trest za trestný čin z nenávisti nepředvídá výslovně trestní zákoník (srov. § 28 výše).

61. Do té míry je v projednávaném případě třeba jako relevantní poznamenat, že trestný čin z nenávisti je výslovně stanoven jako kvalifikovaná forma trestného činu ublížení na zdraví podle čl. 117 odst. 2 trestního zákoníku. Navíc oba trestné činy ublížení na zdraví a vyhrožování podléhají veřejnoprávnímu trestnímu stíhání, kdykoli je zřejmě zahrnut element trestného činu z nenávisti. V této souvislosti Soud poznamenává, že je podle trestního zákoníku dostatečné, pokud je trestný čin z nenávisti spáchán na základě rasové nenávisti, aniž je třeba, aby oběť vykazovala chráněné znaky nebo status (srov. § 28 výše).

62. Ve světle výše uvedeného má Soud za to, že chorvatský právní řád v této oblasti poskytoval dostatečné právní mechanismy, které za uvedených okolností zajišťují přijatelnou míru ochrany stěžovatelky. Soud musí proto zkoumat, zda způsob, jakým byly tyto trestněprávní mechanismy použity v projednávaném případě, byl vadný do té míry, že zapříčinil porušení závazků státu podle Úmluvy.

63. Soud podotýká, že po ohlášení útoku na stěžovatelku a jejího partnera zareagovala policie okamžitě, ohledala místo činu a zahájila předběžné šetření na podkladě předpokládaného útoku na pár, motivovaného nenávistí vůči lidem romského původu (srov. § 6–8 výše).

64. V průběhu vyšetřování vyslechla policie stěžovatelku, jejího partnera a oba útočníky. Zatímco oba útočníci popřeli jakékoli rasové podtóny ve sporu (srov. § 13 výše), stěžovatelka s partnerem tvrdili opak. Partner stěžovatelky Š. Š. vypověděl, jak se oba muži po jeho poznámce, že jsou opilí, k němu otočili a začali pronášet různé urážky vztahující se k jeho romskému původu, po nichž jej napadli. Rovněž vypověděl, že stěžovatelka byla napadena, když mu běžela pomoci (srov. § 11 výše). Jejich výpovědi proto naznačovaly, že stěžovatelka byla obětí rasově motivovaného útoku kvůli tomu, že doprovázela Š. Š. (srov. § 21 a 23 výše).

65. Soud opakuje, že pokud se ve vyšetřování objeví jakýkoli důkaz rasistického slovního obtěžování, musí to být ověřeno a v případě potvrzení by mělo být provedeno celkové přezkoumání všech skutečností, aby se odkryly jakékoli možné rasistické motivy (viz Balázs proti Maďarsku, cit. výše, § 61). Navíc je nutné vzít do úvahy všeobecný kontext útoku. Jak bylo vysvětleno v judikatuře Soudu, vnitrostátní orgány by měly mít na paměti, že pachatelé mohou mít smíšené motivy a být ovlivněni situačními vlivy, stejně jako svým předpojatým postojem (srov. § 55 výše).

66. Stejně tak je třeba zopakovat, že podle Úmluvy povinnost orgánů hledat možné spojení mezi rasistickými postoji a spáchaným činem násilí neexistuje pouze s ohledem na násilné činy založené na aktuálním nebo vnímaném osobním stavu nebo znaku, ale taktéž s ohledem na násilné činy založené na aktuálním nebo vnímaném spojení nebo vztahu oběti s další osobou, která skutečně nebo domněle má konkrétní status nebo chráněnou charakteristiku (srov. § 56 výše). Jistě jsou některé oběti trestných činů z nenávisti terči nikoli proto, že oni sami mají konkrétní charakteristiku, ale protože mají vztah k jiné osobě, která relevantní znak skutečně nebo domněle má. Toto spojení může nabývat formy příslušnosti oběti nebo spojení s konkrétní skupinou skrze například osobní vztah, přátelství nebo manželství (srov. § 13–34 výše).

67. V projednávaném případě orgány činné v trestním řízení omezily vyšetřování a posouzení prvku trestného činu z nenávisti pouze ve vztahu k násilnému útoku na Š. Š. Pochybily v provedení důkladného posouzení relevantních situačních faktorů a spojitosti mezi vztahem stěžovatelky s Š. Š. a rasistickým motivem pro útok vůči nim. Ve skutečnosti tak policie postoupila pouze trestní oznámení týkající se útoku na Š. Š. a nahlížela na stěžovatelku jako na svědkyni, ačkoli i ona utrpěla zranění v důsledku toho samého útoku, když jej doprovázela (srov. § 14 a 34 výše).

68. Soud dále podotýká, že stěžovatelka podala zvlášť obvinění z rasově motivovaného násilí vůči její osobě ve svém trestním oznámení dne 29. 7. 2013 (srov. § 23 výše). Soud si rovněž povšiml, že tato otázka byla vznesena během trestního řízení proti S. K. a I. M., kde se objevily nové informace, které naznačovaly, že se stěžovatelka stala obětí rasově motivovaného násilí (srov. § 21 výše). Avšak ve svém posouzení dostupných informací týkajících se násilného útoku na stěžovatelku státní zastupitelství zdůraznilo skutečnost, že stěžovatelka sama Romka nebyla, a nemohla tudíž být považována za oběť trestného činu z nenávisti. Učinilo tak, aniž by provedlo další výslechy nebo si opatřilo relevantní informace týkající se specifických obvinění vznesených stěžovatelkou (srov. § 26 výše).

69. Soud opakuje, že jeho role není rozhodovat o podáních vnitrostátního práva nebo rozhodovat o jednotlivé vině osob obžalovaných z trestných činů, nýbrž přezkoumat, zda a do jaké míry lze mít za to, že odpovědné orgány při vyvozování závěrů podrobily případ pečlivému přezkumu, který vyžaduje procedurální závazek podle Úmluvy (viz Abdu proti Bulharsku, cit. výše, § 33). Stejně tak si je Soud vědom své subsidiární role a má na paměti, že je mu zapovězeno nahrazovat své posouzení skutečností za posouzení vnitrostátními orgány.

70. Nicméně Soud nemůže nepoznamenat, že to, že orgány činné v trestním řízení trvaly na tom, že stěžovatelka sama nebyla romského původu, a selhaly, jestliže nerozpoznaly, zda ji útočníci považovali na Romku, stejně tak nevzaly v úvahu a nezjistily spojitost mezi rasis-tickým motivem pro napadení a vztahem stěžovatelky s Š. Š., vyústilo v nedostatečné posouzení okolností případu (srov. § 52–57 a § 68 výše).

71. To oslabilo řádné prošetření obvinění vzneseného stěžovatelkou o rasově motivovaném násilném činu vůči ní ze strany národních orgánů do takové míry, která je neslučitelná se závazkem státu učinit všechny rozumné kroky, aby byly odhaleny možné rasistické motivy stojící za incidentem (srov. Balázs proti Maďarsku, cit. výše, §75). Vzhledem k pochybení státního zastupitelství podrobit případ nezbytnému přezkumu, jak vyžaduje Úmluva, Soud usoudil, že národním orgánům se nepodařilo dostát závazkům dle Úmluvy, jestliže zamítly trestní oznámení stěžovatelky o rasově motivovaném násilném napadení její osoby, aniž by vedly další vyšetřování v tomto směru před tím, než vydaly rozhodnutí.

72. To Soudu postačuje k tomu, aby uzavřel, že došlo k porušení čl. 3 v procedurálním aspektu ve spojení s čl. 14 Úmluvy.

[§ 73. – 76. K namítanému porušení čl. 6 Úmluvy ve vztahu k přístupu k osobním údajům útočníků
§ 77. – 84. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 3 ve spojení s čl. 14 Úmluvy byl porušen.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.