MAGYAR TARTALOMSZOLGÁLTATÓK EGYESÜLETE A INDEX.HU ZRT proti Maďarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 22947/13

Datum: 2. 2. 2016

Složení senátu: V. A. De Gaetano, předseda senátu (Malta), A. Sajó (Maďarsko), B. M. Zupančič (Slovinsko), N. Tsotsoria (Gruzie), K. Wojtyczek (Polsko), E. Kuris (Litva), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko).

[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. První stěžovatel, Magyar Tartalomszolgáltatók Egyesülete ("MTE"), je sdružením se sídlem v Budapešti. Jde o samosprávný orgán maďarských poskytovatelů internetového obsahu, monitorující dodržování profesního kodexu poskytování internetového obsahu a etického kodexu. V jeho rámci také působí rozhodčí komise, jejíž rozhodnutí jsou závazná pro všech jedenáct členů sdružení.

Druhý stěžovatel, Index.hu Zrt ("Index"), je společností s ručením omezením se sídlem v Budapešti. Je vlastníkem jednoho z největších internetových portálů v Maďarsku.

6. V rozhodném období oba stěžovatelé umožňovali svým uživatelům přidávání komentářů k textům, které se objevovali na jejich portálech. Komentář mohli přidat po registraci, přičemž stěžovatelé nijak nemoderovali ani needitovali jejich obsah.

7. Stěžovatelé formou výslovného vyloučení odpovědnosti informovali své čtenáře, že komentáře v žádném případě nepředstavují vlastní názor jejich portálů, a že jsou to pouze autoři komentářů, kdo nese odpovědnost za jejich obsah.

8. Oba stěžovatele na svých portálech později zavedli systém upozornění a následného mazání. Každý čtenář mohl uvědomit poskytovatele služby o jakémkoliv závadném komentáři a požadovat jeho smazání. V případě společnosti Index byly komentáře navíc částečně moderovány, a pokud to bylo nezbytné, smazány.

9. Oba portály uvedly, že komentáře porušující právo na ochranu osobnosti jiných nemohou být na jejich webových stránkách vyvěšeny.

10. "Principy moderace" společnosti Index uváděly následující:

"I. Mazání komentářů

1.1. Zejména jsou zakázány:

1. komentáře, které v době vyvěšení porušují maďarské právo, nasvědčují trestnému činu či jiného protiprávnímu činu nebo k němu navádějí...

3. vulgární, agresivní, výhružné komentáře. Co je vulgární, agresivní nebo výhružné, musí rozhodnout moderátoři ve světle daného tématu..."

11. Dne 5. 2. 2010 MTE vydalo stanovisko s názvem "Další neetické obchodní chování na síti" o dvou webových stránkách z oblasti realit, které vlastnila stejná společnost. Podle tohoto stanoviska dvě uvedené webové stránky poskytovaly svým uživatelům třicetidenní reklamní služby zdarma. Po vypršení třicetidenní lhůty byly služby bez předchozího upozornění dotčených uživatelů zpoplatněny. Tento postup byl možný jen proto, že při registraci uživatelé přijali všeobecné obchodní podmínky a souhlasili s možností jejich jednostranné změny poskytovatelem služby. Stanovisko rovněž zmiňovalo, že poskytovatel služeb odstranil všechny zastaralé inzeráty a osobní údaje jen v případě zaplacení jakýchkoliv dávno splatných poplatků. Stanovisko shledalo postup poskytovatele služeb za neetický a zavádějící.

12. Stanovisko vyvolalo reakce mnohých uživatelů v podobě komentářů, které jejich autoři psali pod pseudonymy. Mezi nimi byly i následující komentáře:

"Mluvili o těchto dvou strašných realitních webech ... už tisíckrát."

"Nejde znova o tu strašnou, zlodějskou společnost, prohnanou jako Benkő Sándor...? Setkal jsem se s ní před dvěma lety a od té doby mi posílají e-maily o mých splatných dluzích atd. Už jsem jim nezaplatil asi 100 000 maďarských forintů a ani to nemám v úmyslu. A hotovo."

13. Dne 8. 2. 2010 internetový portál www.vg.hu ... doslovně reprodukoval stanovisko s titulkem "Další zlodějský skandál".

14. Sloupek ochrany spotřebitelů společnosti Index se také stanovisku věnoval v článku s nadpisem "Poskytovatelé obsahu odsuzují [jednu z dotčených realitních webových stránek]". Také odcitoval celý text stanoviska. Jeden z komentářů uživatelů Indexu, který vystupoval pod pseudonymem, uvedl:

"Takoví lidé by měli jít a vysrat ježka a utratit všechny své peníze za hrobky svých matek, dokud nechcípnou."

15. Dne 17. 2. 2010 společnost provozující napadené webové stránky podala proti stěžovatelům občanskoprávní žalobu u Krajského soudu v Budapešti. Namítala, že obsah stanoviska byl lživý a urážlivý a následné komentáře vedly k porušení jejího práva na dobrou pověst.

Ve chvíli, kdy se stěžovatelé o podané žalobě dozvěděli, předmětně komentáře okamžitě odstranili.

16. V řízení u krajského soudu se stěžovatelé bránili tvrzením, že nebyli jako zprostředkovatelé podle zákona č. CVIII z roku 2001 odpovědní za komentáře uživatelů. Poznamenali, že obchodní praktiky žalobkyně dopadaly na široké spektrum spotřebitelů a vyžádaly si mnohé stížnosti k orgánům ochrany spotřebitelů, díky čemuž proti této společnosti bylo vedeno několik řízení.

17. Dne 31. 3. 2011 krajský soud žalobě částečně vyhověl a došel k závěru, že právo společnosti na dobrou povést bylo porušeno. Jako předběžnou otázku vzal soud v potaz skutečnost, že orgány ochrany spotřebitele zahájily různá řízení proti žalující společnosti, protože nedostatečně informovala své klienty o svých obchodních praktikách.

Soud však shledal, že komentáře (viz § 12 a 14 výše) byly pohoršující, urážlivé a ponižující. Překročily akceptovatelné meze svobody projevu. Odmítl pak námitku stěžovatelů, že byly pouze prostředníky a jejich jedinou povinností bylo odstranit obsah v návaznosti na konkrétní stížnost. Podle soudu předmětné komentáře představovaly editovaný obsah, který spadal do stejné kategorie jako dopisy čtenářů a stěžovatelé proto nesli odpovědnost za umožnění jejich zveřejnění, bez ohledu na to, že je později odstranili.

Pokud jde o obsah stanoviska jako takového, soud shledal, že přispělo k probíhající společenské a profesní debatě nad pochybným chováním realitních webových stránek a nepřekročilo akceptovatelný stupeň kritiky.

18. Obě strany se odvolaly. Stěžovatelé ve svém odvolání tvrdili, že je žalující společnost nepožádala o odstranění urážlivých komentářů. Přesto tak učinili hned, jakmile se dozvěděli o podané žalobě. Také namítali, že komentáře uživatelů je třeba odlišovat od dopisů čtenářů, protože ty jsou publikovány na základě rozhodnutí editorů, zatímco komentáře nepředstavovaly editovaný obsah. Ve vztahu ke komentářům argumentovali, že pouze vystupovali v roli poskytovatelů informačního úložiště.

19. Dne 27. 10. 2011 Odvolací soud v Budapešti potvrdil v základu rozsudek soudu prvního stupně, jen upravil jeho odůvodnění. Uložil každému ze stěžovatelů zaplatit procesní poplatek 5 000 maďarských forintů (HUF) za prvostupňové řízení a 36 000 HUF za řízení odvolací.

20. Odvolací soud rozhodl, že na rozdíl od dopisů čtenářů, jejichž zveřejnění záviselo na editorském rozhodnutí, needitované komentáře představovaly názory samotných komentujících. Bez ohledu na to byl za ně vlastník dotčené webové stránky odpovědný. Podle odůvodnění soudu se zákon č. CVIII z roku 2001, který do maďarského práva transponoval směrnici 2000/31/EC o elektronickém obchodu, na případ stěžovatelů nevztahoval, protože se týkal pouze elektronických služeb obchodní povahy, zejména nákupů na internetu. Podle čl. 2 odst. 3 tohoto zákona se elektronickými obchodními službami rozumí služby týkající se společnosti, jejichž účelem byl prodej, nákup nebo směna hmotného a movitého majetku, což nebyl případ stěžovatelů. Podle čl. 1 odst. 4 daného zákona se v každém případě tento zákon nepoužil na projevy osob jednajících mimo sféru hospodářských nebo profesních činností nebo veřejných povinností, i pokud by byly učiněny v souvislosti s nákupem na internetu. Pro odvolací soud byly komentáře soukromými výroky, které nespadaly do rozsahu zákona č. CVIII z roku 2001 o elektronických obchodních službách. Proto nebylo žádného důvodu, aby byly posuzovány z pohledu "poskytovatelů hostingových služeb" a "zprostředkovatelů" podle tohoto zákona. Na komentáře nicméně dopadal občanský zákoník a jeho pravidla o ochraně osobnosti… Komentáře způsobily žalobkyni újmu a stěžovatelé nesli objektivní odpovědnost za jejich zveřejnění nezávisle na následném odstranění, které mělo význam pro posouzení zadostiučinění.

21. Stěžovatelé podali stížnost k Nejvyššímu soud (Kúria). Tvrdili, že podle jejich výkladu příslušné právní úpravy neměli jakýkoliv závazek monitorovat či editovat komentáře zveřejněné čtenáři na jejich webových stránkách.

22. Dne 13. 6. 2012 Nejvyšší soud předchozí rozsudky potvrdil. Zdůraznil, že stěžovatelé umožnili čtenářům přidávat komentáře na jejich webových stránkách a tím na sebe převzali objektivní odpovědnost za jakékoliv škodlivé nebo protiprávní komentáře těchto čtenářů. Odmítl argument stěžovatelů, že byli pouze zprostředkovateli, díky čemuž by se zbavili jakékoliv odpovědnosti za obsah komentářů, kromě odpovědnosti za jejich smazání, pokud by poškozovali třetí stranu. Nejvyšší soud rozhodl, že stěžovatelé nebyli prostředníky ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) zákona č. CVIII a nemohli se opřít o omezenou odpovědnost poskytovatelů hostingových služeb. Sdílel pohled odvolacího soudu, podle něhož komentáře mohli poškodit dobrou pověst žalobkyně, a že odpovědnost stěžovatelů vyplývala z toho, že umožnili jejich zveřejnění.

Nejvyšší soud každému ze stěžovatelů uložil zaplatit žalující společnosti 75 000 HUF jako náklady řízení včetně nákladů právního zastoupení…

23. Stěžovatelé dne 3. 2. 2013 podali ústavní stížnost, ve které tvrdili, že rozhodnutí soudů, podle nichž byli odpovědní za obsah komentáře, představovala neopodstatněné omezení jejich svobody projevu.

24. Dne 11. 3. 2013 Ústavní soud prohlásil stížnost za přijatelnou.

25. Dne 27. 5. 2014 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost… Při rozboru proporcionality zásahu Ústavní soud vysvětlil, že tento zásah nebyl protiústavní, a to následovně:

"[43] Ve věci zmíněné Nejvyšším soudem provozovatel webové stránky nemoderoval komentáře. Identity těch, kdo byli primárně odpovědní, nejsou známy, pokud nevystupovali pod vlastním jménem; z toho důvodu nese odpovědnost provozovatel webové stránky.

[44] V tomto případě nebylo zasaženo do základního práva na svobodu projevu jako takového, ale do jednoho z jeho zvláštních elementů, kterým je právo na svobodu tisku.

[50] Je nepochybné, že blogy a komentáře jsou projevem a jako takové jsou chráněné kapitolou IX Základního zákona.

[59] Odpovědnost, kterou nese provozovatel webové stránky, samozřejmě omezuje svobodu tisku, která bez jakýchkoliv pochyb zahrnuje i komunikaci na internetu.

[63] Legislativa sleduje ústavně ospravedlnitelný cíl. Tomuto účelu odpovídá, že pokud by provozovatel webové stránky neměl odpovědnost, dotčená osoba by jen těžko dosáhla náhrady za utrpěnou újmu. Nicméně o přiměřenosti zásahu lze pochybovat ze dvou perspektiv: je přiměřené, aby provozovatel webové stránky byl odpovědný za projev, který je nezákonný; a kromě toho, je rozsah odpovědnosti (tj. částka náhrady způsobené újmy) přiměřený?

[65] Pokud je odpovědnost za zveřejnění komentářů založena na samotné skutečnosti, že došlo k jejich zveřejnění, není na místě při posuzování proporcionality omezení dotčeného základního práva rozlišovat mezi moderovanými a nemoderovanými komentáři… Ústavní soud už dříve rozhodl, že odpovědnost médií - nikoliv autora - vedoucí k ochraně osobnostních práv je ústavně souladná."

II. Relevantní vnitrostátní právo

[§ 26. Příslušná ustanovení občanského zákoníku

§ 27. Příslušná ustanovení zákona č. CVIII z roku 2001 o elektronických obchodních službách]

III. Relevantní evropské a mezinárodní dokumenty

[§ 28. Příslušné dokumenty Rady Evropy, Organizace spojených národů a Evropské unie spolu s vnitrostátními úpravami několik členských zemí jsou shrnuty v § 44 až 58 rozsudku Delfi AS proti Estonsku]

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

29. Stěžovatelé namítali, že rozhodnutí maďarských soudů, která se opírají o objektivní odpovědnost provozovatelů webových stránek za obsah komentářů uživatelů, představují porušení svobody projevu, zakotvené v čl. 10 Úmluvy…

30. Vláda s tímto argumentem nesouhlasila.

I. K přijatelnosti

31. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dodává, že není nepřijatelná z jakéhokoliv dalšího důvodu. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

1. Stěžovatelé

[§ 32. - 33. Poukaz stěžovatelů na mezinárodní standardy OSN a Rady Evropy]

34. Stěžovatelé rozporovali závěry maďarských soudů, podle kterých komentáře porušily práva jiných osob na dobrou pověst. Dané komentáře se objevily ve veřejné debatě na téma všeobecného zájmu. Debata se týkala neetického chování poskytovatele služeb, ve které by nemělo docházet k omezení projevů, i těch znepokojivých, obzvláště pokud jde o hodnotové soudy jako v tomto případě. Komentáře za všech okolností nemohou být srovnávány s editovanými dopisy čtenářů.

35. Stěžovatelé rovněž uvedli, že zákonnost zásahu byla velmi pochybná, jelikož se právní praxe v podobných případech měnila.

36. Ve vztahu k tvrzení vlády, že odpovědnost za komentáře mohla být vyloučena díky předběžné moderaci nebo zablokováním komentářů jako takových, stěžovatelé namítali, že by obě řešení šla přímo proti samotné podstatě svobody projevu na internetu a měla by nepatřičný odrazující účinek.

37. Stěžovatelé dále trvali na tom, že by objektivní odpovědnost provozovatele online služeb za veškerý obsah třetích stran představoval povinnost kdykoliv předejít zveřejnění jakéhokoliv obsahu vytvořeného uživateli, který by mohl mít pomlouvačnou povahu. Mnozí protagonisté internetové scény by kvůli takové povinnosti museli nést nepřiměřené břemeno a navíc by se museli uchýlit k vysoké míře cenzury či úplnému vypuštění komentářů uživatelů, aby se vyhnuli právním problémům, přestože tyto komentáře vedou k obohacení a demokratizaci online debat.

38. Je pozoruhodné, že unijní právo a některé národní jurisdikce obsahují méně omezující pravidla pro ochranu práv jiných a odpovědnosti poskytovatelů hostingových služeb. Použití pravidel o ohlášení a vymazání samozřejmě představuje odpovídající způsob ochrany dobré pověsti jiných.

39. Postoj maďarských orgánů vedl k nepřiměřenému omezení svobody projevu stěžovatelů, protože čelili úspěšné civilní žalobě, ačkoliv odstranili dotčené komentáře hned poté, co se ze žaloby dozvěděli, že je daná společnost považuje za škodlivé. Celé řízení spolu s poplatky, které stěžovatelé museli uhradit, mělo odrazující účinek.

40. Stěžovatelé uzavřeli, že jednoduché použití tradičních pravidel o editorské odpovědnosti, v konkrétní podobě objektivní odpovědnosti, nebylo odpovědí na nové výzvy digitální doby. Objektivní odpovědnost za online zveřejnění veškerého obsahu od třetích stran by mělo dalekosáhlé důsledky pro svobodu projevu a demokratickou otevřenost v době internetu.

2. Vláda

41. Vláda uznala, že došlo k zásahu do práva stěžovatelů na svobodu projevu, ale šlo o zásah na základě zákona, který sledoval legitimní cíl ochrany práv jiných. Podle jejího názoru vnitrostátní orgány jednaly v rámci jejich posuzovací volnosti, protože zveřejněním komentářů stěžovatelé ve své podstatě překročili meze svobody projevu chráněné Úmluvou.

[§ 42. - 44. Poznámky vlády k právům a odpovědnosti stěžovatelů a k nezbytnosti zásahu]

B. Posouzení Soudem

[§ 45. - 52. Soud zkoumal, zda k zásahu, o němž nebylo mezi stěžovateli a vládou sporu, došlo na základě zákona a zda sledoval legitimní cíl. Došel k závěru, že měl dostatečný zákonný podklad a sledoval legitimní cíl ochrany práv jiných.]

53. Zbývá proto rozhodnout, jestli byl předmětný zásah "nezbytný v demokratické společnosti" za účelem dosažené sledovaného cíle.

1. Obecné principy

54. Základní principy týkající se posouzení, zda byl zásah do svobody projevu "nezbytný v demokratické společnosti", jsou v konstantní judikatuře Soudu dobře zavedené a lze je shrnout následovně (viz, mezi jinými, Hertel proti Švýcarsku, § 46, Steel a Morris proti Spojenému království, § 87, Mouvement raëlien suisse proti Švýcarsku, § 48, Animal Defenders International proti Spojenému království, § 100, a nejaktuálněji v Delfi AS, cit. výše, § 131):

"(i) Svoboda projevu je jedním z nezbytných základů demokratické společnosti a základní podmínkou pro její rozvoj a sebe naplnění jednotlivce. Podle druhého odstavce čl. 10 se neuplatní pouze na "informace" nebo "myšlenky", které jsou příznivě přijímány nebo jsou pojímány jako neurážlivé či lhostejné, ale i na ty, které uráží, šokují nebo znepokojují. Takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a svobodomyslnosti, bez nichž nelze hovořit o "demokratické společnosti". Jak vyplývá z čl. 10, tato svoboda podléhá výjimkám, které ... však musí být stanoveny úzce, a potřeba jakýchkoliv omezení musí být zjištěna přesvědčivě...

(ii) Přídavné jméno "nezbytný" ve smyslu čl. 10 odst. 2 vyžaduje existenci "naléhavé společenské potřeby". Smluvní státy mají určitou posuzovací volnost při hodnocení, zda taková potřeba existuje, jde ovšem ruku v ruce s evropským přezkumem, který zahrnuje jak legislativu, tak rozhodnutí, která ji aplikují, včetně těch vydaných nezávislým soudem. Soud má proto pravomoc vydat konečné rozhodnutí o tom, zda je "omezení" slučitelné s ochranou svobody projevu podle čl. 10.

(iii) Úkolem Soudu při výkonu jeho přezkumné jurisdikce není nahradit příslušné vnitrostátní orgány, ale spíše posoudit podle čl. 10, zda vydaly svá rozhodnutí v souladu se svou posuzovací pravomocí. To neznamená, že se přezkum omezuje pouze na to, zda stát využil své volné úvahy rozumně, pečlivě a v dobré víře; Soud se musí na napadaný zásah podívat ve světle případu jako celku a určit, zda byl "přiměřený vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli" a zda důvody předložené vnitrostátními orgány k jeho ospravedlnění jsou " relevantní a dostatečné"... přitom se Soud musí ubezpečit, že vnitrostátní orgány použily standardy, které byly v souladu s principy zakotvenými v čl. 10, a kromě toho, zda se opřely o přijatelné hodnocení skutkového stavu..."

55. Soud navíc zdůraznil nepostradatelnou funkci, kterou v demokratické společnosti sehrává tisk. Ačkoliv ani tisk nesmí překročit určité hranice, zejména ve vztahu k pověsti a právům jiných a předcházení zveřejnění důvěrných informací, jeho povinností je nicméně sdělovat - způsobem odpovídajícím jeho závazkům a odpovědnosti - informace a myšlenky o všech záležitostech veřejného zájmu (viz Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, § 58; Jersild proti Dánsku, § 31; De Haes a Gijsels proti Belgii, § 37). Novinářská svoboda také zahrnuje možné uchýlení se k určitému stupni přehánění nebo dokonce provokace (viz Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, § 89; Bladet Tromso a Stensaas, cit. výše, § 59; Prager a Oberschlick proti Rakousku, § 38). Meze přípustné kritiky jsou užší ve vztahu k soukromé osobě než ve vztahu k politikům či vládám (viz např. Delfi AS, cit. výše, § 132; Castells proti Španělsku, § 46; Incal proti Turecku, § 54; Tammer proti Estonsku, § 62).

56. Soud mimoto v minulosti rozhodl, že s ohledem na jeho dostupnost a jeho kapacitu ukládat a komunikovat velké objemy informací hraje internet důležitou roli při zlepšování přístupu veřejnosti ke zprávám a zajišťování šíření informací obecně [viz Ahmet Yildirim proti Turecku, § 48; Times Newspapers Ltd proti Spojenému království (č. 1 a 2), § 27, a Delfi AS, cit. výše, § 133]. Současně je při hodnocení "povinností a odpovědnosti" novinářů důležitým faktorem, jaký je možný vliv dotčeného média (viz Delfi AS, cit. výše, § 134; viz též Jersild, cit. výše, § 31).

57. Soud dále zdůrazňuje, že právo na ochranu dobré pověsti je chráněno čl. 8 Úmluvy jako součást práva na respektování soukromého života (viz Chauvy a další proti Francii, § 70, a Polanco Torres a Movilla Polanco proti Španělsku, § 40). Aby ovšem mohl být čl. 8 aplikován, je nutné, aby útok vůči pověsti dotčené osoby dosahoval určitého stupně závažnosti, a aby byl učiněn způsobem vedoucím k újmě při osobním výkonu práva na respektování soukromého života (viz Delfi AS, cit. výše, § 137; Axel Springer AG proti Německu, § 83, a A. proti Norsku, § 64).

58. Při posuzování, zda v demokratické společnosti existuje potřeba na zásahu do svobody projevu sledujícího zájem na "ochraně pověsti nebo práv jiných", může být po Soudu žádáno, aby zjistil, zdali vnitrostátní orgány dosáhly spravedlivé rovnováhy při ochraně dvou hodnot zaručených Úmluvou, které se v některých případech mohou dostat do střetu, zejména pokud jde o svobodu projevu chráněnou čl. 10 na jedné straně a právo na respektování soukromého života zakotvené v čl. 8 na straně druhé (viz Delfi AS, cit. výše, § 138; Axel Springer AG, cit. výše, § 84; Hachette Filipacchi Associés proti Francii, § 43; MGN Limited proti Spojenému království, § 142).

59. Soud shledal, že práva zaručená čl. 8 a 10 mají zásadně rovnocennou váhu, a výsledek jejich použití by neměl záviset na tom, jestli byla k Soudu podána stížnost vydavatele urážlivého článku opírající se o čl. 10 Úmluvy nebo stížnost osoby, která byla předmětem takového článku, opírající se o čl. 8 Úmluvy. Stejně tak by i míra posuzovací volnosti měla být v obou případech zásadně stejná [viz Axel Springer AG, cit. výše, § 87, a Von Hannover proti Německu (č. 2), § 106; Timciuc proti Rumunsku, § 144; Mosley proti Spojenému království, § 111]. Pokud vnitrostátní orgány přistoupily k vyvažování mezi těmito dvěma právy v souladu s kritérii vyplývajícími z judikatury Soudu, pak by Soud požadoval silné důvody, aby nahradil pohled vnitrostátních soudům vlastním pohledem na věc [viz Axel Springer AG, cit. výše, § 88, a Von Hannover (č. 2), cit. výše, § 107; Palomo Sánchez a další proti Španělsku, § 57]. Jinými slovy bude při hledání spravedlivé rovnováhy mezi kolidujícím soukromými zájmy nebo kolidujícími právy vyplývajícími z Úmluvy obvykle státu přiznána široká míra posuzovací volnosti (viz Delfi AS, cit. výše, § 139; Evans proti Spojenému království § 77; Chassagnou a další proti Francii, § 113; Ashby Donald a další proti Francii, § 40).

2. Použití těchto principů na projednávanou věc

a) Úvodní poznámky a použitelná kritéria

60. Pro účely stanovení použitelných standardů v právě projednávané věci Soud posoudí povahu svobody projevu stěžovatelů s ohledem na jejich roli v procesu komunikace a zvláštní zájem chráněný zásahem, zejména - jak bylo naznačeno vnitrostátními soudy - právy jiných.

61. Soud uvádí, že jak první stěžovatel, samosprávný orgán poskytovatelů internetových služeb, tak druhý stěžovatel, velký zpravodajský portál, poskytli fórum k výkonu svobody projevu a umožnili veřejnosti sdělovat informace a myšlenky. Soud proto sdílí pohled Ústavního soudu, podle něhož lze na stěžovatele pohlížet ve světle principů použitelných na tisk (viz § 25 výše).

62. Soud zdůrazňuje, že ačkoliv nejsou vydavateli komentářů v tradičním smyslu, internetové zpravodajské portály musí také přijmout určité povinnosti a odpovědnost. Kvůli zvláštní povaze internetu se tyto povinnosti a související odpovědnost mohou do jisté míry lišit od povinností a odpovědnosti tradičního vydavatele, obzvláště ve vztahu k obsahu od třetích stran (viz Delfi AS, cit. výše, § 113).

63. Zejména ve věci Delfi AS Soud posuzoval povinnosti a odpovědnost velkých internetových portálů podle čl. 10 odst. 2, pokud poskytují z ekonomických důvodů platformu pro komentáře vytvořené uživateli a ti na podobných platformách zveřejňují jednoznačně protiprávní projevy, představující nenávistné projevy a podněcování k násilí.

64. Nicméně tento případ je jiný. I když byly urážlivé a vulgární (viz § 12 a 14 výše), dotčené komentáře nepředstavovaly jednoznačně protiprávní projevy; a určitě je nelze hodnotit jako nenávistné projevy nebo podněcování k násilí. Kromě toho je sice druhý stěžovatel vlastníkem velkého mediálního domu, který sleduje ekonomické zájmy, ale druhý stěžovatel je neziskové samosprávné sdružení poskytovatelů internetových služeb, které podobné zájmy nemá.

65. Vnitrostátní soudy zjistily, že dotčená tvrzení vedla k zásahu do práva na ochranu dobré pověsti žalující společnosti. V tomto bodě vnitrostátní soudy přijaly bez jakékoliv bližší analýzy či odůvodnění závěr, že dané komentáře byly protiprávní a že způsobily újmu na pověsti žalující společnosti.

66. Jak Soud již dříve uvedl, právnické osoby nemohou tvrdit, že se staly obětí porušení osobnostních práv, jejichž nositeli mohou být pouze fyzické osoby (viz Sdružení Jihočeské Matky proti České republice). Je rozdíl mezi obchodními zájmy společnosti na své dobré pověsti a pověstí jednotlivce týkající se jeho sociálního statusu. Zatímco posledně uvedená může mít dopad na lidskou důstojnost konkrétního jednotlivce, zájmu na obchodní pověsti tento morální rozměr chybí (viz Uj proti Maďarsku, § 22). Kromě toho Soud opakuje, že existuje zájem na ochraně obchodního úspěchu a životaschopnosti společnosti, nejen za účelem zisku společníků a zaměstnanců, nýbrž také širšího hospodářského dobra. Stát proto disponuje mírou posuzovací volnosti co do prostředků, které ve vnitrostátním právu zakotví s cílem umožnit společnostem, aby mohly napadnout pravdivost tvrzení, která mohou poškodit její dobrou povést a snížit tak možnou škodu (viz Steel a Morris proti Spojenému království, § 94; Kuliś a Różycki proti Polsku, § 35).

67. V tomto případě však není třeba rozhodnout, zda se žalující společnost mohla odůvodněně opřít o své právo na dobrou pověst z pohledu čl. 8 Úmluvy. Stačí vyjít z toho, že podle vnitrostátních soudů předmětné komentáře představovaly porušení osobnostních práv společnosti. Samozřejmě nelze vyloučit, že zveřejněné komentáře byly škodlivé vůči fyzickým osobám stojícím za společností a že v tomto smyslu vnitrostátní soudní rozhodnutí nepřímo chrání tyto osoby před pomlouvačnými tvrzeními. Soud proto vychází z předpokladu - dávajícího výhodu pochybností postoji vnitrostátních soudů, které identifikovaly odůvodněný zájem na ochraně dobré pověsti - že provedly vyvažování mezi právem stěžovatelů podle čl. 10 a právem žalující společnosti podle čl. 8.

68. Soud již měl příležitost vyložit základní principy, které musí vést jeho hodnocení v oblasti vyvažování ochrany svobody projevu zakotvené v čl. 10 a ochrany dobré pověsti těch, vůči nimž byla nařčení namířená, tedy práva, které je jako aspekt soukromého života chráněno čl. 8 Úmluvy. Identifikoval několik relevantních kritérií, jež obzvláště s tímto případem souvisí: zda jde o příspěvek do debaty o věci veřejného zájmu, co je předmětem zprávy, jaké bylo předchozí chování dotčené osoby, jaký byl obsah, forma a důsledky publikace, a závažnost sankce uložené novinářům nebo vydavatelům [viz Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, cit. výše, § 93; Von Hannover proti Německu (č. 2), cit. výše, § 108-113; Axel Springer AG, cit. výše, § 90-95]. V tomto bodě musí Soud dodat, že výsledek takového vyvažování ze strany vnitrostátních soudů bude přijatelný, pokud posledně jmenované použily vhodná kritéria a přiznaly dostatečnou váhu každému kritériu s odpovídajícím respektem ke zvláštním okolnostem případu.

69. Ve věci Delfi AS velký senát identifikoval následující aspekty svobody projevu v případech, kde její protagonista hraje zprostředkovatelskou roli na internetu, a které jsou podle něj relevantní při konkrétním hodnocení předmětného zásahu: kontext komentářů, opatření použitá stěžovatelem za účelem předcházení nebo odstranění pomlouvačných komentářů, odpovědnost reálných autorů komentářů jako alternativa odpovědnosti zprostředkovatele, a následky vnitrostátního řízení pro stěžovatele (viz Delfi AS, cit. výše, § 142-143).

70. Posledně uvedená kritéria byla zakotvená k posouzení odpovědnosti velkých internetových zpravodajských portálů za neodstranění komentářů dosahujících závažnosti nenávistného projevu a podněcování k násilí bez zbytečného odkladu po jejich zveřejnění. Pro Soud jsou ovšem relevantní i při hodnocení přiměřenosti zásahu v projednávané věci, ve které chybí ústřední element nenávistného projevu. Je proto namístě posoudit vyvažování, pokud k němu vůbec došlo, vnitrostátních soudů a rozsah, v jakém byla relevantní kritéria aplikována [viz Von Hannover (č. 2), cit. výše, § 108-113], a to s ohledem na zvláštní aspekty vyplývající z pozice obou stěžovatelů (viz Delfi AS, cit. výše, § 142-143).

71. Ve výsledku je třeba zjistit, zda vnitrostátní orgány nalezly vhodnou rovnováhu mezi právem stěžovatelů podle čl. 10, tedy právem protagonistů poskytování internetové platformy, která nabízí třetím stranám prostor k jejich projevům, na jedné straně a právy žalující společnosti, aby nebyla terčem nařčení porušujících její práva podle čl. 8, na straně druhé. Zejména ve světle odůvodnění Nejvyššího soudu musí Soud posoudit, zdali byl vzhledem ke zvláštním okolnostem případu závěr vnitrostátních soudů o odpovědnosti stěžovatelů za komentáře třetích stran založen na relevantních a dostatečných důvodech.

Soud proto posoudí jednotlivá kritéria vyplývající z jeho judikatury do té míry, v jaké je nezohlednily vnitrostátní orgány.

b) Kontext a obsah dotčených komentářů

72. Pokud jde o kontext komentářů, Soud poznamenává, že dotčený článek se týkal obchodních praktik dvou velkých realitních webových stránek, které byly považovány za zavádějící a škodlivé pro jejich klienty, a proto existoval veřejný zájem na zajištění informované veřejné debaty o věci týkající se mnoha spotřebitelů a uživatelů internetu. Jejich postupy vedly k několika stížnostem k orgánům ochrany spotřebitelů a podnětům proti dotčené společnosti (viz § 16 výše). Soud proto uzavírá, že komentáře odstartované článkem mohou být chápány jako věc veřejného zájmu.

S ohledem na tyto skutečnosti nelze mimo jiné říci, že by článek postrádal skutkový základ nebo by zbytečně provokoval k urážlivým komentářům.

73. Soud přikládá váhu skutečnosti, že druhý stěžovatel je vlastníkem velkého zpravodajského portálu, který provozuje na komerčním základě, a samozřejmě tím přitahuje velké množství komentářů. Na druhou stranu se nezdá, že by situace prvního stěžovatele, samosprávného sdružení poskytovatelů internetového obsahu, byla jakkoliv obdobná; druhým stěžovatelem zveřejněný obsah, který byl převážně profesní povahy, neměl potenciál k vyprovokování vzrušených debat na internetu. Vnitrostátní soudy však v žádné fázi řízení zřejmě nevěnovaly pozornost roli, kterou měl každý ze stěžovatelů při zveřejňování komentářů.

74. Co se týče obsahu komentářů, podle vnitrostátních soudů překročily přípustnou míru názorové svobody a porušily právo na dobrou pověst žalující společnosti, protože byly nedůvodně urážlivé, škodlivé a ponižující.

75. V projednávané věci podle Soudu nejde o pomlouvačná skutková tvrzení, ale hodnotové soudy nebo názory, jak ostatně uznaly i vnitrostátní soudy. Šlo o odsouzení obchodního chování částečně ovlivněné osobními frustracemi komentátorů, kteří se cítili být danou společností podvedeni. Jejich poznámky samozřejmě mohou být chápány jako špatně zvážené reakce (srov. Palomo Sánchez a další, cit. výše, § 73). Byly zveřejněny v kontextu sporu o obchodní politice žalující společnosti, která byla ze strany mnoha klientů chápána jako škodlivá.

76. Projevy použité v komentářích byly navíc urážlivé, jeden z nich dokonce otevřeně vulgární. Jak Soud dříve rozhodl, urážka může spadat mimo ochranu svobody projevu, pokud se jedná o bezohledné hanobení, např. pokud je jediným cílem pohoršujícího tvrzení urazit (viz Skałka proti Polsku, § 34); ale použití vulgárních slov není samo o sobě rozhodné při hodnocení urážlivých projevů. Podle Soudu styl představuje součást komunikace jako formy projevu a jako takový je chráněn společně s obsahem projevu (viz Uj, cit. výše, § 23).

77. Aniž by spouštěl ze zřetele účinky pomluvy na internetu, obzvláště s ohledem na jednoduchost, rozsah a rychlost šíření informací (viz Delfi AS, cit. výše, § 147), Soud rovněž bere v potaz zvláštnosti stylu komunikace některých internetových portálů. Podle Soudu jsou projevy v daných komentářích, ačkoliv patří k nižším úrovním stylu, běžné v komunikaci na mnoha internetových portálech - tato úvaha snižuje dopad, který mohou tyto projevy mít.

c) Odpovědnost autorů komentářů

78. Ve vztahu ke zjištění identit komentátorů v rámci civilního řízení Soud poznamenává, že se vnitrostátní orgány vůbec nezabývaly proveditelností takového zjištění nebo jeho absencí. Ústavní soud se omezil na konstatování, že poškozená strany by zřejmě nedostala žádné odškodnění, pokud by nebylo odpovědnosti provozovatele internetového portálu.

Na tomto místě Soud podotýká, že se vnitrostátní soudy podle všeho blíže nezabývaly podmínkami komentování nebo systémem registrace, který umožňuje čtenářům přidávání komentářů na webových stránkách stěžovatelů.

79. Vnitrostátní soudy došly k závěru, že to byli stěžovatelé, kdo nesl určitou míru odpovědnosti za komentáře, jestliže "šířili" pomlouvačné názory (viz § 42 výše), aniž by se však pokusili o provedení rozboru proporcionality odpovědnosti skutečných autorů komentářů a odpovědnosti stěžovatelů. Podle Soudu je chování stěžovatelů, kteří poskytují třetím stranám platformu pro výkon jejich svobody projevu zveřejňováním komentářů, novinářskou činností zvláštní povahy (viz Delfi AS, cit. výše, § 112-113). I pokud bychom přijali hodnocení vnitrostátních soudů, které chování stěžovatelů označily za "šíření" pomlouvačných tvrzení, je těžké odpovědnost stěžovatelů sladit s existující judikaturou, podle níž by "potrestání novináře za nápomoc v šíření názorů jiné osoby v rozhovoru závažným způsobem bránilo přispění tisku k debatě o věcech veřejného zájmu a neměla by být takto pojímána, pokud k tomu neexistují obzvláště závažné důvody" (viz Jersild, cit. výše, § 35; Thoma proti Lucembursku, § 62; Verlagsgruppe News GmbH proti Rakousku, § 31, Print Zeitungsverlag GmbH proti Rakousku, § 39; Delfi AS, cit. výše, § 135).

d) Opatření přijatá stěžovateli a chování poškozené

80. Soud poznamenává, že stěžovatelé odstranili dotčené komentáře z jejich webových stránek ihned poté, co se dozvěděli o zahájení občanskoprávního řízení (viz § 15 výše). Podle Nejvyššího soudu nicméně nesli odpovědnost na základě občanského zákoníku, protože tím, že čtenářům umožnili komentáře na webových stránkách v souvislosti s předmětnými články, na sebe převzali objektivní odpovědnost za jakékoliv škodlivé nebo protiprávní komentáře těchto čtenářů. Jak rozhodl odvolací soud, okolnosti odstranění komentářů nebyly relevantní pro hodnocení objektivní odpovědnosti, nýbrž pro posouzení případného odškodnění (viz § 20 výše).

81. Soud uvádí, že stěžovatelé přijali určitá obecná opatření k předejití pomlouvačným komentářům na jejich portálech nebo jejich případnému vymazání. Oba stěžovatelé měli ve svých obecných podmínkách použití ustanovení o vyloučení odpovědnosti, podle kterého to byly autoři komentářů - spíše než stěžovatelé - kdo za komentáře nesl odpovědnost. Zveřejnění komentářů, které by poškozovaly práva třetích stran, bylo zakázáno. Podle pravidel moderace druhého ze stěžovatelů byly navíc zakázány i "protiprávní komentáře". Druhý stěžovatel vytvořil tým moderátorů, kteří provádí následnou částečnou moderaci komentářů zveřejněných na jeho portálu. K tomu oba stěžovatelé zavedli systém odstranění příspěvku na základě upozornění, které mohl kdokoliv poslat poskytovateli služeb, a upozornit na protiprávní komentáře tak, aby mohly být odstraněny. Moderátoři a poskytovatelé služeb mohli odstranit komentáře, které byly považovány za protiprávní, na základě vlastního uvážení (viz § 7-10 výše).

82. Vnitrostátní soudy rozhodly, že díky možnosti zveřejnit nefiltrované komentáře stěžovatelé mohli očekávat, že některé budou porušovat zákon. Podle Soudu by však šlo o nepřiměřený a nepraktický požadavek obezřetnosti, který by mohl vést k podkopání práva na sdělování informací na internetu.

83. Soud rovněž dodává, že poškozená společnost nikdy nepožádala stěžovatele, aby odstranili příslušné komentáře, ale rozhodla se přímo domoci svého práva u soudu - jde o aspekt, kterého si vnitrostátní orgány vůbec nepovšimly.

Vnitrostátní soudy se ve skutečnosti opřely o objektivní odpovědnost stěžovatelů za "poskytnutí místa pro škodlivé a ponižující komentáře" a nijak nehodnotily chování stěžovatelů nebo žalobkyně.

e) Důsledky komentářů pro poškozenou

84. Jak Soud již dříve rozhodl v kontextu odškodnění za prodlužování občanskoprávního řízení, právnickým osobám může být přiznána nemajetková újma, přičemž by měla být zohledněna pověst společnosti (viz Comingersoll S. A. proti Portugalsku, § 35). Soud nicméně opakuje, že je rozdíl mezi zájmem na obchodní pověsti společnosti a pověstí jednotlivce týkající se jeho sociálního statusu. Zatímco posledně uvedená může mít dopady na důstojnost jednotlivce, podle Soudu jsou zájmy na obchodní pověsti primárně komerční povahy a nemají stejný morální rozměr, který zahrnuje odpovědnost jednotlivce. Tato věc se týká zájmu na pověsti soukromé společnosti; jde proto o obchodní pověst bez jakéhokoliv morálního obsahu (viz Uj, cit. výše, § 22).

85. Na důsledky komentářů je nicméně třeba nahlížet ze širší perspektivy. V době publikace článku a dotčených komentářů již probíhala řízení vůči žalující společnosti (viz § 17 výše). S ohledem na tyto skutečnosti Soud není přesvědčen, že dotčené komentáře mohly způsobit jakýkoliv dodatečný a významný dopad na chování spotřebitelů. Vnitrostátní soudy nicméně nevyhodnotily, zda komentáře dosáhly požadované úrovně závažnosti a zda skutečně mohly způsobit újmu na profesní reputaci právnické osoby (viz § 57 výše).

f) Následky pro stěžovatele

86. Stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatky, včetně poplatků zaplacených poškozenou za právní zastoupení (viz § 22 výše). Poškozené však nebyla přiznána nemateriální újma. Nelze však vyloučit, že by soudní rozhodnutí v neprospěch stěžovatelů v tomto případě mohlo vést k další žalobě vedoucí k přiznání újmy. Soud je v každém případě toho názoru, že rozhodnou otázkou při posuzování následků pro stěžovatele není nepřiznání újmy poškozené, nýbrž způsob, kterým mohou být internetové portály, jako je ten jejich, shledány odpovědnými za komentáře třetích stran. Taková odpovědnost mohla mít předvídatelné negativní dopady na prostředí komentářů na webovém portálu, např. může vést k úplnému uzavření prostoru ke komentářům. Podle Soudu by takové důsledky mohly mít, ať už přímo či nepřímo, odrazující účinek na svobodu projevu na internetu. Takový účinek by byl obzvláště škodlivý pro nekomerční webovou stránku, jako je ta prvního stěžovatele (srov. Delfi AS, cit. výše, § 161).

87. Ústavní soud rozhodl, že provozování internetového portálu umožňujícího komentáře bez předchozí moderace představuje fórum pro výkon svobody projevu (viz § 25 výše). Soud jasně několikrát zdůraznil nepostradatelnou roli, kterou hrají média v demokratické společnosti (viz De Haes a Gijsels proti Belgii, cit. výše, § 37) - jde o koncept, který v moderní společnosti nepochybně zahrnuje elektronická média včetně internetu.

88. Soud však nemůže přehlédnout, že maďarské soudy nevěnovaly žádnou pozornost tomu, co bylo v sázce pro stěžovatele jako protagonisty svobodných elektronických médií. Nepustily se do jakéhokoliv hodnocení toho, jak občanskoprávní odpovědnost zpravodajského portálu ovlivní svobodu projevu na internetu. Při rozdělování odpovědnosti v této věci soudy neprovedly žádné vyvažování mezi tímto zájmem a zájmem žalující společnosti. Tato skutečnost sama o sobě zpochybňuje dostatečnost ochrany svobody projevu stěžovatelů na vnitrostátní úrovni.

g) Závěr

89. Podle Soudu byl tvrdý postoj maďarských soudů odrazem pojetí odpovědnosti, která účinně vylučuje vyvažování mezi konkurujícími si právy podle kritérií zakotvených v judikatuře Soudu [Von Hannover (č. 2), cit. výše, § 107].

90. Na tomto místě Soud opakuje, že není jeho úkolem vyjádřit se ke vhodnosti metod zvolených vnitrostátní legislativou za účelem regulace dané oblasti. Jeho úkolem je pouze posouzení, zdali přijaté metody a jejich účinky jsou souladné s Úmluvou (viz Gorzelik a další proti Polsku, cit. výše, § 67).

91. V rozsudku Delfi AS ovšem Soud došel k závěru, že ve spojení s účinnými prostředky pro rychlou reakci může být systém odstranění komentářů na základě upozornění vhodným nástrojem pro vyvážení všech dotčených práv a zájmů. Soud nemá důvod si myslet, že takový systém nemohl být funkční metodou ochrany obchodní pověsti žalující společnosti. Je pravdou, že ve věcech, kde mají komentáře třetích stran podobu nenávistného projevu a přímého ohrožení fyzické integrity jednotlivců, mohou práva a zájmy jiných i společnosti jako celku ospravedlňovat uvalení odpovědnosti na internetové zpravodajské portály, pokud nepřijaly opatření za účelem odstranění zjevně protiprávních komentářů bez zbytečného odkladu i bez upozornění od domnělé oběti nebo třetích stran (viz Delfi AS, cit. výše, § 159). V tomto případě však k takovým projevům nedošlo.

Předcházející úvahy postačují k tomu, aby Soud uzavřel, že došlo k porušení čl. 10 Úmluvy.

[§ 92. - 97. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl:

1. že stížnost na porušení čl. 10 Úmluvy je přijatelná;

2. že čl. 10 Úmluvy byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.