GEDRIMAS proti Litvě

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 12. července 2016 ve věci č. 21048/12 – Gedrimas proti Litvě

Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že došlo k porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy, jelikož policisté proti stěžovateli použili během zadržení sílu, která nebyla nezbytně nutná. Došlo též k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy, poněvadž incident nebyl účinně vyšetřen.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v dubnu 2008 zadržen policií pro podezření z vloupání a loupeže v klenotnictví a byl odvezen na policejní stanici. Policisté při jeho zadržení použili fyzickou sílu, v jejímž důsledku stěžovatel utrpěl pohmoždění břicha a poranění ramenních kloubů. Popis okolností zadržení, jak je vylíčily obě strany, se rozcházel. Zasahující policisté shodně vypověděli, že stěžovatel byl agresivní, nadával jim a vzdoroval zadržení, a proto bylo nezbytné mu nasadit pouta. Stěžovatel uváděl, že mu policisté zkroutili ruce za záda a vytahovali je nahoru, nasadili mu pouta a poté ho jeden z policistů několikrát kopl do břicha. Lékařské vyšetření provedené po stěžovatelově propuštění v den zadržení a následná tři vyšetření v rámci trestního vyšetřování potvrdila existenci uváděných zranění s tím, že odpovídají jeho popisu událostí. V průběhu trestního vyšetřování zákonnosti postupu policistů vnitrostátní orgány provedly výslechy policistů, stěžovatele, svědků navržených stěžovatelem i konfrontaci mezi stěžovatelem a policisty, jakož i mezi policisty navzájem, neboť v jejich výpovědích existovaly rozpory. Trestní vyšetřování trvalo celkem tři a půl roku a během této doby bylo několikrát zastaveno a opětovně zahájeno. V říjnu 2011 vnitrostátní orgány rozhodly, že trestní vyšetřování bylo provedeno řádně a jeho zastavení bylo oprávněné.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že vůči němu policisté při zadržení použili fyzickou sílu, která nebyla nezbytná ani přiměřená, neboť byl střízlivý, jeho totožnost byla zjištěna, v době události mu bylo 58 let, byl středně těžce invalidní a policisty nenapadal ani jim jinak nevzdoroval.

Soud úvodem připomněl, že zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručený Úmluvou je absolutní, bez ohledu na předchozí chování oběti (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 87). Soud dále uvedl, že důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o špatném zacházení obecně tíží stěžovatele a při posuzování předložených důkazů Soud uplatňuje standard „mimo rozumnou pochybnost“. Jsou-li však prokazované události zcela nebo z velké části známy výhradně státním orgánům, jako je tomu v případě zadržených osob, existuje silná domněnka, že jejich zranění vznikla během zadržení. V těchto případech se důkazní břemeno přesouvá na stát, který musí poskytnout dostatečné a přesvědčivé vysvětlení předložením důkazů, které zpochybní popis událostí uváděný stěžovatelem (Selmouni proti Francii, č. 25803/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. července 1999, § 87).

V projednávané věci Soud považoval za prokázané, že stěžovatel utrpěl uváděná zranění během zadržení. Toto zjištění vyplývalo ze všech lékařských zpráv a nebylo rozporováno ani před vnitrostátními orgány, ani před Soudem. Za této situace bylo povinností vlády, aby poskytla přesvědčivé vysvětlení příčiny zranění stěžovatele. Soud dále zdůraznil, že použití jakékoli fyzické síly vůči osobám zbaveným svobody, která nebyla striktně nezbytná vzhledem k chování této osoby, představuje zásah do lidské důstojnosti a je v zásadě porušením práva zakotveného v článku 3 Úmluvy (Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 86–88).

Soud nepřisvědčil tvrzení vlády, že zranění stěžovatele vznikla v důsledku jeho vlastního násilného odporu. Podle Soudu výpověď stěžovatele nebyla nevěrohodná, jak uváděly vnitrostátní orgány, neboť jeho tvrzení nebyla rozporná, ale naopak se navzájem doplňovala. Současně Soud uvedl, že verze stěžovatele byla potvrzena výpovědí jednoho ze svědků, jehož věrohodnost zpochybněna nebyla. Soud nesdílel závěr vnitrostátních orgánů, že výpovědi policistů týkající se okolností zadržení stěžovatele byly vnitřně soudržné a logické. Poukázal zejména na rozpory ve výpovědích týkající se tvrzeného násilného chování stěžovatele i použití jiné síly než nasazení pout a dále na to, že policisté nevysvětlili okolnosti nevztahující se ke zranění břicha. Nejenže policisté původ tohoto zranění neobjasnili, ale nebyli o to ani vyšetřujícími orgány požádáni. Naopak, policisté neměli žádná fyzická zranění ukazující na násilný odpor stěžovatele, který nebyl ozbrojen, a proto Soud nebyl přesvědčen o tom, že se trénovaní policisté museli uchýlit k použití takové fyzické síly, byť by jim stěžovatel nadával, neodpovídal na otázky a odmítal se podrobit zadržení. Zdůraznil rovněž, že vnitrostátní orgány se otázkou nezbytnosti a přiměřenosti použití síly vůči stěžovateli v žádném stupni přezkumu nezabývaly.

Podle Soudu stát neposkytl dostatečné a přesvědčivé vysvětlení příčiny zranění stěžovatele a neprokázal, že použití fyzické síly vůči němu bylo vzhledem k okolnostem striktně nezbytné. Stěžovatel tedy byl v rozporu s článkem 3 Úmluvy vystaven nelidskému zacházení.

B. K tvrzenému porušení procesní složky článku 3 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že neproběhlo účinné vyšetřování stížnosti, kterou podal na postup policistů při jeho zadržení. Poukazoval především na skutečnost, že výpovědi policistů byly považovány za věrohodné přes jejich rozpornost. Dále uváděl, že nebyl řádně informován o průběhu vyšetřování, čímž byla omezena jeho možnost podat opravné prostředky, a délka vyšetřování byla dle jeho přesvědčení nepřiměřeně dlouhá.

Soud předně připomněl, že vznese-li jednotlivec hájitelné tvrzení, že byl ze strany policie podroben v rozporu s článkem 3 Úmluvy špatnému zacházení, je povinností státu, aby provedl účinné vyšetřování, které by mělo být schopno vést k odhalení a potrestání odpovědných osob (El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 182). Vyšetřování musí být rychlé a důkladné. Vyšetřující orgány se musí pokusit skutečně zjistit, co se stalo, nesmí činit ukvapené nebo nepodložené závěry a musí postupovat tak, aby přijaly veškeré dostupné a rozumné kroky za účelem zajištění důkazů týkajících se dané události, očitá svědectví a forenzní důkazy nevyjímaje (Macanu a ostatní proti Rumunsku, č. 10865/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2014, § 316–326).

Podle názoru Soudu bylo v projednávané věci trestní vyšetřování zahájeno včas, stěžovatel měl možnost předkládat v rámci vyšetřování návrhy, na základě jeho stížnosti došlo k výměně vyšetřujícího státního zástupce, vnitrostátní orgány byly ve vyšetřování aktivní a přezkoumávaly lékařské zprávy. Soud nicméně shledal, že ve výpovědích policistů existuje několik významných nesrovnalostí v popisu okolností zadržení, a konstatoval, že má vážné pochybnosti o důkladnosti vyšetřování. Ačkoli tři policisté popsali tyto okolnosti odlišně, vnitrostátní orgány tyto rozpory v průběhu dalšího vyšetřování neodstranily a ve svých rozhodnutích se těmito jimi výslovně nezabývaly, pouze výpovědi policistů označily za soudržné a logické. Na rozdíl od výpovědi stěžovatele nebyla věrohodnost vyjádření policistů v rámci trestního vyšetřování zpochybněna. V této souvislosti Soud také poukázal na to, že některá písemná vyjádření policistů a písemné záznamy o jejich výpovědích obsahovaly v podstatě shodný text, což dle ustálené judikatury závažně oslabuje důvěryhodnost takových výpovědí (Chmil proti Ukrajině, č. 20806/10, rozsudek ze dne 29. října 2015, § 89). Za zvláště problematickou Soud považoval skutečnost, že vyšetřování bylo ve všech případech vnitrostátními orgány zastaveno výhradně na základě výpovědí policistů. Z těchto důvodů Soud rozhodl, že vyšetřování ze strany vnitrostátních orgánů nebylo důkladné a způsobilé určit okolnosti týkající se zranění stěžovatele a odpovědnosti policistů.

Soud doplnil, že celková délka vyšetřování nebyla nepřiměřeně dlouhá. Došlo však pětkrát k jeho zastavení, které bylo následně čtyřikrát zrušeno. Jak Soud již dříve rozhodl, opakování takových rozhodnutí obvykle svědčí o závažných nedostatcích ve vyšetřování (Wierciszewska proti Polsku, č. 41431/98, rozsudek ze dne 25. listopadu 2003, § 46). Nadto Soud zmínil, že dva roky po vyšetřování této události vnitrostátní soud rozhodl, že výpovědi dvou policistů byly z procesních důvodů nezákonné, což nejen podstatným způsobem přispělo k celkové délce vyšetřování, nýbrž i snížilo jeho způsobilost objasnit skutkový stav; dotyční policisté totiž posléze uvedli, že si již s odstupem času nevybavují podrobnosti zadržení, a jejich dřívější výpovědi byly nepoužitelné.

Soud s ohledem na výše uvedené učinil závěr, že vyšetřování zákonnosti postupu policie při zadržení stěžovatele nebylo v souladu s povinností státu provést účinné vyšetřování, čímž došlo k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy.