J. A OSTATNÍ proti Rakousku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 17. ledna 2017 ve věci č. 58216/12 – J. a ostatní proti Rakousku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně konstatoval, že postup vnitrostátních orgánů, jež poskytly obětem obchodování s lidmi dostatečnou podporu, ale zastavily trestní stíhání pro daný skutek, nevedl za konkrétních okolností případu k porušení článku 4 Úmluvy (zákaz otroctví a nucené práce).

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelkami jsou tři osoby filipínské státní příslušnosti, které začaly v letech 2006 až 2009 vykonávat v Dubaji domácí práce u místní rodiny. Byly jim odebrány pasy, nesměly mezi sebou komunikovat rodnou řečí a musely pracovat téměř 20 hodin denně. Stěžovatelky byly verbálně i fyzicky napadány, trestány za sebemenší pochybení a byla jim zadržována mzda za práci.

Počátkem července 2010 stěžovatelky doprovázely své zaměstnavatele na cestě do Vídně, kde jim byly odebrány pasy a byly nuceny pracovat přes noc. Jelikož nadále odmítaly snášet dané pracovní podmínky, navázaly kontakt se zaměstnancem hotelu, s jehož pomocí z hotelu utekly. Přibližně po devíti měsících oslovily místní nevládní organizaci věnující se obětem obchodování s lidmi. V červenci 2011 s její pomocí podaly trestní oznámení vůči svým bývalým zaměstnavatelům a následně se účastnily policejního výslechu.

V listopadu 2011 zastavilo vídeňské státní zastupitelství trestní stíhání s odůvodněním, že skutku se v zahraničí dopustili cizí státní příslušníci, a proto nebyly dotčeny rakouské zájmy ve smyslu trestního zákoníku. V březnu 2012 zamítl trestní soud ve Vídni stížnost stěžovatelek, neboť znaky trestného činu nebyly naplněny vzhledem k tomu, že stěžovatelky strávily ve Vídni pouze tři dny. Skutky neměly dostatečnou vazbu na Rakousko a Rakousku nevyplývala z mezinárodního práva povinnost zabývat se jednáním zaměstnavatelů stěžovatelek v Dubaji.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 4 Úmluvy

Stěžovatelky namítaly, že byly podrobeny nucené práci a obchodování s lidmi a že rakouské úřady nedodržely pozitivní závazky procesní povahy vyplývající z článku 4 Úmluvy.

Soud předeslal, že článek 4 Úmluvy chrání jednu ze základních hodnot demokratické společnosti a jeho první odstavec nemůže být podle čl. 15 odst. 2 Úmluvy předmětem žádné výjimky či odstoupení od závazků. Do rozsahu článku 4 Úmluvy spadá také obchodování s lidmi, často označované jako moderní otroctví, vyznačující se zacházením s lidskou bytostí jako s věcí, přísným dohledem, omezením pohybu, používáním násilí či výhrůžek, špatnými životními a pracovními podmínkami a nízkou či žádnou odměnou (Rantsev proti Kypru a Rusku, č. 25965/04, rozsudek ze dne 7. ledna 2010, § 279–282).

Soud připomněl, že z článku 4 vyplývá pro stát také pozitivní povinnost účinně ochránit oběti otroctví, nevolnictví, nucených či povinných prací a vést náležité vyšetřování (Siliadin proti Francii, č. 73316/01, rozsudek ze dne 26. července 2005, § 89 a 112). Státy mají také povinnost zakotvit adekvátní právní rámec zákazu a postihu obchodování s lidmi tak, jak to vyžaduje Palermský protokol (Dodatkový protokol k Úmluvě OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu z roku 2000) a Úmluva Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi z roku 2005. Příslušné orgány mají potom věc nezávisle a nestranně vyšetřit a za tím účelem přijmout všechny nezbytné kroky k zajištění důkazů týkajících se incidentu. Zároveň však na státní orgány nelze klást nesplnitelné nebo nepřiměřené nároky (mutatis mutandis, ve vztahu k článku 2 Úmluvy, Maiorano a ostatní proti Itálii, č. 28634/06, rozsudek ze dne 15. prosince 2009, § 105).

Ve vztahu ke stěžovatelům vyšel Soud z předpokladu, že namítaného jednání se měly dopouštět soukromé osoby po několik let v Dubaji a dva až tři dny v Rakousku. Soud se proto zaměřil na pozitivní povinnosti státu, a sice na otázku, zda rakouské úřady identifikovaly stěžovatelky jako potenciální oběti obchodování s lidmi a náležitě je v daném ohledu podporovaly na jedné straně a zda naplnily povinnost vyšetřit ohlášené trestné činy na straně druhé.

Poté, co se stěžovatelky přihlásily na policii, považovaly orgány činné v trestním řízení jejich tvrzení za hodnověrná a okamžitě s nimi začaly jednat jako s potenciálními oběťmi obchodování s lidmi. Byly vyslechnuty zvláště vyškolenými policisty, bylo jim umožněno legalizovat jejich pobyt v Rakousku a bylo zakázáno šíření údajů o jejich totožnosti. Stěžovatelky měly dále podporu od místní nevládní organizace, byla jim poskytnuta právní pomoc a asistence k usnadnění jejich integrace v Rakousku. Soud proto považoval právní a správní rámec týkající se obětí obchodování s lidmi v Rakousku za dostatečný stejně jako opatření podniknutá místními orgány. Povinnost identifikovat, ochránit a podpořit stěžovatelky jako potenciální oběti obchodování s lidmi byla splněna.

Soud se proto dále zaměřil na otázku, zda mělo Rakousko povinnost vyšetřit skutky údajně spáchané v zahraničí a zda jejich vyšetřování v Rakousku bylo dostatečné. Poznamenal, že stěžovatelky dostaly příležitost podrobně vylíčit, co se jim stalo, a státní zastupitelství zahájilo na základě těchto výpovědí vyšetřování. Trestní stíhání sice bylo následně zastaveno, ale příslušné rozhodnutí potvrdil trestní soud. Podle Soudu z článku 4 Úmluvy ani z dalších mezinárodních smluv týkajících se obchodování s lidmi nevyplývá povinnost stíhat trestné činy spáchané cizími státními příslušníky v cizině. Rakouské státní orgány žádnou takovou povinnost neporušily, když dále nestíhaly jednání údajných pachatelů ve Spojených arabských emirátech. Proběhlé vyšetřování bylo podle Soudu pro účely článku 4 Úmluvy dostatečné. Příslušné orgány sepsaly na základě podání stěžovatelek více než 30 stran dlouhou zprávu, s ohledem na roční prodlevu od incidentů, s níž byla podána trestní oznámení, se při dalším vyšetřování mohly spoléhat pouze na právní pomoc od Spojených arabských emirátů. Mezi dotčenými státy však neexistuje žádná dohoda o právní pomoci a v minulosti se takový postup ukázal jako neúčelný. S ohledem na prostor pro uvážení státního zastupitelství založený na zásadě přiměřenosti označil Soud postup státních orgánů za dostatečný.

Ve shrnutí tedy podle Soudu rakouské úřady splnily povinnost ochránit stěžovatelky jako potenciální oběti obchodování s lidmi, a ačkoli shledaly, že nemají pravomoc stíhat namítané skutky v zahraničí, a trestní stíhání v Rakousku zastavily, neporušily pozitivní povinnosti procesní povahy vyplývající z článku 4 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Ve svém souhlasném stanovisku, k němuž se připojila soudkyně Tsotsoria, kritizoval soudce Pinto de Albuquerque odůvodnění rozsudku v tom smyslu, že se nedostatečně zabývalo znaky skutkové podstaty obchodování s lidmi a znaky, které jej odlišují od otroctví, nevolnictví, nucených či povinných prací, a dále že nedošlo k řádné analýze mezinárodních závazků na tomto poli. Přestože rakouské orgány plně nevyšetřily namítané skutky, byly to především stěžovatelky, kdo nesl za tento výsledek odpovědnost opožděným kontaktováním příslušných orgánů.