Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány nedostály svým pozitivním povinnostem plynoucím z článku 3 Úmluvy, když navzdory opakovaným žádostem stěžovatele – osoby dlouhodobě závislé na heroinu umístěné ve výkonu trestu odnětí svobody – o poskytnutí substituční léčby namísto nařízené abstinence nepřezkoumaly s náležitou péčí, jaká forma léčby by pro něho byla s ohledem na jeho zdravotní stav nejvhodnější.

Přehled

Text rozhodnutí
Datum rozhodnutí
1.9.2016
Rozhodovací formace
Významnost
1
Číslo stížnosti / sp. zn.

Anotace

Rozsudek ze dne 1. září 2016 ve věci č. 62303/13Wenner proti Německu

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány nedostály svým pozitivním povinnostem plynoucím z článku 3 Úmluvy, když navzdory opakovaným žádostem stěžovatele – osoby dlouhodobě závislé na heroinu umístěné ve výkonu trestu odnětí svobody – o poskytnutí substituční léčby namísto nařízené abstinence nepřezkoumaly s náležitou péčí, jaká forma léčby by pro něho byla s ohledem na jeho zdravotní stav nejvhodnější.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel je od roku 1973 nepřetržitě závislý na heroinu. V průběhu závislosti se nakazil žloutenkou typu C a virem HIV, v důsledku čehož byl uznán plně invalidním a pobíral invalidní důchod. Několikrát se neúspěšně snažil zbavit své závislosti, včetně pěti pobytů v drogově rehabilitačním zařízení. V letech 1991 až 2008 se léčil pomocí substituční drogové léčby. Od roku 2005 kombinoval substituční léčbu s konzumací menších dávek heroinu.

V roce 2008 byl stěžovatel vzat do vazby pro podezření z obchodování s drogami a jeho substituční léčba byla proti jeho vůli přerušena. V následném trestním řízení byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let. Po dobu výkonu trestu, včetně nařízené odvykací léčby, byla stěžovateli namísto substituční léčby nařízena úplná drogová abstinence. Stěžovatel trpěl chronickými bolestmi způsobenými dlouhodobým užíváním drog a neuropatií. K jejich zmírnění mu byla denně podávána analgetika. Bolesti dosahovaly takové intenzity, že musel velkou část trestu strávit na lůžku. Stěžovatel byl na svou žádost vyšetřen externím lékařem, který nepovažoval změnu dosavadní léčby za nutnou. Doporučil však zvážit návrat k substituční léčbě. Na podkladě jeho zjištění si stěžovatel opatřil posudek odborníka na léčbu osob s drogovou závislostí. Ten naznal, že z lékařského hlediska by měla být stěžovateli substituční léčba poskytnuta, neboť jde o mezinárodně uznanou nejvhodnější metodu léčby osob dlouhodobě závislých na opiátech. Nadto brání zhoršení zdravotního stavu, snižuje míru ohrožení života a brání šíření nemocí, jako je HIV a žloutenka typu C. Detoxikace naopak těmto osobám způsobuje značnou fyzickou bolest a extrémní duševní strádání, a lze ji tak doporučit pouze v případech krátkodobé závislosti. Stěžovatel tvrdil, že vzhledem k jeho zdravotnímu stavu je substituční léčba jedinou vhodnou formou léčby. Se svou žádostí o substituční léčbu však neuspěl, neboť dle vězeňských orgánů nebyla nezbytně nutná a především vhodná k dosažení účelu trestu, tj. resocializaci pachatele odsouzeného za drogovou trestnou činnost. Stěžovatel neuspěl ani před vnitrostátními soudy včetně Spolkového ústavního soudu. V roce 2014 byl propuštěn na svobodu, načež mu byla ihned předepsána substituční léčba.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 3 ÚMLUVY

Stěžovatel namítal, že v důsledku neposkytování substituční léčby v průběhu jeho pobytu ve věznici trpěl značnými bolestmi a došlo k poškození jeho zdraví. Ve spojení s neposouzením potřeby substituční léčby nezávislým odborníkem tak měl být vystaven nelidskému zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Stěžovatel byl přesvědčen, že substituční léčba byla jedinou vhodnou léčbou vzhledem k jeho zdravotnímu stavu.

Soud připomněl, že do působnosti článku 3 Úmluvy spadá jen zacházení, které dosáhne tzv. minimálního prahu závažnosti. Tato hranice je z povahy věci relativní; záleží na posouzení všech okolností případu, jako je délka trvání špatného zacházení, jeho fyzické a duševní následky a v některých případech též pohlaví, věk a zdravotní stav oběti. Dále Soud uvedl, že trest odnětí svobody musí být vykonáván za podmínek, které respektují lidskou důstojnost. Stát má povinnost zajistit adekvátním způsobem zdraví stěžovatele během výkonu trestu odnětí svobody tím, že mu bude poskytnuta náležitá lékařská péče, tj. v zásadě srovnatelná s tou, jakou se státní orgány zavázaly poskytovat osobám na svobodě (Blokhin proti Rusku, č. 47152/06, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 135). Je též nezbytné, aby zdravotní stav osoby ve výkonu trestu trpící vážnou nemocí byl dostatečně posouzen odborným lékařem s odpovídající specializací (Khudobin proti Rusku, č. 59696/00, rozsudek ze dne 26. října 2006, § 95–96). Pro případ protichůdných lékařských posudků ohledně vhodné léčby může vnitrostátním orgánům vzniknout povinnost zajistit posudek dalšího lékařského odborníka (Xiros proti Řecku, č. 1033/07, rozsudek ze dne 9. září 2010, § 75). Odmítnutí umožnit stěžovateli na jeho žádost posouzení jeho zdravotního stavu a potřeb nezávislým odborníkem je okolnost, kterou Soud musí vzít v potaz při hodnocení, zda stát dostál svým pozitivním závazkům plynoucím z článku 3 (Sarban proti Moldavsku, č. 3456/05, rozsudek ze dne 4. října 2005, § 90). S ohledem na zranitelné postavení stěžovatelů zbavených osobní svobody je na žalované vládě, aby předložila věrohodné a přesvědčivé důkazy, že se stěžovateli dostalo komplexní a odpovídající lékařské péče (Sergey Antonov proti Ukrajině, č. 40512/13, rozsudek ze dne 22. října 2015, § 86).

Soud v projednávané věci zkoumal, zda vnitrostátní orgány dostály své pozitivní povinnosti zabezpečit zdraví stěžovatele po dobu výkonu trestu odnětí svobody tím, že mu poskytly potřebnou zdravotní péči, tj. na úrovni srovnatelné s tou, kterou se orgány zavázaly poskytovat osobám na svobodě. Předmětem sporu mezi stranami byla otázka, zda za daných okolností měla být substituční léčba považována za nezbytnou. Soud připustil, že státy mají prostor pro uvážení ohledně volby vhodného způsobu léčby vězněných osob, včetně výběru mezi substituční léčbou a abstinenční terapií. Poukázal nicméně na skutečnost, že dle dostupných statistických údajů je substituční léčba užívána ve 41 z 47 členských států Rady Evropy a že 30 států ji nadto poskytuje i osobám ve výkonu trestu odnětí svobody.

V projednávané věci však není úlohou Soudu rozhodnout, zda stěžovatel skutečně substituční léčbu potřeboval, ale spíše se ubezpečit, zda žalovaný stát předložil věrohodné a přesvědčivé důkazy o tom, že se stěžovateli dostalo v průběhu zbavení svobody komplexní a dostatečné lékařské péče a zejména že zdravotní stav stěžovatele a jeho vhodná léčba byly předmětem odpovídajícího posouzení.

Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány měly k dispozici několik silných argumentů nasvědčujících tomu, že vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele byla vhodná právě substituční léčba. Přihlédl zejména ke stěžovatelově téměř čtyřicetileté závislosti na heroinu, k sedmnáct let trvající substituční léčbě, jejíž náhlé ukončení představovalo radikální změnu a bylo v rozporu s Pravidly Spolkové lékařské asociace, ke skutečnosti, že stěžovatel podstoupil pětkrát a vždy bezúspěšně odvykací terapii ve specializovaném zařízení, jakož i k názoru ošetřujících lékařů v odvykacím centru, dle nichž byla abstinenční terapie neúspěšná a vyléčení stěžovatelovy závislosti velmi nepravděpodobné. Konečně Soud vzal v potaz i k doporučení externího lékaře a stanovisko odborníka se zaměřením na osoby trpící drogovými závislostmi, kteří vězeňským orgánům doporučili přehodnotit zvolenou terapii a poskytnout stěžovateli substituční léčbu. Za těchto okolností byly vnitrostátní orgány povinny se zvláštní pečlivostí a s pomocí nezávislého lékaře přezkoumat vhodnost pokračování v abstinenční léčbě. Přestože bylo možné z výše podaného přehledu usuzovat, že nikoliv, vnitrostátní orgány takový přezkum neučinily a vhodností zvolené léčby se zevrubněji nezabývaly.

Vzhledem k mimořádně dlouhodobé závislosti stěžovatele na opiátech a mizivé naději na jeho vyléčení Soud odmítl tvrzení vlády, že by se substituční léčba příčila sledovanému cíli spočívajícímu v resocializaci stěžovatele skrze zbavení závislosti na drogách jako předpokladu pro jeho následnou integraci do společnosti.

Soud dále odmítl argument vlády, dle níž by poskytnutí substituční léčby mohlo ohrozit stěžovatelův život a zdraví, jelikož nelze spolehlivě vyloučit, že by ve vězení užíval jiné zakázané látky. Dle Soudu je tento argument v rozporu s tvrzením vnitrostátních orgánů, které uvedly v souvislosti s odmítnutím poskytnout substituční léčbu, že je velmi složité obstarat si opiáty ve vězeňském prostředí.

Na závěr Soud podtrhl, že fyzické a duševní strádání dlouhodobě drogově závislé osoby, jíž je s okamžitou platností odňata látka, na níž je závislá, v zásadě může dosáhnout minimálního prahu závažnosti dle článku 3 Úmluvy. Strádání a bolesti, které stěžovatel prokazatelně zakusil, mohlo dle Soudu překročit nevyhnutelnou míru utrpení, jež je nedílnou součástí zbavení svobody, a dosáhnout prahu závažnosti článku 3 Úmluvy. Za takové situace měly vnitrostátní orgány povinnost obzvlášť pečlivě zkoumat, zda lze pokračování abstinenční terapie považovat za vhodnou léčbu. Žalovaný stát však nepředložil věrohodné a přesvědčivé důkazy, že stěžovateli byla poskytnuta komplexní a adekvátní lékařská péče v průběhu zbavení osobní svobody, a proto nedostál svým pozitivním závazkům plynoucím z článku 3 Úmluvy, čímž došlo k jeho porušení.

Rozsudek

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

Wenner proti Německu



Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 62303/13

Datum: 1.9.2016

Složení senátu: G. Yudkivska , předsedkyně senátu (Ukrajina), A. Nußberger (Německo), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), E. Mose (Norsko), A. Potocki (Francie), C. Ranzoni (Lichtenštejnsko), M. Mits (Lotyšsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]


Ke skutkovému stavu


I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1955. V době podání své stížnosti byl ve výkonu trestu ve věznici Keisheim. Následně byl propuštěn.

A. Stěžovatelův zdravotní stav a léčba poskytnutá ve výkonu trestu

6. Stěžovatel je od roku 1973, kdy mu bylo 17 let, nepřetržitě závislý na heroinu. Od roku 1975 rovněž trpí hepatitidou C a od roku 1988 je HIV pozitivní. Je považován za zcela invalidní osobu a od roku 2001 pobírá invalidní důchod. Svou závislost na heroinu se pokoušel překonat různými typy léčby (včetně pěti kúr pobytové odvykací léčby), přičemž všechny selhaly. Od roku 1991 do roku 2008 byla stěžovatelova závislost na heroinu léčena lékařsky předepisovanými a dozorovanými substitucemi. Od roku 2005 stěžovatel omezoval dávku svých substitučních léků (Polamidonu) a k nim užíval ještě heroin.

7. V roce 2008 byl stěžovatel zatčen kvůli podezření z obchodování s drogami a byl vzat do vyšetřovací vazby ve věznici Keisheim, kde byla proti jeho vůli přerušena jeho substituční léčba. Zemský soud v Augšpurku shledal stěžovatele dne 3. 6. 2009 vinným obchodováním s drogami, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců a s ohledem na předchozí odsouzení k dalším dvěma letům a šesti měsícům. Dále nařídil, aby byl stěžovatel umístěn do detoxikačního centra, a to po šestiměsíčním pobytu stěžovatele ve výkonu trestu. Stěžovateli ani nadále nebyla poskytována substituční léčba jeho závislosti na heroinu. Dne 10. 12. 2009 byl přemístěn do centra pro léčbu drogové závislosti v Günzburgu v Bavorsku, kde podstoupil detoxikační léčbu své závislosti bez další substituční léčby.

8. Dne 19. 4. 2010 prohlásil Zemský soud v Memmingemu stěžovatelův pobyt v detoxikačním zařízení za ukončený a nařídil jeho převezení zpět do vězení. Rozhodnutím datovaným dne 25. 6. 2010 Vrchní zemský soud v Mnichově zamítl stěžovatelovo dovolání. S ohledem především na názory vyjádřené stěžovatelovými ošetřujícími lékaři se soud domníval, že s dostatečnou pravděpodobností již nelze očekávat, že by se stěžovatel mohl vyléčit ze své drogové závislosti nebo že by mu po značnou dobu bylo možné zabránit v opětovném užívání drog. Na klinice tajně užíval metadon a chybí mu motivace vést život bez drog.

9. Stěžovatel byl zpět do věznice Keisheim převezen dne 30. 4. 2010. Vězeňští lékaři mu denně dávali různé léky proti chronické bolesti plynoucí z jeho polyneuropatie. Během pobytu ve vězení se stěžovatelova bolest v nohou, krku a páteři stala tak úpornou, že přinejmenším v určitých obdobích trávil většinu času v posteli.

10. V říjnu 2010 na žádost vedení věznice prohlédl stěžovatele externí lékař, internista H. Podle H. nebyly nutné žádné změny v léčbě stěžovatelových nemocí HIV a hepatitidy C. Ohledně stěžovatelovy chronické nemoci spojené s dlouhodobým užíváním drog a polyneuropatií navrhl, aby vězeňská zdravotnická služba zvážila možnost substituční léčby drogové závislosti. Následně potvrdil, že stěžovatel by za tímto účelem měl být vyšetřen lékařem specializovaným na léčbu drogové závislosti.

11. Stěžovatel na svou žádost rovněž obdržel posudek vypracovaný externím lékařem specializovaným na léčbu drogové závislosti (B.), datovaný 27. 7. 2011, který se zakládal na písemných závěrech lékaře H. a závěrech a prohlášeních lékařů a vedení věznice Keisheim, aniž by byl lékař B. mohl stěžovatele osobně vyšetřit. B. se domníval, že z lékařského hlediska musí být stěžovateli poskytnuta substituční léčba. Vysvětlil, že podle směrnic Spolkového lékařského sdružení k substituční léčbě osob závislých na opiátech (Richtlinien der Bundesärztekammer zur Durchführung der substitutionsgestützten Behandlung Opiat-abhängiger) ze dne 19. 2. 2010 (viz § 30 níže) je substituční léčba mezinárodně uznávána jako nejlepší možná léčba osob dlouhodobě závislých na opioidech. Detoxikace působí dotčené osobě závažné fyzické vypětí a extrémní duševní stres a měla by být zkoušena pouze v případech velmi krátké opioidové závislosti. Substituční léčba zabraňuje zhoršení pacientova zdravotního stavu a značnému ohrožení života, jež vznikají zejména po vynucené abstinenci ve vězení. Dále zabraňuje šíření infekčních nemocí, jako jsou HIV a hepatitida C. Je třeba objasnit, zda je ve stěžovatelově případě nutná další léčba hepatitidy C, jíž trpí.

B. Sporná řízení

1. Rozhodnutí vedení věznice

12. Podáními datovanými dne 6. 6. 2011, jež následně doplnil, stěžovatel požádal vedení věznice Keisheim o léčbu své závislosti na heroinu Diamorphinem, Polamidonem nebo jinou náhradou heroinu. Alternativně navrhl, aby byla otázka, zda je tato substituční léčba nutná, přezkoumána odborníkem na drogovou závislost.

13. Stěžovatel tvrdil, že substituční léčba je jedinou přiměřenou léčbou jeho zdravotního stavu. Podle příslušných směrnic Spolkového lékařského sdružení k substituční léčbě osob závislých na opiátech je substituční léčba, již obdržel před svým uvězněním, potřebnou standardní léčbou jeho stavu a musí v ní být pokračováno i během jeho výkonu trestu.

14. Stěžovatel tvrdil, že, jak potvrdil lékař H., silná chronická neurologická bolest, jíž trpí, by se mohla podstatně zmírnit substituční léčbou, jak se také stalo během jeho předchozí substituční léčby. Po téměř čtyřicetileté závislosti na heroinu u něj těžko existuje šance, že by po propuštění z vězení vedl život zcela bez drog. Jeho rehabilitaci by proto lépe napomohlo poskytnutí substituční léčby. Když tuto léčbu podstupoval v minulosti, byl schopný vést relativně normální život a dokončit kurz softwarového inženýrství.

15. Stěžovatel dále s odkazem na posudek lékaře B. tvrdil, že k léčbě své hepatitidy C potřebuje terapii Interferonem. Vzhledem k jeho špatnému fyzickému a duševnímu zdraví není možné tuto léčbu provádět bez současné substituční léčby. Náhrada rovněž pomáhá chránit ostatní vězně od nákazy, když používají pro aplikaci drog stejné jehly jako on, a snižuje obchodování s drogami a nekontrolované užívání nelegálních drog ve vězení. Stěžovatel se rovněž domníval, že vězeňští lékaři nemají odborné znalosti týkající se léčby drogové závislosti, a požádal, aby byl vyšetřen externím specialistou.

16. Poté, co bylo první rozhodnutí vedení věznice, jímž byla stěžovatelova žádost zamítnuta, dne 4. 10. 2011 zrušeno Zemským soudem v Augšpurku pro nedostatek odůvodnění, zamítlo vedení věznice znovu stěžovatelovu žádost dne 16. 1. 2012.

17. Vedení věznice tvrdilo, že substituční léčba ani není nutná z lékařského hlediska, ani není vhodným opatřením ke stěžovatelově rehabilitaci. Co se týká lékařské potřebnosti substituční léčby, s odvoláním na prohlášení lékaře S. vedení věznice vyjádřilo názor, že substituční léčba není nezbytnou léčbou ve smyslu § 60 bavorského zákona o výkonu trestu (viz § 27 níže). Dospělo k závěru, že stěžovatel, jenž je silně závislý na drogách, před svým současným pobytem ve věznici Keisheim nedostával substituční léčbu. Před svým přemístěním do věznice Keisheim byl pět měsíců v detoxikačním centru, kde jej léčili odborníci se značnými znalostmi v oblasti léčby drogové závislosti. Stěžovateli ani nebyla poskytována substituční léčba na klinice, ani lékaři nedoporučili substituční léčbu ve vězení. Po třech letech ve vězení stěžovatel již netrpí fyzickými abstinenčními příznaky. Navíc je jeho zdravotní stav co do nákazy virem HIV a hepatitidou C stabilní a nevyžaduje žádnou léčbu, jejíž nutnou podmínkou by byla substituční terapie. Jak navrhl vězeňský lékař, stěžovatel by měl využít možnost odvyknout opioidům, jako jsou heroin a jeho náhrady, dokud je ve vězení, neboť tam je velmi obtížné drogy získat.

18. Ohledně stěžovatelovy sociální rehabilitace a péče (§ 2 a 3 bavorského zákona o výkonu trestu, viz § 27 níže) vedení věznice doplnilo, že hlavním důvodem, proč závislé osoby podstupují substituční léčbu, je zabránit jim v propadnutí do chudoby a v zapojení do sekundární drogové kriminality. Ve vězení taková rizika neexistují. Stěžovatel navíc již prokázal, že substituční léčba na svobodě mu nezabránila v užívání jiných drog nebo páchání trestné činnosti, což bylo způsobeno jeho protispolečenskou povahou. Stěžovatel navíc užíval drogy i ve vězení. Poskytnutí substituční léčby by proto u něj mohlo vést k ohrožení jeho života a zdraví.

2. Řízení před Zemským soudem v Augšpurku

19. Dne 26. 1. 2012 se stěžovatel s odkazem na důvody, které uvedl vedení věznice, odvolal proti rozhodnutí vedení věznice k Zemskému soudu v Augšpurku. Dále uvedl, že vedení věznice Keisheim, kde nikdy nebyla poskytnuta substituční léčba, opomenulo přezkoumat lékařskou potřebnost substituční léčby podle příslušných kritérií stanovených zejména směrnicemi Spolkového lékařského sdružení k substituční léčbě osob závislých na opiátech, jež byla v jeho případě zjevně splněna. Dále tvrdil, že podle příslušných správních předpisů spolkové země Bádensko-Württembersko, týkajících se substituční léčby ve vězení, by mu byla poskytnuta substituční léčba, jež je prováděna ve věznicích ve většině spolkových zemí.

20. Dne 28. 3. 2012 Zemský soud v Augšpurku stěžovatelovo odvolání zamítl, přičemž se ztotožnil s důvody poskytnutými vedením věznice. Doplnil, že není nutné získat posudek znalce z oblasti drogové závislosti. Vězeňští lékaři z věznice Keisheim mají dostatečné vzdělání k tomu, aby mohli rozhodnout o nutnosti substituční terapie, a to bez ohledu na skutečnost, že v této věznici se substituční léčba pravděpodobně nikdy nepoužívala. Správní předpisy týkající se substituční léčby ve vězení, platné ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, jsou s ohledem na to, že věznice Keisheim se nachází ve spolkové zemi Bavorsko, irelevantní.

3. Řízení před Vrchním zemským soudem v Mnichově

21. Stěžovatel podal dne 4. 5. 2012 dovolání k Vrchnímu zemskému soudu v Mnichově. Uvedl, že nedostatečným prověřením, zda je substituční léčba potřebná ve smyslu příslušných směrnic Spolkového lékařského sdružení, za pomoci nezávislého lékaře specializujícího se na léčbu drogové závislosti, Zemský soud porušil § 60 bavorského zákona o výkonu trestu a čl. 3 Úmluvy. Odmítnutí zmírnit stěžovatelovy silné neurologické bolesti existující a z lékařského hlediska potřebnou léčbou představuje nelidské zacházení.

22. Vrchní zemský soud dne 9. 8. 2012 dovolání zamítl jako neopodstatněné. Podle názoru soudu stěžovatel neprokázal, proč je substituční terapie jediným typem specifické lékařské péče, již potřebuje. Dále neprokázal, že by vězeňští lékaři z věznice Keisheim nebyli kvalifikováni k tomu, aby rozhodli o potřebě náhrady heroinu z lékařského hlediska. Stěžovatelova námitka proti rozhodnutí Vrchního zemského soudu byla odmítnuta.

4. Řízení před Spolkovým ústavním soudem

23. Dne 10. 9. 2012 stěžovatel podal ústavní stížnost ke Spolkovému ústavnímu soudu. Namítal, že bylo porušeno jeho právo na respektování fyzické integrity podle Základního zákona, neboť mu byla odepřena substituční léčba, jediná vhodná léčba jeho chronických bolestí, což by umožnilo léčbu Interferonem a rovněž mu pomohlo snížit jeho touhu po heroinu a vést „normální“ každodenní vězeňský život bez izolace. Dále namítal, že bylo porušeno jeho právo být slyšen podle Základního zákona, neboť vnitrostátní soudy nevzaly v úvahu lékařské posudky, jež předložil k prokázání nezbytnosti substituční léčby, a nepřibraly nezávislého specializovaného znalce.

24. Spolkový ústavní soud odmítl stěžovatelovu stížnost dne 10. 8. 2013 bez odůvodnění (sp. zn. 2 BvR 2263/12).

C. Následný vývoj

24. Vedení věznice Keisheim odmítlo dne 17. 11. 2014 stěžovatelovu čerstvou žádost o poskytnutí substituční léčby v rámci přípravy na jeho propuštění z vězení. Stěžovatelovu právnímu zástupci bylo doporučeno okamžitě po propuštění zajistit převezení stěžovatele do detoxikačního centra, aby se, jakmile se dostane na svobodu, nemohl předávkovat heroinem.

25. Stěžovatel byl propuštěn dne 3. 12. 2014. Při prohlídce lékařem dne 5. 12. 2014 měl pozitivní test na metadon a kokain. Lékař potvrdil, že stěžovateli bude od 8. 12. 2014 poskytována substituční léčba.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 27. Relevantní ustanovení bavorského zákona o výkonu trestu

§ 28. – 30. Ustanovení právních předpisů a směrnic týkajících se substituční léčby

§ 31. Výzkum v oblasti substituční léčby]

III. Relevantní dokumenty Rady Evropy

[§ 32. Relevantní ustanovení Standardů Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání

§ 33. Relevantní ustanovení Doporučení REC (2006)2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy k Evropským vězeňským pravidlům

§ 34. Relevantní ustanovení Doporučení R (98)7 Výborů ministrů členským státům Rady Evropy k etickým a organizačním aspektům zdravotní péče ve vězení

§ 35. Informace o policy paper stálých přispěvatelů skupiny Pompidou o předcházení rizik a snižování újmy spojené s užíváním psychotropních látek]

IV. Relevantní statistické údaje

[§ 36. Údaje nevládní organizace Harm Reduction International o opioidové substituční léčbě v členských státech Rady Evropy

§ 37. Údaje Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost]


Právní posouzení


K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

38. Stěžovatel namítal, že odmítnutí poskytnout mu substituční léčbu ve vězení, kvůli čemuž trpěl značnými bolestmi a což mu poškodilo zdraví, a odmítnutí nechat přezkoumat nutnost substituční léčby externím lékařským odborníkem představuje nelidské zacházení. Odvolával se na čl. 3 Úmluvy, jenž zní následovně:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

39. Vláda tento argument zpochybňovala.

I. K přijatelnosti

40. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále konstatuje, že není nepřijatelná ani z jiných důvodů. Musí proto být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

1. Stěžovatel

41. Podle stěžovatele odmítnutí úřadů poskytnout mu substituční léčbu ve vězení bez předchozí konzultace s externím lékařským odborníkem představovalo nelidské zacházení porušující čl. 3 Úmluvy.

42. Stěžovatel tvrdil, že za okolností jeho případu byla substituční léčba jedinou vhodnou léčbou jeho stavu. Odepřením této léčby úřady překročily míru posuzovací volnosti, jíž ohledně poskytování lékařské péče vězňům disponovaly, a tím ignorovaly své pozitivní závazky podle čl. 3.

43. Pro podepření tohoto názoru stěžovatel uvedl, že je na heroinu závislý asi čtyřicet let. Sám Vrchní zemský soud v Mnichově se ve svém rozhodnutí ze dne 25. 6. 2010 (viz § 8 výše) domnívá, že stěžovatel nemá šanci vést po delší dobu život bez drog. Před svým uvězněním dostával substituční léčbu bez přerušení od roku 1991 do roku 2008.

44. Podle stěžovatelova názoru byla substituční terapie nutná pro zmírnění jeho silných neurologických bolestí a v minulosti se ohledně dosažení tohoto cíle ukázala jako úspěšná. Oproti tomu pouhá léčba jeho bolestí analgetiky byla neúčinná, a tedy nedostačující. Substituční terapie rovněž byla vhodnou léčbou ke snížení jeho touhy po heroinu a umožnění řádné léčby jeho další závažné nemoci, totiž léčby hepatitidy C, jíž trpí, Interferonem. Umožnila by mu, tak jako v době, kdy dostával substituční léčbu, vést „normální“ běžný život. Nezákonným odepřením této léčby mu úřady způsobily silnou fyzickou a duševní bolest.

45. Stěžovatel navíc uvedl, že úřady dostatečně nepřezkoumaly potřebnost substituční léčby. Potřebnost nabídky takové péče měla být přezkoumána nezávislým lékařským specialistou, jak stěžovatel požadoval v řízení před vnitrostátními orgány. Podle stěžovatelova názoru nemají vězeňští lékaři z věznice Keisheim, kde nikdy nebyla substituční léčba provedena, odborný výcvik a zkušenosti k posouzení potřebnosti substituční léčby.

46. Stěžovatel dále zdůraznil, že ani vězeňský lékař, ani soudy nezohlednili a ani nezmínili příslušná ustanovení (§ 13 zákona o omamných látkách ve spojení s § 5 nařízení o předepisování omamných látek a směrnicemi Spolkového lékařského sdružení k substituční léčbě osob závislých na opiátech), která upravují poskytování substituční léčby. V jeho případě byly splněny požadavky pro poskytnutí substituční léčby. V souladu s § 5 odst. 1 nařízení o předepisování omamných látek by byla sloužila jako podpora nezbytné léčby jeho závažných onemocnění, a to hepatitidy C, HIV a polyneuropatie, jimiž trpí spolu se svou závislostí na drogách. Navíc, jak vyžaduje § 5 odst. 2 uvedeného nařízení, nic nenaznačovalo, že by stěžovatel ve vězení užíval látky určitého druhu nebo v určitém množství, jež by ohrožovaly účel jeho substituční léčby. V rozporu s čl. 8 směrnic Spolkového lékařského sdružení byla jeho substituční léčba přerušena, jakmile začal vykonávat trest odnětí svobody.

47. Stěžovatel rovněž tvrdil, že byl odmítnutím substituční léčby diskriminován vůči jiným osobám závislým na heroinu, jež nebyly zbaveny osobní svobody, a jež byly ve výkonu trestu odnětí svobody ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, které měly možnost dostávat substituční léčbu v souladu s příslušnými lékařskými směrnicemi. Substituce mu byla odepřena z principu a spíš ze zastaralých ideologických než lékařských důvodů.

2. Vláda

48. Vláda zaujala názor, že odmítnutí poskytnout stěžovateli substituční léčbu ve vězení, aniž by byl konzultován externí lékař – specialista, neporušilo čl. 3 Úmluvy.

49. Podle tvrzení vlády se stěžovateli ve vězení dostalo požadovaného vhodného lékařského ošetření. Vláda zpochybňovala, že by substituční terapie byla nezbytnou léčbu stěžovatelova stavu, natož pak jedinou vhodnou léčbu k udržení stěžovatelova zdraví. Jak uzavřel vězeňský lékař, substituční léčba nebyla z lékařských důvodů nezbytná. Tato léčba stejně tak nebyla nezbytná pro dosažení cílů sledovaných výkonem dočasného trestu odnětí svobody. Byla by v rozporu s cílem rehabilitovat stěžovatele ve vězení a umožnit mu vést život bez drog. Odepření substituční léčby proto spadalo pod míru posuzovací volnosti státu ohledně volby mezi různými druhy lékařské péče osoby zbavené svobody. To platí tím spíše, že stěžovatelova onemocnění nebyla způsobena jednáním státu.

50. Vláda vysvětlila, že poté, co byl stěžovatel řádně vyšetřen vězeňským lékařem, obdržel v souladu s § 58 a 60 bavorského zákona o výkonu trestu (viz § 27 výše) komplexní lékařskou péči. Jeho onemocnění byla vhodně léčena, a to i analgetiky, jakož i psychiatrickou péčí, aby byla zmírněna jeho chronická bolest, jíž trpěl, a byla léčena jeho drogová závislost. Ohledně infekcí virem HIV a hepatitidou C byl rovněž vyšetřen specialisty a byly mu poskytnuty příslušné léky. Během pobytu ve vězení byl jeho zdravotní stav stabilizovaný a v dané době již netrpěl fyzickými abstinenčními příznaky.

51. Vláda dále vyjádřila pochybnosti ohledně toho, zda ve stěžovatelově případě byly splněny příslušné požadavky pro poskytnutí substituční léčby stanovené § 13 zákona o omamných látkách ve spojení s § 5 nařízení o předepisování omamných látek a směrnicemi Spolkového lékařského sdružení k substituční léčbě osob závislých na opiátech (viz § 28–30 výše). V rozporu s požadavky stanovenými v § 5 odst. 1 nařízení o předepisování omamných látek stěžovatel nesledoval cíl postupného obnovení své abstinence od omamných látek. Navíc nebylo jisté, zda byly požadavky § 5 odst. 2 uvedeného nařízení splněny, když se dalo čekat, že stěžovatel stejně jako v minulosti bude vedle své substituční léčby užívat látky určitého druhu nebo množství, jež by substituční léčbu ohrožovaly, totiž heroin, což by bylo život ohrožující. Substituční léčba má být navíc v souladu se směrnicemi Spolkového lékařského sdružení ve vězení poskytována pouze v jednotlivých odůvodněných případech. Vězeňští lékaři se nedomnívali, že byl tento požadavek splněn.

52. Vláda uznala, že nedávná odborná studie zadaná Spolkovým ministerstvem zdraví (viz § 31 výše) odhalila, že stálá abstinence od omamných látek je v praxi výjimečným jevem a z dlouhodobého hlediska se jeví jako nerealistický cíl léčby. Nicméně podle závěrů odborníků abstinence může být legitimním cílem substituční léčby, stanoveným mezi lékařem a pacientem.

53. Vláda dále tvrdila, že státní orgány dostatečně přezkoumaly potřebnost poskytnutí substituční léčby stěžovateli. Zdůraznila, že před svým uvězněním ve věznici Keisheim byl stěžovatel držen v rehabilitačním centru pro drogově závislé v Günzburgu, kde lékaři specializovaní na léčbu drogové závislosti nepovažovali za nutné poskytnout mu substituční léčbu. Navíc uvedla, že jeden ze stěžovatelových ošetřujících lékařů ve vězení provedl mnohokrát substituční léčbu během svého zaměstnání ve spolkové zemi Dolní Sasko. Měl proto zrovna tak nezbytnou odbornou způsobilost a zkušenosti k posouzení nezbytnosti poskytnutí substituční léčby stěžovateli. Stěžovatel neměl během pobytu ve vězení právo svobodně si vybrat svou lékařskou péči a svého ošetřujícího lékaře, a proto nemohl žádat vyšetření a ošetření externím lékařem.

B. Posouzení Soudem

1. Rekapitulace příslušných principů

54. Soud opakuje, že aby spadalo pod zákaz obsažený v čl. 3 Úmluvy , musí zacházení utrpěné nebo snášené obětí dosáhnout určitého stupně závažnosti. Posouzení této minimální úrovně závažnosti je relativní a závisí na všech okolnostech případu, jako je trvání zacházení, jeho fyzické a duševní účinky a v některých případech také pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (viz mezi jinými Blokhin proti Rusku, § 135, a další odkazy tam uvedené).

55. Soud dále opakuje, že čl. 3 Úmluvy ukládá státu pozitivní závazek zajistit, aby byla osoba držená za podmínek slučitelných s respektováním lidské důstojnosti, aby styl a způsob výkonu daného opatření nevystavovaly jednotlivce utrpení a strádání přesahujícím nevyhnutelnou míru trápení vlastní zbavení svobody a aby, vzhledem k praktickým nárokům uvěznění, byly její zdraví a blaho přiměřeně zabezpečeny, mj. poskytnutím předepsané lékařské pomoci a léčby (viz Kudła proti Polsku, § 94; McGlinchey a další proti Spojenému království, § 46; Farbtuhs proti Lotyšsku, § 51). V této souvislosti zůstává nejobtížnějším prvkem k určení „adekvátnost“ lékařské pomoci. Lékařské ošetření poskytované v rámci věznic musí být přiměřené, tj. na úrovni srovnatelné s tou, již se státní orgány zavázaly poskytovat všem obyvatelům. To nicméně neznamená, že každý vězeň musí mít zaručenu stejnou úroveň lékařské péče, jaká je dostupná v nejlepších zdravotnických zařízeních mimo věznice (viz mezi jinými Blokhin , cit. výše, § 137).

56. Soud v této souvislosti objasnil, že ohledně vězně trpícího závažným onemocněním je zásadní, aby podstoupil vhodné posouzení svého aktuálního zdravotního stavu (srov. Keenan proti Spojenému království, § 115–116, týkající se duševně nemocného vězně; Khudobin proti Rusku, § 95–96, týkající se vězně trpícího několika chronickými nemocemi včetně hepatitidy C a HIV, a Testa proti Chorvatsku, § 51–52, týkající se vězně trpícího chronickou hepatitidou C).

57. Představitelé věznice musí nabídnout vězni léčbu odpovídající nemoci (nemocem), jež byla (byly) vězni diagnostikována(y) (viz Poghosyan proti Gruzii, § 59), předepsanou příslušnými lékaři (viz Xiros proti Řecku, § 75). V případě protichůdných lékařských stanovisek ohledně léčby nezbytné k vhodnému zajištění vězňova zdraví může být nutné, aby za účelem splnění svých pozitivních závazků podle čl. 3 představitelé věznice a vnitrostátní soudy získali další doporučení specializovaného lékařského odborníka (srov. Xiros , cit. výše, § 87 a § 89–90, a Budanov proti Rusku , § 73). Odmítnutí státních orgánů umožnit vězni trpícímu závažným onemocněním na jeho žádost poskytnutí nezávislé specializované lékařské péče je prvek, jejž Soud vzal v úvahu při posuzování dodržení čl. 3 státem (srov. např. Sarbanov proti Moldavsku, § 90).

58. Soud dále opakuje, maje ohled na podpůrnou povahu své role, že jeho úkolem není rozhodovat o záležitostech spadajících výlučně do oblasti odborné způsobilosti lékařských specialistů a určovat, zda stěžovatel v podstatě požadoval konkrétní léčbu, nebo zda výběr léčebných metod přiměřeně odrážel stěžovatelovy potřeby (viz Ukhan proti Ukrajině, § 76; Sergey Antonov, § 86). Vzhledem ke zranitelnosti stěžovatelů ve vězení je ovšem na vládě, aby poskytla spolehlivé a přesvědčivé důkazy prokazující, že dotčený stěžovatel obdržel ve vězení komplexní a přiměřenou lékařskou péči (viz Sergey Antonov, tamtéž).

2. Aplikace těchto principů na projednávaný případ

59. Soud je povolán určit, zda ve světle výše uvedených principů žalovaný stát splnil svůj pozitivní závazek podle čl. 3 Úmluvy zajistit, aby bylo o stěžovatelovo zdraví během jeho věznění dostatečně postaráno tím, že mu bude poskytnuta předepsaná léčba na úrovni srovnatelné s tou, již se státní orgány zavázaly poskytovat osobám na svobodě.

60. Soud poznamenává, že mezi stranami je sporné, zda za okolností daného případu bylo třeba považovat substituční terapii za nezbytnou lékařskou péči, jež měla být stěžovateli poskytnuta, aby stát dostál svému uvedenému závazku.

61. Soud uznává, že státy disponují ohledně volby mezi různými vhodnými druhy léčby nemocí vězňů mírou posuzovací volnosti. To platí zejména v případech, kdy lékařský výzkum nevede k jasnému výsledku ohledně toho, který ze dvou nebo více možných druhů léčby je pro dotčeného pacienta vhodnější. S ohledem na materiály mu předložené si je Soud vědom skutečnosti, že substituční léčba metadonem znamená nahrazení nelegální drogy syntetickým opioidem. Zatímco substituční léčba se v posledních letech stala v členských státech Rady Evropy značně rozšířenou, opatření, jež mají být přijata k léčbě drogové závislosti, jsou stále předmětem kontroverzí. Jestliže stát zajistí, aby byly dodrženy standardy stanovené Úmluvou v oblasti lékařské péče ve vězení, vztahuje se míra posuzovací volnosti státu ohledně volby léčby nemocí vězňů v zásadě také na volbu mezi léčbou orientovanou na abstinenci od drogy a substituční léčbou a na nastavení celkové politiky v této oblasti.

62. Soud se domnívá, že v projednávaném případě nemusí rozhodnout, zda stěžovatel ve skutečnosti substituční léčbu potřeboval. Spíš musí určit, zda žalovaný stát poskytl spolehlivé a přesvědčivé důkazy dokládající, že stěžovatelův zdravotní stav a vhodná léčba byly posouzeny stejnou měrou a že stěžovatel následně ve vězení obdržel komplexní a přiměřenou lékařskou péči.

63. V této souvislosti Soud poznamenává, že existuje množství silných faktorů naznačujících, že substituční terapie mohla být pro stěžovatele ve světle následujících skutečností považována za nezbytnou léčbu. Zaprvé, mezi stranami není sporu o tom, že stěžovatel je zjevně a dlouhodobě závislý na opioidech. V době přijetí rozhodnutí vnitrostátních orgánů byl závislý na heroinu již asi čtyřicet let. Veškeré jeho pokusy překonat svou závislost, včetně pěti detoxikačních kúr v příslušných zařízeních, ztroskotaly. Ve světle těchto okolností sám vnitrostátní soud potvrdil v řízení souvisejícím s tím, jež je předmětem projednávání v dané věci, že již nelze s dostatečnou pravděpodobností očekávat, že by stěžovatel mohl být ze své drogové závislosti vyléčen nebo že by mu po delší dobu bylo možné zabránit v opětovném navrácení k užívání drog (viz § 8 výše). Dále není sporu, že stěžovatel trpěl chronickou bolestí, související s dlouhodobým užíváním drog, a polyneuropatií.

64. S ohledem na jeho zdravotní stav byla stěžovatelova závislost na heroinu před jeho předmětným uvězněním po sedmnáct let, od roku 1991 do roku 2008, léčena lékařsky předepsanou a dozorovanou substituční terapií. Soud v této souvislosti poznamenává, že podle příslušných vnitrostátních směrnic, tedy směrnic Spolkového lékařského sdružení k substituční léčbě osob závislých na opiátech ze dne 19. 2. 2010, přijatých v souladu s § 5 odst. 11 nařízení o předepisování omamných látek, je závislost na opiátech závažným chronickým onemocněním vyžadujícím léčení. Dále je vyjasněno, že substituční léčba je lékařsky testovanou terapií zjevné závislosti na opiátech (viz § 30 výše). Podle studie zadané Spolkovým ministerstvem zdraví je třeba substituční léčbu považovat za zavedený druh léčby a za nejlepší možnou léčbu v daném případě (viz § 31 výše). Statistické údaje předložené Soudu tedy prokazují, že v době, kdy probíhala předmětná řízení, již opioidová substituční léčba fungovala v komunitách 41 z 47 členských států Rady Evropy a 30 z těchto 47 států rovněž poskytovalo takovou léčbu vězňům (viz § 36–37 výše).

65. Soud dále konstatuje, že vláda nezpochybňovala, že substituční terapie v zásadě je dostupná ve věznicích v Německu, jakož i vně jich, a je vlastně v praxi poskytována ve věznicích v několika jiných spolkových zemích, než je Bavorsko. Příslušná ustanovení vnitrostátních předpisů (§ 13 zákona o omamných látkách ve spojení s § 5 nařízení o předepisování omamných látek a čl. 8 směrnic Spolkového lékařského sdružení k substituční léčbě osob závislých na opiátech) především výslovně uvádějí, že v případě zbavení svobody je třeba zajistit pokračování substituční léčby, jež byla zahájena mimo věznici, a to zařízením, v němž je pacient umístěn (viz § 30 výše).

66. Soud by v této souvislosti rád poznamenal, že tento přístup je v souladu se standardy stanovenými Radou Evropy ohledně zdravotnických služeb ve vězení. Jak standardy CPT a Doporučení Výboru ministrů Rec(2006)2 k Evropským vězeňským pravidlům, jakož i doporučení Výboru ministrů č. R(98) 7 k etickým a organizačním aspektům zdravotní péče ve vězení stanovují princip rovnocennosti péče. Podle tohoto principu mají vězni právo na léčbu v podmínkách srovnatelných s těmi, jaké mají pacienti v komunitě mimo věznice, a měli by mít přístup k zdravotnickým službám dostupným v dané zemi bez diskriminace na základě jejich právního statusu (viz § 32–34 výše, a k vlastní definici Soudem viz § 55 výše).

67. Soud dále poznamenává, že nejen lékaři předepsáním substituční léčby stěžovateli před jeho uvězněním považovali tuto léčbu ve stěžovatelově případě za nezbytnou. Externí lékař-internista pověřený vedením věznice navrhl, aby vězeňská lékařská služba, jež nepovažovala poskytnutí takové léčby stěžovateli za nezbytné, znovu zvážila přiznání substituční léčby stěžovateli (viz § 10 výše). Navíc i lékař specializovaný na léčbu drogové závislosti (B.) potvrdil, i když pouze na základě písemných závěrů lékaře H., že z lékařského hlediska musí být stěžovateli poskytnuta substituční léčba (viz § 11 výše).

68. Soud rovněž dodává, že silné náznaky, že by bylo možné substituční léčbu považovat za druh léčby pro stěžovatele potřebný, byly následně ještě podpořeny skutečností, že stěžovateli byla okamžitě po jeho propuštění z vězení znovu předepsána a poskytnuta substituční léčba.

69. V této souvislosti Soud odkazuje na svou judikaturu, podle níž je na vládě, aby poskytla přesvědčivé důkazy prokazující, že dotčený stěžovatel obdržel ve věznici komplexní a přiměřenou lékařskou péči (viz § 58 výše). Poznamenává, že léčba orientovaná na abstinenci představovala radikální změnu v léčbě, již stěžovatel dostával po sedmnáct let před svým zadržením, a že vnitrostátní soudy, stavíce na názoru ošetřujících lékařů v detoxikačním zařízení, se domnívaly, že tato léčba selhala. Soud shledává, že za těchto okolností měly vnitrostátní orgány povinnost obzvlášť pečlivě přezkoumat, zda má být udržování léčby orientované na abstinenci považováno za vhodné.

70. Soud v této souvislosti bere v úvahu argument orgánů, že v době, kdy byl stěžovatel přemístěn z centra pro léčbu drogové závislosti do věznice Keisheim, kde požádal o substituční léčbu, mu několik měsíců substituční léčba nebyla poskytována a již netrpěl fyzickými abstinenčními příznaky. Podle názoru Soudu ovšem tento faktor nehovoří proti případné potřebnosti substituční léčby. Stěžovatelovo zdraví ve věznici se vyznačovalo především chronickou bolestí, jíž trpěl nezávisle na předchozích fyzických abstinenčních příznacích. Z materiálů předložených Soudu navíc vyplývá, že léčba Polamidonem byla přerušena proti stěžovatelově vůli a zřejmě v rozporu s tím, co stanoví výše uvedené směrnice Spolkového lékařského sdružení (viz § 30 výše), na začátku pobytu ve vězení a během jeho pobytu v centru pro léčbu drogové závislosti, kde byla provedena léčba jeho závislosti založená na abstinenci bez doplňkové substituční léčby. Státní orgány se proto nemohou dovolávat situace, již samy vyvolaly. Vzhledem k tomu, že léčba orientovaná na abstinenci selhala jak podle ošetřujících lékařů v centru pro léčbu drogové závislosti, tak podle názoru vnitrostátních soudů (viz § 8 výše), bylo navíc na orgánech, aby nově posoudily, která léčba je pro stěžovatele vhodná.

71. Soud se dále domnívá, že jeho výše uvedené závěry nezpochybňuje ani argument vlády, že substituční léčba by byla v rozporu s cílem vyléčit stěžovatele tím, že bude přinucen překonat ve vězení svou drogovou závislost, a tím mu bude umožněno vést na svobodě život bez nelegálních drog. Soud se domnívá, že tento cíl je v zásadě legitimní a může být vzat v úvahu při posuzování potřebnosti lékařského ošetření drogově závislé osoby. Soud ovšem konstatuje, že ve stěžovatelově případě se samy státní orgány před tím, než stěžovateli odepřely substituční léčbu v předmětných řízeních, domnívaly, že vzhledem k minulosti jeho drogové závislosti nelze dosažení tohoto cíle rozumně očekávat. Zejména Vrchní zemský soud se při potvrzení ukončení stěžovatelovy léčby v centru pro léčbu drogové závislosti po konzultaci stěžovatelových ošetřujících lékařů domníval, že již nelze s dostatečnou pravděpodobností očekávat, že by stěžovatel mohl být ze své drogové závislosti vyléčen (viz § 8 výše).

72. Posouzení orgánů v tomto ohledu je rovněž potvrzeno lékařským výzkumem, jenž prokazuje, že stálá abstinence od opioidů je vzácným jevem a v případě osob zjevně závislých na opioidech by se o ní mělo pokoušet, pouze pokud je pacient motivován tohoto cíle dosáhnout (viz § 31 výše), což v rozhodné době zjevně nebyl stěžovatelův případ. Odepření substituční léčby se proto nemohlo zakládat na tomto nedosažitelném cíli.

73. Soud navíc zohledňuje argument vlády, že poskytnutí substituční léčby stěžovateli by ohrozilo jeho život a zdraví, jelikož by ve vězení mohl užívat další nelegální drogy. Dle vyjádření vlády proto nesplnil požadavky pro substituční léčbu podle § 5 odst. 2 nařízení o omamných látkách. Soud se domnívá, že tento argument je poněkud v rozporu s jiným argumentem předloženým státními orgány v souvislosti s jejich odmítnutím poskytnout substituční léčbu, totiž že je velmi obtížné získat ve vězení opioidy. V každém případě Soud konstatuje, že toto riziko se zdálo být zvládnutelné i v komunitě během předchozích sedmnácti let, během nichž stěžovatel dostával substituční léčbu. Oproti tomu riziko způsobené životu a zdraví závislé osoby, jež byla propuštěna z vězení bez substituční léčby, uznalo i vedení věznice (viz § 25 výše). Soud proto shledává, že ani tento faktor nezprošťoval vnitrostátní orgány povinnosti detailní analýzy vhodných možností léčby stěžovatele.

74. Soud si přeje dodat, že si je vědom toho, že léčba v kontextu věznice s sebou pro vnitrostátní orgány může nést další obtíže a výzvy, zejména související s bezpečnostními otázkami. Vláda ovšem nepředložila žádné důvody pro závěr, že by poskytnutí substituční léčby stěžovateli bylo neslučitelné s praktickými požadavky trestu vězení. Naopak, jak zdůraznil odborník B., taková léčba by pomohla zabránit šíření infekčních nemocí jako HIV a hepatitida C, jimiž stěžovatel trpí, v zájmu spoluvězňů a komunity jako celku. Soud dále uznává, že poskytnutí takové léčby může sloužit ke snížení obchodování ilegálními drogami a jejich nekontrolovaným užíváním ve vězení.

75. Soud si dále přeje zdůraznit, že aby stát dostál svému pozitivnímu závazku zajistit, že je o vězňovo zdraví patřičně postaráno, je nejen nezbytné, aby byl dostatečně posouzen vězňův zdravotní stav, jenž si v případě závažného onemocnění žádá konzultaci specialisty (viz § 56). Nezbytná léčba vhodně uzpůsobená vězňově zdravotnímu stavu musí být rovněž určena za pomoci lékařského odborníka a poskytnuta vězni. Soud v této souvislosti poznamenává, že význam přibrání externích lékařských odborníků poskytujících specializovanou pomoc závislým osobám za účelem poskytnutí vhodné léčby vězňům je shodně zdůrazněna v doporučení č. R (98)7 Výboru ministrů, týkajícím se etických a organizačních aspektů zdravotní péče ve vězení (viz § 34 výše).

76. V projednávaném případě Soud nemůže nekonstatovat, že vnitrostátní orgány měly k dispozici silné faktory naznačující, že substituční terapie může být vhodnou léčbou stěžovatelova zdravotního stavu. Jak bylo navíc prokázáno výše (viz § 67), po ukončení léčby orientované na abstinenci pro neúspěch čelily několika stanoviskům lékařů včetně specialistů na léčbu drogové závislosti, lišícím se od stanoviska specializovaných internistů léčících stěžovatele ve vězení a – před selháním léčby orientované na abstinenci – v centru pro léčbu drogové závislosti ohledně otázky potřebné léčby, jež má být stěžovateli poskytnuta. Soud dále nemůže v této souvislosti nepoznamenat, že není sporu o tom, že ve věznici Keisheim nebyla v praxi nikdy poskytnuta vězňům jakákoli substituční léčba.

77. Za těchto okolností se Soud domnívá, že aby bylo zaručeno, aby stěžovatel obdržel ve vězení nezbytnou léčbu, žádalo se od vnitrostátních orgánů a zejména od soudů, aby ověřily, včas a za pomoci nezávislého lékaře odborně školeného v léčbě drogové závislosti, zda byl stěžovatelův stav stále přiměřeně léčen bez tohoto typu léčby. Nic však nenaznačuje tomu, že vnitrostátní orgány s pomocí doporučení lékařského odborníka přezkoumaly potřebnost substituční léčby se zohledněním kritérií stanovených příslušnou vnitrostátní legislativou a lékařskými směrnicemi. Navzdory stěžovatelově předchozí léčbě substituční terapií po sedmnáct let nebylo na stanoviska, vyjádřená externími lékaři H. a B. ohledně nezbytnosti zvážit nové poskytnutí substituční léčby stěžovateli, nijak navázáno.

78. Co se týká účinků odmítnutí substituční léčby ve vězení na stěžovatele, Soud se s ohledem na materiály jemu předložené domnívá, že drogová abstinence sama o sobě působí osobě zjevně a dlouhodobě závislé na opioidech fyzické napětí a značný duševní stres, jež mohou dosahovat prahu čl. 3. Poznamenává, že jakkoli u stěžovatele již nebyly shledány fyzické abstinenční příznaky, jež se objevují na začátku vynucené abstinence, materiál – jakkoli omezený – předložený Soudu, zejména posouzení externisty lékaře H., naznačuje, že chronická bolest, jíž stěžovatel trpěl během příslušného období, by byla mohla být účinněji zmírněna substituční léčbou než stěžovateli podávanými analgetiky. Rovněž nebylo sporu, že jeho bolest v nohou, krku a páteři byla taková, že přinejmenším v určitých obdobích během jeho předmětného věznění, nějakých tři a půl roku, stěžovatel trávil většinu času v posteli. Soud dále uznává, že toto utrpení zhoršovala skutečnost, že si stěžovatel byl vědom existence léčby, jež v minulosti jeho bolesti účinně ulevovala, ale jež mu byla odepřena.

79. Soud dále považuje za prokázané, že odepření poskytnout stěžovateli nepřetržitě substituční léčbu navzdory jeho zjevné závislosti na opioidech mu po dlouhou dobu působilo značné a trvající duševní utrpení. Stěžovatel rovněž hodnověrně prokázal, že zhoršení jeho již tak špatného zdravotního stavu a především jeho chronických bolestí, společně s jeho touhou po heroinu, omezilo jeho schopnost účastnit se společenského života. Ve světle těchto faktorů je Soud přesvědčen, že fyzické a duševní napětí, jímž stěžovatel trpěl v důsledku svého zdravotního stavu jako takového, mohlo v zásadě překročit nevyhnutelnou míru trápení vlastní zbavení svobody a dosáhnout prahu čl. 3. Vnitrostátní orgány proto musely řádně posoudit, jaká léčba byla vhodná pro stěžovatelovo onemocnění, aby zajistily, že obdrží vhodnou lékařskou péči, ale, jak bylo prokázáno výše, neprokázaly, že léčba stěžovatele pouze analgetiky byla za daných okolností dostačující.

80. Ve světle výše uvedeného Soud uzavírá, že žalovanému státu se nepodařilo poskytnout spolehlivé a přesvědčivé důkazy prokazující, že stěžovatel ve vězení obdržel komplexní a vhodnou lékařskou péči na úrovni srovnatelné s tou, již se státní orgány zavázaly poskytovat osobám na svobodě, kde byla substituční léčba dostupná. Při činění tohoto závěru Soud bere v potaz zvláštní okolnosti případu stěžovatele coby osoby dlouhodobě závislé na drogách bez skutečné šance závislost překonat, jež po mnoho let dostávala substituční léčbu. V této souvislosti orgány obzvlášť pečlivě a s pomocí doporučení nezávislého lékařského odborníka, na základě změny léčby, nepřezkoumaly, kterou léčbu je třeba považovat za vhodnou. Dotčený stát proto nedostál svému pozitivnímu závazku podle čl. 3.

81. Došlo proto k porušení čl. 3 Úmluvy.

[§ 82. – 90. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. Stížnost je přijatelná;

2. Čl. 3 Úmluvy byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.