Velký senát Soudu rozhodl jednomyslně, že pobytem po dobu 27 dnů nepřetržitě v cele, ve které na každého odsouzeného připadala ubytovací plocha menší než 3 m2, byl stěžovatel vystaven ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Soud shledal deseti hlasy proti sedmi, že umístěním stěžovatele do cel, kde na něj připadala ubytovací plocha menší než 3 m2, po dobu několika krátkých časových intervalů (od jednoho do osmi dnů, celkem 23 dní) k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo. K závěru o neporušení tohoto článku Soud dospěl třinácti hlasy proti čtyřem rovněž ve vztahu k obdobím, kdy byl stěžovatel umístěn na cele, kde disponoval ubytovací plochou o rozměru mezi 3 a 4 m2. Soud přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 1000 eur.
Přehled
Anotace
Rozsudek
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
VELKÝ SENÁT
MURŠIĆ proti CHORVATSKU
(stížnost č. 7334/13)
ROZSUDEK
[Výňatky]
ŠTRASBURK
20. října 2016
Rozsudek je v autentickém anglickém a francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.
(...)
SKUTKOVÝ STAV
I. OKOLNOSTI PŘÍPADU
9. Stěžovatel se narodil v roce 1987 a žije v Kuršanci.
- Souvislosti
10. Rozsudkem Krajského soudu v Čakovci (Županijski sud u Čakovcu) ze dne 19. června 2008, potvrzeným Nejvyšším soudem (Vrhovni sud Republike Hrvatske) dne 3. února 2009, byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let za ozbrojenou loupež.
11. Dne 2. července 2010 jej Okresní soud v Čakovci (Općinski sud u Čakovcu) odsoudil za krádež k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, který byl potvrzen Krajským soudem v Čakovci dne 3. listopadu 2010.
12. Na žádost stěžovatele zohlednil tříčlenný senát Krajského soudu v Čakovci dne 26. srpna 2011 tato dvě odsouzení a odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let a jedenácti měsíců.
- Podmínky věznění stěžovatele ve věznici Bjelovar
13. Dne 16. října 2009 byl stěžovatel přemístěn z polootevřeného režimu ve Státní věznici Turopolje (Kaznionica u Turopolju) do Krajské věznice Bjelovar (Zatvor u Bjelovaru) k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl původně uložen Krajským soudem v Čakovci dne 19. června 2008 (viz § 10 výše). Důvodem přemístění, jak je uvedeno ve zprávě Státní věznice Turopolje, bylo nevhodné chování stěžovatele a hrozba útěku.
14. Stěžovatel zůstal ve věznici Bjelovar do dne 16. března 2011, kdy byl na základě rozhodnutí Vězeňské služby Ministerstva spravedlnosti (Ministarstvo pravosuđa, Uprava za zatvorski sustav) ze dne 11. března 2011 přemístěn do Krajské věznice Varaždin (Zatvor u Varaždinu).
15. Podle stěžovatele byl během svého pobytu ve Věznici Bjelovar umísťován do přeplněných cel. Zejména tvrdil, že po dobu celkem padesáti dnů měl k dispozici méně než 3 metry čtvereční (m2) prostoru na osobu, a to včetně doby dvaceti sedmi po sobě jdoucích dnů. V několika nikoliv po sobě jdoucích obdobích měl v cele k dispozici 3 až 4 m2 prostoru na osobu (viz § 17 níže).
16. Stěžovatel dále uvedl, že cely, ve kterých byl držen, byly špatně udržované, vlhké, špinavé a nedostatečně vybavené skříňkami a židlemi pro všechny vězně. Hygienické zařízení se nacházelo ve stejné místnosti jako obytná část, od které nebylo zcela odděleno. Toto hygienické zařízení bylo vzdáleno asi půl metru od jídelního stolu a v cele byl neustále cítit zápach. Kromě toho mu nebyla poskytnuta žádná možnost zapojit se do práce ve věznici a obecně mu nebyl poskytnut dostatečný přístup k volnočasovým a vzdělávacím aktivitám. Vězni se mohli mezi 16. a 19. hodinou volně pohybovat mimo uzamčenou část věznice, přičemž zařízení pro pobyt mimo celu bylo nevhodné a nedostatečné, zejména vzhledem k tomu, že k dispozici byl pouze venkovní dvůr pro volnočasové aktivity. Strava byla špatná a hygienické podmínky nevyhovující, zejména proto, že toaleta nebyla oddělena od obytného prostoru. Vězni neměli dostatečný přístup k teplé vodě a mohli se sprchovat pouze jednou nebo někdy třikrát týdně.
17. Podle vlády měl stěžovatel ve Věznici Bjelovar k dispozici v průměru 3,59 m2 prostoru na osobu. Byl držen ve čtyřech různých celách, jejichž podmínky jsou podrobně popsány v níže uvedené tabulce.
Rozměry cel udávají jejich celkovou rozlohu (podle údajů vlády) po odečtení hygienického zařízení v cele (na základě metodiky uvedené v § 114 níže). Tento výpočet vychází z přibližného rozměru hygienického zařízení (1,9 m2) podle půdorysů věznice Bjelovar, které vláda poskytla Soudu a které stěžovatel nezpochybňuje.
(...)
18. Vláda dále vysvětlila, že každá cela, v níž byl stěžovatel ubytován, měla okna, která umožňovala přístup přirozeného světla a čerstvého vzduchu. Rovněž bylo zajištěno umělé osvětlení a všechny cely byly vytápěny ústředním topením a vybaveny komunikačním systémem, který vězňům umožňoval v případě potřeby okamžitě přivolat vězeňský personál. Všechny cely měly toaletu zcela oddělenou od obytného prostoru a vybavenou vlastním ventilačním systémem. Všechny cely měly přímý přístup k pitné vodě. Cely byly pravidelně udržovány a v roce 2007, v červenci 2009, v květnu až červenci 2010 a v letech 2011, 2012 a 2013 byly provedeny některé nezbytné rekonstrukční práce a došlo k vylepšení zařízení. Kromě toho měli vězni k dispozici veškerá potřebná hygienická zařízení. Sprchovat se bylo možné třikrát týdně a dále po sportovních aktivitách. Každý vězeň byl také pravidelně zásobován potřebnými toaletními potřebami a čisticími prostředky pro udržování čistoty v celách. Vězni dostávali každých patnáct dní, a v případě potřeby i častěji, čisté ložní prádlo a přehozy na postel. Kromě toho měli vězni k dispozici potřebný oděv, i když mohli používat svůj vlastní. Strava vycházela z hodnocení odborníků a kvalita potravin byla průběžně sledována příslušnými státními orgány. Vězňům byla pod dohledem vězeňského lékaře poskytována tři jídla denně, která splňovala potřebné výživové požadavky. Vězni si mohli jídlo nosit do cel nebo jíst ve společné místnosti.
19. Vláda rovněž vysvětlila, že vězni se mohli dopoledne a odpoledne volně pohybovat mimo své cely a využívat vnitřní i venkovní prostory Věznice Bjelovar. Konkrétně se mohli dvě hodiny pohybovat venku, a kromě toho se mohli volně pohybovat mimo celu uvnitř věznice mezi 16. a 19. hodinou. V rámci běžného denního režimu vstávali vězni v 7 hodin ráno v pracovní dny a v 7.30 hodin o víkendech a svátcích. Poté se umyli, ustlali si postele, posnídali a následoval dopolední úklid cely. Poté následoval až do 13 hodin volný čas, kdy měli možnost zúčastnit se řady aktivit. Po volném čase následoval oběd podávaný mezi 13. a 14. hodinou. Doba po obědě byla obvykle vyhrazena pro různé skupinové aktivity a setkání s advokáty a zaměstnanci věznice. Mezi 16. a 19. hodinou byly opět otevřeny všechny dveře cel, což vězňům umožnilo pohybovat se po věznici a využívat její zařízení podle vlastního uvážení. Od 19 hodin se podávala večeře, po které následoval večerní úklid cel a dalších prostor ve věznici.
20. Vláda uvedla, že Věznice Bjelovar měla k dispozici zónu pro volný čas nacházející se na dvoře, který kromě asfaltových částí měl i travnatou část. Plocha dvora činila 305 m2. V zóně pro volný čas byl rovněž přímý přístup k pitné vodě, tato zóna měla umělé osvětlení a byla chráněna před nepřízní počasí. Tělocvična byla otevřena od 8 do 12.30 a od 14 do 18 hodin, basketbalové hřiště bylo otevřeno v pracovní dny od 15 do 16 hodin a o víkendech dopoledne i odpoledne. Zóna pro volný čas byla vybavena též hřištěm na badminton a pingpongovými stoly. Vězni si mohli půjčovat knihy a využívat další služby bjelovarské knihovny, které byly ve věznici pravidelně dostupné. Správa věznice rovněž pořádala náboženské obřady a udržovala kontakty s kulturními a náboženskými sdruženími. Každá cela byla vybavena kabelovou televizí, kterou bylo možné sledovat v pracovní dny od 7 do 23 hodin a o víkendech a svátcích od 7.30 do 24 hodin. V celách byly rovněž rozhlasové přijímače a existovala možnost půjčovat si a sledovat filmy ze sbírky, která byla ve Věznici Bjelovar k dispozici. Kromě toho se vězni mohli scházet při hraní stolních her. Byla zde rovněž místnost pro návštěvy manželů a vězni si mohli obstarat různé zboží mimo věznici. Věznice Bjelovar rovněž nabízela ve věznici možnost vzdělávání, ale stěžovatel se rozhodl této možnosti nevyužít. Placené pracovní příležitosti ve věznici závisely na ekonomických možnostech, které byly v té době omezené kvůli všeobecné hospodářské krizi. Pracovní příležitosti mimo věznici existovaly, ale vzhledem k předchozím hrozbám útěku a nevhodnému chování stěžovatele ve věznici je stěžovatel nemohl využít. Během svého pobytu ve věznici Bjelovar se stěžovatel pravidelně léčil. Svou rodinu viděl čtyřikrát v době, kdy byl souzen za jiný trestný čin v Čakovci, a měl povoleno s ní telefonicky hovořit dvacet minut týdně, o svátcích navíc deset minut.
21. Své argumenty vláda doložila fotografiemi pořízenými v letech 2007, 2010 a 2011 v souvislosti s rekonstrukcí věznice a návštěvami různých úředníků ve věznici, půdorysy a dalšími relevantními dokumenty týkajícími se dostupných zařízení ve Věznici Bjelovar a zdravotní péče a stravy stěžovatele.
C. Stížnosti stěžovatele na podmínky ve věznici
22. Dne 24. března 2010 podal stěžovatel prostřednictvím advokáta u správy Věznice Bjelovar žádost o přemístění do věznice Varaždin z osobních a rodinných důvodů.
23. Dne 26. dubna 2010 si obecně stěžoval na postup vězeňské služby ve Věznici Bjelovar u Ministerstva spravedlnosti a tvrdil, že mu nikdy nebyla nabídnuta možnost setkání s příslušnými úředníky, že jeho žádost o přemístění nebyla vyřízena a že vězeňská strava byla nevyhovující.
24. Dne 6. května 2010 stěžovatel znovu požádal o přemístění do Věznice Varaždin, přičemž uvedl osobní a rodinné důvody, zejména nedostatek finančních prostředků jeho rodiny, který jim ztěžuje návštěvu stěžovatele.
25. Dne 14. července 2010 odpověděla Vězeňská služba Ministerstva spravedlnosti na stížnosti stěžovatele a shledala je ve všech ohledech nedůvodnými. Poukázala na to, že stěžovateli byla poskytnuta dostatečná možnost telefonického kontaktu s rodinou a účasti na soudních jednáních v březnu, dubnu a červenci 2010 v trestním řízení vedeném proti němu, že nebyl zapojen do žádné práce, neboť ve věznici Bjelovar nebyl dostatečný počet pracovních míst, že se sedmkrát setkal s ředitelem věznice a dvacetpětkrát s různými dalšími zaměstnanci Věznice Bjelovar a že strava byla připravována po konzultaci s odborníky, přičemž vězeňská strava byla pod stálým dohledem vězeňského lékaře.
26. Dne 24. srpna 2010 si stěžovatel stěžoval na podmínky svého věznění u soudkyně pro výkon trestu Krajského soudu v Bjelovaru (Županijski sud u Bjelovaru). Poukázal na to, že zásadním bodem jeho stížností bylo přání, aby byl přemístěn do jiné věznice blíže k rodině. Stěžoval si rovněž zejména na to, že nebylo vyhověno jeho žádosti o zapojení do práce ve věznici. Byl držen spolu s dalšími sedmi vězni v cele č. 8, která měřila celkem 18 m2 a byla nedostatečně vybavená a udržovaná. Hygienické podmínky byly špatné, neboť se směl sprchovat pouze třikrát týdně.
27. Na základě stížnosti stěžovatele si soudkyně dohlížející na výkon trestu vyžádala od Věznice Bjelovar podrobnou zprávu o podmínkách jeho věznění.
28. Poté, co soudkyně dohlížející na výkon trestu obdržela příslušnou zprávu a osobně stěžovatele vyslechla, zamítla dne 7. října 2010 jeho stížnosti jako nedůvodné. Zejména shledala, že stěžovatel měl k dispozici dostatečný prostor vzhledem k tomu, že v předmětné době s ním byly v jedné cele umístěny další čtyři osoby. Soudkyně dohlížející na výkon trestu rovněž zjistila, že stěžovatel měl k dispozici odpovídající hygienické a sanitární zařízení a že nebyl zapojen do vězeňských prací, neboť takové možnosti ve Věznici Bjelovar neexistovaly pro všechny vězně.
29. Dne 15. října 2010 podal stěžovatel proti rozhodnutí soudkyně dohlížející na výkon trestu odvolání k tříčlennému senátu Krajského soudu v Bjelovaru, v němž namítal, že soudkyně pochybila ve svých skutkových zjištěních, neboť celu č. 8 obývalo až osm vězňů.
30. Dne 21. října 2010 tříčlenný senát Krajského soudu v Bjelovaru odvolání stěžovatel zamítl jako nedůvodné, přičemž se ztotožnil s odůvodněním soudkyně dohlížející na výkon trestu. Rovněž vysvětlil, že požadovaná norma prostoru na osobu podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, tj. 4 m2, je doporučenou minimální normou, která by měla být v zásadě dodržována, ale že nemůže dojít k automatickému porušení práv vězně, pokud tato norma přechodně dodržována není. Vzhledem k tomu, že menší prostor pro stěžovatele v cele č. 8 trval pouze přechodně, měl tříčlenný senát za to, že k porušení jeho práv nedošlo.
31. Dne 5. listopadu 2010 podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Bjelovaru na rozhodnutí jeho tříčlenného senátu. Uvedl, že prvních šest měsíců po příjezdu do Věznice Bjelovar byl držen v cele č. 1 o rozloze 17,13 m2, v níž bylo drženo celkem šest vězňů. Poté strávil jeden měsíc v cele č. 8 v prvním patře se šesti vězni, která měla rozlohu 17,13 m2. Následně byl umístěn do další cely, která rovněž nesla označení „cela č. 8“ a opět měla rozlohu 17,13 m2, v níž strávil šest měsíců s osmi vězni. V době podání stížnosti byl držen v cele č. 4 se šesti vězni.
32. Dne 20. listopadu 2010 podal stěžovatel k Ústavnímu soudu (Ustavni sud Republike Hrvatske) ústavní stížnost opírající se o čl. 14 odst. 2 (rovnost před zákonem), článek 26 (rovnost před státními orgány) a článek 29 (právo na spravedlivý proces) Ústavy, v níž si obecně stěžoval na nedostatečný prostor na osobu a nedostatek pracovních příležitostí ve Věznici Bjelovar. Dále se opíral o ustanovení § 74 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který zaručuje vězňům přiměřený prostor na osobu, a tvrdil, že toto ustanovení nebylo v jeho případě dodrženo.
33. Dne 26. listopadu 2010 si stěžovatel stěžoval veřejnému ochránci práv (Pučki pravobranitelj), že mu nebylo umožněno přemístění do věznice blíže k jeho rodině, a obecně tvrdil, že podmínky jeho věznění byly nevyhovující.
34. Mezitím se stěžovatel v listopadu 2010 připojil ke skupině vězňů, kteří si u vykonávajícího soudu stěžovali na obecně nevyhovující podmínky ve Věznici Bjelovar.
35. Dopisem ze dne 7. prosince 2010 veřejný ochránce práv vyzval stěžovatele, aby své stížnosti podrobněji odůvodnil.
36. Stěžovatel na tuto žádost odpověděl dne 21. prosince 2010 a uvedl, že soudkyně dohlížející na výkon trestu a senát tří soudců Krajského soudu v Bjelovaru nikdy řádně nepřezkoumali jeho stížnosti a že neměl ve věznici k dispozici 4 m2 prostoru, jak stanoví zákon o výkonu trestu odnětí svobody.
37. V březnu 2011 navštívil stěžovatel psychiatra, který zjistil, že stěžovatel je v důsledku věznění a nemožností stýkat se s rodinou frustrován.
38. Dne 12. dubna 2011 veřejný ochránce práv odpověděl na přípis stěžovatele, že podle dostupných informací jeho umístění ve Věznici Bjelovar nedostálo požadavkům na přiměřený prostor na osobu podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Veřejný ochránce práv rovněž poukázal na to, že cela, v níž byl stěžovatel držen, byla v roce 2010 zrekonstruována a splňovala veškeré hygienické a zdravotní normy. Veřejný ochránce práv rovněž poznamenal, že stejně jako 92 dalších vězňů nebyl stěžovatel zapojen do práce ve věznici, neboť pro všechny vězně nebyl k dispozici dostatečný počet pracovních příležitostí.
39. Dne 5. června 2012 Ústavní soud prohlásil ústavní stížnost stěžovatele (viz § 32 výše) za nepřípustnou, neboť byla zjevně neopodstatněná. Příslušná část rozhodnutí zní:
„Stěžovateli se v ústavní stížnosti nepodařilo prokázat, že by Krajský soud v Bjelovaru postupoval v rozporu s ústavními předpisy týkajícími se lidských práv a základních svobod nebo že by svévolně vykládal příslušná ustanovení zákona. Ústavní soud proto konstatuje, že projednávaná věc nezasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatele. V předmětné věci tedy neexistuje žádná ústavněprávní otázka, o které by měl Ústavní soud rozhodovat ...“
40. Rozhodnutí Ústavního soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 18. června 2012.
(...)
III. PŘÍSLUŠNÉ MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY
A. Standardy Rady Evropy týkající se přeplněnosti věznic
1. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen „Výbor pro zabránění mučení“)
a) Důvodová zpráva k Úmluvě o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání
46. Příslušná část důvodové zprávy k Úmluvě o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT/Inf/C (89) 1 [EN]) zní:
„27. Vodítkem pro [Výbor pro zabránění mučení] je judikatura Soudu a Komise pro lidská práva týkající se článku 3. Činnost Výboru pro zabránění mučení se však zaměřuje spíše na budoucí prevenci než na uplatňování právních požadavků na stávající situaci. Výbor pro zabránění mučení by neměl zasahovat do výkladu a uplatňování článku 3.“
b) Obecné zprávy
47. Příslušná část první obecné zprávy CPT/Inf (91) 3 [EN] ze dne 20. února 1991 zní:
„47. Ze skutečnosti, že „prevence“ je základem celého systému monitorování zavedeného Úmluvou, vyplývají čtyři důležité důsledky.
48. Za prvé, Výbor pro zabránění mučení se musí vždy zabývat obecnými podmínkami věznění v navštívených zemích. Musí zkoumat nejen to, zda skutečně dochází ke zneužívání, ale musí si všímat i „náznaků“ nebo „prvních příznaků“, které ukazují na možné budoucí zneužívání. Musí například zkoumat – a také zkoumá – fyzické podmínky věznění (prostor, který mají zadržené osoby k dispozici, osvětlení a větrání, umývárny a toalety, prostory pro stravovací a spánek, lékařskou péči poskytovanou orgány atd.) a také sociální podmínky (například vztahy s ostatními vězněnými osobami a příslušníky bezpečnostních sborů, spojení s rodinami, sociálními pracovníky, vnějším světem obecně atd.). Výbor pro zabránění mučení rovněž věnuje velkou pozornost tomu, do jaké míry existují v navštívené zemi určité základní záruky proti špatnému zacházení, např. oznámení o zadržení policií, přístup k obhájci, přístup k lékaři, možnost podat stížnost na špatné zacházení nebo podmínky věznění.
49. Za druhé, často nelze pochopit a posoudit podmínky, za nichž jsou osoby v dané zemi zbaveny svobody, aniž by se tyto podmínky posuzovaly v obecných (historických, sociálních a hospodářských) souvislostech. Ačkoliv lidskou důstojnost musí účinně respektovat všechny smluvní strany Úmluvy, zázemí každé z těchto zemí se liší a může být příčinou rozdílů v jejich reakci na záležitosti týkající se lidských práv. Z toho vyplývá, že Výbor pro zabránění mučení se musí při plnění svého úkolu zabránit zneužívání často zabývat příčinami obecných nebo konkrétních podmínek, které vedou ke špatnému zacházení.
50. Třetí důsledek úzce souvisí s předchozími dvěma. V řadě případů nemusí Výbor pro zabránění mučení po prošetření podmínek věznění v dané zemi považovat za vhodné omezit se na pouhé navržení okamžitých nebo krátkodobých opatření (například správních opatření) nebo dokonce takových opatření, mezi něž patří zlepšení právních předpisů. Může považovat za nezbytné doporučit dlouhodobá opatření, přinejmenším vždy, kdy je zřejmé, že v zemi existují nepřijatelné podmínky v důsledku hluboce zakořeněných faktorů, které nelze zmírnit pouhým soudním nebo legislativním rozhodnutím nebo použitím jiných právních technik. V takových případech se mohou ukázat jako nezbytné vzdělávací a podobné dlouhodobé strategie.
51. Ze všech výše uvedených poznámek vyplývá čtvrtý důsledek, a to, že aby Výbor pro zabránění mučení mohl účinně plnit svou preventivní funkci, musí usilovat o vyšší stupeň ochrany, než jakou poskytuje Evropská komise a Evropský soud pro lidská práva při rozhodování případů týkajících se špatného zacházení s osobami zbavenými svobody a podmínek jejich věznění.“
48. V dokumentu nazvaném „Standardy Výboru“ [CPT/Inf/E (2002) 1 - Rev. 2015] shrnul Výbor příslušné standardy vyplývající z jeho obecných zpráv s cílem „[poskytnout] vnitrostátním orgánům jasnou předběžnou informaci o svých stanoviscích ke způsobu, jakým by mělo být zacházeno s osobami zbavenými svobody, a obecně podnítit diskusi o těchto otázkách“. Příslušná část dokumentu týkající se podmínek věznění zní (s. 17–24, bez poznámek pod čarou):
„II. Věznice
Věznění
Výňatek z 2. obecné zprávy [CPT/Inf (92) 3]
...
46. Přeplněnost představuje problém, který má přímý význam pro mandát Výboru pro zabránění mučení. Na veškeré služby a činnosti ve věznici bude mít negativní dopad, pokud se bude muset věznice starat o více vězňů, než pro kolik byla navržena; celková kvalita života v zařízení se sníží, a to možná značně. Kromě toho může být míra přeplněnosti věznice nebo její určité části sama o sobě z fyzického hlediska nelidská nebo ponižující.
47. Uspokojivý program činností (práce, vzdělávání, sportu atd.) má pro podmínky vězňů zásadní význam. To platí pro všechna zařízení, ať už jde o odsouzené osoby nebo osoby ve vazbě. Výbor pro zabránění mučení zjistil, že činnosti jsou v mnoha vazebních věznicích nesmírně omezené. Organizace režimových činností v těchto zařízeních, kde dochází k poměrně rychlé obměně vězňů, není jednoduchá. Je zřejmé, že nelze hovořit o individuálních programech zacházení, o jaké by se mohlo usilovat v zařízeních pro odsouzené. Vězně však nelze nechat týdny, případně měsíce, jen tak strádat zavřené v celách, a to bez ohledu na to, jak dobré materiální podmínky v nich panují. Výbor pro zabránění mučení má za to, že je třeba usilovat o to, aby vězni ve vazebních věznicích mohli trávit přiměřenou část dne (8 hodin nebo více) mimo své cely a věnovat se účelným činnostem rozmanité povahy. Režim v zařízeních pro odsouzené by měl být samozřejmě ještě příznivější.
48. Zvláštní zmínku si zaslouží pohyb na čerstvém vzduchu. Požadavek, aby vězni měli každý den alespoň jednu hodinu pohybu na čerstvém vzduchu, je všeobecně přijímán jako základní záruka (měl by nejlépe být součástí širšího programu činností). Výbor pro zabránění mučení by rád zdůraznil, že všichni vězni bez výjimky (včetně těch, kteří jsou za trest drženi v samovazbě) by měli mít možnost každodenního pohybu na čerstvém vzduchu. Je také nezbytné, aby prostory pro venkovní aktivity byly přiměřené prostorné a aby nabízely, vždy když je to možné, úkryt před nepřiznivým počasím
...
50. Výbor pro zabránění mučení dodává, že je obzvlášť znepokojen, pokud zjistí kombinaci přeplněnosti, nedostatečných režimových aktivit a nedostatečného přístupu k toaletám a umývárnám v jednom zařízení. Kumulativní účinek těchto podmínek může být pro vězně nesmírně škodlivý.
Výňatek ze 7. obecné zprávy [CPT/Inf (97) 10]
12. V průběhu několika návštěv v roce 1996 se Výbor pro zabránění mučení opět setkával s přeplněností věznic, což sužuje vězeňské systémy v celé Evropě. Přeplněnost věznic je často obzvlášť závažná ve věznicích, které slouží k umístění vazebně stíhaných osob (tj. osob čekajících na soud); Výbor pro zabránění mučení však zjistil, že v některých zemích se tento problém týká celého vězeňského systému.
13. Jak Výbor pro zabránění mučení zdůraznil ve své druhé obecné zprávě, přeplněnost věznic je otázkou, která má přímý význam pro mandát tohoto výboru (srov. CPT/Inf (92) 3, bod 46).
Přeplněná věznice s sebou nese stísněné a nehygienické prostory, neustálý nedostatek soukromí (i při tak základních úkonech, jako je použití hygienického zařízení), omezení činností mimo celu v důsledku převyšující poptávky nad dostupným personálem a zařízeními, přetížené zdravotní služby, zvýšené napětí, a tedy i více násilí mezi vězni a mezi vězni a personálem. Uvedený seznam není zdaleka vyčerpávající.
Výbor pro zabránění mučení již vícekrát dospěl k závěru, že nepříznivé dopady přeplněnosti věznic vedly k nelidským a ponižujícím podmínkám ve vězení.
...
15. Problém přeplněnosti věznic je natolik závažný, že vyžaduje spolupráci na evropské úrovni, jejímž cílem je vypracování protiopatření. Výbor pro zabránění mučení proto s potěšením přijal zprávu, že v rámci Evropského výboru pro problémy kriminality byla nedávno zahájena práce na tomto tématu. Výbor pro zabránění mučení doufá, že úspěšné dokončení této práce bude považováno za prioritu.
Výňatek z 11. obecné zprávy [CPT/Inf (2001) 16]
...
Přeplněnost věznic
28. Fenomén přeplněnosti věznic neustále sužuje vězeňské systémy v celé Evropě a vážně narušuje pokusy o zlepšení podmínek ve věznicích. Na negativní dopady přeplněnosti věznic bylo upozorněno již v předchozích obecných zprávách. Vzhledem k tomu, že se působnost Výboru pro zabránění mučení rozšířila na celý evropský kontinent, setkal se Výbor pro zabránění mučení s obrovským počtem vězněných osob a s velkou přeplněností věznic. To, že stát zavírá tolik svých občanů, nelze přesvědčivě vysvětlit vysokou mírou kriminality; částečnou odpovědnost za to musí převzít orgány činné v trestním řízení.
Za těchto okolností není řešením vynakládat na věznění stále vyšší finanční prostředky. Místo toho je třeba přezkoumat stávající právní předpisy a praxi týkající se vazby a odsouzení a dále škálu dostupných trestů nespojených s odnětím svobody. Přesně tento přístup prosazuje doporučení Výboru ministrů č. R (99) 22 o přeplněnosti věznic a nárůstu vězeňské populace. Výbor pro zabránění mučení pevně doufá v to, že členské státy budou zásady stanovené v tomto důležitém textu skutečně uplatňovat; uplatňování tohoto doporučení si zaslouží pečlivé sledování ze strany Rady Evropy.“
c) Základní minimální standardy Výboru pro zabránění mučení pro ubytovací plochu na osobu ve vězeňských zařízeních
49. Na základě standardů, které byly často uváděny ve velkém počtu zpráv Výboru pro zabránění mučení o návštěvách v jednotlivých zemích, se Výbor pro zabránění mučení v listopadu 2015 rozhodl zaujmout a vyjádřit jasný postoj ohledně standardů týkajících se minimálního životního prostoru na vězně. To bylo cílem dokumentu s názvem „Ubytovací plocha připadající na vězně ve vězeňských zařízeních: Standardy Výboru“ (CPT/Inf (2015) 44 ze dne 15. prosince 2015).
50. Výbor pro zabránění mučení vysvětlil, že předmětný dokument se týká běžných cel určených pro ubytování vězňů, jakož i zvláštních cel, například cel, do kterých jsou vězni umísťování za kázeňské provinění, bezpečnostní, izolační nebo oddělené cely. Do dokumentu však nebyly zahrnuty čekárny nebo obdobné prostory využívané na velmi krátkou dobu (např. policejní stanice, psychiatrická zařízení a zařízení pro zajištění cizinců). V této souvislosti Výbor pro zabránění mučení zdůraznil, že stanovení minimálních standardů pro životní prostor připadající osobu není jednoduchou záležitostí a že se tyto standardy liší podle typu zařízení. Stejně tak bylo třeba rozlišovat mezi zamýšlenou mírou obsazenosti daného zařízení, tj. zda se jedná o jednolůžkovou celu nebo celu určenou pro více vězňů (cely pro dva až čtyři vězně), a režimem, který byl vězňům nabízen.
51. Výbor pro zabránění mučení dále zdůraznil, že v 90. letech 20. století vypracoval základní „pravidlo“ pro minimální životní prostor, který by měl mít vězeň v cele k dispozici. Ten činil 4 m2 ubytovací plochy na jednoho vězně v cele pro více osob, která nezahrnuje hygienické zařízení, je-li v cele umístěno. Jednalo se však o minimální normu. Výbor pro zabránění mučení se proto rozhodl podpořit žádoucí standardy týkající se cel pro více vězňů s nejvýše čtyřmi osobami tím, že k minimální obytné ploše 6 m2 pro celu pro jednoho vězně přidal 4 m2 na dalšího vězně.
52. Pokud jde o rozdíl mezi minimálními standardy a otázkou nelidského a ponižujícího zacházení, Výbor pro zabránění mučení uvedl:
„19. Na Evropský soud pro lidská práva se obrací stále více vězňů se stížnostmi, kteří tvrdí, že jsou drženi v nelidských či ponižujících podmínkách a že musí sdílet cely s velkým počtem spoluvězňů, takže jim zbývá jen velmi málo životního prostoru. Soud je ve svých rozsudcích povinen rozhodnout, zda držení vězňů v celách s velmi omezenou obytnou plochou na osobu (obvykle méně než 4 m²) porušuje článek 3.
20. Úloha Výboru pro zabránění mučení jakožto preventivního monitorovacího orgánu je jiná. Není jeho odpovědností vyjádřit se, zda určitá situace představuje nelidské či ponižující zacházení nebo trest ve smyslu článku 3 EÚLP. Výbor pro zabránění mučení se však během svých návštěv setkal s podmínkami ve věznicích, které byly neuvěřitelné a které byly, jak je popsáno v jedné zprávě o návštěvě, „urážkou civilizované společnosti“. Proto v řadě zpráv o návštěvách uvedl, že podmínky zjištěné v silně přeplněných věznicích lze považovat za „nelidské a ponižující zacházení“.
21. Výbor pro zabránění mučení nikdy netvrdil, že by jeho standardy pro velikost cel měly být považovány za absolutní. Jinými slovy, nezastává automaticky názor, že drobná odchylka od minimálních standardů může být sama o sobě považována za nelidské a ponižující zacházení s daným vězněm (vězni), pokud lze nalézt jiné, „polehčující“ okolnosti, zejména skutečnost, že vězni mohou trávit značnou část dne mimo svou celu (v dílnách, učebnách nebo při jiných činnostech). Nicméně i v těchto případech by Výbor pro zabránění mučení doporučil dodržovat minimální standard.
22. Na druhou stranu, aby Výbor pro zabránění mučení mohl konstatovat, že podmínky věznění lze považovat za nelidské a ponižující zacházení, musely by být cely buď extrémně přeplněné, nebo, jako ve většině případů, obsahovat celou řadu negativních prvků, jako je nedostatečný počet lůžek pro všechny vězně, špatné hygienické podmínky, zamoření škůdci, nedostatečné větrání, topení nebo osvětlení, nedostatečná hygiena v cele a v důsledku toho používání kbelíků nebo lahví pro konání potřeby. Pravděpodobnost, že vězeňské zařízení bude velmi přeplněné, ale zároveň dobře větrané, čisté a vybavené dostatečným počtem lůžek, je ale ve skutečnosti velmi nízká. Proto nepřekvapuje, že Výbor pro zabránění mučení často uvádí faktory, které představují otřesné podmínky ve vězení, a neodkazuje pouze na nedostatečný obytný prostor. Kromě toho – ale zdaleka ne ve všech případech – Výbor pro zabránění mučení při posuzování konkrétní situace zohledňuje i další faktory, které s podmínkami přímo nesouvisejí. Mezi tyto faktory patří málo času stráveného mimo celu a obecně špatný režim, omezený pohyb venku, několikaletá ztráta kontaktů s příbuznými atd.
23. Příloha tohoto dokumentu obsahuje nevyčerpávající seznam faktorů (s výjimkou velikosti ubytovací plochy na jednoho vězně), které je třeba při posuzování podmínek ve věznicích zohlednit.
Závěr
24. Tento dokument si klade za cíl poskytnout vězeňskému personálu a dalším účastněným stranám vodítko, a to jasným stanovením minimálních standardů Výboru pro zabránění mučení týkajících se ubytovací plochy pro vězně v dané cele. O tom, zda konkrétní osoba zažila utrpení, které dosáhlo prahu nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 EÚLP, rozhodují soudy s přihlédnutím k nejrůznějším faktorům, včetně tělesné konstituce každého jednotlivce. Počet metrů čtverečních připadajících na jednu osobu je pouze jedním z faktorů, i když často velmi významným nebo dokonce rozhodujícím.
25. Podmínky, kdy vězni mají k dispozici méně než 4 m² na osobu v celách pro více osob nebo v jednolůžkových celách o rozloze menší než 6 m² (vždy bez započtení plochy hygienického zařízení), Výbor pro zabránění mučení soustavně kritizoval a pravidelně vyzýval orgány, aby zvětšily (nebo přestaly používat) jednolůžkové cely nebo snížily počet vězňů v celách pro více osob. Výbor pro zabránění mučení očekává, že tyto minimální standardy týkající se obytného prostoru budou systematicky uplatňovány ve všech vězeňských zařízeních v členských státech Rady Evropy, a doufá, že stále více zemí bude usilovat o splnění „žádoucích“ standardů Výboru týkajících se cel pro více vězňů.“
53. V příloze tohoto dokumentu Výbor pro zabránění mučení uvádí níže uvedený nevyčerpávající seznam faktorů, které je třeba při posuzování podmínek ve věznicích zohlednit:
„Technický stav a čistota
- Cely, včetně nábytku, by měly být v dobrém technickém stavu a mělo by být vynaloženo veškeré úsilí na udržování čistoty a hygieny v obytných prostorách.
- Každé zamoření škůdci je třeba důrazně řešit.
- Vězňům by měly být poskytnuty potřebné prostředky osobní hygieny a čisticí prostředky.
Přístup k přirozenému světlu, větrání a topení
- Veškeré ubytovací prostory pro vězně (cely pro jednoho i více vězňů) by měly mít přístup k přirozenému světlu i k umělému osvětlení, které je dostatečné pro čtení.
- Stejně tak musí být zajištěno dostatečné větrání, aby se vzduch v celách neustále měnil.
- Cely by měly být dostatečně vytápěné.
Hygienická zařízení
- Každá cela by měla být vybavena minimálně toaletou a umyvadlem. V celách pro více osob by mělo být hygienické zařízení zcela oddělené (tj. až po strop).
- V těch několika málo věznicích, kde nejsou k dispozici hygienická zařízení v celách, musí orgány zajistit, aby měli vězni v případě potřeby volný přístup k toaletě. V současné době by žádný vězeň v Evropě neměl být nucen vyprazdňovat kbelíky s výkaly, což je ponižující jak pro vězně, tak pro zaměstnance, kteří na takový postup musí dohlížet.
Pohyb venku
- Výbor pro zabránění mučení má za to, že každému vězni by měl být každý den umožněn pobyt na vzduchu v délce alespoň jedné hodiny. Venkovní dvory určené pro vycházky by měly být prostorné a vhodně vybavené, aby vězni měli skutečně příležitost je využít k fyzickým aktivitám (např. ke sportování); měly by být také vybaveny prostředky k odpočinku (např. lavičkami) a přístřeškem proti nepříznivému počasí.
Smysluplné činnosti
- Výbor pro zabránění mučení dlouhodobě doporučuje, aby vězňům byla nabídnuta řada rozmanitých smysluplných činností (práce, příprava na povolání, vzdělávání, sport, volnočasové aktivity). Za tímto účelem Výbor pro zabránění mučení již od 90. let 20. století uvádí, že cílem by mělo být, aby vězni – jak odsouzení, tak vazebně stíhaní – trávili osm a více hodin denně mimo své cely a věnovali se těmto aktivitám, přičemž pro odsouzené vězně by měl být tento režim ještě příznivější.“
d) Zprávy Výboru týkající se Chorvatska
54. Výbor pro zabránění mučení navštívil Chorvatsko čtyřikrát: v letech 1998, 2003, 2007 a 2012. Ani jedna z těchto návštěv se netýkala Věznice Bjelovar. Ve zprávě o své poslední návštěvě v roce 2012 [CPT/Inf (2014) 9] se Výbor pro zabránění mučení obecně zabýval problémem přeplněnosti věznic a snahou vnitrostátních orgánů tento problém řešit. Příslušné části zprávy znějí:
„B. Vězeňská zařízení
(...)
Podmínky věznění obecné vězeňské populace
doporučení
...
- chorvatské orgány by měly přijmout opatření ke snížení obsazenosti cel ve všech navštívených věznicích (a rovněž v dalších věznicích v Chorvatsku) tak, aby na jednoho vězně připadaly alespoň 4 m² obytné plochy v celách pro více vězňů; pro tento účel by se do obytné plochy neměla započítávat plocha, kterou zabírají případná hygienická zařízení umístěná přímo v celách (bod 36);
- v menších celách (o rozloze 7 m²) ve věznici Záhřebské župy, by měla být umístěna nejvýše jedna osoba (bod 36);
...
- chorvatské orgány by měly zlepšit program činností, včetně pracovních příležitostí a možností odborného vzdělávání, pro vězně ve Státní věznici Glina, ve věznicích Záhřebské a Sisacké župy a případně v dalších věznicích v Chorvatsku (bod 40);
...“
2. Výbor ministrů
a) Evropská vězeňská pravidla
55. Evropská vězeňská pravidla jsou doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy týkající se minimálních standardů, které je třeba uplatňovat ve věznicích. Evropská vězeňská pravidla z roku 1987 (tvořící přílohu doporučení č. R (87) 3) byla přijata dne 12. února 1987. Dne 11. ledna 2006 přijal Výbor ministrů doporučení Rec(2006)2 týkající se Evropských vězeňských pravidel, v němž konstatoval, že pravidla z roku 1987 „je třeba podstatně revidovat a aktualizovat, aby odrážela vývoj, k němuž došlo v trestní politice, praxi ukládání trestů a celkovém vedení vězeňství v Evropě“. Nová verze pravidel z roku 2006 je přílohou tohoto doporučení. V příslušných částech zní takto:
„Část I
Základní zásady
1. Se všemi osobami zbavenými svobody se zachází s respektem k jejich lidským právům.
2. Osobám zbaveným svobody zůstávají zachována všechna práva, která jim nebyla zákonným způsobem odňata rozhodnutím o odsouzení nebo vzetí do vazby.
3. Omezení osob zbavených svobody musí být co nejmenší a přiměřená legitimnímu cíli, pro který byla uložena.
4. Podmínky ve věznicích, které porušují lidská práva vězňů, nelze ospravedlnit nedostatkem prostředků.
5. Život ve vězení je třeba co nejvíce přiblížit pozitivním aspektům života na svobodě.
6. Veškeré věznění musí být vedeno tak, aby se usnadnilo opětovné začlenění osob, které byly zbaveny svobody, do svobodné společnosti.
...
Oblast působnosti a použití
10.1. Evropská vězeňská pravidla se vztahují na osoby, které byly soudem vzaty do vazby nebo které byly zbaveny svobody v důsledku odsouzení.
10.2. Osoby, které byly soudem vzaty do vazby, a osoby, které jsou v důsledku odsouzení zbaveny svobody, by měly být v zásadě vězněny pouze ve věznicích, tj. v zařízeních vyhrazených pro vězněné osoby těchto dvou kategorií.
10.3 Pravidla se vztahují i na osoby:
a. které mohou být drženy ve věznici z jakéhokoliv jiného důvodu; nebo
b. které byly soudem vzaty do vazby nebo zbaveny svobody v důsledku odsouzení a které mohou být z jakéhokoliv důvodu drženy jinde.
...
Část II
Podmínky věznění
...
Umístění a ubytování
...
18.1. Ubytování vězňů, a zejména všechny prostory pro spaní, musí respektovat lidskou důstojnost a pokud možno soukromí a splňovat zdravotní a hygienické požadavky, přičemž je třeba věnovat náležitou pozornost klimatickým podmínkám, zejména podlahové ploše, krychlovým metrům prostoru, osvětlení, topení a větrání.
18.2. Ve všech budovách, v nichž vězni musí žít, pracovat nebo se shromažďovat:
a. musí být okna dostatečně velká, aby vězňům umožňovala za normálních podmínek číst nebo pracovat při přirozeném světle, a musí umožňovat přístup čerstvého vzduchu s výjimkou případů, kdy je k dispozici odpovídající klimatizační systém;
b. musí umělé osvětlení odpovídat uznávaným technickým normám a
c. musí být k dispozici poplachový systém, který vězňům umožní neprodleně přivolat personál.
18.3. Zvláštní minimální požadavky týkající se záležitostí uvedených v odstavcích 1 a 2 stanoví vnitrostátní právní předpisy.
18.4. Vnitrostátní právní předpisy stanoví mechanismy, které zajistí, aby dodržování těchto minimálních požadavků nebránila přeplněnost věznic.
18.5. Vězni jsou v noci obvykle ubytováni v samostatných celách s výjimkou případů, kdy je pro ně vhodnější společné ubytování.
18.6. Ke sdílení ubytování dochází pouze tehdy, pokud je k tomuto účelu vhodné, a cely musí sdílet jen vězni, kteří jsou k tomu způsobilí.
18.7. Pokud je to možné, musí mít vězni možnost volby předtím, než jsou nuceni sdílet ubytování během spánku.
18.8. Při rozhodování o umístění vězňů do konkrétních věznic nebo do konkrétních oddělení věznice je třeba náležitě zohlednit potřebu věznění:
a. neodsouzených vězňů odděleně od odsouzených vězňů;
b. vězněných mužů odděleně od vězněných žen a
c. mladých dospělých vězňů odděleně od starších vězňů.
18.9. Z požadavků na oddělené umísťování podle odstavce 8 lze učinit výjimky, aby se vězni mohli společně účastnit organizovaných činností, ale tyto skupiny musí být v noci vždy odděleny, pokud nesouhlasí se společným ubytováním a pokud vězeňské orgány nedospějí k závěru, že by to bylo v nejlepším zájmu všech dotčených vězňů.
18.10. Všichni vězni musí být ubytováni v podmínkách s co nejméně omezujícími bezpečnostními opatřeními slučitelnými s rizikem jejich útěku nebo poškození sebe nebo jiných osob.
...
Hygiena
19.1. Všechny části každé věznice musí být vždy řádně udržovány v čistotě.
19.2. Při přijetí do věznice musí být cely nebo jiné ubytovací prostory, do nichž jsou vězni umístěni, čisté.
19.3. Vězni musí mít snadný přístup k hygienickým zařízením, která jsou čistá a respektují soukromí.
19.4. Každému vězni musí být poskytnuto odpovídající zázemí, aby se mohl vykoupat nebo osprchovat při teplotě vhodné pro dané podnebí, pokud možno denně, ale v zájmu obecné hygieny alespoň dvakrát týdně (nebo v případě potřeby častěji).
19.5. Vězni jsou povinni udržovat sebe, svůj oděv a prostor pro spaní v čistotě a pořádku.
19.6. Vězeňské orgány jim k tomu poskytnou prostředky, včetně toaletních potřeb a běžných úklidových pomůcek a materiálů.
...
Oděv a ložní prádlo
...
21. Každý vězeň musí mít k dispozici samostatné lůžko a vlastní a vhodné ložní prádlo, které musí být udržováno v pořádku a dostatečně často měněno, aby byla zajištěna jeho čistota.
Strava
22.1. Vězňům se poskytuje výživná strava, která zohledňuje jejich věk, zdravotní stav, fyzickou kondici, náboženství, kulturu a povahu jejich práce.
...
Vězeňský režim
25.1. Režim pro všechny vězně musí nabízet vyvážený program činností.
25.2. Tento režim umožní všem vězňům trávit mimo celu tolik hodin denně, kolik je nezbytné pro přiměřenou úroveň lidské a sociální interakce.
25.3. Tento režim rovněž zajistí sociální potřeby vězňů.
...
Práce
26.1. K práci ve vězení je třeba přistupovat jako k pozitivnímu prvku vězeňského režimu a nesmí být nikdy používána jako trest.
26.2. Vězeňské orgány usilují o zajištění dostatečného množství užitečné práce.
...
Sport a volný čas
27.1. Každému vězni musí být poskytnuta možnost alespoň jedné hodiny pohybu na čerstvém vzduchu každý den, pokud to počasí dovolí.
27.2. Za nepříznivého počasí se přijmou náhradní opatření, která vězňům umožní pohyb.
27.3. Nedílnou součástí vězeňského režimu musí být vhodně organizované činnosti na podporu fyzické zdatnosti a zajištění přiměřených možností pohybu a trávení volného času.
27.4. Vězeňské orgány usnadní tyto činnosti poskytnutím vhodných zařízení a vybavení.
27.5. Vězeňské orgány přijmou opatření k pořádání zvláštních činností pro vězně, kteří je potřebují.
27.6. Musí být zajištěny možnosti trávení volného času, mezi něž patří sport, hry, kulturní aktivity, zájmová činnost a jiné možnosti trávení volného času, a vězňům musí být umožněno, aby si je pokud možno pořádali sami.
27.7. Vězňům se umožní, aby se během pohybových aktivit a za účelem účasti na volnočasových aktivitách vzájemně stýkali.
Vzdělávání
28.1. Každá věznice musí usilovat o to, aby zajistila všem vězňům přístup k co nejúplnějším vzdělávacím programům, které odpovídají jejich individuálním potřebám a zohledňují jejich přání.
...
Část VIII
Odsouzení
Cíl režimu pro odsouzené
102.1. Kromě pravidel, která platí pro všechny vězně, se režim odsouzených vytvoří tak, aby jim umožnil vést zodpovědný život bez páchání trestné činnosti.
102.2. Věznění je v důsledku zbavení svobody samo o sobě trestem, a proto režim odsouzených nesmí utrpení spojené s vězněním zhoršovat.
Realizace režimu odsouzených
103.1. Režim odsouzených začíná, jakmile je osoba přijat do věznice v postavení odsouzeného, pokud tento režim nezačal dříve.
103.2. Co nejdříve po přijetí se pro odsouzené vypracují zprávy o jejich osobní situaci, navrhovaných plánech výkonu trestu pro každého z nich a o strategii přípravy na propuštění.
103.3. Je třeba odsouzené podporovat v účasti na vypracování jejich individuálních plánů výkonu trestu.
103.4 Tyto plány musí v co největší míře zahrnovat:
a. práci;
b. vzdělávání;
c. další činnosti a
d. přípravu na propuštění.
...
Práce odsouzených
105.1. Systematický pracovní program musí usilovat o to, aby přispěl k naplnění cíle režimu odsouzených.
...
Vzdělávání odsouzených
106.1. Klíčovou součástí režimů odsouzených je systematický program vzdělávání, včetně odborné přípravy, jehož cílem je zlepšit celkovou úroveň vzdělání vězňů a jejich vyhlídky na vedení zodpovědného života bez páchání trestné činnosti.
...“
b) Doporučení č. R (99) 22
56. Příslušné části doporučení č. R (99) 22 Výboru ministrů členským státům o přeplněnosti věznic a nárůstu vězeňské populace ze dne 30. září 1999 znějí:
„Výbor ministrů ...
Vzhledem k tomu, že přeplněnost věznic a nárůst počtu vězňů představují pro vězeňskou službu a systém trestního soudnictví jako celek velkou výzvu, a to jak z hlediska lidských práv, tak z hlediska účinného vedení vězeňských zařízení;
Vzhledem k tomu, že účinné zvládání problémů vězeňské populace závisí na takových otázkách, jako je celková situace v oblasti kriminality, priority v oblasti kontroly kriminality, rozsah sankcí, které stanoví zákony, přísnost ukládaných trestů, četnost využívání trestu obecně prospěšných prací a obdobných opatření, využívání vyšetřovací vazby, účinnost práce orgánů činných v trestním řízení a v neposlední řadě postoj veřejnosti k trestné činnosti a trestům;
Potvrzuje, že opatření zaměřená na boj proti přeplněnosti věznic a snížení počtu vězňů musí být součástí soudržné a racionální trestněprávní politiky zaměřené na prevenci trestné činnosti a kriminálního chování, účinné prosazování práva, bezpečnost a ochranu veřejnosti, individualizaci sankcí a opatření a resocializaci pachatelů trestných činů;
Vzhledem k tomu, že tato opatření by měla být v souladu se základními zásadami demokratického právního státu, jehož prvořadým cílem je zaručit lidská práva v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturou orgánů pověřených jejím uplatňováním;
Uznávaje navíc, že tato opatření vyžadují podporu politických představitelů, představitelů veřejné správy, soudců, státních zástupců a široké veřejnosti, jakož i poskytování vyvážených informací o funkci trestů, o relativní účinnosti trestů a opatření spojených i nespojených se zbavením svobody a o realitě ve věznicích;
S ohledem na Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání;
...
Doporučuje vládám členských států, aby:
- při revizi svých právních předpisů a postupů týkajících se přeplněnosti věznic a nárůstu vězeňské populace přijaly veškerá vhodná opatření, aby mohly uplatňovat zásady uvedené v příloze tohoto doporučení;
- podporovaly co nejširší šíření tohoto doporučení a zprávy o přeplněnosti věznic a nárůstu vězeňské populace, kterou vypracoval Evropský výbor pro problémy kriminality.
Příloha doporučení č. R (99) 22
I. Základní zásady
1. Zbavení svobody by mělo být považováno za krajní sankci nebo ochranné opatření, a proto by mělo být uloženo pouze tehdy, pokud by vzhledem k závažnosti trestného činu jakákoliv jiná sankce nebo ochranné opatření byly zjevně nedostatečné.
2. Rozšíření vězeňských zařízení by mělo být spíše výjimečným opatřením, neboť je obecně nepravděpodobné, že by přineslo trvalé řešení problému přeplněnosti věznic. Země, jejichž vězeňská kapacita může být z celkového hlediska dostatečná, ale špatně přizpůsobená místním potřebám, by se měly snažit o racionálnější rozdělení vězeňské kapacity.
3. Měla by být stanovena vhodná škála obecně prospěšných prací a ochranných opatření, případně odstupňovaných podle relativní přísnosti; státní zástupci a soudci by měli být vedeni k jejich co nejširšímu využívání.
4. Členské státy by měly zvážit možnost dekriminalizace některých druhů trestných činů nebo jejich překvalifikování tak, aby za ně nebyly ukládány tresty spojené se zbavením svobody.
5. Pro vypracování ucelené strategie boje proti přeplněnosti věznic a nárůstu vězeňské populace je třeba provést podrobnou analýzu hlavních faktorů, které k nim přispívají, a zabývat se zejména takovými otázkami, jakými jsou druhy trestných činů, za které jsou ukládány dlouhodobé tresty odnětí svobody, priority v oblasti kontroly kriminality, postoje a obavy veřejnosti a stávající praxe v oblasti ukládání trestů.
II. Řešení nedostatku míst ve věznicích
6. Aby se zabránilo nadměrné přeplněnosti, měla by být stanovena maximální kapacita vězeňských zařízení.
7. Tam, kde dochází k přeplněnosti věznic, by měl být kladen zvláštní důraz na zásady lidské důstojnosti, povinnost vězeňské služby uplatňovat humánní a pozitivní zacházení, plné uznání úlohy personálu a účinné moderní přístupy k vedení. V souladu s Evropskými vězeňskými pravidly je třeba věnovat zvláštní pozornost velikosti prostoru, který mají vězni k dispozici, hygieně, zajištění dostatečného množství vhodně připravené a podávané stravy, zdravotní péči o vězně a možnosti pohybu na čerstvém vzduchu.
8. Aby se zabránilo některým negativním důsledkům přeplněnosti věznic, měly by být v co největší míře usnadněny kontakty vězňů s jejich rodinami a využita podpora společnosti.
9. Zvláštní způsoby výkonu trestu odnětí svobody, například projekty otevřené věznice, částečně otevřený režim, přerušení trestu nebo umístění mimo věznici, by měly být využívány v co největší míře s cílem přispět k dobrému zacházení s vězni a jejich resocializaci, k udržení jejich rodinných a jiných vazeb s komunitou a ke snížení napětí ve vězeňských zařízeních.
...
V. Opatření týkající se fáze po skončení soudního řízení
Výkon trestu obecně prospěšných prací a ochranných opatření – Výkon trestu odnětí svobody
22. K tomu, aby se trest obecně prospěšných prací a ochranná opatření staly důvěryhodnou alternativou ke krátkodobým trestům odnětí svobody, je třeba zajistit jejich účinný výkon, ...
24. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba považovat za jedno z nejúčinnějších a nejkonstruktivnějších opatření, které nejen zkracuje délku trestu odnětí svobody, ale rovněž významně přispívá k plánovanému návratu pachatele do společnosti.
...“
c) Standardy přijaté při výkonu rozsudků Soudu
57. Ve zprávě o dohledu nad výkonem rozsudků Soudu za rok 2014 (dostupné z http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/execution/
Source/Publications/CM_annreport2014_en.pdf), ohledně výkonu dvou rozsudků proti Itálii (Sulejmanovic proti Itálii, č. 22635/03, rozsudek ze dne 16. července 2009; a Torreggiani a ostatní proti Itálii, č. 43517/09, 46882/09, 55400/09, 57875/09, 61535/09, 35315/10 a 37818/10, rozsudek ze dne 8. ledna 2013), Výbor ministrů uvedl:
„V reakci na dřívější rozhodnutí Výboru ministrů poskytly orgány v dubnu další informace, které prokazují přijetí různých strukturálních opatření s cílem splnit rozsudky v této skupině, spolu se statistickými údaji, které ukazují významný a pokračující pokles počtu vězeňské populace a zvýšení obytné plochy na nejméně 3 m2 na jednoho vězně. Kromě toho bylo ve lhůtě stanovené pilotním rozsudkem ve věci Torreggiani a ostatní zavedeno preventivní nápravné opatření a později v červnu byly učiněny kroky k zavedení kompenzačního nápravného opatření přijetím zákonného dekretu. Výbor ministrů uvítal odhodlání orgánů řešit problém přeplněnosti věznic a významné výsledky dosažené v této oblasti a vyzval je, aby poskytly další informace o provádění preventivního nápravného opatření, zejména s ohledem na monitorování, které má v této souvislosti proběhnout.“
3. Výbor Rady Evropy pro problémy kriminality
58. Výbor Rady Evropy pro problémy kriminality ve svém komentáři k Evropským vězeňským pravidlům vysvětlil rozsah požadavků na odpovídající ubytování a vězeňský režim podle těchto pravidel. Příslušná část komentáře zní:
„Pravidlo 18 obsahuje některé nové prvky. První z nich, pravidlo 18.3., si klade za cíl přimět vlády, aby pomocí vnitrostátních právních předpisů stanovily konkrétní standardy, které bude možné vymáhat. Tyto standardy by musely splňovat širší hlediska lidské důstojnosti i praktická hlediska zdraví a hygieny. Výbor pro zabránění mučení začal svými připomínkami k podmínkám a prostoru ve věznicích v různých zemích určovat určité minimální standardy. Za minimum se považují 4 m2 na společně ubytované vězně a 6 m2 na vězeňskou celu. Tyto minimální požadavky však souvisely s širšími analýzami konkrétních vězeňských systémů, včetně studií o tom, kolik času vězni skutečně tráví v celách. Tyto minimální požadavky by neměly být považovány za normu. Ačkoli Výbor pro zabránění mučení nikdy takovou normu přímo nestanovil, lze dovodit, že by za žádoucí velikost cely pro jednoho vězně považoval 9 až 10 m2. Jedná se o oblast, k níž by Výbor pro zabránění mučení mohl trvale přispívat a v níž by mohl navazovat na to, co již bylo v tomto ohledu stanoveno. Je třeba podrobně prozkoumat, jaká velikost cely je přijatelná pro ubytování různého počtu osob. Při určování odpovídající velikosti cel je třeba věnovat pozornost počtu hodin, které vězni stráví zavřeni v cele. I pro vězně, kteří tráví velké množství času mimo celu, musí být k dispozici jasný minimální prostor, který odpovídá standardům lidské důstojnosti.
...
Pravidlo 25 zdůrazňuje, že vězeňské orgány by se neměly soustředit pouze na konkrétní pravidla, například pravidla týkající se práce, vzdělávání a pohybu, ale měly by přezkoumat celkový vězeňský režim všech vězňů, aby se ujistily, že splňuje základní požadavky lidské důstojnosti. Tyto činnosti by měly pokrývat dobu běžného pracovního dne. Je například nepřijatelné držet vězně v cele 23 hodin denně. Výbor pro zabránění mučení zdůraznil, že cílem je, aby různé činnosti, které vězni vykonávají, vedly k tomu, že budou trávit alespoň osm hodin denně mimo celu ... “
B. Příslušné normy OSN
59. Standardní minimální pravidla OSN pro zacházení s vězni (pravidla Nelsona Mandely), A/C.3/70/L.3, 29. září 2015, jakožto celosvětově platné klíčové standardy pro zacházení s vězni přijaté Valným shromážděním OSN, v příslušné části stanoví:
„I. Obecná pravidla
Základní zásady
Pravidlo 1
Se všemi vězni se zachází s respektem k jejich důstojnosti a hodnotě jako lidské bytosti. Žádný vězeň nesmí být podroben mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, které nelze za žádných okolností ospravedlnit, a všichni vězni musí být před tímto zacházením a trestáním chráněni. Bezpečnost vězňů, personálu, poskytovatelů služeb a návštěvníků musí být vždy zajištěna.
...
Pravidlo 4
1. Účelem trestu odnětí svobody nebo obdobných opatření zbavujících jednotlivce osobní svobody je především ochrana společnosti před trestnými činy a snížení recidivy. Těchto cílů lze dosáhnout pouze tehdy, je-li doba trestu odnětí svobody v co největší možné míře využita k opětovnému začlenění těchto osob do společnosti tak, aby po propuštění vedly soběstačný život v souladu se zákonem.
2. Za tímto účelem by vězeňská služba a další příslušné orgány měly poskytovat vzdělávání, odbornou přípravu a práci a další vhodné a dostupné formy pomoci, včetně pomoci nápravné, mravní, duchovní, sociální, zdravotní a sportovní povahy. Všechny tyto programy, činnosti a služby by měly být poskytovány v souladu s potřebami jednotlivých vězňů.
...
Ubytování
Pravidlo 12
1. Jsou-li vězni umístěni v samostatných celách nebo ložnicích, musí tam každý z nich v noci přebývat sám. Pokud je ze zvláštních důvodů, například přeplněnosti věznic, nezbytné, aby ústřední vězeňská správa udělala výjimku z tohoto pravidla, není žádoucí, aby byli v jedné cele nebo ložnici umístěni dva vězni.
2. Jsou-li vězni umístěni ve společných ložnicích, musí být pečlivě vybíráni tak, aby bylo za daných podmínek jejich vzájemné soužití vhodné. V souladu s podmínkami dané věznice musí být v noci zajištěn pravidelný dohled.
Pravidlo 13
Veškeré ubytovací prostory pro vězně, zejména všechny prostory určené pro spaní, musí odpovídat všem zdravotním požadavkům, přičemž je třeba věnovat náležitou pozornost klimatickým podmínkám, zejména objemu vzduchu, minimální podlahové ploše, osvětlení, topení a větrání.
Pravidlo 14
Ve všech prostorách, v nichž vězni žijí nebo pracují:
a) musí být okna dostatečně velká, aby vězni mohli číst nebo pracovat při přirozeném světle, a musí být konstruována tak, aby umožnila přístup čerstvého vzduchu bez ohledu na to, zda je místnost vybavena ventilačním zařízením;
b) musí umělé osvětlení umožnit vězňům číst nebo pracovat bez rizika poškození zraku.
Pravidlo 15
Hygienická zařízení musí být vhodně zařízena tak, aby umožňovala každé vězněné osobě v případě nutnosti vykonat potřebu, a to čistým a slušným způsobem.
Pravidlo 16
Koupelny a sprchy musí být zařízeny tak, aby každý vězeň měl možnost se koupat nebo sprchovat při teplotě odpovídající klimatickým podmínkám tak často, jak je nezbytné pro dodržování hygieny v daném ročním období a zeměpisné oblasti, nejméně však jednou týdně v oblastech s mírným podnebím, a bylo možné to po něm žádat.
Pravidlo 17
Všechny části věznice, které vězni pravidelně používají, musí být neustále udržovány v dobrém technickém stavu a čistotě.
Osobní hygiena
Pravidlo 18
1. Vězni jsou povinni dodržovat osobní hygienu, a za tímto účelem musí mít
k dispozici vodu a hygienické potřeby nezbytné pro péči o zdraví a čistotu.
2. Aby vězni mohli pečovat o svůj vzhled, a udrželi si tak sebeúctu, musí jim být poskytnuto vybavení pro péči o vlasy a vousy, a mužům musí být umožněno se pravidelně holit.
Oděv a ložní prádlo
Pravidlo 19
1. Každému vězni, kterému není umožněno nosit vlastní oděv, musí být poskytnut oděv odpovídající klimatickým podmínkám a zajišťující udržení dobrého zdravotního stavu. Tento oděv nesmí být v žádném případě ponižující nebo pokořující.
...
Pravidlo 21
Každý vězeň musí mít v souladu s místními nebo vnitrostátními standardy k dispozici samostatné lůžko a odpovídající vlastní ložní prádlo, které musí být při vydání čisté, udržované v dobrém stavu a dostatečně často měněné, aby byla zajištěna jeho čistota.
Strava
Pravidlo 22
1. Vězeňská služba poskytuje každému vězni v obvyklé době kvalitní a výživnou stravu vhodnou pro udržení zdraví a síly, která je řádně připravena a podávána.
2. Pitná voda musí být každému vězni k dispozici, kdykoli ji potřebuje.
Pohyb a sport
Pravidlo 23
1. Každý vězeň, který nepracuje venku, musí mít možnost strávit každý den alespoň jednu hodinu pohybem na čerstvém vzduchu, pokud to počasí dovolí.
2. Mladiství a ti, kterým to věk a tělesná kondice dovolují, se během času určeného k pohybu venku mohou účastnit fyzického cvičení fyzického a volnočasových činností. Pro tyto účely by měly být zajištěn prostory, zařízení a vybavení.
...
II. Pravidla vztahující se na zvláštní kategorie
A. Vězni ve výkonu trestu
...
Odměny
Pravidlo 95
V každé věznici se zavede systém odměn pro různé kategorie vězňů a metody zacházení s cílem podporovat dobré chování, rozvíjet smysl pro zodpovědnost a vzbudit u vězňů zájem o jejich programy zacházení a zajistit jejich spolupráci na těchto programech.
Práce
Pravidlo 96
1. Odsouzení musí mít možnost pracovat a/nebo se aktivně podílet na své nápravě za předpokladu, že lékař nebo jiný příslušný zdravotník rozhodne, že jsou proto fyzicky a duševně způsobilí.
2. Je třeba zajistit dostatek práce užitečné povahy, aby vězně aktivně zaměstnávala po dobu běžného pracovního dne.
...
Vzdělávání a volný čas
Pravidlo 104
1. Všem vězňům, pro které to může být prospěšné, musí být zajištěno další vzdělávání, včetně výuky náboženství v zemích, kde je to možné. Vzdělávání vězňů, kteří neumí číst a psát, a mladistvých vězňů je povinné a vězeňská služba mu musí věnovat zvláštní pozornost.
...
Pravidlo 105
Ve všech věznicích musí být zajištěny volnočasové a kulturní aktivity prospívající duševnímu a tělesnému zdraví vězňů.“
C. Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK)
60. Na základě svých návštěv na různých místech, kde MVČK sledoval podmínky věznění a zacházení s vězni, vydal v roce 2005 dokument s názvem „Water, Sanitation, Hygiene and Habitat in Prisons“ (Voda, hygiena, a prostředí ve věznicích), který byl v roce 2012 aktualizován. V roce 2009 uspořádal mezinárodní kulatý stůl, aby projednal vývoj při vytváření mezinárodních pokynů, na jejichž základě vydal doplňující pokyny týkající se standardů pro vodu, hygienu a ubytování ve věznicích (dostupné z www.icrc.org).
61. MVČK konstatoval, že neexistuje žádný univerzální standard pro ubytovací prostory pro vězněné osoby a že různé organizace a fóra vydaly v této souvislosti doporučení, která se týkají různých skupin zemí. Obdobně MVČK podotkl, že vzhledem k neexistenci univerzálních standardů byly v mnoha zemích přijaty vnitrostátní standardy, které se však značně liší. Například v Evropě se standardy pohybovaly od 4 m2 v Albánii po 12 m2 ve Švýcarsku. Některé právní řády navíc stanoví větší prostor pro osoby ve vyšetřovací vazbě, jiné stanoví větší požadavky na prostor pro ženy (například Island, Polsko a Slovinsko) a další stále rozlišují mezi dospělými a mladistvými (například Maďarsko a Lotyšsko).
62. Vzhledem k neexistenci univerzálních standardů a na základě svých zkušeností MVČK blíže určil požadavky na ubytovací plochu. Pro ubytování vězňů ve společných celách doporučil 3,4 m2 na osobu, včetně patrových lůžek a hygienického zařízení. MVČK však zdůraznil, že se jedná o doporučení, nikoliv o normu. Zdůraznil, že z praktického hlediska nelze velikost prostoru, který vězněná osoba potřebuje, posuzovat pouze na základě konkrétního změření plochy. K posouzení požadavků na prostor přispěla řada dalších faktorů, včetně faktorů týkajících se vedení a zařízení a služeb, které jsou ve věznici k dispozici. Podle MVČK posouzení odráží komplexní přístup, který poskytuje přesnější obraz reality vězněných osob.
63. MVČK proto zastává názor, že samotný faktor prostoru je omezeným měřítkem kvality života a podmínek věznění. Jako takový byl pouze výchozím bodem pro hodnocení podmínek, v nichž byli vězni drženi. Standardy upravující velikost plochy však nelze specifikovat odděleně od celkového prostředí, a proto by vhodnost doporučení MVČK v každé situaci závisela na řadě dalších faktorů, včetně zvláštních potřeb jednotlivých vězňů, například nemocných, starých nebo mladistvých vězňů, žen a/nebo osob se zdravotním postižením; fyzického stavu budov; množství času stráveného v ubytovacím prostoru; četnosti a rozsahu příležitostí k fyzické aktivitě, práci a zapojení do jiných činností mimo ubytovací prostor; počet osob v ubytovacím prostoru (aby bylo zajištěno určité soukromí a nedocházelo k izolaci); množství přirozeného světla a přiměřenosti větrání; dalších činností prováděných v ubytovacím prostoru (např. vaření, praní, sušení); dalších dostupných služeb (např. toalet a sprch); a rozsáhlosti dohledu.
64. Zejména, pokud jde o dobu strávenou v cele, MVČK zdůraznil, že čím déle je zadržená osoba držena v uzavřeném ubytovacím prostoru během čtyřiadvaceti hodin, tím větší prostor potřebuje. Jinými slovy, čím více hodin denně se zadržená osoba věnuje pozitivním činnostem v bezpečném prostředí mimo ubytovací prostor, tím se zvyšuje možnost zmírnění negativních účinků věznění v uzavřeném prostoru. Pozitivní činnost v této souvislosti zahrnuje práci a vzdělávání, setkávání s osobami mimo věznici, zapojení se do cvičení nebo sportu a delších neorganizovaných pobytů venku a účast na zájmových a volnočasových programech.
65. MVČK rovněž rozlišoval mezi obecnými požadavky na ubytování a požadavky na ubytování v mimořádných situacích (například politických krizích, přírodních katastrofách, požárech, nepokojích, zdravotních krizích, při nichž je třeba izolovat velký počet vězněných osob od ostatních, nebo událostech, které vyžadují přemístění vězněných osob z věznice, která byla poškozena, do jiné věznice). Původní náznak MVČK, že v těchto situacích by měly být k dispozici 2 m2 na vězně, byl následně odborníky kritizován. Důraz totiž nebyl kladen na stanovení minimálních požadavků na prostor na osobu, ale na nutnost co nejrychlejšího návratu věznice do normálních podmínek (včetně minimálních požadavků na ubytovací plochu). Zejména bylo zdůrazněno, že v těchto případech je třeba zabránit situaci, kdy omezení zavedená za účelem řešení mimořádné situace přerostou v trvalý nedostatek ubytovací plochy.
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
(...)
C. Posouzení Soudem
69. Soud znovu připomíná, že velkému senátu nic nebrání v tom, aby případně přezkoumal otázky týkající se přijatelnosti stížnosti podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy, neboť toto ustanovení umožňuje Soudu zamítnout stížnosti, které považuje za nepřijatelné, „v kterémkoliv stadiu řízení“. Proto i ve stádiu řízení o předmětu věci a s výhradou pravidla 55 může Soud přezkoumat rozhodnutí, kterým prohlásil stížnost za přijatelnou, pokud dospěje k závěru, že měla být prohlášena za nepřijatelnou z některého z důvodů uvedených v prvních třech odstavcích článku 35 Úmluvy (viz například Ališić a ostatní proti Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Srbsku, Slovinsku a Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 60642/08, rozsudek velkého senátu ze dne 16. července 2014, § 78).
70. Po přezkoumání podání vlády však Soud neshledal důvody pro změnu rozhodnutí senátu, kterým zamítl námitku, že nebyly vyčerpány všechny vnitrostátní opravné prostředky. Soud totiž ustáleně judikuje, že pravidlo o vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby stížnosti, které byly následně podány u něj, byly podány u příslušného vnitrostátního orgánu, a to alespoň z hlediska jejich podstaty a v souladu s formálními požadavky a lhůtami stanovenými vnitrostátními právními předpisy, a dále, aby byly využity všechny procesní prostředky, které by mohly zabránit porušení Úmluvy (viz Vučković a ostatní proti Srbsku (námitka nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků) č. 17153/11 a 29 dalších, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 2014, § 72; a též obecně Gherghina proti Rumunsku, č. 42219/07, rozhodnutí velkého senátu ze dne 9. července 2015, § 84–87).
71. Pokud jde o prostředky nápravy týkající se podmínek ve věznicích v Chorvatsku, Soud rozhodl, že stížnost podaná příslušnému soudu nebo vězeňské službě je účinným prostředkem nápravy, neboť může vést k přemístění stěžovatele z nevyhovujícího vězeňského zařízení. V případě nepříznivého výsledku se stěžovatel může obrátit se stížností na Ústavní soud (viz Štitić proti Chorvatsku, č. 29660/03, rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2006; a Dolenec proti Chorvatsku, č. 25282/06, rozsudek ze dne 26. listopadu 2009, § 113), který má rovněž pravomoc nařídit jeho propuštění nebo přemístění z nevyhovujícího vězeňského zařízení (viz mimo jiné Peša proti Chorvatsku, č. 40523/08, rozsudek ze dne 8. dubna 2010, § 80). Proto, aby byl splněn požadavek vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků a v souladu se zásadou subsidiarity, jsou stěžovatelé povinni před podáním stížnosti k Soudu poskytnout chorvatskému Ústavnímu soudu možnost nápravy jejich situace a řešení otázek, které chtějí předložit Soudu (viz Bučkal proti Chorvatsku, č. 29597/10, rozhodnutí ze dne 3. dubna 2012, § 20; a Longin proti Chorvatsku, č. 49268/10, rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, § 36).
72. V projednávané věci Soud konstatuje, že poté, co stěžovatel řádně vyčerpal všechny dostupné prostředky nápravy před příslušnými soudy a u vězeňské služby (viz § 22–24, 26 a 29 výše), se obrátil se svými stížnostmi na Ústavní soud, kde si výslovně, byť stručně, stěžoval na problém přeplněnosti Věznice Bjelovar. Dovolával se ustanovení § 74 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který zaručuje vězněným osobám přiměřenou ubytovací plochu na osobu, a tvrdil, že toto ustanovení nebylo v jeho případě dodrženo (viz § 32 výše). Z toho vyplývá, že stěžovatel poskytl vnitrostátním orgánům možnost, kterou v zásadě dává smluvním státům čl. 35 odst. 1 Úmluvy, totiž napravit porušení, která jsou jim vytýkána (viz mimo jiné Jaćimović proti Chorvatsku, č. 22688/09, rozsudek ze dne 31. října 2013, § 40–41, a v něm citované rozsudky).
73. Soud tedy konstatuje, že stěžovatel řádně vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy. Námitku vlády ohledně předčasnosti stížnosti je proto třeba zamítnout.
II. TVRZENÉ PORUŠENÍ ČLÁNKU 3 ÚMLUVY
74. Stěžovatel si stěžoval na nevyhovující podmínky ve Věznici Bjelovar. Tvrdil, že měl v cele k dispozici méně než 3 m2 ubytovací plochy na osobu po několik nenavazujících období v celkové délce padesáti dnů a že rovněž po několik nenavazujících období měl k dispozici 3 až 4 m2 ubytovací plochy na osobu. V této souvislosti si též stěžoval na špatné hygienické podmínky a stravu, nedostatek pracovních příležitostí a nedostatečný přístup k volnočasovým a vzdělávacím aktivitám. Dovolával se článku 3 Úmluvy, který zní takto:
„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“
(...)
C. Posouzení Soudem
1. Úvodní poznámky
91. Soud je často žádán, aby rozhodoval o stížnostech namítajících porušení článku 3 Úmluvy z důvodu nedostatečné ubytovací plochy připadající na vězněnou osobu. V tomto případě Soud považuje za vhodné objasnit zásady a standardy týkající se posuzování minimálního prostoru na vězněnou osobu v celách pro více vězňů podle článku 3 Úmluvy.
92. Soud dále podotýká, že odlišné otázky mohou vyvstat v souvislosti s pobytem v jednolůžkových celách, izolací nebo jinými obdobnými režimy věznění, nebo čekárnami či obdobnými prostory využívanými po velmi krátkou dobu (například policejními stanicemi, psychiatrickými zařízeními, zařízení pro zajištění cizinců), o které se však v projednávané věci nejedná (viz § 50 výše; a Gruzie proti Rusku (I) č. 13255/07, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 2014, § 192–205 (výňatky)).
93. Otázka přeplněnosti věznic v celách pro více vězňů byla jednou z otázek, kterou se zabýval velký senát ve věci Idalov proti Rusku, č. 5826/03, rozsudek velkého senátu ze dne 22. května 2012, § 96–102). Zabývalo se jí též několik pilotních a významných rozsudků, v nichž Soud již uvedl konkrétní aspekty související s posuzováním problému přeplněnosti věznic a povinnosti států řešit nedostatky, které Soud v těchto rozsudcích identifikoval.
94. Soud dosud vydal pilotní rozsudky, které se zabývají otázkou přeplněnosti věznic, zejména proti níže uvedeným státům: Bulharsku (viz Neškov a ostatní proti Bulharsku, č. 36925/10, 21487/12, 72893/12, 73196/12, 77718/12 a 9717/13, rozsudek ze dne 27. ledna 2015); Maďarsku (viz Varga a ostatní, cit. výše); Itálii (viz Torreggiani a ostatní, cit. výše); Polsku (viz Orchowski proti Polsku, č. 17885/04, rozsudek ze dne 22. října 2009; a Norbert Sikorski proti Polsku, č. 17599/05, rozsudek ze dne 22. října 2009); a Rusku (viz Ananyev a ostatní, cit. výše).
95. Soud se rovněž zabýval otázkou přeplněnosti věznic, když poukázal na nutnost zlepšení podmínek výkonu trestu odnětí svobody podle článku 46 Úmluvy ve významných rozsudcích týkajících se níže uvedených států: Belgie (viz Vasilescu proti Belgii, č. 64682/12, rozsudek ze dne 25. listopadu 2014); Řecka (viz Samaras a ostatní proti Řecku, č. 11463/09, rozsudek ze dne 28. února 2012; Tzamalis a ostatní proti Řecku, č. 15894/09, rozsudek ze dne 4. prosince 2012; a Al. K. proti Řecku, č. 63542/11, rozsudek ze dne 11. prosince 2014); Rumunska (viz Iacov Stanciu proti Rumunsku, č. 35972/05, rozsudek ze dne 24. července 2012); Slovinska (viz Mandić a Jović proti Slovinsku, č. 5774/10 a 5985/10, rozsudek ze dne 20. října 2011; a Štrucl a ostatní proti Slovinsku, č. 5903/10, 6003/10 a 6544/10, rozsudek ze dne 20. října 2011); a Moldavské republiky (viz Shishanov proti Moldavské republice, č. 11353/06, rozsudek ze dne 15. září 2015).
2. Shrnutí příslušných zásad
a) Obecné zásady
96. Článek 3 Úmluvy zakotvuje jednu z nejzákladnějších hodnot demokratické společnosti. Absolutně zakazuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, a to bez ohledu na okolnosti a chování oběti (viz například Labita proti Itálii, č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 119; a Svinarenko a Slyadnev proti Rusku č. 32541/08 a 43441/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 113 (výňatky)).
97. Má-li špatné zacházení spadat do působnosti článku 3, musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti. Posouzení tohoto minima je relativní; závisí na všech okolnostech případu, například délce trvání takového zacházení, jeho dopadů na fyzické a duševní zdraví a v některých případech na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti (viz mimo jiné Irsko proti Spojenému království, č. 5310/71, rozsudek ze dne ze dne 18. ledna 1978, § 162; Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006, § 67; Idalov, cit. výše, § 91; a též Kalashnikov proti Rusku, č. 47095/99, rozsudek ze dne 15. července 2002, § 95).
98. Špatné zacházení, které dosahuje této minimální úrovně závažnosti, s sebou obvykle nese skutečné fyzické zranění nebo intenzivní fyzické či duševní utrpení. Nicméně i v případě, že tyto skutečnosti neexistují, může být zacházení, které ponižuje nebo pokořuje jednotlivce, projevuje nedostatek úcty k jeho lidské důstojnosti nebo ji snižuje, nebo vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, které jsou schopny zlomit morální a fyzickou odolnost jednotlivce, shledáno ponižujícím a rovněž spadat pod zákaz stanovený v článku 3 (viz mimo jiné Idalov, cit. výše, § 92; a též Pretty proti Spojenému království, č. 2346/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2002, § 52; Ananyev a ostatní, cit. výše, § 140; Varga a ostatní, cit. výše, § 70). Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání je totiž civilizační hodnotou úzce spjatou s úctou k lidské důstojnosti (viz rozsudek ve věci Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 81).
99. V souvislosti se zbavením svobody Soud důsledně zdůrazňuje, že utrpení a ponížení musí v každém případě přesahovat nevyhnutelný prvek utrpení a ponížení spojený se samotným vězněním, aby mohlo spadat pod článek 3. Stát musí zajistit, aby osoba byla vězněná v podmínkách, které jsou slučitelné s úctou k lidské důstojnosti, aby způsob a metoda výkonu opatření nevystavovala osobu strachu nebo útrapám v intenzitě přesahující nevyhnutelnou míru utrpení spojenou s uvězněním, a aby vzhledem k praktickým nárokům uvěznění bylo přiměřeně zajištěno její zdraví a blaho (viz Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 92–94; Idalov, cit. výše, § 93; Svinarenko a Slyadnev, cit. výše, § 116; Mozer proti Moldavské republice a Rusku, č. 11138/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2016, § 178; a též Valašinas proti Litvě, č. 44558/98, rozsudek ze dne 24. července 2001, § 102; a rozsudek ve věci Ananyev a ostatní, cit. výše, § 141).
100. Ani absence úmyslu ponížit nebo pokořit vězněnou osobu umístěním do špatných podmínek, ačkoli je faktorem, který je třeba vzít v úvahu, nevylučuje, že bude přesvědčivě zjištěno, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy (viz mimo jiné Peers v. Řecko, č. 28524/95, rozsudek ze dne 19. dubna 2001, § 74; Mandić a Jović, cit. výše, § 80; Iacov Stanciu, cit.výše, § 179; a obecně k článku 3 Svinarenko a Slyadnev, cit. výše, § 114, a Bouyid, cit. výše, § 86). Je totiž povinností žalované vlády uspořádat svůj vězeňský systém tak, aby byla zajištěna úcta k důstojnosti vězňů, a to bez ohledu na finanční nebo logistické obtíže (viz mimo jiné Mamedova proti Rusku, č. 7064/05, rozsudek ze dne 1. června 2006, § 63; Orchowski, cit. výše, § 153; Neškov a ostatní, cit. výše, § 229; a Varga a ostatní, cit. výše, § 103).
101. Při posuzování podmínek věznění je třeba zohlednit kumulativní účinky těchto podmínek a dále konkrétní tvrzení stěžovatele. V úvahu je třeba vzít i délku doby, po kterou je osoba držena v konkrétních podmínkách (viz mimo jiné Idalov, cit. výše, § 94; a dále Orchowski, cit. výše, § 121; Torreggiani a ostatní, cit. výše, § 66; a Ananyev a ostatní, cit. výše, § 142).
b) Zásady týkající se přeplněnosti věznic
102. Soud konstatuje, že příslušné zásady a standardy pro posuzování přeplněnosti věznic vyplývající z jeho judikatury se týkají zejména následujících otázek: 1) otázky minimální ubytovací plochy připadající na osobu ve věznici podle článku 3 Úmluvy; 2) zda prostor na osobu nesplňující minimální požadavek zakládá domněnku porušení článku 3 Úmluvy nebo sám o sobě porušuje tento článek a 3) jaké případné faktory by mohly kompenzovat nedostatek prostoru na osobu.
i) Otázka minimální plochy připadající na osobu podle článku 3
α) Příslušná judikatura
103. Soud již mnohokrát zdůraznil, že podle článku 3 nemůže jednou provždy určit konkrétní počet metrů čtverečních prostoru na vězněnou osobu, aby byla dodržena Úmluva. Soud totiž zastává názor, že při rozhodování o tom, zda podmínky věznění splňovaly záruky článku 3, hraje důležitou roli řada dalších relevantních faktorů, například délka věznění, možnosti pohybu na svobodě a fyzický a duševní stav vězněné osoby (viz Samaras a ostatní, cit. výše, § 57; Tzamalis a ostatní, cit. výše, § 38; Varga a ostatní, cit. výše, § 76; dále viz například Trepashkin proti Rusku, č. 36898/03, rozsudek ze dne 19. července 2007, § 92; Semikhvostov proti Rusku, č. 2689/12, rozsudek ze dne 6. února 2014, § 79; Logothetis a ostatní proti Řecku, č. 740/13, rozsudek ze dne 25. září 2014, § 40; a Suldin proti Rusku, č. 20077/04, rozsudek ze dne 16. října 2014, § 43).
104. Nicméně extrémní nedostatek prostoru ve vězeňských celách má velkou váhu jako aspekt, který je třeba vzít v úvahu při zjišťování, zda předmětné podmínky věznění byly ve smyslu článku 3 „ponižující“.
105. Ve značném počtu případů, ve kterých prostor na vězněnou osobu v ubytovacích místnostech pro více osob klesl pod 3 m2, shledal Soud přeplněnost natolik závažnou, že konstatoval porušení článku 3 (viz Orchowski, cit. výše, § 122; Ananyev a ostatní, cit. výše, § 145; a Varga a ostatní, cit. výše, § 75).
106. Pokud se ukázalo, že vězni mají k dispozici plochu na osobu o rozloze 3 až 4 m2, Soud při posuzování zkoumal (ne)přiměřenost dalších aspektů fyzických podmínek věznění podle článku 3. V těchto případech bylo shledáno porušení článku 3 pouze tehdy, pokud byl faktor plochy doprovázen dalšími aspekty nevhodných fyzických podmínek věznění, které se v konkrétních souvislostech týkaly možnosti pohybu ve venkovním prostoru, přirozeného světla nebo vzduchu, dostupnosti větrání, přiměřenosti vytápění, možnosti používat toaletu v soukromí a dodržování základních hygienických požadavků (viz Orchowski, cit. výše, § 122; Ananyev a ostatní, cit. výše, § 149; Torreggiani a ostatní,, cit. výše, § 69; Vasilescu, cit. výše, § 88; a Varga a ostatní, cit. výše, § 78; viz též například Jirsák proti České republice, č. 8968/08, rozsudek ze dne 5. dubna 2012, § 64–73; Culev proti Moldavsku, č. 60179/09, rozsudek ze dne 17. dubna 2012, § 35–39; Longin, cit. výše, § 59–61; a Barilo proti Ukrajině, č. 9607/06, rozsudek ze dne 16. května 2013, § 80–83).
107. Ve výše uvedených pilotních a významných rozsudcích Soud stanovil pro své posouzení relevantní minimální standard prostoru na vězněnou osobu v ubytovací místnosti pro více osob na 3 m2 podlahové plochy (viz Orchowski, cit. výše, § 123; Ananyev a ostatní, cit. výše, § 148; Torreggiani a ostatní, cit. výše, § 68; Vasilescu, cit. výše, § 88; Neshkov a ostatní, cit. výše, § 232; Samaras a ostatní, cit. výše, § 58; Tzamalis a ostatní, cit. výše, § 39; Varga a ostatní, cit. výše, § 74; Iacov Stanciu, cit. výše, § 168; a Mandić a Jović, cit. výše, § 75). Navíc ve věci Idalov (cit. výše, § 101) poté, co velký senát shledal porušení článku 3 z důvodu neodpovídajících podmínek stěžovatelova věznění, mimo jiné uvedl, že „stěžovatelovo věznění [nesplňovalo] minimální požadavek stanovený v judikatuře Soudu, tj. 3 m2 na osobu“.
108. V menšině případů však Soud dospěl k závěru, že prostor na osobu menší než 4 m2 je již dostatečným faktorem, který vede ke konstatování porušení článku 3 (viz mimo jiné Cotleţ proti Rumunsku (č. 2), č. 49549/11, rozsudek ze dne 1. října 2013, § 34 a 36; a rozsudek Apostu proti Rumunsku, č. 22765/12, rozsudek ze dne 3. února 2015, § 79). Tento standard odpovídá minimálnímu standardu ubytovací plochy na jednu vězněnou osobu v celách pro více osob, jak se vyvinul v praxi Výboru pro zabránění mučení a jak byl nedávno rozpracován v jeho politickém dokumentu (viz § 51 výše).
β) Přístup, který je třeba zvolit
109. Soud připomíná, že ačkoliv není formálně vázán svými předchozími rozsudky, je v zájmu právní jistoty, předvídatelnosti a rovnosti před zákonem, aby se bez dobrého důvodu neodchyloval od precedentů stanovených v předchozích věcech (viz například Christine Goodwin proti Spojenému království, č. 28957/95, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2002, § 74, Scoppola proti Itálii (č. 2), č. 10249/03, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 104 a Sabri Güneş proti Turecku, č. 27396/06, rozsudek velkého senátu ze dne 29. června 2012, § 50).
110. Soud nevidí žádný důvod, proč by se měl odchýlit od přístupu, který byl zaujat ve výše uvedených pilotních a významných rozsudcích a ve věci Idalov projednávané velkým senátem (viz § 107 výše). Potvrzuje proto, že požadavek 3 m2 podlahové plochy na jednu vězněnou osobu v cele pro více osob by měl být zachován jako příslušný minimální standard pro jeho posouzení podle článku 3 Úmluvy (viz§ 124–128 níže).
111. Pokud jde o standardy vypracované jinými mezinárodními institucemi, jako je Výbor pro zabránění mučení, Soud podotýká, že je odmítl považovat za rozhodující argument pro posouzení podle článku 3 (viz například Orchowski, cit. výše, § 131; Ananyev a ostatní, cit. výše, § 144–145; Torreggiani a ostatní, cit. výše, § 68 a 76; viz též Sulejmanovic, cit. výše, § 43; Tellissi proti Itálii, č. 15434/11, rozhodnutí ze dne 5. března 2013, § 53; a G. C. proti Itálii, č. 73869/10, rozsudek ze dne 22. dubna 2014, § 81). Totéž platí i pro příslušné vnitrostátní standardy, které sice mohou být pro Soud vodítkem pro jeho rozhodnutí v konkrétním případě (viz Orchowski, cit. výše, § 123), ale nelze je považovat za rozhodující pro jeho závěr ve vztahu k článku 3 (viz například Pozaić, cit. výše, § 59; a Neškov a ostatní, cit. výše, § 229).
112. Hlavní důvod, proč se Soud zdráhá považovat standardy Výboru pro zabránění mučení týkající se dostupného prostoru za rozhodující pro své závěry podle článku 3, souvisí s jeho povinností zohlednit při posuzování podle článku 3 všechny významné okolnosti konkrétního projednávaného případu, zatímco jiné mezinárodní instituce, například Výbor pro zabránění učení, vypracovávají v této oblasti obecné standardy s cílem prevence (viz § 47; viz též Trepashkin, cit. výše, § 92; a Jirsák, cit. výše, § 63). Stejně tak se příslušné vnitrostátní standardy značně liší a fungují jako obecné požadavky na vyhovující ubytování v konkrétním vězeňském systému (viz § 57 a 61 výše).
113. Jak navíc Výbor uznal, Soud plní koncepčně odlišnou úlohu, než jaká je přisouzena Výboru pro zabránění mučení, jehož odpovědnost nezahrnuje rozhodování o tom, zda určitá situace představuje nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání ve smyslu článku 3 (viz § 52 výše). Smyslem Výboru pro zabránění mučení je činnost zaměřená na prevenci, která ze své podstaty směřuje k vyšší míře ochrany, než jakou pomáhá prosazovat Soud při rozhodování o případech týkajících se podmínek věznění (viz § 47 výše, první obecná zpráva, § 51). Na rozdíl od preventivní funkce Výboru pro zabránění mučení je Soud odpovědný za soudní uplatňování absolutního zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení podle článku 3 v jednotlivých případech (viz § 46 výše). Soud nicméně zdůrazňuje, že i nadále bedlivě sleduje standardy vypracované Výborem pro zabránění mučení a bez ohledu na jejich odlišné pozice pečlivě zkoumá případy, kdy konkrétní podmínky věznění nesplňují standard Výboru pro zabránění mučení, který stanoví 4 m2 (viz § 106 výše).
114. A konečně, Soud považuje za důležité objasnit metodiku výpočtu minimálního prostoru na vězněnou osobu v cele pro více osob pro účely posouzení podle článku 3. Soud na základě metodiky Výboru pro zabránění mučení v této věci zastává názor, že hygienické zařízení v cele by nemělo být započítáváno do celkové plochy cely (viz § 51 výše). Na druhou stranu by měl být do výpočtu dostupné plochy v cele započítáván prostor zabraný nábytkem. Při tomto posuzování je důležité, zda měli vězni možnost se v cele normálně pohybovat (viz například Ananyev a ostatní, cit. výše, § 147–148; a Vladimir Belyayev, cit. výše, § 34).
115. Soud rovněž podotýká, že v jeho judikatuře nelze spatřovat žádný rozdíl, pokud jde o uplatnění minimálního standardu 3 m2 podlahové plochy na vězněnou osobu v cele pro více osob, pokud jde o osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a osoby ve vazbě. V pilotním rozsudku ve věci Orchowski Soud skutečně použil stejné standardy pro posouzení minimálního prostoru na osobu podle článku 3 s ohledem na věznice pro výkon trestu odnětí svobody a vazební věznice (viz Orchowski, cit. výše, § 124) a stejný standard byl použit i v dalších pilotních rozsudcích týkajících se podmínek držení osob ve vazbě (viz Ananyev a ostatní, cit. výše, § 143–148) a osob ve výkonu trestu (viz Torreggiani a ostatní, cit. výše, § 65–69). Stejně bylo postupováno i v dalších významných rozsudcích v této oblasti (viz Iacov Stanciu, cit. výše, § 171–179; Mandić a Jović, cit. výše, § 72–76; a Štrucl a ostatní, cit. výše, § 80). Stejný standard byl navíc uplatněn i v novější judikatuře týkající se ruských nápravných kolonií (viz Butko proti Rusku, č. 32036/10, rozsudek ze dne 12. listopadu 2015, § 52; k dřívější judikatuře viz například Sergey Babushkin proti Rusku, č. 5993/08, rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, § 56 a v něm citované rozsudky).
ii) Otázka, zda prostor na osobu pod úrovní minimálního požadavku vytváří domněnku porušení článku 3 nebo sám o sobě článek 3 porušuje
α) Příslušná judikatura
116. Při posuzování, zda došlo k porušení článku 3 z důvodu extrémního nedostatku prostoru na osobu ve vězení, nebyl Soud vždy důsledný v otázce, zda prostor na osobu menší než 3 m2 představuje sám o sobě porušení článku 3, nebo zda vytváří domněnku porušení, kterou lze vyvrátit jinými relevantními kritérii. V tomto ohledu lze rozlišovat různé přístupy.
117. Zaprvé, v řadě případů vedlo zjištění, že osoba zbavená svobody měla k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu, samo o sobě k závěru, že došlo k porušení článku 3 (viz například Sulejmanovic, cit. výše, § 43; Trepashkin proti Rusku (č. 2), č. 14248/05, rozsudek ze dne 16. prosince 2010, § 113; Mandić a Jović, cit. výše, § 80; Lin proti Řecku, č.58158/10, rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, § 53–54; Blejuşcă proti Rumunsku, č. 7910/10, rozsudek ze dne 19. března 2013, § 43–45; Ivakhnenko proti Rusku, č. 12622/04, rozsudek ze dne 4. dubna 2013, § 35; A.F. proti Řecku, č. 53709/11, § 77–78, ze dne 13. června 2013; rozsudek ve věci Kanakis proti Řecku (č. 2), č. 40146/11, rozsudek ze dne 12. prosince 2013, § 106–107; Gorbulya proti Rusku, č. 31535/09, rozsudek ze dne 6. března 2014, § 64–65; a T. a A. proti Turecku, č. 47146/11, rozsudek ze dne 21. října 2014, § 96–98).
118. Existují také případy, kdy Soud rozhodl, že prostor na vězněnou osobu menší než 3 m2 je porušením článku 3, a poté zkoumal další podmínky věznění pouze jako další přitěžující okolnosti (viz například Torreggiani a ostatní, cit. výše, § 77; a Vasilescu, cit. výše, § 100–104).
119. Jiný přístup je založen na testu „silné domněnky“ stanoveném v pilotním rozsudku ve věci Ananyev a ostatní (cit. výše). Na základě důkladné analýzy své předchozí judikatury v této věci Soud v rozsudku ve věci Ananyev a ostatní stanovil následující test přeplněnosti: 1) každý vězeň musí mít v cele samostatné místo na spaní; 2) každý vězeň musí mít k dispozici alespoň 3 m2 podlahové plochy na osobu a 3) celková plocha cely musí být taková, aby umožňovala vězňům volný pohyb mezi jednotlivými kusy nábytku. Zdůraznil, že absence jakéhokoliv z výše uvedených prvků sama o sobě vytváří silnou domněnku, že podmínky věznění představují ponižující zacházení a jsou v rozporu s článkem 3 (viz rozsudek ve věci Ananyev a ostatní, cit. výše, § 148).
120. Podobně jako v případě testu „silné domněnky“ Soud v pilotním rozsudku ve věci Orchowski (cit. výše, § 123) zdůraznil, že všechny situace, kdy vězněná osoba nemá k dispozici alespoň 3 m2 obytné plochy na osobu uvnitř své cely, jsou považovány za situace, které zakládají silnou indicii, že došlo k porušení článku 3 (viz dále Olszewski proti Polsku, č. 21880/03, rozsudek ze dne 2. dubna 2013, § 98). Test „silné domněnky“ byl navíc zopakován v několika výše uvedených pilotních rozsudcích týkajících se otázky přeplněnosti věznic (viz Neškov a ostatní, cit. výše, § 232; a Varga a ostatní, cit. výše, § 74 a 77).
121. V souladu s tímto přístupem bylo zjištění porušení článku 3 založeno na posouzení, zda za daných okolností „silnou domněnku“ porušení vyvracejí jiné zároveň působící účinky podmínek věznění (viz Orchowski, cit. výše, § 135; Ananyev a ostatní, cit. výše, § 166; Lind proti Rusku, č. 25664/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007, § 59–61; Kokoshkina proti Rusku, č. 2052/08, rozsudek ze dne 28. května 2009, § 62–63). V souladu s tím Soud v řadě případů po vydání rozsudku ve věci Ananyev, které se týkaly různých skutkových okolností, důsledně zkoumal zároveň působící účinky podmínek věznění před tím, než dospěl ke konečnému závěru ohledně tvrzeného porušení článku 3 z důvodu přeplněnosti věznice (viz například Idalov, cit. výše, § 101; Iacov Stanciu, cit. výše, § 176–178; Asyanov proti Rusku, č. 25462/09, rozsudek ze dne 9. října 2012, § 43; Nieciecki proti Řecku, č. 11677/11, rozsudek ze dne 4. prosince 2012, § 49–51; Jefimenko proti Rusku, č. 152/04, rozsudek ze dne 12. února 2013, §80–84; Manulin proti Rusku, č. 26676/06, rozsudek ze dne 11. dubna 2013, § 47–48; Shishkov proti Rusku, č. 26746/05, rozsudek ze dne 20. února 2014, § 90–94; Bulatović proti Černé Hoře, č. 67320/10, rozsudek ze dne 22. července 2014, § 123–127; Tomoiagă proti Rumunsku, č. 47775/10, rozhodnutí ze dne 20. ledna 2015, § 22–23; Neshkov a ostatní, cit. výše, § 246–256; Varga a ostatní, cit. výše, § 88; a Mironovas a ostatní proti Litvě, č. 40828/12, 29292/12, 69598/12, 40163/13, 66281/13, 70048/13 a 70065/13, rozsudek ze dne 8. prosince 2015, § 118–123).
β) Přístup, který je třeba zvolit
122. Při harmonizaci výše uvedených rozdílů se Soud řídí obecnými zásadami své ustálené judikatury k článku 3 Úmluvy. V této souvislosti připomíná, že podle této judikatury je posouzení minimální úrovně závažnosti, aby špatné zacházení spadalo do působnosti článku 3, z povahy věci relativní (viz § 97–98 výše). Posouzení tohoto minima, jak je zdůrazňováno již od rozsudku ve věci Irsko proti Spojenému království (cit. výše, § 162), bude záviset na všech okolnostech případu, například délce trvání uvedeného zacházení, dopadů na fyzické a duševní zdraví a v některých případech na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti (viz § 97 výše).
123. Soud proto nemůže posouzení, zda došlo k porušení článku 3, omezit na prostý počet metrů čtverečních prostoru na vězněnou osobu. Takový přístup by navíc nebral v potaz skutečnost, že v praxi může přesný obraz reality vězněných osob poskytnout pouze komplexní přístup ke konkrétním podmínkám věznění (viz §62–63 výše).
124. Nicméně po analýze své judikatury a s ohledem na význam, který je přikládán faktoru prostoru při celkovém hodnocení podmínek ve věznicích, zastává Soud názor, že se lze důvodně domnívat, že došlo k porušení článku 3, pokud prostor na osobu, který má vězněná osoba k dispozici, klesne pod 3 m2 v cele pro více osob.
125. „Silná domněnka“ by měla být vážným náznakem, nikoliv však nevyvratitelnou domněnkou porušení článku 3. To zejména znamená, že za konkrétních okolností může soubor účinků věznění tuto domněnku vyvrátit. Bude samozřejmě obtížné ji vyvrátit při značném nebo dlouhodobém nedostatku prostoru menším než 3 m2 na osobu. Skutečnosti, kterými lze tuto domněnku vyvrátit, jsou uvedeny níže (viz § 130–135).
126. Z toho vyplývá, že pokud je přesvědčivě prokázáno, že má vězněná osoba k dispozici podlahovou plochou menší než 3 m2 v cele pro více osob, vychází Soud ze silné domněnky porušení článku 3. Je tedy na žalované vládě, aby přesvědčivě prokázala, že existovaly faktory, které by byly schopny dostatečně kompenzovat nedostatek prostoru na osobu. Na základě zároveň působících účinků těchto podmínek by měl Soud rozhodnout, zda je za daných okolností domněnka porušení vyvrácena, či nikoliv.
127. Pokud jde o metodiku tohoto posouzení, Soud odkazuje na svůj ustálený standard dokazování ve věcech týkajících se podmínek věznění (viz například Ananyev a ostatní, cit. výše, § 121–125). V této souvislosti má Soud na paměti zejména objektivní obtíže, s nimiž se stěžovatelé setkávají při shromažďování důkazů k prokázání svých tvrzení o podmínkách jejich věznění. Přesto musí stěžovatelé v těchto případech podrobně a důsledně popsat skutečnosti, které jsou předmětem stížnosti (tamtéž, § 122). V některých případech jsou stěžovatelé schopni předložit alespoň některé důkazy na podporu svých stížností. Soud považoval za důkazy například písemná prohlášení spoluvězňů nebo, pokud to bylo možné, fotografie, které stěžovatelé poskytli na podporu svých tvrzení (viz například Golubenko proti Ukrajině, č. 36327/06, rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2013, § 52, a v něm citované případy; dále viz Tehrani a ostatní proti Turecku, č. 32940/08, 41626/08 a 43616/08, rozsudek ze dne 13. dubna 2010, § 88).
128. Po předložení věrohodného a přiměřeně podrobného popisu tvrzených ponižujících podmínek věznění, které představují zjevný případ špatného zacházení, se důkazní břemeno přenáší na žalovanou vládu, která jediná má přístup k informacím, jež mohou tato tvrzení potvrdit nebo vyvrátit. Je zejména povinna shromáždit a předložit příslušné dokumenty a poskytnout podrobný popis podmínek věznění stěžovatele. Soud by měl při rozhodování v této věci vycházet rovněž z příslušných informací o podmínkách věznění od jiných mezinárodních institucí, například Výboru pro zabránění mučení, a od příslušných vnitrostátních orgánů a institucí (viz dále Ananyev a ostatní, cit. výše, § 122–125; a Neškov a ostatní, cit. výše, § 71–91).
iii) Faktory, které mohou kompenzovat nedostatek prostoru na osobu
129. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním (viz § 124–125 výše) musí Soud určit, které faktory mohou kompenzovat nedostatek prostoru na vězněnou osobu, a vyvrátit tak silnou domněnku porušení článku 3, která je dána v případě, že má vězněná osoba k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu v cele pro více osob.
130. Soud s ohledem na svou judikaturu po vydání rozsudku ve věci Ananyev úvodem podotýká, že obvykle pouze krátkodobá, příležitostná a malá omezení požadovaného prostoru na osobu mohou vyvrátit důvodnou domněnku porušení článku 3. Tak tomu bylo například ve věci Fetisov a ostatní (cit. výše, § 134–138), kdy měl vězeň k dispozici přibližně 2 m2 podlahové plochy na osobu po dobu devatenácti dnů (viz dále rozsudek ve věci Dmitriy Rozhin, cit. výše, § 52–53), nebo rozsudek ve věci Vladimir Belyayev (cit. výše, § 33–36), kdy měl vězeň k dispozici 2,95 m2 prostoru na osobu po dobu deseti dnů, a poté s přestávkami prostor 2,65 m2 po dobu dvou dnů a 2,97 m2 po dobu dvaceti šesti dnů. S odkazem na svou judikaturu ve věcech Fetisov a ostatní a Dmitrij Rozhin navíc Soud neshledal porušení článku 3 ve věci Kurkowski (cit. výše, § 66–67), kdy měl stěžovatel k dispozici přibližně 2,1 m2 podlahové plochy na osobu po dobu čtyř dnů a následně 2,6 m2 podlahové plochy na osobu po dobu dalších čtyř dnů.
131. Nicméně Soud již rozhodl, že ačkoli délka doby věznění může být relevantním faktorem při posuzování závažnosti utrpení nebo ponížení způsobeného vězněné osobě nevhodnými podmínkami jejího věznění, relativní krátkost takové doby sama o sobě automaticky nevyjímá zacházení, na které si stěžuje, z působnosti článku 3, pokud ostatní prvky postačují k tomu, aby spadalo do působnosti tohoto ustanovení (viz například rozsudek ve věci Vasilescu, cit. výše, § 105); rozsudek ve věci Neškov a ostatní, cit. výše, § 249; a rozsudek ve věci Shishanov, cit. výše, §95).
132. Soud dále podotýká, že v jiných případech týkajících se nedostatku prostoru na vězněnou osobu zkoumal, zda byl menší prostor na osobu doprovázen dostatečnou volností pohybu a přiměřenými aktivitami mimo celu a dále obecně umístěním do odpovídajícího vězeňského zařízení (viz například výše citovaný rozsudek ve věci Samaras a ostatní, § 63–65; a výše citovaný rozsudek ve věci Tzamalis a ostatní, § 44–45). Mezi případy, kdy nedostatek prostoru na osobu nevedl k porušení článku 3, patří: Andrei Georgiev proti Bulharsku, č. 61507/00, rozsudek ze dne 26. července 2007, § 57–62; Alexov proti Bulharsku, č. 54578/00, rozsudek ze dne 22. května 2008, § 107–108; a Dolenec, cit. výše, § 133–136. Podle názoru Soudu bude obvykle možné silnou domněnku porušení článku 3 vyplývající z méně než 3 m2 prostoru na osobu v cele pro více osob vyvrátit pouze tehdy, pokud jsou požadavky splněny kumulativně, konkrétně pokud je nedostatek prostoru krátkodobý, příležitostný a nepatrné zmenšení prostoru na osobu je doprovázeno dostatečnou volností pohybu mimo celu a přiměřenou činností mimo celu a vězněním v zařízení, které je obecně vzato vhodným vězeňským zařízením (viz přiměřeně rozsudek ve věci Varga a ostatní, cit. výše, § 77; a rozsudek ve věci Mironovas a ostatní, cit. výše, § 122).
133. Pokud jde o otázku dostatku volného pohybu, Soud zejména ve věci Ananyev a ostatní (cit. výše, § 150–152) odkázal na příslušné standardy Výboru pro zabránění mučení, podle nichž musí být všem vězňům bez výjimky umožněn pohyb na čerstvém vzduchu každý den v délce alespoň jedné hodiny, a to pokud možno v rámci širšího programu činností mimo celu, přičemž je třeba mít na paměti, že zařízení pro pohyb venku by mělo být přiměřeně prostorné a pokud možno poskytovat ochranu před nepřízní počasí (viz dále rozsudek ve věci Neškov a ostatní, cit. výše, § 234). Podle příslušných mezinárodních standardů by vězni měli mít možnost trávit přiměřenou část dne mimo celu a věnovat se účelné činnosti různé povahy (práci, odpočinku, vzdělávání). Režim v zařízeních pro odsouzené by měl být ještě příznivější (viz § 48, 53, 55 a 59 výše).
134. A konečně, pokud jde o celkovou vhodnost vězeňského zařízení, Soud odkazuje na obecné aspekty věznění uvedené v jeho judikatuře (viz dále rozsudek ve věci Ananyev a ostatní, cit. výše, § 153–159; a rozsudek ve věci Neškov a ostatní, § 237–244; dále viz rozsudek ve věci Iacov Stanciu, cit. výše, § 173–179; a rozsudek ve věci Varga a ostatní, cit. výše, § 80–92) a na příslušné mezinárodní standardy (viz § 48, 53, 55, 59 a 63–64 výše). Proto by kromě dostatku volného pohybu a přiměřených aktivit mimo celu nebylo shledáno porušení článku 3, pokud by s ohledem na obecné podmínky stěžovatelova věznění neexistovala žádná jiná přitěžující okolnost (viz například přístup v rozsudku ve věci Alver proti Estonsku, č. 64812/01, rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, § 53; v rozsudku ve věci Andrei Georgiev, cit. výše, § 61; a rozsudku ve věci Dolenec, cit. výše, § 134).
135. Z výše uvedeného vyplývá, že při posuzování toho, zda jsou opatření kompenzující nedostatek prostoru na osobu pod 3 m2 podlahové plochy v cele pro více osob schopna vyvrátit silnou domněnku porušení článku 3, bude Soud brát v úvahu faktory, jakými jsou: doba a rozsah omezení, volný pohyb a přiměřenost aktivit mimo celu a celková vhodnost vězeňského zařízení.
c) Shrnutí příslušných zásad a standardů týkajících se posuzování přeplněnosti věznic
136. Ve světle výše uvedených úvah Soud potvrzuje standard převažující v jeho judikatuře, tj. 3 m2 podlahové plochy na jednu vězněnou osobu v cele pro více osob, jako příslušný minimální standard podle článku 3 Úmluvy.
137. Pokud prostor ve věznici, který má jedna vězněná osoba k dispozici, klesne pod 3 m2 podlahové plochy v cele pro více osob, je nedostatek prostoru považován za tak závažný, že existuje silná domněnka porušení článku 3. Důkazní břemeno leží na žalované vládě, která však může tuto domněnku vyvrátit tím, že prokáže, že existují faktory, které jsou schopny dostatečně kompenzovat nedostatek prostoru na osobu (viz § 126–128 výše).
138. Silnou domněnku porušení článku 3 lze obvykle vyvrátit pouze tehdy, pokud jsou zároveň splněny níže uvedené faktory:
1) snížení požadovaného prostoru na osobu 3 m2 je krátkodobé, příležitostné a drobné (viz § 130 výše);
2) toto snížení doprovází dostatek volného pohybu mimo celu a přiměřené aktivity mimo celu (viz § 133 výše);
3) stěžovatel je umístěn v zařízení, které je obecně považováno za vyhovující, a neexistují žádné další přitěžující aspekty podmínek jeho věznění (viz § 134 výše).
139. V případech, kdy se jedná o vězeňskou celu – s rozlohou 3 až 4 m2 prostoru na jednoho vězně – zůstává faktor prostoru důležitým faktorem při posuzování přiměřenosti podmínek věznění Soudem. V těchto případech bude shledáno porušení článku 3, pokud je faktor prostoru spojen s dalšími aspekty nevyhovujících fyzických podmínek věznění, které se týkají zejména přístupu k pohybu na čerstvém vzduchu, přirozeného světla nebo vzduchu, dostupnosti větrání, přiměřené teploty v místnosti, možnosti používat toaletu v soukromí a dodržování základních hygienických požadavků (viz § 106 výše).
140. Soud rovněž zdůrazňuje, že v případech, kdy má vězněná osoba k dispozici více než 4 m2 prostoru na osobu ve vězeňské cele pro více osob, a kdy tedy nevzniká problém s prostorem, zůstávají pro posouzení přiměřenosti podmínek věznění stěžovatele podle článku 3 Úmluvy Soudem významné další výše uvedené aspekty fyzických podmínek věznění (viz § 48, 53, 55, 59 a 63–64 výše) (viz například rozsudek ve věci Story a ostatní proti Maltě, č. 56854/13, 57005/13 a 57043/13, rozsudek ze dne 29. října 2015, § 112–113).
141. Závěrem by Soud rád zdůraznil význam preventivní úlohy Výboru pro zabránění mučení při kontrole podmínek ve věznicích a standardů, které v této souvislosti vypracovává. Soud potvrzuje, že při rozhodování případů týkajících se podmínek věznění bedlivě přihlíží k těmto standardům a dohlíží na to, aby je smluvní státy dodržovaly (viz § 113 výše).
3. Uplatnění výše uvedených zásad v této věci
142. Soud úvodem podotýká, že ačkoliv byl problém přeplněnosti věznic posuzován v několika věcech rozhodovaných proti Chorvatsku, v nichž bylo shledáno porušení článku 3 (viz Cenbauer proti Chorvatsku, č. 73786/01, rozsudek ze dne 9. března 2006; Testa proti Chorvatsku, č. 20877/04, rozsudek ze dne 12. července 2007; Štitić proti Chorvatsku, č. 29660/03, rozsudek ze dne 8. listopadu 2007; Dolenec, cit. výše; Longin, cit. výše; a roLonić proti Chorvatsku, č. 8067/12, rozsudek ze dne 4. prosince 2014), dosud neměl za to, že by podmínky věznění v Chorvatsku odhalovaly strukturální problém z hlediska článku 3 Úmluvy (viz naopak § 94–95 výše). Žádný z citovaných případů se navíc netýkal podmínek věznění ve Věznici Bjelovar, které jsou předmětem námitek stěžovatele v této věci. Pokud jde o podmínky věznění ve Věznici Bjelovar, Soud dosud posuzoval jeden případ, v němž porušení článku 3 neshledal (viz rozsudek ve věci Pozaić, cit. výše).
143. V tomto případě se nejedná o strukturální problém týkající se podmínek věznění v Chorvatsku. Úkolem Soudu je zabývat se konkrétní stížností stěžovatele na přeplněnost Věznice Bjelovar, kde vykonával trest odnětí svobody v období ode dne 16. října 2009 do 16. března 2011 (viz rozsudek ve věci Polufakin a Černyšev proti Rusku, č. 30997/02, rozsudek ze dne 25. září 2008, § 155–156).
144. Stěžovatel si zejména stěžoval na to, že po několik nenavazujících období, celkem padesát dní, včetně období dvaceti sedmi po sobě jdoucích dní, měl k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu a že existovalo také několik nenavazujících období, kdy měl v cele k dispozici mezi 3 a 4 m2 prostoru na osobu (viz § 15 výše).
145. S ohledem na výše uvedený příslušný test (viz § 136–139 výše) se Soud bude zabývat stížnostmi stěžovatele zvlášť, pokud jde o období, kdy měl k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu, a období, kdy měl ve Věznici Bjelovar k dispozici 3 až 4 m2 prostoru na osobu.
a) Období, kdy měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu
i) Otázka, zda se lze v tomto případě důvodně domnívat, že došlo k porušení článku 3
146. Soud konstatuje, že konkrétní údaje o prostoru na osobu, který měl stěžovatel k dispozici, vycházejí z dokumentace poskytnuté žalovanou vládou, kterou stěžovatel nerozporoval (viz § 17 výše). Konkrétně byl stěžovatel během svého pobytu ve Věznici Bjelovar, který trval jeden rok a pět měsíců (viz § 13–14 výše), držen ve čtyřech celách, v nichž měl k dispozici 3 až 6,76 m2 prostoru na osobu. Pouze v níže uvedených nenavazujících obdobích měl k dispozici prostor na osobu menší než 3 m2, a to o 0,45 a 0,38 m2: dne 21. dubna 2010 (jeden den – 2,62 m2) a ode dne 3. července do 5. července 2010 (tři dny – 2,62 m2); ode dne 18. července do 13. srpna 2010 (dvacet sedm dní – 2,62 m2); ode dne 31. srpna do 2. září 2010 (tři dny – 2,55 m2 ); ode dne 19. listopadu do 26. listopadu 2010 (osm dní – 2,55 m2 ); ode dne 10. prosince do 12. prosince 2010 (tři dny – 2,62 m2 ); ode dne 22. prosince do 24. prosince 2010 (tři dny – 2,62 m2 ); a ode dne 24. února do 25. února 2011 (dva dny – 2,62 m2 ).
147. V některých obdobích došlo též ke snížení požadovaného minimálního prostoru 3 m2 o 0,08, 0,04 a 0,01 m2 (viz § 17 výše). Přestože tato snížení nejsou stejného stupně a rozsahu jako výše uvedená, zejména vzhledem k tomu, že některá z nich lze jen stěží prokázat a prostorově odlišit, a nejsou proto pro rozhodnutí v projednávané věci rozhodující, je Soud názoru, že je nelze při celkovém hodnocení podmínek věznění stěžovatele ve Věznici Bjelovar opomenout.
148. S ohledem na tato zjištění a příslušné zásady uvedené v jeho judikatuře (viz § 137 výše) Soud konstatuje, že v tomto případě existuje silná domněnka, že došlo k porušení článku 3. Je tedy třeba odpovědět na otázku, zda existovaly skutečnosti, které by mohly tuto domněnku vyvrátit.
ii) Otázka, zda existovaly faktory, které by mohly silnou domněnku porušení článku 3 vyvrátit
149. Soud konstatuje, že příslušné snížení prostoru na osobu ve věci stěžovatele pod 3 m2 bylo relativně krátkodobé. To platí zejména pro jednotlivá nenavazující období v délce jednoho dne (2,62 m2), dvou dnů (2,62 m2) a osmi dnů (2,55 m2), tři nenavazující období v délce tří dnů, během nichž měl stěžovatel k dispozici 2,62 m2 prostoru na osobu, a jedno období v délce tří dnů, během něhož měl stěžovatel k dispozici 2,55 m2 prostoru na osobu. Soud nicméně podotýká, že existovalo též období dvaceti sedmi dnů (ode dne 18. července do 13. srpna 2010), kdy měl stěžovatel k dispozici 2,62 m2 prostoru na osobu (viz § 146 výše).
150. Za těchto okolností Soud, který sdílí obavy senátu ohledně lhůty dvaceti sedmi dnů, nejprve posoudí, zda lze toto období považovat za krátké a nepatrné snížení požadovaného prostoru na osobu.
α) Doba dvaceti sedmi dnů
151. V této souvislosti Soud podotýká, že ve srovnatelně obdobné věci Vladimíra Beljajeva (cit. výše), která se týkala několika nenavazujících období snížení prostoru na osobu týkající se stěžovatele pod 3 m2, trvalo nejdelší období dvacet šest dní, během nichž měl stěžovatel k dispozici 2,97 m2 prostoru na osobu (viz § 130 výše). V tomto případě však měl stěžovatel k dispozici 2,62 m2 prostoru na osobu po dobu 27 dnů (viz § 146 výše).
152. Tyto okolnosti jsou dostatečné k tomu, aby Soud dospěl k závěru, že období dvaceti sedmi dnů, kdy měl stěžovatel k dispozici pouze 2,62 m2, nemůže zpochybnit silnou domněnku, že došlo k porušení článku 3.
153. Soud proto konstatuje, že v období dvaceti sedmi dnů, kdy měl stěžovatel ve Věznici Bjelovar k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu, ho podmínky jeho věznění vystavily strádání přesahujícímu nevyhnutelnou míru utrpení, která je s vězněním spojena, a představují tak ponižující zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy.
β) Zbývající období
154. Pokud jde o zbývající období, která byla krátkodobá a u nichž lze silnou domněnku porušení článku 3 Úmluvy vyvrátit z jiných důvodů, musí Soud přihlédnout k dalším významným faktorům, konkrétně k možnosti dostatku volného pohybu a aktivit mimo celu a k obecným podmínkám stěžovatelova věznění (viz § 137–138 výše). Důkazní břemeno ohledně existence těchto faktorů nese vláda.
155. Pokud jde o otázku volného pohybu a aktivit mimo celu, Soud bere na vědomí vyjádření vlády týkající se zařízení, která mají vězni ve Věznici Bjelovar k dispozici. Vláda vysvětlila, že vězni se mohou ráno a odpoledne volně pohybovat mimo své cely a využívat vnitřní i venkovní prostory Věznice Bjelovar. Tento pohyb zahrnoval zejména dvě hodiny vycházky venku, a kromě toho volný pohyb mimo celu uvnitř věznice mezi 16. a 19. hodinou. Vláda rovněž podrobně vysvětlila denní režim vězňů a popsala zařízení, která jsou ve Věznici Bjelovar k dispozici (viz § 19–20 výše).
156. Na podporu svých tvrzení vláda předložila fotografie, půdorysy a další relevantní dokumentaci týkající se zařízení, která má Věznice Bjelovar k dispozici (viz § 21 výše). Jedná se zejména o fotografie pořízené v letech 2007, 2010 a 2011 v souvislosti s rekonstrukcí věznice a návštěvami různých úředníků ve věznici, které zachycují interiér Věznice Bjelovar, dvůr pro trávení volného času, cely a jejich hygienická zařízení. Tyto fotografie odpovídají vládnímu popisu příslušných zařízení, která mají vězni k dispozici. Vláda rovněž poskytla dokumentaci týkající se dostupnosti zábavy pro vězně ve Věznici Bjelovar, která dále podporuje tvrzení uvedená v jejích podáních (viz naopak rozsudek ve věci Orchowski, cit. výše, § 125 a 129).
157. Stěžovatel se snažil zpochybnit tvrzení vlády pouze velmi obecně a trval na tom, že nebyl zapojen do žádné práce. Současně v podrobnostech nezpochybnil tvrzení vlády týkající se možností pohybu venku a dalších podrobností příslušného vězeňského režimu ve Věznici Bjelovar (srov. rozsudek ve věci Golubenko, cit. výše, § 61). Připustil, že měl možnost pohybovat se tři hodiny denně mimo celu, ale tvrdil, že venkovní prostory byly nevyhovující a nedostatečné, zejména s ohledem na to, že k dispozici byl pouze venkovní dvůr pro trávení volného času (viz § 16 výše).
158. Soud úvodem podotýká, že podání vlády jsou velmi podrobná a odpovídají jejímu postoji ve věci Pozaić, pokud jde o příslušná zařízení, která byla v rozhodné době k dispozici vězňům ve stejné věznici (viz rozsudek ve věci Pozaić, cit. výše, § 15 a 60; a naopak rozsudek ve věci Idalov, cit. výše, § 99). Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že příslušné materiály předložené vládou byly vypracovány poté, co jí byla stížnost stěžovatele doručena. Soud proto nemá důvod pochybovat o pravosti, objektivitě a významu těchto materiálů (viz rozsudek ve věci Sergey Chebotarev proti Rusku, č. 61510/09, rozsudek ze dne 7. května 2014, § 40–41).
159. Na druhou stranu, s ohledem na absenci jakýchkoliv podrobných informací od stěžovatele o jeho každodenním režimu ve Věznici Bjelovar a s ohledem na materiály předložené vládou k této otázce nemůže Soud akceptovat tvrzení stěžovatele jako dostatečně prokázaná nebo věrohodná (viz Ildani proti Gruzii, č. 65391/09, rozsudek ze dne 23. dubna 2013, § 27). Zvláštní význam přikládá rovněž tomu, že si stěžovatel na vnitrostátní úrovni nikdy nestěžoval na některé aspekty svého věznění, například zejména na nedostatek pohybu venku nebo nedostatečnou dobu volného pohybu.
160. S ohledem na výše uvedené je úkolem Soudu v projednávané věci určit, zda lze z materiálů, které mu byly předloženy, zjistit, zda měl stěžovatel dostatek volného pohybu a přiměřených aktivit mimo celu, které mohly zmírnit situaci vzniklou nedostatkem prostorem na osobu.
161. V této souvislosti Soud podotýká, že v rámci běžného denního režimu ve Věznici Bjelovar měl stěžovatel možnost dvouhodinových vycházek venku, což je standard stanovený v příslušných vnitrostátních právních předpisech (viz § 43 výše, ustanovení § 14 odst. 1.9 zákona o výkonu trestu odnětí svobody), který jde nad rámec minimálních standardů stanovených Výborem pro zabránění mučení (viz § 53 výše). Fotografie, které má Soud k dispozici, ukazují dvůr určený pro trávení volného času, který má podle nerozporovaného tvrzení vlády plochu 305 m2 a zahrnuje travnaté a asfaltové části i ochranu před nepřízní počasí a je vybaven různými zařízeními pro trávení volného času, například tělocvičnou, basketbalovým hřištěm a pingpongovým stolem.
162. Stěžovatel ani nepopírá, že mu byl v rámci vězeňského zařízení umožněn volný pohyb mimo celu tři hodiny denně. S přihlédnutím k možnosti dvouhodinového pohybu venku a dále k době nezbytné pro podávání snídaně, oběda a večeře nelze říci, že by byl stěžovatel držen v cele po značnou část dne bez jakékoliv účelné činnosti. To platí zejména s ohledem na možnosti zábavy ve Věznici Bjelovar, například možnost sledování televize nebo půjčování knih z místní knihovny, jak vyplývá z materiálů, které má Soud k dispozici (srov. rozsudek ve věci Valašinas, cit. výše, § 111).
163. S ohledem na výše uvedené Soud konstatuje, že i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel nemohl získat práci, což souviselo nejen s objektivní nemožností (viz § 20 výše), ale možná i s předchozím chováním stěžovatele (viz § 13 výše), lze možnost volného pohybu mimo celu a zařízení, která měl stěžovatel ve Věznici Bjelovar k dispozici, považovat za faktory výrazně zmírňující nedostatek prostoru na osobu.
164. Zbývá rozhodnout, zda byl stěžovatel ve Věznici Bjelovar obecně vězněn ve vyhovujících podmínkách (viz § 134 a 138 výše). Soud zastává názor, že výše uvedené úvahy týkající se materiálů, které má k dispozici, platí i pro obecné podmínky věznění stěžovatele. Podrobné vyjádření vlády potvrzují zejména příslušné důkazy (viz § 21 výše) a zjištění příslušných vnitrostátních orgánů v případě stěžovatele, zejména příslušných soudů, Vězeňské služby Ministerstva spravedlnosti a veřejného ochránce práv (viz § 25, 28, 30 a 38 výše). V této souvislosti Soud konstatuje, že nemá důvod zpochybňovat tato zjištění příslušných vnitrostátních orgánů. Zvláštní význam přikládá též tomu, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti před Ústavním soudem netvrdil nic o špatných hygienických podmínkách v celách a špatné stravě, a zejména netvrdil nic o nedostatku volnočasových a vzdělávacích aktivit, natož, aby tato svá tvrzení doložil.
165. Kromě toho si tvrzení stěžovatele o obecných podmínkách jeho věznění vzájemně odporují a odporují i dostupným důkazům. Konkrétně v jednom případě stěžovatel tvrdil, že cely, ve kterých byl ubytován, nebyly dostatečně vybaveny příslušným nábytkem pro každého vězně (viz § 16 výše), zatímco jindy, když chtěl prokázat, že neměl dostatek volného pohybu v cele, tvrdil, že nemohl normálně chodit kvůli nábytku, který měl každý vězeň k dispozici (viz § 80 výše), což je v rozporu s jeho vlastním výše citovaným tvrzením. Stěžovatel dále namítal, že hygienické zařízení se nacházelo ve stejné místnosti jako obytná část, od níž nebylo zcela odděleno (viz § 16 výše), zatímco z fotografií a půdorysů věznice z roku 1993, o jejichž pravosti a významu není sporu, vyplývá, že vězeňské cely ve Věznici Bjelovar byly vybaveny zcela odděleným hygienickým zařízením.
166. Stejně tak Soud podotýká, že z materiálů, které má k dispozici, vyplývá, že strava podávaná vězňům byla pravidelně kontrolována vězeňským lékařem a příslušnými státními orgány a že vězňům byla podávána tři jídla denně, která se na základě jídelníčku předloženého vládou nejeví jako podprůměrná nebo nedostatečná (srov. rozsudek ve věci Alexov, cit. výše, § 106; a naopak rozsudek ve věci Kadiķis proti Lotyšsku (č. 2), č. 62393/00, rozsudek ze dne 4. května 2006, § 55, kdy vězňům bylo podáváno pouze jedno jídlo denně). Kromě toho měli vězni volný přístup k hygienickému zařízení a v cele nebyl problém s přístupem přirozeného světla a čerstvého vzduchu.
167. Jak vyplývá z dostupných materiálů, existovala také možnost sprchovat se třikrát týdně (viz § 26 výše; dále § 55 výše, pravidlo 19 odst. 4 evropských vězeňských pravidel; a naproti tomu rozsudek ve věci Shilbergs proti Rusku, č. 20075/03, rozsudek ze dne 17. prosince 2009, § 97, kdy měl stěžovatel možnost sprchovat se nejvýše jednou za deset dní). Zařízení Věznice Bjelovar bylo neustále renovováno a udržováno, a to jak v období před nástupem stěžovatele do této věznice, tak během jeho pobytu v ní (viz § 18 a 38 výše). V této souvislosti Soud poukazuje na fotografie, o jejichž pravosti není sporu, zobrazující interiér Věznice Bjelovar, dvůr pro trávení volného času, cely a jejich hygienická zařízení, která vypadají, že jsou udržována v odpovídajícím stavu a čistotě (viz naproti tomu například rozsudek ve věci Zuyev proti Rusku, č. 16262/05, rozsudek 19. února 2013, § 59) a které odpovídajícím způsobem odpovídají popisu příslušných zařízení, jež jsou vězňům k dispozici, který předložila vláda.
168. S ohledem na výše uvedené je Soud názoru, že stěžovatel byl ve Věznici Bjelovar obecně vězněn ve vyhovujících podmínkách.
169. S ohledem na výše uvedené, pokud jde o ostatní období, během nichž měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu, Soud konstatuje, že vláda silnou domněnku porušení článku 3 vyvrátila. Tato nepřetržitá období lze považovat za krátké a nepatrné omezení osobního prostoru, během něhož měl stěžovatel dostatek volného pohybu a možnost účastnit se aktivit mimo celu. Kromě toho byl držen obecně vzato ve vyhovujícím vězeňském zařízení.
170. Soud proto dospěl k závěru, že nelze rozhodnout, že podmínky stěžovatelova věznění, ačkoliv nebyly zcela vyhovující, pokud jde o prostor na osobu, dosáhly hranice závažnosti, která je nutná k tomu, aby bylo zacházení označeno za nelidské či ponižující ve smyslu článku 3 Úmluvy. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že příslušné vnitrostátní právní předpisy stanovily standard 4 m2 prostoru na jednu vězněnou osobu, což, jak již bylo uvedeno výše, může být pro Soud vodítkem pro jeho rozhodnutí, ale nelze to považovat za rozhodující argument pro jeho posouzení podle článku 3 (viz § 111 výše). To platí zejména v rámci chorvatského vnitrostátního systému vzhledem k tomu, že Ústavní soud při posuzování minimálního prostoru na vězněnou osobu odkázal na minimální standard 3 m2 prostoru stanovený Soudem v rozsudku ve věci Ananyev a ostatní (viz § 45 výše).
171. S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že podmínky stěžovatelova věznění během zbývajících období, kdy měl k dispozici méně než 3 m2 prostoru, nepředstavovaly ponižující zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy.
γ) Závěr
172. Soud konstatuje, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy, pokud jde o období dvaceti sedmi dnů (ode dne 18. července do 13. srpna 2010), kdy měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu (viz § 153 výše).
173. Naopak, pokud jde o zbývající období, kdy měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2 (viz § 171 výše), Soud konstatuje, že k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo.
b) Období, kdy měl žadatel k dispozici 3 až 4 m2 prostoru na osobu
174. Vzhledem k tomu, že si stěžovatel stěžoval rovněž na období, kdy prostor pro jeho osobu ve věznici byl větší než 3 m2, ale menší než 4 m2, přičemž prostorový prvek zůstává při posuzování Soudem důležitým faktorem (viz § 139 výše), zbývá posoudit, zda napadené omezení prostoru na osobu bylo neslučitelné s článkem 3.
175. Soud konstatuje, že z nerozporovaných materiálů, které má k dispozici a které se týkají podrobností o věznění stěžovatele ve Věznici Bjelovar, vyplývá, že po několik nenavazujících období měl stěžovatel k dispozici 3 až 4 m2 prostoru v rozmezí od 3,38 m2 do 3,56 m2 na osobu (viz § 17 výše).
176. S ohledem na výše uvedené úvahy týkající se zbývající části období, kdy měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu (viz § 154–171 výše), Soud konstatuje, že nelze mít za to, že podmínky jeho věznění v období, kdy měl k dispozici 3 až 4 m2 prostoru na osobu, představovaly nelidské či ponižující zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.
177. Soud proto konstatuje, že v tomto ohledu k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo.
(...)
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD
1. jednomyslně zamítá námitku vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků;
2. jednomyslně rozhoduje, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy, pokud jde o období ode dne 18. července do 13. srpna 2010, kdy měl stěžovatel ve Věznici Bjelovar k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu;
3. deseti hlasy proti sedmi rozhoduje, že nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy, pokud jde o zbývající nenavazující období, v nichž měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2 prostoru na osobu;
4. třinácti hlasy proti čtyřem rozhoduje, že nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy, pokud jde o období, kdy měl stěžovatel ve Věznici Bjelovar k dispozici 3 až 4 m2 prostoru na osobu;
5. jednomyslně rozhoduje,
a) že žalovaný stát je povinen zaplatit stěžovateli do tří měsíců níže uvedené částky, které se přepočítají na chorvatské kuny, podle kurzu platného ke dni zaplacení:
i) 1 000 EUR (jeden tisíc eur) a případnou daň, která se na stěžovatele vztahuje, jako nemajetkovou újmu;
ii) 3 091,50 EUR (tři tisíce devadesát jedna eur a padesát centů) a případnou daň, která se na stěžovatele vztahuje, jako náhradu nákladů a výdajů;
b) že po uplynutí výše uvedených tří měsíců do zaplacení bude z výše uvedených částek placen jednoduchý úrok ve výši mezní zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v době prodlení zvýšené o tři procentní body;
6. ve zbývající části návrh stěžovatele na spravedlivé zadostiučinění dvanácti hlasy proti pěti zamítá.
Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a vyhlášeno na veřejném slyšení v budově Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku dne 20. října 2016.
Roderick Liddell | Guido Raimondi |
tajemník | předseda |
(...)