PĂTRAŞCU proti Rumunsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Anotace rozsudku ze dne 14. února 2017 ve věci č. 7600/09 – Pătraşcu proti Rumunsku

Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož se vnitrostátní soudy dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzením, že byl k obchodování s drogami naveden jednáním policejního agenta.

I. Skutkové okolnosti

Dle policejního protokolu obdržela policie oznámení, že stěžovatel může být zapojen do obchodu s drogami. Příslušný záznam v protokolu však nezmiňoval totožnost původce oznámení ani povahu jím podané informace. S cílem ověřit pravdivost tohoto tvrzení oslovil stěžovatele policista X v přestrojení. Stěžovatel jej ujistil, že požadované drogy skutečně obstarat dokáže. Stěžovatel se později obrátil na X s nabídkou odkoupení dvou tisíc tablet extáze. Po těchto událostech bylo zahájeno vyšetřování a státní zástupce vydal povolení k použití X jako utajeného policejního agenta za účelem odkrytí identity spolupachatelů a obstarání důkazů. Policista X následně opakovaně kontaktoval stěžovatele s dotazem, kdy dojde k předání smluveného zboží. Stěžovatel jej měl zpravit, že on sám žádné drogy nemá a že tyto musí nejprve přivézt jeho kamarádi ze zahraničí. S odstupem času se stěžovatel obrátil na X, aby mu sdělil termín a místo předání. Agenta X doprovázel na schůzku i jeho kolega Y, rovněž policista v utajení. Stěžovatel spolu s G. G. odvezli oba policisty na čerpací stanici za městem, kde je očekával C. A. O. V průběhu setkání, kdy mělo dojít k předání zboží a zaplacení sjednané kupní ceny, zakročila policie a dozorující státní zástupce. Všichni přítomní dealeři byli na místě zadrženi. Ve vozidle, jímž přijel C. A. O., nalezla policie 742 tablet extáze. Za zprostředkování prodeje značného množství drog byl stěžovatel v navazujícím řízení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel v řízení před Soudem namítal, že byl ke spáchání daného trestného činu vyprovokován policejním agentem v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soud na úvod připomněl, že přípustnost důkazů se řídí v prvé řadě pravidly vnitrostátního práva. Vnitrostátním soudům proto přísluší hodnotit jimi shromážděné důkazy a rozhodovat o přípustnosti důkazů navrhovaných účastníky. Úkolem Soudu podle Úmluvy je toliko zkoumat, zda bylo posuzované řízení spravedlivé jako celek. Dle ustálené judikatury týkající se metod vyšetřování drogové a korupční trestné činnosti sice obecně lze připustit použití policejních agentů jednajících v utajení za předpokladu, že je doprovázeno jasnými omezeními a zárukami, ale veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazu získaného v důsledku policejní provokace (Teixeira de Castro proti Portugalsku, č. 25829/94, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 35–36 a 39). Soud rozlišuje na straně jedné vyprovokování trestného činu, které je čl. 6 odst. 1 Úmluvy bezvýhradně zapovězeno, a použití legitimních utajovaných metod práce a technik v průběhu vyšetřování na straně druhé. K určení, zda posuzované jednání v konkrétním případě představovalo policejní navádění, Soud ve své judikatuře rozvinul test, který se skládá ze dvou kroků – substantivního a procesního.

Substantivní test spočívá ve zkoumání, zda by ke spáchání trestného činu bylo došlo i bez přičinění orgánů veřejné moci. Policejní provokací se přitom rozumí situace, kdy agent – ať již přímo člen bezpečnostních složek nebo osoba jednající na základě jejich pokynů – se neomezí na čistě pasivní vyšetřování trestné činnosti, nýbrž za účelem obstarání důkazů potřebných k zahájení trestního stíhání vyvine takový vliv, že dotyčnou osobu pobídne ke spáchání trestného činu, ke kterému by jinak nebylo došlo (Ramanauskas proti Litvě, č. 74420/01, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2008, § 55). Při zkoumání, zda agent vybočil ze své čistě pasivní role, jsou podstatné důvody, které vedly k zahájení tajné operace, jakož i následné chování státních orgánů, které ji prováděly. V tomto ohledu je zvláště významné, zda existovalo objektivní podezření, že stěžovatel byl zapojen do trestné činnosti, nebo se s ohledem na okolnosti mohl jevit predisponován k jejímu spáchání (Bannikova proti Rusku, č. 18757/06, rozsudek ze dne 4. listopadu 2010, § 38). Jakákoli předběžná informace o existujícím záměru spáchat trestný čin musí být ověřitelná (Vanyan proti Rusku, č. 53203/99, rozsudek ze dne 15. prosince 2005, § 49). Pro určení, zda existovalo objektivní podezření, je rovněž zásadní okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zda se pouze přidaly k již páchané trestné činnosti, nebo zda ji samy svým jednáním vyvolaly. Konečně hraje roli i to, zda bylo utajených technik použito v návaznosti na informace poskytnuté od soukromé osoby, nebo od agenta či informátora policejního orgánu. Druhý z těchto zdrojů budí zvýšené riziko, že orgány státu překročily svou čistě pasivní roli a jednaly v postavení agenta provokatéra.

Soud dále zpravidla zkoumá i procesní hledisko, tedy způsob, jakým se vnitrostátní orgány vypořádaly s námitkou stěžovatele, že jeho jednání bylo protiprávně vyprovokováno. Toto hledisko nabývá na významu zejména tehdy, pokud Soud nemá k dispozici úplný obsah spisu nebo mezi účastníky řízení přetrvávají rozpory co do rozhodných skutečností. Pokud tvrzení obviněného nejsou zjevně nepravděpodobná, je především na orgánech činných v trestním řízení, aby prokázaly, že k policejní provokaci nedošlo. Úlohou soudů je přezkoumat skutkové okolnosti daného případu a přijmout nezbytné kroky, aby vyšla najevo pravda. Jestliže naznají, že k policejní provokaci došlo, musí z toho vyvodit odpovídající důsledky plynoucí z Úmluvy, tedy vyloučit z projednávání veškeré důkazy opatřené prostřednictvím policejní provokace (Bannikova proti Rusku, cit. výše, § 56). Co se týče rozsahu přezkumu, soudní orgány se musejí zabývat zejména důvody, které vedly k zahájení utajené operace, mírou zapojení policejních orgánů, povahou provokace a nátlakem, kterému byl stěžovatel vystaven. Kromě toho musí řízení dostát požadavku kontradiktornosti. Zpravidla tak musejí být vyslechnuti policejní agenti a jiní očití svědkové předmětných událostí, případně alespoň předloženy pádné argumenty, proč k jejich výslechu nebylo možné přistoupit. Stěžovateli musí být umožněno klást těmto svědkům otázky.

V projednávané věci Soud naznal, že stanoviska účastníků se rozcházejí v tom, zda příslušné orgány při vyšetřování zůstaly pasivní, nebo se dopustily vyprovokování trestné činnosti. Liší se zejména v roli, kterou měl sehrát utajený policejní agent, a v otázce existence objektivního podezření o zapojení stěžovatele do obchodu s drogami v době předcházející vstupu policejního agenta do chodu událostí. Dle policejních záznamů to byl právě policejní agent X, který poprvé oslovil stěžovatele s nabídkou na koupi drog. Předmětný záznam ani rozhodnutí, jímž bylo použití policejního agenta povoleno soudem, však neobsahují bližší určení původu informace, kterou policejní orgány tímto postupem ověřovaly. Není tak zřejmé, zda pocházela od soukromého nebo policejního zdroje. Jisté však je, že stěžovatel do této doby neměl žádný záznam v trestním rejstříku a ani u něho v průběhu tajné operace drogy nebyly nalezeny (srov. Scholer proti Německu, č. 14212/10, rozsudek ze dne 18. prosince 2014, § 85 a 86). Ačkoli to byl policejní agent, který stěžovatele oslovil jako první a následně jej opakovaně kontaktoval za účelem obstarání drog, nelze dle Soudu přehlížet, že stěžovatel bez nátlaku a okolků odvětil, že je schopen drogy sehnat. V projednávané věci však nelze s jistotou určit, na základě jakých informací byla operace zahájena, tj. zda příslušné orgány disponovaly od počátku relevantními důvody.

Proto se Soud dále zaměřil na posouzení procesní stránky věci a zkoumal, zda se vnitrostátní soudy řádně vypořádaly s námitkou stěžovatele, že se stal obětí policejního navádění. Vzhledem k okolnostem bylo úlohou soudů vynaložit úsilí k objasnění pravdy. Důkazní břemeno stran prokázání, že k policejní provokaci nedošlo, přitom z povahy věci spočívalo na obžalobě. Vnitrostátní soudy však blíže nezkoumaly tvrzení obsažené v policejním záznamu, dle něhož policie disponovala oznámením, že stěžovatel mohl být zapojen do předmětné trestné činnosti. Objasnění této skutečnosti bylo přitom zcela klíčové pro určení, zda existovaly relevantní důvody pro využití institutu policejního agenta. Stěžovatel měl sice v rámci řízení příležitost vyslechnout a klást otázky klíčovému svědku obžaloby, policejnímu agentu X, nicméně dotazy jeho právního zástupce na to, zda byla daná operace povolena v rámci probíhajícího vyšetřování, nebo i bez předchozího podezření, soud nepřipustil. Ani výpověď agenta X nebyla způsobilá rozptýlit podezření, že se v daném případě mohlo jednat o policejní provokaci. Odsouzení stěžovatele přitom bylo založeno výlučně na důkazech, které byly pořízeny v rámci dané operace.

S přihlédnutím k těmto okolnostem Soud konstatoval, že i když si je vědom obtíží, s nimiž se nutně orgány činné v trestním řízení potýkají při vyšetřování drogové trestné činnosti, nezbývá než uzavřít, že vnitrostátní soudy nepodrobily tvrzení stěžovatele, že byl vystaven policejní provokaci, dostatečně zevrubnému zkoumání. Řízení proto nelze považovat za spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k porušení tohoto ustanovení došlo.

III. Odlišné stanovisko

K rozsudku připojil nesouhlasné stanovisko soudce Kūris, který nesouhlasil s tím, že by skutkové pochybnosti měly svědčit výlučně ve prospěch stěžovatele a naopak jít k tíži žalované vlády. Stěžovatel se původně za přítomnosti advokáta doznal k podílu na dané trestné činnosti a svou výpověď změnil až později, když začal tvrdit, že se ke spáchání činu odhodlal až pod nátlakem a vytrvalým nabádáním ze strany policejního agenta. Vzhledem k těmto rozporným výpovědím nebylo rozumných důvodů pochybovat o tom, že stěžovatel skutečně byl do předmětné trestné činnosti zapojen. Za této situace měl být nutně upřednostněn veřejný zájem na potírání této společensky vysoce nebezpečné formy trestné činnosti před procesními právy stěžovatele.