O.M. proti Maďarsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 5. července 2016 ve věci č. 9912/15 – O. M. proti Maďarsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jelikož nebylo prokázáno, že stěžovatel porušil jakoukoli specifickou a konkrétní povinnost stanovenou zákonem ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy, byť byl z tohoto důvodu zajištěn, a vnitrostátní orgány v rozporu s vnitrostátním právem dostatečně nezhodnotily v rámci rozhodování o jeho zajištění poté, co nelegálně vstoupil na území Maďarska a požádal zde o azyl, individuální okolnosti jeho případu, včetně jeho homosexuální orientace.

I. Skutkové okolnosti

V červnu 2014 stěžovatel, iránský státní příslušník, přicestoval do Maďarska, kde požádal o azyl s tím, že byl z Iránu nucen uprchnout pro svou homosexuální orientaci. Stěžovatel byl ihned poté zajištěn s odůvodněním, že přicestoval do Maďarska nelegálně, nemá zde žádné kontakty, je nezbytné zjistit jeho totožnost, existuje nebezpečí jeho útěku a hrozí, že neposkytne azylovým orgánům nezbytnou součinnost. Po necelých dvou měsících bylo zajištění nahrazeno zvláštním opatřením v podobě povinnosti zdržovat se na stanovené adrese. V prosinci 2014 byl stěžovateli udělen azyl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že jeho zajištění bylo svévolné.

Projednávanou věc by dle Soudu sice bylo možné přezkoumat prizmatem ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, nicméně vzhledem k tomu, že dle tvrzení žalované vlády byl stěžovatel zajištěn podle druhé části ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy, tj. „aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem“, se Soud zaměřil na přezkum souladu zajištění stěžovatele pouze s tímto ustanovením Úmluvy.

Dle Soudu příslušná ustanovení vnitrostátního právního řádu, na nichž bylo zajištění stěžovatele založeno, neobsahovala požadavek, aby žadatel předložil listinné důkazy prokazující jeho totožnost a státní příslušnost. Kromě toho příslušná právní úprava počítala i se situací, kdy žadatel o azyl takovými dokumenty nedisponuje. Předložení těchto dokumentů proto podle vnitrostátního práva není jedinou variantou, jak mohou žadatelé o azyl svou totožnost a státní příslušnost doložit. Dle Soudu stěžovatel vyvinul přiměřené úsilí objasnit svou totožnost a státní příslušnost. Vnitrostátní úprava totiž vyžadovala, aby žadatel o azyl plně spolupracoval se státními orgány, přičemž dle Soudu nic nenasvědčovalo tomu, že by tak stěžovatel nečinil. Stěžovatel též koherentně popsal důvody, proč uprchl z Iránu.

Soud dále uvedl, že dle vnitrostátního práva lze žadatele o azyl zajistit pouze na základě individualizovaného přezkumu a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout jinými opatřeními. Nicméně namísto použití těchto kritérií bylo zajištění stěžovatele založeno toliko na důvodech obsažených v prvotním rozhodnutí o zajištění, konkrétně na nutnosti ověřit identitu stěžovatele a na riziku jeho útěku, a to pouze s kusým odůvodněním tohoto rizika. Soud proto shledal, že zajištění stěžovatele nebylo v rozporu s vnitrostátním právem vnitrostátními orgány dostatečně posouzeno s ohledem na jeho individuální situaci.

Závěrem Soud poznamenal, že v rámci rozhodování o umístění žadatelů o azyl, kteří tvrdí, že jsou součástí zranitelné skupiny, kvůli čemuž byli nuceni uprchnout, by měly státní orgány postupovat velmi obezřetně, aby se vyhnuly situacím, které mohou znovu oživit tíživou situaci, která donutila tyto osoby uprchnout. V tom vnitrostátní orgány v projednávané věci selhaly, jelikož rozhodly o zajištění stěžovatele, aniž by zohlednily, do jaké míry je pro zranitelné osoby (např. osoby LGBT, mezi něž patřil i stěžovatel) bezpečné pobývat v zařízení pro zajištění cizinců mezi ostatními zajištěnými osobami, z nichž řada pochází ze států s široce rozšířenými kulturními či náboženskými předsudky vůči takovým osobám (mutatis mutandis, Alajos Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 42).

Vzhledem k tomu, že chyběla konkrétní právní povinnost, kterou by stěžovatel nesplnil, nemohl čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy přesvědčivě sloužit jako právní základ pro jeho zajištění v rámci azylového řízení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti poukazující na to, že zajištění stěžovatele hraničilo se svévolí, Soud uzavřel, že čl. 5 odst. 1 Úmluvy byl porušen.