L.D. A P.K. proti Bulharsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 8. prosince 2016 ve věcech č. 7949/11 a 45522/13 – L. D. a P. K. proti Bulharsku

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že z důvodu zákonné nemožnosti stěžovatelů domáhat se popření otcovství jiných mužů ve vztahu k dětem, o nichž se stěžovatelé domnívali, že jsou jejich dětmi, došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého života zaručeného článkem 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

První stěžovatel žil se svou partnerkou před otěhotněním (v lednu 2010) a v prvních měsících jejího těhotenství, o kterém po celou dobu věděl. Po rozchodu se partnerce v říjnu 2010 narodila dcera, přičemž jako otec byl úředně uznán jiný muž. Skutkově srovnatelná byla i stížnost druhého stěžovatele, který se však svou partnerkou rozešel v březnu 2010 a o jejím těhotenství i narození syna v pro­sinci 2010 se dozvěděl až následně. Jako otec dítěte byl i v tomto případě úředně uznán jiný muž. V květnu 2011 přiměl druhý stěžovatel matku svého domnělého syna, aby podstoupila test DNA, z něhož vyplynulo, že druhý stěžovatel je na 99,99 % otcem dítěte.

Oba stěžovatelé se domáhali soudního zrušení uznání otcovství jiných mužů ve vztahu ke svým domnělým dětem, soudy včetně nejvyššího však vždy konstatovaly, že stěžovatelé nebyli k příslušným návrhům aktivně legitimováni.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že nemožnost popřít otcovství jiných mužů ke svým domnělým dětem představovala porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy.

Soud nejprve konstatoval, že s ohledem na absenci vzájemných citových vazeb mezi stěžovateli a jejich domnělými dětmi nebylo v projednávaných věcech možné dospět k závěru o existenci rodinného života podle článku 8 Úmluvy. Ve světle předchozí judikatury nicméně shledal, že případy uznání nebo popření otcovství se dotýkají soukromého života podle uvedeného ustanovení, neboť zahrnují důležité aspekty týkající se identity dotčených otců (mutatis mutandis, Nylund proti Finsku, č. 27110/95, rozhodnutí ze dne 29. června 1999).

Podle Soudu disponoval stát v projednávané věci širokým prostorem pro uvážení, neboť v otázce možnosti domnělých otců popřít otcovství jiných mužů neexistuje mezi smluvními státy Úmluvy shoda (17 z 26 zkoumaných států tuto možnost za určitých podmínek připouští, zatímco 9 států nikoli), přičemž podle judikatury Soudu je navíc prostor pro uvážení obecně širší právě v oblasti citlivých mravních a etických otázek a v situacích, kdy je třeba vyvážit protichůdné zájmy soukromé a veřejné povahy (S. H. a ostatní proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 94).

Soud nicméně připomněl, že domnělí otcové by neměli být zcela zbaveni možnosti namítat své otcovství, neexistují-li pro odepření této možnosti vážné důvody spojené s nejvyšším zájmem dítěte. Porušení článku 8 Úmluvy takto Soud např. konstatoval v případě absolutního znemožnění domnělému otci domáhat se určení svého otcovství toliko z důvodu, že otcem byl již uznán jiný muž (Różański proti Polsku, č. 55339/00, rozsudek ze dne 18. května 2006, § 75–79): byť skutečnost, že rozhodnutí o zahájení řízení o popření otcovství bylo ponecháno na uvážení příslušných orgánů, Soud v této věci samu o sobě nepovažoval za problematickou, kombinace nemožnosti stěžovatele sám zahájit řízení, absence vodítek pro příslušné orgány, jak mají postupovat při posuzování žádostí o zahájení řízení, a povrchní způsob, jakým příslušné orgány naložily s žádostí stěžovatele, Soud přivedla k závěru o porušení článku 8 Úmluvy.

Podstatnou roli též sehraje, zda státní orgány hledaly rovnováhu mezi různými dotčenými zájmy, včetně zejména nejlepšího zájmu dítěte, a důkladně se zabývaly individuálními okolnostmi věci. Měly by přihlédnout nejen k existenci určitého státem uznaného příbuzenského vztahu, ale také např. k existenci sociálních a rodinných vazeb mezi dítětem a zákonnými rodiči (Ahrens proti Německu, č. 45071/09, rozsudek ze dne 22. března 2012, § 74 in fine a 76–80).

Soud podotknul, že v projednávané věci vnitrostátní právo neumožňovalo domnělým otcům domáhat se přímo popření úředně uznaného otcovství jiných mužů. Soudy přitom odmítly návrhy obou stěžovatelů pro nedostatek žalobní legitimace právě z důvodu existence uznaných otcovství jiných mužů, přičemž ani v jednom případě nepřihlédly k dalším okolnostem či situaci jednotlivých dotčených osob. Potřebnou žalobní legitimaci má pouze státní zastupitelství a příslušný orgán sociální péče, vnitrostátní právo však nijak neupravuje, kdy mají tyto orgány povinnost předmětný návrh podat. Z judikatury vnitrostátních soudů lze sice dovodit, že by takový návrh měly podat v případech podezření z obcházení zákona při adopci nebo v případech ohrožení dítěte, pro stěžovatele v projednávané věci však byly tyto možnosti irelevantní. Příslušné státní orgány, na které se musí domnělý otec s případným podnětem obrátit, tak disponují neomezenou diskrecí, přičemž otce nemusí ani vyslechnout a svá rozhodnutí, která nepodléhají soudnímu přezkumu, nemusí nijak odůvodňovat; nemusí nijak vyvažovat různé dotčené zájmy. Příslušný prostředek nápravy proto nelze v kontextu situace stěžovatelů považovat za účinný. Soud nakonec odmítl námitku vlády, podle které měli stěžovatelé podle zákona o rodině možnost uznat děti za své, a to kdykoli před jejich narozením: druhý stěžovatel se dozvěděl o narození dítěte až následně a předmětný zákon matce dítěte umožňuje příslušné uznání zbavit jakéhokoli právního účinku prostřednictvím prostého prohlášení. Pokud tedy matka dítěte s uznáním nesouhlasí, ocitá se muž v obdobné situaci jako stěžovatelé. Soud proto rozhodl, že i přes široký prostor pro uvážení, kterým stát v dané oblasti disponuje, k porušení článku 8 Úmluvy došlo.