J.K. A OSTATNÍ proti Švédsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016 ve věci č. 59166/12 – J. K. a ostatní proti Švédsku

Velký senát Soudu deseti hlasy proti sedmi rozhodl, že vzhledem k současné bezpečnostní situaci v Iráku, která se v posledních letech prokazatelně zhoršila, a z ní vyplývající neschopnosti irácké vlády poskytnout ohroženým skupinám osob účinnou ochranu, ve spojení se skutečností, že stěžovatelé patří do skupiny osob systematicky pronásledovaných Al-Káidou, jejímž útokům byli již v minulosti vystaveni, by realizace jejich vyhoštění do Iráku byla v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé, manželský pár a jejich syn, jsou státními příslušníky Iráku. Přibližně od počátku roku 1990 měl první stěžovatel vlastní stavební a dopravní společnost v Bagdádu a jeho zákazníky byli převážně Američané. Sídlo jeho společnosti se nacházelo na vojenské základně USA. Díky tomu se stěžovatelé stali terčem řady útoků ze strany členů organizace Al-Káida, a to zejména v letech 2004 až 2008. Mezi tyto incidenty patřily pokusy o vraždu, bombový útok na jejich dům, opakované útoky na obchodní sklady stěžovatele, vražda dcery a únos jeho bratra. Od roku 2008 stěžovatelé několikrát změnili bydliště, aby se těmto útokům vyhnuli, a dle svých tvrzení již neobdrželi žádné další výhrůžky. Rodina nikdy nežádala irácké úřady o ochranu, jelikož byla přesvědčena, že úřady nebyly ochrany schopny a spolupracovaly s Al-Káidou.

V roce 2010 stěžovatel opustil Irák a o rok později ho následovali i zbylí dva stěžovatelé. V roce 2011 stěžovatelé požádali o udělení azylu ve Švédsku. Vnitrostátní azylové orgány připustily, že stěžovatelé byli oběťmi násilí a obtěžování. K předmětným incidentům nicméně došlo již před několika lety, přičemž poté, co stěžovatel ukončil své podnikatelské aktivity s Američany v roce 2008, zůstal se svou rodinou v Bagdádu po dva roky, aniž byl znovu terčem útoků. Pokud by rodina v ohrožení byla, stěžovatelé měli hledat ochranu u iráckých úřadů. Azylová žádost proto byla zamítnuta a tento závěr potvrzen příslušným soudem.

V září 2012 vydal Soud předběžné opatření, kterým zakázal vyhoštění stěžovatelů, dokud věc nebude před Soudem projednána.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že jejich návratem do Iráku by došlo k porušení článku 3 Úmluvy, a to ve světle předchozích útoků, kterým byli vystaveni, a zhoršující se celkové situace v Iráku.

Dne 4. června 2015 senát páté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že vyhoštěním stěžovatelů do Iráku by nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy. Dle Soudu stěžovatelé sice v minulosti prokazatelně byli terčem útoků Al-Káidy, od předmětných událostí však uběhlo již více než šest a půl roku. Věc byla poté na žádost stěžovatelů postoupena velkému senátu.

Velký senát Soudu v úvodu zopakoval, že smluvní státy mají právo kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizích státních příslušníků na svém území. Pokud však existují závažné důvody se domnívat, že dotyčná osoba, bude-li vyhoštěna do určitého státu, by čelila skutečnému nebezpečí, že bude v tomto státě podrobena zacházení v rozporu článkem 3 Úmluvy, je povinností státu danou osobu do takového státu nevyhostit (Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 124–125). Nemusí se přitom jednat o hrozbu pouze ze strany státních orgánů, ale i ze strany soukromých osob. Musí být nicméně prokázáno, že riziko je skutečné a že cílový stát není schopen poskytnout osobě adekvátní ochranu a riziku tak předejít (F. H. proti Švédsku, č. 32621/06, rozsudek ze dne 20. ledna 2009, § 102).

Soud dále zdůraznil, že smluvní stát má povinnost existenci nebezpečí špatného zacházení posuzovat zejména s přihlédnutím k těm skutečnostem, které mu byly nebo měly být známy k okamžiku vyhoštění (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 115). Smluvní stát tak musí zohlednit nejen důkazy předložené stěžovatelem, ale též veškeré další relevantní skutečnosti.

Pokud jde o důkazní břemeno v případech vyhoštění, z ustálené judikatury Soudu vyplývá, že je v zásadě na stěžovateli, aby předložil důkazy prokazující, že existují závažné důvody se domnívat, že bude-li realizováno jeho vyhoštění, bude v jeho důsledku vystaven skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Je-li tento důkaz stěžovatelem předložen, je na daném státu, aby pochybnosti vyvrátil (F. G. proti Švédsku, cit. výše, § 120; Saadi proti Itálii, cit. výše, § 129).

Soud dále na základě své předchozí judikatury a dalších mezinárodně právních dokumentů shrnul, že skutečnost, že určitá osoba byla v minulosti podrobena špatnému zacházení, výrazně posiluje budoucí nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, a to za předpokladu, že stěžovatel předložil soudržnou a věrohodnou verzi událostí, která je v souladu s informacemi z důvěryhodných a objektivních zdrojů o situaci v cílové zemi. Za takového stavu žalované vládě přísluší rozptýlit jakékoliv pochybnosti o tomto nebezpečí.

Ve vztahu k projednávané věci Soud nejprve připomněl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelé dosud nebyli vyhoštěni, musí existenci skutečného nebezpečí špatného zacházení posuzovat ve světle skutečností známých v době probíhajícího řízení před Soudem (Chahal proti Spojenému království, č. 22414/93, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996, § 85–86).

Soud následně předeslal, že přestože došlo ke zhoršení bezpečnostní situace v Bagdádu, násilí stále nedosáhlo takové míry, která by sama o sobě znamenala skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Zabýval se proto dále tím, zda osobní poměry stěžovatelů jsou takové, že by jejich vyhoštěním mohlo dojít k porušení článku 3 Úmluvy.

Soud vnímal stěžovateli poskytnutý popis událostí mezi lety 2004 až 2010 jako soudržný a důvěryhodný. Byl potvrzen i relevantními zdroji o cílové zemi. Proto skutečnost, že stěžovatelé již byli v minulosti obětmi špatného zacházení ze strany Al-Káidy, dle Soudu výrazně posiluje nebezpečí, že mohou být i nadále podrobeni špatnému zacházení ze strany nevládních skupin.

Z různých zpráv od nezávislých a spolehlivých zdrojů vyplývá, že osoby, které po skončení války spolupracovaly s orgány okupujících států, byly a stále jsou terčem útoků ze strany Al-Káidy. Stěžovatel dle Soudu zcela jasně patří do této skupiny osob systematicky pronásledovaných a ohrožených Al-Káidou z důvodu spolupráce s americkými ozbrojenými složkami. Ačkoliv se formy takové „spolupráce“ mohou lišit, a tudíž se liší i stupeň nebezpečí, které spolupracujícím civilistům hrozí, Soud zdůraznil, že stěžovatel již byl do roku 2008 špatnému zacházení podroben. Na základě těchto konkrétních skutečností Soud shledal, že stěžovatelé by byli vystaveni skutečnému nebezpečí pokračujícího pronásledování ze strany nevládních skupin.

Související otázkou zůstává, zda by byly irácké orgány schopny stěžovatelům poskytnout potřebnou ochranu. Soud shledal, že se situace v Iráku od let 2011 a 2012, kdy věc v rámci azylového řízení posuzovaly vnitrostátní orgány, značně zhoršila. Tomu nasvědčuje i násilí a útoky ze strany tzv. Islámského státu, v důsledku čehož rozsáhlá irácká území nejsou pod účinnou kontrolou irácké vlády. Soud shledal, že s ohledem na výše uvedené informace, včetně obecně nestálé bezpečnostní situace v Iráku, je třeba schopnost tamních orgánů poskytnout stěžovatelům potřebnou ochranu považovat za sníženou. Ačkoliv současná úroveň ochrany může být pro širokou iráckou veřejnost stále dostačující, situace je odlišná pro jednotlivce, jako jsou stěžovatelé, kteří patří do skupiny systematicky pronásledovaných osob. Podle Soudu tudíž nelze mít za to, že by Irák byl za současné situace schopen poskytnout stěžovatelům účinnou ochranu proti hrozbám ze strany Al-Káidy nebo jiných nevládních skupin.

Soud proto učinil závěr, že ve světle kumulativního účinku osobní situace stěžovatelů a snížené schopnosti iráckých úřadů poskytnout jim potřebnou ochranu existuje skutečné nebezpečí špatného zacházení v případě návratu stěžovatelů do Iráku. Realizace jejich vyhoštění by proto byla v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

K rozsudku připojil souhlasné stanovisko soudce Bianku, který navrhl zavedení nového pravidla, aby Soud před vlastní analýzou azylových věcí posoudil samotnou nezbytnost této analýzy. Vlastní analýzu by pak Soud měl provádět pouze tehdy, pokud: a) vnitrostátní orgány neposoudily relevantní skutečnosti v konkrétní azylové věci způsobem, který vyžaduje Úmluva, nebo b) došlo k zásadní změně okolností, která ve světle požadavků článku 3 vyžaduje, aby Soud provedl vlastní analýzu.

Soudkyně O’Leary ve svém souhlasném stanovisku poukázala mimo jiné na nezbytnost, aby Soud při posuzování stížností pečlivěji používal a porozuměl ustanovením vnitrostátního práva, která provádějí unijní předpisy v oblasti imigrace a azylu.

Soudci Griţco, Dedov a Kjølbro a soudkyně Jäderblom, Kucsko-Stadlmayer a Poláčková ve svém společném nesouhlasném stanovisku nesdíleli názor většiny, že stěžovatelé dostatečně prokázali, že by jim v případě návratu do Iráku hrozilo v současné době stále nebezpečí špatného zacházení.

Soudce Ranzoni ve svém nesouhlasném stanovisku uvedl, že Soud v tomto rozsudku zavádí některé nové zásady, které nejenže nejsou nezbytné, ale především nejsou dostatečně vysvětleny.