M.G. proti Turecku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 22. března 2016 ve věci č. 646/10 – M. G. proti Turecku

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v souvislosti s nečinností vnitrostátních orgánů v případě domácího násilí došlo k porušení článku 3 Úmluvy, jakož i článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka podala v červenci 2006 u státního zástupce trestní oznámení proti svému manželovi, v němž uvedla, že od jejich sňatku v roce 1997 je ze strany manžela vystavena fyzickému, psychickému i sexuálnímu násilí. Téhož dne byla k žádosti státního zástupce vypracována lékařská zpráva, která popisuje početné stopy fyzického násilí na těle stěžovatelky. Následujícího dne byla sepsána i psychiatrická zpráva, dle níž stěžovatelka v důsledku domácího násilí trpí rozsáhlými depresemi a chronickou posttraumatickou stresovou poruchou. O několik týdnů později stěžovatelka podala návrh na rozvod a požádala soud o nařízení ochranného opatření podle zákona o ochraně rodiny; soud jí vyhověl a nařídil jejímu manželovi na dobu šesti měsíců, aby se k ní nepřibližoval a nekontaktoval jí. V listopadu 2006 státní zástupce vydal příkaz k předvedení manžela a v prosinci téhož roku ho vyslechl, přičemž manžel popřel veškerá nařčení z domácího násilí. V září 2007 bylo manželství stěžovatelky rozvedeno.

V únoru 2012 státní zástupce zahájil trestní stíhání exmanžela stěžovatelky. V listopadu 2012, říjnu 2013 a červnu 2014 se stěžovatelka znovu obrátila na soud s žádostmi o nařízení ochranného opatření proti exmanželovi, přičemž uvedla, že jí i nadále vyhrožuje násilím a smrtí. Soud těmto žádostem vyhověl. Nadace, která stěžovatelku přijala po jejím útěku od manžela v červenci 2006, vydala v březnu 2014 zprávu, dle níž stěžovatelka žije pod stálou hrozbou ze strany exmanžela a její bezpečnost je nadále problematická.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že v důsledku nečinnosti státu u ní došlo k porušení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení zakotveného v článku 3 Úmluvy.

Soud připomněl, že státy mají na poli článku 3 Úmluvy pozitivní závazek přijmout opatření, aby osoby nacházející se pod jejich jurisdikcí nebyly podrobeny zacházení zapovězenému v tomto ustanovení, a to ani ze strany soukromých osob. Zvláštní ochranu tu přitom vyžadují děti a další zranitelné osoby, včetně obětí domácího násilí (Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 159). Obsahem pozitivního závazku je přitom jednak vytvořit právní rámec, který umožňuje prevenci a potrestání špatného zacházení, a jednak – pokud jsou příslušné orgány informovány o bezprostřední hrozbě špatného zacházení nebo o tom, že k takovému zacházení již došlo – uplatnění příslušných právních předpisů v praxi za účelem poskytnutí ochrany obětem a potrestání pachatelů (Eremia proti Moldávii, č. 3564/11, rozsudek ze dne 28. května 2013, § 56). V rámci vyšetřování špatného zacházení je navíc potřeba postupovat s náležitou rychlostí a pečlivostí (Opuz proti Turecku, cit. výše, § 150–151).

V projednávané věci nebylo dle Soudu pochyb o použitelnosti článku 3 Úmluvy. Klíčové proto bylo, zda vnitrostátní orgány konaly způsobem, který naplňuje požadavky tohoto ustanovení. V této souvislosti Soud poukázal zejména na to, že byť byla ihned po podání trestního oznámení na základě lékařských zpráv prokázána jeho opodstatněnost, uplynulo téměř pět měsíců, než státní zástupce vydal příkaz k předvedení manžela stěžovatelky a než ho vyslechl. K zahájení trestního stíhání proti němu došlo dokonce až po více než pěti letech po podání trestního oznámení, přičemž toto stíhání navíc stále není ukončeno. Tak dlouhou nečinnost vnitrostátních orgánů nelze dle Soudu ničím vysvětlit.

Soud se na tomto místě odvolal i na Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva), kterou Turecko ratifikovalo v roce 2012 a která vyžaduje neprodlené vyšetřování všech forem násilí, na něž se vztahuje. Konstatoval dále, že vnitrostátní orgány musí v těchto případech vzít v potaz náročnou situaci a zvláštní zranitelnost – psychickou, fyzickou a/nebo materiální – obětí domácího násilí, a tudíž postupovat s maximální rychlostí. Pokud jde konkrétně o situaci v Turecku, Soud připomněl, že již ve věci Opuz proti Turecku (cit. výše, § 198) dospěl k závěru, že domácí násilí se v této zemi týká především žen a že vnitrostátní orgány k němu obecně přistupují pasivně, což přispívá k vytváření atmosféry příznivé pro toto násilí.

V projednávané věci Soud navíc shledal, že turecký právní řád stěžovatelce v období od jejího rozvodu v roce 2007 až do přijetí nového zákona o ochraně rodiny v roce 2012 nezaručoval možnost dosáhnout nařízení ochranného opatření proti exmanželovi. Jak totiž plyne ze zprávy nevládní organizace Human Rights Watch z roku 2011, jakož i z vybrané vnitrostátní judikatury, výklad v té době platného zákona o ochraně rodiny se různil stran otázky, zda o nařízení ochranného opatření může zažádat žena toliko po dobu trvání manželství, nebo i žena nesezdaná či rozvedená, a v praxi bylo tedy nařízení ochranného opatření ve prospěch stěžovatelky jakožto rozvedené ponecháno na úvahu příslušného soudce. Třebaže stěžovatelka v uvedeném období nebyla obětí násilí ze strany exmanžela, skrývala se v přístřeší poskytnutém nadací, přičemž dle zprávy této nadace žila pod stálou hrozbou ze strany exmanžela. Soud dodal, že existenci této přetrvávající hrozby dokládá i skutečnost, že po přijetí nového zákona o ochraně rodiny podala stěžovatelka tři nové žádosti o nařízení ochranného opatření proti exmanželovi. Dle Soudu tedy stěžovatelka musela žít v situaci, která v ní vzbuzovala pocity strachu, zranitelnosti a nebezpečí.

Soud uzavřel, že je neakceptovatelné, pokud stěžovatelka musela – mnoho let poté, co se obrátila na vnitrostátní orgány ve věci domácího násilí, – žít v obavách z počínání svého exmanžela. Ve světle uvedeného Soud konstatoval, že žalovaný stát nedostál svým pozitivním závazkům na poli článku 3 Úmluvy, a že k porušení tohoto ustanovení tedy došlo.

B. K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 3

Stěžovatelka dále namítala porušení zákazu diskriminace, a to ve dvou ohledech. Zaprvé, postup vnitrostátních orgánů v její věci je dle jejího názoru důsledkem trvalé a systematické diskriminace žen v Turecku, kde sice existuje legislativa proti násilí na ženách, ale její uplatňování v praxi je nedostatečné. Zadruhé, jak již bylo zmíněno na poli článku 3 Úmluvy, původní zákon o ochraně rodiny zaručoval možnost dosáhnout nařízení ochranného opatření pouze vdaným ženám, takže stěžovatelka jakožto rozvedená byla z této možnosti vyloučena.

Soud připomněl, že za účelem vymezení pojmu diskriminace proti ženám musí vzít v potaz nejenom obecný výklad termínu diskriminace dle své dosavadní judikatury, ale rovněž ustanovení specializovaných právních dokumentů v oblasti násilí vůči ženám Opuz proti Turecku (cit. výše, § 185). Pokud stát – byť nezáměrně – nesplní svůj závazek chránit ženy před domácím násilím, dochází tím k porušení práva žen na stejnou ochranu zákona (tamtéž, § 191). Soud dále poukázal na to, že ve smyslu článku 3 Istanbulské úmluvy je třeba pojem „násilí vůči ženám“ vykládat jako porušení lidských práv a jednu z forem diskriminace proti ženám. V projednávané věci Soud i s odvoláním se na své závěry na poli článku 3 Úmluvy shledal, že z důvodů uvedených stěžovatelkou došlo i k porušení článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.