PAJIĆ proti Chorvatsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 68453/13

Datum: 23. 2. 2016

Složení senátu: I. Karakaş, předseda senátu (Turecko), N. Vučinić (Černá Hora), P. Lemmens (Belgie), V. Griţco (Moldavsko), K. Turković (Chorvatsko), S. Mourou-Vikström (Monako), G. Ravarani (Lucembursko).

[§ 1. - 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatelka se narodila v roce 1973 a žije v Brčku, Bosně a Hercegovině.

7. Dne 29. 12. 2011 podala stěžovatelka žádost o povolení k pobytu v Chorvatsku z titulu sloučení rodiny s její partnerkou, paní D. B., která žila v Sisaku. Uvedla, že studovala v Chorvatsku a žila v Záhřebu sedmnáct let. Vysvětlila také, že chce žít s D. B., s níž má vztah dva roky a s níž chce začít žít v jedné domácnosti a začít podnikat.

8. V dopise ze dne 28. 12. 2011 D. B. prohlásila, že vlastní v Sisaku dům, v němž chce se stěžovatelkou žít. Vysvětlila, že se stěžovatelkou ... chtějí žít spolu, aby se vyhnuly neustálému cestování a vzdálenosti mezi sebou.

9. Během řízení mělo oddělení policie v Sisaku (Policijska uprava Sisačko-moslovačka) za to, že stěžovatelka a D. B. jsou ve vztahu od října 2009 a v zájmu zachování jejich vztahu cestovaly, aby se navštěvovaly. Zjistilo, že stěžovatelka pobývala s D. B. v poslední době v období od 16. 9. do 4. 12. 2011.

10. Oddělení policie v Sisaku zamítlo žádost stěžovatelky dne 24. 2. 2012 se zkráceným odůvodněním, že podmínky podle cizineckého zákona nebyly splněny.

11. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí k Ministerstvu vnitra (Ministarstvo unutarnjih poslova, dále jen "Ministerstvo") odvolala argumentujíc, že z rozhodnutí oddělení policie v Sisaku lze usuzovat, že její žádost byla zamítnuta proto, že cizinecký zákon nedovoluje sloučení rodiny pro páry stejného pohlaví. Měla za to, že zde při posuzování nebyly žádné důvody činit rozdíl na základě sexuální orientace a relevantní právní úprava by neměla být vykládána způsobem, že takovou možnost dovoluje. Opřela se mimo jiné o Ústavu a zákon o prevenci diskriminace a argumentovala, že pokud by neměla být posouzena jako nejbližší rodinný příslušník ve smyslu cizineckého zákona, měla by v každém případě být posuzována jako její další příbuzný ve smyslu tohoto zákona.

12. Ministerstvo zamítlo dne 8. 6. 2012 její odvolání a potvrdilo rozhodnutí oddělení policie v Sisaku. Relevantní část rozhodnutí Ministerstva uvádí, že:

"Pokud jde o sloučení rodiny, na jejímž základě byla v projednávaném případě žádost o legalizaci statusu cizince v Chorvatsku podána, je třeba uvést, že spis prokazuje, že odvolatelka se opírá o existenci vztahu s osobou stejného pohlaví, chorvatskou občankou D. B., který údajně trvá dva roky.

Naříkané rozhodnutí ukazuje, že prvostupňový orgán, kromě citace dotčených ustanovení cizineckého zákona, taktéž zmiňuje § 3 zákona o rodině, podle něhož se účinky mimomanželského vztahu, tedy práva a povinnosti plynoucí z jeho existence, vztahují ke svazku mezi svobodnou ženou a mužem, který trval alespoň tři roky, nebo méně, pokud se z tohoto svazku narodilo dítě, a § 2 zákona o svazku osob stejného pohlaví, který definuje svazek osob stejného pohlaví jako svazek mezi dvěma osobami stejného pohlaví (partnerů), kteří nejsou sezdáni, nebo v mimomanželském vztahu, nebo jiný svazek osob stejného pohlaví, který trval alespoň tři roky a který je založen na principu rovnosti partnerů, vzájemného respektu a pomoci stejně jako citovém poutu partnerů.

(...)

Z uvedeného plyne, že zákon o svazku osob stejného pohlaví nedefinuje svazek osob stejného pohlaví jako rodinu a zákon o rodině se nevztahuje na svazky osob stejného pohlaví. Je nutné vzít v úvahu, že ustanovení cizineckého zákona týkající se dočasného pobytu pro sloučení rodiny nepřiznávají možnost legalizace statusu cizince na základě existence svazku osob stejného pohlaví, rovněž takový svazek nespadá do rozsahu pojmu "nejbližší rodinný příslušník", zakotveném v tomto zákoně, který jasně stanovuje, že zde není zákonný podklad pro vyhovění žádosti odvolatelky.

Tudíž odvolatelka nesprávně dovozuje, že měl v jejím případě orgán prvního stupně použít § 56 odst. 4 cizineckého zákona ... protože toto ustanovení jasně stanovuje, že s výjimkou ustanovení definující nejbližší rodinné příslušníky lze vzít v úvahu i ‚další příbuzné', jestliže zde existují zvláštní rodinné nebo vážné humanitární důvody pro sloučení rodiny v Chorvatsku."

13. Stěžovatelka podala dne 24. 7. 2012 správní žalobu ke správnímu soudu v Záhřebu (Upravni sud u Zagrebu), zdůvodňujíc, že byla diskriminována ve srovnání s páry opačného pohlaví, kteří mají možnost žádat o sloučení rodiny podle cizineckého zákona. Opřela se o národní právní úpravu o zákazu diskriminace včetně zákona o prevenci diskriminace, stejně jako o Ústavu a soudní judikaturu.

14. Správní soud v Záhřebu žalobu stěžovatelky dne 30. 1. 2013 zamítl. Relevantní část rozsudku stanovuje následující:

"... citovaný § 56 odst. 3 bod. 1) a 2) cizineckého zákona stanovuje, že nebližší rodinní příslušníci jsou manželé nebo osoby, které žijí v mimomanželském vztahu v souladu s chorvatskou právní úpravou. Citované § 3 a § 5 zákona o rodině ukazují, že manželství a mimomanželský vztah jsou svazky mezi mužem a ženou. Proto svazek mezi osobami stejného pohlaví nelze považovat za manželství nebo mimomanželský vztah.

Svazek mezi osobami stejného pohlaví lze posuzovat v rámci právního pojmu svazek osob stejného pohlaví za podmínek stanovených v § 2 zákona o partnerství osob stejného pohlaví. S ohledem na omezené právní účinky partnerství osob stejného pohlaví však možná existence takového svazku nepředstavuje základ pro sloučení rodiny. Je třeba podotknout, že § 56 cizineckého zákona explicitně vyjmenovává osoby, které lze považovat za nejbližší rodinné příslušníky, nebo které mohou být výjimečně takto posouzeny, což vede k závěru, že není možné toto ustanovení rozšířit tak, aby zahrnovalo osoby žijící ve svazku osob stejného pohlaví.

Z tohoto důvodu závisí vyhovění žádosti o dočasný pobyt cizince z důvodu sloučení rodiny na splnění požadavků podle § 52 a § 56 cizineckého zákona. V projednávaném případě není žalobkyně ani vdaná a ani v mimomanželském vztahu s chorvatskou občankou D. B., což není stranami rozporováno. Z toho proto plyne, že žalobkyně nemůže být považována za nejbližšího rodinného příslušníka ve smyslu § 56 odst. 1 bod 1) a 2) cizineckého zákona, a tudíž neodůvodnila účel (v konkrétním případě: sloučení rodiny), pro který lze dočasný pobyt v Chorvatsku cizinci přiznat.

S ohledem na citovaná zákonná ustanovení a okolnosti případu soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě nebylo možné žádosti žalobkyně vyhovět."

15. Stěžovatelka podala dne 8. 3. 2013 k Ústavnímu soudu (Ustavni sud Republike Hrvatske) ústavní stížnost s tvrzením, že byla diskriminována na základě její sexuální orientace. Dovolávala se Ústavy a dotčené antidiskriminační právní úpravy a citovala judikaturu Soudu k otázce diskriminace na základě sexuální orientace.

16. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky dne 29. 5. 2013 zamítl a potvrdil odůvodnění orgánů nižších stupňů. Příslušná část rozhodnutí uvádí:

"8. Ústavní soud zdůrazňuje, že diskriminace podle čl. 14 Ústavy nestojí samostatně [jako důvod] pro podání ústavní stížnosti, ta musí být podána ve spojení s porušením jiného substantivního ústavního práva. Diskriminace znamená rozdíl v jednání s osobami ve stejné nebo obdobné situaci bez objektivního a rozumného odůvodnění. Článek 14 Ústavy obsahuje ústavní garanci proti diskriminaci z jakéhokoli důvodu při ochraně konkrétního práva.

Ačkoli se stěžovatelka opřela ve své ústavní stížnost o čl. 35 Ústavy a související čl. 8 Ústavy, Ústavní soud má za to, že tato ustanovení nejsou na projednávaný případ použitelná.

8.1 V předchozích řízeních neshledal Ústavní soud skutečnosti nebo okolnosti, které by naznačovaly, že v řízeních před orgány nižších stupňů byla stěžovatelka diskriminována z jakéhokoli důvodu... Tudíž její ústavní stížnost pro porušení čl. 14 Ústavy posoudil Ústavní soud jako neopodstatněnou.

8.2 Ústavní soud taktéž podotýká, že stěžovatelka v tomto konkrétním případě neprokázala, že by využila právní cestu podle zákona o prevenci diskriminace...

Z tohoto důvodu nedošlo k porušení jejího ústavního práva podle čl. 14 odst. 1 a 2 Ústavy.

9. Judikatura evropského soudu citovaná v ústavní stížnosti nemá pro tento případ žádnou relevanci, jelikož se vztahuje k případům týkajícím se zdravotního pojištění a přechodu práva držby mezi partnery stejného pohlaví žijícími ve stabilním (de facto) vztahu."

[§ 17. - 37. II. Relevantní právní předpisy]

K tvrzenému porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

[§ 38. K použití čl. 8 a čl. 14 Úmluvy]

I. K přijatelnosti

A. Stanoviska stran

39. Vláda argumentovala, že stěžovatelka pochybila, jestliže nevyužila možnosti zahájit občanskoprávní řízení podle § 7 zákona o prevenci diskriminace, které by mohlo vést zejména k prokázání diskriminace a/nebo nařízení odstranění diskriminace a jejích důsledků a/nebo náhradě škody a/nebo zveřejnění závěrů v médiích. Podle názoru vlády poskytuje zákon o prevenci diskriminace účinné vnitrostátní prostředky nápravy, které musely být stěžovatelce, která byla zastoupena právními zástupci, známy. Účinnost právního prostředku podle zákona o prevenci diskriminace vychází z praxe vnitrostátních soudů a navíc byla uznána ústavním soudem, který tak prohlásil stížnost stěžovatelky za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. K tomu vláda odkázala na skutečnost, že zákon o prevenci diskriminace taktéž stanovuje alternativní cestu podle § 16, který přiznává jednotlivci možnost podat stížnost na diskriminaci jako předběžnou otázku v hlavním řízení, vláda však shledala, že stěžovatelka pochybila, protože tuto skutečnost řádně nenamítla ve správním řízení o její žádosti o sloučení rodiny.

40. Stěžovatelka uvedla, že § 16 zákona o prevenci diskriminace stanovuje dvě alternativní cesty, jak může jednotlivec žádat o ochranu před diskriminací; zaprvé předložením věci v hlavním řízení o jejích právech, nebo alternativně podáním občanskoprávní žaloby v samostatném řízení. Za těchto okolností se domáhala ochrany ve správním řízení o její žádosti o sloučení rodiny a nebyla povinna využít jiný prostředek nápravy, tedy podání občanskoprávní žaloby týkající se stejné stížnosti na diskriminaci.

B. Posouzení Soudem

[§ 41. K účelu čl. 35 Úmluvy]

42. Pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy musí být používáno s určitou mírou pružnosti a bez přehnaného formalismu. Zároveň toto pravidlo principiálně vyžaduje, aby stížnosti podané na mezinárodní úrovni mohly být podány i před vnitrostátními orgány, minimálně svou podstatou a v souladu s formálními požadavky stanovenými vnitrostátním právem (viz Azinas proti Kypru, §38; Melnik proti Ukrajině, § 67; Hummstov proti Ázerbájdžánu, § 91; Dvořáček a Dvořáčková proti Slovensku, § 54).

43. Avšak v případě, že existuje několik vnitrostátních prostředků nápravy, které může jednotlivec použít, má právo vybrat si prostředek, který odpovídá jemu způsobené osobní křivdě. Jinými slovy, jakmile využil jeden prostředek nápravy, využití jiného prostředku nápravy, který má v podstatě stejný cíl, se nevyžaduje (viz T. W. proti Maltě; Moreira Barbosa proti Portugalsku; Jeličić proti Bosně a Hercegovině a Jasinskis proti Litvě, § 50).

[§ 44. K alternativám při žádosti o ochranu před diskriminací]

45. V projednávaném případě stěžovatelka ve správním řízení tvrdila, že byla diskriminována na základě sexuální orientace při získání povolení k pobytu v Chorvatsku. Výslovně se opřela o vnitrostátní antidiskriminační právní úpravu včetně zákona o prevenci diskriminace (srov. § 11). Nad to se stěžovatelka ve svých podáních před příslušnými vnitrostátními soudy včetně Ústavního soudu opřela o Úmluvu a judikaturu Soudu ve věci diskriminace na základě sexuální orientace (srov. § 13 a 15).

46. Za těchto okolností Soud shledává, že stěžovatelka před vnitrostátními orgány dostatečně uplatnila svou stížnost na diskriminaci. Nebyla povinna proto využít dalšího prostředku nápravy podle zákona o prevenci diskriminace, který měl ve své podstatě stejný účel, tak, aby vyhověla podmínkám čl. 35 odst. 1 Úmluvy (srov. § 43).

[§ 47. K rozhodování Ústavního soudu]

48. Soud tedy odmítá argument vlády. Soud dále poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná podle čl. 35 odst. 3 Úmluvy…

II. K meritu věci

[§ 49. - 52. A. Stanoviska stran]

B. Posouzení Soudem

1. Relevantní principy

53. Soud konstantně judikuje, že čl. 14 doplňuje další hmotně právní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Neexistuje nezávisle, poněvadž má účinky pouze ve vztahu k "užívání práv a svobod" v nich zaručených. Třebaže použití čl. 14 Úmluvy nepředpokládá porušení těchto ustanovení - a v tomto rozsahu je autonomní - nemůže zde být prostor pro jeho aplikaci, pokud namítané skutečnosti nespadají do rámce jednoho nebo více z nich. Zákaz diskriminace zakotvený v čl. 14 tudíž přesahuje užívání práv a svobod, jejichž garanci Úmluva a protokoly vyžadují po každém státu. Vztahuje se to i na taková dodatečná práva spadající do obecného rámce jakéhokoli článku Úmluvy, která se stát dobrovolně zavázal poskytovat (viz, mezi jinými, Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 71; E. B. proti Francii, § 47-48; Vallianatos a další proti Řecku, § 72; Genovese proti Maltě, § 32).

54. Soud ve své judikatuře stanovil, že pouze rozdíly v jednání založené na identifikovatelném charakteristickém znaku nebo statusu mohou dosáhnout úrovně diskriminace ve smyslu čl. 14 (viz Eweida a další proti Spojenému království, § 86).

55. Obecně pro to, aby nějaká otázka vyvstala podle čl. 14, musí existovat rozdíl v jednání s osobami v analogické a dostatečné obdobné situaci (X a další proti Rakousku, § 98). Avšak ne každé rozdílné jednání zakládá porušení čl. 14. Rozdíl v jednání je diskriminační, jestliže nemá žádné objektivní a rozumné zdůvodnění, jinými slovy jestliže nesleduje legitimní cíl nebo jestli neexistuje odůvodněný vztah proporcionality mezi přijatými prostředky a sledovaným cílem. Pojem diskriminace ve smyslu čl. 14 taktéž zahrnuje případy, kdy se s osobu nebo skupinou jedná bez dostatečného opodstatnění méně výhodně než s jinými, třebaže více favorizované jednání Úmluva nepožaduje (srov. Abdulaziz, Cabales a Balkandali, cit. výše, § 82; Vallianatos a další, cit. výše, § 76).

56. Obecná politika nebo opatření, které má neproporcionálně předpojaté dopady na konkrétní skupinu, může být posuzováno jako diskriminační dokonce i tehdy, když se zvláště na takovou skupinu nezaměřuje a postrádá diskriminační záměr. Je tomu tak však pouze v případě, že taková politika nebo opatření nemá žádné "objektivní a rozumné" opodstatnění (viz, mezi jinými, S. A. S. proti Francii, § 161).

57. Smluvní státy požívají určitou míru posuzovací volnosti při posuzování, zda a v jakém rozsahu rozdíly v jinak podobných situacích odůvodňují rozdílné jednání (viz Burden proti Spojenému království, § 60; X. a další proti Rakousku, cit. výše, § 98; Vallianatos a další, cit. výše, § 76). Rozsah míry posuzovací volnosti se bude různit s ohledem na okolnosti, předmět a souvislosti (viz Stummer proti Rakousku, § 88, a Hode a Abdi proti Spojenému království, § 52).

58. Na jednu stranu je státům obvykle přiznána široká míra posuzovací volnosti podle Úmluvy, jakmile se jedná o otázky imigrace. Zejména je stát oprávněn jako záležitost ustáleného mezinárodního práva a s výhradou svých smluvních závazků kontrolovat vstup cizinců na své území a jejich tamní pobyt. Úmluva nezaručuje právo cizího státního příslušníka na vstup a pobyt v konkrétní zemi (srov. mj. Abdulaziz, Cabales a Balkandali, cit. výše, § 67, a Jeunesse proti Nizozemsku, § 100).

59. Na druhou stranu Soud opakovaně judikoval, že stejně jako rozdíly založené na pohlaví, vyžadují rozdíly založené na sexuální orientaci pro své opodstatnění "obzvláště přesvědčivé a závažné důvody" (viz např. Smithová a Grady proti Spojenému království, § 90, Karner proti Rakousku, § 37 a 42, a X. a další, cit. výše, § 99). Když je rozdílnost v jednání založena na pohlaví nebo sexuální orientaci, je míra posuzovací volnosti států úzká (viz Karner, cit. výše, § 41, a Kozak proti Polsku, § 92). Rozdíly založené pouze na zohlednění jiné sexuální orientace jsou podle Úmluvy nepřípustné (viz Salgueiro da Silva Mouta proti Portugalsku, § 36, E. B. proti Francii, cit. výše, § 93 a 96, X. a další, cit. výše, § 99, a Vallianatos a další, cit. výše, § 77).

60. V každém případě však, nehledě na rozsah míry posuzovací volnosti státu, náleží konečné rozhodnutí, co se týče dodržování požadavků Úmluvy, Soudu (viz, mezi jinými, Konstantin Markin proti Rusku, § 126). Pokud se jedná o důkazní břemeno ve vztahu k čl. 14 Úmluvy, Soud dovodil, že jakmile stěžovatel poukázal na rozdíl v jednání, je na vládě, aby prokázala, že byl odůvodněný (D. H. a další proti České republice, § 177; Kurić a další proti Slovinsku, § 389; Vallianatos a další, cit. výše, § 85).

2. Aplikace výše uvedených principů v daném případě

a) K podřazení stížnosti do rámce čl. 8

61. Soud předně podotýká, že není pochyb, že vztah osob stejného pohlaví jako u stěžovatelky spadá pod pojem "soukromého života" ve smyslu čl. 8 (viz např. Mata Estevez proti Španělsku). Soud skutečně dříve shledal, že pojem "soukromý život" ve smyslu čl. 8 Úmluvy je široký koncept, který zahrnuje, inter alia, právo navázat a rozvíjet vztah s dalším člověkem (viz Niemietz proti Německu, § 29), právo na osobní rozvoj (viz Bensaid proti Spojenému království, § 47) nebo právo na sebeurčení (viz Pretty proti Spojenému království, § 61). Z tohoto důvodu taktéž zahrnuje prvky jako genderovou identifikaci, sexuální orientaci a sexuální život, který spadá pod osobní sféru chráněnou čl. 8 (viz E. B. proti Francii, cit. výše, § 43)

62. Ve světle poznámek stran však Soud považuje za vhodné zohlednit otázku, zda vztah stěžovatelky s D. B. taktéž spadá do rámce "rodinného života".

63. V této souvislosti Soud opakuje svou ustálenou judikaturu ve vztahu k párům stejného pohlaví, podle níž se pojem "rodinný" podle tohoto ustanovení neomezuje na manželské vztahy a může zahrnovat další de facto "rodinná" pouta, kdy strany spolu žijí mimo manželství (viz Schalk a Kopf proti Rakousku, § 91). Naproti tomu judikatura Soudu dlouhou dobu pouze připouštěla, že emocionální a sexuální vztah osob stejného pohlaví představuje "soukromý život", ale neshledal, že by zakládala "rodinný život", dokonce ani u dlouhodobého vztahu spolu žijících partnerů. Dospívaje k tomuto závěru, Soud konstatoval, že i přes narůstající tendenci v několika evropských státech k zákonnému a soudnímu uznání stabilního de facto partnerství osob stejného pohlaví, se s ohledem na malý společný základ mezi smluvními státy jedná o oblast, v níž státy stále požívají širokou míru posuzovací volnosti (viz Mata Estevez, cit. výše, s dalšími odkazy).

64. V případech P. B. a J. S. proti Rakousku a Schalk a Kopf však Soud poznamenal, že od roku 2001, kdy vydal rozhodnutí v Mata Estevez, proběhl v mnoha smluvních státech rychlý vývoj společenského vnímání párů stejného pohlaví. Od té doby přiznal nezanedbatelný počet smluvních států zákonné uznání párům stejného pohlaví. Určitá ustanovení práva Evropské unie taktéž reflektují stoupající tendenci zahrnout páry stejného pohlaví do pojmu "rodina" (srov. § 36-37 výše). Ve světle tohoto vývoje považuje Soud za umělé držet se názoru, že ve srovnání s páry opačného pohlaví by nemohly páry stejného pohlaví užívat "rodinného života" pro účely čl. 8. Stanovil proto, že vztah spolu žijícího páru osob stejného pohlaví ve stabilním de facto partnerství spadá do pojmu "rodinný život", stejně jako by tam spadal vztah osob opačného pohlaví ve stejné situaci (viz P. B. a J. S. proti Rakousku, § 27-30, a Schalk a Kopf, cit. výše, § 91-94).

65. Soud dále ve věci Vallianatos osvětlil, že zde nemůže existovat žádný důvod pro činění rozdílu mezi stabilní párem stejného pohlaví, žijícím společně, a těmi, kteří z profesních a společenských důvodů společně nežijí, neboť skutečnost, že spolu nežijí, tyto páry nezbavuje stability vztahu, který je posunuje do rámce rodinného života ve smyslu čl. 8 (srov. Vallianatos a další, cit. výše, § 73).

66. V tomto konkrétním případě Soud poznamenává, že strany nerozporují, že stěžovatelka udržovala stabilní vztah s D. B. od října 2009. Především cestovala do Chorvatska pravidelně a někdy zde strávila s D. B. v Sisaku tři měsíce, poněvadž to je jediná jí dostupná možnost, jak udržovat vztah s D. B s ohledem na dotčená omezení imigrace (srov. § 8-9 výše a § 19 výše, § 43 cizineckého zákona). Taktéž je třeba uvést, že [stěžovatelka s D. B.] prokázaly vážný zájem žít ve společné domácnosti v Chorvatsku, a navíc začít společně podnikat, k čemuž zahájily potřebné kroky a náležitě jednaly v relevantních řízeních.

67. Za těchto okolností má Soud za to, že skutečnost, že s D. B. spolu nebydlely z objektivního důvodu plynoucího z napadené státní imigrační politiky, nezbavuje vztah stěžovatelky stability, která posunuje její situaci do rámce rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

68. Soud proto dospívá k závěru, že skutečnosti tohoto případu spadají pod pojem "soukromý život", stejně jako "rodinný život" ve smyslu čl. 8. Tím pádem se čl. 14 použije se spojení v čl. 8 Úmluvy.

b) K existenci rozdílu v jednání mezi osobami v podobných situacích

69. Soud předně poznamenává, že konstantně judikuje, že sexuální orientace je koncept, který pokrývá čl. 14 (srov. např. E. B. proti Francii, cit. výše, § 50, a Vallianatos a další, cit. výše, § 77).

70. Dále podotýká, že projednávaný případ se týká námitky stěžovatelky, že byla ve srovnání s nesezdanými páry opačného pohlaví diskriminována na základě její sexuální orientace ve věci získání pobytového oprávnění za účelem sloučení rodiny s její partnerkou D. B. Zatímco možnost získat povolení k pobytu na základě sloučení rodiny bylo možné pro nesezdané páry opačného pohlaví, bylo vyloučeno, aby jej získaly páry stejného pohlaví, jelikož jejich vztah nespadal pod pojem "rodinný příslušník" podle § 56 odst. 3 cizineckého zákona a pojem "jiný příbuzný" podle odst. 4 stejného ustanovení cizineckého zákona (srov. § 14 a 19 výše).

71. Tudíž prvotní otázkou, kterou se Soud zabýval, bylo, zda situace stěžovatelky je srovnatelná se situací nesezdaných párů opačného pohlaví žádajících o povolení k pobytu v Chorvatsku za účelem sloučení rodiny. V rámci tohoto posouzení Soud bude brát v potaz, že v řízeních zahájených na základě žádosti jednotlivce se bude muset omezit, pokud je to jen možné, na posouzení konkrétního případu (srov. kupř. Schalk a Kopf, cit. výše, § 103). Vzhledem k výše uvedenému a ve světle specifické námitky stěžovatelky je Soud toho názoru, že není třeba, aby posuzoval, zda stěžovatelka byla v situaci, které je obdobná situaci manžela v sezdaném páru žádajícího o sloučení rodiny.

72. Soud shledává, že v chorvatském právním řádu je mimomanželský vztah definován jako svazek svobodné ženy a muže, který trval alespoň tři roky, nebo kratší dobu, jestliže se z něho narodilo dítě. V rozhodné době byla tato definice stanovena v zákoně o rodině, zatímco použitelný cizinecký zákon ve své definici pojmu "rodinný" podle § 56 pouze odkazoval na mimomanželský vztah (srov. § 19-20 výše). Zároveň byl svazek osob stejného pohlaví definován jako svazek mezi osobami stejného pohlaví, které nejsou sezdané, nebo v mimomanželském vztahu nebo jiného svazku osob stejného pohlaví, který trval alespoň tři roky a který je založen na principech rovnosti partnerů, vzájemném respektu a pomoci stejně jako citových vazbách mezi partnery (srov. § 22 výše). Cizinecký zákon neodkazuje na svazek osob stejného pohlaví ve vztahu k možnosti získání povolení k pobytu z důvodu sloučení rodiny (srov. § 19 výše).

73. Z výše uvedeného vyplývá, že uznáním obou mimomanželských vztahů, tedy jak osob opačného, tak osob stejného pohlaví přiznal chorvatský právní řád obecně možnost, že obě kategorie svazků jsou schopny vytvořit stabilní oddané vztahy (srov. Schalk a Kopf, cit. výše, § 99, a Vallianatos a další, cit. výše, § 78). V každém případě partner ve vztahu osob stejného pohlaví, stejně jako stěžovatelka, který požádal o povolení k pobytu z důvodu sloučení rodiny, aby mohl realizovat zamýšlený rodinný život v Chorvatsku, je ve srovnatelné situaci jako partner ve vztahu osob opačného pohlaví, co se týče stejného zamýšleného způsobu, jak umožnit rodinný život.

74. Soud si však povšiml, že dotčená ustanovení cizineckého zákona výslovně stanovují tuto možnost požádat o povolení k pobytu z důvodu sloučení rodiny pro osoby opačného pohlaví, ať sezdané nebo žijící v mimomanželském vztahu (srov. § 19 a 20 výše). V důsledku toho vytvořil cizinecký zákon tacitním vyloučením párů stejného pohlaví ze svého rámce rozdíl v jednání založeném na sexuální orientaci dotčených osob (srov. Vallianatos a další, cit. výše, § 79, a srov. § 23 výše, týkající se následných změn v dotčené právní úpravě).

75. S ohledem na argument vlády, že stěžovatelka nebyla ve srovnatelné situaci s páry opačného pohlaví, které žijí v mimomanželském vztahu, vzhledem k tomu, že její vztah s D. B. netrval tři roky, Soud zaprvé poznamenává, že když správní soud zamítl žalobu stěžovatelky, nezkoumal ve svém rozhodnutí o žádosti stěžovatelky na sloučení rodiny okolnosti případu ani se nevypořádal s otázkou relevance doby, po níž byla stěžovatelka ve vztahu s D. B. Namísto toho opřel své rozhodnutí o samotný argument nemožnosti ze zákona, shledav, že nebylo možné žádosti stěžovatelky vyhovět kvůli omezením stanoveným cizineckým zákonem (srov. § 14 výše). Z rozhodnutí Ministerstva vnitra taktéž vyplývá, že zákonná nemožnost získat povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny ze vztahu osob stejného pohlaví byla ústředním tématem přezkumu vnitrostátními orgány (srov. § 12 výše a srov. X. a další proti Rakousku, cit. výše, § 118-119 a § 123).

76. Navíc Soud poznamenává, že již v době, kdy dospěla stěžovatelka k řízení před správním soudem, trval její vztah s D. B. více než tři roky (srov. § 9 a 14 výše). Nicméně, jak bylo řečeno výše, správní soud neposoudil jako relevantní přezkoumat dotčené faktické aspekty případu stěžovatelky, neboť se opřel o zákonnou nemožnost partnera ve vztahu osob stejného pohlaví získat povolení k pobytu z důvodu sloučení rodiny. To ve svém důsledku zamezuje Soudu, aby spekuloval, jaký by byl možný rozsudek správního soudu, kdyby zvážil, že sloučení rodiny osob stejného pohlaví bylo podle dotčených vnitrostátních předpisů možné.

77. Soud proto zamítá argument vlády a má za to, že stěžovatelka byla dotčena rozdílným jednáním založeným na sexuální orientaci, které cizinecký zákon připustil (srov. § 74 výše).

78. Zbývá zjistit, zda existuje objektivní a rozumné odůvodnění.

c) K objektivnímu a rozumnému odůvodnění

79. Soud nejprve podotýká, že právo cizince na vstup nebo usazení v konkrétní zemi není Úmluvou zaručeno. Co se týče imigrace, čl. 8 či jiné ustanovení Úmluvy nelze považovat za ustanovení, které ukládá státu obecný závazek povolit například sloučení rodiny na svém území (viz Jeunesse, cit. výše, § 107, Gül proti Švýcarsku, § 38, a Kiyutin proti Rusku, § 38)...

80. Tento případ se však týká souladu s čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy, s výsledkem, že opatření ke kontrole imigrace, které je možné shledat kompatibilním s čl. 8 odst. 2, včetně požadavku legitimního cíle, může nicméně dosáhnout neodůvodněné diskriminace porušující čl. 14 ve spojení s čl. 8. Ačkoli v ustálené judikatuře Soudu čl. 8 nezahrnuje právo na usazení se v konkrétní zemi nebo právo získat povolení k pobytu, stát přesto musí vykonávat svou imigrační politiku způsobem, který je kompatibilní s lidskými právy cizího státního příslušníka, zejména s právem na respekt k jeho soukromému nebo rodinnému životu a právu nebýt vystaven diskriminaci (viz Abdulaziz, Cabales a Balkandali, cit. výše, § 59-60, Kiyutin, cit. výše, § 53). Dokonce ani v těchto případech, v nichž stát překročil svůj závazek podle čl. 8 při tvorbě práva - možnost přiznanou dle čl. 53 Úmluvy - nemůže při aplikaci toho práva přijímat diskriminační opatření ve smyslu čl. 14 (srov. např. E. B. proti Francii, cit. výše, § 49; P. B. aJ. S. proti Rakousku, cit. výše, § 34, a X a další proti Rakousku, cit. výše, § 135-136).

[§ 81. K odůvodnění rozdílného zacházení]

82. V případech, v nichž je míra posuzovací volnosti přiznaná státům úzká, jako je situace, kdy je rozdíl v jednání založen na pohlaví nebo sexuální orientaci (srov. § 59 výše), se nevyžaduje princip proporcionality tak, aby bylo zvolené opatření pouze schopné principálně dosáhnout sledovaného cíle. Zvolené opatření musí rovněž prokázat, že aby dosáhlo tohoto cíle, bylo nezbytné vyloučit určité kategorie lidí - v tomto případě osoby stejného pohlaví ve vztahu - z rámce použitelnosti dotčených vnitrostátních ustanovení (viz Vallianatos a další, cit. výše, § 85). Tento požadavek rovnosti platí v imigračních případech stejně jako tam, kde je státům přiznána velká míra posuzovací volnosti (srov. § 58 výše).

83. Soud shledává, že příslušné vnitrostátní orgány takové odůvodnění neposkytly, ani vláda nepřednesla dostatečně přesvědčivé a pádné důvody, které by ospravedlnily rozdíl v jednání mezi páry osob stejného a opačného pohlaví při dosažení sloučení rodiny (srov. X a další proti Rakousku, cit. výše, § 151, a Karner, cit. výše, § 41).

84. Místo toho způsobovala dotčená ustanovení cizineckého zákona paušální vyloučení osob stejného pohlaví žijících ve vztahu z možnosti dosáhnout sloučení rodiny, což nemůže být považováno za kompatibilní se standardy podle Úmluvy (srov. Kozak, cit. výše, § 99). Jak již bylo řečeno výše, dosahuje rozdíl v jednání založeném výhradně nebo rozhodně na úvahách týkajících se sexuální orientace stěžovatelky hranice, která není podle Úmluvy akceptovatelná (srov. Salguiero da Silva Mouta, cit. výše, § 36, a E. B. proti Francii, cit. výše, § 93-96).

85. Konečně by Soud chtěl ještě jednou zdůraznit, že projednávaný případ se netýká otázky, zda mělo být žádosti stěžovatelky o sloučení rodiny za okolností tohoto případu vyhověno. Týká se otázky, zda stěžovatelky byly diskriminovány na základě skutečnosti, že vnitrostátní orgány považovaly takovou možnost v každém případě za právně nemožnou. V důsledku toho Soud ve světle těchto předložených důkazů (srov. § 79-84) považuje rozdíl v jednání v situaci stěžovatelky za rozporný s čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

86. Soud má proto za to, že došlo k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

[§ 87. - 94. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy byl porušen.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.