PAPOSHVILI proti Belgii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 13. prosince 2016 ve věci č. 41738/10 – Paposhvili proti Belgii

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že vyhoštění stěžovatele trpícího závažným onemocněním do Gruzie by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť belgické úřady neposoudily rizika, které by pro něj vyhoštění znamenalo s ohledem na jeho zdravotní stav, a dostupnost vhodné zdravotní péče v Gruzii, jakož i v rozporu s článkem 8 Úmluvy, jelikož nezhodnotily důsledky, které by vyhoštění s ohledem na jeho zdravotní stav mělo na jeho rodinný život.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel, gruzínské národnosti, přicestoval do Belgie v roce 1998 spolu se svou ženou a šestiletým dítětem. Následně se páru narodily další dvě děti. Mezi lety 1998 a 2007 byl stěžovatel odsouzen za několik trestných činů, včetně loupeže a účasti na organizované zločinecké skupině. Během výkonu trestu odnětí svobody u něho bylo diagnostikováno několik vážných onemocnění, zejména chronická lymfatická leukémie a tuberkulóza, pro které byl hospitalizován. Stěžovatel podal několik žádostí o zlegalizování svého pobytu na území Belgie pro výjimečné či zdravotní důvody. V roce 2007 však ministr vnitra vydal příkaz k vyhoštění stěžovatele, kterým mu byl zároveň uložen zákaz vstupu na území Belgie po dobu deseti let, a to z důvodu hrozby, kterou představoval pro veřejný pořádek. Příkaz se stal vykonatelným poté, co stěžovatel vykonal uložený trest odnětí svobody, avšak k jeho realizaci nedošlo vzhledem k léčbě, kterou tou dobou podstupoval. V lednu 2009 žena stěžovatele a jejich tři děti získaly povolení k pobytu na území Belgie na dobu neurčitou. V červenci 2010 vydal cizinecký úřad další příkaz k vyhoštění, a to spolu s příkazem k zadržení stěžovatele. V důsledku toho byl stěžovatel převezen do zařízení pro zajištění cizinců, aby mohlo být realizováno jeho vyhoštění. Stěžovatel se následně obrátil na Soud s žádostí o vydání předběžného opatření, které bylo vyhověno. Stěžovatel byl proto ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn a lhůta k výkonu vyhoštění byla několikrát prodloužena. V průběhu let 2012 až 2015 byl stěžovatel opětovně zatčen pro trestné činy krádeže.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel zejména namítal, že v případě vyhoštění do Gruzie by byl vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, jelikož by neměl přístup k potřebné zdravotní péči, což by v důsledku mohlo vést až k jeho předčasnému úmrtí. Dále namítal, že vyhoštění a zákaz vstupu na území Belgie po dobu deseti let by měly za následek jeho odloučení od rodiny, která v Belgii získala trvalý pobyt a představovala pro něj jediný zdroj morální podpory, čímž by došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Senát bývalé páté sekce Soudu rozsudkem ze dne 17. dubna 2014 rozhodl, že v případě realizace vyhoštění by nedošlo k porušení článků 3 a 8 Úmluvy, a to s odvoláním na názor, který Soud vyslovil ve věci N. proti Spojenému království (č. 26565/05, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2008), s tím, že v projednávané věci se nejednalo o kritickou fázi nemoci, která by zakládala výjimečné okolnosti, které by bránily vyhoštění.

Stěžovatel v červnu 2016 zemřel. Soud se však s ohledem na obecný význam otázek, které projednávaná věc nastoluje a které přesahují zájmy stěžovatele, rozhodl v řízení o stížnosti pokračovat.

A) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Soud připomněl, že utrpení způsobené nemocí může spadat do působnosti článku 3 Úmluvy, pokud je nebo může být opětovně vyvoláno zacházením, ať již způsobeným podmínkami v místě zbavení svobody, vyhoštěním nebo jiným opatřením, za něž může nést dotyčný stát odpovědnost. Při posuzování, zda by vyhoštění znamenalo vystavení vyhošťované osoby nelidskému a ponižujícímu zacházení z důvodu jejího zdravotního stavu, musí vnitrostátní orgány zkoumat, zda existují „velmi výjimečné okolnosti a závažné humanitární důvody“, které by mohly vést k závěru o porušení článku 3 Úmluvy (D. proti Spojenému království, č. 30240/96, rozsudek ze dne 2. května 1997, § 52–53). Cizinec, kterému byla uložena povinnost vycestovat ze země, se však podle Soudu nemůže dovolávat práva setrvat na území tohoto státu za účelem využívání zdravotních, sociálních nebo dalších služeb (N. proti Spojenému království, cit. výše, § 42). Vyhošťujícímu státu nelze přičítat tvrzenou budoucí újmu, která neplyne z úmyslného jednání nebo opomenutí orgánů veřejné moci přijímajícího státu či nestátních aktérů, ale z přirozeně se vyvíjející nemoci a nedostatku zdrojů pro potřebnou zdravotní péči v cílové zemi. Úmluva navíc dle Soudu chrání hlavně občanská a politická práva. Pokud by členské státy Rady Evropy musely neoprávněně pobývajícím cizincům poskytovat bezplatnou a neomezenou péči, představovalo by to pro ně „příliš velké břemeno“ (N. proti Spojenému království, cit. výše, § 44).

Ve věci N. proti Spojenému království (cit. výše, § 43) Soud uvedl, že velmi výjimečné okolnosti, za nichž by z humanitárních důvodů bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy těžce nemocnou osobu vyhostit, mohou nastat i v jiných situacích, než je bezprostřední riziko úmrtí dotčené osoby. V následující judikatuře však Soud žádnou takovou situaci neshledal a nijak pojem „velmi výjimečných okolností“ neupřesnil. Odlišný přístup pak zaujal ve věci Aswat proti Spojenému království (č. 17299/12, rozsudek ze dne 16. dubna 2014), v níž dospěl k závěru, že riziko závažného zhoršení zdravotního stavu osoby trpící paranoidní schizofrenií v případě jejího vydání do USA, kde by byla umístěna do věznice s maximální ostrahou, postačuje k závěru, že vyhoštěním by došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

Za účelem odstranění nejasností v dosavadní rozhodovací praxi proto Soud konstatoval, že „velmi výjimečné případy“, ve kterých článek 3 Úmluvy znemožňuje vyhoštění, je nutno chápat tak, že pokrývají situace, kdy je vyhošťována vážně nemocná osoba, u níž závažné důvody zakládají domněnku, že ačkoliv není v bezprostředním ohrožení života, nedostatek vhodné péče či přístupu k ní v přijímající zemi představuje riziko skutečnému nebezpečí vážného, rychlého a nevratného zhoršení jejího zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života. Soud dále zdůraznil, že tyto situace naplňují vysoký standard pro uplatnění zákazu vyhoštění cizinců trpících závažnou nemocí podle článku 3 Úmluvy.

Soud dále upřesnil, že je na stěžovateli, aby předložil důkazy o existenci takových závažných důvodů. Na příslušných vnitrostátních orgánech následně je, aby stěžovatelem tvrzené riziko podrobily pečlivému přezkumu a veškeré vyvstávající pochybnosti s ohledem na předvídatelné důsledky vyhoštění vyvrátily. Dostatečná a vhodná může být i péče na nižší úrovni, než je péče dostupná ve vyhošťujícím státě. Příslušné orgány však musí ověřit, zda je zdravotní péče obecně dostupná v přijímacím státě dostatečná a vhodná k léčbě onemocnění tak, aby vyhošťovaná osoba nebyla vystavena zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Zároveň musí vzít v potaz i to, zda tato osoba bude mít v přijímajícím státě reálný přístup k vhodné péči a zdravotnickým zařízením, jakož i náklady spojené s léčbou, sociální a rodinné vazby a vzdálenost, kterou musí překonat, aby přístup k péči získala. V případě pochybností je povinností vyhoštujícího státu opatřit si diplomatické záruky, které by případnému zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy zabránily.

Ve vztahu k projednávané věci Soud shledal, že se vnitrostátní orgány v řízení o legalizaci pobytu ani v řízení o vyhoštění nezabývaly v kontextu článku 3 Úmluvy důkazy, které stěžovatel předložil k prokázání závažnosti svého zdravotního stavu a nedostupnosti vhodné zdravotní péče v Gruzii. Jeho tvrzení dokládající nejistotu, zda bude mít v Gruzii přístup k potřebné léčbě, přitom byla dle Soudu věrohodná. Soud proto konstatoval, že podklady, na jejichž základě belgické orgány rozhodly o vyhoštění stěžovatele, nebyly dostatečné k vyvození závěru, že v případě vyhoštění nebude stěžovatel v Gruzii vystaven skutečnému a konkrétnímu nebezpečí špatného zacházení. Bylo-li by vyhoštění uskutečněno bez zhodnocení stěžovatelova zdravotního stavu a dostupnosti lékařské péče v Gruzii, došlo by k porušení článku 3 Úmluvy.

B) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Soud shledal, že projednávanou věc je s ohledem na zhoršení zdravotního stavu stěžovatele a riziko jeho úmrtí namístě posoudit s ohledem na to, zda vnitrostátní orgány naplnily své pozitivní závazky zajistit respektování rodinného života stěžovatele. Vnitrostátní orgány nicméně nijak nezkoumaly míru závislosti stěžovatele na jeho rodině v důsledku zhoršení jeho zdravotního stavu, zda od jeho rodiny bylo lze rozumně očekávat, že ho bude následovat do Gruzie, a v případě, že nikoli, zda právo stěžovatele na respektování jeho rodinného života vyžaduje, aby mu na zbytek života bylo umožněno pobývat v Belgii. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Soudce Lemmens v souhlasném stanovisku vysvětlil důvody, které ho vedly k zaujetí odlišného názoru, než ke kterému dospěl jako člen senátu bývalé páté sekce Soudu, jež jako první rozhodovala v projednávané věci. Uvedl, že s postoupením věci velkému senátu vyvstala otázka, zda striktní uplatňování kritéria vysloveného ve věci N. proti Spojenému království (cit. výše), aniž by byly brány v potaz jiné skutečnosti než ty, že dotyčná osoba je „blízko smrti“, vytváří mezeru v ochraně proti nelidskému zacházení, a ztotožnil se s názorem, že tuto mezeru bylo třeba zaplnit.