D.L. proti Bulharsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 19. května 2016 ve věci č. 7472/14 – D. L. proti Bulharsku

Senát páté sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že umístěním nezletilé stěžovatelky do výchovného zařízení nedošlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. d) Úmluvy. Jelikož stěžovatelka neměla možnost podat návrh k soudu na přezkoumání zákonnosti svého zbavení svobody, Soud jednomyslně shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Soud dále rozhodl o porušení práva na respektování soukromého a rodinného života a korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy, neboť veškerá korespondence nezletilých ve výchovném zařízení byla automaticky kontrolována a telefonické hovory se odehrávaly pod dohledem pracovníků zařízení. Soud stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 4000 eur.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka byla v srpnu 2012, tehdy jako třináctiletá, na žádost matky, která se o ni nemohla starat, umístěna do krizového centra pro děti. V dubnu 2013 požádala komise pro potírání anti-společenského chování nezletilých („komise“) okresní soud o umístění stěžovatelky do výchovného zařízení (internátu) za účelem ochrany před případným pohlavním zneužíváním. Okresní soud žádost nejprve zamítl s odůvodněním, že pobyt v takovém zařízení by mohl negativně ovlivnit stěžovatelčin psychický i společenský rozvoj, a to kvůli nepříznivému prostředí, které tento typ zařízení skýtá.

V květnu 2013 komise znovu požádala o umístění stěžovatelky do výchovného zařízení, neboť stěžovatelka soustavně utíkala z krizového centra a setkávala se s osobami, které ji naváděly k prostituci. V červnu 2013 okresní soud nařídil umístění stěžovatelky do výchovného zařízení v Podemu. Jeho rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem a k jeho výkonu došlo v září 2013.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A) K tvrzenému porušení č. 5 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že její umístění do výchovného zařízení nevyhovovalo požadavkům stanoveným Úmluvou.

Soud již dříve shledal, že umístění nezletilé osoby do výchovného zařízení je zbavením svobody dle článku 5 Úmluvy (A. a ostatní proti Bulharsku, č. 51776/08, rozsudek ze dne 29. listopadu 2011). V projednávané věci tudíž především posuzoval, zda byla stěžovatelka zbavena svobody na základě zákonného rozhodnutí a pro účely výchovného dohledu ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. d) Úmluvy, zejména zda relevantní právní předpisy byly natolik dostupné a přesné, aby vylučovaly svévoli.

Soud nejprve konstatoval, že i přes vágní vymezení anti-společenského jednání v příslušném zákoně mohla stěžovatelka rozumně předvídat, že prostituce a útěky z krizového centra jsou jednáním, na jejichž základě vůči ní mohla být přijata výchovná opatření, zejména že umístění do specializovaného zařízení.

Stěžovatelka dále namítala, že rozhodnutí o druhu opatření bylo svévolné a že její umístění do výchovného zařízení mělo spíše sankční než výchovný charakter. Soud proto dále zkoumal, zda zbavení svobody stěžovatelky splňovalo výchovný účel a zda toto opatření bylo přiměřené svému cíli. V této souvislosti zdůraznil, že v případech zbavení svobody nezletilého je při posouzení přiměřenosti klíčovým kritériem, zda bylo zbavení svobody nařízeno jako poslední možné opatření, zda bylo v souladu s nejlepším zájmem dítěte a zda jeho účelem bylo zabránění závažnému ohrožení jeho vývoje.

Ohledně stěžovatelkou tvrzené sankční povahy umístění do zařízení Soud shledal, že stěžovatelka byla ve výchovném zařízení vyučována dle školních osnov a byla jí poskytnuta pomoc za účelem překonání jejích problémů s učením. Stěžovatelka se vyučila švadlenou, což jí dle Soudu mohlo pomoci s následným zařazením se do společnosti. Soud proto shledal, že vnitrostátním orgánům nelze vytknout, že by předmětné opaření postrádalo výchovný účel.

Soud dále poznamenal, že rozhodnutí o umístění stěžovatelky do výchovného zařízení bylo přijato soudem po projednání věci ve veřejném jednání za přítomnosti stěžovatelčiny matky a advokáta. Vnitrostátní soud podrobně přezkoumal shromážděné důkazy a shledal, že vzhledem k prostředí, ve kterém stěžovatelka v rozhodné době žila, neexistovalo vedle umístění do výchovného zařízení alternativní řešení. V tomto ohledu Soud poznamenal, že vnitrostátní právní úprava zahrnovala řadu opatření, která lze přijmout v souvislosti s anti-společenským chováním nezletilých. Umístění do výchovného zařízení, které je nejpřísnější, však lze nařídit pouze v okamžiku, kdy ostatní opatření nemají žádoucí účinek. Soudu neušlo, že vnitrostátní soudy nestanovily individuální plán pobytu stěžovatelky ve výchovném zařízení, zejména délku jejího pobytu, ani pravidelný přezkum. Navzdory těmto nedostatkům však prokázaly, že stěžovatelka neměla stabilní rodinné zázemí. Dvě sociální pracovnice, které byly v úzkém styku se stěžovatelkou, uvedly, že stěžovatelka se stala obětí tzv. lover-boy typu obchodu s lidmi. Tuto skutečnost ovšem sama stěžovatelka odmítla uznat. K pracovníkům krizového zařízení pro děti se chovala agresivně a do zařízení se večer po škole nevracela. Soud tudíž nepovažoval za nesprávný závěr vnitrostátních soudů o tom, že mírnější opatření ve věci stěžovatelky postrádala účinek a že zvýšený dohled je v jejím zájmu.

S ohledem na výše uvedené Soud shledal, že v souladu s pozitivními závazky bylo rozhodnutí o umístění stěžovatelky do výchovného zařízení přijato v rámci dlouhodobých snah vnitrostátních orgánů zajistit stěžovatelce výchovné prostředí s dohledem a příležitost pokračovat ve školní docházce. K porušení čl. 5 odst. 1 písm. d) Úmluvy proto dle Soudu nedošlo.

B) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že vnitrostátní právní úprava neumožňovala pravidelný přezkum zákonnosti jejího umístění do výchovného zařízení.

Soud především zkoumal, zda stěžovatelka mohla přezkum zahájit, a pokud ano, zda jí tato možnost byla nabídnuta. Konstatoval, že stěžovatelka byla umístěna do výchovného zařízení na blíže neurčenou dobu, která však podle příslušné právní úpravy nemohla přesáhnout tři roky. Vzhledem k případné změně jejího chování během této doby měly dle Soudu vnitrostátní soudy zákonnost přijatého opatření přezkoumávat ze své vlastní iniciativy v přiměřených intervalech. Zároveň měla být stěžovatelka oprávněna přezkum sama zahájit, jelikož řízení, jehož zahájení záleží pouze na příslušných orgánech, není z hlediska čl. 5 odst. 4 Úmluvy dostatečné (X proti Finsku, č. 34806/04, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 170).

Soud podotkl, že pravidelný soudní přezkum předmětného opatření vnitrostátní právní úprava nestanovila a že ani stěžovatelka nedisponovala oprávněním přezkum zahájit. Skutečnost, že přezkum mohl být zahájen z podnětu komise, Soud nepovažoval za vyhovující, neboť komise mohla po předběžném posouzení situace uvážit, zda podá soudu návrh na zahájení přezkumu, či nikoliv. Soud proto rozhodl, že stěžovatelka neměla k dispozici účinný prostředek nápravy, který by vedl k přezkumu zákonnosti jejího umístění do výchovného zařízení. K porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy tudíž došlo.

C) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelka konečně namítala, že její právo na respektování soukromého a rodinného života a korespondence bylo porušeno, neboť její pošta byla pravidelně kontrolována, a to včetně dopisů nevládním organizacím a příslušným vnitrostátním orgánům. Její telefonické hovory z výchovného zařízení navíc nebyly důvěrné.

Soud nejprve konstatoval, že na základě vnitřního předpisu zařízení byla automaticky kontrolována veškerá odchozí i příchozí pošta bez ohledu na osobu konkrétního nezletilého a osobu či instituci, které byl dopis adresován. Vnitřní předpis též stanovil, že nezletilí mohli telefonovat pouze na základě povolení ředitele zařízení pod dohledem učitele či vychovatele. Došlo tedy k zásahu do stěžovatelčina práva na respektování soukromého a rodinného života a korespondence, který měl oporu ve vnitrostátním právu a sledoval legitimní cíl ochrany pořádku a práv a svobod jiných.

Soud se tudíž zabýval otázkou, zda automatické kontroly korespondence a odposlech telefonických hovorů vyhovovaly požadavku nezbytnosti v demokratické společnosti.

Soud nejprve poznamenal, že určitá kontrola korespondence osob zbavených svobody je obecně doporučována a sama o sobě Úmluvě neodporuje (Silver a ostatní proti Spojenému království, č. 5947/72 a další, rozsudek ze dne 25. března 1983, § 98). Upozornil však, že prostor pro uvážení vnitrostátních orgánů je menší v případě zařízení pro nezletilé než v případě věznic, neboť účelem omezení svobody v těchto případech je výlučně výchova a příprava nezletilých na život ve společnosti. Pro návrat nezletilých do společnosti musí být jejich kontakt s vnějším světem zajištěn. Z judikatury Soudu týkající se odsouzených vyplývá, že jejich korespondence s advokáty je v zásadě důvěrná (např. Erdem proti Německu, č. 38321/97, rozsudek ze dne 5. července 2001, § 61). Obdobné ochrany by dle Soudu měla požívat korespondence stěžovatelky s jejím advokátem či s nevládními organizacemi, které se zabývají ochranou práv dětí. Ačkoliv stěžovatelka Soudu nepředložila žádné důkazy nasvědčující tomu, že konkrétně její korespondence byla kontrolována, vnitřní předpis výchovného zařízení stanovil, že veškerá korespondence bez ohledu na odesílatele podléhá automatické kontrole. Předmětný předpis rovněž nestanovil podmínky, za nichž bylo možné ke kontrole přistoupit, ani povinnost uvést důvody pro nařízení kontroly. Vnitřní předpis zařízení naopak umožňoval neomezené uvážení pracovníků výchovného zařízení provádět kontroly korespondence bez ohledu na osoby mladistvých a beztoho, aby museli uvést důvody a délku trvání takového opatření. Režim kontrol korespondence Soud tudíž shledal za neslučitelný s článkem 8 Úmluvy.

Ve vztahu k telefonickým hovorům Soud upozornil, že zásah do práva na soukromý a rodinný život musí být co nejnižší intenzity, neboť k němu došlo v kontextu zbavení svobody, které sledovalo výlučně výchovný účel. S ohledem na psychický i sociální rozvoj nezletilých je dle Soudu nezbytné, aby i navzdory zbavení svobody těžili z co nejbližších rodinných vazeb a správa ústavu jim pomáhala udržet skutečný kontakt s blízkými. Stěžovatelka měla možnost rodinné vztahy udržovat, neboť mohla přijímat návštěvy a na školní prázdniny se vracela domů. Možnost komunikace s vnějším světem však byla po dobu pobytu ve výchovném centru omezena. Vnitřní předpis výchovného zařízení sice umožňoval kontakt udržovat pomocí telefonních hovorů, všechny hovory však z důvodu bezpečnosti podléhaly povolení a byly odposlouchávány. Tento režim se vztahoval na všechny mladistvé umístěné ve výchovném zařízení bez ohledu na konkrétní osobu a bez zvážení individuálních rizik; rovněž nerozlišoval mezi osobami, kterým mladiství telefonovali – stejnému režimu tudíž podléhaly hovory rodičům i osobám, které by mohly představovat určité nebezpečí. Toto automatické odposlouchávání telefonních hovorů, které je zbavilo veškeré důvěrnosti, nebylo dle Soudu nezbytné v demokratické společnosti. Porušení článku 8 Úmluvy Soud tudíž shledal i v tomto aspektu.

III. Nesouhlasné stanovisko

Soudkyně OʾLeary se neztotožnila se závěrem většiny ohledně zákonnosti stěžovatelčina umístění do výchovného centra. Ve svém nesouhlasném stanovisku zdůraznila, že účel zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. d) Úmluvy musí být výhradně výchovný. Podmínky, ve kterých se zbavení svobody uskutečňuje, musí být v souladu s tímto účelem. Nesouhlasící soudkyně kritizovala především poměry v bulharských zařízeních pro nápravu nezletilých, jejich organizaci a filosofii, které dle jejího názoru nemohou naplňovat výchovný účel. Rovněž měla za to, že stěžovatelka prokázala, že umístění do výchovného zařízení mělo sankční charakter. Za těchto okolností měl Soud shledat porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.