Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 24. května 2016 ve věci č. 15487/08 – Przydzial proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že skutečnost, že stěžovatel neměl v žádné fázi řízení možnost vyslechnout nezletilou oběť trestného činu znásilnění, z něhož byl odsouzen, neznamenala porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
V únoru 2004 oznámila profesorka technického lycea policii, že jedna z jejích studentek, Z. S., se jí svěřila, že byla v červenci 2002, kdy jí bylo 14 let, znásilněna třemi muži za přítomnosti čtvrtého, avšak z důvodu svého psychického stavu se odmítá obrátit na policii sama. Ještě v únoru 2004 Z. S. vyslechli vyšetřovatelé. V březnu 2004 byla Z. S. vyslechnuta soudcem, za přítomnosti státního zástupce a psycholožky. Během výslechu Z. S. podle fotografie identifikovala stěžovatele jako jednoho z pachatelů, což později potvrdila během rekognice. Psycholožka následně výpověď poškozené označila za velmi věrohodnou a ve své zprávě též uvedla, že vzhledem k jejímu psychickému stavu a sebevražedným sklonům je žádoucí, aby se nemusela řízení účastnit a byla hospitalizována. O dva týdny později byla Z. S. soudcem znovu vyslechnuta, opět za přítomnosti státního zástupce a psycholožky, a účastnila se ohledání místa činu.
V květnu 2004 byla Z. S. pro pokus o sebevraždu hospitalizována. V následné zprávě psycholožka konstatovala, že její psychický stav jí neumožňuje účastnit se řízení, což potvrdil i primář oddělení. Z. S. byla během hospitalizace ještě jednou vyslechnuta soudcem, též za přítomnosti státního zástupce a psycholožky.
V mezidobí byli zadrženi a vyslechnuti stěžovatel a jeho spolupachatelé a následně byl získán další důkazní materiál. V prosinci 2005 byl stěžovatel a jeho spoluobžalovaní shledáni vinnými z trestného činu znásilnění. Z. S. se řízení neúčastnila a její výpovědi byly soudem toliko přečteny. V odvolání stěžovatel mj. namítal, že skutečnost, že o výsleších Z. S. nebyl předem zpraven jeho právní zástupce, byla v rozporu s trestním řádem. Odvolací soud dal v tomto ohledu stěžovateli zapravdu, avšak dospěl k závěru, že tato samotná skutečnost nebránila zařazení výpovědí Z. S. do spisu a jejich přečtení během hlavního líčení. Soud prvního stupně navíc podrobně svůj rozsudek odůvodnil. Výpovědi Z. S. nebyly výlučným důkazem viny stěžovatele, nýbrž byly podepřeny přiznáním jednoho z obžalovaných, výpovědí očitého svědka a dalšími důkazy. Odvolací soud proto v rozsudku z června 2006 potvrdil výrok o vině stěžovatele a toliko s přihlédnutím k jeho nízkému věku v době spáchání činu snížil trest odnětí svobody na 5 let.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy
Stěžovatel namítal, že trestní řízení proti němu bylo nespravedlivé, jelikož neměl příležitost vyslechnout oběť činu, jejíž svědecká výpověď byla podle jeho názoru základním prvkem jeho odsouzení.
Soud úvodem připomněl, že jeho úkolem není posoudit soulad pořízení důkazů a jejich provedení s vnitrostátním právem, ale posoudit spravedlivost řízení jako celku. Článek 6 Úmluvy též nedává obviněnému absolutní právo domoci se předvolání svědka; posouzení nezbytnosti a vhodnosti předvolání svědka náleží vnitrostátním soudům (Aigner proti Rakousku, č. 28328/03, rozsudek ze dne 10. května 2012, § 35).
Soud dále uvedl, že řada mezinárodních dokumentů (Úmluva OSN o právech dítěte; směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU o boji proti pohlavnímu zneužívání, pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii; směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu) zdůrazňuje nutnost zohlednit zvláštní zranitelnost nezletilých obětí trestných činů a potřebu zamezit tomu, aby dítě utrpělo další újmu z důvodu vedení trestního řízení. Toto pravidlo má zvláštní význam v případech, kdy jde o trestné činy sexuální povahy. Během trestního řízení o těchto činech proto mohou být přijata opatření, která chrání práva obětí. Tato opatření nicméně musí umožnit adekvátní a účinný výkon práv obhajoby (Rosin proti Estonsku, č. 26540/08, rozsudek ze dne 19. prosince 2013, § 53). Mezi právy obhajoby a právy nezletilé oběti tak musí být nastolena spravedlivá rovnováha, přičemž příslušné orgány musí přijmout opatření, kterými vykompenzují překážky, na něž obhajoba v těchto případech naráží (A. S. proti Finsku, č. 40156/07, rozsudek ze dne 28. září 2010, § 55).
Jde-li o použití svědecké výpovědi svědka, jehož obhajoba neměla v žádné fázi řízení možnost vyslechnout, pro odsouzení, je třeba zkoumat, zda pro takový postup existoval závažný důvod, zda předmětná svědecká výpověď byla jediným či rozhodujícím důkazem viny a zda byla ve vztahu k obhajobě přijata dostatečná vyrovnávací opatření, která umožnila korektní a spravedlivé posouzení věrohodnosti výpovědi (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011). Není-li pro nepřítomnost svědka během hlavního líčení vážný důvod, jedná se o okolnost vychylující misku vah směrem k porušení článku 6 Úmluvy, avšak sama o sobě k takovému závěru nestačí; klíčové je posouzení spravedlivosti řízení jako celku. Navíc, i v případech, kdy svědecká výpověď není jediným či rozhodujícím důkazem viny, avšak má pro odsouzení jistou váhu a její připuštění mohlo způsobit obhajobě potíže, je namístě zkoumat, zda byla přijata dostatečná kompenzační opatření. Čím je důležitost výpovědi nepřítomného svědka pro odsouzení větší, tím solidnější budou muset být vyrovnávací opatření, aby řízení jako celek mohlo být považováno za spravedlivé (Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 111–131).
Ve vztahu k projednávané věci Soud v prvé řadě shledal, že nepřítomnost Z. S. během hlavního líčení spočívala na vážných důvodech. Z několika lékařských zpráv jasně vyplývalo, že její přítomnost před soudem by mohla vážně poškodit její zdraví. Vnitrostátní soudy tedy postupovaly správně, když Z. S. jako nezletilé oběti násilného sexuálního trestného činu poskytly ochranu, k jednání ji nepředvolaly a během hlavního líčení toliko přečetly její výpovědi.
Ohledně významnosti výpovědí Z. S. Soud shledal, že se jednalo o důležitý důkaz viny stěžovatele, avšak nikoli jediný ani rozhodující. Odsouzení stěžovatele spočívalo též na dalších přímých důkazech, jakými byly přiznání jednoho ze spoluobžalovaných a výpověď očitého svědka, mladšího bratra tohoto spoluobžalovaného, a na nepřímých důkazech, jakými byly výpovědi svědků, kteří se o činu dozvěděli z doslechu, znalecké zprávy a výsledky ohledání místa činu.
Co se týče přijetí vyrovnávacích opatření pro obhajobu, Soud v prvé řadě připomněl, že nevyrozumění obhájce stěžovatele o konání výslechů Z. S. odvolací soud označil za vážné nedodržení postupu stanoveného trestním řádem. Jakkoli je dle Soudu toto porušení vnitrostátního práva politováníhodné, není jeho úkolem posoudit, zda byla svědecká výpověď připuštěna v souladu či v rozporu s vnitrostátním právním řádem, ale zhodnotit, zda byla obhajobě dána dostatečná a adekvátní možnost zpochybnit předmětnou svědeckou výpověď a příležitost svědkyni vyslechnout před soudem.
V této souvislosti Soud shledal, že vnitrostátní soudy neprověřily všechny možnosti, které existovaly, aby stěžovatel či jeho obhájce mohl během řízení Z. S. vyslechnout. Pro absenci Z. S. před soudem přesto existovaly vážné důvody. Její výpovědi byly před soudem přečteny, což obhajobě umožnilo se s nimi seznámit a podrobit je kontradiktornímu projednání. Obhajoba též měla možnost vyslechnout psycholožku, která byla se Z. S. v přímém kontaktu a která se účastnila jejích výpovědí.
Soud dále zdůraznil, že vnitrostátní soudy si byly vědomy nezbytnosti posoudit výpovědi Z. S. se zvláštní opatrností. Důležité dle Soudu též bylo, že výslechy provedl soudce. Věrohodnost svědeckých výpovědí Z. S. byla soudy zkoumána za pomoci znaleckého posudku, jehož závěry znalec potvrdil i během jednání, kde mu byly kladeny otázky soudcem i obhajobou. Soudy podrobily důkladné analýze i věrohodnost dalších svědků, přičemž uvedly podrobné důvody, proč nepovažovaly za věrohodné pozdější výpovědi spoluobviněného a jeho bratra, kteří původně stěžovatelčinu verzi potvrdili, avšak později ji popírali. Soudy též velmi detailně posoudily zjištěné skutkové okolnosti i provedené důkazy ve svém souhrnu a své závěry podrobně odůvodnily.
Soud proto uzavřel, že zejména s ohledem na to, že odsouzení stěžovatele bylo podepřeno i dalšími důkazy, jejichž pevnost nebyla zpochybněna, neznamenala skutečnost, že stěžovatel či jeho obhájce neměl v žádné fázi řízení možnost Z. S. vyslechnout, porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. K porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy tedy nedošlo.