TADDEUCCI A McCALL proti Itálii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 30. června 2016 ve věci č. 51362/09 – Taddeucci a McCall proti Itálii

Senát první sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu shledal, že odepřením povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny stěžovatelů, páru osob stejného pohlaví, došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, a to i přesto, že vnitrostátní právo takový postup neumožňovalo ani u nesezdaných heterosexuálních párů.

I. Skutkové okolnosti

První stěžovatel je občanem Itálie, druhý občanem Nového Zélandu. Od roku 1999 spolu žili jako pár na Novém Zélandu. V prosinci 2003 se stěžovatelé přestěhovali do Itálie, přičemž druhý stěžovatel poté, co mu uplynulo povolení k pobytu za účelem studia, požádal o udělení povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny s prvním stěžovatelem. V říjnu 2004 policie jeho žádost odmítla s poukazem na vnitrostátní právní úpravu, dle níž lze partnerovi italského občana takové povolení udělit pouze v případě, že se jedná o manželský pár. V dané době přitom Itálie neposkytovala párům osob stejného pohlaví možnost uzavřít manželství ani žádnou jinou formu právního uznání. Následné soudní řízení skončilo v neprospěch stěžovatelů. V červenci 2009 – poté, co obdrželi rozhodnutí dovolacího soudu – stěžovatelé přesídlili do Nizozemska, kde druhý stěžovatel získal povolení k pobytu jako de facto partner občana Evropské unie. Stěžovatelé posléze v tomto státě uzavřeli sňatek.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy

Stěžovatelé před Soudem namítali, že odepřením povolení k pobytu druhého z nich došlo k diskriminaci na základě jejich sexuální orientace.

Soud v prvním kroku rozhodoval o použitelnosti ustanovení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 v projednávané věci. Připomněl, že dle jeho judikatury spadá stabilní vztah osob stejného pohlaví pod pojem rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy (Schalk a Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června 2010, § 94). Byť článek 8 nezahrnuje povinnost státu respektovat výběr rodiny, kde bude žít, a neobsahuje tak právo na sloučení rodiny, rozhodnutí v oblasti imigrace mohou zasáhnout do práv chráněných článkem 8 Úmluvy, pakliže dotčené osoby mají v daném státě dostatečně silné osobní či rodinné vztahy, které mohou být rozhodnutím vážně dotčeny (Moustaquim proti Belgii, č. 12313/86, rozsudek ze dne 18. února 1991, § 36). V projednávané věci spolu stěžovatelé v době vydání předmětného opatření v Itálii žili již 10 měsíců, přičemž ve vztahu v té době byli již 5 let. Důsledkem namítaného opatření bylo, že stěžovatelé nadále nemohli spolu pobývat v Itálii, co dle Soudu představovalo zásah do jednoho ze stěžejních prvků jejich rodinného života, a tedy i do jejich práva chráněného článkem 8 Úmluvy. Soud následně délku trvání tohoto zásahu vymezil obdobím od října 2004 (kdy byla žádost druhého stěžovatele odmítnuta policií) do července 2009 (kdy stěžovatelé v důsledku zamítnutí jejich žaloby kasačním soudem opustili Itálii). Dle Soudu pozdější události, zejména otázka, zda sňatek stěžovatelů uzavřený následně v Nizozemsku otevřel druhému stěžovateli možnost získat povolení k pobytu v Itálii, není pro posouzení projednávané věci relevantní.

Soud dále připomněl, že k diskriminaci ve smyslu článku 14 Úmluvy dochází v případě rozdílného zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci nebo v případě stejného zacházení s osobami, které jsou v podstatně odlišné situaci, pokud pro takový postup neexistuje objektivní a rozumné odůvodnění (Thlimmenos proti Řecku, č. 34369/97, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 44). K projednávané věci Soudu uvedl, že se stěžovateli – nesezdaným homosexuálním párem – nebylo zacházeno odlišně než s nesezdaným heterosexuálním párem, jelikož italské právo umožňovalo udělit povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny pouze u manželů. Soud však dospěl k závěru, že stěžovatelé se ve skutečnosti nenacházeli ve srovnatelné situaci s nesezdaným heterosexuálním párem, jelikož v rozhodné době nemohli v Itálii uzavřít manželství. Příslušná právní úprava tudíž představovala nepřekonatelnou překážku získání předmětného povolení toliko u homosexuálních párů. Znamená to, že stěžovatelé byli v podstatně odlišné situaci než nesezdané heterosexuální páry, ale bylo s nimi zacházeno stejným způsobem. Došlo tedy k naplnění druhé z výše zmíněných variant zacházení spadajících do působnosti článku 14 Úmluvy.

Soud proto dále zkoumal, zda mělo toto stejné zacházení objektivní a rozumné odůvodnění. Připomněl, že rozlišování na základě sexuální orientace vyžaduje „obzvláště pádné a přesvědčivé důvody“ (Smith a Grady proti Spojenému království, č. 33985/96 a 33986/96, rozsudek ze dne 27. září 1999, § 90). V projednávané věci vláda uvedla pouze jediný sledovaný cíl, a to ochranu tradiční rodiny. Soud nicméně shledal, že pokud jde o vydávání povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny se stejnopohlavním partnerem, uvedený cíl, který za určitých okolností může být považován za legitimní, nelze považovat za důvod „obzvláště pádný a přesvědčivý“, kterým by bylo možné ospravedlnit diskriminaci na základě sexuální orientace (mutatis mutandis, Vallianatos a ostatní proti Řecku, č. 29381/09 a 32684/09, rozsudek velkého senátu ze dne 7. listopadu 2013, § 92). Soud přitom zdůraznil, že se nevyjadřuje k otázce, zda byl žalovaný stát v rozhodné době povinen poskytnout stejnopohlavním párům možnost právního uznání jejich svazku. Pokud tak ale Itálie neučinila a zároveň bez náležitého důvodu nezacházela s heterosexuálními a homosexuálními páry v oblasti povolení k pobytu odlišně (a nezohlednila tak skutečnost, že jenom první z těchto skupin mohla uzavřít manželství, a tím vyhovět podmínkám pro získání povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny), dopustila se tím vůči stěžovatelům zakázané diskriminace. Úzký výklad pojmu „rodinný příslušník“, který použily v projednávané věci vnitrostátní orgány, nezohlednil dostatečně situaci stěžovatelů a nemohl poskytnout objektivní a rozumné odůvodnění pro odmítnutí zacházet se stěžovateli odlišně než s nesezdanými heterosexuálními páry. Navíc dle údajů, které v řízení před Soudem předložily různé mezinárodní nevládní organizace jakožto vedlejší účastníci a které žalovaná vláda nezpochybnila, v poslední době lze na celosvětové i evropské úrovni sledovat zřetelný trend směrem k uznání stejnopohlavních partnerů za „členy rodiny“ pro účely imigračního práva.

Ve světle uvedeného Soud dospěl k závěru, že k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy došlo.

III. Oddělená stanoviska

Soudci Spano a Bianku v souhlasném stanovisku zdůraznili, že byť Úmluva nezavazuje členské státy, aby umožnili stejnopohlavním párům přístup k manželství, pokud tak neučiní, může to – jak ilustruje i projednávaný případ – v různých oblastech znamenat diskriminační zacházení v rozporu s článkem 14 Úmluvy.

Soudce Sicilianos v nesouhlasném stanovisku uvedl, že přístup Soudu v této věci odporuje jeho dosavadní judikatuře, dle níž jsou nesezdané homosexuální páry ve srovnatelné situaci s nesezdanými heterosexuálními páry (např. X a ostatní proti Rakousku, č. 19010/07, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2013, § 111–112; Vallianatos a ostatní proti Řecku, cit. výše, § 78). V projednávané věci tedy nedošlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8, avšak mohlo dojít k porušení článku 8 Úmluvy samostatně.