R.B. proti Maďarsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 12. dubna 2016 ve věci č. 64602/12 – R. B. proti Maďarsku

Senát čtvrté sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že vnitrostátní orgány porušily pozitivní závazky vyplývající z článku 8 Úmluvy, když neprovedly účinné vyšetřování rasisticky motivovaného slovního násilí. Námitky stěžovatelky, že předmětné rasistické nadávky a výhrůžky dosáhly intenzity ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, a stát tedy neúčinným vyšetřením tohoto incidentu porušil i tento článek ve spojení s článkem 14 Úmluvy, Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

I. Skutkové okolnosti

V březnu 2011 pořádalo několik pravicových hnutí demonstrace a pochody ve vesnici G., která je domovem početné romské menšiny. V průběhu demonstrací čtyři muži přišli k obydlí stěžovatelky a přes plot jí nadávali do špinavé Romky a hrozili, že v romské části vesnice postaví „dům z krve Romů“. Jeden z mužů byl ozbrojen sekyrou, k násilnému incidentu však nedošlo.

Stěžovatelka proti dotyčným osobám podala trestní oznámení. Orgány činné v trestním řízení nicméně vyšetřování posléze zastavily, neboť dospěly k závěru, že výše popsané jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu obtěžování ani násilí vůči příslušníku etnické menšiny.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 samostatně a ve spojení s článkem 14 Úmluvy

Stěžovatelka v prvé řadě namítala, že ji vnitrostátní orgány neochránily před rasisticky motivovanými urážkami a výhrůžkami, které dle jejího názoru představovaly nelidské a ponižující zacházení, a že ohledně tohoto jednání neprovedly účinné vyšetřování.

Soud předně posuzoval, zda v projednávané věci rasisticky motivovaný slovní útok překročil minimální práh závažnosti ve smyslu článku 3 Úmluvy. Sama stěžovatelka uváděla, že neutrpěla žádná fyzická zranění, a za újmu považovala psychologické dopady výhrůžek na ni a ostatní příslušníky romské menšiny.

Soud s ohledem na předložené důkazy uznal, že demonstrace, které probíhaly po dobu dvou týdnů, byly rasisticky motivované a jejich účelem bylo u příslušníků romské komunity vyvolat strach. Soud však odlišil věc stěžovatelky od případů, kdy výhrůžky založené na diskriminačním motivu vyústily ve fyzické útoky (např. Identoba a ostatní proti Gruzii, č. 73235/12, rozsudek ze dne 12. května 2015) či šlo o dva měsíce trvající značné duševní útrapy spočívající ve výhrůžkách smrtí a soustavném ponižování (P. F. a E. F. proti Spojenému království, č. 28326/09, rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2010). Ačkoliv v projednávané věci byly pravicové skupiny v blízkosti stěžovatelčina obydlí přítomny po dobu několika dní, Soud shledal, že situace byla soustavně sledována policií. Ze spisu dále nevyplývalo, že by mezi demonstranty a Romy došlo ke skutečné konfrontaci. Projevy namířené vůči stěžovatelce, ačkoliv byly otevřeně diskriminační a učiněné v rámci pochodů s rasistickým podtextem, nebyly proto dle Soudu natolik závažné, aby vyvolaly strach, úzkost a pocity méněcennosti takové intenzity, aby se na ně vztahoval článek 3 Úmluvy.

Námitku porušení pozitivních povinností vyplývajících z článku 3 ve spojení s článkem 14 Úmluvy Soud tudíž označil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.

B. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelka dále namítala, že vnitrostátní orgány nepřijaly vůči demonstrantům náležitá trestněprávní opatření, která by je odradila od rasisticky motivovaného obtěžování. Dále namítala porušení pozitivních závazků státu spočívající v selhání provést účinné vyšetřování incidentu.

Soud nejprve poznamenal, že podáním trestního oznámení stěžovatelka řádně vyčerpala vnitrostátní prostředky nápravy a nebyla povinna zahájit občanskoprávní řízení.

Z judikatury Soudu vyplývá, že jednání, které není natolik závažné, aby bylo posouzeno jako nelidské či ponižující zacházení na poli článku 3 Úmluvy, může představovat porušení některých z aspektů práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy (např. Costello-Roberts proti Spojenému království, č. 13134/87, rozsudek ze dne 25. března 1993, § 36). Soud považoval za stěžejní, že důvod verbálního útoku na stěžovatelku byla její příslušnost k etnické menšině, což dle jeho názoru nezbytně ovlivnilo stěžovatelčin soukromý život ve smyslu etnické identity.

Soud upozornil, že na poli článku 3 Úmluvy mají vnitrostátní orgány při vyšetřování násilných incidentů povinnost přijmout rozumná opatření za účelem odhalení jejich rasistických motivů (Abdu proti Bulharsku, č. 26827/08, rozsudek ze dne 11. března 2014, § 29). Na poli článku 8 Úmluvy Soud již rovněž dovodil, že výhrůžky a způsobení menších zranění mohou ze strany vnitrostátních orgánů vyžadovat přijetí trestněprávních opatření (Sandra Janković proti Chorvatsku, č. 38478/05, rozsudek ze dne 5. března 2009, § 47). Soud proto uzavřel, že obdobná povinnost může vyvstat rovněž v případech, kde tvrzené rasisticky motivované jednání nedosáhlo stupně závažnosti na poli článku 3 Úmluvy, představuje však zásah do práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy, jinými slovy v případech, kdy poškozená osoba věrohodně namítá, že byla podrobena rasisticky motivovanému obtěžování zahrnujícímu urážky a výhrůžky fyzickým násilím.

Nadto, v situacích, ve kterých existují důkazy o opakovaném násilí a netoleranci vůči určité etnické skupině, vyžaduje dodržení pozitivní závazků důraznější odpověď na rasisticky motivované jednání. Soud proto zejména posuzoval, zda způsob, jakým bylo trestní stíhání vedeno, dostál pozitivním závazkům vyplývajícím z článku 8 Úmluvy.

V trestním oznámení stěžovatelka tvrdila, že byla obětí rasisticky motivovaného útoku, který naplnil skutkovou podstatu trestného činu obtěžování a násilí vůči příslušníku etnické menšiny. Orgány činné v trestním řízení však uvažovaly pouze o případném spáchání trestného činu obtěžování, neboť trestný čin násilí vůči příslušníku etnické menšiny vyžadoval použití fyzického násilí, k čemuž ve věci stěžovatelky nedošlo. Spáchání trestného činu obtěžování však rovněž nezjistily, jelikož výhrůžky byly vysloveny toliko obecně a nemířily konkrétně vůči osobě stěžovatelky.

Soud ovšem shledal, že vzhledem k několikadenním protiromským demonstracím pořádaných otevřeně pravicovými skupinami bylo možné považovat stěžovatelčin etnický původ za důvod urážek a výhrůžek. Povinností vnitrostátních orgánů tudíž bylo provést vyšetřování ohledně těchto specifických okolností a přijmout rozumná opatření za účelem odhalení rasistických motivů předmětného jednání. Provedení vyšetřování diskriminačního motivu bylo dle Soudu nezbytné, neboť se nejednalo o ojedinělý incident, nýbrž o obecný nepřátelský postoj vůči romské menšině v G.

Podle Soudu zřejmě trestné činy násilí proti členovi skupiny a podněcování proti skupině obsažené v maďarském trestním zákoníku umožňují vyšetřování rasistických motivů. V případě stěžovatelky ovšem vnitrostátní orgány shledaly, že jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu násilí vůči příslušníku etnické menšiny nebyl naplněn, jelikož nedošlo k fyzickému napadení stěžovatelky. Skutková podstata trestného činu obtěžování pak neobsahovala prvek rasistického motivu. Ačkoli tedy orgány činné v trestním řízení měly důkazy, které nasvědčovaly rasisticky motivovanému slovnímu násilí vůči stěžovatelce, vyložily vnitrostátní právní předpisy tak, že neposkytly stěžovatelce náležitou ochranu před rasisticky motivovanými výhrůžkami. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Soudce Wojtyczek ve svém nesouhlasném stanovisku v prvé řadě podotknul, že diskriminace na základě etnického původu vznáší závažné otázky na poli článku 3 Úmluvy. Dle jeho názoru bylo zacházení, jemuž byla stěžovatelka podrobena, ponižující a její námitky měly být ve světle tohoto článku meritorně přezkoumány.

Soudce dále nesouhlasil s výkladem pojmu „soukromý život“ ve smyslu článku 8 Úmluvy, který přijala většina a který se dle jeho názoru stal základem pro poskytování ochrany širokému spektru zájmů, které však postrádají soudržnost. Tento způsob výkladu, který je pro členské státy nepředvídatelný, dle soudce Wojtyczka nepřípustně rozšiřuje působnost článku 8 Úmluvy a podrývá právní jistotu a svrchovanost mezinárodního práva. Ve vztahu k projednávané věci uvedl, že etnickou identitu nelze podřadit pod soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Etnická identita je podle něj v určitém rozsahu chráněna články 3 a 14 Úmluvy, účinněji je ovšem chráněna jinými mezinárodními úmluvami.