KIRÁLY A DÖMÖTÖR proti Maďarsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 17. ledna 2017 ve věci č. 10851/13 – Király a Dömötör proti Maďarsku

Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že v důsledku kumulativního účinku nedostatků při prošetřování trestního oznámení podaného stěžovateli ve věci rasistických verbálních a fyzických útoků, které se odehrály na protiromské demonstraci, zejména absence komplexního zhodnocení předmětné události ve všech souvislostech, nebylo možné považovat postup vnitrostátních orgánů při vyšetřování za dostatečný z hlediska závazků vyplývajících pro smluvní stát z článku 8 Úmluvy. K porušení článku 8 Úmluvy naopak nedošlo postupem policie, která se rozhodla příslušnou demonstraci nerozpustit. Soud každému ze stěžovatelů přiznal částku 7 500 eur jako náhradu nemajetkové újmy.

I. Skutkové okolnosti

Oba stěžovatelé jsou maďarskými občany romské národnosti. V srpnu roku 2012 uspořádalo pravicové Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik) ve městě Devescer protiromskou demonstraci pod sloganem „Žij a nech žít“. Demonstrace se zúčastnilo přibližně 400 až 500 lidí. Kromě členů hnutí Jobbik se demonstrace zúčastnili i příznivci devíti krajně pravicových skupin, které jsou známé svým militantním chováním, protiromskými a rasistickými postoji. Na demonstraci zaznívaly hrozby romskému obyvatelstvu, byl připomínán jejich údajný kriminální způsob života, požadavky na znovuzavedení trestu smrti, romská populace prezentována jako přímá hrozba maďarskému majoritnímu obyvatelstvu, kterému nezbývá než svému zničení zabránit odvetou romskému obyvatelstvu. Řečníci požadovali, aby „odpadky“ byly vymeteny ze země, přičemž k tomu mohou být použity jakékoliv prostředky, a pronášeli, že údajné kriminální chování romské populace je predeterminováno jejich genomem a pouze užití síly může vést k cíli. Po projevech se účastníci demonstrace vydali na pochod ulicí Vasárhelyi, která je obydlena romskou komunitou, a vykřikovali hesla jako „Romové, zemřete“, „Zapálíme Vaše domy a vy zemřete uvnitř“. Účastnici demonstrace vyzývali policii, aby nechránila Romy. Někteří z demonstrantů se zahalenými tvářemi, vybaveni tyčemi a biči, prorazili policejní kordon. Účastníci jdoucí v čele demonstrace házeli do zahrad okolních domů kusy betonu, kameny a plastové lahve. Po celou dobu pochodu, který trval asi 30 minut, se stěžovatelé nacházeli na zahradách domů v ulici Vasárhelyi.

Stěžovatelé namítali, že policie byla během demonstrace pasivní, demonstraci nerozpustila, ani neprovedla žádné úkony směřující k odhalení pachatelů trestné činnosti z řad demonstrantů. Stěžovatelé si na postup policie stěžovali na krajském ředitelství policie. Jejich stížnost byla zamítnuta s odůvodněním, že průběh demonstrace byl poklidný, neboť kromě házení kamenů nenastal žádný konflikt mezi účastníky a romskou menšinou. Pouze malá skupina demonstrantů byla vyzbrojena tyčemi a biči. Zajištění demonstrantů za účelem identifikace a podání vysvětlení by podle názoru stížnostního orgánu situaci pouze zhoršilo a posílilo nepřátelský vztah demonstrantů vůči policii. Opakovaná stížnost byla Národní policejní službou zamítnuta a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. Nicméně po podání žaloby stěžovateli k soudu Národní policejní služba napadené rozhodnutí zrušila a věc vrátila krajskému ředitelství, které se věcí opakovaně zabývalo. V rámci nového posouzení policejní orgány dospěly k závěru, že v daném případě byly naplněny zákonné podmínky pro rozpuštění demonstrace, nicméně policie nemusela k takovému kroku přistoupit, neboť v jeho důsledku by došlo ke způsobení větší újmy než tím, že nechala demonstraci pokračovat. Stěžovatelé nebyli úspěšní ani v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí, které prováděl krajský soud a následně Nejvyšší soude (Kúria).

Stěžovatelé spolu s Maďarským helsinským výborem podali trestní oznámení ohledně projevů přednesených na demonstraci a útoků, kterým byla romská komunita v této souvislosti vystavena. Policejní orgány po právní stránce kvalifikovaly oznámená jednání jako podezření ze spáchání trestného činu násilí proti členu skupiny a trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Policie následně dospěla k závěru, že přestože Romové byli v přednesených projevech napadáni a jejich obsah byl odsouzeníhodný, nebyl jejich přednesením spáchán trestný čin, neboť jejich cílem nebylo vyvolat nekontrolovanou, škodlivou a nepřátelskou reakci. Vyšetřování byli proto zastaveno. Trestného činu násilí proti skupině obyvatel se podle police dopustily čtyři osoby, nicméně identifikovat se podařilo policii pouze jedinou, která byla následně odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 15 měsíců s podmíněným odkladem.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že vnitrostátní orgány nezajistily jejich přiměřenou ochranu před demonstranty a řádné vyšetřování událostí, což vyústilo v porušení jejich práv vyplývajících z článku 8 Úmluvy.

a) K přijatelnosti

Vláda namítala, že článek 8 Úmluvy není v projednávané věci použitelný. Soud konstatoval, že pojem „soukromý život“ je široký a nemá vyčerpávající definici. Pojem osobní autonomie je dle Soudu důležitý princip, který je podkladem pro výklad záruk vyplývajících z článku 8 Úmluvy, který může zahrnovat celou škálu aspektů týkající se fyzické a sociální identity jednotlivce. Soud v minulosti mezi takové projevy soukromého života zařadil etnickou identitu (např. S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008). Jakákoliv negativní stereotypizace určité sociální skupiny, pokud dosáhne určité závažnosti, je způsobilá zasáhnout sebevnímání této skupiny, vlastní sebehodnocení a sebevědomí jejích členů (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015; a Aksu proti Turecku, č. 4149/04 a 41029/04, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012). Judikatura Soudu nevylučuje, že jednání, které nedosahuje dostatečné závažnosti, aby byla aktivována ochrana poskytovaná článkem 3 Úmluvy, může být považováno za porušení práva na ochranu soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy, má-li takové jednání dostatečně negativní účinky na morální a fyzickou identitu jednotlivce.

V dané věci se hrozby směrované proti romské menšině v průběhu demonstrace neproměnily ve fyzické útoky proti stěžovatelům. Soud nicméně zohlednil, že ze strany některých demonstrantů došlo k násilí a po projevech řečníků na demonstraci pokračoval pochod jejích účastníků za vyvolávání pohrůžek do čtvrti obývané Romy, což mohlo ve stěžovatelích vyvolávat důvodné obavy z násilí a ponížení. Výhrůžky navíc byly pronášeny z důvodu příslušnosti stěžovatelů k etnické menšině, což nutně muselo ovlivnit jejich pocit sebeúcty a sebevědomí. Tyto okolnosti jsou dle Soudu dostatečné k tomu, aby zasáhly do psychické a etnické integrity stěžovatelů ve smyslu článku 8 Úmluvy. Soud proto stížnost shledal slučitelnou ratione materiae s článkem 8 Úmluvy.

Soud rovněž jako nedůvodnou posoudil námitku vlády, podle které stěžovatelé nevyčerpali dostupné vnitrostátní prostředky nápravy, neboť mohli podat ústavní stížnost a žádat, aby zrušil rozsudek Nejvyššího soudu. Soud konstatoval, že vláda neprokázala existenci ústavou zaručeného práva nebo příklady ze soudní rozhodovací praxe, že by se jednotlivec mohl úspěšně domoci policejní ochrany svého soukromého života. Stížnost proto prohlásil za přijatelnou.

b) K postupu policie před a během demonstrace

Ve vztahu k tvrzení stěžovatelů týkající se postupu policie před a během demonstrace, zejména, že nepřijala dostatečná preventivní opatření a demonstraci nerozpustila, Soud uvedl, že vnitrostátní orgány jsou za určitých okolností povinny rozpustit násilné a očividně nesnášenlivé demonstrace, aby ochránily právo na soukromý život jednotlivce ve smyslu článku 8 Úmluvy (R. B. proti Maďarsku, č. 64602/12, rozsudek ze dne 12. 4. 2016). Vnitrostátní soudy neshledaly, že by policie v daném případě měla zákonný podklad pro rozpuštění demonstrace, neboť její průběh byl, až na výjimky, poklidný. Soud považoval způsob, jakým se věcí zabývaly vnitrostátní soudy, za dostatečný a nepovažoval za vhodné, aby nahrazoval jejich závěry svým vlastním úsudkem; rozhodnutí vnitrostátních soudů dle Soudu nevykazovaly znaky svévole či zjevného nedostatku úsudku. Policie navíc přijala několik preventivních opatření, aby ochránila příslušníky romské menšiny, což vnitrostátní soudy též náležitě zhodnotily. Soud v souvislosti s postupem policie rovněž zopakoval, že v obdobných situacích musí policie mít určitý prostor pro úvahu při přijímání operativních rozhodnutí (P. F. a E. F. proti Spojenému království, č. 28326/09, rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2010).

c) K vyšetřování předmětných událostí

Soud dále připomněl, že způsob, jakým proběhlo vyšetřování trestných činů souvisejících s rasově motivovanými verbálními útoky nebo s výroky nabádajícími k násilí, je relevantní pro posouzení, zda ochrana poskytnutá vnitrostátními orgány byla dostatečná z hlediska pozitivních závazků státu vyplývajících z článku 8 Úmluvy (R. B. proti Maďarsku, cit. výše, § 84–85). Stěžovatelé byli v průběhu demonstrace vystaveni projevům, v nichž byla propagována rasově zaměřená sociální řešení a stěžovatelé zastrašováni z důvodu jejich etnického původu. Vyšetřování ve věci trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob bylo zastaveno, neboť vnitrostátními orgány dospěly k závěru, že jejich pronesením nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu.

Podle názoru Soudu měly nicméně vnitrostátní orgány věnovat větší pozornost kontextu, ve kterém byly předmětné výroky proneseny. Demonstrace byla zcela zjevně protiromsky zaměřená. Účastnili se jí příslušníci krajně pravicových uskupení, kteří jsou známí militantním jednáním a vykazují znaky polovojenské organizace. Řečníci v přednesených projevech hrozili a zastrašovali Romy, následně účastníci demonstrace vpochodovali do oblasti osídlené romským obyvatelstvem, zastrašovali je a dopustili se i násilí. Demonstrace byla organizována v době, kdy se konaly i další pochody velkých skupin lidí, jejichž cílem bylo ve velkém rozsahu a koordinovaně zastrašovat Romy. Podle názoru Soudu měly všechny tyto okolnosti být vnitrostátními orgány vzaty v úvahu, když posuzovaly povahu přednesených projevů. Vnitrostátní orgány nicméně těmto okolnostem nevěnovaly pozornost a zcela nesprávně uzavřely, že dané výroky nepředstavovaly podněcování k násilí, čímž nevysvětlitelně zúžily předmět svého trestního vyšetřování.

Za spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel byla odsouzena jen jedna osoba. Soud podotknul, že trestní řízení trvalo téměř tři roky a bylo omezeno pouze na akty fyzického násilí. Nijak se nezaměřilo na další účastníky demonstrace, kteří se nedopustili násilí. Přestože měla policie dostatek času pro přípravu a měla být schopna vyslechnout mnoho osob krátce po demonstraci, provedla výslech pouze pěti osob, přičemž tři ze čtyř podezřelých se nepodařilo identifikovat. Soud uzavřel, že při takovém průběhu trestního vyšetřování nemohlo dojít ke zjištění skutečného stavu věci a nebylo dostatečnou odpovědí vnitrostátních orgánů na složitou situaci, která byla předmětem stížnosti.

Soud konstatoval, že v důsledku kumulativního účinku výše uvedených nedostatků trestního vyšetřování, zejména absence komplexního přístupu orgánů činných v trestním řízení k dané události, zůstala otevřeně rasistická demonstrace prakticky bez jakýchkoli právních následků a stěžovatelům nebyla poskytnuta požadovaná ochrana jejich psychické integrity. Soud konstatoval, že takový postup a výsledek vyšetřování mohla veřejnost vnímat jako legitimizaci a toleranci otevřeně rasistických demonstrací a propagování politiky rasové segregace ze strany státu. Přes prostor pro uvážení, který v dané oblasti státy požívají, došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

Soudce Wojtyczek ve svém nesouhlasném stanovisku vyjádřil názor, že okolnosti případu považuje za natolik závažné, že Soud měl pro hodnocení případu použít článek 3 a nikoliv článek 8 Úmluvy.

Sodce Kūris ve svém rozsáhlém nesouhlasném stanovisku kritizoval závěr většiny o přijatelnosti stížnosti a porušení článku 8 Úmluvy, přestože stěžovatelé dle jeho názoru nevyužili všech vnitrostátních prostředků nápravy, konkrétně ústavní stížnosti.