PRADE proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 7215/10

Datum: 3.3.2016

Složení senátu: A. Sajó , předseda senátu (Maďarsko), E. Steiner (Rakousko), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), P. Pinto de Albuquerque (Portugalsko), L.-A. Sicilianos (Řecko), E. Mose (Norsko), D. Dedov (Rusko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1955 a žije v Hamburku.

A. Pozadí případu

6. Stěžovatel je státním úředníkem zaměstnaným na pozici právníka finančního úřadu v Hamburku. V roce 1995 byl stěžovatel členem představenstva místní pobočky společnosti nazvané „Red Aid“. Z této pozice nechal zřídit bankovní účet společnosti. Oprávnění nakládat s prostředky na účtu náleželo jen jemu a dvěma dalším členům představenstva. Účet byl určen k ukládání darů a členských příspěvků. Stav účtu byl proto veřejně přístupný (např. v prospektech společnosti). V roce 2000 stěžovatel své působení v představenstvu společnosti ukončil.

7. V roce 2003 obdržela policie oznámení třetí osoby, jež zakoupila hodinky prostřednictvím internetového portálu eBay. Hodinky se však ukázaly být padělkem. Jakmile se oznamovatel o této skutečnosti dozvěděl, snažil se od smlouvy odstoupit, nicméně prodejce, o němž věděl toliko e-mailovou adresu „sternschnuppe756boot.com“ odmítl jakkoli spolupracovat. Z policejního šetření vyplynulo, že jako uživatel předmětné e-mailové adresy je na eBay registrován nějaký pan D. a že e-mailová adresa „sternschnuppe756“ je rovněž evidována u bankovního účtu patřícího společnosti „Red Aid“. Dále v průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že i jiní uživatelé registrovaní na eBay používali jako svůj bankovní účet ten, který patřil společnosti „Red Aid“. Policie nadto zjistila, že uživatel vystupující pod přezdívkou „sternschnuppe756“ rovněž skrze eBay prodával nejrůznější počítačové programy. Po bližším zkoumání peněžních toků na účtu společnosti „Red Aid“ bylo zjištěno, že z něho byla ve vztahu k eBay provedena toliko jediná transakce, dne 7.10.2003, kdy se tento portál domáhal zaplacení poplatku ve výši 36 EUR. Společnost „Red Aid“ vyjádřila nesouhlas se stržením této částky, načež byla dne 27.11.2003 přikázána zpět na účet společnosti. Policie vyslechla pana D., který vcelku přesvědčivě objasnil, že nemá s předmětnou e-mailovou adresou „sternschnuppe756“ ani s bankovním účtem společnosti „Red Aid“ nic společného.

B. Příkaz k prohlídce stěžovatelova bytu

8. Na žádost Okresního státního zastupitelství v Mnichově vydal dne 21.9.2004 Okresní soud v Mnichově příkaz k prohledání bytu stěžovatele (jakož i obydlí ostatních tří členů společnosti „Red Aid“, kteří byli oprávněni disponovat s peněžními prostředky na účtu společnosti), a to pro podezření ze spáchání trestného činu „porušení práv k duševnímu vlastnictví“, jehož se měl dopustit prodejem padělaného zboží, jako jsou hodinky či počítačové programy. Příkaz k domovní prohlídce zahrnoval oprávnění prohledat a případně i zabavit veškerou počítačovou techniku a dokumenty obsahující informace o prodeji padělaných hodinek a počítačových programů.

C. K prohlídce bytu stěžovatele

9. Dne 8.10.2004 bylo skutečně přistoupeno k prohlídce stěžovatelova (sdíleného) bytu v Hamburku. Policie žádnou z věcí, které hledala, nenalezla. Namísto toho však v bytě náhodou objevila 463,732 gramů hašiše, který obsahoval 39,09 gramů čistého THC (tetrahydrocannabinol) a dvě nefunkční váhy. Množství a kvalita nalezeného hašiše byly posouzeny znalcem, dle něhož toto množství postačovalo k výrobě asi 2 600 dávek hašiše. Trestní řízení stran podezření z porušení práv k duševnímu vlastnictví bylo zastaveno. Proti stěžovateli však bylo zahájeno nové řízení pro držení a obchod se značným množstvím drog.

D. Řízení, v němž stěžovatel brojil proti příkazu a prohlídce bytu

1. Řízení před Okresním soudem v Mnichově a před Zemským soudem v Mnichově, v nichž stěžovatel brojil proti nezákonnosti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce samotné

10. Stěžovatel, zastoupen právním zástupcem, podal proti příkazu k domovní prohlídce stížnost, v níž v řízení před trestními soudy namítal, že příkaz, a tím pádem i prohlídka samotná, byly nezákonné a zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na respektování obydlí podle čl. 13 Ústavy Spolkové republiky Německo („Základní zákon“ viz § 22 níže). Jak Okresní soud v Mnichově, tak i Zemský soud v Mnichově, tuto stížnostní námitku odmítly.

2. První řízení před Spolkovým ústavním soudem ohledně zákonnosti příkazu k domovní prohlídce a způsobu jejího provedení

11. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost ke Spolkovému ústavnímu soudu.

12. Dne 13.11.2005 Spolkový ústavní soud shledal, že stížnost je očividně důvodná, konstatoval porušení čl. 13 Základního zákona, prohlásil domovní prohlídku za nezákonnou a zrušil příkaz k domovní prohlídce a spolu s ním i rozhodnutí okresního a zemského soudu. Spolkový ústavní soud naopak ponechal otevřenou otázku, zda původně nashromážděné indicie podporující podezření, že se stěžovatel mohl dopustit „porušení práv k duševnímu vlastnictví“, ospravedlňovaly nařízení domovní prohlídky. V každém případě však naznal, že při poměřování těchto indicií vůči intenzitě zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na respektování svobody obydlí v důsledku provedení domovní prohlídky bylo vydání příkazu, jakož i prohlídka samotná, zjevně nepřiměřené. Před provedením prohlídky tedy mohlo a mělo být upřednostněno použití jiných vyšetřovacích prostředků, které by do stěžovatelových práv zasahovaly v nižší míře.

E. Řízení v projednávané věci

1. První trestní řízení před Okresním soudem v Hamburku

13. Dne 29.7.2005 byl stěžovatel obžalován státním zastupitelstvím v Hamburku z držení a obchodu se značným množstvím drog. Dne 24.1.2006 Okresní soud v Hamburku odsoudil stěžovatele z trestného činu držení značného množství drog a s ohledem na polehčující okolnosti mu uložil trest podmíněného odnětí svobody v délce deseti měsíců. Rozsudek byl založen na výlučném důkazu, tj. nálezu hašiše při domovní prohlídce v bytě stěžovatele ze dne 8.12.2004.

2. První stádium řízení před Odvolacím soudem v Hamburku

14. Stěžovatel podal opravný prostředek k Odvolacímu soudu v Hamburku, v němž namítal, že měl být zproštěn obžaloby, neboť důkaz opatřený při domovní prohlídce nemohl být připuštěn jako důkaz v rámci trestního řízení vedeného pro trestný čin držení drog. Jelikož byl předmětný příkaz k prohlídce zrušen Spolkovým ústavním soudem, policie nikdy neměla oprávnění vstoupit do prostor stěžovatelova bytu, v důsledku čehož by nikdy nemohla odhalit přítomnost drog. Zabavení hašiše navíc nebylo tímto nezákonným příkazem k domovní prohlídce pokryto. Kromě toho bylo porušení stěžovatelova práva na respektování obydlí natolik závažné, že důkaz, který byl náhodně v průběhu prohlídky objeven, nebylo možné použít jako usvědčující důkaz proti němu.

15. Dne 5.9.2006 zrušil odvolací soud rozsudek okresního soudu a věc mu navrátil zpět k dalšímu projednání, neboť dospěl k názoru, že se okresní soud nezabýval dostatečně tím, zda zabavený hašiš skutečně patřil stěžovateli. Stěžovatel totiž bydlel v bytě sdíleném více osobami, a proto mohly pokoj a v něm nalezené drogy náležet některému z jeho spolubydlících. Co se týče přípustnosti důkazu, odvolací soud naznal, že hašiš nalezený při domovní prohlídce lze jako důkaz proti stěžovateli použít. Porušení základních práv stěžovatele v souvislosti s vyšetřováním domnělé trestné činnosti spočívající v porušování práv k duševnímu vlastnictví totiž nebylo natolik závažné, aby zájem stěžovatele na ochraně jeho obydlí převážil nad zájmem veřejnosti na potírání drogové trestné činnosti. Odvolací soud přitom odkázal na judikaturu Spolkového ústavního soudu (viz § 26 níže), dle které nezákonně opatřený důkaz lze v trestním řízení použít tehdy, pakliže po řádném zvážení všech dotčených zájmů veřejný zájem na stíhání nelze upozadit ve prospěch práva na ochranu obydlí dané osoby, ledaže by k porušení jejích práv došlo záměrně. Dále připomněl, že dle Spolkového ústavního soudu byla stěžovatelova práva skutečně závažným způsobem porušena (viz § 12 výše). Není přitom třeba zkoumat, zda byl příkaz k domovní prohlídce formulován dostatečně určitě, a zda původní podezření vedoucí k vydání příkazu bylo opodstatněné, protože i kdyby tomu tak bylo, nečiní tyto skutečnosti předmětný důkaz nezákonným. Vzhledem ke společenské nebezpečnosti přechovávání drog a jejich množství, které bylo prohlídkou odhaleno, dle odvolacího soudu veřejný zájem na stíhání stěžovatele musel nutně převážit nad jeho právem na respektování obydlí. Nadto stěžovatelova práva nebyla porušena úmyslně, domovní prohlídka nebyla svévolná a množství nalezené drogy by teoreticky vzato beztak provedení domovní prohlídky ospravedlňovalo. Odvolací soud tudíž uzavřel, že hašiš nalezený při domovní prohlídce lze jako důkaz proti stěžovateli použít.

3. První řízení před Spolkovým ústavním soudem stran přípustnosti důkazu opatřeného při domovní prohlídce

16. Jelikož nepovažoval za zřejmé, zda závěry odvolacího soudu, co do přípustnosti důkazu opatřeného při domovní prohlídce, byly závazné pro podřízený soud, podal stěžovatel ústavní stížnost ke Spolkovému ústavnímu soudu. Dne 27.12.2006 Spolkový ústavní soud stížnost odmítl pro nepřípustnost.

4. Opakované trestní řízení před Okresním soudem v Hamburku

17. V opakovaném řízení před Okresním soudem v Hamburku stěžovatel vypověděl, že místnost, v níž byly drogy nalezeny, byla v jeho výlučném užívání. Dne 18.4.2007 okresní soud zprostil stěžovatele obžaloby. Shledal, že hašiš nalezený při domovní prohlídce nelze použít jako důkaz proti němu. V tomto ohledu konstatoval, že podle ustálené judikatury Spolkového ústavního soudu (viz § 26 níže) samotná nezákonnost domovní prohlídky bez dalšího neznamená, že by snad důkaz při ní opatřený nebyl v řízení proti dotčené osobě použitelný. Důkaz nicméně lze vyloučit jako nepřípustný tehdy, pakliže bylo stěžovatelovo právo na respektování svobody obydlí porušeno obzvláště závažný způsobem. Soud znovu poměřoval veřejný zájem na stíhání trestné činnosti spočívající v držení značného množství drog oproti zájmu stěžovatele na ochranu jeho obydlí. Přiklonil se přitom k tomu, že původní podezření, dle něhož se měl stěžovatel dopustit trestného činu porušení práv k duševnímu vlastnictví, bylo opravdu natolik vágní a neurčité, že vydání samotného příkazu k domovní prohlídce nebylo ospravedlnitelné. Práva stěžovatele tak byla porušena natolik závažným způsobem, že společenské nebezpečnosti této formy trestné činnosti a množství nalezených drog navzdory, nemohl veřejný zájem na stíhání převážit nad zájmem stěžovatele na ochranu domovní svobody.

5. Řízení před Zemským soudem v Hamburku

18. Na základě odvolání obžaloby vydal zemský soud dne 5.10.2007 rozsudek, jímž zrušil rozhodnutí okresního soudu a odsoudil stěžovatele za držení značného množství drog s přihlédnutím k polehčujícím okolnostem k trestu podmíněného odnětí svobody v délce šesti měsíců. Pokud jde o otázku, zda byl stěžovatel skutečně držitelem drog, zemský soud odkázal na jeho výpověď ze dne 13.3.2007, v níž uvedl, že byl výlučným uživatelem místnosti, kde byl hašiš nalezen. Zemský soud dále podtrhl, že právní názor o přípustnosti hašiše jako výlučného důkazu, vyjádřený v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5.9.2006 (viz § 15 výše), je pro podřízený soud právně závazný; hašiš nalezený v bytě stěžovatele tedy lze jako důkaz proti němu použít. I kdyby názor odvolacího soudu závazný nebyl, důkaz by byl přípustný, jelikož při vyvažování zájmu stěžovatele na ochraně obydlí a veřejného zájmu na stíhání drogové trestné činnosti by musel nutně převážit druhý zmíněný zájem.

6. Druhá fáze trestního řízení před Odvolacím soudem v Hamburku

19. Stěžovatel následně uplatnil opravný prostředek k odvolacímu soudu, v němž znovu tvrdil, že zemský soud neměl důkaz připustit. Dne 16.9.2008 odvolací soud odvolání zamítl. Soud zvažoval veřejný zájem na stíhání předmětné trestné činnosti oproti zájmu stěžovatele na ochraně jeho obydlí. Odvolací soud shledal, že vzhledem k závažnosti trestného činu držení drog a značnému množství nalezeného hašiše musí nutně veřejný zájem na stíhání převážit nad individuálním zájmem stěžovatele na respektování domovní svobody, neboť jeho práva nebyla porušena úmyslně, domovní prohlídka nebyla svévolná a množství nalezené drogy by v teoretické rovině per se odůvodňovalo nařízení domovní prohlídky.

7. Druhá fáze řízení před Spolkovým ústavním soudem o přípustnosti důkazu opatřeného při domovní prohlídce

20. Stěžovatel tedy podal novou ústavní stížnost, v níž opětovně namítal, že připuštěním důkazu došlo k porušení jeho práva na respektování obydlí podle čl. 13 Základního zákona, jakož i práva na spravedlivý proces dle čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 20 odst. 3 Základního zákona (viz § 23 níže). Dne 2.7.2009 Spolkový ústavní soud ústavní stížnost zamítl (sp. zn. 2 BvR 2225/08). Rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 3.8.2009. Soud posuzoval námitky stěžovatele především optikou čl. 13 Základního zákona. Shledal, že odvolací soud vyvažoval všechny vzájemně soupeřící zájmy způsobem, který nelze označit za svévolný ani nerozumný a že tedy odsouzení stěžovatele, byť spočívalo na výlučném důkazu opatřeném při nezákonné domovní prohlídce, nemohlo porušit ústavně zaručená práva stěžovatele. Ve vztahu k jeho tvrzení, že použitím hašiše, který mu byl zabaven, jako důkazu proti němu došlo k porušení čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 20 odst. 3 Základního zákona, soud uvedl, že zásady plynoucí z práva na spravedlivý proces byly uplatněny způsobem, který nebyl vzhledem k okolnostem neospravedlnitelný ani svévolný. K porušení ústavních práv stěžovatele tudíž nedošlo.

F. Kárné řízení

21. Jelikož byl stěžovatel státním úředníkem, bylo proti němu kvůli vzneseným obviněním zahájeno též kárné řízení. Kárné řízení však bylo v průběhu trestního řízení odloženo. Jakmile byla vyslovena vinna stěžovatele trestními soudy, příslušné orgány formálně konstatovaly, že se stěžovatel dopustil kárného provinění, načež řízení zastavily s tím, že delikt nebyl takového druhu a závažnosti, aby vyžadoval uložení kárného opatření.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 22. – 23. Relevantní ustanovení Základního zákona Spolkové republiky Německo

§ 24. – 25. Ustanovení trestního řádu týkající se podmínek a postupu pro povolování a provádění domovních prohlídek a přípustnosti důkazů obecně

§ 26. Shrnutí relevantní rozhodovací praxe Spolkového ústavního soudu]

K tvrzenému porušení Úmluvy z důvodu, že byl v řízení použit nezákonně pořízený důkaz

27. Stěžovatel namítal, že použitím důkazu, který byl opatřen při výkonu nezákonného příkazu k domovní prohlídce, došlo v řízení k porušení jeho práv zaručených Úmluvou. Dovolával se přitom práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1) a práva na respektování soukromého života (čl. 8). Dle názoru Soudu je namístě přezkoumat stěžovatelovy námitky výlučně pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní takto:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě ... projednána ... soudem ... který rozhodne ... o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

28. Vláda toto tvrzení rozporovala.

I. K přijatelnosti

29. Soud poznamenává, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále spatřuje, že není nepřijatelná ani z jiných důvodů. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Podání stran

1. Stěžovatel

30. Stěžovatel zastával názor, že připuštění důkazu nebylo slučitelné s jeho právem na spravedlivý proces, jelikož byl získán závažným porušením jeho práva na respektování obydlí. V tomto směru namítal, že příkaz k domovní prohlídce byl svévolný a prohlídka, jež byla na jeho základě uskutečněna, nutně nezákonná, neboť původní podezření, že mohl být zapleten do trestné činnosti spočívající v porušování práv k duševnímu vlastnictví, bylo příliš neurčité. Stěžovatel přikládal důraz na skutečnost, že hašiš nalezený při domovní prohlídce představoval výlučný důkaz, na jehož základě byl odsouzen. Ani jeho výpověď stran výlučného užívání místnosti, v níž byl v bytě hašiš nalezen, nelze považovat za důkaz viny, protože se k nalezenému hašiši nevztahovala. V neposlední řadě tvrdil, že veřejný zájem na potírání této formy trestné činnosti nemohl převážit nad jeho právem na respektování domovní svobody, neboť předmětný trestný čin měl vůči veřejnosti zanedbatelné dopady následky, zatímco zásah do jeho základních práv byl mimořádně závažný. Jeho věc tudíž snese srovnání s okolnostmi řízení ve věci Jalloh proti Německu (cit. výše, § 94–96).
2. Vláda

31. Vláda naopak trvala na tom, že řízení ve věci stěžovatele bylo spravedlivé. Dle jejího mínění se vnitrostátní soudy ve svých rozhodnutích podrobně otázkou přípustnosti důkazu zabývaly. V této souvislosti pečlivě vyvažovaly stěžovatelova základní práva s veřejným zájmem na vymahatelnosti práva. Přestože zpočátku neexistovalo podezření z páchání drogové trestné činnosti, tato okolnost byla vykompenzována množstvím nalezeného hašiše, které by beztak vydání příkazu k domovní prohlídce ospravedlňovalo. Vyvažování vzájemně soupeřících zájmů ze strany vnitrostátních soudů tedy bylo dostatečné. Skutkové okolnosti projednávané věci nadto nelze připodobňovat k řízení ve věci Jalloh proti Německu (cit. výše). Stěžovatel kromě toho využil na všech stupních soudní soustavy příležitosti brojit proti přípustnosti nezákonně obstaraného důkazu. Konečně je třeba přihlédnout k okolnostem, za nichž byl hašiš objeven. Ty totiž neponechávají sebemenší prostor pro pochybnosti o věrohodnosti a pravdivosti tohoto důkazu. Drogy navíc nebyly výlučným důkazem. K vyvození trestní odpovědnosti stěžovatele totiž přispěla jako druhý podstatný prvek i jeho výpověď, že je výlučným uživatelem místnosti, v níž byl hašiš nalezen.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné zásady

32. Soud připomíná, že i když čl. 6 zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, nestanoví žádná pravidla stran přípustnosti důkazů jako takových, neboť tyto otázky se řídí především vnitrostátní právní úpravou (viz Schenk proti Švýcarsku , cit. výše, § 45; Teixeira de Castro proti Portugalsku , cit. výše, § 34; Jalloh proti Německu , cit. výše, § 94–96).

33. Úlohou Soudu tedy z podstaty věci není, aby se vyjadřoval k tomu, zda některé druhy důkazů – např. důkazy opatřené z pohledu vnitrostátního práva nezákonným způsobem – mohou být v řízení připuštěny, nebo dokonce zda je stěžovatel vinen či nevinen. Otázka, jež nicméně musí být zodpovězena, zní, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, tj. včetně způsobu, jímž byly rozhodné důkazy obstarány. To zahrnuje i zkoumání předmětné „nezákonnosti“, a pokud se tato mohla týkat i porušení jiného práva zaručeného Úmluvou, též povahy tohoto porušení (viz Bykov proti Rusku , cit. výše, § 89; Lee Davies proti Belgii , cit. výše, § 41).

34. Při zjišťování, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, je též třeba si položit otázku, zda byla dodržena práva obhajoby. Zejména je zapotřebí posoudit, zda byla stěžovateli poskytnuta přiměřená možnost napadnout pravost důkazu a jeho použití (viz Szilagyi proti Rumunsku , cit. výše). Rovněž je nutno přihlédnout ke kvalitě důkazu a k tomu, zda okolnosti, za nichž byl pořízen, nezpochybňují jeho věrohodnost či pravost (viz Bykov proti Rusku , cit. výše, § 49). V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými skutečnostmi, sice nutně nevyvstávají pochybnosti co do spravedlivosti řízení, je však nutno říci, že je-li důkaz dostatečně pevný a nedává-li prostor pro pochyby, další důkazy na jeho podporu již nejsou nutně potřebné (viz Lee Davies proti Belgii , cit. výše, § 42; Bykov proti Rusku , cit. výše, § 90).

35. Konečně při zvažování, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, lze přihlédnout též k veřejnému zájmu na stíhání a trestání dané formy trestné činnosti a následně jej vážit oproti individuálnímu zájmu dotčeného jednotlivce na tom, aby důkazy proti němu byly opatřeny v souladu se zákonem (viz Jalloh proti Německu , cit. výše, § 97).

2. Použití těchto zásad na projednávaný případ

36. Při zjišťování, zda bylo řízení ve věci stěžovatele ve světle výše uvedených zásad spravedlivé, musí Soud předně posoudit „nezákonnost“ při opatřování důkazu proti stěžovateli.

37. Na úvod Soud podotýká, že domovní prohlídka provedená v rámci jiného trestního řízení vedeného proti stěžovateli, při níž byly drogy nalezeny, nebyla provedena v souladu s vnitrostátním právem. Spolkový ústavní soud ostatně příkaz k prohlídce sám zrušil, jelikož nebyl založen na dostatečném množství indicií, které by ve svém souhrnu vzbuzovaly důvodné podezření, že se stěžovatel mohl dopustit trestného činu „porušení práv k duševnímu vlastnictví“, tedy pro absenci pevného základu, který by ospravedlňoval zásah do základních práv stěžovatele o takové intenzitě, jakou představuje domovní prohlídka. Příslušné orgány si nicméně pro účely prohlídky vyžádaly v souladu s čl. 13 Základního zákona předchozí soudní povolení. Nic přitom v projednávané věci nenasvědčuje tomu, že by policie při opatřování souhlasu a výkonu příkazu k domovní prohlídce jednala ve zlé víře nebo vědomě porušovala formální pravidla stanovená vnitrostátním právem (srov. Kaletsch proti Německu , cit. výše).

38. Soud se domnívá, že stěžovatel měl přiměřenou příležitost napadnout použití důkazu získaného při nezákonné domovní prohlídce před vnitrostátními orgány. Proti jeho užití ostatně brojil na třech stupních soudní soustavy, kde namítal, že veřejný zájem na stíhání nemůže převážit nad jeho právem na ochranu obydlí. Soudy všech stupňů se jeho argumenty náležitě zabývaly.

39. Soud musí dále posoudit předmětný důkaz co do jeho kvality. Co se týče intenzity zásahu, Soud je přesvědčen, že se projednávaná věc zásadně liší od případu Jalloh proti Německu (cit. výše). Ve věci Jalloh totiž orgány podrobily stěžovatele proti jeho vůli vážnému zásahu do fyzické a psychické integrity; takto opatřený důkaz byl tedy získán skrze porušení čl. 3 Úmluvy jakožto jednoho z klíčových práv zaručených Úmluvou (viz Jalloh proti Německu , cit. výše, § 82). Oproti tomu v projednávané věci, byť byl důkaz opatřen postupem rozporným s ustanoveními vnitrostátního práva, nedošlo současně k porušení čl. 3 Úmluvy. Ve vztahu k otázce, zda okolnosti, za nichž byl důkaz pořízen, nemohou vrhat pochybnosti na jeho věrohodnost a pravdivost, Soud uvádí, že mezi stranami není sporu v tom, že důkaz nalezený v bytě se nacházel v místnosti, která byla užívána výlučně stěžovatelem (viz § 18 výše). Kromě toho byly množství i kvalita nalezeného hašiše hodnoceny znalcem, jehož zjištění stěžovatel v žádné fázi vnitrostátního řízení nezpochybňoval. Podle mínění Soudu tedy nevyvstávají pochybnosti, že by tento důkaz nebyl hodnověrný nebo pravdivý (srov. naopak Layijov proti Ázerbájdžánu , cit. výše, § 75; Horvatić proti Chorvatsku , cit. výše, § 84; Lisica proti Chorvatsku , cit. výše, § 57).

40. Pokud jde o váhu, jíž předmětný důkaz přispěl k odsouzení stěžovatele (srov. Lisica proti Chorvatsku , cit. výše, § 57), Soud odkazuje na zjištění Spolkového ústavního soudu, dle něhož byl tento důkaz de facto výlučným důkazem proti stěžovateli (viz § 20 výše). Zemský soud přihlédl rovněž k písemné výpovědi, jejímž prostřednictvím stěžovatel potvrdil, že byl majitelem drog. Soud v tomto ohledu připomíná, že význam existence i jiných důkazů závisí vždy na dílčích okolnostech případu. Avšak za okolností projednávané věci, kde látky nalezené v bytě stěžovatele představovaly silný důkaz a kde nebylo přítomno riziko, že by nebyl hodnověrný, byla potřeba existence jiných důkazů v odpovídající míře oslabena (srov. Lee Davies proti Belgii , cit. výše, § 52).

41. Při hodnocení, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, je konečně zapotřebí vzít v potaz váhu veřejného zájmu na vyšetřování a potírání dané formy trestné činnosti, a tuto poměřovat zájmem jednotlivce, aby důkazy proti němu byly opatřovány způsobem slučitelným se zákonem. Soud shledává, že vnitrostátní soudy se podrobně zabývaly námitkami stěžovatele ohledně použitelnosti důkazu a náležitě odůvodnily, proč zastávají názor, že tento důkaz je v předmětném trestním řízení přípustný, i když byl opatřen při nezákonné domovní prohlídce. Poměřovaly přitom veřejný zájem na stíhání drogové trestné činnosti a zájmem stěžovatele na ochraně domovní svobody. Na rozdíl od řízení ve věci Jalloh proti Německu (cit. výše, § 107), kde byly vnitrostátní orgány postaveny před otázku přípustnosti důkazu opatřeného násilným podáním léčiv postupem vnitrostátním právem předvídaným, si byly soudy v projednávané věci dobře vědomy diskrece, která je opravňovala důkaz získaný v rozporu se zákonem z dokazování vyloučit. Pakliže za daných okolností vnitrostátní soudy přihlédly ke značnému množství nalezeného hašiše (na rozdíl od případu Jalloh , kde bylo objeveno jen drobné množství kokainu), načež shledaly, že základní práva stěžovatele musela ustoupit veřejnému zájmu, jeví se být tento závěr pečlivě a řádně zdůvodněn a nelze jej proto považovat za nepřiměřený nebo vykazující známky svévole.

42. S přihlédnutím k zárukám, které doprovázely proces hodnocení přípustnosti a hodnověrnosti předmětného důkazu, povaze a stupni nezákonnosti, a použití důkazu, který byl opatřen v rámci napadené domovní prohlídky, Soud uzavírá, že řízení ve stěžovatelově věci, posuzováno v jeho celistvosti, nebylo v rozporu s požadavky spravedlivého procesu.

43. Z toho plyne, že k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.

K tvrzenému porušení dalších ustanovení Úmluvy

44. Stěžovatel dále na poli čl. 8 Úmluvy namítal, že příkaz k domovní prohlídce a její provedení porušily jeho právo na respektování soukromého života a obydlí.

45. V tomto směru Soud podotýká, že šestiměsíční lhůta pro podání stížnosti dle čl. 35 odst. 1 Úmluvy počala plynout ode dne „konečného vnitrostátního rozhodnutí“. Tím je ve vztahu k příkazu k domovní prohlídce a prohlídce samotné datum vydání prvního rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 13.11.2005. Soud tak uzavírá, že tato námitka obsažená ve stížnosti, jež byla podána až dne 2.2.2010, byla podána zjevně po uplynutí předepsané šestiměsíční lhůty. Z toho vyplývá, že v tomto rozsahu musí být stížnost jako nepřijatelná odmítnuta na základě čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy .

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil stížnost v rozsahu námitky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu připuštění důkazu v rámci trestního řízení proti stěžovateli opatřeného při nezákonné domovní prohlídce jeho bytu za přijatelnou, zatímco ve zbylém rozsahu za nepřijatelnou;

2. rozhodl, že čl. 6 odst. 1 nebyl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.