MEIER proti Švýcarsku

Rozsudek ze dne 9. února 2016 ve věci č. 10109/14 – Meier proti Švýcarsku

Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že povinnost odsouzeného pracovat i po dosažení důchodového věku není porušením zákazu nucené práce zakotveného v článku 4 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel se narodil v roce 1946 a v době podání stížnosti si odpykával trest odnětí svobody v délce čtyř let a čtyř měsíců. V prosinci 2011 podal žádost o zproštění povinnosti pracovat v rámci výkonu trestu. V březnu 2012 příslušný orgán jeho žádost zamítl. O tři měsíce později rozhodnutí potvrdilo ministerstvo spravedlnosti jako nadřízený správní orgán. V lednu 2013 odmítl žalobu stěžovatele správní soud.

Stěžovatel se proto obrátil na Federální soud, který však v červenci 2013 žalobě stěžovatele rovněž nevyhověl. Konstatoval, že povinnost stěžovatele pracovat ve výkonu trestu slouží k zachování a povzbuzení jeho schopností integrovat se po propuštění zpět do společnosti. V pokročilém věku pracovní povinnost slouží též k omezení negativních důsledků zbavení svobody, jakým může být např. izolace odsouzených v důchodovém věku či duševní nebo tělesný úpadek. Práce však musí být přizpůsobena schopnostem, vzdělání a zájmům odsouzeného. Práce odsouzených není srovnatelná s prací vykonávanou na základě pracovní smlouvy, a proto režim důchodového věku není na danou situaci použitelný. Povinnost stěžovatele pracovat i po dosažení 65 let věku tedy není podle Federálního soudu v rozporu s článkem 4 Úmluvy.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel namítal, že povinnost pracovat během výkonu trestu odnětí svobody i po dosažení důchodového věku je v rozporu se zákazem nucené práce zakotveným v čl. 4 odst. 2 Úmluvy.             

K tvrzenému porušení článku 4 Úmluvy

Soud nejprve připomněl, že článek 4 Úmluvy v sobě obsahuje jednu ze základních hodnot demokratické společnosti. První podstavec uvedeného ustanovení zakazující otroctví a nevolnictví neumožňuje žádné odchylky, přičemž podle článku 15 Úmluvy od daného závazku nemohou státy odstoupit ani v době války nebo jiného ohrožení státní existence. Pokud jde o výklad pojmu „nucené a povinné práce“ zakázaného druhým odstavcem článku 4 Úmluvy, Soud v minulosti přihlédl jednak ke znění článku 2 Úmluvy č. 29 Mezinárodní organizace práce, podle kterého se těmito pojmy rozumí „každá práce nebo služba požadovaná po jednotlivci, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se tato osoba nenabídla dobrovolně“ (Van der Mussele proti Belgii, č. 8919/80, rozsudek ze dne 23. listopadu 1983, § 32), jednak ke třetímu odstavci článku 4 Úmluvy, který obsahuje taxativní výčet situací, které za nucenou nebo povinnou práci nelze považovat. Tyto výjimky přitom podle Soudu zohledňují mj. myšlenky veřejného zájmu a společenské solidarity (Karlheinz Schmidt proti Německu, č. 13580/88, rozsudek ze dne 18. července 1994, § 22).

Judikatura Soudu v oblasti práce ve vězeňských zařízeních není nijak obsáhlá. V minulosti však Soud dospěl například k závěru, že ačkoli byla určitá práce ve věznici povinná, podmínky čl. 4 odst. 3 písm. a) Úmluvy, podle kterého se za nucenou nebo povinnou práci nepovažuje mj. právě práce běžně požadovaná při výkonu trestu, byly naplněny, a to zejména s ohledem na účel práce spočívající v potřebě opětovného začlenění vězně do společnosti, přičemž obdobný přístup je patrný i v jiných státech Rady Evropy (Van Droogenbroeck proti Belgii, č. 7906/77, rozsudek ze dne 24. června 1982, § 59). Ve věci Stummer proti Rakousku dospěl velký senát Soudu nedávno k závěru, že mezi smluvními státy Úmluvy neexistovala shoda o otázkách práce vězňů a podřazení této práce systému důchodového pojištění, a uzavřel, že povinnou práci vykonávanou ve výkonu trestu mimo režim důchodového pojištění nelze ve světle čl. 4 odst. 3 písm. a) Úmluvy považovat za nucenou práci (Stummer proti Rakousku, č. 37452/02, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 132–134).

V projednávané věci nebylo podle Soudu, mj. také s ohledem na závažné sankce, které stěžovateli v případě odmítnutí pracovat hrozily, pochybností o tom, že se jednalo o práci vykonávanou „pod pohrůžkou jakéhokoli trestu, ke které se dotčená osoba nenabídla dobrovolně“. Z čl. 4 odst. 3 písm. a) Úmluvy, který stanoví, že nucenou ani povinnou prací není práce běžně požadovaná při výkonu trestu, ovšem dle Soudu nevyplývá, zda práce vězňů po dosažení důchodového věku je nebo není nucenou prací. Tato otázka tak musí být posouzena ve světle účelu, povahy, rozsahu a způsobů výkonu dané práce.

V projednávané věci spočíval účel práce, a to i v případě osob v důchodovém věku, v omezení škodlivých následků dlouhodobého zbavení svobody prostřednictvím vytvoření určité aktivity a každodenního programu pro vězně. Danou situaci je proto podle Soudu nutné odlišit od práce vykonávané na svobodě v podmínkách svobodného pracovního trhu. Povinnost pracovat se navíc v žalovaném státě nevztahuje na všechny vězně ve stejném rozsahu a práci je nutné vždy přizpůsobit schopnostem a zdravotnímu stavu každého jednotlivce. Odsouzení se zdravotními problémy tak například vždy vykonávají jen lehčí práce a v omezeném rozsahu. V případě vystavení lékařského potvrzení o pracovní neschopnosti jsou navíc práce zcela zproštěni. Ani stěžovatel sám přitom před Soudem nepopíral, že uvedené zásady byly dodržovány i v jeho případě, když vykonával toliko lehčí práce odpovídající jeho věku i schopnostem, v rozsahu průměrně tři hodiny denně a navíc za peněžitou odměnu.

Podle komparativní studie provedené Soudem nejsou z 28 zkoumaných smluvních států v 16 státech odsouzení po dosažení důchodového věku nuceni pracovat. Ve zbývajících 12 státech není tato otázka výslovně upravena, existují zde však výjimky z povinnosti pracovat vztahující se, podobně jako ve Švýcarsku, ke schopnostem a věku každého vězně. S ohledem na neexistenci shody o dané otázce mezi státy Rady Evropy tedy žalovaný stát disponuje značným prostorem pro uvážení (mutatis mutandis, Stummer proti Rakousku, cit. výše, § 132).

Soud dále poznamenal, že podle pravidla č. 105.2 Evropských vězeňských pravidel [Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. REC(2006)2] se od vězňů, „kteří ještě nedosáhli běžného důchodového věku, může požadovat práce, za předpokladu jejich tělesné i duševní způsobilosti“. Evropská vězeňská pravidla sice nejsou právně závazná, Soud jim však ve své judikatuře přiznává velkou důležitost. Citované pravidlo je nicméně dle Soudu formulováno velmi otevřeně a nelze z něj dovodit, že by uložení pracovní povinnosti odsouzeným, kteří dosáhli důchodového věku, bylo zakázáno.

Soud proto zejména s ohledem na neexistenci shody na evropské úrovni o dané otázce dospěl k závěru, že článek 4 Úmluvy nelze vykládat tak, že by zakazoval uložení povinnosti pracovat i odsouzeným, kteří dosáhli důchodového věku. Situaci stěžovatele je proto podle Soudu možné podřadit pod čl. 4 odst. 3 písm. a) Úmluvy a práci jím vykonávanou nelze kvalifikovat jako nucenou práci podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy. K porušení článku 4 Úmluvy proto nedošlo.