A.M. proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 12. července 2016 ve věci č. 56324/13 – A. M. proti Francii

Senát páté sekce Soudu dospěl šesti hlasy proti jednomu k závěru, že stěžovatel, zajištěný za účelem realizace nuceného návratu, neměl při podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění přístup k účinnému soudnímu přezkumu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to z důvodu příliš úzce vymezeného rozsahu přezkumu, jelikož správní soud nebyl podle vnitrostátní úpravy oprávněn provést i přezkum zákonnosti okolností zadržení stěžovatele.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel, občan Tuniska, přicestoval v únoru 2011 nelegálně do Francie. V březnu 2011 byl zajištěn za účelem výkonu nuceného návratu do země původu. Správní soud potvrdil rozhodnutí o zajištění. Z neznámých důvodů však nebyl návrat realizován a stěžovatel byl propuštěn na svobodu. Stěžovatel byl znovu zajištěn dne 7. října 2011, a to za stejným účelem. Dne 9. října 2011 podal proti rozhodnutí o zajištění žalobu ke správnímu soudu. Soud nařídil jednání na 11. října 2011, avšak toho dne nad ránem byl stěžovatel vyhoštěn, a proto se nemohl soudního jednání osobně zúčastnit. Jeho žaloba byla zamítnuta.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že v jeho případě, kdy byl zajištěn po dobu tři a půl dne, vedlo rozdělení pravomocí mezi vnitrostátními soudy ve svém důsledku k tomu, že se nemohl domoci účinné ochrany ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Soud pro otázky osobní svobody, který má možnost širšího přezkumu skutečností spojených se zajištěním, se totiž podle vnitrostátního práva může věcí zabývat až po uplynutí pěti dnů od okamžiku omezení osobní svobody, kdy rozhoduje o prodloužení zajištění cizince na žádost prefekta. Stěžovatel se tak mohl obrátit pouze na správní soud, jehož přezkum se však týká pouze kontroly pravomoci rozhodujícího orgánu, nezbytnosti přijatého opatření a přezkumu vlastního odůvodnění. Stěžovatel dále namítal, že kontrola zákonnosti rozhodnutí o zajištění nebyla účinná i proto, že podání žaloby nemělo odkladný účinek pro výkon rozhodnutí o nuceném návratu.

Soud v prvé řadě připomněl, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevyžaduje soudní přezkum zbavení svobody, které trvá jen krátkou dobu (Slivenko proti Lotyšsku, č. 48321/99, rozsudek velkého senátu ze dne 9. října 2003, § 158–159). V projednávané věci byl však stěžovatel zbaven svobody po dobu tři a půl dne, a proto je čl. 5 odst. 4 Úmluvy použitelný.

Soud dále konstatoval, že podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění ze své podstaty nemůže mít odkladný účinek pro rozhodnutí o vyhoštění. Při čekání na rozhodnutí soudu by se paradoxně prodlužovalo zbavení svobody, proti kterému stěžovatel svojí žalobou brojil.

Soud připomněl, že přezkum rozhodnutí o zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy spočívá v kontrole zákonnosti, zda toto opatření odpovídá obecným zásadám stanoveným Úmluvou a zda je k tomuto zajištění přistoupeno za účelem stanoveným v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. V projednávané věci mohl vnitrostátní správní soud přezkoumat toliko pravomoc orgánu, který rozhodl, odůvodnění jeho rozhodnutí a nezbytnost zbavení svobody. Nemohl však přezkoumat postup, který tomuto rozhodnutí předcházel, zejména okolnosti zadržení, výslechu a převozu stěžovatele do zařízení. Správní soud tak nebyl oprávněn přezkoumat, zda i tyto úkony vedoucí k zajištění cizince proběhly v souladu s vnitrostátním právem a zda přitom nebyl porušen smysl článku 5 Úmluvy, kterým je ochrana jednotlivce před svévolí. Tento rozsah kontroly je dle Soudu z pohledu čl. 5 odst. 4 Úmluvy příliš úzký a došlo tedy k porušení tohoto ustanovení.

III. Oddělené stanovisko

Soudkyně O’Leary souhlasila s názorem většiny, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevyplývá povinnost přiznat žalobě proti rozhodnutí o zajištění odkladný účinek ve vztahu k rozhodnutí o vyhoštění. Zdůraznila však, že většina se ve svých závěrech o příliš úzkém vymezení rozsahu soudního přezkumu odklonila od dosavadní judikatury Soudu, což by mělo být dobře odůvodněno a pečlivě vyváženo. Stěžovatel navíc nijak neupřesnil, jaké okolnosti jeho zadržení by mohly soudy přivést k jinému závěru o zákonnosti jeho zajištění.