CAZAN proti Rumunsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 5. dubna 2016 ve věci č. 30050/12 – Cazan proti Rumunsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že se policista na policejní stanici snažil fyzicky zabránit stěžovateli v použití mobilního telefonu a přitom ho zranil, podrobil stěžovatele ponižujícímu zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Jelikož událost nebyla účinně vyšetřena, došlo i k porušení procesní složky tohoto ustanovení. Současně podle Soudu nepředstavoval krátkodobý pobyt stěžovatele na policejní stanici zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

V červenci 2010 se stěžovatel, advokát, společně se svým klientem G. dostavili na policejní stanici ve městě Constanţa za účelem nahlížení do spisu a vyjasnění některých okolností trestního stíhání vedeného proti G. Následně došlo ke konfliktu, kdy (podle tvrzení stěžovatele) policista P. stěžovatele urážel a bránil mu odejít, dokud nepodepíše protokol o tom, že je srozuměn s vedením příslušného trestního stíhání. Fyzicky mu taktéž bránil volat mobilním telefonem, přičemž mu poranil ruku. Téhož dne byl stěžovatel ošetřen na ortopedickém oddělení místní nemocnice; podle lékařské zprávy došlo k vykloubení ukazováčku stěžovatele. Uvedený nález potvrdila i další lékařská zpráva vydaná o čtyři dny později, podle které bylo stěžovateli doporučeno, aby se se zraněním léčil po dobu pěti až sedmi dní.

Den po incidentu podal stěžovatel na P. trestní oznámení ohledně několika trestných činů (zneužití pravomoci úřední osoby, nezákonného zbavení svobody a urážky). Policie toliko vyslechla stěžovatele a jeho klienta G., a to měsíc po podání trestního oznámení. Policistu P. vyslechl až příslušný státní zástupce, a to o rok později, kdy byl rovněž znovu vyslechnut stěžovatel. V srpnu 2011 státní zástupce věc odložil s tím, že znaky trestných činů uváděných stěžovatelem nebyly naplněny. Rozhodnutí bylo potvrzeno i nadřízeným státním zástupcem. Stěžovatel se následně odvolal k soudu. V rámci řízení před soudem byli stěžovatel a P. znovu vyslechnuti. V listopadu 2011 soud odvolání stěžovatele odmítl s tím, že ze shromážděných důkazů nelze vyvodit trestní odpovědnost policisty P.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel namítal, že byl na policejní stanici podroben špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy a že následné vyšetřování události nebylo účinné. Dále namítal, že jeho zajištěním na policejní služebně došlo k porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

A. K tvrzenému porušení hmotněprávní části článku 3 Úmluvy

Soud předně odkázal na obecné zásady, které shrnul ve věci Bouyid proti Belgii týkající se uštědření facky na policejní služebně (Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 81–90). Pokud jde o popis události na policejní služebně, stěžovatel a vláda se svými tvrzeními v podstatných skutečnostech rozcházeli. Dle judikatury Soudu však v případech, kdy se jednotlivec ocitl v rukou policie či jiného obdobného orgánu a v okamžiku zajištění se nacházel v plném zdraví, je na státních orgánech, aby vyvrátily domněnku o tom, že ke zraněním, která dotyčný prokazatelně utrpěl, nedošlo v souvislosti s příslušným zajištěním. Soud dále připomněl, že tato zásada se nevztahuje toliko na zbavení svobody stricto sensu, ale rovněž na zajištění za účelem identifikace nebo podání vysvětlení, přičemž zákaz použití jakékoliv síly, která není nezbytně nutná s ohledem na předchozí jednání dotčené osoby, se vztahuje nejen na situace, kdy je tato osoba zbavena svobody, ale na všechny situace, kdy je konfrontována s pořádkovými silami (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 84 a 88).

V projednávané věci sice stěžovatel nepobýval na policejní služebně proti své vůli (a contrario, Bouyid proti Belgii, cit. výše), jednal nicméně v pozici advokáta. Tito přitom podle ustálené judikatury Soudu požívají zvýšené ochrany, neboť hrají ústřední roli při výkonu spravedlnosti (Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. dubna 2015, § 132–133). Soud dále odkázal na článek 10 Evropského kodexu policejní etiky (a jeho odůvodnění) [viz Doporučení Výboru ministrů rady Evropy Rec(2001)10 ze dne 19. září 2001], podle kterého mají policisté respektovat roli advokátů, nevměšovat se neoprávněně do jejich činnosti a nepodrobovat je jakémukoli zastrašování či šikaně. S ohledem na tyto okolnosti tedy důkazní břemeno tížilo zejména státní orgány.

Zatímco stěžovatel předložil dvě lékařské zprávy o utrpěných zraněních, vláda podezření, že ke zranění stěžovatele došlo v souvislosti se zajištěním, nijak nevyvrátila. S ohledem na nedostatky vyšetřování shledané Soudem v procesněprávní rovině článku 3 Úmluvy (viz níže) přitom nebylo dostačující vyvrátit tvrzení stěžovatele pouhým odkazem na protichůdné tvrzení policisty P.

Námitce vlády, podle které předmětné zacházení nedosahovalo závažnosti potřebné pro použití článku 3 Úmluvy, Soud nevyhověl s odkazem na skutečnost, že příslušné zranění nebylo jen povrchové, když stěžovateli bylo doporučeno léčit se pět až sedm dní. I kdyby stěžovatel jednal s P. pohrdavě tak, jak tento policista tvrdil, v žádném případě nebyl dán důvod pro použití fyzické síly vůči stěžovateli.

Předmětné zacházení tedy podle Soudu bylo ponižujícím zacházením v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení procesní části článku 3 Úmluvy

Soud v prvé řadě odkázal na ustálenou judikaturu (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 114–123) a konstatoval, že ve světle zásad zde obsažených stěžovatel vznesl, zejména s ohledem na obsah lékařské zprávy, tzv. „hájitelné“ tvrzení, že došlo ke špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.

Při posouzení, zda vyšetřování události bylo účinné, se Soud předně pozastavil nad tím, že policista P. byl poprvé vyslechnut více než rok po incidentu, přičemž pro tuto prodlevu nebylo žádné vysvětlení. Mimo výslechy P., stěžovatele a jeho klienta G. přitom nebyly provedeny žádné další vyšetřovací úkony, přestože podle výpovědi P. učiněné před státním zástupcem byly na policejní služebně v době incidentu další osoby. Nebyla dále provedena konfrontace mezi stěžovatelem a P. a nebyli vyslechnuti lékaři, kteří stěžovatele ošetřili. Všechny tyto úkony přitom mohly osvětlit skutkový stav.

Soud nakonec odmítl námitku vlády, že skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby nebylo možné použít, jelikož jde o úmyslný trestný čin, a policista měl v úmyslu toliko zabránit stěžovateli v telefonování, a nikoli mu způsobit zranění, jelikož orgány činné v trestním řízení se těmito úvahami nijak nezabývaly a toliko konstatovaly, že nebylo prokázáno, že policista P. spáchal trestný čin. V každém případě je nicméně dle Soudu obdobná jednání nutné stíhat trestně a nestačí možnost, aby stěžovatel využil občanskoprávního řízení o náhradu škody. Pokud by totiž státní orgány rezignovaly na závazek stíhat a trestat úmyslné násilné jednání policistů, tito by se vyhnuli jakékoli odpovědnosti a absolutní zákaz špatného zacházení vyplývající z článku 3 Úmluvy by přes svou zásadní důležitost byl zbaven jakéhokoli účinku (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 119).

Vyšetřování události na policejní stanici tedy nebylo účinné a došlo k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy.

C. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

Podle Soudu se verze stěžovatele a policisty P. lišily rovněž ohledně toho, zda byl stěžovatel na policejní služebně zajištěn tak, že dveře dané místnosti byly policistou P. zamčeny na klíč. Výpověď G. se navíc v tomto aspektu v průběhu času měnila. Přes výše zdůrazněnou zvýšenou ochranu advokátů Soud dospěl k závěru, že i kdyby byl stěžovatel skutečně zamčen v místnosti tak, jak uvedl, bylo tomu tak pouze na velmi omezenou dobu, která nepřesáhla deset minut (Foka proti Turecku, č. 28940/95, rozsudek ze dne 24. června 2008, § 75). Na policejní služebnu se přitom dostavil dobrovolně a po výše uvedené době mu také bylo umožněno odejít (a contrario, Creangă proti Rumunsku, č. 29226/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012, § 94–100). Stěžovatel proto nebyl zbaven svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy a k porušení tohoto ustanovení nedošlo.