Přehled
Anotace
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. února 2017 ve věci č. 67259/14 – Selmani a ostatní proti bývalé jugoslávské republice Makedonii
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že vyvedením stěžovatelů, novinářů, z parlamentní galerie s ohledem na konflikty, které vně i uvnitř Parlamentu provázely projednání zákona o státním rozpočtu, došlo k porušení článku 10 Úmluvy. Soud dále jednomyslně konstatoval porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu, že ústavní soud nekonal o ústavní stížnosti v této věci ústní jednání.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelé byli novináři akreditovaní k podávání zpráv z parlamentu, kteří se dne 24. prosince 2012 účastnili na galerii parlamentu projednávání zákona o státním rozpočtu. Během jednání narušovali příslušníci opozice v sále pořádek, mimo jiné bušením do stolu předsedy parlamentu a ničením technického zařízení. V reakci na to vyvedli příslušníci parlamentní ochranky předsedu parlamentu a členy opozice ven ze sálu, vyzváni opustit sál byli rovněž novináři pozorující dění z galerie. Stěžovatelé odmítli prostory galerie opustit a byli tak členy ochranky vyvedeni za použití síly.
Stěžovatelé se s žádostí o prošetření věci obrátili na příslušný útvar ministerstva vnitra, který shledal, že v parlamentu byl narušen pořádek a hrozila rovněž eskalace probíhajících protestů před budovou. Jelikož se stěžovatelé nepodvolili pokynům ochranky, donucení použité vůči nim nebylo nepřiměřené. Stěžovatelé podali ústavní stížnost, ve které namítali porušení svých práv chráněných článkem 10 Úmluvy. Ústavní soud stížnost zamítl na jednání v nepřítomnosti stran.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož v řízení u ústavního soudu se nekonalo ústní a veřejné jednání, při kterém by měli možnost vysvětlit podstatné okolnosti vyvedení z galerie.
a) K přijatelnosti
Soud se napřed zabýval slučitelností stížnosti ratione materiae s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konstatoval, že makedonská ústava ve spojení s jednacím řádem parlamentu dává akreditovaným novinářům právo podávat zprávy z parlamentu a novináři tak informováním veřejnosti z parlamentní galerie vykonávali svou práci. Soud proto konstatoval, že právo podávat zprávy z galerie je součástí práva stěžovatelů na svobodu projevu a je „občanským právem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1.
b) K odůvodněnosti
Soud připomněl, že v řízení před soudem prvního a jediného stupně znamená právo na „veřejné jednání“, pokud zde nejsou výjimečné okolnosti, které ospravedlňují jiný postup, právo na „ústní jednání“ (Göç proti Turecku, č. 36590/97, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2002, § 47).
Soud si povšiml, že projednávaná věc byla předmětem řízení pouze před ústavním soudem, který tak jednal jako soud prvního a jediného stupně. Soud odmítl námitku vlády, že předmětem řízení byly pouze právní otázky a shledal naopak, že závěry ústavního soudu stran nezbytnosti a přiměřenosti opatření se opíraly o skutkové okolnosti, které měl ústavní soud zjistit. Podotkl, že ačkoli samotné vyvedení z galerie nebylo mezi stranami předmětem sporu, jeho okolnosti, které byly pro výsledek řízení významné, stěžovatelé rozporovali. Soud také poukázal na skutečnost, že ústní jednání se nekonalo, ačkoli si ho stěžovatelé výslovně přáli a že ústavní soud jeho absenci nijak neodůvodnil.
Soud shrnul, že stěžovatelé měli na ústní jednání před ústavním soudem právo a jeho nekonáním došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
B. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelé dále namítali, že vyvedením z parlamentní galerie bylo porušeno jejich právo na svobodu projevu, konkrétně právo rozšiřovat informace, chráněné článkem 10 Úmluvy.
a) K přijatelnosti
Soud nepřijal námitku vlády, že stěžovatelé ztratili postavení oběti, neboť dostatečnou nápravu pro ně představovaly závěry ad hoc vyšetřovací komise, která byla ustavena na žádost prezidenta. Soud zhodnotil, že i kdyby bylo možné považovat závěry komise za uznání porušení Úmluvy ze strany vnitrostátních orgánů, stěžovatelům nebyla poskytnuta žádná náhrada (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 115). Dle Soudu tak stěžovatelé neztratili postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy.
b) K odůvodněnosti
V projednávané věci nebyla spornou existence zásahu do práva stěžovatelů na svobodu projevu chráněného čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Soud se tak musel vypořádat s tím, zda byl zásah do práva stěžovatelů na poli článku 10 odůvodněný ve smyslu druhého odstavce tohoto ustanovení, tj. zda: (i) byl stanoven zákonem, (ii) sledoval některý z legitimních cílů a (iii) byl v demokratické společnosti nezbytný.
Ve vztahu k zákonnému základu zásahu Soud připomněl, že čl. 10 odst. 2 vyžaduje nejenom, aby opatření bylo upraveno v zákoně, ale zaměřuje se též na kvalitu předpisu: ten musí být pro subjekty práv předvídatelný (Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 52). Platí však, že ačkoli je předvídatelnost žádoucím kritériem, předpis musí být schopen reagovat na měnící se okolnosti, a řada zákonů tak musí být formulována způsobem, který je více či méně vágní a jehož výklad a aplikace jsou předmětem praxe (Karácsony a ostatní proti Maďarsku, č. 42461/13, rozsudek velkého senátu ze dne 17. května 2016, § 124). Při hodnocení § 43 zákona o parlamentu a relevantních ustanovení jednacího řádu, které byly označeny za právní základ pro vyvedení stěžovatelů, Soud shledal, že tyto sice výslovně neuvádějí možnost ochranky vyvést akreditované novináře, avšak tuto pravomoc lze označit pro udržení řádného fungování parlamentu za nezbytné opatření. Shrnul, že stěžovatelé mohli předvídat, že za určitých okolností bude ochranka postupovat tímto způsobem.
Soud rovněž konstatoval, že opatření sledovalo legitimní cíl v podobě zajištění veřejné bezpečnosti a předcházení nepokojů.
Při posouzení otázky, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti, Soud podotkl, že k vyvedení novinářů došlo při projednávání zákona o státním rozpočtu, který se stal předmětem vypjaté diskuze a byl záležitostí významného veřejného zájmu. V době projednávání zákona probíhaly protesty před budovou a v sále kulminovala napjatá atmosféra. Soud konstatoval, že zákonodárné sbory jsou za těchto okolností oprávněny na jednání narušující legislativní proces reagovat. Dění v parlamentu a reakce na nepokoje jsou pak záležitostí legitimního veřejného zájmu a novinářům náleží šíření informací o těchto událostech. Média mají v těchto situacích zásadní roli „hlídacího psa“, který dohlíží na to, jak je zacházeno s protestujícími a jakými metodami je udržován veřejný pořádek. Jakékoli pokusy o odstranění novinářů z míst demonstrací tak musí být předmětem přísného zkoumání (Pentikäinen proti Finsku, č. 11882/10, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 89, 107). To platí ještě více, vykonávají-li novináři své právo rozšiřovat informace ve vztahu k voleným zástupcům v parlamentu a opatřením ke zvládnutí nepokojů během jednání.
Při hodnocení, zda bylo vyvedení stěžovatelů ze sálu nezbytné, se Soud soustředil na to, zda bylo vzhledem k okolnostem opodstatněné a zda měli stěžovatelé možnost o incidentu informovat veřejnost.
Povšiml si, že informace, ze kterých vycházel ústavní soud, o protestech před budovou, počtu zraněných či předmětech, které měly být házeny v sále, byly velmi povrchní. Ústavní soud se také nevyjádřil k tomu, jak dění před budovou ohrožovalo bezpečnost stěžovatelů a dalších osob uvnitř sálu. Během nepokojů v parlamentu stěžovatelé byli toliko přihlížejícími, kteří dělali svoji práci, do nepokojů se sami nijak nezapojili. Rovněž závěr ústavního soudu o tom, že stěžovatelé zranili jednoho z členů ochranky, se nezdá být jako podložený. Soud zhodnotil, že, nenalezl známky toho, že by nepokojné chování členů parlamentu představovalo pro stěžovatele ohrožení jejich života či tělesné integrity.
Soud se také vyjádřil k tvrzení, že stěžovatelé měli možnost sledovat další dění v sále prostřednictvím živého přenosu v místnosti pro tisk. Konstatoval, že i kdyby stěžovatelé tuto možnost měli, vyvedením ztratili příležitost získat o dění v sále informace přímo na základě osobní zkušenosti.
Na pozadí těchto skutečností dospěl Soud k závěru, že vyvedení stěžovatelů z galerie nenaplnilo požadavek naléhavé společenské potřeby a nebylo tak nezbytné v demokratické společnosti. Konstatoval proto porušení článku 10 Úmluvy.