PARADISO A CAMPANELLI proti Itálii

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 24. ledna 2017 ve věci č. 25358/12 – Paradiso a Campanelli proti Itálii

Velký senát Soudu rozhodl jedenácti hlasy proti šesti, že úřední odebrání dítěte počatého v rozporu s italskými právními předpisy prostřednictvím náhradní matky a asistované reprodukce v Rusku a jeho následné přemístění na území Itálie nepředstavuje porušení práva stěžovatelů na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé, italský manželský pár, se po mnoha neúspěšných pokusech o založení rodiny rozhodli využít tzv. náhradní mateřství zprostředkované společností se sídlem v Rusku, kde je, na rozdíl od Itálie, náhradní mateřství povoleno. Náhradní matka porodila v roce 2011 dítě, jehož biologickým otcem byl údajně stěžovatel. Toto dítě bylo v souladu s ruskými zákony zapsáno jako potomek stěžovatelů. Po opatření mezinárodního uznání rodného listu dítěte jej stěžovatelé převezli do Itálie. Italské orgány, které obdržely zprávu, že rodný list byl vydán v rozporu se skutečným stavem, obvinily stěžovatele z falšování údajů o osobním stavu dítěte a jeho převozu do Itálie v rozporu s italským zákonem o osvojení. Nařídily testy DNA a po zjištění, že biologickým otcem dítěte není stěžovatel (biologickou matkou byla nadto neznámá dárkyně vajíček), a domnělí rodiče tak nemají k dítěti žádnou biologickou vazbu, rodičům dítě odebraly a označily jej v souladu s italskými zákony za dítě vhodné k osvojení. Dítě bylo v roce 2013 adoptováno novými rodiči a obdrželo novou identitu.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že odebrání dítěte narozeného v zahraničí prostřednictvím umělého oplodnění a náhradní matky a převezeného na území Itálie a jeho přidělení k osvojení poté, co bylo prokázáno, že nemá biologické vazby ani k jednomu z nich, představují porušení článku 8 Úmluvy. Soud v senátním rozsudku rozhodl, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy, a to především vzhledem k nedostatečnému zohlednění zájmu dítěte a ukvapenému závěru italských orgánů, že stěžovatelé nebyli schopni o něj pečovat. Věc byla na žádost žalované vlády postoupena velkému senátu Soudu.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda vztah mezi stěžovateli a dítětem spadá pod pojem „rodinný život“ dle článku 8 Úmluvy. Dospěl k názoru, že nikoliv, a konstatoval, že rodičovská práva vykonávaná stěžovateli byla vnitrostátními soudy uznána pouze za účelem řízení o pozastavení jejich výkonu. Soud připomněl, že již dříve ve své judikatuře připustil možnost, aby navzdory absenci biologických nebo právních vazeb zakládajících rodičovství, existoval mezi náhradními rodiči a dítětem „rodinný život“ ve smyslu článku 8 Úmluvy, a to především s přihlédnutím ke skutečnostem, jako je společně strávený čas, vytvoření úzkých osobních vazeb a role, kterou tito dospělí vůči dítěti zaujali (Moretti a Benedetti proti Itálii, č. 16318/07, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 48). I v projednávané věci Soud konstatoval, že oba stěžovatelé si s dítětem vytvořili úzké emoční vazby v počátečních fázích jeho života a žili společně po dobu 6 měsíců na území Itálie (stěžovatelka o dva měsíce déle ještě v době pobytu na území Ruské federace). Soud ovšem zdůraznil, že k ukončení tohoto soužití sice nedošlo z vůle stěžovatelů, bylo nicméně důsledkem situace, kterou sami stěžovatelé svým protiprávním jednáním vyvolali. Soud s ohledem na chybějící biologické vazby a krátkou dobu soužití se stěžovateli, jakož i nejistotu stran kvalifikace tohoto vztahu z právního hlediska dospěl k názoru, že navzdory vůli stěžovatelů být rodiči a kvalitě jejich citových vazeb k dítěti nebyla splněna podmínka „rodinného života“ tak, jak je vykládána pro účely působnosti článku 8 Úmluvy.

Soud se proto zaměřil na otázku splnění podmínek definice „soukromého života“ dle článku 8 Úmluvy. Předestřel, že stěžovatelé měli skutečný úmysl stát se rodiči a prozkoumali jednotlivé možnosti, jak toho docílit. Projednávaná věc se proto týká práva na respektování rozhodnutí stěžovatelů stát se rodiči a jejich osobního rozvoje skrze zastávání této role vůči dítěti. Navíc nařízení genetických testů vůči stěžovateli mělo dopad na jeho identitu i vztah se stěžovatelkou. Okolnosti případu proto spadaly do rozsahu soukromého života stěžovatelů.

Soud následně konstatoval, že odnětí dítěte a jeho umístění do náhradní péče za účelem budoucího osvojení představovalo zásah do soukromého života stěžovatelů.

Použití italského práva vnitrostátními orgány bylo dle názoru Soudu předvídatelné s ohledem na mezinárodní právo soukromé, stejně tak jako závěr, že dítě bylo dle vnitrostátního zákona vhodné k osvojení. Další postup plynoucí z této kvalifikace byl tedy dle názoru Soudu v souladu se zákonem.

Soud dále podotkl, že zásah státu sledoval legitimní cíle ochrany pořádku a práv a svobod jiných, a zdůraznil, že považuje za legitimní snahu italských orgánů vykonávat výsostnou pravomoc státu uznávat a stanovit podmínky pro vznik právního vztahu mezi rodičem a dítětem, a to s ohledem na ochranu zájmů dítěte.

Soud pro posouzení nezbytnosti napadených opatření v demokratické společnosti musí přezkoumat, zda jsou dovolávané důvody těchto opatření pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy relevantní a dostatečné (Parrillo proti Itálii, č. 46470/11, rozsudek velkého senátu ze dne 27. srpna 2015, § 168). Dále musí zásah odpovídat naléhavému společenskému zájmu a být přiměřený k dosažení legitimního cíle. Zohledněno musí být především dosažení spravedlivé rovnováhy mezi konkurujícími si dotčenými zájmy (A, B a C proti Irsku, č. 25579/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. prosince 2010, § 229). Soud musí na základě řady faktorů posoudit též šíři prostoru pro uvážení, která bude státu ponechána (S. H. a ostatní proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 94).

Soud následně konstatoval, že vnitrostátní soudy založily svoje závěry na skutečnosti, že jednáním stěžovatelů došlo k porušení vnitrostátních zákonů o mezinárodním osvojení a lékařsky asistované reprodukci a neexistovala biologická vazba mezi stěžovateli a dítětem. Přijatá opatření měla za cíl zajistit okamžité a trvalé přerušení kontaktu mezi stěžovateli a dítětem a umístění dítěte do náhradní péče.

Soud přiznal žalované vládě široký prostor pro uvážení s odůvodněním, že případ se dotýká eticky citlivých otázek, konkrétně osvojení, převzetí dítěte do péče, lékařsky asistované reprodukce a náhradního mateřství.

Soud dále uvedl, že argumentace vnitrostátních orgánů spočívala na dvou základních liniích – protizákonnosti jednání stěžovatelů a nutnosti přijmout opatření v zájmu dítěte, jež tyto orgány považovaly v souladu se zákonem o osvojení za opuštěné. Soud nepochyboval, že tyto důvody byly relevantní, měly přímou spojitost s legitimním cílem zabránit pokračování protiprávního stavu a ochránit zájmy dítěte. Je proto možné je považovat za dostatečné.

V rámci přezkumu přiměřenosti předmětných opatření ve vztahu ke sledovaným legitimním cílům Soud uvedl, že projednávaná věc se liší od případů, v nichž jde o odebrání dítěte z péče rodičů, které může proběhnout jen za předpokladu, že je ohrožena jeho fyzická či morální integrita (Scozzari a Giunta proti Itálii, č. 39221/98 a 41963/98, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000, § 148–151). Soud byl toho názoru, že v projednávané věci naopak vnitrostátní orgány nebyly povinny upřednostnit zachování vztahu mezi stěžovateli a dítětem. Spíše musely učinit složitou volbu mezi umožněním pokračování vztahu stěžovatelů s dítětem, a tudíž zlegalizováním protiprávní situace způsobené stěžovateli, nebo přijetím opatření s cílem zajistit dítěti rodinu podle právní úpravy o osvojení. Soud dále připomněl, že veřejné zájmy jsou v projednávané věci velmi silné. Kromě toho odůvodnění italských soudů týkající se nejlepšího zájmu dítěte nebylo automatické či stereotypní. Při hodnocení specifické situace dítěte byly vnitrostátní soudy toho názoru, že je žádoucí umístit dítě k vhodnému páru, aby mohlo být později osvojeno. Dospěly též k závěru, že by odebrání dítěte stěžovatelům nemělo dítěti způsobit vážnou či nevratnou újmu. Na druhou stranu se italské soudy jen okrajově věnovaly zájmům stěžovatelů na rozvoji vztahu s dítětem a dopadům na jejich soukromý život. To však je dle Soudu třeba vnímat v kontrastu s nezákonností jejich jednání.

Soud dle svých slov nepodcenil dopad, který má na soukromý život stěžovatelů okamžité a nevratné odebrání dítěte z jejich péče. Vzhledem ke skutečnosti, že protiváhou zájmu stěžovatelů na jejich osobním rozvoji prostřednictvím rozvoje vztahu s dítětem byl mnohem důležitější veřejný zájem nelegalizovat situaci vzniklou v rozporu s platným vnitrostátním právem, Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy neporušily článek 8 Úmluvy, když rozhodly o odebrání dítěte stěžovatelům, a to zvláště s přihlédnutím k závěru, že dítěti tímto nebude způsobena nenapravitelná újma.

III. Oddělená stanoviska

K rozsudku byla přiložena tři souhlasná a jedno (společné) nesouhlasné stanovisko, v němž soudci Lazarova Trajkovska, Bianku, Laffranque, Lemmens a Grozev zdůraznili, že dle jejich názoru došlo k porušení práva stěžovatelů na respektování rodinného života. Uvedli, že článek 8 Úmluvy nerozlišuje mezi „legitimní“ a „nelegitimní“ rodinou; pojem „rodina“ má být vnímán jako označení nikoliv pouze rodin vzniklých na základě manželského sňatku, ale také tzv. de facto rodinných vazeb, kde spolu zúčastněné strany žijí a jejich vztah je dostatečně stálý. Zároveň nesouhlasili s tím, že doba šesti, resp. osmi měsíců společného soužití stěžovatelů a dítěte byla nedostatečná pro vytvoření pevných a významných vazeb, a měli za to, že již existující vztahy dávají vznik de facto rodině. Dále zdůraznili kritérium zájmu dítěte, které v dosavadní ustálené judikatuře Soudu bylo vnímáno jako rozhodující pro závěr o jeho odebrání, a mimo jiné zpochybnili označení dítěte za vhodné k osvojení.