BÉDAT proti Švýcarsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 29. března 2016 ve věci č. 56925/08 – Bédat proti Švýcarsku

Velký senát Soudu rozhodl patnácti hlasy proti dvěma, že trestním stíháním a odsouzením stěžovatele – novináře – za publikování důvěrných informací týkajících se trestního řízení nedošlo k porušení jeho práva na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel publikoval článek o veřejností podrobně sledovaném incidentu, kdy řidič automobilu srazil na mostě v Lausanne několik osob, z nichž tři zemřely, a sám po činu z mostu skočil. Stěžovatel se ve svém článku zabýval psychologickým profilem řidiče, proti kterému bylo zahájeno trestní řízení. V článku uvedl informace, které byly součástí trestního spisu, a podléhaly tudíž režimu utajení. Z podnětu státního zástupce bylo proti stěžovateli zahájeno trestní řízení, v jehož rámci mu byl nejprve uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho měsíce, který byl později změněn na peněžitý trest ve výši 4 000 švýcarských franků (2 667 eur).

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že trestním stíháním a uloženou sankcí bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu, neboť jeho článek měl za cíl vyhovět veřejnému zájmu o informace ohledně incidentu, kterým byla společnost značně otřesena, nikoliv zveřejňovat citlivé údaje.

V rozsudku ze dne 1. července 2014 senát druhé sekce Soudu čtyřmi hlasy proti třem shledal, že došlo k porušení článku 10 Úmluvy. Věc byla na žádost žalované vlády následně postoupena velkému senátu Soudu.

Velký senát Soudu nejprve konstatoval, že v projednávané věci není sporu o existenci zásahu ani o skutečnosti, že byl učiněn na základě zákona a sledoval legitimní cíl. Dále podotknul, že stěžovatelovo právo informovat veřejnost, potažmo právo veřejnosti na informace, se v předmětné věci střetává s ochranou stejně důležitých zájmů v podobě účinnosti trestního vyšetřování, práva obviněného na spravedlivý proces, zejména presumpce neviny a práva na nestranný soud, a práva obviněného na ochranu soukromého života. Poměřováním těchto zájmů chráněných na jedné straně článkem 10 Úmluvy a na druhé straně zejména článkem 6 Úmluvy, jimž je dle Soudu třeba přiznat v zásadě stejnou váhu (srov. obdobně při konfliktu práv chráněných články 8 a 10 Úmluvy Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii¸ č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015, § 91), Soud následně posuzoval nezbytnost zásahu v projednávané věci.

V rámci poměřování může být dle názoru Soudu přihlédnuto ke způsobu, kterým novinář utajené informace získal. V projednávané věci se tak nestalo nezákonně, Soud však tuto skutečnost nepovažoval za rozhodující, neboť stěžovatel si jako zkušený novinář musel být vědom toho, že informace, které publikuje, podléhají utajení.

Soud dále zopakoval, že ochrana ve smyslu článku 10 Úmluvy je novinářům, kteří společnost informují o věcech veřejného zájmu, poskytována za předpokladu, že jednají v dobré víře za účelem zprostředkování spolehlivých a přesných informací (Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 103). Článek 10 Úmluvy nicméně nechrání pouze informace samotné, nýbrž i způsob, jakým jsou sděleny. Novináři se tudíž mohou uchýlit k určitému stupni zveličení či provokace (Ormanni proti Itálii, č. 30278/04, rozsudek ze dne 17. července 2007, § 59). V projednávané věci se Soud přiklonil k závěru švýcarského Federálního soudu, který uvedl, že stěžovatel vykreslil pachatele incidentu veskrze v negativním světle a bez sebemenší úcty k zásadě presumpce neviny, přičemž informace sděloval senzacechtivým způsobem se snahou uspokojit relativně nezdravý zájem o tragický incident.

Soud připomněl, že veřejnost má legitimní zájem být informována a informovat se o trestních řízeních a že se vyjádření stran fungování soudnictví vztahují k tématu veřejného zájmu (Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek ze dne 23. dubna 2015, § 152). Ve vztahu k projednávané věci uznal, že vyšetřování zmíněného incidentu, které bylo předmětem stěžovatelova článku, bylo věcí veřejného zájmu, neboť ve společnosti vyvolalo značné emoce a samy vnitrostátní orgány určité informace poskytly. Soud však shledal, že konkrétní informace obsažené ve stěžovatelově článku, např. záznam výslechu stěžovatele či stěžovatelovy dopisy vyšetřujícímu soudci, nijak k veřejné diskusi nepřispívaly a stěžovatel jejich publikováním sledoval uspokojení nezdravé zvědavosti ohledně vyšetřování.

S ohledem na skutečnost, že práva chráněná články 6 a 10 Úmluvy zasluhují v zásadě stejnou úroveň respektu, je dle Soudu legitimní přiznat důvěrnosti trestního řízení zvláštní ochranu. Důvěrnost řízení má totiž za cíl chránit jednak zájmy, které sleduje řízení, a to prostřednictvím předcházení zničení či poškození důkazů, jednak zájmy obviněného, především presumpci neviny. Důvěrnost trestního řízení je rovněž odůvodněna ochranou procesu utváření mínění a rozhodování uvnitř justice. Publikování stěžovatelova článku, ve kterém byl pachatel incidentu vykreslen značně negativním způsobem, a to během vyšetřování, dle Soudu nepochybně mohlo mít dopad na jeho průběh, ať už v podobě ovlivnění vyšetřujícího soudce, zástupců obviněného či soudu jako takového bez ohledu na skutečnost, že v dotčeném trestním řízení nerozhodovala porota. Zákonnost a soulad opatření, jimiž je zajištěna důvěrnost trestního řízení, s Úmluvou musí být posuzovány v okamžiku jejich přijetí, nikoliv až ve světle případného vývoje řízení a vlivu zveřejněných informací na průběh takového řízení.

Soud dále připomněl pozitivní závazek vnitrostátních orgánů účinně chránit právo na respektování soukromého života a korespondence obviněné osoby ve smyslu článku 8 Úmluvy. Soud v tomto ohledu shledal, že trestní stíhání stěžovatele bylo v souladu s těmito pozitivními závazky, neboť informace stěžovatelem publikované, např. lékařské zprávy a dopisy obviněného, měly výrazně osobní charakter, a vyžadovaly tudíž vysoký stupeň ochrany. Skutečnost, že obviněný byl veřejnosti znám v souvislosti se spácháním předmětného trestného činu, neodůvodňuje, aby byla jeho práva posuzována stejným způsobem jako v případě veřejně známých osob, které se publicitě vystavují dobrovolně (Fressoz a Roire proti Francii, č. 29183/95, rozsudek ze dne 21. ledna 1999, § 50). Senát Soudu v rozsudku ze dne 1. července 2014 shledal, že ochrana práv obviněného mohla být zajištěna méně restriktivním způsobem než odsouzením stěžovatele v trestním řízení: obviněný mohl za účelem ochrany svých práv ve smyslu článku 8 Úmluvy využít prostředky občanského práva. Dle velkého senátu Soudu však existence prostředků občanského práva stát nezprošťuje pozitivních závazků, neboť obviněný s největší pravděpodobností trpěl psychickým onemocněním a v relevantní době pobýval ve vazbě, byl tudíž ve zvlášť zranitelném postavení, přičemž o vydání stěžovatelova článku nemusel vědět. Vnitrostátním orgánům tedy nemohlo být vytýkáno, že s úmyslem plnit své pozitivní závazky nečekaly na zahájení občanskoprávního řízení proti stěžovateli samotným obviněným.

Při posuzování zásahu je třeba rovněž vzít v potaz povahu a závažnost uložených sankcí, neboť nesmí představovat cenzuru, která by novináře odrazovala od vyjádření kritiky a příspěvku do diskuse ohledně témat veřejného zájmu. Ačkoli jsou státní orgány ve věcech týkajících se svobody projevu povinny přistupovat k trestnímu stíhání zdrženlivě, v projednávané věci Soud nepovažoval za nepřiměřené ani trestní stíhání, ani konečný trest, neboť dle jeho názoru byla tato opatření přijata s cílem zajistit řádný výkon spravedlnosti a ochranu práv obviněného. Pokuta uložená stěžovateli zároveň neměla potenciál odradit další novináře od informování o trestních řízeních.

S přihlédnutím k senzacechtivému způsobu, jakým stěžovatel informace sděloval, nedostatku veřejného zájmu na jejich šíření, ke skutečnosti, že článek publikovaný v průběhu vyšetřování mohl ovlivnit jeho průběh, a k závěru, že vnitrostátní orgány dodržely pozitivní závazky ve smyslu článku 8 Úmluvy, přičemž sankce uložená stěžovateli byla přiměřená, Soud shledal, že k porušení stěžovatelova práva na svobodu projevu v projednávané věci nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

Soudce López Guerra v nesouhlasném stanovisku upozornil na skutečnost, že článek stěžovatele se nedotýkal otázky, zda obviněný spáchal trestný čin úmyslně, či nikoliv. Způsob, jakým byl článek napsán, soudce nepovažoval za relevantní, neboť dle Soudu se novináři mohou uchýlit ke zveličení či provokaci. Stěžovatelův článek byl navíc v omezeném oběhu publikován tři měsíce po nehodě a více než dva roky před hlavním líčením ve věci obviněného, nelze si tudíž představit, že by na průběh vyšetřování mohl mít jakýkoliv vliv. Soudce dále zpochybnil, že ve věci existovala naléhavá potřeba zahájit proti stěžovateli trestní řízení. Pakliže obviněný nevyužil svou možnost zahájit proti stěžovateli občanskoprávní řízení a porušení práva na soukromý život nikdy nenamítal, mohlo být jeho soukromí dle názoru disentujícího soudce chráněno mírnějšími prostředky. V závěru kritizoval blanketní zákaz poskytování informací o trestních řízeních obsažený ve švýcarském trestním zákoníku. Uvedl, že není ojedinělé, aby se soudy zabývaly otázkami, které jsou nejen předmětem veřejného zájmu, ale které přímo souvisejí s fungováním demokracie, a novináři tudíž mají právo o nich informovat.

Soudkyně Yudkivska v nesouhlasném stanovisku vyjádřila názor, že stěžovatel přispěl svým článkem do diskuse ohledně tématu, které bylo předmětem značného veřejného zájmu, neboť společnost si přála být informována o trestním řízení týkajícím se smrtelné nehody, která se jich v prostředí relativně malého města dotýkala. Dle soudkyně Soud tento zájem nesprávně považoval za nezdravou zvědavost. Dle jejího názoru dále nebylo prokázáno, že by článek stěžovatele ovlivnil průběh soudního řízení, přičemž zahájení trestního stíhání stěžovatele považovala za rozšíření pozitivních závazků státu na poli článku 8 Úmluvy, kde za předpokladu, že občanskoprávní prostředky poskytují dostatečnou ochranu, není zahájení trestního řízení zpravidla vyžadováno. Obviněný však občanskoprávní řízení proti stěžovateli nezahájil, vnitrostátní orgány tudíž konaly v situaci, kdy dotčená osoba o ochranu zjevně nestála.