© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PRVNÍ SEKCE

VĚC BÁTĚK A OSTATNÍ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 54146/09)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

12. ledna 2017

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int).
Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Bátěk a ostatní proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (první sekce), zasedající v senátu ve složení:

Mirjana Lazarova Trajkovska, předsedkyně,

Ledi Bianku,

Kristina Pardalos,

Aleš Pejchal,

Armen Harutyunyan,

Pauliine Koskelo,

Tim Eicke, soudci,

a Abel Campos, tajemník sekce,

po poradě konané dne 29. listopadu 2016,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat výše uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 54146/09) směřující proti České republice, kterou dne 2. října 2009 podali k Soudu tři čeští občané Roman Bátěk, Radek Blažej a Karel Elsner („stěžovatelé“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje D. Strupek, advokát působící v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

3. Stěžovatelé zejména namítají, že pro jejich odsouzení měla rozhodující význam svědectví nepřítomných a anonymních svědků, jejichž výpověď nemohli stěžovatelé účinně napadnout.

4. Dne 18. března 2013 byla stížnost oznámena vládě.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

5. Stěžovatelé se narodili v letech 1969, 1968 a 1972 a bydlí v Lanžhotu (stěžovatelé Bátěk a Elsner) a v Břeclavi (stěžovatel Blažej).

6. Stěžovatelé byli v období od září 2003 do ledna 2004 zaměstnáni na celnici v Lanžhotu na hranicích se Slovenskou republikou. Dne 1. prosince 2003 byla v souladu s § 158e trestního řádu do skupiny celníků nasazena policejní agentka. Na základě poznatků, které získala v průběhu následujících dvou měsíců, se celníci stali podezřelými z korupce, konkrétně z přijímání úplatků od řidičů kamionů za bezproblémové odbavení. Agentka ukončila činnost na celním úřadě dne 6. února 2004.

7. V průběhu března a dubna 2004 byly za přítomnosti soudce podle ustanovení § 158a trestního řádu, tedy jako neodkladné nebo neopakovatelné úkony, provedeny výslechy 20 řidičů kamionů z různých zemí. Z protokolů plyne, že výpovědi všech řidičů byly podobné. Podle stěžovatelů však měly rozhodující význam výslechy čtyř řidičů. Tři z těchto řidičů byli rumunské státní příslušnosti, jeden byl bulharským občanem. Stěžovatelé nebyli v té době ještě obviněni, a proto se výslechů nezúčastnili.

8. Podle výpovědi svědka I. P. D. bylo běžnou praxí, že celníci požádali řidiče o doklady a podívali se, zda jsou v nich vloženy nějaké peníze. Pokud nebyly, museli řidiči na odbavení čekat několik hodin. Připustil, že dvakrát nebo třikrát zaplatil úplatek, ale konkrétní celníky si nepamatoval.

Svědek C. D. uvedl, že musel pokaždé zaplatit 5 eur, aby se při celním odbavení vyhnul nepříjemnostem. Jednoho z celníků popsal jako osobu silnější postavy s prořídlými hnědými vlasy. Žádného jiného celníka si nevybavil.

Svědek S. B. vypověděl, že při každé z deseti cest zaplatil 5 eur, aby prošel celní kontrolou. Nedokázal popsat žádného z celníků.

Svědek A. A. U. existenci korupčních praktik na dotyčné celnici potvrdil, avšak neoznačil žádnou konkrétní osobu.

9. Dne 22. dubna 2004 byli stěžovatelé spolu s dalšími 15 osobami obviněni ze zneužití pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatku. V únoru 2005 byla proti nim podána obžaloba.

10. Dne 14. prosince 2005 byla policejní agentka vyslechnuta Okresním soudem v Břeclavi jako utajený svědek podle ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu. Při výslechu se nacházela mimo jednací síň a vypovídala prostřednictvím zvukového zařízení. Nepopsala žádný konkrétní případ přijetí úplatku, pouze uvedla, že její zprávy a informace v nich uvedené byly naprosto spolehlivé. Třetí stěžovatel byl u výslechu přítomen. Byl zastoupen obhájcem. Ostatní dva stěžovatelé se k výslechu nedostavili a byli zastoupeni obhájcem jednajícím v substituci. Pouze třetí stěžovatel položil utajenému svědkovi otázku.

V průběhu hlavního líčení stěžovatelé namítali, že ze svého pracoviště by agentka žádné jiné celníky vidět nemohla, žádný ze skutků kladených jim za vinu nebyl zaznamenán kamerami nainstalovanými na jejich pracovišti a jejich očíslovaná úřední razítka mohly použít i jiné osoby.

11. Dne 25. května 2006 shledal okresní soud všechny stěžovatele i ostatní obžalované vinnými podle obžaloby. Odsoudil je k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu dvou let a k peněžitému trestu. Soud zjistil skutkový základ důkazního materiálu. Písemná zpráva agentky byla považována za přímý usvědčující důkaz. Soud dále vycházel z celních dokladů opatřených otisky osobních razítek konkrétních celníků, které porovnal s výpověďmi řidičů kamionů, rozpisem služeb a databází, která spojovala stěžovatele s časy, v nichž byli celně odbaveni vyslýchaní řidiči. Okresní soud uvedl:

„Co se týká obžalovaného Romana Bátěka, jak vyplývá z výše uvedeného, je tento usvědčován příslušnými listinnými důkazy ve výrocích 2 a 3 obžaloby a výrocích 4 a 5 obžaloby, kdy ve vztahu ke všem těmto skutkům je usvědčován provedenými listinnými důkazy, ze kterých je patrno, že obžalovaný Roman Bátěk používal razítko číslo 005 a jeho osobní číslo bylo 20627, kdy tato čísla se objevují na příslušných listinách. Co se týká výroku 2 a 3 obžaloby, je usvědčován také svědkem [D.], tedy bulharským řidičem a svědkem [C. D.], tedy rumunským řidičem, kteří dle svých záznamů projížděli v předmětnou dobu na hraničním přechodě a jejich listiny, resp. cestovní doklady, vykazují příslušná čísla obžalovaného Bátěka. Výše uvedené je zcela v souladu s výše konstatovanou zprávou zaměstnavatele obžalovaného, tedy co se týká místa obžalovaného, kde tedy, na jakém pracovišti obžalovaný předmětnou dobu pracoval, kdy co se týká bodu 4 a 5 výroku obžaloby, je obžalovaný Bátěk taktéž usvědčován ze strany agentky Policie České republiky, která viděla obžalovaného při převzetí úplatku a tuto skutečnost zaznamenala na příslušnou listinu, která byla konstatována, což mimo jiné vyplývá i ze samotné výpovědi agentky, provedené před soudem.

Co se týká obžalovaného Radka Blažeje, tento je usvědčován pod body 6 a 7 výroku obžaloby konstatovanými listinnými důkazy, tedy kontrolními listy, kde figuruje jeho osobní číslo 16898, číslo razítka 090. Je taktéž usvědčován výpovědí rumunského řidiče [C. D.] a zprávou tehdejšího zaměstnavatele obžalovaného, ze které vyplývá místo a čas, kde působil obžalovaný v předmětnou dobu. Ve vztahu k bodu 7 výroku obžaloby je navíc usvědčován obžalovaný Radek Blažej taktéž ze strany agentky Policie České republiky, která viděla obžalovaného při převzetí daného úplatku.

Co se týká obžalovaného Karla Elsnera, tento je usvědčován pod body 8, 9 a 10 výroku obžaloby konstatovanými listinnými důkazy, tedy zejména příslušnými razítky na kontrolních listech s jeho osobním číslem a taktéž použitým osobním číslem, které figuruje v příslušné počítačové evidenci. Dále pak je usvědčován výpovědí svědka [S. D.], který předložil orgánům činným v trestním řízení podrobnou statistiku svých přejezdů přes hraniční přechod se zaznamenáním příslušných úplatků, které předával v konkrétní dobu na konkrétním místě, kdy ve vztahu k bodu 9 výroku obžaloby a ve vztahu k obžalovanému Karlu Elsnerovi přesně uvedl, že dne 10. listopadu 2003 v předmětnou dobu předával příslušný úplatek, a lustrací daného řidiče a jeho dokladů, kdy projížděl přes hraniční přechod, bylo zjištěno, kdo ho odbavoval, kdo orazítkoval jeho doklady, z nichž zcela evidentně vyplývá, že se jednalo o obžalovaného Elsnera, který provedl příslušné úkony a tedy přijal příslušný úplatek. Ve vztahu k bodu 10 výroku obžaloby je taktéž zmiňován Karel Elsner v souvislosti se zprávou agentky.“

12. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že výpovědi řidičů kamionů byly při hlavním líčení přečteny podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu. Řidiči byli vyslechnuti v přípravném řízení za přítomnosti soudce, neboť se mělo za to, že výslech je třeba provést jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Jednalo se o cizí státní příslušníky a pro soud by bylo téměř nemožné zajistit jejich přítomnost v pozdější fázi řízení. Policejní agentka byla vyslechnuta jako utajený svědek podle § 209 trestního řádu s ohledem na její další možné budoucí aktivity.

13. Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolání. Namítali především, že řidiči kamionů mohli být vyslechnuti podle příslušných mezinárodních dohod – konkrétně Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních a dvoustranných smluv o právní pomoci s Rumunskem (smlouva ze dne 25. října 1958) a Bulharskem (smlouva ze dne 25 listopadu 1976) – a že jim mohla být nabídnuta beztrestnost výměnou za to, že budou vypovídat. Stěžovatelé dále napadali právní důvody a nezbytnost utajení totožnosti agentky. Podle jejich názoru agentce nehrozila újma na zdraví ani jiné nebezpečí porušení jejích základních práv, jak vyžadovalo ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu. Argument o jejím budoucím působení nepovažovali za dostatečný důvod. Navíc prodlevy mezi položenými otázkami a odpověďmi agentky naznačovaly, že u sebe měla nějaké poznámky nebo že své odpovědi s někým předem konzultovala.

14. Dne 22. března 2007 Krajský soud v Brně jejich odvolání zamítl jako nedůvodné. V rozsudku uvedl:

„... výslech agenta jako svědka přichází v praxi v úvahu pouze výjimečně, a to s ohledem na okolnosti daného případu a zájem na řádném objasnění a prokázání mimořádně závažné trestné činnosti a usvědčení jejich pachatelů. V takovém případě, je-li agent vyslýchán jako svědek přichází u něj v úvahu použití ustanovení § 55 odst. 2, § 183a odst. 4, § 209 trestního řádu. Ustanovení trestního řádu o výslechu agenta jako utajeného svědka, nebyla porušena a úvahy některých obžalovaných o tom, že agentka policie byla vyslechnuta jako utajovaný svědek z toho důvodu, aby mohla nahlížet do svých poznámek, případně konzultovat odpovědi s další osobou, nejsou ničím podloženy. Soud prvního stupně neměl pochybnosti o věrohodnosti této svědkyně – agentky. Svědkyně věrohodným způsobem popsala, jakým způsobem získala informace ohledně trestné činnosti obžalovaných, jakým způsobem vyhodnocovala a zaznamenávala informace a jakým způsobem tyto informace zpracovávala...

Podle § 160 odst. 4 trestního řádu je neopakovatelným úkonem takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Za takovýto úkon lze považovat výslech svědka, který je cizím státním příslušníkem nebo bez státní příslušnosti a nemá v České republice trvalý pobyt. U žádného ze slyšených svědků nebyla zjištěna taková vazba k České republice, která by odůvodňovala závěr, že se zde bude zdržovat a že se dostaví k výslechu na předvolání. Svědci pouze projíždějí přes území republiky v případě, že jsou v rámci svého zaměstnání vysláni na cestu jako řidiči kamionu. Tvrzení obžalovaných o tom, že svědkové ani nevěděli, co je obsahem protokolu, který podepisovali, že byli k podání výpovědi donuceni, že jim byla slibována beztrestnost, když uvedou určité skutečnosti, nemají oporu ve spisovém materiálu a žádné další skutečnosti podporující tato tvrzení nebyly zjištěny. Z obsahu spisového materiálu bylo dále zjištěno, že výslech řidičů kamionů byl proveden za účasti tlumočníka i za účasti soudců Okresního soudu v Břeclavi... Podle § 158a trestního řádu odpovídá soudce, který provádí neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, za zákonnost tohoto úkonu.“

15. Stěžovatelé podali ústavní stížnost, v níž namítali porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy a napadali výpovědi řidičů kamionů a utajeného svědka.

16. Dne 2. dubna 2009 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Mimo jiné prohlásil, že soudy se náležitě vypořádaly s námitkami vznesenými v předchozích fázích řízení a dostatečně odůvodnily závěr, že důkazy byly opatřeny v souladu s ustanoveními trestního řádu.

II. příslušné vnitrostátní právo a praxe

A. Trestní řád

17. Příslušná ustanovení trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.) ve znění účinném v rozhodné době zněla:

§ 55 odst. 2

„Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka; jméno a příjmení a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci. Svědek se poučí o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Je-li třeba zajistit ochranu těchto osob, orgán činný v trestním řízení učiní bezodkladně všechna potřebná opatření. Zvláštní způsob ochrany svědků a osob jim blízkých stanoví zvláštní zákon. Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, orgán, který v té době vede trestní řízení, připojí tyto údaje k trestnímu spisu a podoba svědka se nadále neutajuje.“

§ 55a

„(1) K zachycení průběhu úkonu lze podle potřeby využít i těsnopisného zápisu, který se pak spolu s přepisem do obyčejného písma připojí k protokolu, případně zvukového nebo obrazového záznamu, anebo i jiného vhodného prostředku.

(2) Byl-li o úkonu pořízen vedle protokolu i zvukový nebo obrazový záznam, poznamená se tato okolnost v protokolu sepsaném o úkonu, v němž se vedle údajů o čase, místě a způsobu jeho provedení uvede též údaj o použitém prostředku. Technický nosič záznamu se připojí ke spisu nebo se ve spise uvede, kde je uložen.“

§ 158a

„Je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.“

§ 209

„(1) Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.

(2) Byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena (§ 55 odst. 2), učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti.“

§ 211 odst. 2

„Protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a

a) taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech, nebo

b) šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a.“

18. Novelou č. 274/2008 Sb. byla do trestního řádu zavedena zvláštní pravidla pro výslech policisty vystupujícího jako agent. Novela nabyla účinnosti dne 1. ledna 2009, kdy již bylo trestní řízení proti stěžovatelům skončeno. Nové ustanovení § 102a zní:

§ 102a

„(1) Má-li být vyslechnuta jako svědek osoba, která je služebně činná v policejním orgánu nebo je policistou jiného státu,

a) použitá v trestním řízení jako agent anebo provádějící předstíraný převod, nebo

b) bezprostředně se podílející na použití agenta nebo provedení předstíraného převodu,

je vyslýchána jako svědek, jehož totožnost a podoba jsou utajeny.

(2) Ve výjimečném případě a za podmínky, že v důsledku výslechu nehrozí újma na životě, zdraví nebo další služební činnosti osoby uvedené v odstavci 1 anebo k ohrožení života nebo zdraví osoby jí blízké, lze provést její výslech jako svědka bez utajení totožnosti nebo podoby, a to pouze na návrh státního zástupce na základě vyjádření příslušného ředitele bezpečnostního sboru.“

19. Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001–Org ze dne 3. prosince 2001) ve znění účinném v rozhodné době zněl:

§ 24

„(1) V případě, že orgány činné v trestním řízení již v přípravném řízení přijaly opatření k utajení svědka podle § 55 odst. 2 trestního řádu, předvolá takového svědka předseda senátu (samosoudce) k soudním úkonům prostřednictvím policejního orgánu, u kterého je uložena obálka obsahující skutečné osobní údaje svědka...

(6) V případech, kdy je třeba i dalšími technickými prostředky zabránit nepovolaným osobám v identifikaci takového svědka, učiní předseda senátu (samosoudce) s případným využitím příslušníků justiční stráže vhodná opatření znemožňující poznání svědka nejenom v jednací síni, ale i v dalších prostorách soudní budovy.

(7) Neobsahuje-li vyšetřovací spis údaje potřebné k ověření věrohodnosti svědka, jehož totožnost byla v přípravném řízení utajena, vyžádá si předseda senátu (samosoudce) opatření těchto údajů prostřednictvím pracovníka soudu pověřeného zabezpečováním ochrany utajovaných skutečností, určeného k této činnosti předsedou soudu. Stejně tak postupuje v případě, že takový svědek je poprvé vyslechnut až v hlavním líčení. Takto získané údaje se vedou odděleně od trestního spisu. Poté, co je přečtením jejich podstatného obsahu, bez ohrožení utajené totožnosti svědka, proveden důkaz, vloží se do zapečetěné obálky s osobními údaji takového svědka.“

B. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k výslechům agentů jako utajených svědků

20. V rozsudku sp. zn. 9 Tz 85/2000 ze dne 3. května 2000 Nejvyšší soud konstatoval, že vyšetřovatel ani nalézací soud uspokojivě nevysvětlili, proč měli za to, že výslech příslušného policisty jako utajeného svědka splňuje kritéria stanovená v § 55 odst. 2 trestního řádu, tedy že okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké by zřejmě hrozila újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv a ochranu svědka není možno spolehlivě zajistit jinak. Nejvyšší soud v tomto ohledu podotknul, že obžalovaní dosud nebyli odsouzeni za trestný čin, požívali dobré pověsti a spáchané trestné činy byly jejich ojedinělým – byť závažným – protiprávním jednáním. Nejvyšší soud nalézacímu soudu uložil znovu se zabývat otázkou, zda bylo namístě vyslechnout policistu jako utajeného svědka.

21. V usnesení sp. zn. III. ÚS 323/04 ze dne 13. ledna 2005 se Ústavní soud zabýval otázkou zákonnosti výslechu policistů jako utajených svědků podle § 55 odst. 2 trestního řádu. Podle Ústavního soudu bylo zřejmé, že odhalení jejich identity by jim znemožnilo nadále vykonávat své povolání. Ačkoli jim nebylo ze strany obžalovaných vyhrožováno, s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti bylo zřejmé, že existuje hrozba porušení jejich základních práv. Obžalovaný znal podobu svědků, věděl, kdo proti němu vypovídal, a mohl adekvátně reagovat. Navíc byl s jedním z nich konfrontován podle § 104a trestního řádu a samotná skutečnost, že neznal jejich totožnost, nemohla být na újmu jeho práva na obhajobu ani vést k porušení jeho dalších základních práv.

22. V usnesení sp. zn. III. ÚS 291/03 ze dne 6. června 2006 Ústavní soud dospěl k závěru, že výslech policistů pod utajením může být odůvodněn ochranou jich samých nebo příslušníků jejich rodin či zájmem na tom, aby se tyto osoby mohly nadále účastnit operací v utajení. Tento zásah do práv obhajoby však musí zároveň respektovat zásadu proporcionality, a soudy proto musejí zvážit při­měřenost tohoto opatření. V dané věci však tyto úvahy zcela absentovaly.

23. V usnesení sp. zn. II. ÚS 583/05 ze dne 13. prosince 2007 Ústavní soud rozhodl, že výslech policistů jako utajených svědků podle § 55 odst. 2 trestního řádu byl odůvodněný, neboť odhalení jejich identity by jim mohlo znemožnit výkon povolání, a hrozilo tedy vážné nebezpečí porušení jejich základních práv. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětné opatření bylo doprovázeno dostatečnými procesními zárukami, a bylo tedy přiměřené: čeští policisté byli vyslýcháni bezprostředně v jednací síni v přítomnosti obžalovaných a jejich obhájců, kteří mohli klást svědkům otázky. Byl tedy umožněn bezprostřední kontakt soudu a všech účastníků řízení s těmito anonymními svědky. Soud, stěžovatelé i obhájci si mohli učinit bezprostřední úsudek o způsobu, jak byly výpovědi podány, a mohli se zapojit do výslechu. Nizozemský policista vystupující pod krycím jménem nebyl sice při svém výslechu přítomen v jednací síni, jeho výpověď a kladené otázky však byly do soudní síně přenášeny technickým zařízením a účastníkům bylo umožněno na jeho výpověď reagovat a klást mu otázky. Ústavní soud také zdůraznil spolehlivost svědků, kteří byli příslušníky policie, a jasně je odlišil od jiných osob, které vypovídají jako utajení svědci, avšak pocházejí z kriminálního prostředí.

24. V usnesení sp. zn. II. ÚS 677/06 ze dne 6. srpna 2008 Ústavní soud zdůraznil, že výslech rakouského policisty jako utajeného svědka byl v souladu se zákonem, byť tento svědek netvrdil, že by mu ze strany obžalovaných bylo vyhrožováno. S ohledem na charakter spáchané trestné činnosti však bylo zřejmé, že existuje vážné nebezpečí porušení jeho základních práv. Obžalovanému byla navíc známa podoba tohoto svědka, věděl tedy, jaká osoba v jeho věci vypovídala, a na výpověď mohl proto adekvátním způsobem reagovat. Stěžovatelova obhájkyně položila utajenému svědkovi celkem 15 otázek. Samotná skutečnost, že stěžovateli nebyla známa pravá totožnost tohoto svědka, nemohla být na újmu jeho práva na obhajobu ani jeho dalších základních práv. Ústavní soud dále přihlédl k tomu, že předmětná výpověď nebyla rozhodujícím důkazem, neboť existovala celá řada jiných, nepřímých důkazů.

25. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 407/07 ze dne 29. října 2009 Ústavní soud odkázal na svoji předchozí judikaturu k ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu a rozhodl, že první podmínkou zákonnosti je subsidiarita tohoto opatření. Nepostačuje, že svědek subjektivně pociťuje hrozbu a o výslech v režimu utajení požádal. Orgány činné v trestním řízení se musejí důvodností tohoto kroku zabývat a svůj závěr odůvodnit. Druhou podmínkou je povinnost soudu provést všechny nezbytné kroky k prověření věrohodnosti svědka (srov. § 209 odst. 2 trestního řádu), přičemž v tom nesmí být bráněno ani samotnému obviněnému.

Ústavní soud shledal, že obě podmínky byly ve výše uvedené věci splněny. Soudy postup podle § 55 odst. 2 trestního řádu řádně odůvodnily. Pokud šlo o právo na obhajobu, všichni obžalovaní, včetně stěžovatele, měli možnost klást svědkům otázky a sledovat jejich reakce. Jakkoliv tedy bylo postavení obhajoby ztíženo, stupeň omezení z tohoto plynoucí byl minimalizován na nejnižší možnou míru. Co se týče druhé podmínky, obecné soudy prováděly obsáhlé dokazování a pečlivě hodnotily věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí. Nadto bylo stěžovateli umožněno klást svědkům otázky. Ústavní soud dále podotkl, že tyto výpovědi nebyly jediným důkazem svědčícím v neprospěch obviněného, neboť existovaly i jiné důkazy, včetně odposlechů telefonních hovorů a dalších materiálních důkazů.

III. příslušné mezinárodní právo

26. Vzájemná pomoc mezi Českou republikou a Bulharskem a Rumunskem v trestních věcech se řídí zejména Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959 a podpůrně též dvoustrannými smlouvami s Bulharskem ze dne 25. října 1958 a Rumunskem ze dne 25. listopadu 1976.

27. Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních stanoví společná pravidla pro vzájemnou pomoc v trestních záležitostech, například výslechy svědků nebo znalců. Žádosti o vzájem­nou pomoc zasílá ministerstvo spravedlnosti dožadující strany v písemné formě ministerstvu spravedlnosti dožádané strany.

právní posouzení

I. k tvrzenému porušení článku 6 úmluvy

28. Stěžovatelé namítají, že neměli možnost svědky – zahraniční řidiče kamionů vyslechnout v přípravném řízení. Dále tvrdí, že v jejich případě nebyly splněny zákonné podmínky pro výslech svědka v utajení. Dovolávají se čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... soudem..., který rozhodne o... oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu...

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

...

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; ...“

29. Vláda s těmito tvrzeními nesouhlasí.

1. K přijatelnosti

30. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále konstatuje, že není nepřijatelná ani z jiných důvodů. Musí proto být prohlášena za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení účastníků řízení

(a) Stěžovatelé

31. Stěžovatelé tvrdí, že neexistovaly dostatečné důvody pro nepředvolání nepřítomných svědků k výslechu a pro utajení totožnosti policejní agentky. Soudy podle nich také neučinily žádné aktivní kroky k tomu, aby umožnily obhajobě vyslechnout řidiče kamionů ještě předtím, než bylo proti stěžovatelům zahájeno trestní stíhání. Okresní soud v Břeclavi pouze konstatoval, že existuje právní základ pro přečtení protokolů o jejich výpovědích při hlavním líčení, a Krajský soud v Brně jen dodal, že svědci jsou cizími státními příslušníky bez vazeb na Českou republiku. Stěžovatelé dále poznamenávají, že argument o nepředvolání řidičů z důvodu jejich častého pobytu na cestách vláda vznesla až v pozdější fázi řízení. Pokud jde o utajenou svědkyni, stěžovatelé namítají, že nebyly splněny podmínky podle § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu, neboť jí v souvislosti s její výpovědí nehrozila újma na zdraví ani jiné vážné nebezpečí porušení jejích základních práv. Spáchaný trestný čin nebyl nijak závažný (stěžovatelé byli obviněni z přijetí úplatku ve výši 10 až 25 eur), trestní řízení se netýkalo organizovaného zločinu a odhalení její identity by neohrozilo její budoucí pracovní povinnosti. Stěžovatelé argumentují, že podle judikatury Soudu je třeba, aby soudy zhodnotily, zda by mohli obžalovaní agentku nebo osoby jí blízké ohrozit (viz Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, rozsudek ze dne 23. dubna 1997, § 61). Stěžovatelé v tomto ohledu tvrdí, že bylo přehnané – či dokonce přímo absurdní – naznačovat, že by mohli agentce vyhrožovat nebo ji fyzicky napadnout.

32. Stěžovatelé dále tvrdí, že byli v rozhodující míře odsouzeni na základě výpovědí, které zpochybnili tvrzením, že řidiči kamionů ani agentka nebyli schopni popsat jednání kladené stěžovatelům za vinu a že tento důkaz je z ničeho neusvědčuje. Co se týče listinných důkazů, ty nemohly samy o sobě prokázat, že by stěžovatelé přijali úplatky.

33. Stěžovatelé odkazují na věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek ze dne 15. prosince 2011) a Pesukic proti Švýcarsku (č. 25088/07, rozsudek ze dne 6. prosince 2012) a argumentují, že obtíže způsobené obhajobě připuštěním výpovědi nepřítomných svědků musí být kompenzovány dostatečnými procesními zárukami, které umožní řádně a spravedlivě posoudit věrohodnost těchto výpovědí coby důkazů. Soudy nezajistily splnění těchto požadavků. Věrohodnost řidičů kamionů nebyla podrobena žádnému zkoumání, například jejich podrobnějším výslechem nebo výslechem dalších jim známých osob. Pokud jde o agentku, stěžovatelé znali její podobu, neboť s nimi dva měsíce pracovala. Jelikož se však při výslechu nenacházela v jed­nací síni, stěžovatelé, jejich obhájci ani soudce nemohli bezprostředně sledovat její reakce.

(b) Vláda

34. Vláda tvrdí, že pro provedení výslechů řidičů kamionů coby neodkladných nebo neopakovatelných úkonů podle § 158a trestního řádu existovaly závažné důvody, neboť se jednalo o cizí státní příslušníky, které nebylo možno předvolat k soudu k podání výpovědi. Tito svědci se totiž většinu času zdržovali na cestách mimo zemi svého trvalého pobytu i Českou republiku, a jakmile její území opustili, stali se pro státní orgány nedosažitelnými. Zajištění jejich přítomnosti u nalézacího soudu nebo výslechu na základě dožádání by bylo velmi časově a finančně náročné a celé trestní řízení by se tím značně protáhlo. Navíc, ačkoli zde existoval právní rámec pro vzájemnou právní pomoc v trestních věcech, jednalo se často o složitý postup s nejistým výsledkem. Závažnost trestné činnosti v dané věci vyžadovala rychlé jednání. K použití agenta podle § 158e trestního řádu vláda uvádí, že toto opatření bylo vzhledem k závažnosti dané trestné činnosti samozřejmé a soudy utajení totožnosti agentky náležitě odůvodnily. Vláda dále podotýká, že v době, kdy byly výslechy svědků prováděny, nebylo běžné používání videokonferenčních zařízení a okresní soud nebyl pro takový postup technicky vybaven.

35. Vláda kromě toho tvrdí, že výpovědi řidičů kamionů ani utajené svědkyně nebyly jediným ani rozhodujícím důkazem. Závěr o vině stěžovatelů se opíral o celý řetězec důkazních prostředků, včetně listinných důkazů a výpovědí jiných svědků učiněných před nalézacím soudem. Stěžovatelé měli také možnost se ke všem důkazům vyjádřit a zpochybnit je. Vláda dále podotýká, že řidiči ka­mionů byli vyslechnuti v přítomnosti soudce, který odpovídal za zákonnost výslechu. Svědky bylo možno považovat za věrohodné, neboť jejich výpovědi byly v souladu s předloženými listinnými důkazy. Pokud jde o utajenou svědkyni, stěžovatelé měli možnost ji vyslechnout. O její věrohodnosti nebylo pochyb, neboť byla příslušnicí policie a podle trestního řádu na její činnost dohlížel státní zástupce a vrchní soud.

2. Hodnocení Soudu

(a) Obecné zásady

36. Soud připomíná, že záruky obsažené v čl. 6 odst. 3 písm. d) představují konkrétní aspekty práva na spravedlivé řízení zakotveného v odstavci 1 téhož článku a je třeba brát je v potaz při každém hodnocení spravedlivosti řízení. Soud proto posoudí projednávanou stížnost podle obou těchto ustanovení ve spojení. Primárním úkolem Soudu na poli čl. 6 odst. 1 je ověřit celkovou spravedlivost trestního řízení. Při tomto hodnocení bude Soud zkoumat řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly opatřeny důkazy, a to s ohledem na práva obhajoby a na zájem veřejnosti a poškozených na řádném stíhání trestné činnosti (viz Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 100–101; Paić proti Chorvatsku, č. 47082/12, rozsudek ze dne 29. března 2016, § 27; Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016, § 250–251) a v případě potřeby i na práva svědků (viz např. Al-Khawaja a Tahery, § 118, cit. výše).

37. Soud připomíná, že ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zakotvuje zásadu, podle níž předtím, než může být obviněný odsouzen, musejí být za normálních okolností všechny důkazy proti němu provedeny v jeho přítomnosti na veřejném jednání, aby mohly být kontradiktorně přezkoumány (viz Schatschaschwili, cit. výše, §103; Paić, cit. výše, § 28). Z této zásady existují výjimky, které však nesmějí porušovat práva obhajoby; ustanovení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) v zásadě vyžadují, aby obžalovanému byla poskytnuta dostatečná a řádná možnost zpochybnit a vyslýchat svědky proti sobě, buď když činí výpověď, nebo v pozdější fázi řízení (viz Poletan a Azirovik proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 26711/07, 32786/10 a 34278/10, rozsudek ze dne 12. května 2016, § 81). V této souvislosti je třeba poznamenat, že otázka přípustnosti důkazů se řídí vnitrostátním právem a rozhodují o ní vnitrostátní soudy; úkolem Soudu je pouze ověřit, zda bylo dané řízení vedeno spravedlivě (viz Seton proti Spojenému království, č. 55287/10, rozsudek ze dne 31. března 2016, § 57).

38. Ve věci Al-Khawaja and Tahery (cit. výše, § 119–147) velký senát vysvětlil zásady, podle nichž je třeba postupovat, pokud se svědek nedostaví k veřejnému jednání. Tyto zásady lze shrnout následovně (viz Seton, cit. výše, § 58; Poletan a Azirovik, cit. výše, § 82; pro stručnější souhrn viz Paić, cit. výše, § 29–30):

(i) Soud by se měl nejprve zabývat předběžnou otázkou, zda existoval vážný důvod připustit důkaz získaný od nepřítomného svědka, a to s ohledem na zásadu, že svědci by měli obecně vypovídat v hlavním líčení a na zajištění jejich přítomnosti by mělo být vynaloženo veškeré přiměřené úsilí;

(ii) nejčastějšími důvody nepřítomnosti svědků jsou úmrtí dotyčného svědka (jako např. ve věci Al-Khawaja a Tahery, cit. výše) nebo obavy z odplaty. Existují však i jiné legitimní důvody, pro které se svědek nemusí dostavit k hlavnímu líčení;

(iii) pokud nebyl svědek vyslechnut v žádné z předchozích fází řízení, jeho písemná výpověď může být připuštěna namísto osobního slyšení v hlavním líčení jen jako nejzazší možnost;

(iv) připuštění písemné výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu znamená pro obžalovaného potenciální nevýhodu, neboť by v zásadě měl mít účinnou možnost zpochybnit v hlavním líčení důkazy proti sobě. Zejména by měl mít možnost ověřit pravdivost a spolehlivost důkazu podaného takovým svědkem tím, že jej nechá ve své přítomnosti ústně vyslechnout, buď v době, kdy činí výpověď, nebo v některé pozdější fázi řízení;

(v) zásada „výlučného nebo rozhodujícího důkazu“ znamená, že opírá-li se odsouzení obviněného výlučně nebo v převážné míře o důkaz poskytnutý svědkem, jehož obviněný nemohl v žádné fázi řízení vyslechnout, má se za to, že jeho práva na obhajobu byla nepřiměřeně omezena;

(vi) výraz „rozhodující“ je v této souvislosti třeba chápat úzce jako důkaz takového významu či důležitosti, že je pravděpodobně určující pro výsledek případu. Je-li výpověď nepřítomného svědka podpořena dalšími důkazy, bude posouzení otázky, zda se jedná o rozhodující důkaz, záviset na síle podpůrných důkazů: čím budou tyto podpůrné důkazy silnější, tím menší bude pravděpodobnost, že výpověď nepřítomného svědka bude považována za rozhodující;

(vii) článek 6 odst. 3 Úmluvy by však měl být vykládán v kontextu posouzení spravedlivosti řízení jako celku; pravidlo „výlučného nebo rozhodujícího důkazu“ by nemělo být používáno nepružným způsobem;

(viii) zejména v případech, kdy je výlučným nebo rozhodujícím důkazem proti obžalovanému svědectví z doslechu, nemá jeho připuštění jako důkazu automaticky za následek porušení čl. 6 odst. 1. Zároveň však platí, že je-li obžalovaný odsouzen výlučně či v rozhodující míře na základě důkazu získaného od nepřítomného svědka, musí Soud zkoumat řízení zvlášť důkladně. Vzhledem k rizikům, která jsou spojena s jeho připuštěním, bude takový důkaz představovat velmi důležitý faktor, který bude třeba zohlednit a který bude vyžadovat dostatečné vyvažující faktory, včetně existence silných procesních záruk. Otázkou v každém případě je, zda dostatečné vyvažující faktory existují, včetně opatření umožňujících spravedlivě a řádně posoudit spolehlivost takového důkazu. Tím by bylo zajištěno, že odsouzení obviněného se na takovém důkazu bude zakládat jen v případě, že takový důkaz je vzhledem ke svému významu pro daný případ dostatečně spolehlivý.

39. Tyto zásady byly dále upřesněny ve věci Schatschaschwili (cit. výše, § 111–131), kdy velký senát potvrdil, že absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka nemůže být sama o sobě rozhodující pro závěr o nespravedlivosti řízení, avšak zůstává velmi důležitým faktorem, který je třeba při posouzení celkové spravedlivosti zvážit a který může jazýček vah vychýlit ve prospěch závěru o porušení čl. 6 odst. 1 odst. 3 písm. d). Soud v této souvislosti připomíná, že je-li důvodem nepřítomnosti svědka skutečnost, že jej nebylo možno kontaktovat, jsou vnitrostátní soudy zásadně povinny využít mezinárodní právní pomoc, zdržuje-li se svědek v zahraničí a mají-li tento mechanismus k dispozici (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 121).

40. Dále vzhledem k tomu, že úkolem Soudu bylo zjistit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, neměl by zkoumat existenci dostatečných vyvažujících faktorů jen tehdy, pokud byl důkaz získaný od nepřítomného svědka výlučným či rozhodujícím základem pro stěžovatelovo odsouzení, ale též v případech, kdy považoval za nejasné, zda byl předmětný důkaz výlučný či rozhodující, avšak byl přesvědčen, že měl významnou váhu a jeho připuštění mohlo znevýhodnit obhajobu. Rozsah vyvažujících faktorů potřebných k tomu, aby bylo řízení považováno za spravedlivé, bude záležet na váze důkazu podaného nepřítomným svědkem. Čím významnější bude tento důkaz, tím větší váhu budou muset mít vyvažující faktory, aby mohlo být řízení jako celek považováno za spravedlivé (viz Seton, cit. výše, § 58–59).

(b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

(i) Zda byl dán závažný důvod

41. Soud připomíná, že závažný důvod pro nepřítomnost svědka musí existovat z pohledu nalézacího soudu, tedy že tento soud musí mít vážné věcné nebo právní důvody, pro které nezajistil přítomnost svědka při hlavním líčení. Existoval-li závažný důvod pro nepřítomnost svědka v tomto smyslu, znamená to, že byl dán i závažný důvod či ospravedlnění pro připuštění jeho neověřené výpovědi jako důkazu nalézacím soudem (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 119). Existuje řada důvodů, pro které se svědek nemusí dostavit k hlavnímu líčení (viz Al‑Khawaja a Tahery, cit. výše, § 120–125), včetně situací, kdy se ukáže, že svědka není možné nalézt (viz Tseber proti České republice, č. 46203/08, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, § 48; Paić, cit. výše, § 34).

42. V případech týkajících se svědků nepřítomných z důvodu nedosažitelnosti Soud vyžaduje, aby nalézací soud na zajištění svědkovy přítomnosti vynaložil veškeré přiměřené úsilí. Musí svědka aktivně hledat s pomocí vnitrostátních orgánů včetně policie, a pokud se svědek zdržuje v zahraničí, zpravidla musí též požádat o mezinárodní právní pomoc, je-li tento mechanismus k dispozici. Z uve­deného vyplývá, že vnitrostátní soudy musejí pečlivě zkoumat důvody, pro které se svědek nemůže dostavit k hlavnímu líčení, a vždy při tom musejí zohlednit jeho konkrétní situaci (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 120–122).

(α) Nepřítomní svědci – řidiči kamionů

43. Soud poznamenává, že výpovědi řidičů kamionů byly získány podle § 158a trestního řádu v přípravné fázi trestního řízení za přítomnosti soudce ještě předtím, než byli stěžovatelé oficiálně obviněni. Vnitrostátní orgány považovaly provedení tohoto úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného za důvodné, neboť svědci byli cizími státními příslušníky. Nalézací soud toto zdůvodnění podpořil a v souladu s § 211 odst. 2 trestního řádu přečetl protokoly o jejich výpovědích při hlavním líčení. Odvolací soud potvrdil zákonnost těchto úkonů a dodal, že svědci neměli trvalý pobyt v České republice ani k ní neměli jiné vazby.

44. V projednávané věci tedy jde o případ potenciálně nedosažitelných svědků, v němž vnitrostátní soudy nevyužily možnosti požádat o mezinárodní právní pomoc (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 121). Soud v některých dřívějších případech zaujal striktní přístup a v nyní projednávané věci připomíná, že pouhá skutečnost, že tito svědci měli trvalý pobyt mimo Českou republiku a často cestovali, nemohla být považována za „vážný důvod“ pro to, aby nebyli vyslechnuti a jejich výpověď byla připuštěna jako důkaz v jejich nepřítomnosti. Ze spisu nevyplývá, že by se vnitrostátní orgány jejich přítomnost v řízení proti stěžovatelům zajistit pokusily, ačkoli prostředky pro jejich nalezení a předvolání k dispozici měly (viz Bonev proti Bulharsku, č. 60018/00, rozsudek ze dne 8. června 2006, § 44; Tseber, cit. výše, § 50). Nicméně absencí „vážného důvodu“ tato záležitost nekončí, neboť tato otázka sama o sobě pro závěr o spravedlivosti trestního řízení rozhodující není, i když představuje velmi významný faktor, který je nutno zvážit při celkovém posouzení společně s ostatními relevantními otázkami (viz Seton, cit. výše, § 62).

(β) Výslech policejní agentky jako utajené svědkyně

45. Soud konstatuje, že policejní agentka nasazená do skupiny celníků, která měla za úkol shromažďovat důkazy proti nim, byla vyslýchána jako utajený svědek podle § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu.

46. Podle názoru Soudu vyvstávají při hledání rovnováhy mezi zájmy obhajoby a argumenty pro zachování anonymity svědků – příslušníků policejních sil daného státu specifické problémy. Ačkoli i jejich zájmy a jistě i zájmy jejich rodinných příslušníků zasluhují ochranu podle Úmluvy, je třeba chápat, že jejich postavení se do určité míry od postavení nezaujatého svědka nebo oběti liší. Tito příslušníci mají obecnou povinnost poslušnosti vůči orgánům moci výkonné a obvykle mívají vazby na obžalobu; minimálně z těchto důvodů by měli být využíváni jako utajení svědci jen ve výjimečných případech (viz Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, rozsudek ze dne 23. dubna 1997, § 56). Na druhé straně Soud uznal, že jsou-li respektována práva obhajoby, policejní orgány mohou mít legitimní zájem na zachování anonymity agenta nasazeného k plnění utajovaných úkolů z důvodu jeho ochrany nebo ochrany jeho rodinných příslušníků a možnosti jeho použití pro budoucí operace (viz Lüdi proti Švýcarsku, č. 12433/86, rozsudek ze dne 15. června 1992, § 49; Van Mechelen, cit. výše, § 57).

47. V nyní projednávané věci Soud konstatuje, že utajení totožnosti agentky okresní i krajský soud odůvodnily tím, že její odhalení by mohlo ohrozit její použitelnost pro budoucí operace. Soud si je v tomto ohledu vědom obtíží, jimž čelí policie při vyhledávání a shromažďování důkazů v rámci odhalování a vyšetření trestných činů. Při plnění tohoto úkolu je stále častěji nucena využívat agenty, informátory a utajené metody, a to zejména v boji s organizovaným zločinem a korupcí (viz mutatis mutandis Ramanauskas proti Litvě, č. 74420/01, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2008, § 49). Zájem veřejnosti na trestním stíhání korupčních praktik je nepochybný a existuje rovněž legitimní zájem policejních orgánů na tom, aby v případech korupce zůstala z operačních důvodů zachována anonymita agenta (viz mutatis mutandis Lüdi, cit. výše, § 49). Nelze proto tvrdit, že k utajení totožnosti agentky a jejímu vyslýchání jako utajeného svědka neměly české soudy vážný důvod.

(ii) Zda se jednalo o „výlučný nebo rozhodující“ důkaz

48. Pokud jde o druhý krok testu uplatněného ve věcech Al-Khawaja a Tahery, tedy otázku, zda výpověď nepřítomného svědka připuštěná jako důkaz představovala výlučný či rozhodující základ pro usvědčení obžalovaného, Soud připomíná, že jeho úkolem je zjistit existenci dostatečných vyvažujících faktorů nejen v případech, kdy byla výpověď nepřítomného svědka výlučným či rozhodujícím základem pro usvědčení obžalovaného, ale také tehdy, považuje-li za nejasné, zda se jednalo o výlučný či rozhodující důkaz, avšak je přesvědčen, že měl významnou váhu a jeho připuštění mohlo znevýhodnit obhajobu (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 116; Seton, cit. výše, § 59).

(α) Nepřítomní svědci – řidiči kamionů

49. Soud konstatuje, že spis neobsahuje téměř nic, co by podporovalo závěr, že výpovědi řidičů lze označit jako „rozhodující pro výsledek případu“. Nalézací soud založil svůj závěr o vině všech stěžovatelů na dvou až třech listinných důkazech: jednalo se především o písemnou zprávu agentky, která byla svědkem toho, jak první a druhý stěžovatel přijali úplatky, přičemž tuto zprávu potvrzovaly zejména celní doklady opatřené otisky razítek s osobními čísly stěžovatelů a cestovní doklady řidičů kamionů dokládající přesný čas a místo celního odbavení, které byly dále podpořeny záznamy o ověřené přítomnosti stěžovatelů v zaměstnání v určitou dobu (viz § 11 výše). Jak dále vyplývá ze spisu, řidiči kamionů sice popsali obecnou praxi přijímání úplatků celníky, avšak nedokázali označit konkrétní osoby. Výpovědi řidičů kamionů z výše uvedených důvodů sice nemusely představovat výlučný či rozhodující důkaz poskytující základ pro usvědčení stěžovatelů, avšak skutečností zůstává, že měly významnou váhu a jejich připuštění mohlo znamenat pro obhajobu nevýhodu (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 116).

(β) Utajená svědkyně – policejní agentka

50. Soud konstatuje, že výpověď poskytnutá policejní agentkou dne 14. prosince 2005 během hlavního líčení před okresním soudem sice pomohla obžalobě prokázat skutkové okolnosti, avšak nelze ji označit za „rozhodující pro výsledek případu“. Okresní soud totiž přikládal velkou váhu listinným důkazům, konkrétně agentčině písemné zprávě, celním dokladům s otisky osobních razítek stěžovatelů, cestovním dokladům řidičů kamionů a dalším dokumentům prokazujícím jejich přítomnost na celnici v přesném čase celního odbavení. Soud v tomto ohledu připomíná, že posouzení otázky, zda je určitý důkaz rozhodující, závisí na síle podpůrných důkazů (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 123). Vzhledem k množství a síle jiných důkazů a s ohledem na význam, který jim přikládaly vnitrostátní soudy, nelze agentčinu výpověď považovat za rozhodující. Měla nicméně značnou váhu. Jelikož podle článku 6 je třeba posuzovat spravedlivost řízení jako celku, musí Soud ještě rozhodnout, zda existovaly faktory dostatečně vyvažující případné nevýhody, které mohlo připuštění tohoto důkazu znamenat pro obhajobu (viz Seton, cit. výše, § 64).

(iii) Zda existovaly dostatečné vyvažující faktory

51. Soud podotýká, že ve věci Schatschaschwili považoval velký senát v tomto ohledu za významné následující okolnosti: přístup nalézacího soudu k neověřeným výpovědím, dostupnost a sílu dalších usvědčujících důkazů a procesní opatření přijatá s cílem kompenzovat nemožnost přímo vyslechnout svědky při hlavním líčení (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 145; Paić, cit. výše, § 38).

(α) Nepřítomní svědci – řidiči kamionů

52. Soud poznamenává, že z rozsudků vnitrostátních soudů nijak neplyne, že by soudy přistupovaly k výpovědím řidičů kamionů se zvláštní opatrností ani že by jim jako výpovědím nepřítomných svědků přikládaly menší váhu (srov. např. Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 157; Paić, cit. výše, § 43). Na druhou stranu však konstatuje, že nalézací soud všechny důkazy důkladné vyhodnotil a zvážil jejich hodnotu a význam pro řízení. Je také zřejmé, že vnitrostátním soudům byly předloženy i další usvědčující důkazy podporující výpovědi řidičů kamionů, jak je uvedeno výše (viz § 11). Svědectví řidičů kamionů měla navíc jen podpůrný charakter, neboť žádná z výpovědí neusvědčovala přímo některého z celníků, nanejvýš prokazovala pouze určité vzorce chování na konkrétní celnici. Jak ve svém rozsudku vysvětlil nalézací soud, rozhodující pro výsledek případu byly jiné listinné důkazy.

53. V této souvislosti je rovněž nutno uvést, že český trestní řád upravuje opatření umožňující obžalobě již v přípravném řízení získat výpověď svědka, o němž se domnívá, že nebude k dispozici pro účely výpovědi při hlavním líčení. Ustanovení § 158a trestního řádu upravuje výslech svědka ještě před zahájením trestního stíhání, lze-li jej považovat za „neodkladný nebo neopakovatelný úkon“, jakož i přečtení výpovědi tohoto svědka v hlavním líčení, pokud se k němu dotyčný svědek nedostaví. Vyšetřování v této počáteční fázi včetně úkonů upravených v § 158a trestního řádu bylo vedeno za přítomnosti a pod dohledem soudce (viz § 17 výše). Tento dohled sám o sobě sice plně nenahrazuje právo obžalovaného vyslechnout ty, kteří ho obviňují (viz Tseber, cit. výše, § 62), avšak Soud je toho názoru, že zajistil zákonnost úkonů prováděných policií, a poskytl tak jednu z procesních záruk chránících právo na spravedlivé řízení.

54. Soud bere na vědomí skutečnost, že stěžovatelé měli možnost předložit svoji vlastní verzi událostí a zpochybnit věrohodnost nepřítomných svědků poukázáním na případné nesrovnalosti nebo rozpory s jinými důkazy (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 131). Obhajoba kromě toho znala totožnost svědků, a mohla tedy zjistit a prozkoumat jejich případné motivy k nepravdivé výpovědi. Stěžovatelé tudíž mohli účinně zpochybnit věrohodnost svědků, byť v menším rozsahu než při přímé konfrontaci (viz Garofolo proti Švýcarsku, č. 4380/09, rozhodnutí ze dne 2. dubna 2013, § 56; Brzuszczyński proti Polsku, č. 23789/09, rozsudek ze dne 17. září 2013, § 88). Jak vyplývá ze spisu, obhajoba žádné nesrovnalosti ani rozpory ve výpovědích řidičů kamionů nenamítala, ale považovala je za nedostatečný důkaz a povšechně dovozovala, že řidičům byla přislíbena beztrestnost. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že k domněnkám o motivaci svědků slibem beztrestnosti není žádný důvod, a tuto možnost vyloučil. Výslechy byly prováděny za přítomnosti soudců Okresního soudu v Břeclavi, který dohlížel na jejich zákonný průběh (viz § 14 výše).

(β) Utajená svědkyně – policejní agentka

55. Soud poznamenává, že vnitrostátní právní úprava v podobě § 209 trestního řádu a navazující instrukce Ministerstva spravedlnosti podrobně stanoví podmínky, za nichž může soud vyslýchat svědky v utajení. Zákon upravuje dvě konkrétní procesní záruky, které mají za cíl zajistit spravedlivé řízení a které řeší mimo jiné otázku věrohodnosti důkazů: zaprvé, existuje možnost zpochybnit spolehlivost utajeného svědka a věrohodnost jeho výpovědi a za tím účelem mu klást otázky; zadruhé, podle § 209 odst. 2 trestního řádu musí nalézací soud učinit i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti (viz § 17 a 19 výše).

56. Soud zhodnotil použití této právní úpravy v projednávané věci a dospěl k závěru, že nalézací soud řádně zohlednil faktory uvedené v § 209 trestního řádu. Z důkazního materiálu obsaženého ve spisu vyplývá, že nalézací soud konal hlavní líčení dne 14. prosince 2005 především za účelem výslechu anonymní svědkyně pomocí hlasového přenosového zařízení. Svědkyně byla vyslýchána v oddělené místnosti poté, co si soudce mimo jednací síň ověřil její totožnost a poučil ji jako svědka podle trestního řádu. Všech 18 obžalovaných včetně stěžovatelů bylo řádně předvoláno.

57. Jak plyne z protokolu o hlavním líčení, všichni obžalovaní a jejich právní zástupci měli možnost svědkyni konfrontovat, klást jí přímo otázky a vyjádřit se k její výpovědi. Jelikož se však svědkyně nacházela v jiné místnosti, nemohli si učinit vlastní úsudek o jejím chování (viz Van Mechelen, cit. výše, § 62). K jednání se dostavil pouze třetí stěžovatel. První a druhý stěžovatel se omluvili a jejich obhájce zmocnil k účasti na jednání dalšího zástupce. Třetí stěžovatel se během výslechu jednou vyjádřil a položil jednu otázku. Zástupce prvního a druhého stěžovatele byl nečinný. Je tedy nutno konstatovat, že první a druhý stěžovatel se nepokusili o žádnou konfrontaci, aby porovnali svoji verzi událostí s výpovědí utajené agentky nebo zpochybnili její věrohodnost. Podle názoru Soudu lze mít za to, že se svého práva na výslech svědkyně v podstatě vzdali (viz mutatis mutandis Poletan a Azirovik, cit. výše, § 87).

58. Soud dále dochází k závěru, že ačkoli není pochyb o tom, že totožnost svědkyně zůstala obhajobě utajena, neboť její osobní údaje a adresa nebyly stěžovatelům a jejich právním zástupcům poskytnuty, je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatelé svědkyni znali, tedy pokud ne podle její skutečné profese, tak alespoň dle vzhledu, neboť s ní na celnici pracovali. K určitému odhalení proto došlo prostřednictvím materiálu použitého při výslechu, což není v praxi neobvyklé. Jak již Soud uvedl, rozsah odhalení má vliv na to, do jaké míry jsou ztíženy podmínky obhajoby (viz Ellis a Simms proti Spojenému království, č. 46099/06, rozhodnutí ze dne 10. dubna 2012). V projednávané věci mohla obhajoba napadnout věrohodnost důkazu získaného od policejní agentky a zpochybnit její verzi událostí, a to zejména proto, že podle protokolu o výslechu věděla, na kterém pracovišti a v jakém období agentka na celnici pracovala, a tvrdila, že agentka nemohla celníky při přijímání úplatku fyzicky vidět.

59. Soud také poznamenává, že podle odůvodnění krajského soudu neexistovaly žádné důkazy zpochybňující věrohodnost agentky, její výpověď byla spolehlivá a tvrzení, že se při výslechu v oddělené místnosti před odpověďmi radila s jinými osobami, bylo rovněž nepodložené (viz § 14 výše).

(iv) Závěr

60. Při posouzení celkové spravedlivosti řízení musí Soud vzít v úvahu dostupné vyvažující faktory a zhodnotit je v jejich souhrnu ve světle svého závěru ohledně významu usvědčujícího důkazu (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 161); při tom musí mít na paměti, že toto hodnocení bude vždy relativní (viz Seton, cit. výše, § 68).

61. Soud si je vědom obtíží, jimž čelily vnitrostátní orgány. V daném případu vystupovalo 18 obžalovaných a velký počet svědků včetně 20 řidičů kamionů z různých zemí, kteří se nezdržovali v místě svého obvyklého pobytu, nýbrž cestovali po celé Evropě, a kteří byli vyslechnuti jako svědci v přípravném řízení za přítomnosti a pod dohledem soudce (viz mutatis mutandis Bonev, cit. výše, § 44). Soud v této souvislosti rovněž poznamenává, že v době provedení výslechu svědků ještě zjevně nebylo obvyklé používání videokonferenčních zařízení. Pokud jde o utajenou svědkyni, Soud je zejména toho názoru, že české soudy měly pro utajení její totožnosti a její vyslechnutí jako utajené svědkyně vážný důvod (viz § 44 výše).

62. Vzhledem k důkladnému posouzení veškerých důkazů nalézacím soudem, jež nevykazuje žádné známky svévole (viz mutatis mutandis Seton, cit. výše, § 57), a s ohledem na veřejný zájem na řádném stíhání trestného činu korupce (viz mutatis mutandis Schatschaschwili, cit. výše, § 101) dochází Soud k závěru – přikládaje významnou váhu skutečnosti, že výpovědi řidičů kamionů ani výslech agentky nebyly výlučnými či rozhodujícími důkazy a že existovaly jiné podstatné a rozhodující usvědčující listinné důkazy –, že procesní záruky uplatněné v souladu se zákonem za konkrétních okolností projednávané věci mohly vyvážit určité ztížení podmínek, za nichž musela pracovat obhajoba. Nelze proto tvrdit, že by trestní řízení – nahlížené jako celek – bylo nespravedlivé.

63. Soud je tudíž přesvědčen, že připuštění výpovědí nepřítomných svědků jako důkazu a provedení výslechu agentky coby utajené svědkyně nemělo za následek porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

z těchto důvodů soud

1. prohlašuje jednomyslně stížnost za přijatelnou;

2. rozhoduje pěti hlasy proti dvěma, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 12. ledna 2017 podle čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

V souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu je k tomuto rozsudku připojeno odlišné stanovisko soudkyně Lazarové Trajkovské a soudce Bianku.

M. L. T.
A. C.

společné nesouhlasné stanovisko
soudkyně lazarové trajkovské a soudce BIANKU

Bohužel se nemůžeme ztotožnit s názorem většiny, že v projednávané věci nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d). Jsme přesvědčeni, že řízení proti stěžovateli[1] v této věci nebylo spravedlivé a výše uvedená ustanovení Úmluvy byla porušena. K nesouhlasu s většinou nás vedou dva důvody a oba se týkají výkladu a použití zásad vyplývajících z rozsudků Al‑Khawaja/Schatschaschwili na projednávanou věc.

1. Jak vážný musí být důvod ospravedlňující nepřítomnost svědka
podle rozsudku Schatschaschwili?

V prvé řadě nesouhlasíme s většinou v otázce vážného důvodu pro připuštění důkazu podaného nepřítomným svědkem a použití této zásady na projednávaný případ. Vláda v projednávané věci uvádí, že nepřítomní svědci byli rumunskými a bulharskými státními příslušníky, které by bylo vzhledem k jejich povolání řidičů kamionů velmi obtížné nalézt a předvolat v řízení proti stěžovateli.1 To plně chápeme. Konstatujeme, že vláda namítá jako vážný důvod pro připuštění důkazu získaného od nepřítomného svědka zásadu impossibilium nulla obligatio est, tedy stejný argument, jaký vznesla coby vedlejší účastník ve věci Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015). Skutečně ale čelíme v projednávané věci takové nemožnosti? Postačují důvody uvedené vládou k obhájení tvrzení, že řidiče kamionů by nebylo možno nalézt?

Nedomníváme se, že analýza „vážného důvodu pro připuštění důkazu nepřítomného svědka“ provedená ve věci Schatschaschwili znamená, že by vnitrostátní orgány neměly vynaložit veškeré přiměřené úsilí k nalezení svědků, jejichž výpovědi byly připuštěny vnitrostátními soudy, a zajistit jejich přítomnost u hlavního líčení. Ve věci Schatschaschwili (tamtéž, § 120) Soud totiž potvrdil, že v případech týkajících se nepřítomnosti svědka z důvodu jeho nedosažitelnosti je nalézací soud povinen vynaložit veškeré přiměřené úsilí k zajištění svědkovy přítomnosti (viz Gabrielyan proti Arménii, č. 8088/05, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 78; Tseber proti České republice, č. 46203/08, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, § 48; Kostecki proti Polsku, č. 14932/09, rozsudek ze dne 4. června 2013, § 65–66). Soud dále upřesnil (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 120[2]), že

„[z] požadavku, aby vnitrostátní orgány učinily vše, co po nich lze přiměřeně požadovat, k zajištění svědkovy přítomnosti u hlavního líčení, dále vyplývá, že vnitrostátní soudy budou pečlivě zkoumat důvody, pro které se svědek nemůže dostavit k hlavnímu líčení, a vždy přitom zohlední jeho konkrétní situaci (viz Nechto, cit. výše, § 127; Damir Sibgatullin, cit. výše, § 56; Yevgeniy Ivanov, cit. výše, § 47).“

Postup Krajského soudu v Brně potvrzuje, že vnitrostátní orgány ani neměly v úmyslu toto úsilí vynaložit, dokud se výslech řidičů kamionů opíral o § 158a českého trestního řádu („tr. ř.“ ­– viz § 7 a 14 rozsudku). Zdá se, že cizí státní příslušnost svědků byla pro vnitrostátní orgány dostatečným důvodem k tomu, aby se je ani nepokoušely nalézt. Názor většiny v této otázce je dosti nepřesvědčivý (viz § 61 rozsudku). Dovolujeme si s ním nesouhlasit. Podle našeho názoru by „obtíže, jimž čelily vnitrostátní orgány“ a skutečnost, že „ještě zjevně nebylo obvyklé používání videokonferenčních zařízení“, neměly sloužit vnitrostátním orgánům jako paušální omluva pro to, aby se ani nepokusily svědky nalézt a zajistit jejich přítomnost u hlavního líčení. Pokud měl svědek trvalý pobyt v zahraničí a byl-li tento mechanismus dostupný, měly vnitrostátní orgány využít mezinárodní právní pomoc (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 121), nikoli ji od počátku zavrhovat jako značně obtížně použitelnou. V tomto ohledu se ztotožňujeme s názorem publikovaným v odborné literatuře, že

„... bylo by chybou učinit... paušální závěr, že pouhý fakt svědkova pobytu v zahraničí mu za všech okolností znemožňuje dostavit se k soudu, tím méně pak v jednotném evropském prostoru spravedlnosti. Stručně řečeno, skutečnost, že se svědek nachází v jiné členské zemi EU, by již neměla být považována za absolutní překážku jeho předvolání k soudu.“[3]

Podle našeho názoru je zarážející, že vnitrostátní orgány byly schopny nalézt a vyslechnout řidiče kamionů podle § 158a českého trestního řádu, když to bylo zapotřebí pro účely obžaloby. Poté se jejich nalezení stalo prima facie nemožným.

Domníváme se, že pouhé „obtíže, jimž čelily vnitrostátní orgány“ a absence jakéhokoli pokusu vnitrostátních soudů zajistit, aby před nimi mohli vypovídat cizí státní příslušníci, nejsou dostatečně vážným důvodem ospravedlňujícím nepřítomnost svědků ve smyslu rozsudku Schatschaschwili.

2. Existence vyvažujících faktorů jako důvod pro upuštění od pokusů zajistit přítomnost svědků v řízení

Je všeobecně známo, že ve věci Schatschaschwili (cit. výše, § 112) Soud akceptoval, že „požadavek, aby nepředvolání svědka bylo zdůvodněno, se v jeho judikatuře objevil v souvislosti s otázkou, zda bylo odsouzení obžalovaného výlučně nebo v rozhodující míře založeno na výpovědi učiněné nepřítomným svědkem (viz Al‑Khawa­ja a Tahery, cit. výše, § 128)“. V následujícím odstavci (§ 113) Soud vyslovil názor, že

„absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka nemůže být sama o sobě rozhodující pro závěr o nespravedlivosti řízení. Neexistence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka obžaloby je tedy velmi významný faktor, který musí být zvážen při posouzení celkové spravedlivosti a který může vychýlit jazýček vah směrem k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d).“

Je pravda, že Soud rozvinul standard „vážného důvodu pro připuštění důkazu podaného nepřítomným svědkem jako předběžné otázky“ zavedený rozsudkem Al-Khawaja do standardu „velmi důležitého faktoru“, který ve výjimečných případech již nemusí mít povahu předběžné otázky, „zejména pokud se některý z těchto kroků ukáže jako rozhodující pro závěr o spravedlivosti nebo nespravedlivosti řízení“ (tamtéž, § 118). Nezdá se však, alespoň tedy podle našeho názoru, že by Soud v rozsudku Schatschaschwili opustil kritérium, podle něhož by pro připuštění důkazu podaného nepřítomným svědkem vždy měly existovat vážné důvody. Dle našeho názoru potvrdil obecné pravidlo, že svědci by měli vypovídat v hlavním líčení a že musí být vynaloženo veškeré přiměřené úsilí k zajištění jejich přítomnosti; jedná se o základní aspekt spravedlivého řízení zaručeného článkem 6.

Vzhledem k tomu, že když došlo na připuštění výpovědí řidičů kamionů jako důkazu, vnitrostátní orgány se ani nepokusily tyto řidiče nalézt, a že nalézací soud nepostupoval se zvláštní opatrností, a rovněž s přihlédnutím k tomu, že procesní záruka podle § 158a trestního řádu, jak se zdá, sama o sobě nepostačuje ke kompenzaci práva obžalovaného na výslech těchto svědků (viz Tseber, cit. výše, § 62) a že obhájci neměli ani teoretickou možnost řidiče kamionů vyslechnout, jsme toho názoru, že nebyly dány dostatečné vyvažující faktory, které by kompenzovaly zjevnou nevýhodu, jíž čelila obhajoba v důsledku připuštění výpovědí nepřítomných svědků jako důkazu. Analýza provedená v projednávané věci většinou senátu by mohla vést k téměř úplnému rozmělnění obecného pravidla, že svědci by měli vypovídat v hlavním líčení a že je třeba vynaložit veškeré přiměřené úsilí na zajištění jejich přítomnosti (viz Schatschaschwili, cit. výše, § 105).

[1] Pozn. překl.: Správně stěžovatelům.

[2] Pozn. překl.: Správně § 122.

[3] Viz Lorena Bachmaier Winter, „Transnational Criminal Proceedings, Witness Evidence and Confrontation: Lessons from the ECtHR’s Case Law“, Utrecht Law Review, sv. 9, č. 4, s. 127–146, září 2013