F.G. proti Švédsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 23. března 2016 ve věci č. 43611/11 – F. G. proti Švédsku

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že vyhoštěním stěžovatele, neúspěšného žadatele o azyl, do Íránu by nedošlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy z důvodu jeho politických aktivit v Íránu. Jednomyslně naopak shledal, že jeho vyhoštěním, aniž by vnitrostátní orgány provedly přezkum aktuálních důsledků skutečnosti, že ve Švédsku přestoupil ke křesťanství, by došlo k porušení těchto ustanovení.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel, íránský občan, ve Švédsku v listopadu 2009 požádal o udělení azylu. Před správním orgánem mimo jiné uvedl, že byl činný v opozičním hnutí a byl opakovaně zadržen. Dále předestřel, že byl předveden před íránský revoluční soud, který ho propustil za podmínky přislíbení spolupráce se státními orgány a špehování svých přátel. Stěžovatel nadto ujistil revoluční soud, že se již dále nebude účastnit opozičních akcí a bude reagovat na soudní předvolání. V mezidobí byly prohledány jeho podnikatelské prostory, kde se dle jeho tvrzení nacházely politicky citlivé materiály, přičemž jeho pas a některé další dokumenty zmizely. Následně byl znovu předvolán před revoluční soud, rozhodl se však namísto toho uprchnout. Z těchto důvodů, jak uvedl, by mu hrozilo pronásledování, pokud by se vrátil do Íránu.

Po přicestování do Švédska stěžovatel přestoupil ke křesťanství. Správnímu orgánu na žádost předložil potvrzení faráře, že je od prosince 2009 členem místní kongregace a že byl pokřtěn. K dotazu správního orgánu doplnil, že chodí pravidelně na setkání kongregace a čte Bibli. Trval však na tom, že se jedná o jeho soukromou záležitost, nechce na ní založit svou azylovou žádost a zlehčovat vážnost své víry.

Jeho azylové žádosti správní orgán nevyhověl. Opoziční činnost stěžovatele totiž nenasvědčovala nebezpečí z pronásledování nebo špatného zacházení po návratu do Íránu. Tvrzení stěžovatele byla navíc v některých aspektech nesoudržná a v průběhu řízení je také měnil. Co se týče jeho přestoupení ke křesťanství, správní orgán mimo jiné shledal, že stěžovatel nebyl ochoten uvést náboženské vyznání jako důvod k udělení azylu s tím, že se jednalo o jeho soukromou záležitost. Vyznávání víry v soukromí tak správní orgán nepovažoval za přesvědčivý důvod, že by stěžovateli hrozilo v případě návratu pronásledování.

Následně migrační soud zamítl žalobu stěžovatele, přestože stěžovatel předložil soudu nejen výše uvedené potvrzení, ale i samotné osvědčení o křtu.

Později stěžovatel žádal správní orgán i migrační soud o pozastavení výkonu vyhoštění, a to pro nově nastalé okolnosti. Stěžovatel mimo jiné uvedl, že za přestup od Islámu k jinému náboženství se v Íránu ukládá trest smrti. Správní orgán a posléze migrační soud shledaly, že konverzi stěžovatele nelze považovat za novou skutečnost.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. Úvodní poznámky

Soud se nejprve zabýval námitkou žalované vlády, že stížnost by měla být vyškrtnuta ze seznamu případů dle čl. 37 odst. 1 Úmluvy. K červnu 2015 totiž příkaz k vyhoštění stěžovatele pozbyl účinků.

Soud shledal, že případ se týká významných otázek přesahujících konkrétní situaci stěžovatele, a to povinností, jež mají účastníci azylového řízení. V dané věci proto existovaly zvláštní okolnosti ve vztahu k dodržování lidských práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly, které vyžadovaly pokračování v projednávání stížnosti.

B. K tvrzenému porušení článků 2 a 3 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že vyhoštění stěžovatele do Íránu by bylo v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy vzhledem k jeho politickým aktivitám a přestoupení ke křesťanství.

Senát Soudu v rozsudku ze dne 16. ledna 2014 dospěl k závěru, že vyhoštěním stěžovatele do Íránu by nedošlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy. Jeho politické aktivity v Íránu byly podle senátu pouze okrajového charakteru. K otázce přestoupení ke křesťanství senát předestřel, že stěžovatel výslovně před vnitrostátními orgány uvedl, že si nepřeje založit svou žádost o azyl na své náboženské příslušnosti, jelikož ji považoval za soukromou věc. Stěžovatel navíc přestoupil ke křesťanství až po příchodu do Švédska. Nic proto dle názoru senátu nenasvědčovalo tomu, že by íránské státní orgány měly povědomí o jeho konverzi.

Velký senát Soudu zkoumal namítané porušení článků 2 a 3 Úmluvy společně. Nejprve předestřel základní zásady posuzování stížností ve věcech azylu na poli uvedených ustanovení Úmluvy. Žadatel o mezinárodní ochranu je v zásadě povinen předložit tvrzení a důkazy, které prokazují existenci závažných důvodů domnívat se, že by v případě vyhoštění byl v zemi původu vystaven skutečnému a konkrétnímu nebezpečí zacházení v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy. U žádosti o azyl založené na obecném nebezpečí, které je všeobecně známé, tj. kdy jsou informace o takovém nebezpečí volně zjistitelné z rozsáhlé palety zdrojů, je však povinností smluvních stran Úmluvy na poli článků 2 a 3 v případech vyhoštění takové nebezpečí posoudit z úřední povinnosti (např. Hirsi Jamaa a další proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012, § 131–133; či M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 366). U žádosti o azyl založené na individuálním nebezpečí je naproti tomu na žadateli o azyl, aby takové nebezpečí doložil. Pokud se tudíž žadatel o azyl rozhodne konkrétní azylový důvod úmyslně nezmínit, ať už by šlo o politické nebo náboženské přesvědčení, sexuální orientaci či jiný důvod, od dotčeného státu nelze očekávat, že takový důvod odhalí sám. Přesto vzhledem k absolutní povaze práv zaručených články 2 a 3 Úmluvy a zranitelné pozici žadatelů o azyl, pakliže je stát informován o skutečnostech ohledně konkrétní osoby, které ji mohou vystavit nebezpečí špatného zacházení po návratu do dané země, je jeho povinností na poli uvedených ustanovení Úmluvy takové nebezpečí z úřední povinnosti. To platí zejména v situacích, kdy vnitrostátní orgány byly informovány o skutečnosti, že žadatel o azyl může být členem skupiny systematicky vystavené špatnému zacházení, a přitom jsou zde závažné důvody domnívat se, že existují jak takové praktiky, tak jeho členství v dané skupině.

Stran vnitrostátních aktivit stěžovatele v Íránu vnitrostátní orgány shledaly, že byly uskutečňovány na nízké úrovni. Tomu nasvědčovaly i skutečnosti, že stěžovatel nebyl od roku 2009 předvolán před revoluční soud a že jeho rodina, která v Íránu zůstala, nebyla následně pronásledována. Ve světle těchto okolností Soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že vnitrostátní orgány náležitě nezohlednily některé skutečnosti, které uváděl (např. špatné zacházení během jeho zbavení svobody v Íránu v září 2009). Nelze proto dle Soudu učinit závěr, že vnitrostátní řízení nebyla dostatečně založena na materiálech ze spolehlivých a objektivních zdrojů. Nic nenasvědčovalo ani tomu, že by se vnitrostátní orgány mýlily v závěru, že stěžovatel nebyl veřejně známý aktivista nebo politický oponent (a contrario, S. F. a ostatní proti Švédsku, č. 52077/10, rozsudek ze dne 15. května 2012, § 64). K porušení článků 2 a 3 Úmluvy by proto z důvodu politických aktivit stěžovatele nedošlo, pakliže by byl do Íránu vyhoštěn.

K přestoupení stěžovatele ke křesťanství Soud uvedl, že i přesto, že si vnitrostátní orgány byly této skutečnosti vědomy (a stěžovatel tak mohl spadat do skupiny, jíž mohlo hrozit zacházení v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy při návratu do Íránu), vzhledem k tomu, že stěžovatel odmítl uvést konverzi jako azylový důvod, nepřistoupily k důkladnému přezkumu konverze stěžovatele, vážnosti jeho přesvědčení, způsobů projevu jeho křesťanské víry ve Švédsku či po případném návratu do Íránu. Švédské orgány tak nikdy nepřezkoumaly nebezpečí, které by stěžovateli z tohoto důvodu hrozilo po návratu do Íránu. Vzhledem k absolutní povaze článků 2 a 3 Úmluvy se však stěžovatel nemohl vzdát ochrany poskytované těmito ustanoveními. Z toho vyplývá, že bez ohledu na jednání stěžovatele mají příslušné vnitrostátní orgány povinnost z úřední povinnosti posoudit veškeré informace, na něž byly upozorněny do rozhodnutí o vyhoštění do Íránu.

Stěžovatel navíc Soudu předložil řadu materiálů, jež prokazovaly jeho konverzi. Ve světle těchto materiálů a materiálů dříve předložených stěžovatelem vnitrostátním orgánům Soud rozhodl, že stěžovatel dostatečně prokázal, že jeho žádost o azyl zasluhuje ve světle jeho konverze posouzení vnitrostátními orgány. Je na vnitrostátních orgánech, aby vzaly v potaz tyto materiály a také další vývoj obecné situace v Íránu i situace stěžovatele.

Bez aktuálního přezkumu důsledků konverze stěžovatele vnitrostátními orgány by proto dle Soudu došlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy, pokud by byl stěžovatel do Íránu navrácen.