HRAZDÍRA proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 23. února 2016 ve věci č. 62565/14 – Hrazdíra proti České republice

Výbor první sekce Soudu jednomyslně rozhodl o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelovy námitky o porušení jeho práva na vzdělání (článek 2 Protokolu č. 1) tím, že obec nevytvořila podmínky pro to, aby se navzdory svému zdravotnímu postižení mohl vzdělávat v běžné základní škole.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2005 byl u stěžovatele diagnostikován dětský autismus a střední mentální postižení. Do roku 2012 proto navštěvoval speciální mateřskou a později speciální základní školu. V průběhu roku 2011 stěžovatel absolvoval několik psychologických vyšetření, jejichž výsledkem bylo doporučení, aby byl integrován do běžné základní školy, a to pokud možno do menší třídy, kde by měl k dispozici asistenta pedagoga a učil se podle individuálního vzdělávacího plánu. Stěžovatel byl po několika neúspěšných žádostech o přijetí do různých škol, včetně své spádové školy, přijat v březnu 2012 do základní školy v obci vzdálené asi 5 km od místa jeho bydliště, kde mu byl přidělen asistent pedagoga a sestaven individuální vzdělávací plán.

Matka stěžovatele se nadále snažila o přijetí syna do jeho spádové školy v místě jejich bydliště. Ředitelka školy ovšem chlapce opět odmítla s tím, že škola nemá vytvořené podmínky, kapacitu a zkušenosti pro vzdělávání žáků s obdobným zdravotním postižením. V září 2012 její rozhodnutí potvrdil krajský úřad.

Matka stěžovatele se mezitím snažila domoci vytvoření podmínek pro inkluzivní vzdělávání svého syna u obce, která však na její žádost nijak nereagovala. Matka se stěžovatelem se proto obrátili na krajský soud, který v říjnu 2012 jejich žalobu proti tvrzenému nezákonnému zásahu obce zamítl s tím, že se stěžovatel má svého práva na vzdělání domáhat žalobou proti rozhodnutí o nepřijetí do školy, což ještě bude moci učinit, neboť mu rozhodnutí krajského úřadu dosud nebylo doručeno.

V dubnu 2013 rozhodnutí krajského soudu potvrdil Nejvyšší správní soud, který dále poznamenal, že kapacita, materiální a personální zázemí školy vycházejí z podmínek pro plnění povinné školní docházky, které je povinna zajistit obec, přičemž i splnění těchto podmínek je předmětem přezkumu v řízení o nepřijetí do školy. Dospěl-li by tedy soud k tomu, že podmínky pro plnění povinné školní docházky stěžovatele nejsou zajištěny, bylo by povinností obce ve spolupráci se školami tyto podmínky zajistit. Nejvyšší správní soud konečně konstatoval, že i kdyby stěžovatel žalobou dosáhl toho, že by obec byla povinna vytvořit podmínky pro inkluzivní vzdělávání, nedocílil by tím zároveň svého přijetí ke studiu na danou školu. Toho by se následně stejně musel domáhat v přijímacím řízení, čímž by celkově byl tento způsob ochrany práv stěžovatele komplikovanější a náročnější.

Stěžovatelova následná ústavní stížnost byla v březnu 2014 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že soudy podrobně a přesvědčivě odůvodnily, proč měl stěžovatel brojit proti rozhodnutí o nepřijetí do školy, a nikoli proti tvrzené nečinnosti obce.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 2 Protokolu č. 1

V řízení před Soudem stěžovatel především namítal, že došlo k porušení jeho práva na vzdělání ve smyslu článku 2 Protokolu č. 1, jelikož mu obec, v níž žije, nezajistila podmínky pro inkluzivní vzdělávání v běžné základní škole.

Soud úvodem připomněl, že článek 2 Protokolu č. 1 zajišťuje právo na přístup jen k těm vzdělávacím zařízením, které v daný okamžik v daném státě existují, přičemž toto právo ze své podstaty vyžaduje regulaci ze strany státu. Obsah této regulace může být v místě a čase rozdílný v závislosti na potřebách a zdrojích společnosti a jednotlivců (Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 154).

Ve vztahu k projednávané věci Soud shledal, že závěry vnitrostátních soudů nejsou nerozumné. V době rozhodnutí krajského soudu měl stěžovatel stále možnost postupovat tak, jak krajský soud uvedl, tedy podat žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitelky školy o jeho nepřijetí ke studiu. Jak navíc poznamenal Nejvyšší správní soud, jeho žaloba proti nezákonnému zásahu obce mohla vést toliko k vytvoření inkluzivních podmínek pro vzdělávání, ale již nikoli k jeho přijetí do školy, jehož se ve své podstatě domáhal. Stěžovatel dle Soudu přesvědčivě nevysvětlil, proč nepostupoval tak, jak uvedly správní soudy.

Nadto článek 2 Protokolu č. 1 dle Soudu nezaručuje právo být přijat do určité školy. Stěžovatel se však domáhal právě přijetí do své spádové školy. Konečně stěžovatel od března 2012 navštěvuje běžnou základní školu, která je vzdálena jen 5 km od místa jeho bydliště. V této škole je mu k dispozici asistent pedagoga a je vyučován podle individuálního vzdělávacího plánu. Stěžovatel tedy dle Soudu nemůže tvrdit, že způsob jeho vzdělávání je neadekvátní či nevhodný. Lze naopak mít za to, že jeho vzdělávací potřeby a přání inkluzivního vzdělávání jsou naplněny.

S ohledem na výše uvedené proto Soud stěžovatelovu námitku porušení článku 2 Protokolu č. 1 prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.