VASILEVA proti Bulharsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 17. března 2016 ve věci č. 23796/10 – Vasileva proti Bulharsku

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v souvislosti s využitím znaleckých posudků vypracovaných lékaři v řízení o odškodnění za nesprávně provedený lékařský zákrok nedošlo k porušení závazku státu poskytnout stěžovatelce přístup k účinnému soudnímu řízení ve smyslu článku 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelce bylo diagnostikováno nádorové onemocnění a v roce 2000 musela podstoupit mastektomii levého prsníku. V návaznosti na následná scintigrafická vyšetření podstoupila v roce 2003 i další operaci, a to za účelem odstranění metastáz nacházejících se v jejím hrudníku. Na základě propouštěcí zprávy z nemocnice stěžovatelka nabyla podezření, že se lékař, který ji operoval, dopustil několika závažných pochybení, včetně toho, že odstranil z jejího těla zdravou tkáň a naopak ponechal v jejím těle tkáň, která vykazovala známky lézí. Lékař jakékoli pochybení popřel.

V lednu 2004, po neúspěšné stížnosti ministerstvu zdravotnictví, stěžovatelka podala proti nemocnici i ošetřujícímu lékaři žalobu na náhradu újmy způsobené nesprávně provedeným lékařským zákrokem. Vnitrostátní soudy žalobu stěžovatelky zamítly, když poté, co si vyžádaly několik znaleckých posudků, dospěly k závěru, že operační zákrok byl v případě stěžovatelky vykonán řádně a lékařský personál nemocnice nepostupoval nedbale.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelka s odkazem na článek 8 Úmluvy před Soudem zejména namítala, že bulharský právní řád účinným způsobem nezajišťuje nestrannost a objektivitu osob, které vypracovávají znalecké posudky ve věcech náhrady újmy způsobené nesprávně provedeným lékařským zákrokem.

Soud úvodem připomněl, že i když právo na zdraví není jako takové Úmluvou zaručeno (Fiorenza proti Itálii, č. 44393/98, rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2000; Dossi a ostatní proti Itálii, č. 26053/07, rozhodnutí ze dne 12. října 2010), z článku 8 Úmluvy pro smluvní státy plyne pozitivní závazek zajistit, aby veřejné i soukromé nemocnice přijaly vhodná opatření za účelem zajištění fyzické integrity svých pacientů. Naplňování pozitivních závazků plynoucích z článku 8 Úmluvy dále vyžaduje, aby oběti nesprávně provedeného lékařského zákroku měly přístup k řízení, v němž se mohou domoci odškodnění (S. B. proti Rumunsku, č. 24453/04, rozsudek ze dne 23. září 2014, § 65–66) a v němž budou mít možnost nechat přezkoumat otázky relevantní pro rozhodnutí soudu lékařským znaleckým posudkem. Je přitom třeba zajistit jak nezávislost příslušných znalců, tak objektivitu jejich posudků (Bajić proti Chorvatsku, č. 41108/10, rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, § 95). Posudky se musí pečlivě zabývat všemi relevantními skutečnostmi a musí dostatečně podrobně uvést důvody pro své závěry (Baldovin proti Rumunsku, č. 11385/05, rozsudek ze dne 7. června 2011, § 23). Posudky musí být ze strany soudů a dalších dotčených orgánů podrobeny náležitému přezkumu (Csoma proti Rumunsku, č. 8759/05, rozsudek ze dne 15. ledna 2013, § 56). Členské státy nicméně požívají širokého prostoru pro uvážení, jak tyto požadavky v soudním systému zajistit. Státy mají konečně povinnost zajistit, že lékaři vždy zváží předvídatelné důsledky plánovaných zákroků a pacienty předem informují tak, aby k zákroku mohli dát informovaný souhlas (Trocellier proti Francii, č. 75725/01, rozhodnutí ze dne 5. října 2006).

Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že náhrady újmy za nesprávně provedený lékařský zákrok se lze v žalovaném státě domáhat cestou občanskoprávní žaloby na náhradu škody. V jiných státech jsou tyto nároky řešeny cestou žaloby proti státu, jde-li o veřejné nemocnice, či je žalobce zproštěn povinnosti prokazovat zavinění na straně lékaře. S ohledem na prostor pro uvážení, kterého státy požívají v oblasti zdravotní politiky, ovšem nelze dle Soudu vykládat Úmluvu tak, že ukládá povinnost přijmout zvláštní mechanismus, který by oproti obecné úpravě usnadnil odškodnění za lékařská pochybení či který by obracel důkazní břemeno na žalovaného. Státy v této souvislosti musí zohlednit i protichůdné zájmy, a to zejména riziko, že vůči zdravotním pracovníkům bude bezdůvodně vyvozována odpovědnost, což může vyústit v praxi známou jako „defenzivní medicína“.

Soud neakceptoval argument, že objektivitu znaleckých posudků bez dalšího zpochybňuje již samotný fakt, že tyto posudky jsou vypracovány lékaři, kteří mají etickou povinnost nekritizovat své vlastní kolegy. Soud odmítl obdobný argument již ve věci Csősz proti Maďarsku (č. 34418/04, rozsudek ze dne 29. ledna 2008, § 31 a 35), když dospěl k závěru, že je zcela běžné, že znalecké posudky v obdobných věcech vypracovávají právě lékaři. I když totiž tyto osoby podléhají etické povinnosti nekritizovat nepřiměřeným způsobem své kolegy, v případě, že jsou ustanoveni znalci v soudních řízeních, podléhají trestní odpovědnosti za poskytnutí nepravdivého znaleckého posudku, o čemž jsou také předem povinně informováni. Taková právní úprava je dle Soudu dostatečně účinná ve vztahu k odrazení znalců od vydávání zkreslených odborných posudků, a to i když je v praxi poměrně obtížné dovodit trestní odpovědnost. Úmluva nepožaduje, aby byly znalecké posudky ve věci rozhodování o náhradě újmy způsobené nesprávným lékařským zákrokem vydávány specializovanými institucemi.

Právo žalovaného státu dle Soudu poskytuje dostatečné záruky pro zajištění spolehlivosti znaleckých posudků. Znalec může být v případě pochybností o své nestrannosti vyloučen. Současně jsou znalci povinni uvádět ve svých odborných posudcích přesvědčivé důvody, které je vedly k přijetí konkrétních závěrů, aby soudy mohly následně zvážit případné rozpory mezi znaleckými posudky. Soudy mohou také ustanovit nového znalce, jestliže některá ze stran zpochybňuje závěry již vypracovaného znaleckého posudku. Vázány nejsou ani závěry předložených znaleckých posudků a jsou naopak povinny je důkladně přezkoumat, což ve své rozhodovací praxi také činí.

Podle názoru Soudu neexistují žádné důvody domnívat se, že výše uvedené záruky nebyly v případě stěžovatelky dodrženy, resp. že znalci, kteří znalecké posudky vypracovali, nebyli nestranní. Vnitrostátní soudy v průběhu rozhodování o věci stěžovatelky vyloučily jednoho ze znalců, jelikož bylo zjištěno, že je zaměstnancem žalovaného zdravotnického zařízení. V odůvodnění svého rozhodnutí následně uvedly, že k závěrům, k nimž tato osoba dospěla, nebudou přihlížet. Neomezily se pouze na přijetí písemných vyhotovení znaleckých posudků, ale u každého posudku provedly i výslech znalce, který byl jeho autorem, za přítomnosti právního zástupce stěžovatelky, který znalci mohl klást a také kladl otázky. V několika případech vnitrostátní soudy požádaly o upřesnění znaleckých posudků či o vypracování posudku zcela nového, a to jestliže byly některé závěry v nich učiněné neurčité či byly stranami sporu zpochybňovány (Eugenia Lazăr proti Rumunsku, č. 32146/05, rozsudek ze dne 16. února 2010, § 76–77). Ve vztahu k přezkumu závěrů znaleckých posudků Soud konstatoval, že soud prvního stupně i odvolací soud závěry znaleckých posudků náležitě analyzovaly, přičemž se nezdá, že by se znalci nezabývali všemi relevantními aspekty. Odvolací soud navíc zdůvodnil, proč se rozhodl přiznat váhu stanovisku většiny oslovených znalců, a ne jedinému znalci s odlišným názorem. Soud dodal, že mu nepřísluší, aby tyto závěry vnitrostátních soudů rozporoval.

Závěrem Soud doplnil, že nepřehlédl, že shromážděné důkazy naznačují, že chirurg provádějící zákrok neinformoval stěžovatelku o všech možných důsledcích plánované operace. Dle závěrů znaleckých posudků totiž nebylo předem možné s jistotou určit přesné místo, kde se nachází metastáze. Dle Soudu stěžovatelka o této skutečnosti zřejmě nebyla informována. Spíše se jeví, že chirurg stěžovatelku opakovaně ujišťoval o opaku. Jelikož však stěžovatelka tento aspekt ve svých podáních zvlášť nezdůrazňovala a svoji argumentaci stavěla na poněkud odlišném tvrzení o nedbalosti chirurga při provádění lékařského zákroku, dle Soudu nelze klást vnitrostátním soudům za vinu, že se tímto aspektem blíže nezabývaly.

Soud s ohledem na výše uvedené rozhodl, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.