HILLER proti Rakousku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 22. listopadu 2016 ve věci č. 1967/14 – Hiller proti Rakousku

Senát čtvrté sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že tím, že nemocnice nezabránila, aby duševně nemocný syn stěžovatelky z nemocnice utekl a spáchal sebevraždu, nebyl porušen článek 2 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Syn stěžovatelky, narozený v roce 1981, byl v březnu 2010 po akutním záchvatu paranoidní schizofrenie na základě soudního rozhodnutí proti své vůli umístěn na psychiatrické oddělení nemocnice. Krátce po tomto umístění se mu dvakrát podařilo z uzavřeného oddělení uprchnout. Od začátku dubna 2010 nicméně dobrovolně bral předepsanou medikaci a jeho stav se značně zlepšil. Byl proto přemístěn na otevřené oddělení, kde mu byla dána větší volnost. Mohl tak chodit na samostatné procházky v areálu nemocnice s podmínkou, že nemocničnímu personálu ohlásí svůj odchod a příchod. Dne 12. května 2010 se však z jedné z těchto povolených procházek nevrátil; policie později toho dne nemocnici oznámila, že pacient skočil pod vlak podzemní dráhy a zemřel.

Stěžovatelka následně podala žalobu na náhradu nemajetkové újmy, v níž tvrdila, že personál nemocnice postupoval nedbale, neboť její syn měl být pod přísnějším dohledem a mělo mu být zabráněno v opuštění oddělení, jelikož jeho chování bylo nepředvídatelné a ze zařízení již dvakrát uprchl. Vnitrostátní soudy stěžovatelčinu žalobu zamítly, neboť nemocnici neshledaly odpovědnou za smrt syna stěžovatelky.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že vnitrostátní orgány v rozporu s článkem 2 Úmluvy nezajistily ochranu života jejího syna.

Soud úvodem připomněl, že článek 2 Úmluvy nebrání pouze úmyslnému usmrcení, ale zavazuje státy také k tomu, aby podnikly vhodné kroky k ochraně životů osob v jejich jurisdikci. Státy proto mj. musí přijmout adekvátní právní úpravu, která zaváže nemocnice k přijetí vhodných opatření k ochraně života a zdraví jejich pacientů. Musí též zajistit účinný soudní přezkum případů úmrtí v nemocničních zařízeních (Calvelli a Cigli proti Itálii, č. 32967/96, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2002, § 49). V případě, že vnitrostátní orgány zbaví osobu s postižením svobody, včetně případů nedobrovolné hospitalizace, musí zajistit vhodné podmínky odpovídající potřebám takové osoby (Jasinkis proti Lotyšsku, č. 45744/08, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 59). V případě duševních onemocnění musí být věnována pozornost mimořádné zranitelnosti pacientů (Keenan proti Spojenému království, č. 27229/95, rozsudek ze dne 3. dubna 2001, § 99). Článek 2 Úmluvy může za určitých okolností ukládat pozitivní povinnost státu přijmout preventivní opatření za účelem ochrany jednotlivce, a to i před sebou samým (Renolde proti Francii, č. 5608/05, rozsudek ze dne 16. října 2008, § 83). Tato povinnost však státu vzniká jen tehdy, kdy příslušné orgány vědí nebo mají vědět, že je dotyčná osoba v bezprostředním ohrožení života či zdraví. V této situaci jsou povinny přijmout opatření, která od nich mohou být rozumně očekávána, aby hrozící nebezpečí odvrátily. Tato povinnost však nesmí na stát klást nepřiměřené břemeno (Tanribilir proti Turecku, č. 21422/93, rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, §70–71).

Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy s odkazem na znalecké posudky a svědecké výpovědi podrobně odůvodnily, že po 2. dubnu 2010 se syn stěžovatelky dobrovolně podřizoval pravidlům nemocnice a jeho stav se výrazně zlepšil. Za těchto okolností by bylo nepřiměřené, pakliže by byl nadále držen v uzavřeném oddělení, a to též s ohledem na usnadnění jeho zpětného začlenění do společnosti. Ze záznamů nemocnice pak vyplývá, že během celého pobytu v nemocnici syn stěžovatelky nevykazoval žádné známky sebevražedných myšlenek či pokusů. Během týdnů předcházejících jeho útěku byl klidný, nepodezřívavý a dobrovolně bral léky. Z povolených vycházek se vždy vracel. Nemocnice tedy dle Soudu neměla žádné důvody domnívat se, že by mohl spáchat sebevraždu.

Soud dále zdůraznil, že pravidlem vyplývajícím z mezinárodního práva je, že osobám s duševním postižením je třeba za účelem jejich začlenění do společnosti dát nejvyšší možnou úroveň svobody. Z pohledu Úmluvy je dle Soudu též žádoucí jim tuto svobodu poskytnout, a to i za účelem zachování jejich důstojnosti a práva na sebeurčení. Z článku 5 Úmluvy ostatně vyplývá, že jakmile okolnosti odůvodňující nezbytnost zbavení svobody pominou nebo se změní, je nutné zbavení svobody ukončit nebo ho zmírnit na úroveň, která je nezbytně nutná (např. Winterwerp proti Nizozemsku, č. 6301/73, rozsudek ze dne 24. října 1979, § 39; Witold Litwa proti Polsku, č. 26629/95, rozsudek ze dne 4. dubna 2000, § 78 a 79). V projednávané věci byl syn stěžovatelky i na otevřeném oddělení zbaven svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy, mj. jelikož byl nucen všechny své procházky hlásit personálu, před i po nich, avšak zbavení svobody bylo zmírněno, jakmile léky začaly zabírat a syn stěžovatelky se podvolil pravidlům nemocnice. V této situaci dle Soudu výhody hospitalizace na otevřeném oddělení jasně převážily nevýhody hospitalizace na uzavřeném oddělení. Věc byla navíc podrobně a pečlivě přezkoumána vnitrostátními soudy. K porušení článku 2 Úmluvy proto nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

Soudce Sajó souhlasil s rozhodnutím většiny, že v projednávané věci nebylo dáno žádné skutečné a bezprostřední riziko, kterého si vnitrostátní orgány měly být vědomy, a proto nedošlo k porušení článku 2 Úmluvy. S ohledem na skutečnost, že k přemístění syna stěžovatele na otevřené oddělení došlo toliko z rozhodnutí nemocnice, ačkoli rozhodnutí soudu o umístění na uzavřené oddělení bylo nadále platné, věc měla být posuzována prizmatem článků 3 a 8 Úmluvy.

Soudkyně Motoc nesouhlasila se závěry většiny, jelikož měla za to, že v projednávané věci nemocnice měla předvídat, že při samostatných procházkách synu stěžovatelky s ohledem na jeho zdravotní stav hrozilo bezprostřední ohrožení jeho života.